Rodiče vítáni by Lucie Slejskova

Praktický návod, jak usmířit rodiče a učitele našich dětí

Tomáš Feřtek

Jak se cítí rodiče, když po letech znovu chodí do školy, i když tentokrát v trochu jiné roli? Někteří se domluví s učiteli bez problémů, ale víc je těch, kteří zažívají za školními dveřmi tísnivé pocity. Není divu. Upřímnější učitelé přiznají, že rodič, to je pro sborovnu potenciální nebezpečí, a je lepší vpouštět ho jen výjimečně, když jsou třídní schůzky. Rodiče si na to zvykli a ničeho dalšího se nedožadují. Jenže dokud se nezačnou o školu, a to nejen tu „jejich“, opravdu zajímat, nebudou se školství a investicím do něj věnovat ani politici. Vzdělávání zůstává na okraji zájmu našich vlád hlavně proto, že veřejnost politiky netlačí k tomu, aby skutečně naplnili, co skoro všichni před volbami říkají – že vzdělání je pro ně priorita. Tahle knížka vznikla proto, aby veřejný tlak cítit začali.

Děkujeme občanskému sdružení AISIS, jako autorovi nápadu a iniciátorovi vzniku této knihy a společnosti Perfect Crowd za realizaci výzkumu zaměřeného na vztah rodičů a školy jejich dětí, z jehož výstupů kniha vychází.

Praktický návod, jak usmířit rodiče a učitele našich dětí

Obsah 1.

Jsou ve škole rodiče opravdu vítáni?

Najít společnou řeč je vážně těžké

Co je to ta spolupráce?

Prostřený stůl pro rodiče

Co rodiče nabízejí škole

Třídní schůzka − tortura v pantoﬂích

Nepřinese to víc škody než užitku?

A funguje to někde?

Desatero pro učitele a rodiče

10.

Pro líné čtenáře

11.

Co je to značka Rodiče vítáni

107

Rodiče??! Pustit do hodiny? Vy jste se zbláznil!

A vy si myslíte, že jsem na ty vaše učitelský plky zvědavej?!

To jsou přesně ty typy, co mají problém respektovat autoritu.

1. Jsou ve škole rodiče opravdu vítáni?

Autoritu? Tím myslíte sebe? Dovolte, abych se zasmál.

Já jsem vám říkal, že to nebude snadná práce.

1. První a logická otázka zní: Stojí vlastně někdo o nějakou větší spolupráci rodičů a školy? Učitelé příliš ne. A rodiče? Podle výzkumů je většina veřejnosti se školstvím spokojena. O školu se tím pádem příliš nezajímá a nemá pocit, že by bylo třeba něco podstatně měnit. Jenže stejně tak je pravda, že v mezinárodních srovnáních se naši žáci propadají na žebříčku kvality stále níž. Z toho vyplývá, že něco asi bude třeba změnit. A bez veřejné pozornosti to těžko půjde.

Průzkum z jara roku 2011, který si nechala udělat obecně prospěšná společnost EDUin, ukazuje, že to se zájmem rodičů o komunikaci se školou je trochu jinak, než si představujeme. Prohlédněte si následující graf.

O čem si rodiče přejí být informováni? prospěch dítěte 88 %

chování dítěte 81 %

nedostatky a slabé stránky dítěte 77 %

způsob výuky na škole 70 %

nadání dítěte, jeho silné stránky 69 %

akce školy 65 %

nabídka volnočasových aktivit 63 %

zařazení dítěte do třídního kolektivu 54 %

podrobnosti o výletech 51 %

vzdělávací ﬁlozoﬁe školy 36 %

nic 0%

Není to překvapivé? Je zřejmé, že rodiče nejvíc zajímají známky a chování dítěte, to žádné překvapení není. Ale že se o něco tak sofistikovaného, jako je vzdělávací filozofie školy, zajímá víc než třetina rodičů, to je nečekané. A to není jediné překvapení, které průzkum mezi rodiči přinesl. Nabízíme další graf.

Aktivity, kterých by se rodiče zúčastnili. návštěva výuky 40 %

neformálně se setkávat s rodiči a učiteli v prostorách školy 31 %

besedovat o obsahu a metodách vzdělávání 28 %

mít možnost se účastnit v prostorách školy jiných zajímavých přednášek 25 %

jezdit na výlety se spolužáky dítěte a jejich rodiči a učiteli 21 %

vylepšování prostor školy 20 %

organizovat volnočasové aktivity pro žáky 19 %

organizovat foundraisingové aktivity (aktivity s cílem získat pro školu nějaké ﬁnanční prostředky navíc) 10 %

občas vyučovat děti o věcech, ve kterých se sám(a) vyznám 8%

Jiné 1%

Žádné 12 %

Čtyřicet procent rodičů by chtělo navštívit výuku a skoro třetina by se chtěla neformálně setkávat s rodiči a učiteli? Zajímavé. Další otázka z výzkumu potvrzuje, že zájem o to, co se ve škole odehrává, roste.

Chcete se školou spolupracovat více, nebo méně? rozhodně více 6%

spíše více 36 %

teď je to tak akorát 52 %

spíše méně 5%

rozhodně méně 0%

Přes čtyřicet procent rodičů by stálo o větší spolupráci se školou. Ovšem, když mají zájem, tak proč nespolupracují?! Další dva grafy to objasní.

Důvod nespolupráce? škola pro spolupráci nevytváří podmínky 55 %

nemám na to čas 22 %

učitelé se nechovají vstřícně 13 %

mé dítě si nepřeje, abych se školou komunikoval(a) 3%

jiný důvod 7%

Rodiče si myslí, že pro lepší komunikaci škola nevytváří podmínky. Otázka je, jestli je to pravda, nebo zda není důležitější ten druhý důvod – že prostě na přátelení se školou nemají čas. Anebo je to ještě v něčem jiném?

Měla by škola dělat něco více pro spolupráci? rozhodně ano 17 %

spíše ano 55 %

ani ano, ani ne 23 %

spíše ne 4%

rozhodně ne 1%

Výzkum se uskutečnil v březnu – dubnu 2011, počet respondentů: 522. Za jeho realizaci děkume společnosti Perfect Crowd, s. r. o. Závěrečnou zprávu se všemi výsledky naleznete na www.rodicevitani.cz.

Skoro tři čtvrtiny rodičů jsou přesvědčeny, že začít by měla škola, a ona je ten, kdo by měl nastavit pravidla vzájemné spolupráce. Má to logiku. Škola je instituce a lidé se tu mají větší šanci domluvit než rodiče, kteří se často ani neznají. Takže spolupráce ano, ale první krok musí udělat škola. Ale to jsme se ocitli zase na začátku, u první otázky. Chce vůbec škola s rodiči víc spolupracovat? Nebo se spíš bojí, že jí to nic nepřinese, jen víc práce a starostí. Jak to tedy zařídit, aby byly školy k rodičům o něco vstřícnější? Právě proto vznikla značka Rodiče vítáni (více o ní na straně 109) a taky tahle knížka. Jenže kdo si třeba jen zběžně prolistoval následující stránky, docela logicky ho napadly dvě námitky. Ta první je učitelská: Zase po nás někdo něco požaduje. Co by ti rodiče ještě chtěli? Kde na to máme brát čas?! A ta druhá rodičovská: Do školy chodím nerad a kromě toho mám dost své práce. O školu se mají starat učitelé. Protože tyhle dvě repliky věrně vystihují stav rodičovsko-učitelské komunikace na mnoha školách, připravili jsme jako doplněk značky Rodiče vítáni i knížku určenou jak učitelům a ředitelům, tak rodičům. V jedenácti kapitolách popisuje, jak se vypořádat se vzájem-

ným nedorozuměním a obavami z „těch druhých“. A vysvětluje, opět učitelům i rodičům, k čemu může být oběma stranám užitečná vzájemná spolupráce a komunikace, a jak to vypadá v praxi škol, které už něco takového dělají. Že to nic nemění na vašich pochybnostech? S tím počítáme. Koneckonců celá tahle knížka je postavená právě na dialogu a pochybování. Proto vás budou textem provázet komentující hlasy tří postav, které jako by ji četly s vámi a diskutovaly o tom, co se na stránkách píše.

Takhle vypadají pochybující učitelé:

A tak pochybující rodiče:

A tohle je zmenšený autor, který s pochybovači polemizuje a na poslední chvíli vysvětluje, co se mu do textu nevešlo.

Že se vám do čtení ani tak moc nechce, protože nevíte, k čemu je to všechno užitečné? Tak to s námi zkuste alespoň první kapitolu. Nebo rovnou nalistujte desátou kapitolu na straně 97, která se jmenuje Pro líné čtenáře, a najdete tam obsah knížky koncentrovaný na čtyřech stranách. Třeba vás přece jenom něčím zaujmeme. A když ne, odložit nás na noční stolek můžete vždycky.

Četla jsem tu vaši scénku z třídní schůzky. To má být jako vtipné? Děláte z rodičů jen primitivy a hlupáky.

To je laciný a primitivní humor. Přitom většina učitelů dělá tu práci s takovým nasazením.

To nás zesměšňujete proto, že se snažíme zastat vlastních dětí? Trapné a přízemní.

2. 2. Najít společnou řeč je vážně těžké

Přesně tak. Sláva. První věc, na které jste se shodly.

2. Začne Začneme drobnou divadelní scénkou. Následující dialog se nikdy neodehrál, přesto ho všichni, rodiče i učitelé, důvěrně znají. Třídní schůzky jsou typickou chvílí, kdy na sebe obě strany narážejí a nerozumějí si. Smyslem téhle smyšlené rodičovsko-učitelské etudy není poštvat proti sobě učitele a rodiče ještě víc, ale předvést slepou uličku vzájemně nepřátelské komunikace. A zároveň naznačit, co v takové chvíli jejím účastníkům běží hlavou, podobně jako našim komentujícím postavičkám. Jde vlastně o takové malé psychodrama, jehož smyslem je, aby obě strany pochopily, že vzájemné přetahování nic nevyřeší a po válečné stezce cesta nevede. Teprve pak můžeme zkusit hledat nějakou jinou cestu a jiné způsoby, jak se spolu domlouvat a spolupracovat.

