úvod
O biskupově paměti, baroku a jeho výkladech Rostislav Švácha
Motto: „Již J. Jungmann v českém slovníku (1837) konstatoval, že výraz ´památka´ má dvojí význam. Znamená 1. památku-paměť, srov. ´zanechal po sobě nesmrtelnou, čestnou památku´, tedy paměť, tj. nehmotnou tradici; 2. památku-věc, připomínající něco nebo někoho, hmotné znamení obnovující paměť.“ Václav Richter, Památka a péče, Praha 1993, s. 12
Místa paměti Podtitul této knihy o olomouckém biskupovi Karlu z Lichtensteinu-Castelcorna – „Místa biskupovy paměti“ – by pozorného čtenáře mohl ponouknout k úvaze, zda by lépe nezněl „Místa biskupovy památky“ nebo „Místa památek na biskupa“. Fakt, že se kniha v převážné míře soustřeďuje na biskupovy stavebnické počiny, jaké za památky opravdu označujeme, by takové námitce dával oprávnění. Chceme se tu věnovat biskupovým hlavním rezidencím v Kroměříži a Olomouci, které získaly svou dodneška zachovanou podobu za jeho episkopátu a jejichž dnešní formu jim tak vtiskl jeho architektonický a umělecký vkus. S osobností Karla z Lichtensteinu-Castelcorna podobně spojíme i jeho další sídla v Brně, Vyškově, na Mírově nebo Kelči, kostely, kaple a řádové koleje, které biskup Karel založil, i jiné architektonické výkony, jejichž formu jeho osobnost nějak poznamenala, například tak, že jejich stavebníkům biskup doporučil vhodné architekty nebo je podpořil penězi. Soubor těchto památek na Karla z Lichtensteinu-Castelcorna v naší knize doplní a obohatí výklady o jeho sběratelské činnosti, jež vedla ke zrodu dnes druhé nejvýznamnější obrazárny v českých zemích – po sbírce starého evropského umění Národní galerie v Praze – nebo například ke vzniku první naší veřejně přístupné knihovny mimo univerzitní půdu. Všechny tyto stavby i soubory uměleckých děl zamýšlíme v knize uchopit standardními metodami historiografie umění, s nadějí, že se nám řadu z nich podaří vyložit jako „dílo všeumělecké“, v jakém se z biskupovy vůle spojil podíl architekta s podílem malířů, štukatérů, sochařů a autorů ikonografických konceptů do esteticky působivého a myšlenkově propracovaného celku. Mezi takovými komplexně ztvárněnými památkami na biskupa Karla nepochybně vyniká Květná zahrada v jeho rezidenčním městě Kroměříži, vyhlášena v roce 1998 za památku UNESCO.
1 Pierre Nora (ed.), Les lieux de mémoire I: La République, Paris 1984. – Pierra Nora (ed.), Les lieux de mémoire II: La Nation, Paris 1986. – Pierra Nora (ed.), Les lieux de mémoire III: Les France, Paris 1992. – Srov. i Pierre Nora, Mezi pamětí a historií: Problematika míst, in: Alban Bensa (ed.), Antologie francouzských společenských věd: Politika paměti, Praha 1998 (Cahiers du CeFReS, No. 13), s. 7–31. 2 Aleida Assmann, Cultural Memory and Western Civilization: Functions, Media, Archives, Cambridge 2011. – Srov též Aleida Assmannová, Paměť jako ars a vis, Česká literatura LXI, 2013, č. 1, s. 56–61. – Viz též Aleida Assmannová, Prostory vzpomínání, Praha 2018. 3 Přehled o paměťových studiích podávají dvě nedávno vydané kolektivní publikace či antologie: Nicolas Maslowski – Jiří Šubrt et al., Kolektivní paměť: K teoretickým otázkám, Praha 2014, a Alexander Kratochvíl (ed.), Paměť a trauma pohledem humanitních věd: Komentovaná antologie teoretických textů, Praha 2015. 4 Radmila Prchal Pavlíčková, Triumphus in Mortem: Pohřební kázání nad biskupy v raném novověku, České Budějovice 2008. 5 Ondřej Jakubec, Kde jest, ó smrti, osten tvůj? Renesanční epitafy v kultuře umírání a vzpomínání raného novověku, Praha 2015. 6 Pavel Suchánek, Triumf obnovujícího se dne: Umění a duchovní aristokracie na Moravě v 18. století, Brno 2013. Druhá kapitola Suchánkovy práce nese příznačný název „Obraz, dějiny a paměť“ (s. 83–176). – Již dříve zamířily k tematice paměťových studií práce Víta Vlnase, pohybující se na rozhraní mezi obecnou historií, dějinami kultury a dějinami umění. Pozoruhodná je z tohoto hlediska například jeho kniha o „druhém životě“ sv. Jana Nepomuckého, srov. Vít Vlnas, Jan Nepomucký, česká legenda, Praha 1993, Praha – Litomyšl 2013. 7 Frances Yatesová, Umění paměti, Praha 2015. – Kniha vyšla poprvé anglicky v roce 1966 pod názvem The Art of Memory.
