Veselé pohádky se zvířátky by knihylevneonline

Veselé pohádky se zvířátky

Jindřich Balík Antonín Šplíchal

PRVNÍ ČTENÍ s úkoly

Veselé pohádky se zvířátky

Jindřich Balík Antonín Šplíchal

nakladatelství PRVNÍ ČTENÍ s úkoly

Ilustrace © Antonín Šplíchal, 2023

Nakladatelství © Panda, 2023

ISBN 978-80-905738-9-5

POJĎTE

SE MNOU DO POHÁDKY

PŘES KOPEC A PŘES ŘEKU.

ZAVEDU VÁS ZA ZVÍŘÁTKY

NA ROZKVETLOU PASEKU.

Tato knížka patří:

Jak myška vařila kašičku

Vařila myška kašičku na železném rendlíčku.

Vařila, vařila, práce se jí dařila, když ale měla kaši hotovou, nedala ani tomu, ani tomu –nedala nikomu. Tam, co rostla bedla, do trávy si sedla, všechnu kaši snědla.

Snědla ji všechnu, do poslední kapičky, aby ji nikdo nemohl ochutnat. Ani motýl, který právě poletoval nad pasekou, ani vítr, který právě běhal po louce. Nenabídla ani slunci, které se koulelo nebem.

Snědla kaši do poslední kapičky, pečlivě si očistila čumáček i tlapičky – ale ouha!

Najednou ji bolí bříško. Dloube v něm a kručí, vrčí v něm a bručí. Vrtá, tlačí, píchá...

Myška sotva dýchá.

Chodí smutně mezi poli, bříško pořád, pořád bolí.

Uviděla motýla, který právě poletoval nad pasekou. „Motýle! Motýlku! Proč mě bolí bříško?“ zavolala.

„Řeknu ti to, myško. To máš od své lakoty, nechtěl bych být jako ty,“ zamračil se motýl.

Myška se zastyděla a honem utíkala pryč. Uviděla vítr, který právě pobíhal po louce.

„Větře! Větříčku! Proč mě bolí bříško?“

„Řeknu ti to, myško. Moc se nacpat dobré není, leda – leda pro bolení. Kdo co chce, ať to má. Tys byla lakomá,“ zamračil se vítr.

Myška se zastyděla a honem utíkala pryč. Uviděla slunce, které se právě koulelo nebem.

„Slunce! Sluníčko! Proč mě bolí bříško?

Proč?“

„Řeknu ti to, myško. To se pozná celkem snadno, všechnu kaši snědlas na dno a té kaše bylo moc. Nežebrej teď o pomoc. Bylo hodně toho jídla. Pročpak jsi nám nenabídla?

Dá snad kaše velkou práci? Lakota se nevyplácí, pro ni každý lakomec, přátelé své brzo ztrácí, to je přece známá věc,“ řeklo slunce nakonec.

Myška se zastyděla, ale nikam už neutíkala. Věděla, že před sluníčkem neuteče. Že by si ji stejně všude našlo. A tak si sedla do trávy a ptala se sama sebe:

„Byla jsem lakomá?“ A sama si odpověděla: „Byla. Ale už nebudu. Nebudu a nebudu. Proč si dělat ostudu?“

A nebyla už lakomá. Pokaždé, když uvařila kaši, dala ochutnat každému, kdo byl nablízku. Ať to byl motýl, který právě poletoval nad pasekou, ať to byl vítr, který právě pobíhal po louce. Ať to bylo slunce, které se právě koulelo nebem. Ať to byl mravenec, žabka nebo žížala. Krtek a zajíc nebo ježek a vrabčák. Anebo mlsný brouk.

Všichni kaši chválili, všichni si ji pochvalovali a myška byla široko daleko známá jako nejlepší kuchařka.

Teď je chvíle vhodná, říct, že byla hodná. Přátel měla, kolik chtěla.

A ještě jednu velkou výhodu to pro ni mělo.

Bříško už ji nikdy nebolelo.

Kdo to ví, odpoví

Proč myšku bolelo bříško?

Kdo se na myšku zlobil?

Co to znamená, když je někdo lakomý?

Pojmenuj a spočítej všechna zvířátka na obrázku (str. 9).

Poznáš, o kom se mluví? Spoj každý rámeček s tím správným zvířátkem.

