Page 1

J

11


Pole se nuzkých valní Jeseterka

2 3

J XI

jaro 2018


Že se to sluší a bývá to zvykem, ačkoli se některým z vás zvedá žaludek už jen při pouhém pomyšlení na existenci těchto drolících se zdí, padlo v mém nitru rozhodnutí zhostit se nelehkého úkolu a pokusit se alespoň nastínit a lehce vyšrafovat ty nejzákladnější pohnutky a sotva postřehnutelné cíle, které nás k tomuto vámi vnímanému počinu vedly. Nevzpomínám si už, zda na počátku byly slepé a nezřetelné tvary, jejichž agresivní materializace dala zaznít prvotnímu výkřiku zděšení nebo jestli se z hlubokého ticha nutkavou potřebou vylíhla první vlna zahořklých slov pečlivě za sebou zametávajících svůj fádní původ. Jisto je, že v určitém okamžiku uzrála ta chvíle, kdy všechno to tutlané, číhající, dušené a ukolíbávané vytrysklo ven, ať už v podobě špatně skrývaných zlých myšlenek, sebeznejisťujících symbolů, zárodků nefalšovaného šílenství či prosté touhy probudit se ze snu, který je příliš reálný na to, aby se nad ním dalo jen tak mávnout rukou. Slepé, chtivé, žádající si. Vše řítící se, hrnoucí, rozbíjející se, rozbíjející. Pokusy vyjádřit nevyjádřitelné střídaly pokusy o chladnou kalkulaci přelétavých citů a neukočírovatelných emocí. Ve vlhkých temných jeskyních šílel nad rozmoklou nepodpalitelnou hranicí rozum. Bylo to na spadnutí. Teď zde to zvíře leží… … zdá se, že dýchá.

I. K.


Helena Lukešová


Děravá košile

děravá košile ještě nepopsaná nehodící se neškrtneš nikdy a chceš   a stejně to pořád není úplný a stejně to nikdy nebude ono a stejně to nikdy nepřiznáš a stejně to nikdy neškrtneš   tak jen fakt dlouhej dlouhej kouř pod dlouhým dlouhým rukávem širokým a zašitým s věčně chybějícími knoflíky opuštěnými dírkami a ty zašít nemůžeš i když už smysl ztratily jen ten kouř i když se zkrátí pořád ho nebude dost málo aby se rozpustil v mlze / dírou v obloze / žij blaze

6 7

J XI


Pouliční osvětlení

Už to začalo

pouliční osvětlení se zlomilo v popelníku   není mu vidět do očí nesoustředí se nejde polapit nedělá prasátka na stropě netančí v kanafasu nehoří nejde uhasit není slyšet nikdy nemlčí   převaluje se jako líná kočka mezi námi vrní / chvění napětí

už to začalo znovu se ozvala ukázala svou tvář a promluvila „znám tajemství“ řekla „a podělím se o něj“   ale všechny důkazy jsou proti   když mluví jakoby vítr zasypával pískem mělké otisky tvých stop „můžeš mi věřit můžu ti lhát“    a ta nejistota zabíjí   a ta nejistota pohání dál   na tváři má jemný úsměv a klidné oči ale věř té bestii když už založila požár ve kterém jsme hořeli  


její hlas zesiluje je ohlušující hučí ve větvích ochromuje „ale oheň“ povídá „je jen zástěrka“

8 9

Vojtěška proti hudbě vojtěška proti hudbě kakofonie disharmonie na sociální síti „stejná struktura projevu“  řekla si a potáhla z cigarety   už jsme to viděli už jsme to i slyšeli i pohár hořkosti už jsme dopili a teď měříme zbylou důstojnost se Sokratem   „a ty projevy jsou k nezaplacení“  řekla a chtěla oslepnout v kartuziánském klášteře a do zdi vytesat geometrickou konstrukci kvadratury kruhu

J XI


Váš operační systém I. váš operační systém vám zasílá malá noční blouznění venku štěká pes na ozvěnu wernischových nočních chodců slitou ve prospěch civilizace kanalizace nadměrné hladiny hluku a tuku   svistot kruhů nad topoly a na talíři tresčí játra s cibulí II. váš operační systém vám zasílá malá noční blouznění   bušení srdce a rychlý dech sraženiny pocitů v krvi sraženiny krve pod kůží sražené vědomí a sražené svědomí pracně budované sebevědomí s otiskem cizí ruky na zádech

Figurální kompozice bodu X figurální kompozice bodu X siločáry mezi mraky demolice jazyka soustřednými kruhy estetická fikce nepropadej naději linie se zrodila v pohybu kdo čte sleduje čáru neidentifikovatelných slov   organická lehkost všeho živého dialektická jednota celkové sepse oblast zářivé rovnováhy je uvnitř slunce budoucího klubka superstrun   kam jsme se to ztratili? proč jsme se našli?


Pavel Šuhájek

*** odsud na kopci popolézají i stojí mravenci světla taky v nás večer svítí spolklá rybí duše

Narozen. 1982. U Vetus Via mu vyšla kniha Ona jen korále perly a rybíz. Žije v Jiříkovicích. Zde uvedené texty jsou z rukopisu.

otvírám pokoj jak nečtený dvojlist založený kočičím chlupem ze tmy okolo tě není slyšet ten pokoj je rozlousknutý ořech já v něm hrbolatá hrůza mlčím celé týdny čerň písmen jde mi od úst jako černá pára mluvím proti prázdné stránce na které nic neulpívá


*** mírný vítr rozevlává plameny na balkoně barevně hoří petúnie ty těhotná dole kolébáš se zahradou čekáme dítě čekáme déšť půda potichu praská suchem vítr ze mě sbírá čas je sobota odpoledne vracíš se zahradou už nikdy sama mírný vítr pohupuje balkonem jak zahradní houpačkou

12 13

*** (ještě celý zbitý tou láskou od polibků na rozloučenou roztrhlý ret) začal se trochu třást když mu ji dali na ruce taky se chvěla sotva narozená na každé stránce malé zemětřesení (probudil se ve sněhu u silnice auta chtěl pást) oči zabořené do listu podlahy ještě mohla začít křičet a dýchat stál u klaviatury večera broukal si asi

J XI


Andrea Vatulíková 14 15

(Variace na ticho) Martina říkala že melancholik je ten kdo vidí příliš do hloubky (Malomyslnost je podlehnutí zmaru / je to marnivost) Pacientům uzavřeného oddělení protialkoholní léčebny nebyla povolena nedělní bohoslužba Ducháčková mi poradila Nedělej nic, jenom buď jako strom Rozezněly se polední zvony A slzy konečně očistné J

24/07/15, protialkoholní léčebna Brno-Černovice

XI


(Ranní) Budím se trhnutím Sardinky v oleji sardinky v tomatě sardinky ve vlastní šťávě Budím se ve vlastní vůni A tisknu růženec Křečovitě Jako dítě při usínání svoji hračku svého Boha Když jsem se naposledy u tebe probudila Boli sme traja Jak říkal klaun Janypka Tiskla jsem tvou ruku Křečovitě jako dítě při usínání svoji hračku svého Boha Když jsem se naposledy u tebe probudila Byli jsme tři Propojení dvou (entit) skrze ruce Posvěceno něčím nad Naučila jsem se nebrat nic jako samozřejmost (Jednou provždy jednou Díky bohu za růžence) Zázrak je usnout A zázrak je se probudit Vždy minimálně ve dvou


Od neviňátka po kritickou mrchu („Buddhistická“) Prý v které mé části těla sídlí proměnlivé mé já; buď bdělá

16 17

Ne, to nejsi ty To jsou jen hormony a planety Jsou krásné univerzální věci na světě obrazy a básně.. „Chceš-li se stát úplným, buď klidně polovičatý. Chceš-li se stát vzpřímeným, buď klidně křivý. Chceš-li být plný, buď klidně prázdný. Chceš-li se znovu narodit, klidně umři. Chceš-li, abys dostal vše, všeho se vzdej.“ (Lao c´: Tao-Te-Ťing. Detro)

*** Opít se na antabus patří k dětství A ruka nahoru na znamení víry

J XI


„108 poklon“

***

Můžu si dovolit milovat Člověka (tak abych netrpěla) Jsi rozmělněný do úsměvů „mezi všemi“ Vzácné chvilky napojení

Ozvala se To je pěkné ale nesekej se na tom Neulpívej

Můžu si dovolit milovat Člověka (tak aby mě to neranilo) prizmatem bezmezného soucitu Když prosí odevzdaný na kolenou o tvé vedení

Chceš přece víc Když už ses jednou rozhodla Není cesty zpátky Nestačí ti inspirace druhými Chceš si na to jak to dělaj přijít sama Chceš být silná žena Jako tvoje ženy

... Pro mě je velikým vzrušením dilema který ze dvou korejských růženců jež jsem dostala darem si vyberu jako modlitební Pro tento den

Nechceš (ji) jen mít Chceš jí sama být Chceš být Sama sebou „.. právě proto, že teď není nablízku nikdo, komu bychom mohli důvěřovat… donutí nás to něco změnit. Nějak jednat.“ (First Class)


Na kole po kočičích hlavách

(Smíření)

Vezmeš mi cigára za půl jabka bez optání vytrháš chloupky na palcích na nohách Zmokneme v rajských zahradách

Můj světobol je na Báseň Chtělas dobrodružnej život Máš ho mít

18 19

Odraz slunce starých Lásek Orloje Olomouce Koupila jsem si cigarety A zase Sama skrze Slova Najít vnitřní klid 9. 6. 2016, Olomouc

...

