Issuu on Google+

Obsah

Československé vojenské jednotky v Rusku

(srpen 1914 – duben 1918) 7 Vznik České družiny 25 Česká družina v poli

Československé vojenské jednotky

(leden 1916 – říjen 1917) 45 Brigáda a divize 73 Od divize ke sboru

88 Československé jednotky po bolševickém převratu 97 Zdroje


Příslušníci 7. roty Československého střeleckého pluku v lese u říčky Stochod

Příslušníci československé pochodové roty na nádvoří kyjevské Svatovladimirské university, kde byla umístěna Československá náhradní rota

a  předat je v  pořádku vojenským úřadům v  Kyjevě. „Odchodu České družiny ze staroslavného Sofijského náměstí na nádraží přihlížely zástupy Kyjevanů a většina příslušníků české místní kolonie. Loučili se s těmi, kteří jim byli tak drazí a milí.“32 Do večera dobrovolníci České družiny zaujali místa ve 30 vagonech a jejich transport odjel do úseku ruského Jihozápadního frontu. Odchod České družiny z Kyjeva do pole v říjnu 1914 32  Prášek, Vojtěch: Česká družina. Praha, Československý legionář 1934, s. 32.


Česká družina v poli

V

  rámci Jihozápadního frontu byla Česká družina 7.  listopadu předána do stavu 3. armády, což potvrdil rozkaz velitele armády č. 88 z 9. října 1914. V hlášení velitele České družiny náčelníkovi armádního štábu se uvádělo, že jednotka má 25 důstojníků, 744 českých a 133 ruských vojáků. Česká družina se v poli dostala do zvláštní situace. Jako politická jednotka měla svoji činnost zahájit až v  okamžiku vstupu prvních jednotek Ruské císařské armády na území Království českého, nebo v krajním případě na území Horních Uher (Slovenska). Ovšem tento okamžik byl stále ještě dosti vzdálen. Překvapivé však bylo, že čeští dobrovolníci byli po zařazení k  bojovým jednotkám téměř okamžitě využíváni k vojskovému průzkumu. Těžko říci, zda tento nápad pocházel od velitele 3. armády generála Radko-Dmitrijeva, či zda šlo o návrh některého představitele českých krajanských spolků, který jej předložil buď přímo generálovi, nebo jeho spolupracovníkům. Oficiální historik družiny však později napsal, že „bylo velkým štěstím jak pro družinu, tak pro naše osvobozenecké hnutí, že Česká družina byla začleněna do stavu armády generála Radko-Dmitrijeva. Ten dobře znal a ocenil význam, který bude mít působení dobrovolníků na válečném poli pro úspěch československého osvobozeneckého hnutí.“33 Jeden z  družiníků popsal příchod jednotky do stavu 3. armády a  setkání s  generálem Radko-Dmitrijevem následovně: „naše jednotka se mu velmi zalíbila a prohlásil, že by bylo opravdu škoda poslat nás jen tak do zákopů jako ,potravu pro děla‘. Domníval se, že bude ku prospěchu ruským a  nakonec i  našim cílům, pokud převezmeme rozvědné úkoly, protože známe jazyk nepřítele, jsme dobře informováni o organizační struktuře rakousko-uherské armády a  každý z  nás je schopen samostatné činnosti, což mnoho ruských vojáků nedokáže.

Generál Radko-Dmitrijev, velitel ruské 3. armády

33  Prášek, Vojtěch: Česká družina. Praha, Československý legionář 1934, s. 37–38.

25


Prapor 2. československého střeleckého pluku

Znaky kulometných jednotek na nárameníky, horní dva kovové, spodní nabarvený podle šablony na polní nárameník