... bez slunce a světýlek hrabe v zemi tunýlek

... tykadla a krovky, jsou jich všude stovky

... po blátě si klouže do dešťové louže

... chodí tiše po spíži, zásoby si prohlíží

... bzučí jako letadlo, k obraně má žihadlo

... najdeme ho v jeteli, někdy má chuť na zelí!

... do rukou se chytit nedá, z kytky na kytku si sedá

... pracovitý se být snaží, unese víc, než sám váží 12

... u rybníka tiše sedá, mouchy kolem sebe hledá

Oveverce a šnekovi

Veverka seděla na pasece u hromádky oříšků. Už se chtěla dát do jídla, když vtom uviděla na protější stráni šneka.

„Šnečku, kamaráde, pojeď ke mně!“ zavolala na něj. „Něco tady mám, ochutnat ti dám. Dobrotu všech dobrot.“

„Rád se k tobě podívám,“ nedal se šnek dlouho pobízet. „Jedu hned, počkej chviličku. Všeho nechám, letím, spěchám!“ Odbrzdil domeček a zmizel v husté trávě.

„Ve dvou mně chutná víc,“ těšila se veverka.

„Budu mít společnost, oříšků mám dost a dost. Pro oba.“

A čekala. Nad lesem se smálo slunce, paseka byla plná motýlů. U příkopu v bodláčí brnkala na basy kapela čmeláčí.

„Odkud se šnek vynoří? Čekání mě umoří,“ rozhlížela se veverka do všech stran.

„Kdo ví, kde se zapovídal, možná s někým hovoří. Možná právě klábosí se žábami v rákosí.“

Hromádka oříšků jí voněla přímo pod nosem. Aby neseděla pod jedlí jen tak naprázdno, vzala jeden oříšek a chroupy chroup. Hned jí bylo líp.

„Ještě chvilku počkám, jistě se ho dočkám,“ řekla si, když odhodila do mechu prázdnou skořápku. Po paměti, ze zvyku, sáhla ještě pro druhý oříšek. A pro třetí…

Motýl už párkrát obletěl paseku a slunce šlapalo po nebeských schodech výš a výš. Ale po šnekovi stále ani vidu, ani slechu.

Veverka se zavrtěla na polštářku mechu a znovu chroupy chroup. Oříšky se z voňavé hromádky ztrácely jako voda z děravého džbánu.

„Kdepak se ten louda toulá?“ hudrala veverka nespokojeně. „Rozjel se snad do Afriky na výlet? Nechce jako první objet celý svět?“

Ale náhle, sláva, sláva! Rozhrne se před ní tráva, šnek je tady!

Udýchaný, jen tak tak mu stačí dech:

„To ten domek na zádech. Je to tíha převeliká, a s tou nikdo neutíká,“ vysvětloval, proč přijel pozdě. „A teď k tvému pozvání – co dobrého máš? Snad jsi mě nevolala na guláš?“

„Měla jsem hromádku oříšků, a nemám nic. Jen prázdné skořápky,“ omlouvala se veverka. „Vidíš to sám, co ti teď dám?“

„S tím si hlavu nelámej, já oříšky nejím,“ utěšoval ji šnek.

„Pro mě nemají cenu. Pochutnám si radši na lupenu.“ A hned se do jednoho zakousl.

„To mně spadl kámen ze srdce,“ zaradovala se veverka. „Celý den bych si vyčítala, že jsem na tebe nepočkala. Že jsem tu dobrotu snědla sama. Ale já už jsem taková odmala,“ vesele dodala.

„Já zase o tobě moc dobře vím, že jsi oříšková,“ řekl šnek. Oba se tomu smáli. A smálo se i slunce, které zrovna zapadalo za kopečky v dáli.

Kdo to ví, odpoví

Kolik oříšků snědla veverka a kolik šnek?

Proč veverka čekala na šneka tak dlouho?

Jak jinak ještě nazýváme šneka?

Veverka má ráda oříšky. Víš, co chutná šnekovi?

Ojablíčkové posteli

Ježeček Bodlinka zabloudil.

Seděl uprostřed louky sám a sám a smutně se rozhlížel. Nevěděl kudy kam. Vyšel si po obědě na procházku a teď neznal cestu domů.

Slunce se koulelo k vršíčkům stromů a ptáci už přestali zpívat. Motýli si hledali nejlepší místo ke spaní. Včely a čmeláci zmizeli ze strání.