(„Tábornická“)

Vezeš mě na kole můžu se spolehnout v tu chvíli bosky klaunsky do kopce po kočičích hlavách

Vzali mi Mámu a nabídli Boha už ve druhé třídě Mám povahu dobrodruha

Vyčichám ti z kudrlinek město pot miminek / svatozář přesto – mě vzrušíš divím se – ty utíkáš jaro 2016, Olomouc

A jemnost neschopnou se přizpůsobit Bídě

J XI


Jsi jak vitráž

KOREAN GATE

Ty mi nikdy nevybledneš Jsi jak vitráž V Chrámu svatého Víta

Go throught it Učíme se být zvědaví, co je za tím (co je předváděno na jevišti psáno za slovy) Za stěnou vlastního ega Když překročíme Bolí A pak se otevře -

Tihle ptáčci zpívají takto naléhavě zrána jen časně zjara Naučila jsem se pro nás uč se ode mne trpělivosti Jestli zase mají přijít přijdou - těš se na ně naše legendární čerstvé snídaně T.

Jako každý den… Viděla vycházet slunce na zdi kláštera Ani jsem nemrkla

Buddhistický klášter v Berlíně, zima 2016


Jen ve snách a denících Vrací se můj svět Nelze spát věčně když není se kam vracet

20 21

(Popudlivá v amnézii útržky známého toho „co už nechci“) Všude radí: přijmi realitu když celý svůj život jsi budovala bojovala opak Jen ve snách a denících zjevuje se mi co už není ... Mrtvé oddenky těch co nám odešli ze života Kdo píše ten nežije Prověřuji svoje metafory A všechno se pak obrátilo proti nám „Za co se trestáte?“ Každý dotyk se nemusí oplácet

J XI


PRŮCHODNOST Život není snůška ideálů Pěstujeme si teplo v zádech a vlastní úsudek Stříbrná nit každodennosti Konfrontace vědomí s nevědomím Kolik toho nabrat a kolik toho pobrat dvěma směry Život není snůška ideálů Chceme-li létat dopadne nás těžkopádnost Chceme-li tančit Chceme-li A od jisté doby je někdy těžké milovat Bojujeme s naší vlastní gravitací Průchodnost střev a plicní svoboda Titěrná trpělivost lepiče skleněných střípečků Vnitřní niterný zrak mořské slunce nespálí Může nám ale nastavit detail Jak v Rembrandtově pitvě Nové náhledy mezi tím vším jsou naším pokladem a denním chlebem Postíme-li se dostatečně

Jaro 2017, Stockholm


Jan Sytař

Děti s výskotem běží z kopce Jedno padá a na místě vybuchuje! Tělíčka rozmetána po stráni Dole mámy kouří táty a čekají s obědem Obloha se zatahuje a vprostřed léta padají z nebe mléčné zoubky


24 25

Z vyplavených prken, drátu, deky a pláštěnky jsem vyrobil stín. Není to ten úplný stín, co vrhají skály či stromy s hustou korunou, ale na vyprahlé pláži je to lepší než slunečník, který stejně nemáme. Poloslepý pozoruji vlny a obzor. V hlavě běží filmová koláž z různých časů a různé kvality. Lidé kolem mluví jazyky, kterým nerozumím, a to mě uklidňuje, stejně jako zvuky příboje. Zkouším proklouznout tou skulinkou mezi nádechem a výdechem. Všechno zaplavují plameny, vše je z nich složeno, vše je oheň. Moře i vzduch, písek i skály. I lidé a rackové jsou z plamenů. Vše se mísí a tančí. Hérakleitos to věděl. I Buddha to učil. Že vše hoří, je stravováno plamenem. A že sfouknout ten plamen znamená vysvobození. 30.8.2017 Alassio (Itálie)

J XI


Miloš Kocman

Předměty. Milan Kozelka se jednoho dne probudil hodně brzo. Na stolku stál úplně nový budík a strašlivě vyzváněl. Vyděšený Milan už viděl ledacos a tak ho zarazil a šel si uvařit kafe. Po cestě přemýšlel kdo mu mohl udělat takovou prasárnu. Budík, to by si přece nikdy sám nekoupil a  k  tomu to strašlivý zvonění… Pravidelně se budil ráno sám, buďto ho chytla křeč do lýtka, nebo ho probudil vlastní kašel. Nikdy s tím neměl problém a teď tohle. Prohlížel si budík, posrkával kafe a přemýšlel co s ním udělá. Kremlička by ho s ním vyhodil a přátelé undergroundu taky. Hodiny ale doma nikdy neměl a budík byl krásný, nový. Nakonec se rozhodl, že si ho nechá. Vypnul zvonění, nastavil přesný čas a dal si ho na poličku. Druhý den ráno sebou škubl a v očích se mu objevil úžas, jeho pronájmem se linula nádherná hudba. Snažil se vzpamatovat, ale dokud nenašel brýle, nechápal, která bije. Nakonec to  objevil. Na stole stál nový radiobudík a  vesele si vyhrával. Rádio zrovna vysílalo Stouny. To už by Kremlička bral, ale Milan se rozhodl, že si nechá i toto. Jenom se poptal bytné Hanky, jestli o  něčem neví. Nevěděla, tak ho dal na poličku a přestal na to myslet.


Další ráno ho probudilo silné cvaknutí. Byla to rychlovarná konvice, která právě dovařila vodu na kafe. Vytřeštěný Milan si zalil kafe a už toho měl plný zuby. Vždycky si zakládal na tom, že nic nepotřebuje a skutečně měl doma jenom starou věž a několik desítek cédéček, zbytek měl v notebooku a teď tohle. Večer přece zamyká pokoj, protože u  dveří nefunguje klika. Milan stál uprostřed místnosti a  střídavě ukazoval na dveře a  na stůl, kde se věci objevily. Nechápal. Nakonec to nechal koňovi a šel k Sokolovi na pivo. Kamarádi od Sokola jsou bystří chlapíci, ale tady byla každá rada drahá. Někteří to házeli na Hanku, ale ta má tak trochu finanční problémy a  těžko by Milanovi kupovala věci. Někdo si vzpomněl na starou lásku, se kterou byl Milan 8 let, ale ta přece nemá klíče od novýho pronájmu. Nakonec na nic nepřišli a tak se jenom ožrali. K  ránu měl Milan sen. Polička nad ním se utrhla a  všechny ty věci se mu vysypaly do postele. Do jednoho ucha mu začal zvonit budík, do druhýho hrát radiobudík a  varná konvice se střídavě otvírala a  zavírala, snažila se vypadat hrozivě. Dokonce se přidal starý notebook a  začal klapat před Milanovým obličejem. To už toho měl tak akorát dost. Chtěl vyskočit z postele a jednoduše ty krámy vyhodit, ale to už mu konvice držela levou ruku, notebook pravou a radiobudík mu třískal do hlavy. Přemožen omdlel a jenom jakoby z dálky slyšel Queeny z radiobudíku. Ráno se probral, protože ho chytla silná křeč do lýtka. Vyskočil z postele a začal pokašlávat. Po chvíli ho křeč pustila, ještě chvíli kašlal a šel si uvařit kafe. Věci, které se mu v předešlých nocích vplížily do jeho útulného podnájmu byly pryč. Však taky bylo na čase, už mu z toho začalo hrabat.

26 27

J XI


Petr Přerovský

Zeptala se mě, jestli to myslím vážně! Já jsem řekl ne, i když jsem nevěděl, jestli si myslím ne. Byla moc hodná a  byl jsem asi jediný, kdo si s  ní dokázal povídat několik hodin v  kuse. Byla to éterická bytost, a proto jsem musel vážit slova, aby se nerozplynula tak jako ostatním, kteří ji měli přede mnou. Vyšli jsme si na procházku, protože umíte-li se procházet (jen tak bez cíle), umíte obvykle i  mluvit o  svých pocitech. Ona se na tomto kousku země narodila, tak jsem ji tentokrát jen poslouchal. Bože, jak já ji poslouchal! Řekla mi vzpomínky na maličké události, které formují pohled na veliký svět. Podívali jsme se do studny, jestli v ní není mrtvá krysa tak jako kdysi. Podle mne už tam nikdy nebude, ale ona ji bude kontrolovat pořád. Měla strach, že někdo onemocní tak jako tenkrát. Když jsem vyzvídal kdo? Začala průhlednět a ztrácet se, radši jsem nepokračoval. Poobědvali jsme a bavili se o hudbě, vášnivě se bavili. Hudba je stejné podstaty jako ona, nehmotná, ale strašně mocná. Měl jsem nějaké vyřizování ve velkém městě. Měl, je to správné slovo. Já sem totiž přijel jen na otočku a zůstal zde pět dní. Byly to krásné dny, ale musel jsem odjet. Doprovodila mě na vlak. Nasedl jsem a odjel. Už jsem ji neměl nikdy vidět…


Ištván Kaděra


Leden 01 Okolnosti jsou stále příznivé 02 Na nikoho nespoléhej 03 Částečné zatmění mozku. Bez ochranného psychického skafandru 04 Neoslepneš-li a nepokouše-li tě opelichaný vlčák, narodí se ti dcera 05 Drž se múz 06 Budeš pochodovat a vážit olovo. Malý ale ostrý buldoček tě bude chránit 07 Čeká tě vyšší úkol. Nespolkni nátrubek 08 Důmyslný systém záklopek ti znemožní útěk. Obdaruj holčičku šeříky 09 10 Dostaneš pusu 11 12 Políbí tě 13 Tajné spojení 14 Pomilujete se 15 Převíjení minulosti 16 Držíte se za ruce 17 Krunýř zdánlivé spokojenosti 18 Nepřeháněj 19 Bdi. Sni 20 Kocovina 21 Boj s nafukovací rozpínavou růžovou příšerou 22 Sestra nebo tetička 23 24 Jsi obdivován 25 Omezení 26 Dej si pozor na kalhoty. Nehádej se 27 Rozmysli si co vlastně chceš, zkontroluj masku 28 Posedlost 29 30 Propadají se mosty 31 Hladí tě Únor

01 Potlačuj zlo. Podporuj dobro

02

03 Sedmkrát po padesáti vteřinách. Hlaď s rozumem 04 Beze studu

05 06 07 08 Probudíš se jinde, než usneš 09 10 Motorka na ledě 11 Sám živý mezi dávno zemřelými 12 Dívej se do blba, spatříš 13 14 15 Raději je u sebe nekonečno přespat nenechávej 16 Sedmkrát se ponoříš v krizi nazírání 17 Kontakty mizí 18 Po každém zahajlování si dvakrát odplivni 19 Bolest, bolest, bolest. Facka, kterou chceš 20 Jez 21 Bojuj 22 Na hlavě máš pavouka, v ruce držíš ještěrku, ale ke břehu doplaveš 23 Bývávalo i hůř, než předtím 24 Zánět 25 Nebuď z toho smutný 26 Máš pušku a jen jeden náboj 27 Předstírej smrt nebo zranění, polituj se. Sám sobě napospas 28 Škrábla


