JÁ SI Z TÉHLE DOBY POCHOPITELNĚ NIC NEPAMATUJU.
Je naprosto nemožné ztotožnit se s tím miminem, které moji rodiče fotografovali, ano, tak obtížné, že působí až bláznivě nazývat ho slovem „já“, jak například leží na přebalovacím pultu, s neob vykle červenou pokožkou, roztaženýma ručičkama a nožičkama, s obličejem zkřiveným křikem, na jehož příčinu už si nikdo nevzpomene; nebo na zemi na kožešině, v bílém pyžámku, obličejík stále zarudlý, a sotva mžourá velkýma tmavýma očima. Je to totéž stvoření jako to, co teď sedí tady v Malmö a píše tenhle text? A bude toto stvoření, které sedí v Malmö a píše tenhle text, ve svých čty řiceti letech, jednoho pošmourného zářijového dne, v místnosti naplněné hlukem pouličního provozu a kvílením podzimního větru v zastaralé ventilaci, totéž jako onen šedivý shrbený stařec, jenž se bude za dalších čtyřicet let možná třást a slintat v do mově důchodců kdesi ve švédských lesích? Nemluvě o těle, které bude jednou ležet natažené na stole v márnici? Pořád mu budou říkat „Karl Ove“. A není to vlastně neuvěřitelné, že všechno tohle je označeno jediným prostým jménem? Zárodek v břiše, mimino na přebalovacím pultu, čtyřicátník u počítače, stařec v křesle, mrtvola na stole? Nebylo by přirozenější operovat s různými jmény, jelikož se jejich identita a chápání sebe sama do značné míry liší? Že by se zárodek jmenoval například Jens Ove, mimino Nils Ove, chlapec mezi pěti a deseti Per Ove, mezi deseti a dvanácti Geir Ove,
červenec — prosinec 2017 | ODEON
překlad Klára Dvořáková Winklerová cca 400 stran listopad 2017
třinácti a sedmnácti Kurt Ove, sedmnácti a třiadvaceti John Ove, mezi třiadvaceti a dvaatřiceti Tor Ove, dvaatřiceti a šestačtyřiceti Karl Ove – a tak dále a tak dále? Pak by první jméno představovalo jedinečnost daného věku, pro střední jméno kontinuitu a pří jmení příslušnost k rodině.
5