V blízkém lese zahoukala sova. Na chviličku ztichla, pak začala znova. Dvakrát, třikrát, čtyřikrát. Celý kraj se chystal spát.

V Bodlinkovi byla malá dušička. Seděl v trávě na placatém kamínku, v duchu slyšel starostlivou maminku. Říkala:

„Nechoď nikam daleko, ať se neztratíš! Běž jen tam, odkud znáš cestu zpátky...“

„Ale já ji neposlechl,“ vzdychal. „Teď to mám, zavinil jsem si to sám. Co budu dělat?“

Najednou zaslechl v jeteli pod strání tichoučké dupání. Než se nadál, dupy dup, stál u něj zajíc. A hned se ptal:

„Copak tady děláš, Bodlinko? Utíkej domů, za chvilku bude tma jako v pytli.“

„Já bych utíkal, až by se mně hlava třásla,“ zakňoural ježeček. „Ale nevím kudy.“

„Snad si nějak poradíme,“ chlácholil ho zajíc.

„Kdepak bydlíš?“

„U maminky a u tatínka,“ řekl ježeček a bylo mu málem do breku.

„To je pro mě novinka,“ smál se zajíc. „A kde máte pelíšek? Na pasece v haldě klestí? Pod kopečkem u rozcestí?“

„Já nevím,“ vzdychal Bodlinka a přemýšlel. Najednou se ťukl do čumáčku a vyhrkl: „Už jsem si vzpomněl! Když jsme si hledali nové bydlení, povídal tatínek: Nejlepší spaní je pod jabloní. Jablíčka nám budou padat rovnou do postele.“

„Vidíš, jaký jsi chlapík,“ pochválil ho zajíc. „Teď už si poradíme. Rozběhni se kolem šípku a podle příkopu doběhneš k jabloňové aleji. Tam to dobře znáš...“

Ježeček si oddechl. Poděkoval za radu a běžel. Spokojený, veselý, za chvilku už ležel doma v jablíčkové posteli.

Kdo to ví, odpoví

Ježeček seděl smutně na kamínku a vzpomínal na maminku. Co mu říkala? Co pomohlo ježečkovi najít jeho pelíšek?

Spočítej, kolik jablíček je na nejbližším stromě a kolik jich už spadlo do trávy.

Ztratil ses už někdy jako ježeček Bodlinka?

O šedé myšce a kocouru Tichošlápkovi

Myška se toulala po louce. Právě se nasnídala – a co teď?

Do polí se jí s plným bříškem nechtělo, žádnou kamarádku nikde neviděla.

Bylo jí dobře.

Den byl jako stvořený k loudání. Slunce stálo vysoko nad strání a vzduch voněl jako čerstvě rozkvetlá kytka. Sem tam zahrál cvrček v trávě. Sem tam brnkl na basu čmelák. Sem tam pískli komáři. Motýli tančili nad loukou jako na bále. Myšce je málem do zpěvu a málem do tance, ale najednou – krve by se v ní nedořezal! Kde se vzal, tu se vzal, stojí před myškou kocour Tichošlápek!

Zlehounka, neslyšně našlápl, mlsně si olízl fousky.

„Copak, copak, slečno myško? Udělalo se ti špatně? Zdáš se mně kapánek bledá.“

A myška, šedá strachem, si sedá. Strach po ní přeběhl jako vítr po louce. Ale vtom jí hlavou bleskl nápad:

„Proč jsem tak bledá? Protože jsem na smrt nemocná. Večera se nedočkám, vždyť to přece vidíš sám, jak mě zmáhá nemoc zlá. Bacily jsem prolezlá...“

Bála se, bála, až se jí ocásek třásl. Ale přesto vykročila ke kocourovi blíž.

Ten se polekal, neslyšně přešlápl a ustoupil zpátky.

Rázem ztratil všechny chutě na dobrou svačinu. „Ještě se od ní nakazím a budu chodit po doktorech. Tůůůdle!“ Vyprskl a byl pryč.

Polekal se, utekl ani sbohem neřekl.

Myška si oddechla.

Byla ráda, že to pro ni tak dobře dopadlo.

A kocour Tichošlápek byl taky rád, že vyvázl se zdravou kůží. To víte, dostat nějakou zlou nemoc – kdo by o to stál?

Od nemocné myšky radši na sto honů dál...

Kdo to ví, odpoví

Myška se toulala po louce. Bylo ráno, poledne nebo večer?