Březen 01 Mrtvá ryba ve výtahu, agresivní krabi 02 Nekrm zvířata tarantulemi nebo si usekni ruku 03 Vrať se nebo potkáš tygra, nebo se ti narodí nevlastní dítě 04 Pád do propasti, proměnlivost melancholie 05 Mandragora 06 Pozor na spodní prádlo 07 Klid 08 Místnost plná budíků 09 Poprava u zdi kláštera nebo 10 Bouře. Můžeš, ale nechceš bloudění po horách 11 Při seskoku padákem se ocitneš ve vzduchové bublině, najdeš 12 Starý muž pochválí tvé ruce 13 Spi klid 14 Jsi tam kde jsi byl, ale mnohem blíž 15 Prokletý jezovita 16 17 Setkáváme se s mladými zajíčky 18 Řvi 19 Nastav své 20 Musí s tebou mluvit o vážných slabé místo a přijmi úder věcech. Padají kroupy 21 22 Odejdeš. Přijde. Odejde 23 Malé těžké chvíle 24 25 26 Schránka 27 V zájmu lhostejnosti 28 Pohazuješ na zem spoustu budíků 29 Z hlubšího hlediska pochybnosti, chůze bez cíle 30 31 Nakresli obrázek se žárovičkou Duben 01 V Římě v kostýmu čerta nebo ve Svitavách na nádraží 02 Funguje intuice 03 04 Nevydařený pokus přejít řeku 05  Výbuch kostí, mrtvol a smrdutých much ve sklepích pivovaru 06 07 08 09 10 11 12 13 Zamčený 14 Přeteče i ta poslední kapka 15 Epizoda na balkoně 16 17

18

19 20 21

23 24

25

26 Všechno je schválně. Pocítíš

štěstí

28 Nebudeš všude, budeš nikde

27

22

29

30

Květen záludnosti 06

01 02 Ani sebemenší náznak 03 04 Definitivně ztracená nit 07 Žádné dobro, žádné zlo

10 11 Dotěrná myš

05

08 09

12 13 14 15


16 Jízda na bobech

17 Budeš-li dělat věci naopak, zapálíš se 18

19 Děsivá stopa ze včerejška. Osedlej hlemýždě

20

21

22 23

24 Dotýkáš se své cesty. Topící se moucha

25 26

27

hoře trpaslíka

30 Povědomé

Červen

01 Slimák nebo žížala. Utopená moucha

02 Sám sebou pozřen

28

03

29 Potkáš na vysoké 31 Melancholie

33

04 05 06

07 Drž se dál ode zdí a od konví plných vody

příčinu své bolesti 13 Už tě nemiluje

32

08 Miluj

09 10 11 12 14 15 16 Želví svět. S krunýři

17 18

19 Dojímej se

Túra do reality

23 24 25 26 27

28 29

30

20 21 22

Červenec 01 02 03 04 05 06 07 Skrz 08 Posti se 09 10 11 12 Jakože 13 14 15 16 17 18 19 Další pacička 20 21 22 23 24 25 Všechno se trhá a každý zvlášť se řítí svépomocí dolů. Vyplivuješ zuby 26 Je ti to jedno. Kopeš do radiátoru 27 Jseš na dně 28 Vášeň a něha v kopřivách. Prostě to tak je. Relativní 29 Dál jít s tebou po tvé cestě nemůže. Dramatická podívaná 30 Na schodech tě podupe bílý kůň, někomu vybouchne hlava 31 Pořád bolí. Kdosi tě škrtí dohromady o někoho jiného Srpen 01 Kdo po tobě hodí kamenem, J musí se ti před zrcadlem omluvit 02 Pomysli na vlastní životosprávu. Boj s tygrem 03 04 05 06 XI 07 08 09 S potápěčkou u jezera 10 11 Studený pot, navzdory počasí 12 13 14 15 16 17 Vabank 18 19 20 21 22 23 Něco, a potom nic 24 25


26 Úpěnlivě mlčíš

27 28 29 Přežiješ vlastní smrt

30 31

Září

01 Ve tvých snech nastane konečně mír 02

03 04

05

nedělej mrtvého lipami. Mšičí moč

07 08 09 To lepkavé pod

15 16

17

20 Malá a krásná

21 22 23 24

06 Spatříš-li vanilkový bodec,

10 11 12 13 14 18 Přežiješ další marný den

25 Spousta malých žabiček, kobylky z Apokalypsy sv. Jana

19

26

27 Vytí 28

29 30

Říjen

01 Chyba 02 03 04 05

06 Dobrodružství deprese

07 Jinde je tak malý kousek od tady, až šeptají… Představy o dokonalosti 08 09 Co se naučíš, to si zapamatuj 10 Polyká tvoje papíry. Jsi bit. Každou další ranou chápeš o něco víc 11 Zapamatuj si, odkud jsi přišel, ale běž dál 12 Září z ní něha. Rozpor 13 Ventiluj dobro 14 Melancholické procházky 15 Klauni 16 Oddělení. Vnitřní emigrace 17 18 Hladomorna. Nevadí 19 20 Neřekneš co chceš 21 Nenávidíš se za to, že se nenávidíš 22 Tlučeš se do hlavy 23 24 25 26 Stroboskopy andělských křídel 27 28 V kapse Hledání nezapomenutelného. Marné vítězství bundy najdeš papouška 29 30 Krize bude zažehnána 31 Idylu ničí jen zlověstný a neobvyklý klid. Strupů máš na sobě čím dál tím víc

Listopad 01 Už ani nevíš, s kým spíš 02 Vykroč a buď si věrný 03 04 05 Dlouhé démonické kočky se ti pokoušejí ukrást duši 06 Citová záležitost, aspekt hrdinství. Uprostřed bažin a skal 07 Bloudění ve skutečnosti 08 Jsi na dvou místech zároveň. Probíhá


proces 09 Kotě 10 Ztratíš smutek. Nesetřeš si pot nad levým obočím 11 Neukazuj v Brně turistům Hradčany, máš jen slepé náboje 12 Čtyři bulky na krku. Vyrostou. Zmizí 13 Přiblížení 14 15 Budka a kukátko 16 Přísahu věrnosti porušíš hned dvakrát. Se svým strážným andělem. Osamělá touha nebo upřímná hrůza 17 Nakonec přijde zastání, ale předtím musíš pohrozit 18 Zamiluješ se, ale pozor na zradu kočiček 19 Jsi na vrcholu 20 Rozmělni iluze v prach. Jdi přes tři lesy na hřbitov. 21 22 Nezačínej si nic s nafoukanci, trolejbusy a uťatou hlavou, nenech se obejmout od gorily 23 Nepij nic modrého 24 Mysli 25 Sluneční a měsíční dráha. Energie 26 Násilí a uvolněné sexuální mravy. Peřeje 27 Dostaneš facku 28 29 Nejdřív pomoz sobě 30 Perverze Prosinec 01 02 Nadšení. Beznaděj 03 Brečí 04 Poletíš na koni, rozdvojíš se s dvojníkem 05 Stísněnost. Osvobození 06 Marná touha 07 Buď se rozhodneš a obejmeš, nebo se nerozhodneš a neobejmeš. Dvojitá svatba 08 09 10 11 12 13 Zkaženost 14 Padesát metrů od rakouských hranic. Na polní cestě spousta hadů 15 Žárlivost 16 Konflikt 17 V psychiatrickém kroužku. V tunelu s pitbulem 18 Spojnice všeho 19 Vyplav z moře a vystup na horu 20 Přitažlivost. Radost 21 Prapodivný slepenec, triky ve výtahu 22 Inteligentní debil a atraktivní žena 23 Dostaneš zprávu 24 Rozbal si dárek 25 26 Pochyby 27 V zákoutí 28 Všechno pokračuje. Je dobře 29 30 Spojení. Sblížení. Tykadýlka 31 Dotýkáš se zmije mrtvým apoštolem, mluvíš jazykem mlčenlivých těl. Amen s tebou

34 35

J XI


Hana Slezáková

Mišma Hustě prší. Hustě prší v temnotě. Kapky se rozstřikují. Kapky se rozstřikují od plachty. Slyším blesky. Cítím hrom. Děsím se úderu. Děsím se hluku. Vichr pohupuje plachtou, kolíky jsou dobře přivázané. Údery blesku. Choulím se. Máma mě drží za ruku. Tiskne, zpívá písničku. Pomalou píseń o slavíkovi. O dívce. Naslouchám jejímu hlasu, když tam venku mě děsí. Venku mě děsí vichřice, lesy, stromy, co se houpou ve větru, sem a tam. Kolébou se. Šumí, šustí, ševelí. Šumí, šustí, ševelí. Tata uklidňuje koně. Slyším jejich ržání, jejich zpěv, brekot a vytí. Jsou stejně vyděšení jako já. Dívám se na mámu. Na mámu, na její vrásku za vráskou. Hluboké rýhy, uhelné oči, rozmazanou černou linku, co jí zbyla po představení. Pohybuje se pomalu zleva, doprava. Houpe se spolu se stromy. Učí mě ten rytmus. Poddej se tomu, nebojuj s tím. Přidává mi další deku a její vlasy jsou cítit kouřem. Kouřem z ohně, do kterého přikládala. Dívá se na mě dál. Zpívá o divokých koních, širých pláních, o ohni, o kopytech a vůni zpoceného oře. Spi, ššš, šeptá mi do ucha smířlivě. Přivírám oči, usínám. Naslouchám svému dechu, když mnou poletuje, když mnou vítr lomcuje.


