Issuu

UN(DER) COVER Náhled

do brněnské kultury

návod úvod

*Vladímír Brož

0Dotazník Sranda v Brně 1Kulturní identita aneb autentická scéna Brna *Rostislav Koryčánek

centra

CO.LABS - Juraj Augustín Káznice - David Oplatek Sibiř - Ester Hotová KUMST - Barbora Netopilová Kino Scala - Radek Pernica KAFARA - Jakub Zbořil Terén - Kristýna Businská Galerie TIC - Ivana Hročenková a Anna-Natalia Fajnorová Cejla - Barbora Ilič Zaazrak Dornych - Šimon Kadlčák *Jan Malý Blažek

vitrínky

UMAKART - Karin Písaříková 45000l - Eva Truncová *Jakub Polách

38-43 44-51 52-57 58-63 64-69 70-77 78-85 86-91 92-99 100-107

116-121 122-129

8-9 12-17 28-31

obsah 10-17 18-31 32-159

36-113 108-113 130-135

114-135

ateliéry

Rybářská - Zdena Giacintová a Valentino Todarello Likusáky na Kraví hoře - Marek Frait *ZET-9 - Jana Janulíková

140-147 148-155

Vitamin, Fraktal - David Štrobach STITCH - Julie Indráková a Martin Hudák Kabinet MÚZ - Martin Kozumplík *Anna-Natalia Fajnorová

164-175 176-185 186-191

2Kultura noci

3Podhoubí kultury 4Komunity v ulicích *Roman Švanda

Pouliční malby - Kryštof Netolický Pouliční jízdy - Michal Šindelář Grindy a slidy - Jakub Svoboda LARP vs. reenactment - Ctibor Ostrý *Alina Matějová

5Dočasný vznik kultury 6Potenciální místa *David Možný

závěr

220-225 226-231 232-237 238-245

156-159

136-155

192-195 212-217 246-251

160-195

196-217 218-251

252-259 290-295 260-295 296-300

návod Mapa

Grafika v pozadí

Součástí knihy je přiložená oboustranná mapa. Z jedné strany jsou vyznačené různé lokace spojené s nezávislou brněnskou kulturou a můžete zde najít všechna místa zmiňovaná v knize. Z druhé strany je kreslená kulturní mapa sloužící jako plakát a omalovánka. V knize je i několik menších map, na kterých jsou zaznamenaná místa zpracovaná v dané kapitole, a slouží tak jako její obsah.

Jednotlivé rozhovory doplňují grafiky v pozadí. Jedná se o skeny pořízené na lokacích, kde rozhovor probíhaly, a blíže představují atmosféru místa a samotné respondenty. Seznam a vysvětlivky ke všem skenům naleznete v indexu na konci knihy.

Odkazy na hudbu

Dělící rozhovory

Ke každému rozhovoru si můžete pustit hudbu jako ambient do pozadí. Tyto skladby vybrali sami respondenti a mají za úkol lépe představit dané místo či osobu, se kterou je veden rozhovor.

Na konci každé kapitoly jsou rozhovory s lidmi, kteří nejsou přímo navázáni na konkrétní místo, ale v rámci nezávislé kulturní scény v Brně hrají svou roli. Tyto rozhovory jsou vizuálně oddělené červenou barvou a vždy obsahově souvisí s předešlou kapitolou, kterou tak uzavírají.

