0034234

Je jako nějaký trouba, zavřený ve čtyři ráno v hotelové koupelně, protože nemůže spát. Nemůže spát, protože ji miluje a jí je to putna.

Jí, ačkoliv se mu odevzdává ve tmě pokojů.

Jí, kterou si může vzít, hladit ji, lízat, které se může zmocnit vstoje, vsedě, na kolenou, která mu dává svá ústa, ňadra, zadek, nijak ho neomezuje, polyká jeho sperma plnými doušky.

Jenomže mimo postel mu Lila uniká, uhýbá mu. Mimo postel ho neobejme, nepřejede mu rukou po zádech, nepohladí po tváři, sotva mu věnuje pohled.

Mimo postel jako by neměl žádné tělo, anebo měl, jenže ona ho vůbec nevnímá. Ignoruje ho.

Přivoní postupně ke všem lahvičkám válejícím se v proutěném košíku na umyvadle, k hydratačnímu mléku, šamponu, sprchovému gelu. Smočí si obličej, otře se ručníkem složeným na radiátoru. Počítá chvíle, které s ní strávil od té doby, co se poznali, pamatuje si všechno od toho zimního večera, kdy vycházeli z kavárny, nemohl jet domů a Lila ho vzala za ruku.

Nevyhledával žádné soupeření, dokonce ani zpočátku, nechával věcem průběh. Pamatuje si všechno a všechno do sebe zapadá, pasuje k sobě, když o tom přemýšlí, Lilino chování svědčí líp než všechna slova o naprosté absenci jakéhokoliv zaujetí, ten její způsob někde být, aniž tam vlastně je, tvářit se jako nějaká statistka, snad až na jednou či dvakrát, v noci, kdy měl dojem, že by snad mohlo existovat něco víc kromě té její zvláštní potřeby mít ho.

Neříkala mu tu a tam večer „Potřebuju tě“? „Můžeš to pochopit, Thibaulte, aniž by to u tebe vyvolalo ochlazení, nebo naopak závislost?“ Chytila ho za paži a opakovala: „Potřebuju tě.“ Teď mu děkuje, že je u ní. Prozatím.

Nebojí se, že ho ztratí, zklame, znelíbí se mu, nebojí se ničeho: je jí to fuk.

15