Scéna: Pozdní odpolední hodiny. Světlo zářivek, špatně utřená tabule. V malých lavicích se tísní velcí rodiče. Jsou bosky nebo v přinesených pantoﬂích, kabáty hozené přes lavici. Lehký ruch, rodiče jsou s čímsi nespokojení, učitelé sedící na židlích pod tabulí se tváří nezúčastněně, stojící paní učitelka se snaží tvářit vstřícně, ale příliš se jí to nedaří. Slovo má nejrazantnější z maminek. Přesně si pamatuju, že takhle to tu vypadalo, když mně bylo deset.

Alena Havránková, povolání matka: Naše Věruš měla loni napsáno v žákovské knížce, že si musí koupit na češtinu pracovní sešit. To tedy za nás nebylo, my jsme sešity dostávali. Všechny. Tak jsem se na konci roku do něj podívala a byly tam vyplněný jen dvě cvičení. Tak si tam u vás udělejte pořádek, tohle je jen vyhazování peněz. Panebože, ta pokaždé s něčím přijde.

Marcela Kapounová, sociální status – učitelka češtiny: To objednávala kolegyně z prvního stupně, ne já. Já si stojím za tím, že určité věci se děti prostě naučit musí, ony všechny ty novoty, co se o nich píše v novinách, vypadají lákavě, ale když dítě jde z páté třídy a neumí vyjmenovaná slova, tak to už vím, že se to nedoučí. Mně nebude nikdo nic vykládat, dělám to dvacet let, a když neumí, tak se nedoučí, to je jasná věc. Akorát se vymlouvají jedna na druhou.

Alena Havránková, povolání matka: Jenže ten sešit stál čtyřicet korun, a kdyby to tak bylo v každém předmětu, tak se nedoplatíme. Scénická poznámka: Sbor matek v pozadí tluče nevyplněnými pracovními sešity nespokojeně o lavice. Otevírají se dveře, vchází ředitelka, krátký pohled do třídy, výměna pohledů s učitelkou, už si rozumějí – zase se tu vyskytli revoltující rodiče, obtížníci. Nora Skoupá, intelektuálka na půl úvazku: To já tedy na svém dítěti nešetřím, to je otázka priorit. Moje přítelkyně žije už dvacet let v Holandsku, má čtyři děti, mimochodem mimořádně inteligentní, a tam ty předměty mnohem víc propojují. A to je to státní škola. A taky víc jezdí ven a na exkurze, učí se v tom skutečném životě, zatímco u nás se pořád jen sedí ve škole a biﬂuje, a navíc učitelé děti jen ponižují a známkují. To miluju, tyhle matky, co si myslí, že mají na všechno patent.

Alena Havránková, povolání matka: Já si prostě nemůžu dovolit vyhodit jen tak pro nic za nic čtyřicet korun. Vlastně osmdesát, jeden jsem kupovala i Martinovi. A to tam vyplnili jen dvě cvičení. Pavla Františkánová, ředitelka, už dlouho: My máme také každý rok na pomůcky peněz méně a méně, a to víte, do školy se žádný sponzor nepohrne a děti jsou rok od roku, jak bych to řekla – neklidnější. A to vy si jako rodiče musíte uvědomit, že od toho my tu

nejsme, abychom je pořád ukázňovali, to musí také udělat svou práci rodina. On Martin si ten pracovní sešit může vyplnit o prázdninách, jak ho znám, rozhodně mu to neuškodí. Dnes je prostě nezbytné, aby se děti doma svědomitě připravovaly. Každodenně, to zdůrazňuji, každodenně. A to samozřejmě my, jako učitelé, nemůžeme kontrolovat, co dělá vaše dítě po vyučování. A neříkám to ráda, ale Martina jsem viděla minulý týden u zastávky, jak kouří. Panebože, proč s námi mluví, jako by nám bylo deset?!

Antoník Koubek, otec, kromě jiného: To já vám tady, paní ředitelko, říkám přede všema, že kdybyste viděla toho mýho kouřit, tak to ho rovnou na místě srovnejte. Bez pardónu, ručně, to vám k tomu dávám svolení. Na tom se tady všichni jako jeden shodneme, že to je jasný svinstvo, i když jsou na to všude reklamy. Inženýr Kroupa, muž z podstaty: Já si myslím, že od toho si tu školu všichni z našich daní platíme, aby to ty děti naučila, tak jaká odpolední příprava!? To přece není moje věc, jako zákazníka. Když si dám auto do servisu, tak mi ho taky nevrátěj s tím, že si ho mám odpoledne donatřít. Když mi učitelka napíše do žákovský, že kluk nedával pozor, tak jí odepíšu, že já mám se svejma podřízenejma taky potíže, a nepíšu jí to. Jsme teda snad oba nějaký profesionálové, tak si ty pracovní problémy netahejme do rodiny. Vážně nevím, jestli horší jsou ty rýpavé matky nebo nafoukaní a důležití otcové.

Scénická poznámka: Zatímco se dosud odděleně sedící učitelé prvního a druhého stupně houfují v jeden bojový šik, matky v pozadí směňují nevyplněné pracovní sešity z Českého jazyka a předseda Sdružení rodičů a přátel dětí a školy volá: Slavomír Tomíšek, předseda výboru SRPDŠ: Ještě jsme si neodhlasovali příspěvky do sdružení. Tak já nejdřív přečtu návrh a pak budeme hlasovat... Předpokládám, že jste se v některé té roli nebo komentáři poznali. Jestli ano, jste na dobré cestě, protože to znamená, že máte nadhled a vnímáte, že tímhle způsobem byste se nedomluvili nikdy. Proto také většina ředitelů říká, že vyjít s rodiči je jejich nejtěžší úkol.

Skutečnost totiž bývá ještě o něco horší, jen je nezapsatelná. Na většině třídních schůzek je na rodiče nasměrován učitelský monolog bez jakékoli odezvy. A mlčení znuděných a pasivních rodičů je mnohem horší než poněkud bloudivá argumentace. Ve skutečnosti jízlivé poznámky obě strany pronášejí až doma v kuchyni nebo druhý den ve sborovně. A přitom asi většina rodičů, ředitelů i učitelů by souhlasila s tvrzením, že rodina a škola by spolu měly spolupracovat. Stejně jako se velmi pravděpodobně shodnou na tom, že se to obvykle příliš nedaří. Proč? Co se dá o rodičích a učitelích vyčíst ze zatvrzelého mlčení, případně podobně chaotických debat na třídních schůzkách? Pravda je, že před dospělými bývám nervózní. A vadí mi, že rodiče si pořád jen stěžují, ale nemají ponětí, jaké je realita.

O rodičích - Rodiče o školství mnoho nevědí. Rodičovské představy o vzdělávání a jeho moderní podobě jsou značně nestejnorodé. Učitelé mají zkušenost s širokým spektrem dosti zmatených názorů. Je třeba počítat s tím, že osvěta je mezi rodiči možná jen částečně a v každém případě je to velmi dlouhodobá práce. A kde bychom se to měli dozvědět? V novinách se o tom nepíše a v televizi to neříkají.

- Mají se školou často špatné zkušenosti. Ve svých představách o škole vycházejí především z vlastní zkušenosti. Tedy nejčastěji z poměrů normalizační školy sedmdesátých a osmdesátých let. Proto, ať už chtějí pro své děti stejnou školu, jakou absolvovali, nebo naopak školu zásadně jinou, přicházejí se strachem a pocitem, že se musejí bránit. To je hlavní důvod, proč je při vzájemných debatách cítit tolik potlačované agresivity. Škola je pro ně, aniž si to často uvědomují, především represivní instituce, která ohrožuje jejich osobnost. Obě strany se chovají agresivně nejčastěji proto, že se vzájemné komunikace bojí.

- Třídní schůzka je pro ně stresující zážitek. Jdete-li jako rodič na běžnou třídní schůzku, vystavujete se reálnému nebezpečí, že vyslechnete o svém dítěti něco nepříjemného. To samozřejmě není nejlepší situace k otevřené a pozitivní komunikaci. Průzkumy ukazují, že ze všech školních akcí je třídní schůzka nejvíce stresující zážitek.

- Obtížně se učí prosazovat před učiteli svoje názory. Rodiče už ví, že v nových poměrech mohou hájit práva svých dětí a prosazovat své názory, ale často to nedovedou, případně tak činí poněkud nekultivovaně. Ostatně, kde by se naučili otevřeně a neagresivně diskutovat, když se naše škola něčím takovým až na naprosté výjimky nezabývá. Odborníci na komunikaci jsme my, pedagogové. Tak je to asi na nás udělat první krok.

- Není pravda, že se o vzdělání dětí nezajímají. Nelze tvrdit, že rodiče se o školu a výchovu svých dětí nezajímají. Jsou velmi různí a zajímají se ve velmi různé míře, to ano. Ale paušální odsouzení jen uzavře učitelům cestu k další spolupráci. Podívejte se na detalní průzkum rodičovských preferencí na stránkách www.rodicevitani.cz.

O učitelích - I učitelé jsou konzervativní. Podobně jako rodiče i mnozí učitelé odvozují svou představu o vzdělávání především z vlastní žákovské zkušenosti. I tady je změna postojů dlouhodobá záležitost závislá především na ochotě se i po ukončení vysoké školy dál vzdělávat v pedagogických dovednostech, což zatím není na českých a moravských školách nic samozřejmého. Jak vycházet s rodiči? O tom na vysoké škole nepadlo ani slovo.

