Deset doporučení papeže Františka kněžím

Page 1

Diego J. Fares

Deset doporučení

papeže Františka

kněžím


II

Pomáhejte lidem dobře rozlišovat


„Dodávejte si odvahy k tomu, abyste lidem pomáhali dobře rozlišovat“ – takto by se dala formou pobídky a apoštolského povzbuzení přeložit povinnost rozlišovat: „Duchovní správci ať si uvědomí, že jsou pro lásku k pravdě povinni dobře rozlišovat různé situace (Familiaris consortio, 84).“11 Ohledně tohoto bodu, věnovaného rozlišování, poskytneme několik filozofických a teologických úvah, které snad pomohou čelit jistým pochybnostem, vyvolávaným zlým duchem pokaždé, když je řeč o „rozlišování“. Hned na začátku připomeňme, že zlého ducha obzvláště popuzuje, když se někdo vůbec odváží rozlišovat, když vstoupí do procesu rozlišování a když se nechá doprovázet někým prozíravým.12 Ve chvíli, kdy rozlišujeme, co se Pánu v konkrétní situaci našeho 11 AL, 79. 12 Sv. Ignác uvádí: „Když nepřítel lidské přirozenosti našeptává své lsti a přemlouvání spravedlivé duši, přeje si a chce, aby to bylo přijato a uchováno v tajnosti. Odhalí-li to však svému dobrému zpovědníkovi nebo jiné duchovní osobě, která zná jeho klamání a zloby, velice ho to souží, neboť je mu jasné, že svou započatou zlobu nemůže dokončit, poněvadž jeho zřejmé podvody byly odhaleny“ (IGNÁC Z LOYOLY: Duchovní cvičení. Olomouc: Refugium Velehrad-Roma 2017 /dále jen DC/, 326).

21


života líbí, se Slovo „vtěluje“ a Duch působí na naše dějiny tím, že se tento krok, zvolený a učiněný v Ježíšově jménu, stává krokem v dějinách spásy lidstva. Proto se zlý duch snaží všemožně zabránit jakémukoli rozlišení, protože mu nevadí zákon napsaný na papíře, nýbrž zákon vepsaný do srdce. Zadruhé, připojme něco velmi důležitého, co bychom měli mít na zřeteli: rozlišování není nic „přesného“. Pokud by někdo považoval rozlišování za jistý druh gymnastiky, který urychluje uplatňování obecného zákona na mnoho konkrétních situací, mýlil by se v tom nejzákladnějším. Rozlišovat znamená otevřít se tomu, aby se Ježíš stával Pánem našeho konkrétního života, což ovšem vyžaduje, abychom počítali s touto pravdou: chceme-li něco rozlišit nebo doprovodit při rozlišování druhého člověka, musíme tomu věnovat čas. Když se někdo rozhodne pro rozlišování, první otázka, kterou si musí položit, se týká jeho ochoty věnovat tomuto procesu dostatek času. Velkou pomocí je přitom nechat se uvést do duchovních cvičení v jakékoli jejich formě. Exercicie se přizpůsobují době a typu osob a pomáhají jim, aby se dobře disponovali ke schopnosti rozlišit, co od nich chce Pán.13 Jedná se tedy 13 Exercicie se mohou konat i v běžném životě, stačí si vyhradit hodinu na modlitbu v průběhu dne, na jeho konci věnovat chvíli zpytování milostí a pokušení a jednou týdně si promluvit s doprovázející osobou.

22


o „doprovázení a rozlišování, které zaměřuje tyto věřící k uvědomění si toho, jaká je jejich situace před Bohem. Rozhovor s knězem v podmínkách forum internum přispívá k vytvoření správného úsudku o tom, co brání možnosti plnější účasti na životě církve, a o krocích které mohou přispět k podpoře jejího růstu“.14 Zatřetí, berme v potaz, že se nevyžaduje, aby šlo o „odborníka na rozlišování“, ani u toho, kdo rozlišování koná, ale ani u toho, kdo při něm doprovází. To je totiž další pokušení zlého ducha: působit, aby rozlišování bylo považováno za něco tak vznešeného, že v praxi skoro nikdo není schopen správně rozlišovat nebo doprovázet. Vůči této pomýlené představě nám papež František připomíná, že podle evangelia rozlišují nejlépe „maličcí“ a že věřící lid je navíc „neomylný in credendo“ (tj. v úkonu víry): „Ve všech pokřtěných, od prvního do posledního, působí posvěcující moc Ducha, jenž podněcuje k evangelizaci. Boží lid je svatý v důsledku tohoto pomazání, které ho činí neomylným in credendo. To znamená, že když věří, nemýlí se, a to i když nenachází slova, jak svoji víru vyjádřit. Duch Svatý ho vede k pravdě a přivádí ho ke spáse. 14 AL, 300.