úvod Autoři Kulturní dění a kultura obecně představuje velmi rozsáhlé téma, které podprahově utváří a formuje identitu města. Brno se svojí kulturní scénou má velmi vysokou úroveň a hemží se nejrůznějšími kulturními odnožemi. Koncentrace galerií, divadel, klubů a koncertních sálů je velmi vysoká. Všichni známe místa jako Moravská galerie, Dům umění nebo třeba Janáčkovo divadlo – tyto městem zřizované, notoricky známé instituce bezpochyby utváří brněnskou identitu. Není to však jen o nich. Co takhle menší, nová, nezávislá (nebo téměř nezávislá) kulturní místa, která utváří podhoubí pro zmiňované velké instituce a nabízí útočiště lokálnímu publiku? Ta jsou pro rozkvět brněnské kultury klíčová a stěžejní, protože nabízí alternativní přístupy a vznikají z iniciativy jednotlivců, kteří se nebojí experimentovat. Kolem těchto míst se utváří komunity. Stávají se inkluzivními a zároveň naprosto přirozenými ohnisky, a to nejen pro místní. Právě tato místa v sobě mají to syrové Brno, jsou autentická a určitým způsobem fascinující. Hlavním cílem publikace bylo hlouběji proniknout do této podprahové brněnské scény. Definovat si, co znamená „nezávislost“, co ji podněcuje, v jakých podobách se

v Brně vyskytuje. Jaké jsou motivace provozovatelů daných kulturních míst, co je svazuje, co je osvobozuje? O čem ta brněnská scéna vlastně je? Startovacím bodem našeho bádání jsme byli my sami, výzkum jsme tedy začali od míst, která sami dobře známe. Na ně se postupem času začala přirozeně nabalovat další kulturní centra, ve většině případů vyplynula od dotazovaných respondentů. Tímto způsobem se začala tvořit naše kulturní mapa Brna. Kniha UN(DER)COVER odkrývá syrovou brněnskou scénu, kterou představuje prostřednictvím autentických rozhovorů s jejími aktéry. V rámci rozhovorů se zaměřujeme na témata, která jsou bezprostředně spjata se vztahem producent–zprostředkovatel– konzument. Snažíme se přiblížit fungování kulturních míst, ale také předat osobní pohled respondentů na brněnskou kulturu a formy její nezávislosti. Dalším cílem našeho bádání je znázornění vzájemných vztahů konkrétních míst a lidí, kteří jsou mezi sebou chtě nechtě provázáni. Hlavní kostrou knihy jsou zmiňované rozhovory, navíc doplněné o kreslené mapy, koláže, schémata a skeny zprostředkovávající atmosféru jednotlivých míst. Jelikož se jedná o předdiplomovou práci a naším výstupem v rámci diplomu bude návrh kulturního centra, jsou do knihy zahrnuta i potenciální místa pro jeho vznik. Často se jedná o opuštěné nebo zanedbané prostory, které fungují jako interpunkce ve struktuře města.

Vedoucí Vznik knihy a použitá metodika: Brno má svůj rytmus, své tóny a své příběhy, často skryté mimo zájem kdesi pod povrchem města. Studenti Fakulty architektury Vysokého učení technického v Brně se rozhodli tato místa důkladně prozkoumat. Výsledkem je publikace UN(DER)COVER, kterou v zimním semestru akademického roku 2024/2025 vytvořili jako svůj předdiplomní projekt a která popisuje putování po nezávislé kulturní scéně v Brně. Cílem nebylo pouze sbírat data a analyzovat fakta, ale především zachytit emoce, syrovost a autenticitu míst, která žijí svým vlastním životem mimo záři reflektorů velkých kulturních institucí. Tvorba knihy se metodologicky opírá o široké spektrum empirických přístupů, jejichž společným jmenovatelem je objevování. Studenti procházeli ulicemi, navštěvovali galerie, hudební kluby a improvizovaná kulturní místa. Vedli rozhovory s umělci, kurátory, aktivisty a dalšími tvůrci, kteří jsou hybateli brněnské nezávislé kulturní scény. Rozhovory odhalily nejen příběhy a vize kulturních amatérů i profesionálů, ale také výzvy, kterým v Brně čelí.

