Bon Jovi - Bryan Reesman

B R YA N R E E S M A N

Ú vo d

NOVÝ ZAČÁTEK

ÚVOD

6

ŮŽE HVĚZDNÁ KAPELA POTÉ, CO SI ZÍSKALA VĚHLAS I NECHVALNOU POVĚST, UNIKNOUT MINULOSTI? JE MOŽNÉ, ABY ZAČALA NANOVO, KDYŽ SE TAK HLUBOCE ZAPSALA DO NAŠICH PAMĚTÍ? DOSPĚJÍ JEJÍ ČLENOVÉ? DÁME JIM K TOMU ŠANCI? Pokud jde o kapelu Bon Jovi, pak je odpovědí hlasité ano.

Již od druhé poloviny osmdesátých let dvacátého století, kdy se kapela prosadila na světové scéně svým albem Slippery When Wet, které vloni oslavilo třicáté výročí, bylo toto hardrockové kvinteto z New Jersey snadným terčem odpůrců. Čelili povýšenosti kritiků a opovržení metalistů, kteří měli pocit, že jejich žánr svedli na scestí pop music. Atraktivita této fešácké skupiny byla jasnou předzvěstí významné role na trhu. Fakt, že dokázali také přijít s chytlavou muzikou a na vystoupeních se řádně předvést, jim zaručil přízeň zástupů fanoušků na nesčetných koncertech.

Jistě není pochyb o tom, že skupiny, jež byly v devadesátých letech na vrcholu, zejména pak načesaní rockeři v upnutých kalhotách z hollywoodského Sunset Strip a z rodného státu kapely Bon Jovi, se na něj často již podruhé nevracely. Tomu se však Bon Jovi vyhnuli tím, že pozměnili svou image a po hudební stránce šli s dobou. Zatímco koncem dvacátého století kapela procházela přinejmenším klidnější fází, její návrat na scénu v roce 2000 s albem Crush byl vzepětím, které nikdo nečekal. Od té doby se z každého světového turné hrnuly ohromné částky, které rostly až do bodu, kdy turné alba The Circle v roce 2010 utržilo 201 milionů dolarů, čímž se na žebříčku nejvýnosnějších koncertních turné časopisu Pollstar umístilo na třetím místě.

Následovalo turné s názvem Because We Can, které díky tržbě o hodnotě téměř 260 milionů dolarů získalo prvenství za rok 2013 a stalo se 55. nejvýdělečnějším turné všech dob.

Kapela prodala po celém světě přes 130 milionů nahrávek a odehrála přes 2700 koncertů pro více než 34 milionů fanoušků ve více než 50 různých zemích. Tato čísla možná překvapí i skalní fanoušky. Pro ty, kdo na kapelu zanevřeli již před desítkami let, jsou patrně šokující.

Nicméně slovy Franka Sinatry, další věhlasné osobnosti z New Jersey: „Tou nejlepší odplatou je obrovský úspěch.“ Pokud měl pravdu, pak to Bon Jovi zvládli na jedničku.

7

Kapela Bon Jovi za mlada na focení v Tokiu v říjnu 1984.

Nechala se inspirovat kapelou Mötley Crüe.

Až do třetího alba Slippery When Wet se členům o účesy očividně staral Jonův otec.

Jeho matka Carol měla údajně již od začátku na starost jejich fanklub, a to až do roku 1998.

VÝŠ E :

Přestože je nemotivoval vztek, Jon Bon Jovi přiznal jakousi křivdu, která jej žene kupředu.

Už jako teenager hledal cestu na výsluní.

Jakmile k takovému místu dospěl, již je nikdy neopustil. Jako neúnavný skladatel a budoucí frontman vyrazil z New Jersey a prakticky se dokopal k tomu, aby se stal rockovou hvězdou. Štěstí mu přálo, a tak se setkal se čtyřmi stejně ctižádostivými hudebníky, kteří mu pomohli na cestě za ještě zářnější budoucností, než o jaké kdy snil. Zajímavost: Jona Bon Joviho, Richieho Samboru, Davida Bryana i Tica Torrese odrodil v Perth Amboy v New Jersey jeden a tentýž doktor. Náhoda?