- Učitelé neumí mluvit s dospělými. Většina učitelů je zvyklá komunikovat především s dětmi, a to obvykle z pozice nadřízeného. Komunikovat s dospělými jako rovný s rovným je pro mnohé z nich obtížné a stresující. Mnoho autoritativních učitelských projevů při třídních schůzkách vyplývá právě z tohoto strachu. - Není učitel jako učitel. Samozřejmě že jednotliví pedagogové se liší jak v názorech na komunikaci s dětmi a rodiči, tak v názorech na metody vyučování, známkování a spoustu dalších věcí. Přesto při komunikaci s rodiči obvykle převládne „obranářský syndrom“ vyjádřený větou: „Co by ti rodiče ještě chtěli?!“ Výsledkem je jednotná snaha nepřipustit, aby toho rodiče o škole mnoho věděli, protože pak by hrozilo, že by chtěli do příliš mnoha věcí mluvit. A může se nám někdo divit? Máme své práce dost.

- Učitelé se rodičů obávají. Skoro všichni ředitelé si stěžují, že rodiče se o školu málo zajímají a nejsou aktivní. Současně ale naprostá většina ředitelů těžce nese, když se rodiče zorganizují a začnou se o školu opravdu intenzivně zajímat – chtějí založit Radu školy, chodit do vyučování, mluvit do způsobu výuky nebo se vyjadřovat k práci školy formou otevřeného dopisu, případně petice. Škola snáší rodiče jako vstřícné sponzory a podporovatele, ostatní rodičovské aktivity jsou jí obvykle proti srsti. Tváří se na mě zdvořile, ale cítím z nich, že hlavně stojí o to, abych moc neobtěžoval.

Nesouhlasíte? U vás to tak není, nebo je to složitější? Možná ano, jde samozřejmě o zjednodušení a nadsázku, ale jeden závěr snad možný je: Současné napjaté vztahy mezi rodiči a učiteli, mezi rodinou a školou vyplývají ze vzájemného strachu, obav a nejistoty. Na vzájemné setkání přicházejí obě strany ve střehu, s pocitem, že budou muset bránit své pozice. Odtud pramení neschopnost domluvit se a často agresivní tón debat, pokud už k nim vůbec dojde. Mnohem častější je zaryté rodičovské mlčení, které se v agresivní výlev vůči škole změní až doma v kuchyni.

Stojíme vůbec o spolupráci? Pak je ovšem na místě otázka, jestli za takových podmínek o nějakou bližší spolupráci rodiče a učitelé stojí. Co nám vlastně může přinést?

Tak například rodičům: - Pohodlí pro děti. Pokud se nám podaří zrušit stereotyp dvou víceméně nepřátelských stran, mezi nimiž se pohybuje dítě přenášející nevybuchlou munici ve své žákovské knížce z jedné strany fronty na druhou, rozhodně to přispěje k větší pohodě dětí, která se obvykle projeví i na jejich lepších studijních výsledcích. - Méně obav ze školy. Většina rodičů chodí do školy s pocitem, že je čeká něco nepříjemného. Někdo si bude stěžovat na jejich dítě a oni se budou cítit ponížení. Ale není tak složité zařídit, aby rodič vnímal návštěvu školy jako schůzku s kolegy, kteří mu pomáhají pochopit a zvládnout pokud možno bez problémů výchovu jeho potomka.

A škole: - Klidnější práci. Pokud učitelé nebudou muset překonávat odpor rodiny k tomu, co se ve škole děje, a přetahovat se o přízeň dítěte, ubyde konﬂiktů a ušetřený čas může škola věnovat vzdělávání. Rodiče i jejich děti budou vstřícnější. - Více dětí ve škole. Škola, kterou rodiče vnímají jako naslouchající jejich názorům a vstřícnou k dětem, obvykle zažije příliv nových žáků, protože podobný přístup opravdu zatím u nás není běžný. Lepší komunikace s rodiči tedy může být silnou konkurenční výhodou při souboji o přežití školy v době, kdy dětí ubývá. - Více peněz pro školu. Protože ﬁnancování škol se přesunulo z centra na kraje a obce, bude stále důležitější shánět podporu a peníze pro školu z více zdrojů, než jen ze státního rozpočtu. V takové snaze může být komunita spokojených rodičů, případných sponzorů a lobbistů, velmi silnou zbraní. Bez rodičů se školství nezmění. Vývoj za poslední desetiletí ukazuje, že k zásadní proměně vzdělávacího systému nestačí jen snaha učitelů a příslušné zákony. Změny probíhají tak pomalu také proto, že rodičovská veřejnost potřebu změny necítí a má pocit, že škola vždy byla, je a bude otravnou represivní institucí a že je to tak dobře. Proto je tak důležité získat rodiče na svou stranu a ukázat jim, že škola může být mnohem přívětivější a efektivnější. A proto jsme se totiž rozhodli napsat tuto knížku.

Na konci každé kapitoly najdete podobný rámeček, kde bude to nejdůležitější, co z ní vyplývá. Takže poprvé:

- Spolupráce mezi rodiči a školou je důležitá, protože dává školám větší šanci na přežití ve chvíli, kdy dětí ubývá a mnoho škol se ruší.

- Jako rodiče byste měli na pozitivní kroky učitelů reagovat vstřícně. Nemají to ve své profesi lehké.

- Jako učitelé nemůžete očekávat, že s proměnou komunikace mezi školou a rodinou začnou rodiče.

- Rodičů je příliš mnoho, než aby se dohodli na jednotné strategii.

- Nejsou odborníci na pedagogiku a komunikaci.

- Škola je veřejná služba pro děti a jejich rodiče. Musí tedy udělat první krok.

- Tato knížka bude právě o tom, jak získat rodiče pro spolupráci se školou a jak z nich učinit její podporovatele.

Panebože, díval jsem se na ten seznam na další stránce. To se mi nechce ani číst, natož abych v tom zaškrtával.

Uvědomujete si, jaké nesmysly tam navrhujete. Kolik let jste učil?!

Přiznávám, neučil jsem.

Přesně to jsem si myslela.

Stejně by mě zajímalo, proč u nás nesmí mluvit o školství nikdo, kdo nemá „dvacet let za katedrou“.

3. 3. Co je to ta spolupráce?

To právě nikdo, kdo nemá dvacet let za katedrou, nemůže pochopit.

Neříká se tomuhle deﬁnice kruhem?

3. Shodli jsme se na tom, že pro obě strany může být spolupráce rodiny a školy výhodná. Jenže co to přesně znamená spolupracovat? Co si máme představit třeba pod větou, že rodiče se budou účastnit života školy? O tom budeme asi mít velmi různé představy. Je tedy třeba si hned na začátku ujasnit, o jakou míru spolupráce vlastně stojíme. Ne každá škola se chce rodičům otevřít stejně a ne každý rodič je ochotný investovat svůj čas. Na tom není nic špatného. Neexistuje jen jeden recept na dobrou spolupráci. V téhle knížce najdete na příkladech několika konkrétních škol alespoň pět velmi různých, a přesto fungujících modelů. Sami rozhodněte, který z nich se pro vás nejlépe hodí. Nejprve musíte mít jako učitelé jasno v tom, nakolik chcete své dveře pootevřít. Stejně tak si musí rodiče ujasnit, kam až chtějí vstoupit. Nabízíme jednoduchou pomůcku, jak si ověřit, co pro vás ještě je, a co už není přijatelné.

Zadání je pro učitele, ředitele i rodiče stejné. Máte před sebou škálu popisující, jakým způsobem se mohou rodiče účastnit života školy. Jednotlivé body jsme formulovali z hlediska školy. Kde byste udělali čáru oddělující to, co je pro vás žádoucí, od toho, co už je pro vás nepřijatelné? Učitelé udělají čáru tam, kde mají pocit, že už by si pouštěli rodiče příliš k tělu, rodiče zase tam, kde se jim zdá, že by je spolupráce se školou příliš zatěžovala. Pozor! Neptáme se, jak to ve vaší škole doopravdy je, ale skutečně na to, co byste ocenili jako ještě užitečné a přijatelné. Jednotlivé body číslujeme a dělíme pro přehlednost v odstavcích po pěti. Máte tužku? Tak začínáme. Berte to jako hru na to, co všechno by mohlo být.

Chceme, 1. 2. 3. 4. 5.

aby rodiče pomáhali svým dětem při domácí přípravě. aby rodiče vedli své děti ke slušnému chování k učitelům a kázni ve škole. aby rodiče navštěvovali v co největším počtu třídní schůzky. aby rodiče přispívali na učebnice a pracovní sešity. aby rodiče, kteří na to mají, sponzorovali školu. Zatím toho dost chtějí a nic nenabízejí.

Tohle by přece mělo být pro každého rodiče normální.

6. 7. 8. 9. 10.

aby rodiče přišli na pravidelnou vánoční besídku. aby rodiče měli e-mail nebo mobil na „svého“ třídního učitele. aby rodiče zorganizovali školní ples nebo beneﬁční akci na podporu školy. aby se třídních schůzek mohli rodiče účastnit spolu se svými dětmi. aby rodiče navštěvovali den otevřených dveří, kdy mohou vidět i vyučování. Tady už je to trochu vyváženější, nabízejí mi nějaké informace.

11. 12. 13. 14. 15.

aby se někteří rodiče aktivně účastnili činnosti Rady školy. aby škola měla webovou stránku, kde o ní mohou rodiče volně diskutovat. aby rodiče založili klub, který bude školu propagovat i ﬁnančně podporovat. aby někteří z rodičů jezdili na školní akce a pomáhali tak škole. aby rodiče přišli na odpolední posezení, kde jim vysvětlíme co, proč a jak se u nás na škole učí. Pro nás je to hodně práce, kterou nám nikdo nezaplatí.

16. 17. 18. 19. 20.

aby klub rodičů spolu se školou organizoval letní tábory a sportovní soustředění. aby se rodiče účastnili pravidelných zahradních slavností a dalších akcí. aby rodiče pomáhali škole každý podle své profese. aby rodiče spolu s představiteli školy oslovovali případné sponzory ve městě. aby rodiče jezdili s dětmi na víkendové akce, které organizuje škola.