Osobní pozorování umožnilo studentům vidět, jakým tempem tato místa žijí, jak se přizpůsobují svým obyvatelům, jak rezonují s historií a současností v kontextu města. Všechny tyto vjemy byly následně podrobeny analýze, která pomohla rozplést komplexní vztahy mezi klíčovými aktéry, danými místy s nezaměnitelným geniem loci a uměleckou komunitou. Kniha je rozdělena do tematických kapitol, z nichž každá reflektuje určitý aspekt brněnské nezávislé kultury. Kapitoly jsou strukturovány kolem konkrétních míst, která v sobě skrývají příběhy lidí, komunit a jejich tvůrčí energie, nadšení, improvizace a odhodlání. Každá stránka této publikace je pomyslnou zastávkou během nekonečného bloudění Brnem. Kulturní mapa, která knihu doplňuje, je průvodcem i výzvou – zve čtenáře, aby se sami vydali objevovat tato místa a přidali do mozaiky brněnské kultury své vlastní zážitky. Vizuální hodnota knihy je podpořena nápaditým grafickým zpracováním, díky kterému mohou čtenáři cítit energii a autenticitu každého místa. Všechny kapitoly jsou navíc doplněny audio doprovodem – prostřednictvím QR kódů je možné poslouchat hudbu spojenou s danými místy a rozhovory. Vizuální i zvuková identita knihy se tak stávají klíčovými prvky vyprávění příběhu brněnské nezávislé kultury.

Vladimír Brož alias Vladimir 518

Vladimir 518 je vážený multidisciplinární umělec, který se vypracoval z nezávislé pražské umělecké scény, a jeho činnost odhaluje, jak různé formy kreativního projevu přispívají k tvorbě městské identity. Série knih Kmeny, na níž se podílel, představuje systematický, ale zároveň přístupný způsob kulturního mapování. Vladimíra jsme se rozhodli kontaktovat, jelikož jsme chtěli znát jeho názor na témata, která s naším bádáním souvisí. Rozhovor s ním slouží jako úvod do nezávislé kultury obecně.

Velkou inspirací pro naši práci je kniha Kmeny, která se zabývá mapováním českých subkultur. Vyšla už v roce 2011. Pokračuješ od té doby v tomto mapování?

Kmeny mají nakonec celkem tři díly. První byl zaměřený takzvaně na současnost, což už je tedy dneska minulost. Následovaly Kmeny 0, které se zabývaly, dalo by se říct, šedesátými až osmdesátými léty. Mezi tímv pak vznikla díra, což jsou Kmeny 90. V tu chvíli jsem měl pocit, že to mám vyřešené… na nějaký čas určitě. Protože nemám tendenci obětovat těm tématům celý život. Je to tak, že člověk si to potřebuje zjistit, vyřešit, dostat z toho pocit nebo ponaučení, předat tu informaci, zredukovat do knižního bloku a odevzdat do polic knihoven. Takže dál jsem se tomuhle nevěnoval, byť teď zvažuju, že bych udělal ještě Kmeny 2030. Tam bych se chtěl věnovat vyloženě novým způsobům toho, jak se lidi sdružují, a co přinesla nová doba a digitalizace kontaktů. Na druhou stranu ten zájem o subkultury, co je subkultura, proč člověk existuje v subkultuře, kdy z ní třeba vystupuje, proč se některé prolínají a proč někdo prochází skrz mnoho z nich… To jsou věci, které mě zajímají a které do dneška intenzivně řeším. Tvoje umělecká činnost často interaguje s veřejným prostorem. Co v tobě podněcuje výběr konkrétního místa pro tvorbu?

Hele, když se bavíme o tvorbě ve veřejném prostoru, která je často na hraně aktivismu, tak jedna věc je místo a druhá věc je téma. Myslím si, že jsou důležitá témata, například vizuální spam a degradace veřejného prostoru. To je něco, co mě extrémně zajímá, respektive mě to extrémně trápí. Neúcta k veřejnému prostoru nebo krajině jako takové je velký problém a myslím si, že jsme ten prostor zdědili v hodně neutěšeném stavu. Bohužel se ta deprivace ve-

vizuální spam – nadměrné množství vizuálních podnětů, které zahlcují lidské smysly, zejména zrak squatting – obsazování opuštěných objektů, které nejsou ve vlastnictví squatterů