Jon Bon Jovi a kytarista Richie Sambora (za významného přispění Desmonda Childa, Billyho Falcona a Johna Shankse) dali za svou kariéru dohromady repertoár, jenž opěvuje naději, víru v lepší zítřky, překonávání těžkých časů a touhu po lepším životě.

Ikonická píseň „Livin’ on a Prayer“ je prostou ódou na lásku a víru, která se nevzdává navzdory špatnému osudu. Nutně nenabízí východisko, jelikož její protagonisté mají jen jediné řešení. Vše zlé přečkávají společně, opatrují si svou lásku a doufají, že si časem vybudují lepší život. Do světa, ve kterém je každý posedlý touhou stát se nejlepším ze všech, dodal tento příběh něco víc než jen další pohádku o výhře v loterii či podobném zázraku. Je to příběh o přečkání bouře. Tento námět jsme od kapely během její třiatřicetileté kariéry slyšeli ještě mnohokrát, například v písních „Keep the Faith“, „It’s My Life“ nebo „We Weren’t Born to Follow“.

Svou slávu si získala okázalým vzhledem a hity jako „Bad Medicine“, „Raise Your Hands“ a „Lay Your Hands on Me“, jejichž suverénní kombinace podnítila kariéru milionu dlouhovlasých rockerů. Jak ale dokázala přečkat dekádu úpadku mezi lety 1981-1991 a najít si své místo v nestálém prostředí hudebních stylů a trendů? Jedním slovem: vyspělost.

Vyspělost, která nebyla zadarmo. Za zmínku stojí například velkolepé světové turné multiplatinové desky New Jersey, která úspěšně navázala na mnohamilionový prodej desky Slippery When Wet, na jehož vysilující cestě se kapela málem rozpadla.

KOUKÁVAL JSEM NA NĚ ZE STRANY PÓDIA A ŘÍKAL SI, ŽE JSOU FAKT DOBŘÍ. HRÁLI SVŮJ VLASTNÍ ROKENROL, KTERÝ JE JEDINEČNÝ.

S JONOVÝM NEZAMĚNITELNÝM HLASEM ANI NENÍ DIVU, NAVÍC JSOU VŠICHNI CELKOVĚ HUDEBNĚ NADANÍ. VŽDY MI TO PŘIŠLO HODNĚ TĚŽKÉ, HRÁT TAKOVOU HUDBU, PROTOŽE TO OČIVIDNĚ NENÍ METAL, NENÍ TO ANI HARD ROCK, ALE JE TO SKUTEČNĚ INTENZIVNÍ ROKENROL. V TOMTO SMYSLU JE ZAPOTŘEBÍ OPRAVDU PRVOTŘÍDNÍ TALENT. NĚKTERÉ METALOVÉ SKUPINY SÁZÍ NA HLASITOST, ABY SE PROSADILY. TAKOVÍ BON JOVI NIKDY NEBYLI. Rob Halford, zpěvák Judas Priest, leden 2016

ÚVOD

8

Z doutnajícího popela po tomto nepřátelském vzplanutí však povstala moudřejší a hudebně vytříbenější kapela. Od zpívání o dívkách a večírcích a hraní jednoduchých podněcujících kousků přešla ke skládání písní, které obnášely jak hlubší city, tak vážná společenská témata a moudrost, jež přichází s věkem. Občasné odvázanější nahrávky byly jen třešničkou na dortu.

Tak jako každá ze zkušenějších rockových kapel byli i Bon Jovi jednou dole, jednou nahoře.

