0036052

v celém těle. Před ním se teN při kraji pole vybíhajícího z říčky tyčila na pozadí šedých skal šedá sušárna. Cesta se obracela ze stínu do světla pohasínajících červánků a cizinec se zastavil – jen na chvíli, na váhavý okamžik – aby se ohlédl, načež opět upřel pohled před sebe a pokračoval v cestě, teN mířil přímo k domu.

V jeho mysli se mísily úlek s údivem. Nebe mu odtud připadalo mnohem větší než ve vsi, která mu uběhla pod nohama daleko dozadu. Stále sice rozeznával každý dům i každé okno, avšak domy a okna byly malé a úzké a úzká byla také namodralá stužka ledu mezi poli temnajícími pod širokou oblohou. Jak šel dál, otevíral se před ním nový svět. Mezi skalami a lesem se rozkládalo jezero, voda vystouplá na popraskaný led rudě žhnula. Od jezera stoupalo několik políček rozdělených ostrůvky lesa a mezi jezerem a kopcem se sušárnou stál na vyvýšeném místě dům s hospodářskými staveními.

To všechno cizinec obsáhl jediným pohledem a dál už pak hleděl jen na ten dům. Byl to starý dům, čas ztmavil červeň jeho stěn. Parapety se v počínajícím soumraku téměř ztrácely, z popraskaného komínu stoupal do vzduchu úzký proužek kouře. Cizinec viděl šedou sýpku, šedý chlév, který byl při zemi vyzděný z červených cihel, dřevník a v zákrutu potoka vytékajícího z jezera mezi vysokými smrky zčernalou saunu. Jak upřeně hleděl na dům, náhle se v přízemním okně rozžehlo světlo. Současně pohasly červánky za lesem, soumrak kolem zmodral, nebe ztemnělo a on šel ke světlu proudícímu z okna světnice podél řady sloupů svítících ještě novotou a telegrafních drátů, které přetínaly pole. A jak se blížil ke světlu proudícímu do tmy, tu na okamžik okno zakryl stín člověka – zpozorovali jej tedy. Tu se cizinci zazdálo, že již jednou, velice dávno, zažil stejnou chvíli…

8