Začíná toho být trochu moc. Kde na to máme brát čas?

21. 22. 23. 24. 25.

aby někteří rodiče vedli zájmové kroužky ve škole. aby rodič měl každé ráno příležitost promluvit s učitelem o svém dítěti. aby rodiče využívali služeb školy, knihovny, internetu nebo tělocvičny. aby rodiče využívali školu třeba k pořádání rodinných oslav. aby rodiče měli volný přístup do vyučování bez jakéhokoli omezení.

Tak tohle určitě v běžné škole nejde.

26. 27. 28. 29. 30.

aby se někteří kvaliﬁkovaní rodiče podíleli na dalším vzdělávání učitelů. aby rodiče v Radě školy spolurozhodovali o tom, jak bude škola pracovat. aby rodiče přicházeli na třídní schůzku každý měsíc, ne dvakrát za rok. aby rodiče mohli během vyučování spolupracovat se svým dítětem. aby se zástupci rodičů účastnili pedagogických porad.

To přece nepřichází v úvahu!

To vážně někde mají?

Přečetli jste? Divili jste se? Upozorňujeme, že žádný z těchto třiceti bodů není vymyšlený. Pro každý byste našli příklad alespoň v jedné české, moravské nebo slezské škole. Ale samozřejmě jsme řadili jednotlivá tvrzení od věcí běžných a obyčejných po výjimečná. Kde jste udělali čáru? Není důležité konkrétní číslo, spíš odstavec. Pokud chcete vědět, jak jste dopadli, nabízíme vyhodnocení: Nic si z toho nedělejte, diví se a protestuje skoro každý.

1 – 10 Rodiče před branami Vyhodnocení pro školu: Pokud se vaše „čára přijatelnosti“ pohybovala někde do bodu deset, jste jako učitel či ředitel spíš zastánce tradičního modelu, kdy se škola, ač v zásadě přátelská, snaží udržet rodiče přede dveřmi školy a pouštět je dovnitř jen ve výjimečných případech a pod dozorem. Když si ještě jednou prvních deset bodů projdete, zjistíte, že ve většině případů od rodičů něco chcete, ale zase tak mnoho jim nenabízíte, samozřejmě kromě kvalitní péče o jejich dítě. Jste tedy pravděpodobně škola, která si rodiče svých žáků drží spíše od těla. Cítíte, že jsou k vám velmi rezervovaní, a proto je kromě běžných povinností a účasti na tradičních akcích ani o nic nežádáte. Bližší kontakt s nimi vnímáte jako nepříjemnost a ohrožení. Nedivte se, nemáme s těmi „otevřenými dveřmi“ dobré zkušenosti.

Vyhodnocení pro rodiče: Je docela možné, že rodiče udělali čáru v první desítce docela často. Opravdu se tu po nich většinou něco chce a velká část rodičů bere školu jako hlídací službu a na příliš velkou spolupráci nemá čas. Ano, ale i při minimálním kontaktu mě potěší, když se škola chová vstřícně a profesionálně.

11 – 20 Rodiče jako spojenci: Vyhodnocení pro školu: Pokud jste si udělali čáru kdekoli za číslem patnáct, vnímáte pravděpodobně rodiče jako možné spojence při vzdělávání a výchově jejich dětí. Jste na rodiče docela nároční, ale nejspíš dobře víte, že rodič spojenec se cítí zatažen do života školy natolik, že nemá tak velkou potřebu kritizovat, protože by pomlouval sám sebe. A opouští ho agresivita, protože do školy nepřichází jako prosebník očekávající zlé zprávy, ale jako pomocník, což je role mnohem rovnoprávnější. To je pravda, když po vás učitelé něco chtějí, začnou se k vám chovat jako k dospělému.

Vyhodnocení pro rodiče: Oceňujeme, že jste ochotní se angažovat a zjišťovat, co se s vaším dítětem ve škole doopravdy děje. Ale je to užitečné pro obě strany. Vy se už nebudete ve škole „bát“ a učitelé navážou profesní kontakty s lidmi mimo školu. Možná se to nezdá, ale uzavřenost za zdmi školy a návyk komunikovat hlavně s dětmi, to je častá bolest učitelů a učitelek. Takže už jen svou přítomností škole pomáháte. Někdy se opravdu přistihnu, že se svou rodinou doma mluvím jako s dětmi ve škole.

21 – 39 Rodiče jako spolupracovníci Vyhodnocení pro školu: Opravdu jste si udělali čáru až někde za bodem 21? To je skutečně spíš výjimečné. Škol, které by připouštěly s rodiči tak blízké, důvěrné a přátelské kontakty, u nás opravdu není moc. Mnoho z těchto bodů totiž vyžaduje mimořádnou důvěru a hlavně velké nasazení rodičů, odhodlání se svým dětem nadprůměrně věnovat. Neberte to jako svou chybu, pokud se do tohoto odstavce nikdy nedostanete. Jde opravdu o speciální případy a věci zde zmíněné berte spíše jako inspiraci a důkaz, že spolupráce s rodiči může nabýt i podob, které jsou pro většinu populace opravdu nečekané. Školám, které něco podobného praktikují, se to osvědčilo, jinak by to po léta nedělaly, ale nejde o obecně následovatelný vzor. Něco z toho lze vidět na komunitních školách, kde je zvykem pouštět rodiče hodně „za dveře“ školy.

Vyhodnocení pro rodiče: Taková míra spolupráce vyžaduje i od rodičů mimořádné nasazení, a to se celkem logicky vyskytuje spíš u malých alternativních škol, kde je rodičovský kolektiv přehledný. Tam rodiče nedali své dítě náhodně, proto jsou ochotní do něj výjimečně investovat. Nebo tohle tvrzení o vás neplatí? Klobouk dolů! Občas se opravdu najdou rodiče, jejichž nasazení je neuvěřitelné. Není jich moc, ale jsou.

Škálu, kterou jste pročetli, využijeme ještě jednou. Zatímco poprvé jste si udělali čáru přijatelnosti, zkuste teď označit místo, kde se dnes zhruba pohybuje míra spolupráce s rodiči ve vaší škole. Samozřejmě to nepůjde úplně přesně, třeba neděláte něco, co je hned na začátku, a naopak provozujete některou z činností ze třetího odstavce. A vy jako rodič se třeba neúčastníte ničeho kromě třídních schůzek, ale alespoň víte, co všechno dělají a mohou dělat jiní. Předpokládáme, že skoro ve všech případech je čára „reality“ u nižšího čísla, než čára označující, co byste ještě akceptovali. Víte, proč to tak je? Nabízíme pár důvodů, proč se spolupráce obávají rodiče a proč učitelé.

ČEHO SE OBÁVAJÍ RODIČE? - Že je spolupráce se školou bude stát příliš mnoho času. - Že pokud budou školu kritizovat, poškodí to jejich dítě. - Že když jednou podpoří školu ﬁnančně, zvykne si ředitel žádat o peníze každý rok. - Že budou ze svého platit věci, na které by měla škola dostávat peníze od státu. - Že nebudou vědět, jak se na společenských akcích školy chovat. - Že budou přistiženi, že něco nevědí nebo neumějí. - Že budou muset rozhodovat o věcech, kterým nerozumějí. - Že si při nejrůznějších školních hrátkách budou připadat trapně. Přesně tak, opravdu nejsem zvědavý na to skákat ve svých letech po školním hřišti v pytli. Nikdo se na mě nemůže zlobit, že oslovuji ty rodiče, kteří už školu nějak obdarovali. Vím, že u těch mám alespoň nějakou šanci na úspěch.

ČEHO SE OBÁVAJÍ UČITELÉ? - Že rodiče příliš nahlédnou do chodu školy a budou jen kritizovat. - Že otevřenost zneužije hyperkritická osobnost, která do všeho mluví. - Že jim bude trapně, když budou muset žádat rodiče o peníze. - Že přítomnost rodičů ve vyučování bude rušit. - Že spolupráce s rodiči zatíží učitele další prací. - Že učitelé nezvládnou neformálně komunikovat s takovým množstvím dospělých. - Že pro samé mimoškolní a rodičovské akce nebude čas na výuku. - Že ﬁnanční příspěvek škole rodiče pochopí jako právo spolurozhodovat o ní. - Že je okolní školy pomluví, protože se prý rodičům podbízejí. Každý učitel zažil rodiče, který je chytrý jak rádio a mluví pořád a do všeho. Opravdu se bojí pomluvy od jiných škol? Ano, to je běžný problém. Být vstřícný k rodičům se u kolegů ředitelů nevyplácí. 24

Tyto oboustranné obavy jsou hlavním důvodem, proč na většině škol zůstává spolupráce s rodiči v plenkách. I tento stručný výčet totiž ukazuje, že mnoho z obav je oprávněných. Zcela jistě bude stát podobná spolupráce obě strany více práce a času a rodiče více peněz. Stejně tak je možné, že při prvních společných akcích se učitelé i rodiče budou cítit poněkud nesví. Téměř jistě se vyskytne do všeho mluvící hyperkritický rodič a na druhé straně učitel, který jedná s rodiči jako s houfem prvňáků. O nevraživosti okolních škol ani nemluvě. Důležité tedy je, aby tyto „potíže růstu“ nepřevážily nad tím pozitivním, co dlouhodobá spolupráce přinese. Co se pro to dá udělat? Opět pár důležitých pravidel k zapamatování v rámečku.

Učitelé by je měli dodržovat a rodiče nenápadně vyžadovat.

- Při práci s dospělými je nikdy nesmíme vystavit situaci, kdy by se cítili ponižováni, zkoušeni, aniž by k tomu dali souhlas, nebo i jen s někým srovnáváni. Právě proto, že si dobře pamatují svá školní léta, jsou na podobné věci mimořádně citliví.

Neberte každou kritiku jako osobní útok. Kritik není automaticky nepřítel, i když se často projevuje agresivně. Už jsme si vysvětlili, že je to nejčastěji proto, že má podvědomě ze školy obavu.