23


Je součástí Božího tajemství lásky k lidstvu, že Bůh obdařuje celek věřících jistým instinktem víry – sensus fidei,15 který mu pomáhá rozpoznávat to, co skutečně přichází od Boha. Přítomnost Ducha uděluje křesťanům jakýsi přirozený smysl pro božské skutečnosti a moudrost, která jim umožňuje intuitivně jim porozumět, ačkoli nedisponují odpovídajícími prostředky k jejich přesnému vyjádření.“16 Vidíme tedy, že v lůně církve můžeme všichni prosit Ducha Svatého o dar rady, a tak jako si sami necháváme pomoci někým jiným, zkušenějším, i my můžeme doprovázet rozlišování jiných. Jak říká Evangelii gaudium: „V tomto světě mohou vysvěcení služebníci i ostatní pastorační pracovníci zpřítomňovat vůni blízké Ježíšovy přítomnosti i jeho osobní pohled. Církev musí uvádět své členy – kněze, řeholníky a laiky – do tohoto ‚umění doprovázet‘, aby se 15 Boží lid je svatý v důsledku pomazání, které ho činí neomylným in credendo (srov. „Lumen gentium“, 12. In: Dokumenty II. vatikánského koncilu. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství 2002, s. 48). To znamená, že když věří, nemýlí se, i když nenachází slova, aby objasnil svou víru, protože jej Duch uvádí do pravdy a vede ke spáse. 16 FRANTIŠEK: Evangelii gaudium = Radost evangelia: apoštolská exhortace o hlásání evangelia v současném světě. Praha: Paulínky 2014 (dále jen EG), 119.

24


všichni neustále učili zout si opánky z nohou před posvátným územím druhého (srov. Ex 3,5).“17 Zkušenost učí, že tytéž osoby, které žádají o pomoc, se nechávají vést Pánem a s pokorou a vděčností se učí, jak si nechat pomoci, takže s milostí Ducha nalézají cesty, které překvapují i toho, kdo je doprovází a ukazuje jim směr. V čem spočívá vlastní lidský a křesťanský základ, který člověku dává radost a sílu, aby započal proces rozlišování? Předně je to důvěra v Pána. Tato pozitivní tvář rozlišování „znamená nejen rozpoznávat a interpretovat podněty dobrého a zlého ducha, ale také – což je rozhodující – zvolit ty od dobrého ducha a odmítnout ty, které jsou od zlého“.18 Jiná důvěra, která je s ní spojená, je onen lidský základ, na němž působí milost: důvěra ve správnost lidského svědomí. Důvěra v Ducha je důvěrou v jeho působení, které se pojí s jeho trvalou přítomností: Duch je Utěšitel, Paraklétos. Když člověk vstoupí do kontaktu 17 EG, 169. 18 EG, 51.

25


s vnitřním Učitelem, každé malé či velké rozlišování posiluje to, které následuje, a člověk vstupuje do ctnostného kruhu, ve kterém Duch pomáhá jemu i tomu, kdo ho doprovází. Ohledně důvěry v „původní správnost lidského svědomí“ nás katolická antropologie učí, že plamínek synderesis19 stále hoří; nedokázal jej zhasit ani prvotní hřích. Tento původní úsudek činí z veškerého vědomí v zásadě svědomí „správné a dobře formované“ na základě tohoto abstraktního univerzálního principu. Pomoc toho, kdo doprovází v procesu rozlišování, nebude proto spočívat v principech, které jsou jasné každému, kdo je schopen užívat rozumu, nýbrž v oné prostřední fázi procesu, jakou je rozhodnutí (neboli v rozlišení ve vlastním slova smyslu), v souhlasu a volbě lepšího prostředku k dosažení dobra, jakož i v moudrém příkazu konat daným způsobem. Tato dvojí důvěra působí, že moudré rozlišování nalezne své správné místo mezi tím, co chybí oněm 19 Synderesis (σγντήρησις) znamená v řečtině „uchování“. Pieper překládá tento termín do němčiny jako Urgewissen, tedy „pra-svědomí“, které se uchovává „hořící“ a v jeho světle se rozlišuje mezi dobrem a zlem. Sv. Tomáš učí, že se jedná o racionální habitus prvních praktických principů. Sv. Bonaventura je představuje jako pondus naturale („přirozené závaží“), klonící k dobrému. Tomáš říká, že jde o scintilla divina („božskou jiskru“), neboť se jedná o skromnou účast rozumu ve srovnání s andělskou, avšak nejčistší a nejvznešenější (srov. De Veritate, 16,1). Nikdy se neuhasí, ani po prvotním hříchu. Je nazývána orlem, protože je nad veškerý rozum (srov. tamtéž, 16,1,9m).