Rozkazy družiny nezachycují žádné změny ve stejnokrojových doplňcích vojáků kulometné čety, nelze však vyloučit, že nosili stejné označení jako kulometčíci ruské armády – kovový odznáček na náramenících (zavedený již v červnu 1905), případně jeho malovanou modifikaci ze srpna 1915. V letech 1914 a 1915 příslušníci České družiny během svých průzkumných akcí mnohokrát projevili odvahu a rozhodnost. O jejich vynikajících činech zcela jednoznačně promlouvají vyznamenání. Za 16 měsíců bojové činnosti necelých 1000 důstojníků a vojáků České družiny obdrželo následující vyznamenání: 1) důstojníci – jeden Vojenský řád svatého Jiří 4. třídy, jedna Čestná georgijevská zbraň, dva Řády svatého Vladimíra 4. třídy s meči a mašlí, dva Řády svaté Anny 2. třídy s meči, 12 Řádů svaté Anny 3. třídy s meči a mašlí, šest Řádů svaté Anny 4. třídy Za chrabrost, čtyři Řády svatého Stanislava 2. třídy s meči a 21 Řádů svatého Stanislava 3. třídy s meči a mašlí, celkem 50 řádových dekorací; 2) poddůstojníci a  vojáci – šest Georgijevských křížů 1. stupně, 32 Georgijevských křížů 2. stupně, 96 Georgijevských křížů 3. stupně, 396 Georgijevských křížů 4. stupně, sedm Georgijevských medailí 3. stupně a 208 Georgijevských medailí 4. stupně, celkem 747 křížů a medailí.65 65 Prášek, Vojtěch: Česká družina. Praha, Československý legionář 1934, s. 128–129.


Československé vojenské jednotky (leden 1916 – říjen 1917) Brigáda a divize

V

 lednu 1916 byla Česká družina proměněna na Československý střelecký pluk o dvou praporech. První prapor zůstal na základě žádosti velitele 3. armády v sestavě Západního frontu, zatímco druhý prapor byl odeslán do podřízenosti Jihozápadního frontu. Velitelem pluku byl plukovník Trojanov, jenž v létě 1915 převzal velení nad Českou družinou. V květnu 1916 byl vydán rozkaz ohledně výstavby Československé střelecké brigády, kterou tvořily 1. československý střelecký pluk a 2. československý střelecký pluk. Neoficiálně byly nazývány plukem Svatého Václava a plukem Cyrila a Metoděje.66 Střelecká brigáda byla tabulkově mnohem slabší, než standardní střelecké brigády Ruské císařské armády. Např. v říjnu 1916 měl 2. československý střelecký pluk pouze 10  rot a  teprve v  té době u  jeho velitelství začínaly vznikat plukovní oddíly – kulometný, zákopnický, spojovací, překladatelský (v ruských plucích nebyl) a  pro sběr zbraní na bojišti. Teprve v  prosinci 1916 byly v  rámci pluku vytvořeny 11. a 12. rota a počet velitelství praporů se zvýšil na tři. Je zapotřebí uvést, že brigáda nepůsobila pohromadě jako celek v jediném frontovém úseku, ale její jednotlivé roty působily jako průzkumné jednotky u ruských divizí a sborů, stejně jako v případě České družiny. Po vytvoření střelecké brigády došlo také ke změně u záložních jednotek. Původní záložní rota při velitelství České družiny byla sloučena se 17. záložní rotou 26. záložního praporu v  Kreměnčugu a  nově označena jako Záložní rota československého střeleckého pluku, umístěná od dubna 1916 v Kyjevě. V červenci 1916 zde byla vytvořena 2. záložní rota a v říjnu 1916 byly obě roty sloučeny do Československého záložního praporu, který byl přemístěn do Bobrujska a zde rozšířen na čtyři roty. Bohužel se nezachovaly rozkazy, ve kterých byly stanoveny změny ve stejnokrojových doplňcích československých střeleckých jednotek. Ale na zachovaných dobových fotografiích a ze zbývajících dokumentů lze prokázat, že v roce 1916 českoslovenští dobrovolníci užívali nárameníky střeleckých jednotek (sibiřských, finských, turkestánských, kavkazských) s písmeny ČS. Je třeba na tomto místě uvést, že nárameníky s písmeny ČS 66  Uvedené neoficiální názvy se vztahují k plukovním svátkům, přičemž 1. československý střelecký pluk měl svátek na  sv. Václava (posvěcení praporu České družiny) a 2. československý střelecký pluk měl svátek na den slovanských věrozvěstů sv. Cyrila a sv. Metoděje. Oba plukovní svátky byly ovšem slaveny podle pravoslavného kalendáře (pozn. překl.).