Jedeme nočním lesem. Zpěnění koně, přivírám oči, rychlost, rychlost. Přivírám oči, dívám se jenom škvírkama. Babička kvílí, pokřikuje. Nestihla jsem si sundat ani kostým. Jsem třpytící princezna utíkající před rozlíceným davem. Koně běží. Cítím ten rytmus mezi kapkami. Držet se okraje povozu. Máš černé oči a plivanec se rozplyne na tvé tváři. Jeden setřeš a pak druhý. Někdo tě popadne za ruku a táhne ven. Někdo tě udeří, praští. Udeří do břicha, tahají tě za rukáv. Čarodějnice, čarodějnice, křičí. Odsunou tě od ostatních a ruka stále pálí. Jsi malá, proklouzneš, běžíš mezi rukama, nohama, proplétáš se sukněmi, motáš, až najdeš kudy se dát. Sotva proběhneš, naskočíš do vozu, hází na tebe shnilé štiplavé cibule. Rozprskávají se pukavce, chrstnou na tebe kýbl moči. Brána se otevře, unikáme, starý vetchý Marko nás zachránil, za pytel zrní a deset kuřat. Za naše cetky a milé úsměvy. A kameny ještě chvíli běží podél kol, dotýkají se ostrými hranami, psi štěkají, vzdalujeme se. Vzdalujeme se, až je nakonec ticho. Ticho. Ticho je bouře v lese, otevírám oči. Babička chřestí svými náramky, lehce tluče do bubínku. Zpívá o matce bohyni, o zemi, o lásce. Dělá mi křížek na čelo. Modlí se za mě. Prý mě navštěvují démoni. Chodí za mnou za nocí. Musím se obrnět. Dávat pozor, nenechat se zavléci do jejich tenat. Mohou vypadat jako černí hadi, rohatí démoni, rozšklebené tlamy, syčící roztoužené maso mě samé, divý muž v masce s oštěpem, rozřezaná, rozšklebená tvář starého muže, jednooká babice s posetou tváří neštovicemi. Ale toho všeho si nevšímej. Toho všeho si nevšímej, budou tě navždy pronásledovat, budou tady s tebou, když jim nepodlehneš, přesvědčíš je, že nemají nad tebou žádnou moc. Nikdy jim nenaslouchej. Chodí za bouří a shazují stromy, v noci chodí

36 37

J XI


navštěvovat malé děti a sedají si jim na prsa v podobě nočních můr, lákají muže v podobě překrásných sukubů, aby jim odloudily manželky. Stávají se mladíky, co po nocích se vkrádají dívkám do snů. Nikdy jim nenaslouchej, přikrčí rty a na ruku mi dá náramek z mušlí a provázků. Na ochranu. Kdysi je sama sbírala na dně oceánu, když ještě byla mladá a uměla se potápět. Jaké je moře? ptám se. Obrovské. Je velké skoro jako nebe. Nebe, když si lehneš do trávy a díváš se nahoru, skoro tak. Skoro tak, ale je rychlejší. Mnohem rychlejší, je plné vln. A naděje. Jednou sama uvidíš. Přitiskne mi rty na čelo. Spánek mě ukolébá v hladině moře. Sotva se propadnu pod hladinu, probudím se a dívám se skrz vodu. Jsem malé miminko, maminka mě koupe, omývá mě, dívá se na mě. Oči jí hrají. A vykládá mi řečí, které nerozumím. Mišma šalme tahí. Mišma šalme nihina. Nihima tamé. Možná je to tak. Nevím. Slova, která neznám a která mi nikdo neřekl, co znamenají. Mišma šalme tahí. Máma si hraje s chřestidly, babička bubnuje. Mišma šalme tahí. Jenom já, máma a babi. Táta tady není, ani bratr. Jenom ženy. Protože já jsem se stala ženou. Mišma šalme tahí. Podají mi misku. Něčeho se napít. Vypít něco hořkého, něco podivného. Něco podivného v tom plave. Mišma šalme tahí, křičet a běhat kolem ohně. Mišma šalme tahí, černé vlasy si spálit. Skokem přes oheň, odrazem. Dopadnout na paty. Dopadnout na paty, cítíš ten odraz v sobě. Mišma šalme tahí. Jsi ženou. Jsi dospělou. Jsi dospělou, až přijde čas najít si muže. Pojedeš s ním jiným povozem, otevřeš brány. V náručí dvě děti, u každého prsu. V barevném kostýmu proskakuješ hořící obruče. Rozevíráš dlaně a osudy. V rýhách života se ztrácíš.


Mikuláš Medlík

Navždy Navždy se ponořit do zoufalství to přeci nemůže být to co doopravdy chci Vzdát se a jen trvat v klidu dokud bije srdce, kterému nerozumím. Ne, je tu ještě nějaké světlo zdá se, že přichází ze shora, ale zatím tu bylo vždy a jeho zdroj je všude, tedy i uvnitř.

Svět, světlo a zrcadlo Cítím, že vše se vyjasní, jakmile doopravdy zjistím, proč si koušu nehty. Jak však odhalit tak skryté tajemství? Jak osvítit lampu, jež ač zdrojem světla, sama tone ve tmě? Ten kdo pochopil zrcadla, může jít dál. Je-li povrch tak klidný a rovný, že ztratí svou tvář, začne odrážet obraz světa. Jemné nerovnosti jsou zrádnější. A k tomu pozor, vlevo je vpravo, nezapomeň!


40

Neznáš-li zrcadlo a vykročíš, srazíš se s vlastním obrazem. Jsou však zrcadla, kterými projdeš. Sestup do nich dolů, pod vodu, a staň se láskou - jen tak se neutopíš. Vždyť všichni jsme z 99% tvořeni láskou, a ten zbytek je něco, bez čeho by láska neměla smysl.

41

Ptej se pořád, kdo jsi, ale nikdy si neodpovídej. Odpovědí se pak stane vše, co bude následovat.

Domácí úkoly: Oceň se za to, že jsi se narodil a dosud žiješ. Přesvědč svou citlivost, že může být nezranitelná. Nauč se poslouchat a klidně zapomeň, co jsi chtěl říct, stejně to nebylo důležité. Alespoň jednou denně udělej pravý opak toho, co bys udělal jako vždy.

Kritika atmosféry Havran krák: Král kárá mrak Však mrak jen tak si plyne dál

J XI


Martina Dobrovolná Kostlivci ve skříni Zbyla z ní jenom kostra,  co se málem nevešla do rakve, co kdysi kráčela, tak pevným tanečním krokem až na okraj zóny snesitelnosti,  a pak se zřítila sama do sebe. Už nikdy nepohla pravou stranou těla

(V)ranách /(V)rány (v)ranám Kdo dostává rány Rozdává je druhým ve slovech i v činech Ranami se nezaříkává Ranami se odkazuje k sobě Ať jsou z děcáku Nebo z lepších rodin Kde chyběly matky a přebývali otcové Kde tekla červená a po dveřích stékaly plivance Tam v těch průsečících se najdeme  V těch uličkách nevědomí, kde se skrývá strach promluvit I touha sáhnout hluboko do cizí rány.  Jak moc je jiná? 


Po nás Když padám do skla, neotáčím se za tím, co bylo.

42 43

Po ulici jde Romka, co zvrací za chůze a její družina při tom neustává v konverzaci. Inspirace hnusem zaznívá i z OK Marketu. Prodavačka zmiňuje případ chlapce,  který měl klíště na předkožce. Unikátní byl ostatně i včerejší vítr. Když padají ze zdí cihly, není čas otáčet se za tím, co bylo. Nasávám přízraky budoucnosti a s úsměvem dítětě  lituji budoucí generace. Ty, co se rodí z našich stínů, když není čas na to  otáčet se zatím, co bylo. 

J XI


Otcové hrubci synové hrubci Otcové hrubci synové hrubci rozbíjí se o vlastní agresi Točí se v kruhu dědičnosti Jedni se ze stavů vymeditují druzí se z toho propijí až k depresi a zase zpátky  a zase  … a zase zpátky a zase … a zase zpátky a zase … Ještě jim země není lehká.

Tančit na kostech Tančit na kostech toho muže protože byl kdysi tak uhrančivý Pohladit trávu nad hrobem mladé dívky protože kdysi mohla konečně studovat Projít se kolem pomníků dětí


co v tomto životě nestihly dospět Koupit si v Levných knihách  knihy o vyhlazovacích táborech Jako by už všechno bylo jedno  Tančit na kostech a rozhazovat kolem sebe popel Jakoby byl vlastní  Jakoby byl ve vzduchu znovu cítit Zápach lidských těl 

44 45

Nové šňůry na prádlo Nové šňůry na prádlo, Nahradily ty staré Jako by se protrhla přehrada Změna přišla tak náhle Najednou už necítím plíseň Pod nosem Starých znavených šňůr Napnutých a zpřetrhaných časem

Zimní ticho Když oba mlčíme, to ticho - jako když se protrhne přehrada útočí na mě zevnitř vody se vyvalí A do tmy zírá jen kráter Prázdno ze mě  I z tebe

J XI


Radim Babák 46 47

ŽRÁTI ŽIVOT - SEN Sním co sním Jsme to co sníme JEDEN JEDEN EDEN DEN N JEDEN

TKNŮTEK Prožité je víc než napsané Zachumlán do skelné vaty Napsané je víc než řečené Do lesa padá socha mraku Řečené je víc než myšlené Řeřavé vzpomínky polen Myšlené je víc než tušené Myš Lenka labyrint protančí Tušené je víc než netknuté Ještěže jsi zůstal Netknutého je víc netknutého je víc Víc než tknutého

J XI


Markéta Houserová

Nikdy nekončící hra.... Mám na krku medailon se symbolem jakéhosi ornamentu ve čtverci, který nevím co znamená, a proto neznám svoji silnou stránku, skrytou schopnost… druhý medailon držím v ruce a chci ho předat někomu blízkému. Potkávám na lavičce ve vestibulu na nádraží Honzu. Trochu se rozpovídávám před ním a dvěma cizími lidmi, kteří sedí z obou stran okolo něj. Jeden z  nich chce medailon získat. Teprve v  tu chvíli mi dochází: ,,Aha, ten medailonek má asi nějakou moc“… Nedám ho z ruky a utíkám… Jdu v  davu a  zkouším svoji moc a  experimentuju… …Když hýbu rukou směrem ke konkrétnímu člověku, můžu ho ovládat, zdá se, že pomocí času. Když například kroutím zápěstím do   kruhu, lidé se začnou pohybovat pomalu do  kruhu… Většinou je zpomaluju a  zastavuju a  mezitím získávám náskok. Musím si dávat pozor na velká gesta! Máchání rukou. Zpočátku jsem skrytá mezi lidmi a zkouším nenápadně svoji schopnost na jednotlivcích. Poté, co se dostanu do první pozice uplatňuji svou schopnost už zcela nepokrytě a  na všechny. Celé to vypadá jako sportovní prostředí. Soutěžní atmosféra. Mám pocit, že před nimi utíkám, protože mě honí… každý má nějakou jinou schopnost a  já neznám schopnosti ostatních hráčů, takže nevím, co můžu od nich čekat. Zdá se, že  nespolupracujeme, každý je sám za sebe a  spíš se bojíme sebe navzájem v  domněnce, jestli vám ten druhý nebude či  bude chtít uškodit, ublížit… …Jsme soupeři.