řejného prostoru poměrně dost prohlubuje neřízenou monetizací. To znamená, že se prodává veřejný prostor na úkor toho, aby se v něm dalo přirozeně žít. To je něco, co mě stresuje a co hodlám řešit ve svém životě. Další věc, která mě dlouhodobě zajímá, je ochrana ohrožené architektury a umění. Protože mám pocit, že podobně jako se macešsky chováme k veřejnému prostoru a k přírodě jako takové, stejně hloupě se chováme k uměleckým projevům volného umění a kvalitní architektury. To jsou věci, které mi připadají velice důležité, a s tím se pojí můj aktivismus. Takhle bych mohl pokračovat. Takže ten výběr je čistě… nechci říct intuitivní, protože není úplně intuitivní. Je to spíš analýza celku, ve které samozřejmě hrajou roli i emoce a intuice. Jistou dobu jsi žil v pražském squatu Ladronka. Za nás jsou squaty zajímavou možností pro zrod nezávislé tvůrčí scény, ale zdá se nám, že tato komunita pomalu zaniká. Jak to vnímáš?

To je extrémně zajímavé téma, které mi přijde taky dost problematické. Ono se to týká principu vlastnictví, kdy se dostáváme úplně na mezní hranice výkladu světa. Myslím si, že ta expanze squatů v devadesátkách byla hodně spojená s transformací společnosti z majetkového uspořádání během socialismu a komunismu do raného kapitalismu. Chaos mezi tímhle přechodem umožnil vznik squatů. Já jsem tohle sledoval od útlého dětství a pamatuju si, že můj první kontakt se squatem byl v roce 1990 nebo 1991, což byla Zlatá loď v Praze. To mi bylo třináct let, když jsem se tam šel poprvé podívat, a absolutně mě fascinovalo, že něco takového může existovat. Do všech těch legendárních squatů, jako byly Sochorka, Papírna, později Ladronka, Milada a mnoho dalších, jsem chodil na akce. Od malička jsem se kamarádil s lidmi z anarchopunkové nebo hardcorové, radikálně levicové, skoro by se dalo říct extremistické scény. Tito lidé mě přitahovali, v té době měli neskutečně zajímavé názory. Nastupující východoevropský kapitalismus vykazoval znaky absolutního hyenismu. Do toho jsem sledoval deprivaci západní společnosti, která samozřejmě už tehdy trpěla věcmi, kterými teď trpíme tady. Nadkonzum, nezájem o důležitá témata kolem nás, jako třeba nedostatek empatie mezi lidmi,

ekologická témata nebo práva zvířat. V devadesátých letech byly taky hodně důležitými tématy antifašismus a antirasismus, stejně tak genderová nerovnost mezi mužem a ženou a tak dále. Takže všechna tahle témata jsem tam nacházel… a já jsem tam chodil jak do kostela. Fakt si vzpomínám, že to pro mě byla v podstatě náboženská komunita. Ono to svým způsobem je náboženství. Všechno je víra. My věříme, že bychom si měli být rovni. My věříme, že bychom měli být empatičtí ke krajině. My věříme, že jsou i důležitější věci než nedotknutelný majetek. Nedotknutelnost, to je ta rozbuška. Vlezeš do nějakého baráku, který je dlouhodobě nepoužívaný a řekneš: „Od teď jsme tady my.“ Tohle devadesátá léta umožňovala. My si to pro sebe omlouvali tím, že jsme tam dělali nízkoprahový sociálně-kulturní program, a na základě toho to existovalo. Dodržování majetkových práv se samozřejmě vyvíjí a dneska už to není možné.

dovat tu konstrukci. Ta knížka je populární, není to žádná akademická studie. Je to populární publikace, která zároveň pracuje s obrovskou autenticitou skutečných lidí. Akurátnost toho projektu podle mě spočívá v tom, že jsou správně vybraní doboví „šamani“ těch kmenů. Potom ta kniha může být na jedné straně populární a na druhé straně real.