45


Dobrovolník České družiny, poddůstojník Jan Šípek

50


Čepice vojínů a poddůstojníků pěchoty

Nábojová sumka vz. 1909

Polní vědérko jezdectva

Opasková spona pro vojíny a poddůstojníky pěchoty

Jan Šípek se v rámci bulharské tvořilo 12 vojáků, mezi nimiž armády zúčastnil první balkánské byl i  dobrovolník Karel Vašátválky (1912–1913) a  byl vyzna- ko, jenž se později stal Georgimenán Řádem Za chrabrost 5. tří- jevským rytířem a  po získání dy. Uvádí se, že jej osobně vyzna- důstojnické hodnosti byl vyznamenal generál Radko-Dmitrijev. menán Vojenským řádem sv. Jiří Poté, co Česká družina odešla na 4. třídy a Georgijevským křížem podzim 1914 do pole, byla podří- pro důstojníky. Na jaře 1915 se poddůstojník zena ruské 3. armádě, jíž velel právě tento bulharsko-ruský generál, Jan Šípek nevrátil z  jedné průkterý se na Jana Šípka upamatoval. zkumné akce a zůstal nezvěstný. Obrázek vlevo představuje Jan Šípek se brzy stal jedním z  nejlepších průzkumníků České polní stejnokroj vz. 1912, náradružiny. Jeho průzkumné družstvo meník malinové barvy je doplněn

Polní vědérko pěchoty

o pásky poddůstojnické hodnosti a  trojbarevnou lemovku jednoročního dobrovolníka. Čepici doplňují dva symboly České družiny, červenobílá stuha a  lipová větvička, se kterou družiníci odcházeli do pole. Výstroj je doplněna o stočený plášť přes levé rameno, jehož konce jsou na pravém boku zasunuty do měděného vědérka. Přes pravé rameno je nesen chlebník, na opasku jsou zavěšeny sumky vz. 1909 a na levém boku pochva na bodák.

51


z  15. prosince, přikazuje velitel intendantovi roty, aby připravil doplňky pro nárameníky – husitské kalichy a odbornostní odznak. Existující dobové fotografie potvrzují, že příslušníci technické roty nosili černé nárameníky s husitským kalichem a ženijním odznakem. Jinde se uvádí, že kromě těchto odznaků se na náramenících nosila také číslice „1“. Důležité však je, že ve výše uvedeZnak zákopníka technické roty ném rozkaze se hovoří také o rukávových nášivkách: „… při první příležitosti si příslušníci telegrafního oddělení našijí na levý rukáv speciální označení“. Šlo o  nášivku z rudého sukna se dvěma propletenými blesky. Pokud šlo o moždířový dělostřelecký oddíl divize, objevily se vážné problémy spojené s  technickým zabezpečením. Hlavní stan na dotaz velitelství Jihozápadního frontu odpověděl, že nemá námitek proti výstavbě oddílu, pokud jej velitelství frontu dokáže vybavit z vlastních zdrojů. Pokud by to nebylo možné, Hlavní stan by dal přednost přidělení některého z  teprve vytvářených oddílů, u něhož by bylo osazenstvo zaměněno československými dobrovolníky s dělostřeleckým výcvikem. VeZnak telegrafisty technické roty litel Jihozápadního frontu proto 13. srpna 1917 přikázal na nárameníky (kovový) předat 848. moždířový oddíl Čechoslovákům. Za  prokázanou statečnost v  bojích u  Zborova byly všechny tři československé střelecké pluky oceněny udělením čestného názvu „pluk 18. června“.80 Tento čestný název však nebyl užíván příliš dlouho. Místo toho rozhodnutím Československé národní rady81 za souhlasu velitele brigády, velitelů a delegátů pluků obdržela Československá střelecká brigáda čestný název „Husitská“. Kvůli tomu byly také zavedeny nové stejnokrojové doplňky. Změna názvu s sebou také přinesla určité stejnokrojové změny: „Všichni důstojníci a vojáci 1. československé střelecké divize dostali rozkaz nosit Znak příslušnosti na náramenících husitský znak – kalich, a  pod ním k 1. československé střelecké číslo pluku. Kalich a  číslo byly u  důstojníků stříbrné divizi Husitské (kovový) 80 Kronika 2. československého pěšího pluku Jiřího z Poděbrad 1916–1920. Praha, PO 1926, s. 38. 81 Správně má být Odbočky československé národní rady v Rusku (pozn. překl.).

