nesrovnalostí, kdy vedle vulgarismů vkládá některým postavám do úst v jedné větě výrazy jak z doby národního obrození; škoda že se převodu do češtiny neujala třeba Dana Hábová… Mladý, ale poměrně renomovaný herec a režisér Dan Špinar (s úspěchem režíroval v hradeckém Klicperově divadle, v Disku i v Národním divadle) tentokrát jako by nezvládl ani herce – většina členů souboru přehrává, jejich ztvárnění homosexuální komunity v 18. století se změnilo v pouhou parodii zženštilých gayů z „teploušských“ anekdot, což sice vyvolává vděčné reakce publika, ale postavám pak lze jen stěží uvěřit vnitřní boj s uvědoměním si vlastní sexuální orientace. Podstatně lépe hercům svědčí jen pasáže hry zasazené do současnosti, ale ani o té tahle hra nevypráví s žádným většinovým přesahem. Dalším problémem jsou písně – překladu textů na původní hudbu Matthewa Scotta se společně se Špinarem
úspěšně ujal výtečný dramatik Petr Kolečko. Potíž je jen v jejich interpretaci – většina herců není rozenými zpěváky, nejčastěji vázne intonace – divák si zkrátka musí odtrpět několik nesnesitelně falešně odzpívaných písní. To, co by v případě zdařilé inscenace přešel vzhledem k činohernímu charakteru hry s blahosklonným úsměvem, se v součtu všech nedostatků představení mění v předlouhé utrpení. Kdo se netouží pobavit jen sprškou vulgarismů bez hlubších souvislostí a laciným pitvořením, ale chce opravdu ocenit Ravenhillův nesporný talent a po všech stránkách (herecky, režijně, pohybově i výtvarně) skvěle zvládnuté představení, tomu doporučuji strhující, vtipnou a nápaditou inscenaci Martiny Schlegelové, která v prostorách Studia Švandova divadla zrežírovala Ravenhillovu hru Bazén (bez vody) – jako by obě inscenace ani nepatřily do repertoáru jediného souboru!