Takže abych to shrnul. Myslím si, že je to obrovská škoda, protože jsem byl svědkem toho, jak tam vzniká skutečně nezávislá kultura. A to dneska chybí. Tam skutečně nebyly žádné zdroje, které by ovlivňovaly její vznik. Dneska se to tak různě supluje tím, že se dělají low-cost věci, které jsou fajn a myslím, že v radikalitě a svobodě připomínají to, o čem mluvím.

Jak se podle tebe vyvíjí graffiti scéna a jak se mění přístup veřejnosti k tomuto tématu?

Jestli se mám ještě dostat k tomu městskému principu, je spousta lokalit, které by na základě legislativní definice mohly poskytnout útočiště. Pokud deset let nikdo nesáhne na barák, i když se pomalu propadá, pak nechápu, proč by tam dočasně nemohli být lidé, kteří hlásají, že tam budou dělat tenhle a tenhle program. Pokud si ho obhájí a začnou aspoň parciálně rekonstruovat tu budovu, aby nespadla… městu a komunitě okolo to dá strašně moc. Aktivně se zajímáš o architekturu a často do ní v rámci své tvorby pronikáš. Vnímáš tento přesah i v rámci Kmenů, které jsou primárně sociálně-kulturním a vizuálním průvodcem pražskými komunitami?

Já si myslím, že všechno je svým způsobem architektura. Kmeny vykazují velké aspekty architektury. Ta kniha má totální architekturu v tom, že je to obrovsky složité téma, které se různě morfuje a zároveň má mezi řádky velice podobné aspekty. Proto v ní člověk může vysle-

Já vnímám svou tvorbu jako určitý typ architektury, protože i dělání labelů, nakladatelství, ve finále i tvorba desky je určitá architektura. Vždycky připomínám Hanse Holleina, nejdůležitějšího rakouského architekta druhé poloviny 20. století. Ten napsal manifest Alles ist Architektur a mluví v něm o tom, co teď popisuju. Všechno je podřízené nějakému gridu, nějakému prostoru, nějaké mřížce a nějakému času. Je to časoprostor. Každá práce podléhá časoprostoru a je nutné se k tomu postavit architektonicky.

Nooo… přístup veřejnosti se de facto nezměnil a já si myslím, že to je dobře. V mnohém se spíše změnilo graffiti, což může vykazovat znaky i negativních vývojů. V devadesátých letech, kdy se tady objevilo, ho sem zavlekli západní umělci, například POPAY z Paříže v roce 1991. Ti sem zavlekli virus a ten se neuvěřitelně rychle šířil skrze lidi, jako jsem já, první a druhou generaci. Každý z nás si později uvědomil, že graffiti někde viděl a že to byl ten startovací bod. Proto o něm mluvím jako o viru. Ze začátku vykazovalo znaky přirozeného života, nikdo mu nekladl odpor, vypadalo to jako něco strašně zajímavého. Zhruba kolem roku 1995, kdy už se scéna rozvinula do poměrně velké a organizované konstrukce, najednou začal i tlak a rezistence

POPAY – jeden z pionýrů graffiti hnutí ve Francii v osmdesátých letech 20. století

