věcí, mi táta s Arim pomáhali se stěhováním, a když jsme v novém bytě složili poslední bednu, táta nás oba pozval do restaurace U Slona, ta už dneska neexistuje, a objednal Arimu ještě steak a ještě špízy a poplácal ho po rameni a povídá mu, Jen jez, jez, zasloužíš si to, jsi dobrý kamarád. Nic moc, odpovím. Doktoři, no, nevidí to… moc optimisticky. Je to hnusná nemoc, povzdechne si táta. Jo, přitakám. A navštěvuješ ho v nemocnici, viď? ujišťuje se táta. No jasně, řeknu, teda teď konkrétně ho převezli domů, takže za ním jezdím tam. Je to důležité, protože… začne a po „protože“ se zarazí. A utrhne si kousek pity. A nabere si s ní trochu hummusu. Což je podezřelé. Normálně je hummus můj a labne jeho. Pak si ještě dá do espressa cukr, což mu taky není podobné. Teprve potom pokračuje: Měl jsem kamaráda, nevím, jestli jsem ti o něm někdy vyprávěl — Miki, vyslovím v duchu jeho jméno. A pomyslím si: Děda mi o něm vyprávěl, babička mi o něm vyprávěla, máma mi o něm vyprávěla, o tvém kamarádovi Mikim, který zahynul v jomkipurové válce — jen ty nikdy. Miki byl můj spolužák ze střední školy. Zabili… zabili ho v bitvě o Čínskou farmu. Víkend před tím, než ho zabili, jsme oba jeli domů… Bydlel o ulici vedle. Domluvili jsme se, že se za ním večer zastavím. Jo. Ale nezastavil jsem se. Jo. Jestli jsi tohle náhodou někdy slyšel od babičky, určitě to podávala tak, že jsem usnul a zaspal to. A nezaspal? Jenom se mi nechtělo. Chápeš to? Chápu, tati. To je celé. Choď za Arjem. Dáš si ještě espresso? Ne, díky, tati. Už takhle špatně usínám. Táta zavolá číšníka a objedná si další espresso. Ani to u něj není obvyklé, pomyslím si. Ptá se číšníka, jak se mu vede. Co / 98 /
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284093