Cíleně se učte neagresivní vstřícné komunikaci. Tady nevystačíte s běžnou schopností komunikovat. Některé náročnější situace je třeba nacvičit.

Nejednáte s podřízenými, ale se zákazníky. Pokud vám není jasné, co se tím myslí, vzpomeňte si, jak zásadně se proměnilo za poslední léta chování bankovních úřednic za přepážkou Spořitelny. To je přesně to, o čem mluvíme.

Vlastně je to takový komunikační balíček první pomoci pro učitele.

Tak základní pravidla, jak se chovat, než se poprvé setkáme, bychom měli. Jak přesně to udělat, aby takové setkání splnilo očekávání obou stran, se dozvíte v další kapitole.

To dřív, to měli učitelé autoritu. Můj dědeček mi vyprávěl, že oni by se v hodině neodvážili ani ceknout.

No jistě, a to vzdělání taky mělo jinou váhu. Vždyť se to učili řecky. A latinsky!

Přijít do školy bez klobouku? To neexistovalo!

A jak si tehdy společnost učitelů vážila. Mojí babičce říkali Paní profesorko!

Nechápu, co se pořád špekuluje s tou reformou. Už to tu jednou bylo, tak ať se podívají, jak se učilo tenkrát, a zavedou v těch školách konečně pořádek.

7. 7. Nepřinese to víc škody než užitku?

No tak já nevím. Ona pragovka z roku třicet šest byla na tu dobu taky moc fajn auto. Ale že bych s tím chtěl jezdit dneska.

Tsssssssssssssss!

7. Předpokládáme, že během šesti předchozích kapitol vás napadla spousta pochybností. Nijak nezastíráme, že otevřít dveře školy přináší učitelům mnoho praktických problémů a otázek. Stejně tak rodiče, i když jistě uvítají vlídnější zacházení, možná zaváhají, až zjistí, co všechno po nich ona velebená „spolupráce rodiny a školy“ žádá. V této kapitole jsme se pokusili shromáždit co nejvíc pochybností z obou stran a alespoň naznačit možná řešení. V některých případech jde o víceméně neopodstatněné obavy, v jiných o problémy, které jednoduché a jednoznačné řešení nemají. Ale přinejmenším je dobré o nich vědět.

Je vůbec reálné dosáhnout nějakého významného posunu ve spolupráci rodičů a školy? Nakolik efektivní je vkládat do téhle práce tolik energie? Je nutné si přiznat, že i jinak velmi pokročilé školy hodnotí aktivitu rodičů jako nízkou a spolupráci jako spíše formální. Výjimkou jsou menší a alternativní školy, které naopak na úzké spolupráci a podpoře rodičů stojí a nemohly by bez ní existovat. Nicméně je nutné věnovat této oblasti pozornost, i když není pravděpodobné, že vytvoříte lusknutím prstů ze svých rodičů radostně se scházející komunitu. Určitě každá škola může začít minimálním programem: vyvarovat se nejhorších prohřešků při organizaci třídních schůzek, nastavit co nejlépe tok informací ze školy směrem k rodičům, pokoušet se vtáhnout je alespoň kousek za práh školy. Všechny školy, které se o to pokusily, mají jasno v jednom. I když si nepřipadají ve spolupráci s rodiči příliš úspěšné, vidí jasný posun ve spokojenosti rodičů s prací školy a míře jejich informovanosti. Rozhodně není možné nechat komunikaci s rodiči ve stavu, který byl běžný před dvaceti lety. Nedělat nic není cesta, protože to se škole vymstí. Já také na třídní schůzce většinou mlčím, ale to neznamená, že nevnímám, jak se škola k rodičům chová.

Není hlavním úkolem školy vzdělávat děti? Vychovávat by měla především rodina. Úloha rodiny vždycky byla a bude zásadní a nezastupitelná. Ale současný učitel musí být především pedagog, který rozumí dětem a vzdělávání, a teprve na druhém místě odborník v konkrétním předmětu. Výchovu a výuku ve škole nelze oddělovat. Dnes jsou navíc informace mnohem dostupnější z mnoha zdrojů, takže podíl a důležitost výchovy ve škole spíš poroste. Děti tráví ve škole mnoho času a je to prostředí, kde se musí naučit větší části sociálních dovedností, jako je schopnost ohradit se, domluvit, prosadit, přizpůsobit. Rodina je důležitá, ale tyto dovednosti si může člověk osvojit jen ve velkém kolektivu. Především nelze výchovu a vzdělávání oddělit. Do školy nechodí z dítěte jen hlava, stejně důležité jsou emoce a vůle dítěte, a i tu škola ovlivňuje.

Škola má rozvíjet spolupráci s rodiči, ale i na třídní schůzky jich chodí čím dál méně. I velmi úspěšné školy mají velký problém ve spolupráci s rodiči. Také to může znamenat, že jsou se svou školou víceméně spokojeni a mají dostatek informací, takže necítí potřebu do školy chodit. Nebo je to tak, že jim forma třídních schůzek připadá natolik stereotypní a nepřitažlivá, že si tohle utrpení nechtějí způsobovat opakovaně. Pak by bylo na místě přemýšlet o jejich proměně tak, aby opravdu přinášely rodičům nové informace o jejich dítěti a životě školy. Inspiraci a zkušenosti s proměnou třídních schůzek najdou učitelé v 6. kapitole této knížky.

Pokud se škola pokusí dělat třídní schůzky netradičním způsobem, rodičům je to často nepříjemné. Nejlépe jim vyhovuje tradiční styl, kdy jen poslouchají a nemusejí se k ničemu vyjadřovat. Většina rodičů opravdu reaguje nedůvěřivě i na pouhé rozestavění židlí do kruhu. Proto je nutné změny zavádět postupně, nejdříve odstranit jen ty nejfatálnější chyby a před radikálnější proměnou schůzek rodičům vysvětlit, proč o změnu usilujete a co by jim mohla přinést. Učitelé by neměli zavádět příliš brzy hravé prvky a musí v maximální míře respektovat osobnost rodičů a jejich lidskou důstojnost. Berte v úvahu, že často se s podobným typem dialogu nebo hry setkávají rodiče v životě poprvé. Mně by stačilo, kdyby moje škola dodržovala pravidla, která jsou v Balíčku první pomoci na straně 53.

Neobrátí se spolupráce se školou proti rodičům? Ti, kteří investují čas, budou ve škole oblíbení a učitelé se k jejich dětem budou chovat vstřícněji. Ale ne každý má takové možnosti, a přece za to nemůže být trestán. Tohle riziko se úplně vyloučit nedá, některé školy mohou mít tendenci hodnotit děti podle chování rodičů ke škole. Je to ale stejně nepřijatelné, jako například posuzovat žáky podle výše rodičovského sponzorského příspěvku. Od toho ovšem mají rodiče svoji organizaci a zastoupení v Radě školy, aby škole vysvětlili, že takový postup je nepřípustný. A rezignovat kvůli takovému riziku na spolupráci se školou, to by také nedávalo žádný smysl. Na protekci jsou děti velmi citlivé, takže i ony by asi daly učitelům najevo svou nespokojenost.

Má-li být výchova úspěšná, je třeba, aby spolupráce s rodinou byla poměrně úzká, to je jasné. Nebudou to ale rodiče vnímat jako zasahování do svých soukromých záležitostí? Rodič se musí cítit bezpečně a učitel jistě nebude postupovat metodou špatného lékaře, který ať vyšetřuje cokoli, začíná větou: „Svlékněte se do půl těla.“ Měl by mít elementární cit pro situaci a vtahovat rodiče do školního života postupně. Pak se nestane, že by měl někdo pocit zásahu do soukromí. První je, aby rodiče škole důvěřovali. Teprve ten, kdo se při návštěvě školy nebojí, je ochoten přijmout radu učitele, jak se k dítěti chovat. A mnozí za ni mohou být i vděční, protože sami cítí, že komunikace s puberťákem je občas nad jejich síly. Navíc přece každý rodič má možnost debatu na tohle téma odmítnout a učitelé to musí respektovat. Tak jednoduché to není. Každý rodič je jiný a je těžké odhadnout, co kdo vnímá jako příliš osobní.

Jestliže nemají učitelé stavět dítě mezi učitele a rodiče a dělat z něj posla špatných zpráv, jak mají komunikaci s rodiči zorganizovat, když ani informace napsané v žákovské knížce nejsou ideální? Učitelé a rodiče by se měli snažit komunikovat přímo. Pomocí mailové pošty nebo telefonu. Pokud totiž jeden nebo druhý něco vzkazujete po dítěti, velmi pravděpodobně dítě zprávu zkreslí (ve svůj prospěch), případně ji není schopné přetlumočit přesně. Podobně zápisy v žákovské knížce, nejde-li o banality, jako je termín divadelního představení nebo školního výletu, nemají velký smysl. Máte-li s dítětem jakýkoli problém, raději zavolejte a domluvte se s rodičem přímo. V rámci takového rozhovoru také nejlépe posoudíte, jestli je nutné se setkat s rodiči osobně. Nepředvolávejte je do školy automaticky, většina problémů je řešitelná po telefonu a tedy pro rodiče pohodlněji a příjemněji, než jsou-li předvoláni „na kobereček“. To mi přijde důležité. Aby i učitelé respektovali můj čas a nebrali jako samozřejmost, že za nimi musím přijít třeba v poledne.