26


dvěma etikám, jež si vzájemně odporují a uvádějí nás do rozpaků: mezi etikou povinnosti a situační etikou. Jak říká kardinál Schönborn: „Na rozdíl od situační etiky, v níž se svědomí upravuje z pozice autonomie osoby, a etiky povinnosti, v níž je svědomí prostým registrem zvenčí vnucené abstraktní normy, v katolické etice, jak je vyjádřena v Katechismu katolické církve, je ‚moudrost ctností, která dává praktickému rozumu schopnost, aby v každé situaci rozeznal, co je naše pravé dobré dobro‘ a ‚bezprostředně řídí úsudek svědomí‘. Právě ‚díky ctnosti moudrosti uplatňujeme mravní zásady v jednotlivých případech, aniž bychom se mýlili, a překonáváme pochybnosti, týkající se dobra, které máme vykonat, nebo zla, kterému se máme vyhnout‘ (KKC, 1806). ‚Naslouchá-li moudrý člověk mravnímu svědomí, může slyšet mluvit Boha‘ (KKC, 1777).“20 Pomoc se nabízí také v tom, co umožňuje pochopit složitost skutečnosti, do níž je ponořeno naše konání. Jak také uvádí kardinál Schönborn, Amoris lætitia sleduje směr, jakým se vydala již Familiaris consortio, jen prostě dělá krok navíc „uvědoměním si objektivního vývoje vlastních podmíněností naší společnosti. (…) Dřív než kdy předtím nevypovídá

20 SPADARO, A.: „Conversazione con il cardinale Schönborn sull’Amoris lætitia“. In: La Civiltà Cattolica. 2016, vol. III, č. 3986, s. 141.

27


dnes objektivní situace dané osoby o jejím vztahu k Bohu a k církvi všechno. (…) František učinil důležitý krok tím, že nás přiměl, abychom poněkud objasnili, co je ve Familiaris consortio přítomno jen zavinutě, totiž spojení, existující mezi objektivitou dané situace hříchu a životem milosti před Bohem a církví, a v logickém důsledku rovněž ohledně konkrétní přičitatelnosti hříchu“.21 Papež „zcela jasně a bez nejednoznačnosti dodává, že rozlišování se týká rovněž ‚svátostné‘ kázně, protože rozlišováním se může dojít k poznání, že v jednotlivé situaci se nejedná o těžkou vinu“ (AL, pozn. 336). Navíc upřesňuje, že „svědomí jednotlivců musí být lépe začleněno do praxe církve“ (AL, 303), zvláště v rozhovoru s knězem „v podmínkách forum internum“ (AL, 300).22 Je tedy jasné, v čem spočívá ono poslání, jež papež svěřuje kněžím, tj. „pomáhat lidem dobře rozlišovat“. Z pohledu duchovních skutků milosrdenství můžeme považovat toho, kdo doprovází proces rozlišování, za „poučujícího nevědomé“, připraveného je opravit, pokud se mýlí, dobře radícího, když to dotyční 21 SPADARO, A.: „Conversazione con il cardinale Schönborn sull’Amoris lætitia“. In: La Civiltà Cattolica. 2016, vol. III, č. 3986, s. 146n. 22 Tamtéž, s. 144.

28


potřebují, a utěšujícího, když jsou v neútěše nebo pokušení.23

23 „Když ten, kdo dává cvičení, vidí, že ten, kdo je dostává, se nachází v neútěše a pokušení, nemá se vůči němu chovat tvrdě a nevlídně, nýbrž přívětivě a vlídně. Má mu dodávat do budoucna odvahu a sílu a odhalovat léčky nepřítele lidské přirozenosti a nabádat ho, aby se připravil a disponoval pro příští útěchu“ (DC, 7).

29


Obsah

Poděkování papeže Františka..................................5 Úvod.........................................................................7

I Nabízejte rámě, nabízejte srdce..................... 9

II Pomáhejte lidem dobře rozlišovat................ 19 III Neztrácejte modlitbu.................................... 31 IV Neztrácejte pohled Panny na vás ani svůj pohled na ni jako na Matku............ 39

V Neztrácejte horlivost, snažte se konat......... 49

VI Neztrácejte blízkost lidí ani ochotu být jim k dispozici.......................59 VII Neztrácejte dobrou náladu a humor............ 69 VIII Pomáhejte ve zpovědi osvěcovat prostor osobního svědomí nekonečnou Boží láskou....................................................79 IX Promlouvejte lidem k srdci........................... 91 X Rozpoznávejte se ve svém lidu.................... 101

111


Issuu converts static files into: digital portfolios, online yearbooks, online catalogs, digital photo albums and more. Sign up and create your flipbook.