Sovûtsk˘ svaz Moskva 3. âERVNA 1949
Při obraně Stalingradu během Velké vlastenecké války vyhodil do povětří kalašský most, za pomoci dynamitu proměňoval továrny v hromady sutin, podpaloval neuhájitelné rafinerie, z nichž k nebi stoupaly sloupy hořící nafty. Chvatně ničil všechno, čeho by se mohly zmocnit jednotky wehrmachtu. Zatímco jeho spoluobčané naříkali nad ruinami svých domovů, sám tu zkázu sledoval s jakýmsi chmurným uspokojením. Agresoři obsadí pouhou pustinu, spálenou zemi s oblohou ztemnělou dýmem. Často musel improvizovat. Používal, co bylo právě po ruce: tankové granáty, skleněné lahve, benzin odčerpávaný z opuštěných a převrácených vojenských náklaďáků. Brzy si získal pověst muže, spolehlivě plnícího rozkazy. Nikdy neztrácel nervy, nikdy se nedopustil chyby. Ani v nejtěžších podmínkách – za mrazivých zimních nocí, po pás ponořený v prudce proudící řece, pod nepřátelskou palbou. Dnešní akci by člověk s jeho zkušenostmi a povahou měl hravě zvládnout. Nebyl v časové tísni, kolem hlavy mu nehvízdaly střely. Přesto se jeho ruce, proslavené jistotou, lehce chvěly. Cípem košile si setřel kapky potu, které mu z čela stékaly do očí. Pociťoval nevolnost. Jako nováček. Padesátiletý válečný hrdina Jekabs Duvakin totiž vůbec poprvé prováděl demolici kostela. Zbývalo umístit poslední nálož – přímo před ním, v kněžišti, kde stával oltář. Biskupský trůn, ikony, bohoslužebné předměty, to všechno už zmizelo. Dokonce ze zdí seškrabali zlacení. Kostel zůstal prázdný, samozřejmě až na dynamit zavrtaný do základů a připevněný k nosným sloupům. Vypleněný, téměř děsivě rozlehlý prostor. Barevnou skleněnou kupolí proudilo dovnitř tolik (7)