Je vhodné, aby se děti účastnily třídních schůzek a konzultací? Mají být u toho, když se rodič s učitelem baví o jejich prospěchu a chování? Ano, někdy. O některých věcech se opravdu mají dohodnout dospělí mezi sebou. Ale problémy s prospěchem, spolužáky, chováním k učitelům je dobré řešit i s nimi a znát jejich názor. Školy, kde praktikují třídní schůzky v trojici učitel – rodič – dítě, si tuto praxi jednoznačně pochvalují. Pokud je dítě součástí řešení problému, přece jen to zvyšuje jeho zodpovědnost za konečný výsledek. Důležité ale je, aby rodič mluvil stejně před učitelem a pak s dítětem doma. Jakákoli nedůslednost v tomto směru se nevyplatí. Občas se vyskytne stížnost, že konzultace s dítětem rodičům zase tak nic moc nového nepřinesla, ale prakticky nikdo si nestěžuje na přítomnost dětí.

Pokud budou rodiče chodit do hodin, bude to rušit učitele i děti. Hodina s obecenstvem vždy probíhá jinak než běžná hodina. Ze začátku opravdu může být přítomnost rodičů rušivá, ale spíš proto, že učitelé, děti ani rodiče na něco podobného nejsou zvyklí. Pokud rodiče pozvete do školy jen jednou ročně v rámci Dne otevřených dveří, opravdu shlédnou nejspíš ukázkové hodiny, které se běžnému vyučování moc nepodobají. Školy, kde jsou návštěvy rodičů nebo i dalších příchozích zvenčí časté, zjistily, že děti si velmi rychle na přítomnost „cizích“ zvyknou a už je příliš neregistrují. Popravdě řečeno, otevření školy rodičovské „inspekci“ je spíše krok naznačující důvěru, i tak ho bude využívat jen velmi malé procento rodičů. Na druhou stranu je dobré si domluvit předem jasná pravidla chování pro rodiče navštěvující hodiny, která mohou být i součástí školního řádu. Tam je možné stanovit, jestli se rodič musí objednat, jakým způsobem, může-li přijít nebo odejít i během hodiny a podobně. Stál bych o to, podívat se někdy na práci učitele, kterého moje dítě hodně chválí nebo kritizuje.

Škola musí dodržovat určitý řád, rodiče ale přicházejí do otevřené školy podle svých potřeb, často přijdou na nějakou akci nebo schůzku pozdě. Kdy jim mají učitelé vyhovět a kdy je odmítnout? Slušné chování má svá pravidla. Učitelé mají říkat: Přijďte kdykoliv, ale pokud nejde o ohlášenou a veřejnou akci, objednejte se. I my si na vás musíme udělat čas. Pravidla pro návštěvu školy je dobré stanovit předem a mohou být součástí školního řádu. Podobných problémů se ve spolupráci rodičů a školy vyskytne víc. Například pokud budou rodiče jezdit na školní akce jako doprovod, což je častá forma spolupráce, musí se vyřešit, jestli mají, nebo nemají stejnou právní zodpovědnost jako učitelé. Škola by měla mít pro tyto případy připravený jednoduchý formulář smlouvy na každou podobnou akci, která právní status rodičů přesně deﬁnuje. Takový formulář najdete na www.rodicevitani.cz.

Jestliže budou učitelé rodiče pouštět do hodin a nechají je spolurozhodovat o životě školy, nezačnou mít rodiče pocit, že mohou mluvit do všeho? Jak jim mají učitelé vysvětlit, že některým věcem nerozumí, protože nemají pedagogické vzdělání? Učitel má být odborník, a proč by si odborník nenechal poradit. On je však ten, kdo nakonec musí umět rozhodnout. Navíc je důležité znát názory rodičů, i když jsou většinou laické. Principem demokracie je, že o problému mohou diskutovat všichni, ale rozhodovací pravomoci mají ti, kteří k tomu mají demokratický mandát nebo odbornou způsobilost. To musí být jasné i mezi rodiči a školou. Máme spíš opačný problém - naprostou pasivitu většiny rodičů. Důležitější je, že rodič ví, že má tu možnost. Je fakt, že ji využije málokdo.

Je vůbec k něčemu Rada školy? Zákon to sice požaduje, ale zkušenosti ředitelů i rodičů říkají, že v naprosté většině případů jde o formální orgán, kde se ve skutečnosti nic nevyřeší. Zatím zákon ukládá zřízení Rady školy jako povinnost. Možná se to změní, ale i tak je dobré si uvědomit, že mít k dispozici platformu, kde se střetávají v diskuzi názory rodičů, učitelů a zřizovatele školy, je nejen výhodné, ale v demokratickém systému by to měla být samozřejmost. Dosavadní zkušenosti nicméně napovídají, že Rada školy je opravdu často formální a svou funkci má obvykle až ve chvíli, kdy je existence školy ohrožena, nebo řeší zásadní problém. Podobné rady mnohem lépe fungují v zemích, kde školy vznikají na přání a z vůle místní komunity, zatímco u nás je vnímáme jako „státní“. Hlavní potíž je v tom, že rodiče v Radě školy nemohou mít nikdy tolik informací o chodu školy jako ředitel, tedy mu ani nemohou kvaliﬁkovaně oponovat. To ale není jejich funkce. Rodiče mají přinášet do Rady pohledy zvenčí a formulovat postoje rodičů.

Rodiče, kteří finančně přispívají škole, mívají často pocit, že si kupují právo rozhodovat o ní. Jak mají učitelé tomuto problému předejít? Leccos se dá vysvětlit delikátní diplomacií, pokud se taková věc vyskytne. V případě, že to nepomůže a příslušný rodič vyžaduje protislužby přesahující rozumnou míru vlivu rodičů na chod školy, nebo dokonce ústupky ve věci vlastního dítěte, jeho příští dar by měla škola odmítnout. To platí o velkých sponzorských darech. Pokud jde o menší příspěvky, které platí všichni rodiče, připomeňme: Svůj názor mohou vyjádřit všichni, školu zajímají názory rodičů, ale konečné rozhodnutí je na řediteli, případně učiteli. Mně připadá normální pravidlo, že kdo platí, rozhoduje. To si pletete ﬁrmu a veřejnou instituci. V demokracii platí, že diskutovat mohou všichni, rozhodovat ti, kdo k tomu mají pověření či mandát.

Pokud chceme po škole, ať více spolupracuje s rodiči, měl by jí někdo poradit, jak neutralizovat hyperkritické osobnosti, které větší otevřenosti využijí, nechají se zvolit do rodičovských funkcí a pak svými připomínkami všem jen komplikují život. To se samozřejmě může stát a bývá to velmi obtížné. Lze v tomto směru spoléhat jen na to, že jednací styl těchto lidí všechny zúčastněné svou zdlouhavostí natolik obtěžuje, že je příště do podobné funkce nezvolí. Většina práce i v rodičovském sdružení není nijak atraktivní a musíte doufat, že osobnost, která se ráda předvádí, to brzy přestane bavit. To byste se divili. To je typ lidí, kteří se v nekončících jednáních do hluboké noci přímo vyžívají.

Jak se mají aktivní ředitelé bránit pomluvám ostatních škol, které o nich tvrdí, že se rodičům zbytečně podbízejí a podřizují se jejich vkusu? Něčemu podobnému se vyhnout nedá a při pokusu o lepší spolupráci s rodiči s tím musí každá škola počítat. Někdy bývá řešením nabídka spolupráce – například ředitel navrhne kolegům z jiných škol, že si společně objednají lektora na komunikační kurz a přijde to levněji. Ale často ani tato taktika nebývá úspěšná. To je problém zvlášť na venkově, kde se všichni znají a tyhle pomluvy mají velký účinek. Ano, tohle se o některých školách říká, ale pro mě je důležitější, jak se ke mně v té škole chovají. Na tento typ pomluv neberu moc ohledy.

Je tedy jasné, že zavádění novot v žádném případě není bez rizika. Tady je několik základních pravidel, jak problémy minimalizovat:

- Najděte způsob, jak s rodiči v každodenním provozu komunikovat. Nedělejte z dítěte posla a prostředníka, protože to vždy přináší nedorozumění. Ani dopisování prostřednictvím žákovské knížky není optimální. Snažte se komunikovat pokud možno přímo, buď osobně, nebo telefonicky. Předejdete tak mnoha konﬂiktům.

- Změny zavádějte postupně. Pokud dveře školy otevřete naráz, rodiče se buď leknou a couvnou, nebo se naopak vhrnou dovnitř a příval nových povinností vás zahltí. Zavádějte jen to, o čem jste si jistí, že zvládnete. V každém případě je takové otevírání školy rodičům práce na několik let.

- Právo na informace a rovnoprávnost mezi žáky, učiteli a rodiči je vhodné zakotvit i ve školním řádu. Ten je obvykle chápán výhradně jako výčet povinností žáků, ale osvícenější školy dávají touto „miniústavou“ najevo právě rovnoprávnost obou stran.

A nepomluvím učitele dítek svých, jakož v ložnici, tak i v kuchyni. Tak slibuji!

Nepřezuji matku a nepožádám otce žáků svých o zakoupení návleků za 10 Kč!

9. 9. Desatero pro učitele a rodiče

K tomu vám dopomáhej Komenský i zřizovatel školy vaší.

9. Z předchozích kapitol a zvláště té poslední vyplývá, že domluva mezi učiteli a rodiči nikdy nebude jednoduchá. Návyk vnímat druhou stranu jako nepřítele je příliš zažitý a sporných míst a příležitostí k nedorozumění mnoho. Ale zcela jistě je možné konflikty zmenšovat, nebrat je smrtelně vážně, a hlavně se vyvarovat těch největších chyb. To nejdůležitější, co byste si měli z této knížky zapamatovat, najdete na této stránce. Je to deset pravidel komunikace pro učitele a rodiče. Pět pro každou stranu dialogu. Ta pravidla zní:

Pro učitele:

- Mluvte s rodičem jako s rovnoprávným partnerem, respektujte jeho důstojnost.

- Vnímejte rodiče jako „experta“, který nejlépe zná své dítě.

Komunikujte s rodiči přímo, ne prostřednictvím dítěte.

- Berte dítě jako plnoprávnou součást učitelsko-rodičovské debaty o něm.

- Nevnímejte každý dotaz či kritiku jako osobní útok.