15
Podtitul „Místa biskupovy paměti“ přesto zůstane nezměněný. Rádi bychom jím totiž naznačili jeden ne snad hlavní, v každém případě však důležitý směr, jakým se v této knize budeme ubírat. Souslovím „místa paměti“, Les lieux de mémoire, začal před pětatřiceti roky označovat výsledky mnohaletého mezioborového výzkumu o tom, jak si dnešní lidé osvojují minulost, francouzský historik Pierre Nora.1 Ukázalo se přitom, že to rozhodně nejsou jen vyprávění akademické historiografie, o co se při utváření paměti na minulé události a na jejich aktéry lidé opírají. Do bádání o různých historických formách této paměti se ve stejné chvíli jako Nora pustili němečtí manželé Assmannovi, egyptolog Jan Assmann a historička literatury Aleida Assmannová.2 Paměťová studia, k jejichž uvedení na scénu humanitních věd daly tyto tři osobnosti rozhodující podnět, se dnes pohybují na širokém rozhraní mezi dějinami kultury, kulturologií, antropologií, psychologií, sociologií a historiografií.3 Všem těmto oborům poskytují podněty tak zajímavé, že by náš tým udělal chybu, kdyby se je nepokusil využít. Nejméně dva jeho členové si už ostatně význam paměťových studií uvědomili a přijali jejich podněty ve svých pracích: Radmila Prchal Pavlíčková v knize Triumphus in Mortem (Triumf ve smrti, 2010)4 a Ondřej Jakubec v nedávno vydané publikaci o renesančních epitafech (2015).5 Mezi badateli zabývajícími se podobnou látkou jako tato kniha rozvinul téma paměti Pavel Suchánek v knize Triumf obnovujícího se dne (2013), věnované umění na dvorech následníků Karla z Lichtensteinu-Castelcorna, olomouckých biskupů v 18. století.6 Jak to v knize Umění paměti ukázala anglická historička kultury Frances Yatesová, pojem míst paměti uvedli do oběhu antičtí teoretici rétoriky, například Cicero nebo anonymní autor spisu Ad Herreniam, kteří tak označovali mnemotechnickou pomůcku pro dlouhé a obtížně zapamatovatelné promluvy. Doporučovali přitom vštípit si pořadí prostorů v nějaké velké stavbě a ukládat pak pomyslně do nich témata či obsahy připravované řeči. S prostory paláců nebo kostelů jako vhodných míst pro ukládání obsahů paměti poté pracovala středověká i raně novověká rétorika.7 Pierre Nora i jiní reprezentanti paměťových studií však dávají pojmu míst paměti význam diametrálně odlišný. Říkají tak všem možným orientačním bodům či „signifikantním jednotkám“, hmotným i nehmotným, s jejichž pomocí se dnešní lidé pokoušejí oživovat minulost a komunikovat o ní. Jako
O biskupově paměti, baroku a jeho výkladech