proč ji to dítě osahává, jestli je pravá, nebo zrcadlo. Ale zasmála se a neřekla nic. Zřejmě si myslela, že je nějak psychicky narušená. Jako my všichni.
Hraní „Budeme si hját na tatínka a na maminku, jo?“ tříletá Viki přišla s panenkou v podpaží a hned rozvíjela pravidla: „Já budu maminka.“ Byl jsem rád, že to nevyšlo na mne. „A ty budes dělat, že si tatínek, jo?“ No, proč ne. Nakonec v tom mám praxi, už to předstírám skoro 4 roky. „Tak, tady si lehni. Já si tě psikleju.“ Jůůů, to je super hra! Hrozně mne pálí oči a bolí hlava. Tak ho dinku či dvě bychom si určitě na spinkání hrát mohli. Byl jsem při kryt šesti utěrkami. Maminka nebude nadšená vyrabovaným prá delníkem. „Tak doblou noc, spinkejte.“ Byl jsem uložen i s plastovým miminem. Ale nejsem vybíravý. Zavřel jsem oči a spokojeně odde choval. Uplynulo 10 vteřin. „VSTÁÁÁVÁÁÁÁT!“ Řev by probudil i armádu a dostal celou divizi na buzerplac. Viki stála na postelích a mávala ručníkem. „Musíme vyvětlat, je tu smlad.“ „Miminko nám to tu pěkně zaprdělo,“ nadhodil jsem konver začně. „Miminko se pokadilo!“ vykřikla Viki. „A nemá plínu!“ Proboha, tohle je strašlivé cvičení. Nemohli bychom si raději hrát na útok Rudých Khmérů? „No tak přebalit, maminko.“ Ať se snaží, já už si své užil a ta hovna imaginární rozhodně nebyla. Viki vzala miminko a začala s ním jezdit zadkem po utěrce, jako by mělo místo prdele žehličku. Tenhle styl neznám, ale vypadal efektivně. Tu utěrku musíme vyhodit.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213611