Jaký nápad myška dostala?

Čeho se kocour Tichošlápek bál?

Malá myška se bála velkého kocoura Tichošlápka.

Seřaď zvířátka od nejmenšího po největší podle

skutečné velikosti.

Proč mají zajíci dlouhé uši

Vy si myslíte, že zajíci mají dlouhé uši odjakživa? Co svět světem stojí? Ale co vás napadá, to jste vedle jak ta jedle. Jestli si tohle myslíte, náramně se mýlíte. To bylo tak.

Za dávných a dávných časů žili na pasece u lesa dva zajíci. Ouško a Pacička. Uši měli docela malé. Maličké.

Žili byli, na kládě se houpali, řepu rádi chroupali, běhali po lese a křičeli jeden na druhého:

„Ááá... ééé... ííí... óóó... úúú! Chyť mě za nohu!“

„Úúú... óóó... ííí... ééé... ááá! Teď tě honím já!“

Chvilku neposeděli, chvilku nepostáli.

Dělali rámus, jako když se z mraků spustí deset hromů. Jako když v lese spadne dvacet stromů.

„Jsou to velcí darebáci,“ říkali si o nich ptáci.

„Kvůli nim nemáme na pasece ani chvíli klid.“ A veverky kývaly na souhlas ocasem, až málem rozhoupaly celou jedli, kde zrovna seděly a jedly.

Jednou odpoledne, když celá paseka odpočívala po dobrém obědě, dloubl Ouško do Pacičky:

„Chce se ti spát? Pojď si hrát.“

A Pacička řekl: „Rád...“ Hup a hop, vyskočili z vyhřátého pelíšku a začali se honit kolem křoví, kde si právě medvěd hoví. Medvěd Brunďa tam zrovna podřimuje, pospává, něco hezkého se mu zdá, a najednou – kdopak mně to do snů huláká, křičí a rámusí? Musí se to? Nemusí!

Zajíci běhají a dupou, jako když se honí s loupežnickou tlupou. Anebo se stádem srnců, jelenů a beranů. Anebo se stádem slonů, proto je to slyšet na sto honů. Země se chvěje a klepe a třese, padají šišky ze stromů v lese.

Medvěd Brunďa vystrčil z křoví ospalou hlavu, otevřel zasněné oči a rozzlobeně spustil:

„Kliďte se hned odsud, uličníci! Rychle zmizte, darebáci, než se na mě skála skácí. Než mně spadne na pelech.“

Medvěd vzteky

tají dech, ale zajíci, jako když se jich to ani netýká. Ať si medvěd naříká, ať se jak chce, zlobí – běhají dál a dupou a křičí, až se šišky sypou do jehličí. Nepřeháním, je to tak. Jako kdyby kolem křoví jezdil plný náklaďák!

Co měl rozzlobený medvěd dělat?

I když to byl dobrák od kosti, tuze blízko měl teď do zlosti.

Vyběhl na paseku, chytil jednoho zajíce, chytil druhého a oba dva je vytahal za uši.

A protože medvěd Brunďa nebyl žádný věchýtek ani peříčko a protože byl jak se patří rozpálený do červena – jak je za uši zatáhl, pořádně jim je natáhl.

Tak moc, že jim čouhaly k nebi jako doutníky z tůně. Jako topoly na stráni.

„Teď už si snad budete pamatovat, že když spím, chci mít ticho jako v kostele. Musíte chodit po špičkách okolo mé postele. Tiše, jako když motýli letí nad loukou. Tiše, jako šlapou brouci v mechu.“

Medvěd koukl po pelechu, spokojeně si zabručel a šel dospat svůj odpolední sen.

Od těch dob mají všichni zajíci dlouhé uši. Jenom proto. Na mou duši.

A všechno to zavinili dva zajíci uličníci. Ouško s Pacičkou. Oba na tom mají vinu. A ne maličkou.

Kdo to ví,

Jak se jmenuje medvěd, který vytahal zajíce za uši?

Kdo si v lese na zajíce nejvíc stěžoval?

Co na sebe křičeli Ouško s Pacičkou, když se honili?

Doplň, jak to bylo dál:

„Ááá... ééé... ííí... óóó... úúú! ..............“

„Úúú... óóó... ííí... ééé... ááá! ..............“

Kdy se zajíci proháněli kolem medvědího pelechu?