48 49

Soutěží se v různých poschodích, postupuju výš a  výš, pamatuju si rozsvícená čísla z  výtahu 7 a  8. Výtah - to jsou jediné momenty odpočinku. Pamatuju si ještě ty momenty sekundy nebo setiny sekund při průchodu dveřmi z  jednoho do druhého oddělení. Momenty, kdy nastává úleva a  obava současně. Úleva, že mám něco za sebou a  obava z  toho, co přijde, zda to nebude ještě horší, než doposud. Pohybuju se i jinak než výtahem… různými chodbami, někdy po schodech, skluzavkou, po zábradlí… Je to trochu jako bludiště a  vím, že  cílem je neulpět v  žádném poschodí, v  žádné části hry, kterou ti daná část prostoru vytváří. Neuvěřit. Potřebuji najít cíl? Důležitý je pohyb. Většinou jsou jednotlivé úkoly, jednotlivé reality, od sebe oddělené dveřmi, často skleněné, někdy i lítací. Připomíná to nejvíce nemocniční oddělení, školní prostředí nebo kanceláře v budovách. V jeden moment probíhám právě nemocničním oddělením. Chtějí mě oddělit? Od čeho? Kousek za prvním oddělením se lidé z druhého oddělení, kteří mají za úkol účastníky hry různými způsoby zachycovat, zpomalovat nebo zneškodňovat tím, že je nechají ležet na oddělení nebo trčet u  přepážky, diví mému tempu. Nestihnou reagovat, zastavit mě, když probíhám okolo. Nestihnou mě vlastně oddělit od mého záměru najít cíl. Co když jím je ale cesta?… Podivují se nad tím jak jsem rychlá, a je tomu tak proto, že se nenechávám nadopovat nějakými utlumovacími léky od lékařů z předchozího momentu.

J XI


V jiném patře potkávám různě zdeformované lidi, jako vlivem působení jaderného ozáření. Zombíci se sami diví, do  jaké míry se můžou tak změnit po jaderném výbuchu. A  to  tak, že se ani blízcí přátelé sami navzájem nepoznávají… Vtip je v tom, že mám pocit, že ten výbuch odstartovávám nechtíc já, protože uplatňuji na nějakého muže svoji moc pohybu rukou, pohybu s  časem. V  tu chvíli, když udělám to gesto máchnutí rukou, všichni začínají být nesví až paralyzovaní, pohybující se pomalu, strnule v  křeči, bílé obličeje. Tuším, že bude průser. Ostatní znají destrukční charakter schopnosti tohoto pána narozdíl ode mě. Já si o důsledku využití své schopnosti vytvářím úsudek až z toho, jak se chovají lidé okolo. Uvědomuji si to, že spouštím nějaký mordor. On nemá na výběr, je vybaven schopností explodovat, podnětem je mé gesto… Běžím a schovávám se někam za nejbližší zavřené dveře do jiné reality a chráním se před ozářením. Ostatní lidé vypadají jako doktoři nebo jiné bílé pláště, někdy to jsou úplné zvířecí obludy… Nejvyšší patro patří lidem příjemně a  elegantně vypadajícím. Velmi upraveným, takovým „normovaným“, mezi nimi je i  Chaplin a  nějaci angličtí gentlemani v  oblecích. Chaplin má na části obličeje takový kaz, který vypadá, jakoby ho tvořily mouchy nebo počmárání tužkou, takže cítím, že to je taky chyták. Nemůžu věřit, že mě nechtějí zastavit, když mě sledují a pronásledují. Jsem paranoidní? I  takový dobrák Chaplin, chudák. Jiný způsob toho, jak je zastavit, je házení jehlami, které se do nich zapichují. Že by nová disciplína - hod akupunkturními jehlami? Vlastně takhle si představuju pronásledování Ježíše chromými, kteří chtěli vyléčit…. Občas mě někdo pomáhá, navádí a  posílá do nějakých dveří - zdá se, že správným směrem, nějaká zdravotní sestra nebo paní. Nevím, komu můžu a mám důvěřovat. Přicházím nakonec k jakési bankovní


přepážce a chci si vyzvednout nějaké peníze. Přemýšlím kolik mám vzít, abych vystačila nějakou chvíli do budoucna. Myslím, že v  tuto chvíli selhávám? Uvěřila jsem jinému momentu, než současnému a uvěřila jsem na peníze, myslela jsem si, že to je cíl…

50 51

Hra ale stále nekončí… …Ačkoliv jsem v nejvyšším patře… …Co je tedy cíl? Není to ani být první mezi všemi, ani nejvyšší patro, nejsou to peníze… tak tedy zase sjedu níž. Nevím jak vystoupit ze hry, i když se zpočátku zdá, že hra už končí. Místa jsou téměř prázdná, bez lidí, kteří nám chtějí ublížit a  bez zkoušek, u kterých mám obstát. Jak to ukončit…? Probudit se můžu, kdy chci a tím sen přerušit… Vím. Já ale nechci vstávat… Chci to vyřešit, přeji si úlevu… …Potkávám jinou mladou holku. Máme společnou cestu. Tak tedy konečně nastává spolupráce? V  nejvyšším patře se něco chystá… Rozhlasová místnost, rádio… v  ní žena – hlasatelka. Transformace, hlasatelka se mění v modrou ohavnou odpornou a slizkou obludu a nasazuje si dva penisy, jeden širší kratší, druhý zahnutý… a  chce nás najít… opět utíkáme… Volíme konkrétní patro, konkrétní realitu. Budím se…

J XI


Kheit

Takže znáte ten pocit, kdy nevíte zda jít do prava, do leva, stát na místě nebo možná ještě lépe řečeno jít si to hodit? Tak já ho znám ode dneška, zajímavá zkušenost, kterou jsem ještě při mých útrapách nezažila. Takže je 17. 9. 2017 je večer a po ubrečeném dni a  rozchodu s  někým, kdo z  vás dělá kundu a  ještě si myslí, že na to nedojdete, je taková ta normální porozchodová, bloknete vše co se dá, po  pěti vteřinách to zase odblokujete v  domnění a  přání, že  dotyčný hajzl napíše, to zase zablokujete, protože máte strach, že si vaši zprávu přečte, a  napíše v  momentě, kdy jste tam, to vy chcete, ale zase jste opravdu nasraní, takže to vlastně ani nechcete… no a tak to bude asi tak měsíc, jenže to už bych předcházela tomu co bude, a to nechci, protože to vše vlastně začalo asi před rokem, no ale vlastně ještě předtím bylo něco jiného… No  ono vlastně to vše začalo takto… když jsem byla malá, chtěla jsem být doktorka, ne  proto, že bych snad chtěla zachraňovat životy, ale ten jejich bílý plášť se mi líbil, a  to mi zůstalo do teď, mám ráda bílou a  nesnáším doktory, potom už sem nechtěla být ničím, a to se mi splnilo, a teď nejsem nikdo, pořád říkám, že sny se plní… když mi bylo asi 14, s  mou sestrou jsme chodily plavat, hrozně ráda jsem plavala a vodu jsem přímo zbožnovala, tak moc, že jsem chtěla být závodní plavkyní, to se mi taky nesplnilo, nechtělo se mně vstávat v pět ráno na tréning, no takže tak jednou jsme šly plavat a  samozřejmě co čert nechce, byl tam můj a  mé sestry idol… znáte to takové ty školní lásky a jak se chcete vytahovat a my měly jedinečnou příležitost se vytáhnout, obě jsme se nadechly


a s  první velkým nádechem jsme se potopily, v  myšlenkách jsme si přestavovaly jak nás orlím zrakem jeden i druhý sleduje a úplně nás, teda nevím jak sestru, ale mě nadnášel ten pocit, že jsem dokonalá a  že jsem bůh a  nikdo neumí plavat jako já, rozená jednička, když v  momentě vynoření a  v  momentě blaženosti a  uspokojení, že   otevřu oči a  můj idol bude stát nade mnou a pohledem mi dá najevo, že jsem nej, mě zavolala sestra, tedy posunkovou řečí na mě ukázala, že mám plavat k ní, můj nadřazený pocit byl pryč a s pocitem co ona zase chce jsem se vydala k ní, nemluvila a jen se na mě dívala, a po pár sekundách mi s pusou pod vodou něco řekla, nerozuměla jsem jí ani slovo, ale výraz co měla v očích mluvil za vše, ptám se… Tak co je, nerozumím ti vůbec, mluv normálně… vynořila pusu a  jemným hláskem mi řekla: ty vole já jsem ztratila zuby: no nezadržela jsem se a  propukla jsem v  neudržitelný smích, až jsem si lokla vody… přestaň se do prdele smát, odvětila moje sestra… a  začni se mnou ty zuby hledat… ještě když jsem vyrazila pod vodní hladinu, nešlo smích zastavit… zuby jsme asi po desetiminutovém pátrání nenašly, a tak nezbylo, než se vydat domů, při představě, že by naší idolové přišli k nám bylo nemyslitelné zůstávat déle. Až taková tragédie se nekonala, sestra měla za dva dny zuby nové a  na plavání se chodilo dál, jen už s  tím potápěním to nepřeháněla. Jak jsem se stále ve vývinu posouvala dál, moje trapasy s klučičími láskami byly stále silnější, chodila jsem nakupovat do obchodu, který byl od našeho domu asi 200 metrů, no jenže cesta byla plná nástrah, a tak moje cesta do obchodu byla 2  km… kvůli klukům jsem obcházela celý blok, a  to mi zůstalo doteď, pravdou je, že jsem byla a jsem velmi stydlivá, ale co nepochopím, jak může někdo, kdo se stydí otevřít byť jen u  zubaře ústa, mít za sebou to co já, desítky milenců a  partnerů, několik porodů, a  zdárně dovršení 41 let… Joo to

