… jak chutná tohle?

koncept: minimalisticky řešená kuchyň si žádala jednoduchá jídla, jež přirozeně vyplynula z názvu podniku, který chtěl majitel objektu zachovat – Topinka. Neměla jsem s tím problém, protože mi to dávalo smysl. A protože jsme v Českém Krumlově, v jednom z nejkrásnějších a nejmalebnějších měst na světě. Právě z tohoto důvodu tvoří asi 90 % hostů ve zdejších restauracích turisté. A ty je třeba nakrmit. Nabízím tedy bohaté dopolední

A nějaké normální jídlo nemáte? A co by to mělo být?

Snažím se v hlavě během půl vteřiny de novat představu

„normálního jídla“. Zatímco já tápu, host má jasno: Třeba nějaké meníčko. Tedy nakrmte mě tak, jak to dělají u nás Na Růžku, kam chodívám jednou za týden, když nemám do práce připravenou krabičku s obědem z domova.

Přesně před rokem jsem si otevřela restauraci v Českém Krumlově. Od té doby se denně naučím něco nového o zvyklostech lidí, jejich vztahu k jídlu, jejich představách, očekáváních, chutích. Krumlov nebyl jasná volba. Krumlov byla náhoda. Potkala jsem tam podnik, který se mi líbil, který vypadal tak, jako bych si ho zařídila já sama. Brala jsem to jako znamení a nenechala se odradit větou, jež v začátcích padala až příliš často: Krumlov je těžká disciplína. Spolu s podnikem jsem vyfasovala i zadání a okolnosti, z nichž pak vyplynul snídaně a odpoledne nápaditě připravené topinky, k tomu i vydatnou polévku, saláty a samozřejmě něco sladkého. Podstatné pro mě je, že jídla děláme z těch nejlepších řemeslně zpracovaných surovin. Na tom bych trvala v Praze stejně jako v Horní Dolní a samozřejmě také v Krumlově. Léta jsem o tom psala a ve svém podniku jsem se nehodlala zpronevěřit svému přesvědčení. Krumlovskou gastronomickou praxi jsem opřela o své poměrně bohaté turistické zkušenosti: místa, kde se najíst, hledám mimo hlavní turistické trasy. Pokud je to jen trochu možné, jím tam, kde jedí místní, jsem zvědavá a otevřená, snažím se poznávat nová jídla, zvyky i chutě a více než na recenze na google, v nichž se mísí příliš mnoho různých názorů, dám na doporučení důvěryhodných autorit z oboru. Jídlo je pro mě důležité, chci si ho užít. A nevadí mi za něj utratit víc peněz, pokud mi přinese náležitý zážitek. V cizím městě toho ráda ochutnám co nejvíc, potřebuju si užít pomalou a vydatnou snídani, zajdu na kávu a zákusek, na sklenku vína a nějaké menší jídlo, rozhodně se nevyhýbám street foodu a den chci završit večeří, která bude podobným zážitkem jako všechny pamětihodnosti a atrakce navštívené během dne.

Dnes už vím, že patřím mezi pokročilé turisty, kteří tvoří jen určitou a rozhodně ne největší část výletnického segmentu. A je celkem jedno, zda se bavíme o domácích, lidech z bližších či vzdálenějších koutů Evropy, Asie nebo Ameriky. Na dovolené často přijdou do restaurace lidé, kteří ve svém běžném životě do kaváren či restaurací vůbec nechodí, nicméně ve dnech volna si chtějí dopřát. Bývají rozpačití až bezradní a často chtějí to, nač jsou zvyklí z domova. Na opačné straně spektra pak stojí světáci, kteří už toho hodně zažili, snědli a vypili. Ti chtějí také to, nač jsou zvyklí, protože vědí, co je dobré. Nebo si to alespoň myslí. A někde mezi tím se pohybují turisté a výletníci s různou mírou otevřenosti a vstřícnosti. Kolegy na place (a často i mě, byť jsem hlavně v kuchyni) to stojí hodně vysvětlování, a většinou nejde o jazykovou bariéru, v češtině to bývá nejsložitější: A jak chutná ten krém s aperolem? Můžete mi to udělat bez kopru? Co jsou kapary? Jak je marinovaný ten marinovaný losos? Podstatné je, že se nakonec vždycky domluvíme. Největší radost mám, když se nám podaří prolomit nedůvěru a hosté odcházejí spokojeni nebo dokonce nadšeni, přestože původně nevěděli, jak si to jídlo vůbec představit. Tvrdohlavě si stojím za svým a neopouštím pozice neturistického podniku v turistickém městě. Děláme maximum proto, aby měli hosté chuť se k nám vracet. A ti, kteří se v Krumlově zdrží víc než jen jedno odpoledne, se vracejí. Nepopírám, že není jednoduché konkurovat všem „tradičním“ českým trdelníkům lemujícím hlavní třídu a kachnám i smažákům s výhledem na zámeckou věž. A vlastně pro ně mám pochopení. Nabídnout lidem to, co očekávají, je ta nejkratší cesta k úspěchu. Nejkratší cesty a nejjednodušší řešení mi ale vždy přišly krátkozraké a neuspokojivé, ať už se týkaly čehokoli. Větší smysl mi dává překvapovat a objevovat. Od toho by koneckonců mělo cestování být, proto se člověk stává turistou, aby opustil meníčko své hospody Na Růžku a zjistil, jak to chutná jinde.