74


Dobrovolníci 1. československé samostatné technické roty

na zlatých náramenících, u vojáků rudé, buď vyšívané, nebo barvené podle šablony na polních náramenících. Bylo povoleno užívat také bílé hliníkové kalichy a čísla. Důstojníci velitelství divize nosili stříbrné pobočnické nárameníky, doplněné o  zlatý kalich a  číslici 1. Dělostřelci měli na svých náramenících zkřížené hlavně a kalich z bílého kovu, přičemž nárameníky měly černou lemovku.“ Uvažovalo se také o zavedení speciální československé kokardy, ale nebyla šance na jejich výrobu v  požadovaném množství. Proto bylo oficiálně zavedeno nošení ruské čepicové kokardy doplněné o červenobílou stužku, což kodifikoval již rozkaz Československé střelecké brigády č. 158 ze 4. srpna 1917.82 Jednoroční dobrovolník Je třeba uvést, že rozkaz nijak nespecifikoval nošení 1. československého střeleckého červenobílé stužky, což znamenalo obrovské množství pluku variant nošení, protože každý dobrovolník si stužku umístil podle svého uvážení a estetického cítění. Objevily se ovšem také pokusy o předělání ruských kokard, buď šlo o pouhé přemalování vnitřku červenou a bílou barvou, nebo o doplnění nějakého českého symbolu. Bez ohledu na vydaný rozkaz však někteří dobrovolníci dále nosili nárameníky z černého sukna, doplněné 82  Chodorovič, Nikolaj Alexandrovič: Odbojové hnutí a Československé vojsko v Rusku (1914–1917). Praha, Garmond 1928, s. 163–164.

75


Dopis Tomáše Garrigue Masaryka ruskému Hlavnímu stanu ohledně výstavby Československého armádního sboru

o žluté či bílé kovové kalichy, písmena a číslice. Existuje kresba tří příslušníků 2. československého střeleckého pluku z té doby, přičemž všichni mají černé nárameníky. Dva z nich je mají doplněny o bílé kovové kalichy a číslice, třetí o rudé látkové kalichy a číslice. Je jasné, že vojáci pluku zde převzali typ nárameníků, v minulosti neoficiálně zavedených u 3. československého střeleckého pluku Jana Žižky. Po zavedení výše uvedených stejnokrojových prvků se českoslovenští dobrovolníci výrazně vyčlenili z jednolité masy ruských vojáků, což o to více zvýšilo jejich národní uvědomění. Ve stejné době pokračovala výstavba 2. československé střelecké divize. Pluky této divize byly vytvářeny na základě záložních praporů jednotlivých pluků 1. československé střelecké divize. Po dokončení výstavby byly pluky přejmenovány z  pěších na střelecké (ovšem ze setrvačnosti se označení pěší objevuje ještě v listopadu 1917) a dostaly nová čísla. Na základě rozkazu hlavního velitele č. 785 z 22. srpna 1917 byly pluky označeny jako 5., 6., 7. a 8. československý střelecký pluk a zařazeny do stavu 2. československé střelecké divize.83 Velitelství divize vzniklo 4. října 1917. Organizační struktura obou divizí vycházela z tabulkových počtů nově zavedených v ruské armádě. Divize byla tvořena čtyřmi střeleckými pluky, každý pluk měl ve stavu tři střelecké prapory. Na základě rozkazu hlavního velitele č. 570 rozhodl velitel Jihozápadního frontu v srpnu 1917 o vytvoření 2. československého dělostřeleckého oddílu pro 2. divizi, jehož základem se staly sedmé baterie 11., 21. a 101. dělostřelecké brigády, přičemž tyto baterie byly odeslány do Borispolu. Ve stejné době byla ze stavu Československé záložní technické půlroty vytvořena 2. československá samostatná technická 83  RGVIA, fond 1759, karton 3, složka 791, list 84.

76


NOVODOBÍ HUSITÉ