56 57

J XI


jsem já… já, která ve škole nepřečetla žádnou knížku snad kromě žákovské, a to jen proto, abych věděla kterou stránku s  osmičkami vytrhnout a  svést na spolužáka, že ji zničil on, já která opravdovou náhodou kopla krumpáč spolužákovi do hlavy, já která na týdenním soustředění byla chycena se spolužákem v posteli a dál a dál a dál… říkám si moje bivojské roky jsou ty tam, a  teď už konečně moje milá zlatá budeme žít život jako normální člověk ve tvém věku, jsem si nabrnkla chlápka… No teď už bývalý manžel, který byl jen asi o  21 let starší než já… samozřejmě s  tím v  rodině každý souhlasil, jak jinak, mamka nekomunikovala 8 let a otec dělal jako vždy, že se ho to netýká, no ztratíme to, byly to vzrušující začátky vztahu, který jsme trávili v  autě… jo já vlastně zapomněla ještě na jednoho, ten byl první, no ale to nestojí za řeč, ten mi zanechal jen dceru, a  tak škoda písmenek, jsou a  budou zajímavější věci, takže po seznámení s  mým panem P jsem byla vyhozená z  domu a  nucena trávit veškerý čas v  autě, já, dcera, můj vyvolený, který byl mim, guru, nikdo kdo byť jen pohledem o  něj zavadil, se zlou se potázal, chrlila jsem oheň a síru jako pravá saň, která se zastává, a jak koneckonců slibuje věrnost a  v  nemoci ve zdraví, svého chotě… Po  útrapných dnech v autě jsem se dočkala a my měli svůj byt, samozřejmě holobyt, pár krámů, které nám nabídli přátelé a  jinak nic, toto období bylo ale kupodivu ze všech nejšťastnější a nejradostnější, a proto jsem zastávala vždy názor, že nemusí být peníze, že  peníze nejsou vše, že důležitá je láska a zdraví, no a právem mě někteří nazývají bláznem, snílkem a někdy ti hodně dobří psychopatem, lidi nesouhlasí s tím co já hlásám, láska a  zdraví, oni chtějí bohatství a  nemoci… no a  tak tedy toto bylo moje šťastné období plné lásky, vášně, pokory, a další štěstí, které přišlo, byl syn, aby jste pochopili, já i  do práce samozřejmě chodila, ne moc často, ale chodila, a práce to byla


dobrá, hodně lidí bylo všude, práce kde bylo víc jak statisíce lidí byla pro mě vzrušující a  zábavná, do doby, než mě začal štvát ten velký počet, byla jsem průvodce ve vlaku, pro někoho vzrušující, pro někoho naprosto úmorná a  nezáživná práce, kdy jste každou minutu na jiném místě, spíte každý den v jiné posteli… Zábavné že sama, ale teď mě tak napadlo, že než jsem poznala tohoto staršího a  mého vyvoleného a  před ním toho co mi dceru zanechal, byl ještě jeden, nebo dva… já teď nevím, asi jeden, zas taková mrcha jsem nebyla, to jsem až teď… takže jak tak spíte každý den jinde a už ten pocit nádražních budov máte tak nějak zažitý a  máte v  hlavě zakódován ten zápach nádražních budov, tak i  přes tyto rizika jste schopni, možná ne jako já, zažít i věci, které nejsou až tak vzácné, ale ve vaší samotě nádražních budov docela přítulné a přívětivé, jak tak jezdíte křížem krážem naší krásnou vlastí, nejezdíte sami, mimo cestujících, i se svým panem velitelem, no velitel… je to obyčejná někdy mysteriózní bytost, která si hraje na pána vlaku, většinou jsou to blázni a  záletníci, nikdo jiný se tam dostat nemůže, protože všichni ostatní studují vysoké školy a  obsazují vysoké posty… i  já měla tedy takového načlověka, pana vlaku, pana tvorstva, jmenoval se Robert, jak  už jméno napovídá, Robert byl prostě Robert, věčně naštvaný, upracovaný a  nadržený maník, který mi nejen ve vlaku, ale  i mimo něj ukazoval, jak velký Bivoj to je… a nebyl on sám, kdo ukazoval nadlidské schopnosti a  své možnosti, tak třeba Jarek, byl to muž středního věku, nijak hezký, spíše ohavný, nadržený prasátko, kterého jsem poznala a díky kterému jsem místo útulného pokoje na nádraží spala v  nádražní hale… když spíte a sladce sníte a najednou vás ze spánku probere cizí ruka ve vašem rozkroku… nenapadne vás nic jiného, než  že i  v  poměrně tvrdém spánku vyskočíte z  postele a  polonahá vyběhnete ven z  této cimry… Takže díky Jarkovi, který byl

58 59

J XI


věčně nadržený jsem zkusila spánek v nádražní hale, zakrytá jednou tenkou dekou, až do rána a to byl prosinec… v této mé éře spanilých jízd jsem pokračovala dál, pak tu byl ještě Karel, no co dodat, Karel je Karel, byl to pán ve věku mého otce, opět neustále nadržený a neustále připraven k aktu, takže s Karlem jsem byla taktéž na jednom pokoji, ne že bych si to přála, ale na nádraží byl pouze jeden pokoj pro zaměstnance a  nikoho z  vedení firmy nenapadlo, že  čety jezdí i  smíšené, tudíž muž a  žena… takže první jsem podle Karla byla s  převlékáním a hygienou já, jistě, žena má vždy přednost, byl galantní, to se musí nechat… takže já, jelikož už mám zkušenosti s  rasou nadrženců u drah, tak s mou prozřetelností jsem sice hygienu udělala, ale zůstala oblečená a zakrytá peřinou, nemohla jsem opět riskovat přečkání noci ve vestibulu polonahá… Mé obavy se vyplnily a jak jsem předpokládala, při otázce Karla… už jsi miláčku hotová, miláčku nazýval každou schopnou průvodčí, jsem odvětila ano jsem, jeho věk nenaznačoval možné problémy, ale oblečená jsem přesto zůstala… udělala jsem dobře…! Karel vstoupil do pokoje a šel se k umyvadlu mýt, v šeru, které tam bylo, nešlo přehlédnout, že Karel stojí u  umyvadla naprosto jak ho pán bůh stvořil… byla jsem v  šoku a  doufala, že při mytí ve studené vodě se mu může přihodit infarkt… bohužel přežil… a  k  mému údivu si sedl hned vedle mě a  jemným hláskem se zeptal, zda se nechci pomazlit… I z tohoto pokoje jsem byla venku rychleji, než rychlost světla… A co bylo jiné?! Já byla oblečená… ohh super, začala jsem používat můj dar… Předvídavost… Tutu noc jako i jiné z mnoha jsem spala venku, teda venku ne až tak úplně, tentokrát se mě ujmul hodný pan výpravčí a já byla celou noc s ním, aby jste pochopili a nemysleli si o mě, že  jsem snad nějaká lehká děva, byla jsem s ním celou noc v  jeho kanceláři a  hráli jsme žolíky, zábava lepší, než po sobě nechat lézt oplzlého a  starého nadržence, který si přes jeho pupek ani na něj neviděl… tak a teď už Robert… no co říct,


byl hezký, mladý, a vztah jsme měli hezký, ve vší počestnosti, byl to dobrý kamarád, až do doby, kdy jako jeho předchůdci se snažil dobít můj klín… nepodařilo se a k mému údivu jsem zjistila, že nebyl kamarád, kamarád nenechá kamarádku po odmítnutí v  pantoflích na nadražním peróně stát a  odjede… stála jsem tam v zimě jen s kabelkou, kde mimo kleštičky byly i  lístky na prodej a  jinak vůbec nic… když jsem se pokoušela v  metru sněhu dojít do vedlejší stanice si přivolat pomoc, najednou dorazil z jiného směru vlak, no jela jsem sice na jinou stranu, ale díky bohu byla jsem v teple a na konci světa čekala na svou záchranu.