Zažili úspěch i zklamání, perné dny i tolik potřebné dny odpočinku. Počínaje jarem 2016 se téměř úplné seskupení přezdívané Jerseyský syndikát, tedy Jon Bon Jovi, klávesista David Bryan, bubeník Tico Torres a ostřílený baskytarista Hugh McDonald, dalo do práce na prvním zbrusu novém studiovém albu za poslední tři roky. Tato deska představovala studiový debut nového kytaristy Phila X, mladého hudebníka, který nastoupil po nečekaném odchodu Richieho Sambory krátce po zahájení velkého světového turné v roce 2013. Tak jako jiná období v minulosti byl i tento otřes novou zkouškou. Jestli nás tato kapela o něčem přesvědčila, pak o tom, že její frontman umí vzít za práci a v překonávání výzev se vyžívá.

Vytrvalost kapely ve své obrovské slávě mě ohromila ještě dříve, než jsem se dal do psaní této knížky. Málokterá z klasických rockových skupin si dokázala uchovat své tempo a fanoušky. Zcela mě uchvátilo, jak bohatá je jejich historie, do jaké míry se proplétá s příběhy jiných umělců, a kam až sahá.

Bon Jovi je nakonec lepší kapela, než za jakou ji mnozí považují. Jon je prvotřídní frontman, Richie zase výtečný kytarista. Společně dali vzniknout několika rockovým klasikám a pracovali po boku mnoha talentovaných lidí. Velice schopný klávesista David a energický bubeník Tico jsou po hudební stránce velice podceňováni. A „neoficiální“ náhradník za Aleka Johna Suche, basák Hugh McDonald, si může ruce uhrát (mimochodem, už ho teď konečně uznají za oficiálního člena?)

Jestliže čekáte vytahování špíny z minulosti, pak jste na špatné adrese. Tato kniha je obsáhlý spis o hudbě a několika útržcích dění ze zákulisí, které stálo na počátku mnohých hitů.

Vydejme se tedy zpět tam, kde všechno začalo – do městečka ve státě New Jersey, kde jeden mladík snil o tom, stát se rockovou hvězdou, aniž by měl potuchy, na jaké dobrodružství se společně se svou hudební rodinou vydá.

Bylo nebylo, v dobách nedávných…

V popředí Jon Bon Jovi během šestého z dvanácti vystoupení v londýnské O2 aréně na turné The Circle 17. června 2010.

N A P R OT I :

9

1

KDE ZAČÍT 1975–1981

KDE

ZAČÍT

12

„PROFLÁKNUTÝM“ PŘÍBĚHEM O CESTĚ Z ÚPLNÉHO DNA AŽ NA VRCHOL SE V ROKENROLOVÉM SVĚTĚ SETKÁVÁME ČASTO. KDYŽ VŠAK PŘIJDE ŘEČ NA JONA BON JOVIHO, JEDEN BY SE HÁDAL, JESTLI MU BYLO JIŽ OD KOLÉBKY SOUZENO UDĚLAT DÍRU DO SVĚTA. JOHN FRANCIS BONGIOVI MLADŠÍ SE NARODIL 2. BŘEZNA 1962 V PERT AMBOY V NEW JERSEY PÁRU BÝVALÝCH MARIŇÁKŮ. Z OTCE JOHNA SE STAL HOLIČ A Z MATKY CAROL POTÉ, CO SI VYZKOUŠELA DRÁHU MODELKY, KVĚTINÁŘKA. SVÉHO SYNA VYCHOVÁVALI V NEDALEKÉM MĚSTĚ SAYREVILLE, A JELIKOŽ MU NECHTĚLI DĚLAT ZE ŽIVOTA VOJNU, PODPOROVALI VŠECHNY JEHO UMĚLECKÉ SNY. A ŽE JICH NEBYLO MÁLO. Jeho prvotní nadšení ke hře na kytaru potlačil netečný učitel hudby, což dalo prostor jiným koníčkům, jako motokros nebo fotbal. Ve třinácti letech se však pohroužil do populární hudby a po vzoru svých idolů se opět chopil svého šestistrunného nástroje, tentokrát jako samouk.