systému. Zároveň se zvyšovala i naše radikalita a přišlo opravdu tvrdé graffiti. To znamená pouliční graffiti, hodně tagů, throw upy, chromy, vlaky, metra, jezdění po Evropě, dělání na počet, soupeřivost mezi skupinami a mezi městy… Mimochodem Praha a Brno, tam byla vždycky rivalita, ale zároveň vždycky velmi přátelské vztahy. Pro mě bylo Brno velice důležité a pamatuju si, že jsem s klukama, co tam začínali, udělal první vlak v Brně v roce 1995. Tehdy neexistoval pojem „street art“, rozhodně ne ve vztahu ke graffiti. Pokud existoval ve světě, vázal se na umělce, jako je Basquiat, ale tady taková věc víceméně nebyla akceptovaná. Později se tenhle pojem objevil, když se určitá část scény nebo nově příchozích začala vyjadřovat jiným způsobem, než je modelace písma. To pro společnost začalo být „přijatelné“, takže v období, kdy se začaly objevovat plakáty, stickerky, malby anebo muraly, se objevil i určitý typ tolerance. To je situace, ve které se nacházíme dnes. Dneska se říká, že graffiti je špatné, ale legální zdi jsou docela v pohodě, jak jsou hezky barevné, a pak že jsou super malby od street artistů. Tak to je společenský uzel, který chápu a respektuju, akorát bohužel tím, že to vidím zevnitř, ho vnímám hodně jinak. Vždycky musím říct, že s veškerým respektem vůči společenskému názoru chápu i důležitost tagů a chápu rebelantství mladých radikálních lidí, kteří to potřebují komunikovat jiným způsobem. Takže kdybych to měl shrnout, je strašně důležité, aby „poctivé a radikální“ graffiti nadále existovalo, protože je podobné jako squaty. Je to extrémní líheň opravdových poctivých umělců, pracantů, grafiků, architektů nebo zkrátka jenom dobrých tátů.

tag – podpis graffiti umělce, stylizované jméno throw up – rychle provedené jednoduché graffiti, ale propracovanější než tag chromy – typ graffiti, který je vyplněn stříbrnou (chromovou) barvou a obtažen černým obrysem Jean-Michel Basquiat – americký malíř, autor graffiti a neo-expresionista

Jak vnímáš pohled na vizuální smog v Česku? Připadá ti, že se všeobecný názor na toto téma zlepšuje?

O tom už jsem trochu mluvil. Můžeme to nazývat monetizací veřejného prostoru, která je buď legální neboli řízená, nebo nelegální neřízená. Oba tyhle proudy se dějí paralelně vedle sebe. To znamená, že jsme ochotní nechat určité firmy rozebrat náš veřejný prostor za směšné úplaty. Smlouvy uzavřené mezi provozovateli reklam a městem tvoří opravdu tisícinu rozpočtu měst. V Praze jsou to snad tři tisíciny s příjmy za outdoorovou reklamu. Takže to je zrnko písku, ale přitom tohle zrnko ovlivňuje naše životy naprosto radikálně, protože reklama je úplně všude. Pak je ilegální reklama, což znamená, že i my sami… třeba tvůj strejda si otevře stánek s langoši, udělá si banner a pověsí ho na zábradlí v zatáčce. Těch věcí je strašně moc a myslím, že to všechno reflektuje naši schopnost pracovat s veřejným prostorem, naše kulturní vzdělání i naše estetické nároky na místo, kde žijeme. Já tím hodně trpím například u modernistické poválečné architektury, kde rezonuje návrat k funkcionalismu čili k velké čistotě. Třeba plavecký stadion má krásnou konstrukci, je to v podstatě sportovní chrám, do kterého máš přijít nejen sportovat, ale i meditovat. No, a uprostřed je banner na solárium, ty vole, langoše a hospoda zde! To je stejné, jako kdyby ti někdo hodil ten banner do snu, a to už je problém. Stejné pocity mám s krajinou. Zprávy lidí, kteří proti tomu bojují, jsou velice znepokojující. Zjišťujeme, že až osmdesát procent billboardů v Praze je nelegálních. Plachty, které zabírají celé domy, by tam podle současných pravidel vůbec neměly být. Za tím stojí určité skupiny, dalo by se říct mafie, které bohužel mají přímé napojení na politiku, a to z toho důvodu, že politici s nimi uzavírají tuhle ďáblovu smlouvu v období politických kampaní. Abys mohl být úspěšný politik, potřebuješ vizuální masáž lidí. Čili se spojíš s billboardovými firmami a pak nad nimi držíš ochrannou ruku.