60 61

J XI


Něhoslav Rula Sen z 22.3.1996 Jdu podél plotu v lese. Za mnou jdou 4 skini – členové „České jednotky“. Mají narážky na moje jméno a  padne i  slovo „inženýr“. Jdu dál, oni stále za mnou, Přicházím do obchodu s oděvama, dívám se na košile. Oni jdou ke mně a říkají, abych si koupil bombera. Odpovídám, že se jen dívám. Začnou mě mlátit. První z nich mě mlátí trubkou od vysavače, zlomenou, aby to víc bolelo. Píchá mě tím koncem do hlavy. Druhej, velkej svalovec, mě mlátí svou masitou pěstí do hlavy. Pak začnou ničit umění. Jsme furt v  tom stejným obchodě. Jsou tam cédéčka a knihy, oni je rozbíjejí. Detail: Rozbíjejí Baroko v Čechách od Psích vojáků, pak rozbíjejí od každýho titulu 5-20ks. Pak mě chcou chytit a hodit do takovýho rybníčku, ale ještě předtím vlastně donesou v  kulaté krabici patok. Jeden to nešikovně otevře a kousek vysype. Vypadá to jako tráva. A není to tráva, ve skutečnosti se jim rozlil benzín. Na zemi je kaluž benzínu a chvějivě se vlní a probublávají skrz ni bublinky. Teď  nemáme benzín, rozčiluje se jeden skin. A  posílá dva další do Teplic pro benzín. Jak řekne to slovo Teplice, uvědomuju si, že násilí používají jako zástěrku pro svoje homosexuální sklony. A měl jsem štěstí, v jeden moment mě chtěli znásilnit, ale před tím si chtěli zahulit a  zrovna se jim rozsypala ta tráva/benzín, tak jsem to zas zapomněl. Takže - jeden poslal dva do Teplic a se mnou zbyl už jen jeden – ten svalovec (4-2 = 1). Sedíme spolu na lavičce a  on, že si zdřímne. Začal mě být sympatickej, měl už dlouhý vlasy. Řekl jsem mu, že nejspíš uteču. Jemu to nevadilo, prý mezi ně stejně nepatří. Bylo tam rozcestí, cedulky se směrem, zeptal jsem se ho na cestu. On, že musím furt rovně, jak jsou ty stromy,

62 63

J XI


že dojdu do Ch-ovic. To byla vesnice, ve které jsem kdysi byl na pionýrském táboře. Nakonec jsme si padli kolem krku jako přátelé. Ale jak se tam objímáme, jde kolem Ištván, se kterým jsem měl sraz a kvůli tomu jsem celou dobu spěchal. A do toho se vracejí ti dva. Tak teď nemůžu utýct. Přivádějí další lidi. Kulovnica a jedna česká herečka středních let - Konvalinková nebo Veškrnová. Jsme všichni v pasti. Ištván se na mě chápavě dívá. Říkám, že bychom se měli rozdělit. „Ty Ištváne jdeš se mnou, kdo všechno jde ještě se mnou?“ Jako první se hlásí překvapivě Svalnatec, po delší chvíli zvedají ruce Kulovnica a herečka. Jdeme alejí po žluté značce, která vede do Ch-ovic, ale směrem doprava se zvedá dlážděný chodník. „Haló,“ volají ti, co zůstali, „zapomněli jste si tady peněženku“. Navrhuji, že tam skočím, myslím si, že je to té herečky, ale je to můj baťoh.


Jsem v Blansku před LŠU, potkávám Gonzálezovou, která je majitelkou jeřábu a  bravurně gestikuluje jeho ramenem. Některé své přátele jeřábem hladí a poplácává je po ramenech. Ve skutečnosti sedí na okraji silnice. Ocitám se na sídlišti „Sever“, potkávám kytaristu Bandasku, kterej je nechutně sjetej. Je vlastně na zahradě ZŠ Marxova a já stojím za plotem a  najednou vidím, jak k  němu přichází nějaký křesťan a  ptá se, co si dal. Bandaska odpovídá, že heroin a LSD. Křesťan mu chválí heroin, ale vytýká LSD a  přivádí další postavu, která tvrdí, že ji LSD zabilo. Voláme záchranku a dispečink se ptá, jestli se jedná o  Bandasku a  slibuje, že tam někoho pošlou. Neposílají nic. Ocitám se sám na poli.

jsem měl omylem nastavenej budík na 1:20. V momentě, kdy začal zvonit, jsem byl právě na tiskové konferenci, kde právě nějaký papaláš říkal: „Ujišťuji vás, že naše organizace nebude přispívat na akci, jejímž objektem je žába nebo nějaká struktura“. Byl jsem v obrovském domě, kde bylo mnoho místností a v každé z nich byl výjev, nějakým způsobem dokládající zájem vlády o kulturu. V jedné místnosti byla učitelka hrající na klavír a  děti na flétničky. V  další hrála talentovaná dívka lidovou píseň na klavír, ale byla slepá. V další děvčátko právě dokresluje vázičku. V  další nějací cizinci debatují u  čaje. O všechny je dokonale postaráno.

64 65

J XI


Jsem s Ištvánem v paneláku na balkóně, kde je akorát stůl

a 4 židličky. Dole na schodech se objevuje Rdea, mává na

nás a vesele přiopile poskakuje. Ištván je jako obvykle

netečný. Já mám velkou radost, že ji vidím a objímám ji. Nahoře na schodech se objevuje druhá Rdea. Nepřekvapuje mne to a vyčítám Ištvánovi, že se svou schizofrenií zašel

tak daleko, že i jeho mladá má dvojníka. Přemýšlím, jak se rozesadit u stolu. Rd1 na západ, Rd2 na východ, to je jasný,

ale dál nevím. Mám se držet Ištvánovy oblíbené písně „Třeba na sever“? Nakonec nacházím argument v naší archetypální

podstatě a na sever si sedám sám. Ištván sedí na jihu a  hrajeme

takovou

psychoanalytickou

hru.

Každý

napíše

úryvek textu a vyfotí pár fotografií. Pak házíme různě –

buď papírkem s textem nebo fotografií v  neurčeném pořadí. Ze začátku je to vyrovnaný, ale Ištván je hrozně rychlej. Podezírám ho z toho, že to tam hází úplně náhodně. Najednou

tam hodí celej zbytek hromádky. Já nevím, jak mám na tento

tah zareagovat, strašně dlouho přemýšlím, jsem poslední na tahu. Nakonec dávám na hromádku fotografii, na které jsou dvě staré ženy. To je konec hry. Pak jdem sečíst body.

Postupujeme od vrchu hromádky, první je zelenej papírek,

nemůžu rozluštit, jestli jsem to psal já a nebo Ištván. Je to maličkým tiskacím písmem a  přes to je další text psanej

tužkou. Pustíme si televizi. V ní je ukázka z filmu „Svět“,

ke kterýmu dělali hudbu After Dinner. Pilíře mostu se řítí

do moře a zase se vynoří v podobě betonové ženy, nadpozemsky

krásné, akorát s hlavou Medúzy. Další scéna se odehrává ve městě. Nějaká zpěvačka, zpívá dost špatně, pak se to změní na

porno. Má na sobě punčocháče a mezi nohama igelit. Protože

je v pokoji i matka, předstírám, že mě to nezajímá a chci

si odnést jednu ze tří židlí z obýváku k sobě do pokoje,

ale když jsem v předsíni, zjistím, že v ruce držím křeslo.


66 67

J XI


AŽ AŽ… až budu velký budu učitelem smíchu fakuju pýchu pyšný už jsem pytel držím na tepně půstu prst prso srpu a kladivo budu bludu budu prost až budu velká budu potěmki/nová kulisa velikosti USA nejvíce kejhá potrefená husa nová jak císařovy šaty pokud to její duše přečká stane se z těla růžová mikrotečka soška svobody jakpak by nekejhala když jde o kejhák… propast se obklíčí obličej odlíčí (i obyčej) apeiron už jsem byl ale až budu velký budu právě tím budu ´budiž´ až zdětinštím celý bez sebe sám sebou mrkev budu mrtev již jsem

Luboš Vlach


nebudu proti nýbrž vstříc až se zjinačím budu sám konečně příští už prýští sebou samým zástupný problém hlavním vchodem sbohem! až budu velký vyrazím futra futura pop popředím prostředí stanu na prahu pozadí až budu velký budu vyloučená třetí kde dva ve jménu ´mem´ budu mezí mezi nimi až budu velký budu mimo ale to už jsem memory no more první posledním sním tě pic… až budu velký půjdu na to od lesa vnesu sovy do Atén a dříví do lesa

POPNUTRIČNÍ BOMBA až budeš velký dočista dočista jiný trojjediný jak tři hekři (zkrátka až budeš tak hekni…) není to fór to je hardkór! ale nic si z toho nic nedělej konec dobrý vše okay všechno dobré oheň v srdci růžové temnoty za/voněl ba i nerost vyhořel jako slovní kořen vypučel ten nejkrásnější z nemožných květů vypukla jaderná zima vůně pacht tak ji krekni a klekni…

68 69

J XI


VEŘEJ TAJEMSTVÍ

NEMÍSTNÝ DOVĚTEK

až bude velká bude zením probuzený/m apeiron apetit přijíždí na pátou dimenzi kolej kusá jak kusadla kudlanky k smrti rád je/zením

až zítřek se zvětší vetchost včerejška ještě zvetší ale já tak rozpustilý ne–budu jen nemístný na hraně neznámo na čí straně

stane se má se stát k obrazu času stínová podoba bez obav! ubavím se k životu odněkud poněkud nikam vnikám stane se má se státi čas se krátí skrze mne prochází bezedné uvnitř mne nalézá se vně a vše kolem je niterné

vy žijete tady kde to má svý klady ale já je z toho venku bere si permanentní dovolenku až budu velký budu hololezcem osou osudu holos ze mne nikoli logos až se odporoučím se vším čím kdy jsem nebyl ač chtěl se sloučím fuzz riffem vibrace a pak diskrétně se odporoučím se loučím a až budu velký budu loučí vrhat se budu na všechno jak světlo až velký budu budu pochodeň


každý den vzplanu mám to v plánu až budu velký již nebudu se v kukle kulit stanu se nádherným motýlem nechám se vypreparovat první entomoložkou kterou potkám a vletím jí do vitríny kde to v klidu přečkám

70 71

až budu vejdu do otevřených dveří kam nevejde nikdo kdo neuvěří až budu velký stanu se urychlovačem částic entomoložka roznožka zbaví mě kinetózy mezi já/nejá cern mezi nohama ať je to za náma až budu velký budu vyloučená třetí kde dva ve jménu ´mem´ budu memory mezi nimi až budu velký budu mimo ale to již jsem memory no more první posledním tě pic…

J XI


>já< z té konspirace asi v životě nevyroste, čím dál více se podobá nerostu, uhelnému skvostu a až bude velké jak veselka, tak budu zarytým meteoritem… až budu velká budu ještě větší počnu věštit začnu sebou šít zářivěji jak polární světlo jako nukleárněneuronální nit vyzářím své tělesné teplo aby mi něco neuteklo krýt mne bude ladná křivka stane se ze mne zářivka či odstředivka ta nejnehorázněji nejkrásnější dívka až budu velká budu svobodná matka pralátka nezůstane po mně ani památka až budu velká jako minulost snad až teprve pak řeknu si dost protoplazmou už jsem byla nebudu pořád dokola ze sebe dělat debila


Robert Julius A & Helena Lukešová & mnozí další & i TY?