Vyber: po snídani – po obědě – po večeři

Jak šnek ušetřil za prstýnek a korále

„Kdo to tady pořád hopsá? Bez přestání skáče? Kdopak tady podupává, až se třese mech a tráva?“ probral se šnek Cyril z dřímoty.

„To ty, Kapko? To ty?“

Vykoukl zvědavě z okýnka svého výletního domku a uviděl žabku Kapku. Skákala kolem

studánky, hop a hop a skok a skok. Skákala okolo rákosí, jako by byla z gumy.

„Umí Kapka, umí,“ chválil ji šnek. Moc se mu to hopsání líbilo a docela zapomněl na sladké spaní.

„Nauč mě taky skákat!“ zavolal na ni. „Koupím ti za to na pouti prstýnek.“

„Prstýnek bych si přála, až bych se radostí smála,“ řekla žabka. „Ale Cyrile – ty se přece nemůžeš naučit skákat! Vždyť máš na zádech těžký domek.“

„Můžu skákat bez domku,“ zkoušel žabku šnek. „A když mě to naučíš, koupím ti na pouti korále. Víš, jak by ti záviděly všechny žáby v močále? Víš, jak by tě okukoval každý žabák na bále?“

„Copak o to,“ řekla Kapka.

„Korále bych strašně chtěla, velkou radost bych z nich měla. Ale Cyrile – tebe nenaučím skákat ani s domkem, ani bez domku. Jsi moc těžký a nemotorný. Jsi jako pecka. Jako kámen.

S učením je prostě ámen. A proč se vlastně chceš mořit s hopsáním a skákáním? Ty přece umíš něco docela jiného, co každý nedokáže.

Umíš krásně stříbrně kreslit a psát…“

A žabka hopsa skok a žbluňk. Zmizela v modré studánce. Vystříkla voda a padala zpátky jako vodopád.

Šnek byl rád.

„Žabka má pravdu,“ usmál se spokojeně. A tuze se divil: „Jak to, že já, Cyril, jsem na to nepřišel sám? Že mě to nenapadlo? Aspoň ušetřím za prstýnek a korále.“

Rozjel se vesele voňavou strání a nechával za sebou stříbrné malování.

Kdo to ví, odpoví

Kde se potkali žabka se šnekem?

Co se chtěl šnek od žabky naučit?

Jak se šnek jmenoval? A jak říkali žabce?

Co šnek žabce sliboval?

Proč žabka nenaučila šneka skákat?

Najdi v každém řádku, co tam nepatří, a řekni, proč.

Jak si kočka Modroočka

kupovala klobouk

Kočce Modroočce se líbily klobouky. Hrozně. Moc. Myslela na ně den co den. A někdy i celou noc.

Když viděla na ulici někoho v klobouku, jen si toužebně vzdychla: „Ááách, takovou krásu bych si přála mít. Ale kde na ni vzít?“

A tak šetřila a šetřila. Zkrátka – střádala si do prasátka.

Po čase si řekla: „Peněz už mám dost a dost, už si můžu koupit něco pro radost. Něco pro parádu,“ podrbala se spokojeně za uchem.

S prasátkem plným k prasknutí se vydala do města.

„Jaké máte přání, slečno?“ ptala se jí prodavačka.

„Chtěla bych si koupit pěkný klobouk,“ řekla kočka Modroočka a rozhlížela se zvědavě po prodejně.

„Má to snad být tahle značka?“ zeptala se prodavačka a ukázala na strakatou krabici.

„Značka tam a značka sem,“ švihla kočka ocasem. „Na tom vůbec nezáleží, hlavně aby to bylo něco hezkého. Něco parádního,“ vzdychla a její oči bloudily po regálech jako mlsný čmelák nad rozkvetlou loukou.

„Hned vám něco ukážu, určitě si vyberete,“ usmála se prodavačka. „Takový? Či tenhle chcete?“ vytahovala ze skříní krabici za krabicí. Klobouk za kloboukem.

Jeden byl zelený, druhý červený, třetí žlutý. Se stuhou. S ptačím pírkem. S mašlí. Víc byste jich sotva někde našli.

„Tenhle duhový se mně líbí nejvíc,“ řekla kočka a spokojeně se usmála. Dala si klobouk na hlavu a točila se před zrcadlem jako na módní přehlídce.

„Klobouček mně jistě obdiv zajistí, sousedovic Micka pukne závistí,“ radovala se.