Pro rodiče:

Nedívejte se na učitele jako na protivníka, ale na spolupracovníka při výchově dítěte.

Nejednejte s ním jako s pedagogickým sluhou a respektujte jeho odbornost.

Přicházejte do školy raději se zdvořilým dotazem, ne s odhodláním bojovat.

Ověřujte si informace od svého dítěte, bývají často zkreslené.

- Nepomlouvejte nikdy učitele svých děti a rozhodně ne, když to mohou slyšet.

Prej je to krátký. Za jak dlouho to sfouknu?

Deset minut maximálně.

Mně to tedy přijde příliš zjednodušující.

Chtěl jsem udělat souhrn pro ty, kterým by se třeba nechtělo číst tu knížku celou.

10 10. Pro líné čtenáře

To nás jako máte za primitivy nebo co?!

Koukám na ten titulek. Línej? Jak to myslíš?!

10. U vědeckých prací se tomu říká Summary neboli shrnutí, my celkem otevřeně přiznáme, že tohle je kapitola pro líné čtenáře. Nechtělo se vám číst tuto knížku celou? Sem tam jste se podívali na něco, co vás zaujalo, ale nemáte přehled o celku? Už v první kapitole jste zapochybovali, že má smysl věnovat tomu tématu tolik času? V každém z těchto případů je tato kapitola určená pro vás. Vybrali jsme z celé knížky ta nejdůležitější tvrzení a řadíme je za sebe tak, aby bylo i po přečtení těch dvou tří stránek jasné, proč je pro školu spolupráce s rodiči důležitá, proč se často nedaří a jaká základní pravidla musíme dodržovat, abychom v komunikaci s rodiči byli alespoň částečně úspěšní. No a ti pilní a pečliví čtenáři si to tady mohou všechno zopakovat.

PROČ SE DOMLOUVÁNÍ MEZI RODIČI A ŠKOLOU NEDAŘÍ - Rodičovské představy o vzdělávání a jeho moderní podobě jsou značně nestejnorodé. Učitelé musejí počítat s tím, že osvěta je možná jen částečně a v každém případě je to velmi dlouhodobá práce. - Odborníci na vzdělání a komunikaci jsou pedagogové. Proto je především na nich, jak komunikaci s rodiči zvládnou. - Rodiče ve svých představách o škole vycházejí především z vlastní zkušenosti. Tedy nejčastěji z poměrů normalizační školy sedmdesátých a osmdesátých let. Proto často přicházejí se strachem a pocitem, že se musejí bránit. Školu vnímají, často aniž si to uvědomují, především jako represivní instituci, která ohrožuje jejich osobnost. - Není pravda, že se rodiče o vzdělání dětí nezajímají. Jsou velmi různí a zajímají se ve velmi různé míře, to ano. Ale mediální frekventovanost vzdělávacích témat a sociologické výzkumy z posledních let naznačují, že v tomto směru probíhá zásadní změna. - I učitelé jsou konzervativní a změna jejich postojů k rodičovské veřejnosti je dlouhodobá záležitost závislá především na ochotě dále se vzdělávat v pedagogických disciplínách, což zatím není na českých a moravských školách nic samozřejmého. - Většina učitelů je zvyklá komunikovat především s dětmi, a to obvykle z pozice nadřízeného. Komunikovat s dospělými jako rovný s rovným je pro mnohé z nich obtížné a stresující. - Při komunikaci s rodiči převládne v učitelích často obranářský syndrom vyjádřený větou: Co by ti rodiče ještě chtěli?! Výsledkem je často snaha nepřipustit, aby toho rodiče o škole mnoho věděli, protože pak by hrozilo, že by chtěli do příliš mnoha věcí mluvit. - Skoro všichni ředitelé si stěžují, že rodiče se o školu málo zajímají a nejsou aktivní. Současně naprostá většina ředitelů těžce nese, když se rodiče zorganizují a začnou se o školu opravdu intenzivně zajímat. Běžná škola snáší rodiče nejlépe jako vstřícné sponzory a podporovatele, ostatní rodičovské aktivity jsou jí obvykle proti srsti.

CO ŠKOLÁM A RODIČŮM MŮŽE SPOLUPRÁCE PŘINÉST - Spolupráce s rodiči může škole přinést především více dětí a více peněz. Škola, kterou rodiče vnímají jako naslouchající jejich názorům a vstřícnou k dětem, obvykle zažije příliv nových žáků. Lepší komunikace s rodiči tedy může být silnou konkurenční výhodou při souboji o přežití školy v době, kdy dětí ubývá.

- Rodiče by si měli naopak uvědomit, že bez jejich zájmu a přispění se školství nezmění. K zásadní proměně vzdělávacího systému nestačí jen snaha učitelů a příslušné zákony. Nutná je masivní veřejná objednávka, které porozumí i politici. Pokud o takovou změnu učitelé stojí, musejí získat rodiče na svou stranu a ukázat jim, že škola může být mnohem přívětivější a efektivnější. - Učitelé nemohou očekávat, že s proměnou komunikace mezi školou a rodinou začnou rodiče. Je jich příliš mnoho na to, aby se domluvili, a nejsou odborníci na pedagogiku a komunikaci. - Škola nejenže musí udělat v komunikaci s rodiči první krok, ale i nadále by měla být hlavním iniciátorem vzájemných kontaktů. Bez toho komunikace mezi rodinou a školou časem zanikne. - Spolupráce s rodinou a výchova dětí je samozřejmá součást práce školy. Není to nic navíc, co škola dělá, i když by měla především vzdělávat. Jestliže rezignujeme na vytváření bezpečného prostředí ve škole, a to se bez spolupráce s rodiči vytvořit nepodaří, je vzdělávání velmi neefektivním plýtváním energií. - Souboj mezi rodiči a učiteli, kteří se navzájem v kuchyni a ve sborovně pomlouvají, zatímco děti přenášejí mezi oběma stranami fronty v žákovských knížkách granáty poznámek a vzkazů, to není cesta, která by někam vedla.

JAKÁ PRAVIDLA MUSEJÍ RODIČE I UČITELÉ DODRŽOVAT - Učitelé musejí mít stále na vědomí, že při práci s dospělými je nikdy nesmí vystavit situaci, kdy by se cítili ponižováni, zkoušeni, aniž by k tomu dali souhlas, nebo i jen s někým srovnáváni. Právě proto, že si dobře pamatují svá školní léta, jsou na podobné věci mimořádně citliví. - Rodiče se musejí naopak naučit před dětmi učitele nepomlouvat a nekritizovat. A respektovat učitele jako odborníka na vzdělávání. To není vždy snadné, ale je to nutné východisko k otevřené komunikaci, která nebude jen soupeřením. - Je třeba, aby si učitelé dávali pozor i na projevy, které ve vztahu k dětem považují za přijatelné a normální. Tedy například svolávání do houfu, drobné klepnutí po rameni (Buď zticha!), věty naznačující nadřazenost (Já mám času dost! Uvědomujete si, že... Je vám jasné, že....). Nejednají s podřízenými, ale s klienty. - Rodiče, kteří začnou se školou více spolupracovat, by se neměli hned tvářit jako experti na vzdělávání. Je dobré se vyvarovat přílišnému poučování a srovnávání s jinými školami či se zahraničím. I učitelé jsou citliví na pocit ponížení.

100

- Učitelé musí důsledně zachovávat při všech akcích s rodiči zásadu dobrovolnosti. Nikdy by neměli nikoho z rodičů k ničemu nutit či přemlouvat. Pokud rodič přijde s dítětem na sportovní odpoledne, ale stojí opodál a tváří se, že je nepřítomen, znamená to, že se cítí ohrožen a kryje se v pozici pozorovatele. Respektujte to! - Pro obě strany platí, že by neměly brát každou kritiku jako osobní útok. Kritik není automaticky nepřítel, i když se často projevuje agresivně. Je to nejčastěji proto, že má podvědomě strach. Rodič ze školy, učitel z komunikace s dospělými. Je třeba cíleně učit neagresivní vstřícné komunikaci. Tady nevystačíme s běžnou schopností komunikovat. Zvláště pro učitele platí, že některé náročnější situace je třeba nacvičit.

JAK NA TŘÍDNÍ SCHŮZKY - Při organizaci třídních schůzek by se měli učitelé vyvarovat největších chyb. Je nepřípustné komentovat prospěch jednotlivých žáků před ostatními rodiči. Stejně tak není dobrý nápad nechat kolovat klasiﬁkační archy. Každý rodič má dostat informaci jen o prospěchu vlastního dítěte. - Totéž samozřejmě platí i o ostatních problémech týkajících se konkrétních dětí. Není možné před ostatními komentovat zdravotní potíže, chování, nebo dokonce rodinnou situaci žáků. („On je Petr teď takový nesoustředěný, ale to je asi vaší domácí situací, však víte sama“.) Takové věci lze rodiči sdělovat výhradně mezi čtyřma očima. - Škola by měla zvážit, jestli opravdu těžištěm třídních schůzek, tedy setkání, kde se rodič dozví něco o chování a prospěchu dítěte, má být přehled známek. Úkolem učitelů je mimo jiné vysvětlit rodičům, že škola nejsou jen známky. - Při rozhovoru s rodičem by měli učitel i rodič stát, nebo oba sedět. Mělo by jít o oboustranně rovnocenný rozhovor. Učitelé mívají velmi často návyk hovořit se svým okolím nevědomky z nadřazené pozice. Lze se to odnaučit tím, že si někdy pozvou supervizora z řad kolegů, může to být i kamarádka neučitelka, která pro ně jejich chování po skončení schůzek okomentuje. - Učitelé by si měli zvyknout prezentovat každého žáka jako jedinečnou individualitu. Jakékoli srovnávání vzbuzuje u rodičů negativní emoce, ať už učitel nějaké dítě kritizuje, nebo naopak dává za vzor. To neznamená, že učitel nemůže někoho veřejně pochválit. Ale bez dodatku, že ten a ten je vždy ochotný, na rozdíl od ostatních. - Místo poučování, autoritativních výroků a „domácích úkolů“ pro rodiče by se měli učitelé spíše snažit během třídní schůzky něco dozvědět. Během individuálních rozhovorů