Velká Poetická Loupež II. (zima 17-18) Seriál velké poetické loupeže je tu od toho, aby nás něžnými explozemi vyvracel ze zajetých kolejí a  neustále znovu nám připomínal, že věci  se zpravidla mají tím více jinak, čím jednoznačněji vypadá opak.  Začalo to tím, že představa výběhu pro poezii v  našem houpacím  křesílku se nám zdála vedle jak přihlížející houpací kohout (koupací  chomout). Chtěli jsme poezii vyprášit ze zabydlených koutů, berouc na  sebe risk, že se  stejně budeme honit jen za vlastním ocasem. Naštěstí  nám včas došlo, že skutečné umění (i kdyby to bylo sprejování po  vlastních futrech) sice nemusí (snad právě nemůže) být výlučné  formálně, nicméně obsahově naprosto. A je jedno, zda u toho srkáte  chlazený beton, stepujete na Spice Girls, nebo si utíráte hubu  lakmusovým papírkem Vietnamské tržnice… Ale dost už matení!  Poetická loupež začala jako série experimentů s  autorským čtením -  vždy jinde a  jinak, s  jinými hosty, jsme zkoušeli, jak se dá klasický  model "autor čte publiku" ozvláštnit, v  naší troufalosti spíše  "osvobodit". Ještě větší loupež, tedy ta publikační, spočívá v tom, že  texty, které nasbíráme po hospodách s našimi blízkými (kteří naposledy  mohli psát třeba diktát) v  rámci "posílání papíru", tedy tyto texty za  určité období vytřídíme, přepíšeme a  vydáme k  dispozici budoucímu  přestříhání potenciálními čtenáři = DRUHÉMU, RECYKLOVANÉMU VYDÁNÍ.  APE TALK: Vidíme-li na následujících řádcích slůvka "Ema má maso" a  chceme KRÁST, vezmeme nůžky, papír, vystříhneme zmíněná slůvka a  po  náležitém odložení naší schrány do sfér múzických se ocitneme nad  papírem pokrytým větou "mamá E soma". Výsledek  posléze pošleme na  e-mail robert.julius@seznam.cz NEBO pokud něčemu nerozumíme, voláme na 776 753 951.  A Ty? 


adresné směry větrem oprýskané kamenem vymyté vodou zastydlé opráni operními soprány šafrány nerostou pod zemí vstřižené v půlce věty opulentní sukulenty ve třetí větě omlely luky kulek a předmět ve tvaru kafebynku, kurva, malý písmo, pošli apo štole nenapíšu po stole už ani řádek navíc ani písmenko ty pičo jenom bráchovi potřeba ukázat)

bublina praskla nad blikajícím uchem šimpanzova levého kandelábru říká mi a-au-auau JáJůJupí Pompejejojujiji-jojo blá blé blé bló blů blů blí blí bló blo . . . . . blo blu blu blu blu blu ty pyčinny! rozsvítilo se varovné světlo uprostřed cizího čela, a řeklo: Ptáci sněží, když semeno teče do věží, ty pičo! # jenže krevní blato kape na oberfírerovy katě sťata cha-cha ([:č-č:]) a a nicoin někde už to světlo najdi, za mnou je jen stín dinosaura, za tebou je zářící kalich pravdy a ona mluví, dýchá, pije svět

74 75

J XI


noir mademoiselle de la ša ty pyčo!! a mezitím sedíme pod stropem, ze kterého zmizely peřiny i polštáře babiččino pruhované povlečení a vůní stránek starých knih a mlíka takže – je to tak – ve 3ce spadl strop, puc, řach, něch! jako kdyby na ostrovech hospodští trhli znovu srdce za signál pro pivo první prostě prosté doma, jakoby zapadlo pod prostěradlo prostě pařáda stálo krocaní mládě, a ten něhý—pozákvokaneček skoro se mi z toho zlomil zobák …ale zakvoknu si i z poza roha

medvědi nosí letní střevíčky led pod srstí taje bledě modrou samoty v úterním obklopení (o.) (o.) to šlo, když ukřižovali vlaštovky ani jedna saze nespadla na zem a v sasazu zabučel pštros, jak Mirek Vladyka po vasektomii když mu pánské střevíčky velikosti M přinesly štěstí

modlíme se ku komáru z pravěku v betonu náměstí zalitém tento řádek není diagram, ač ještě kousek a spojí se uhlík diamantovou vazbou a na celý město svalí mlčení gorily postávající před koncertními sály budeme muset zapřísahat: prosím – miláčku – jen zlehka, promluv.. a slova by se dala tesat


kamínky do dlátek někde tam vzadu za týlem za kterým drak z 11. století škrábe se v rozpacích – – řekl si o princeznu a  před slují mu hejno dětí skáče panáka a kam se ztratily perly mlčení před klubem jako před slují jediný rozdíl – zvuk – plesk – vlnění drak odjíždí v kajaku na předměstí v celém městě vchody do podzemky zastoupili naježení rubínoví skřeti a nafukují se myslí, že… ale myslí i na zájmy řidičů a  uklízeček podzemních toalet? a komu dnes ještě záleží na kánonu? komu stačí nevadit kudy teče, tudy diamanty tvrdé nebo křehké? tudy vleže tvrdý sémantik rozechvívá plech kakofonii osudu přitom zatavenou do oken v bříšcích prstů a každým dotykem cítí jejich dech na okenicích i pod nimi

76 77

J XI


Nad to zaschlej pot ve vlasech nad [šipka doprava] to [šipka doprava] [čára označující místo pro POT] zaschlej pot (zde[šipka doleva]) ve vlasech stále ještě ne úplně zpět v rudém wigwam-tam! krásní lidé se vracejí ze St. Tropez netopýři mají černý řídítka a bílýho jezdce měli to být motýli jen to slovo napíšeš, za chvilku tě k němu pohled zavede jinde, od sebe pozdrav z fronty samých Tebů na frontě od Sebů schovaných v zákopech plných Tebuitů a to by se sem zjevně mohlo napsat, ale prý by to šlo i nějak jinak ne jinak takový elegantní skok po hyperbole přez záda přímo do voňavý prdele, vřísk! za zády má dvě lampy a stínítka světlo za ozdobnou mříží není jasný, co je hezčí jestli jas nebo stíny ostnů jasně, stíny velký plastový mansardy podokny elitních italských válečných plavců v důchodu prodloužená ruka na kšiltu už vím, bylo to jako svrbění amputované končetiny, laskání větru někde pod krkem A NAD TÍM ZASCHLEJ POT VE VLASECH


Nakresli, co vidíš, když zavřeš oči: [papír rozdělený na poloviny, vlevo abstrahovaný figurální motiv, vpravo krystalická struktura] [pod kresbou vpravo text:]

78 79

malá čarodějnice a luďkovo cameo jako růže v trní nebrní Krní :) bleší srní kamí + klišé jako jarní tání

někdy je potřeba vzduch tam, kde je moc vody bez bublinek někdy plave dřevo na vzduchu někde bubák pod hladinou tají dech a po kapkách se tam dostala naděje a najednou bylo víc vody v těle každého člověka, na jehož chodidla jsem nic jsem nenapsal, kreslím na podtácek – a proto – to – zaznamenal – nezaznamenali jsme změny v povaze odpichů strýčka koloběžky – něco – pra a pravidlem byla nepravidelnost rytmu v odraze zrcadla jako na vodní hladině

J XI


zase bez bublinek kunda ze psa bez bublinek pot potič za iluzemi za Jordán, pyčo my jsme 4 želví nynžové…dóbry? a až to nebude špatný, bude to antonymum jako přede pyramida – vrr! – vrr! prrrrr! MDMDMDMDMDMDMDMDDDDMMDDDMMMMMMMDDDMDMDD Ž! Ď! Mˇ! (au) AOU (pardon my french) omluvte mou prázdnou misku asi chytla chřipku hilfe, bitte, boawwww? a chřipka chytla rybku pěkně pevně hlavně ne za hlavu zlato jako šíp proletělo roztaveným štěstím [kresba vodní hladiny s rackem a sluncem] hladiny kteréhosi jezera aka jesetera ty jikry by ti nechutnaly, ty, jikry a netahej za ocas tu myš! ta za to nemůže oko nebere ani nedrbe kde je nejmíň dno na stropě (funguje-li gravitace) málo patiny = polít! zapnito vypnito a lapnito


88 89

tenhle divný spolek řídí divný spolek

*** Nad hlavama nám burácejí stíhačky Ale my je neslyšíme Protože jsou tři hodiny ráno A všichni spíme Každý by si přál zemřít ve spánku Aby nemusel trpět ten tlak, ten proces, to krupobití

Jaroslava Bělíková

J XI


Obsah & tiráž 06 Helena Lukešová 12 Pavel Šuhájek 15 Andrea Vatulíková 24 Jan Sytař 26 Miloš Kocman 28 Petr Přerovský 30 Ištván Kaděra 36 Hana Slezáková 40 Mikuláš Medlík 42 Martina Dobrovolná 47 Radim Babák 48 Markéta Houserová 52 Alex Gutrai 56 Kheit 63 Něhoslav Rula 68 Luboš Vlach 74 Robert Julius A & Helena Lukešová & mnozí další & i TY? 82 David Kameník 89 Jaroslava Bělíková Redakce Ištván Kaděra Ilustrace Tereza Tulková Sazba Michal Fridrich

jeseterka.blog.cz


90 91

J XI


Pole se nuzkých valní jedenáctá Jeseterka, kaď, frí, slez, drob, tul, dav, běl, šuj, kej, syť, loš, hus, nečum, luk, bab, gut, meď, vlch, přeď, rob, vaď, něh

Profile for Michal Fridrich

Jeseterka 11 – 2018  

New
Advertisement
Advertisement
Advertisement