„Sluší vám velice,“ řekla prodavačka a vracela zpět otevřené krabice. „Hodí se vám ke kožíšku –teď vás určitě žádný kocourek nepřehlédne.

Padnete mu do očí, rád se po vás ještě pětkrát otočí. Ale milá slečno, dám vám jednu dobrou radu – přes pole i přes zahradu musíte teď chodit zvolna. Pomalu. Jinak by vám klobouk spadl z hlavy jako suchý list ze stromu. A bylo by po parádě.“

„Říkáte zvolna? Pomalu?“ divila se kočka.

„To bych se ani nemohla pořádně proběhnout po stráni? To bych si nesměla skočit ze střechy na plot?

A co když se za mnou rozběhne zlý pes, co pak?

Co když mě napadne prohnat mlsnou myšku? To se mám za ní loudat? To si mám za ní vyšlápnout, jako když jdu na procházku?

Ne, ne, klobouk je to sice hezký, ale já se bez něj radši obejdu. Bez klobouku jsem k vám přišla, bez klobouku odejdu.“

Poděkovala, naposled koukla do zrcadla a položila duhový klobouk na pult.

Cink, cink, na dveřích zazvonil zvonek a kočka zmizela jako vítr v rákosí.

Překvapená prodavačka zůstala stát za pultem s otevřenou pusou.

Klobouky se kočce Modroočce líbily pořád. Hrozně. Moc. Myslela na ně den co den. A někdy i celou noc. Když uviděla na ulici někoho v klobouku, jen si smutně vzdychla: „Ááách, takovou krásu bych si přála mít.“

Ale už se pro to netrápila. Rozběhla se po stráni nebo si skočila ze střechy na plot. Někdy prohnala podle chuti mlsnou myšku.

Jen tak. Pro radost. Nemusela se bát, že by jí klobouk spadl z hlavy. Že by jí uletěl jako

vyplašený strakatý motýl na voňavou louku. Byla šťastná i bez klobouku.

Kdo to ví,

Modroočka si zkoušela klobouky. Pamatuješ si, jakou měly barvu?

Který klobouk se kočce líbil nejvíce?

Proč si ho nekoupila?

Modroočka uměla počítat. Víš, kam si schovávala našetřené peníze?

Kolik je prken na plotě, po kterém se Modroočka prochází?

Oberánkovi, ovečce a Kudrlince

U černého lesa na zelené louce rostla voňavá tráva. Měkoučká, šťavnatá a sladká jako lízátko. Jako med. K ochutnání lákala už na pohled.

A na té zelené louce a na voňavé trávě se pásl beránek, ovečka a jejich malá Kudrlinka.

Loudali se strání, bílí jako po koupání.

Na krku měli plechové zvonečky a cink, cink,

cililink... sem tam si pro radost zazvonili.

Pásli se, pásli a bylo jim dobře.

Široko daleko se netoulala žádná mlsná

liška, nikde nezahlédli šedivý vlčí kožich. Neměli se čeho bát. Nikdo je nehonil. Nikdo je nezlobil. Nikdo jim nepřekážel.

Z modrého nebe se na ně smálo slunce, z vysokého smrku je pozorovala červená veverka.

Spokojeně se pásli a chodili po louce jako nedělní rodinka po vyhřátém náměstí. A jak se tak společně toulali, jak si tak vesele cinkali do kroku, najednou beránek řekl:

„Já mám žízeň, že bych vypil celý rybník.“ A olízl se.

Ovečka a Kudrlinka se olízly taky.

„Tak se běžte napít!“ křikla červená veverka.

„Pár kroků odtud je malý rybníček. Pár kroků odtud je v rákosí schovaná studánka.

A za šípkovým keřem svítí čerstvě napršená louže. Můžete si vybrat!“ A začala loupat zralou šišku.

Rozběhli se každý jiným směrem, a dřív než veverka spolkla pár jadýrek, byli zpátky.

„Dobře jsem se napil z modrého rybníčku,“ řekl beránek.

„Dobře jsem se napila ze stříbrné studánky,“ usmála se ovečka.

„A já jsem vypila zlatou louži. Až na dno,“ řekla Kudrlinka a plechový zvoneček tichounce zacinkal. Cink, cink, cililink...

„Zlatou louži?“ divila se veverka a málem jí zaskočilo sladké zrníčko.

„Plavalo v ní sluníčko,“ usmála se Kudrlinka.