101

s rodiči mají příležitost ptát se na jejich zkušenosti s dítětem, snažit se zjistit, v čem se třeba jeho chování doma a ve škole liší. Je užitečné posunout rodiče do pozice „experta“, znalce dítěte, který přišel učiteli poradit v pedagogické práci. Tento způsob vedení rozhovoru velmi dobře otevírá komunikaci. - Snažte se přenést těžiště třídních schůzek z informace o prospěchu na debatu o škole a její budoucnosti. Ale nedělejte změny příliš rychle, aby rodiče na třídní schůzky nepřestali chodit, protože „se tam ani nedozvím, co bude mít na vysvědčení“. I rodiče jsou konzervativní. - Ředitelé by se měli snažit zpříjemnit i vnější kulisy schůzek. Je opravdu nutné, aby se rodiče přezouvali do pantoﬂí? Mají si kam pověsit kabát? Mají si kam sednout třeba při čekání na chodbě před třídou či kabinetem? Je nutné, aby seděli namačkáni v malých lavicích svých potomků? Není třeba hned stavět židle do kruhu, ale nějaké uspořádání umožňující rovnoprávnější debatu by asi bylo vhodné. Je problém připravit do každé třídy čaj a pár sušenek? - Mnoho škol má dobrou zkušenost s tím, když se pomocných prací okolo třídních schůzek účastní děti z vyšších ročníků. Dělají to rády, cítí se při tom důležitě a zároveň se tak učí samozřejmě se pohybovat ve světě dospělých.

JAK PŘILÁKAT RODIČE DO ŠKOLY - Škola by měla usilovat o to, aby paleta akcí zaměřených na veřejnost byla co nejpestřejší. Pokud chtějí učitelé přitáhnout ke školnímu životu celé rodičovské spektrum, musejí mít připraveno více háčků než jen třídní schůzky a vánoční besídku. - Někteří rodiče slyší spíš na koncert, někteří na táborák, jiní na skok do dálky nebo turistický pochod. Ale pozor! Střídmost je na místě. Smyslem je získat neformální kontakt s rodiči, ne zahltit učitele prací. - Cílem školních akcí je vést s rodiči partnerský rozhovor. Je ale dobré si uvědomit, že na něj nejsou ve škole zvyklí a zpočátku je může znejisťovat. Podobně by učitele nemělo překvapit, že si rodiče nebudou chtít sednout do kruhu nebo vzít sušenku a čaj. Změny je třeba zavádět postupně a vysvětlovat jejich smysl, aby se rodiče nevylekali. - Učitelé musí být velmi opatrní při zavádění „interaktivních“ činností. Nejrůznější seznamovací hry a „ledolamky“ mohou být užitečné, ale pro velkou část rodičů to zpočátku bude příliš velký zásah do soukromí. A někteří si na podobné hrátky nezvyknou nikdy. To je třeba za každých okolností respektovat.

102

- Je zbytečné se bát, co si rodiče začnou vymýšlet, když je učitelé pustí za bránu školy. Pokud například nabídnete rodičům, že se mohou občas přijít podívat na vyučování, prakticky všichni to přivítají jako vstřícný krok. Využívat ho budou ale jen výjimečně a jen někteří. Zvlášť pokud škola stanoví pro podobné návštěvy jasná pravidla, nemusí se komplikací obávat. A totéž platí i pro další školní akce vstřícné k rodičům.

JAK BY SE MĚLI UČITELÉ A RODIČE DOMLOUVAT - Někteří rodiče, kteří nejsou zvyklí na liberální prostředí a jednání, často neumí využít partnerský vztah a způsob komunikace a začnou se chovat familiérně. V takovém případě je na učitelích, aby jasně vymezili profesionální hranice debaty. - Rodiče by si měli naopak uvědomit, že učitel není cosi jako pedagogický sluha jejich rodiny, kterého mohou úkolovat. Pak se nemohou divit, že učitel vymezí jasnou hranici. On je tady profesionál a dialog vede proto, že se snaží pomoci vašemu dítěti vyřešit jeho problémy se vzděláváním. Škola je služba, ale ne služka. - Učitel, který se nemůže ubránit tomu, aby viděl v rodičích svých žáků jen poněkud odrostlou obdobu bandy nezvedenců, by měl uvažovat o specializovaném kurzu. Komunikace s velkou skupinou dospělých není žádná samozřejmá dovednost a opravdu je třeba se ji naučit. - Komunikace mezi učitelem a rodičem by měla být co nejpřímější, nejlépe pomocí telefonu nebo e-mailové pošty. Pokud totiž jedna nebo druhá strana něco, zvláště je-li to nepříjemné, vzkazuje po dítěti, je téměř jisté, že dítě zprávu zkreslí (ve svůj prospěch), případně ji není schopné přetlumočit přesně. A z takového nedialogu plynou jen nedorozumění a konﬂikty. - Učitelé by měli respektovat pracovní čas rodičů a nepředvolávat je do školy automaticky při každém problému. Většina jich je řešitelná po telefonu a tedy pro rodiče pohodlněji a příjemněji, než jsou-li předvoláni „na kobereček“. - Totéž platí pro rodiče. Učitel nemusí mít vždy automaticky čas, když mu zavoláte nebo se za ním zastavíte ve škole. Proto je vhodné se objednat a ke komunikaci využívat například e-mail, který učitele tolik časově nezatíží.

103

JAKÉ JSOU VÝHODY A JAKÁ RIZIKA VZÁJEMNÉ SPOLUPRÁCE - Rodiče ocení vstřícnější přístup školy a možnost nahlédnout za dveře prakticky bez výjimky. To neznamená, že ty možnosti budou využívat a akcí se účastnit. Ale rozhodně se neopomenou před známými zmínit. - Horší to bývá s kolegy. Zvlášť mimo velká města je třeba, aby škola počítala s tím, že snahu spolupracovat s rodiči ocení okolní školy spíš jako podbízení a nebudou o aktivní škole mluvit příliš dobře. Nicméně zkušenost ukazuje, že rodiče na vlídnější zacházení slyší a mají o takové školy zájem bez ohledu na pomluvy okolí. - Na druhou stranu v regionech, kde je pořád ještě zvykem udržovat čilý společenský život, je často brána větší vstřícnost k rodičům jako samozřejmost. Není asi náhoda, že nejvíc komunitních škol je na jižní Moravě. - Na závěr je nutné přiznat, že i jinak velmi pokročilé školy často hodnotí aktivitu rodičů jako velmi nízkou a spolupráci jako spíše formální. Nicméně učitelům i tak nezbývá než věnovat této oblasti pozornost, i když není pravděpodobné, že vytvoří lusknutím prstů z rodičů radostně se scházející komunitu. Všechny školy, které se o to pokusily, mají jasno v jednom. I když si nepřipadají ve spolupráci s rodiči příliš úspěšné, vidí jasný posun ve spokojenosti rodičů s prací školy a pozitivně hodnotí zvyšující se míru jejich informovanosti. Cíl je obtížný, ale je třeba se na tuto cestu vydat.

104

Připadá vám, že učitel či učitelka vašich dětí je nesnesitelně komisní osoba, která pořád někoho poučuje, a vy proto chodíte na třídní schůzky stejně rádi jako k zubaři? Jste přesvědčeni, že rodiče vašich žáků jsou stále častěji neurvalí a nezodpovědní lidé, kteří pořád kritizují a bez znalosti věci po vás něco požadují? Pak, vážená paní učitelko, vážený pane učiteli, vážený tatínku, vážená maminko, je tahle knížka určená právě pro vás. Pokud opravdu chcete na školním hřišti zakopat válečnou sekeru, stačí dodržovat těchto deset základních hygienicko-komunikačních pravidel:

PRO PANÍ UČITELKU A PANA UČITELE: 1. 2. 3. 4. 5.

Mluvte s rodičem jako s rovnoprávným partnerem, respektujte jeho důstojnost. Vnímejte rodiče jako „experta“, který nejlépe zná své dítě. Komunikujte s rodiči přímo, ne prostřednictvím dítěte. Berte dítě jako plnoprávnou součást učitelsko-rodičovské debaty o něm. Nevnímejte každý dotaz či kritiku jako osobní útok.

PRO TATÍNKA A MAMINKU: 1. Nedívejte se na učitele jako na protivníka, ale naopak jako na spolupracovníka při výchově dítěte. 2. Nejednejte s ním jako s pedagogickým sluhou a respektujte jeho odbornost. 3. Přicházejte do školy raději se zdvořilým dotazem, ne s odhodláním bojovat. 4. Ověřujte si informace od svého dítěte, bývají často zkreslené. 5. Nepomlouvejte nikdy učitele svých dětí a rozhodně ne, když to mohou slyšet.

Toto desatero, stejně jako celou praktickou konverzační příručku pro učitele a rodiče, připravili: Tomáš Feřtek – novinář, aktivista, dramaturg a scenárista. Narozen 1962, dlouholetý reportér a šéfreportér týdeníku Reﬂex, dnes dramaturg ve společnosti MPP a délesloužící rodič tří dětí. EDUin, o. p. s. – společnost zabývající se popularizací vzdělávacích témat. Narozena 2010, tato kniha a značka Rodiče vítáni, jež má sloužit k certiﬁkaci škol vstřícných k rodičům, patří k jejím prvním projektům. www.eduin.cz Yinachi, s. r. o. – komunikační studio Yinachi, které propojuje svět byznysu se světy umění, zábavy, vzdělání a společenské odpovědnosti. www.yinachi.com AISIS, o. s. – rok narození 1999, zaměřuje se na tvorbu a implementaci inovativních programů ve vzdělávání. www.aisis.cz www.rodicevitani.cz

ISBN 978-80-904735-2-2