Takže je to zamotaný kruh. A co si o tom myslím? Ať to jde do prdele! Oslovují tě často ke spolupráci lidé z architektonické sféry?

Hele, docela jo. Moje práce je dlouhodobá, primárně by se dalo říct aktivistická a zahleděná do minulosti, zatímco spolupráce se současnými architekty by se musela specializovat na současnost. Já byl vždycky zaměřený na snahu, aby se úplně nezničily veškeré doklady poválečné architektury. Takže s architekty se znám, kamarádím a na volné bázi s některými spolupracuju. Samozřejmě se připravují umělecké realizace v architektuře s lidmi, které mám rád a které respektuju, a chtěl bych to téma dál rozvíjet. Připravuju výstavu, která by uměla pracovat s tématem integrace uměleckého díla do architektury, což je něco, co mě zajímá. Takže jo, ty vazby existují. Bývám dost i v různých porotách, píšu do časáků a dělám samozřejmě pravidelně přednášky. Je to pro mě téma, které je extrémně živé i tím, že v architektuře žijeme a není možné ji ignorovat. Takže to není jen otázka lásky, ale i otázka přežití. Máš nějaký vzor nebo někoho, kdo tě inspiruje ať už v tvorbě, nebo v obecné rovině?

(Smích) Těch je hodně. Mě fascinuje, že ten sociální stroj funguje na principech předobrazů. Tím se zase dostáváme k otázce, co je já, kdo je já… Pak se můžeme bavit o vzorech a předobrazech toho já. To je strašlivě zajímavá otázka, do jaké míry nás ovlivňují rodiče, genetika, predispozice, samovýchova a do jaké míry jsou to vzory. Já jsem slepenina spousty a spousty vzorů. Ať už z popkultury, nebo z intelektuální nebo úplně experimentální scény.

Abych nemluvil takhle abstraktně, vždycky jsem extrémně obdivoval Jiřího Koláře. To je někdo, kdo mi změnil život. Stanleyho Kubricka, kterého považuju za největšího umělce skoro všech dob. Pak určité typy malířů, architektů a muzikantů. Předobrazy jsou pro nás strašně důležité, protože jsme kolektivní vědomí. Představa individualismu je velká chiméra. Zároveň je ale důležitá, protože umožňuje chod kolektivního vědomí. Jaké máš plány do budoucna?

Mám plány tak na šest podobných životů. Člověk si musí uvědomovat limitaci času, což já jsem si uvědomoval vždycky, ale samozřejmě ten pocit postupně zesiluje tím, jak stárnu. Uvědomuju si, že limit jednoho života je strašně kratičký rozměr, takže musím začít volit, jestli mám sedět ve Vyškově v hotelu a čekat na koncert, nebo být doma a makat na knížce, nebo být v ateliéru. Je to jako velká alchymie. Na druhou stranu se tím nehodlám úplně stresovat a nechávám to téct, jak mi to připadá fajn. Snažím se teď ale tlumit hudbu. Minimálně teda jezdění koncertů, protože to je opravdu energeticky a časově náročné. Snažím se vyhýbat neustálému interpretování, kdy vymyslíš konstrukci, ať už je to stavba, skladba, deska, nebo audiovizuální piece, a pak tu konstrukci znova interpretuješ dál a dál. Spíš mě zajímá stavění nových konstrukcí, což v současné době jsou primárně výstavy. Ať už volného umění, nebo performativně-aktivistického umění v urbánním prostředí. Do toho pracuju na několika knihách, což mě taky asi bude držet do konce života. Dělání knih vnímám jako výzkum, kdy si člověk ujasňuje nějaké věci. A teď nahrávám desku. Takže práce je dost…

muraly – velkoformátové malby na stěnách budov Jiří Kolář – český básník, autor experimentální a vizuální poezie, dramatik, překladatel Stanley Kubrick – americký režisér a fotograf

Kapitola

Dotazník Sranda v Brně