„Nejstrašnější bylo, že místo aby šla do suterénu, kde spala panská a pradlena, nebo do čeledníku, kde nocovalo služebnictvo, místo aby k sobě někoho zavolala, chodila jen z pokoje do pokoje, protože už s jistotou věděla, že je s ní konec, a dokonce si umanula psát lístečky. Psala: „Čtvrt na jednu. Pořád chodím sem a tam. Cítím, že jsem ztracená. V sadě někdo je. Vím dokonce, že jsou dva…“ „Právě odbila jedna – dole, na velkých hodinách ve vestibulu. Odbila tak strašně a slavnostně… Nebudu ale celou noc spát, budu se bránit…“ Hrála na klavír cake-walk – mnohokrát se dala do hraní, hrála bouřlivě, se zoufalou veselostí, a stále toho nechávala: „Hraju cake-walk jako šílená,“ psala, „moje hrůza už hraničí s extází – ani jednou nejsem s to dohrát do konce…“ Pak se v pracovně přehrabovala ve skříni s knihami, dívala se do nich a házela je na podlahu, všechna dvířka nechala zotvíraná, hledala něco ke čtení a nakonec si vybrala svazek Reclusova zeměpisu.“*) V současnosti je situace taková, že veřejný život se prolíná se soukromým. Žije tak hodně lidí. Nemají na vybranou. Práce je důležitější než kdykoli předtím. V první řadě musíte zajistit svou fyzickou existenci, abyste měli pokoj a mohli se věnovat koníčkům. Nejlepší by pro mne bylo, kdyby má práce byla i mým koníčkem, což je zatím jen částečně. A tak si nechávám své staré koníčky, což je literatura, teď se k tomu přidala matematika, kvůli ní musím omezit sledování filmů. Mám své oblíbené, které mohu vidět pořád dokola. Když jste zaměřen na detaily, nemůže vás jeden film omrzet. *)
BUNIN, Ivan Alexejevič. Strašná povídka. In: Lupiči mrtvol. Světové horrory. Praha: Orbis, 1970, s. 77–78. ISBN neuvedeno.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS258171