Dlouho se neobešel bez rady zkušenějšího, a tak se obrátil na rodinného známého, hudebníka Ala Parinella, který hrál v místním klubu. „Chtěl jsem, aby mě učil,“ svěřil se Lise Russellové pro magazín People v listopadu 1986. „Zeptal se mě proč, a já, že přece kvůli holkám. On se uchechtl a souhlasil.“ Parinello sice nebyl učitel, ale přesto se uvolil dát zelenáči pár lekcí. Jako první jej naučil hrát „Dům u vycházejícího slunce“ od skupiny Animals. Moc velkou trpělivost s ním ale neměl. Když to Jonovi ani po třech lekcích neznělo, řekl mu, že jen plýtvá jeho časem. Jon to nenechal jen tak a stal se ukázněným žákem, který si přebral vše, co mu kdo poradil. Parinello ho naučil všem základům a disciplíně, jež se mu v životní kariéře skvěle osvědčila. Jon má dodnes do své koncertní černé akustické kytary vyryté iniciály AP. Parinello zemřel v roce 1995.

Mladý Jon Bon Jovi si nacvičuje fešáckou pózu.

ST R A N A 1 0 :

13

Jon Bon Jovi stále hrává na akustickou kytaru s iniciálami svého zesnulého učitele hudby Ala Parinella. Snímek je z vystoupení na Fashion Weeku v obchodě Kenneth Cole na Manhattanu, 12. února 2015.

VÝŠ E :

VÝ Ř E Z V P R AVO N A H O Ř E :

Náctiletý John Bongiovi a jeho vážný výraz v ročence.

Na podzim roku 1976 začal Jon (tehdy ještě psáno John, na oficiální změnu pravopisu došlo až o sedm let později, kdy se dali Bon Jovi dohromady) studovat na střední soukromé chlapecké škole svatého Josefa na pomezí měst Metuchen a Edison. Zde se o dva roky později setkal ve třídě s kytaristou Wilem Hercekem. Jon si přinesl kytaru a dali se do řeči o hudbě. Při rozhovoru pro tuto biografii Wil vzpomíná, jak Jon sháněl kapelu, která by zahrála na tancovačce ve stylu padesátých let, kterou zařídil Al Parinello. Z vystoupení nakonec nic nebylo, ale kapela dál zkoušela ve sklepě svého zpěváka a v tehdejší sestavě (Jon, Wil a baskytarista Steve Pretti) si začala dělat větší plány (Jon původně kapelu The Raze založil kvůli školní soutěži talentů).

V průběhu roku 1978 Jon přestoupil na Sayrevillskou střední, kde se spřátelil s budoucím kytaristou kapely Skid Row, Davem „Snakem“ Saboem, a dál se věnoval své kapele, která se zhlédla ve skupině Southside Johnny and The Asbury Jukes. Wil žil v Perth Amboy, tudíž byl tehdy jediným přespolním členem. V příštím roce však začala skupina nabírat nové členy a jako zkušebnu využívat sklep bubeníka Marka Scimeca. S přibývajícími hudebníky vznikl desetičlenný soubor převážně žesťových nástrojů s názvem Atlantic City Expressway. Sólový kytarista Bill Frank a klávesista David Bryan Rashbaum, nyní známý spíše jen jako David Bryan, se později dostali do čela kapely.

Atlantic City Expressway hráli převážně písně všech Jonových oblíbenců, The J. Geils Band, Bruce Springsteena a hlavně The Asbury Jukes. Učili se je tak, že hráli za doprovodu nahrávek nebo rádia. „Sehráli jsme celou [Springsteenovu] ,Kitty’s back‘,“ říká Hercek. „Moje deska v jednom místě přeskakovala, tak jsme to hráli stejně. To mě vždycky dostalo.“ Své první vystoupení odehráli Atlantic City Expressway v Borough Parku v Sayrevillu na podzim roku 1978. Následující rok vystupovali různě po školách a hospodách. Dne 6. srpna roku 1979 se skupina dočkala první větší akce, a to na Sayrevillské střední. „Oblafli jsme sayrevillskou školskou radu, takže jsme mohli hrát v místní posluchárně,“ vzpomíná Frank při našem rozhovoru.