„Teď ho mám v bříšku.“

„Tak nám teď místo po obloze chodí sluníčko po louce,“ křičela vesele červená veverka a zhoupla se na větvi, div z ní nespadla jako suchá šiška. „To tady ještě nebylo!“

„Máme na louce sluníčko,“ usmívali se beránek s ovečkou a dívali se spokojeně na Kudrlinku.

Pásla se a svítila na stráni jako zlaté slunce na zeleném nebi. A pokaždé, když přeskočila přes voňavý kopeček, rozhoupala malinkatý zvoneček. Cink, cink, cililink...

Z jedné stráně k druhé stráni utíkalo zacinkání.

Kdo to ví, odpoví

Kam se šli napít, beránek, ovečka a Kudrlinka?

Kde se společně pásli?

Víš, jakou barvu měla louže, studánka a rybníček?

Proč si Kudrlinka myslela, že vypila zlatou louži?

Najdeš na obrázcích devět rozdílů?

O

broukovi a hvězdě

Byla ještě noc, když si brouk rozespale protřel oči.

„Kdo mě to probudil?“ zívl a líně se protáhl. Zahoukala sova v blízkém lese, anebo zapískal půlnoční vlak?

Nevěděl. Ale byl vzhůru a marně se převaloval ve vyhřátém mechu. Ne a ne znova usnout.

„Půjdu se trochu projít,“ řekl si a vystrčil hlavu zpod listu, kde měl svůj pelíšek.

Nebylo vidět ani na krok. Noc voněla jako zralá malina, sladce a těžce.

Brouk se pomaloučku prodíral hustou trávou, a když nad sebou uslyšel tichá křídla nočního ptáka, pohlédl vzhůru. Mezi spletí stébel zahlédl kus oblohy. Byla černá jako jeho krovky a zářily na ní tisíce stříbrných hvězd.

Brouk na ně v úžasu hleděl.

„Aspoň jednu mít jen pro sebe, aspoň jednu si schovat pod svůj list, do svého pelíšku v mechu! Aspoň jednu...“ šeptal si plný okouzlení a stavěl se na špičky.

Marně.

Hvězdy byly vysoko, vysokánsko a brouk se smutně schoulil k trsu trávy.

Náhle dostal nápad – a rychle se rozběhl k nejbližšímu bodláku.

„Na ten si vylezu,“ zašeptal, „a hvězda bude má, jen má.“ Celý udýchaný se vyšplhal nahoru.

To byla krása!

Udivenýma očima si prohlížel nekonečnou oblohu a vybíral si svou hvězdu. Ale ať se 48

natahoval, jak chtěl, nebylo mu to nic platné. Houpal se bezmocně na vršíčku bodláku a poznal, že na hvězdy stejně nedosáhne.

Pomalu, pomaloučku slézal dolů a najednou byl rád, že si žádnou hvězdu nemohl stáhnout k sobě na zem.

„Ať svítí všem,“ řekl si spokojeně, „ať svítí i ostatním broukům, ptákům a motýlům.

Ať svítí každému, komu to udělá radost. A já, když budu chtít, se na ni můžu dívat třeba každou noc...“

Zalezl pod svůj list, schoulil se šťastně do měkkého mechu a ve chvilce usnul.

Noc zvolna bledla, ale na vysokém, vysokánském nebi ještě zářilo tisíce hvězd.

Kdo to ví, odpoví

Popiš broukův pelíšek.

Co brouk udělal, když nemohl usnout?

Brouk se stavěl v trávě na špičky, ale na hvězdy nedosáhl. Co ho potom napadlo?

Jak si myška hledala kamaráda

„Procházím se hrozně ráda, hledám přitom kamaráda,“ zpívala si myška a chodila po louce. Chodila sem a tam a rozhlížela se dokola kolem.

A jak se tak rozhlíží, jak se tak kouká –uviděla brouka.

Krovky měl naleštěné jako sváteční boty. Tykadla vystrčená k nebi jako televizní antény.

„Brouku! Broučku! Buď můj kamarád!“ křikla na něj myška.

„To bych rád,“ řekl brouk, „ale myško –ty běháš moc rychle. Ty jsi samý shon a klus a to není pro můj vkus. Vždyť ty bys mě, holka milá, za chviličku uhonila…“

Tak to myšce řekl brouk a cupal domů. Do dírky. Brouk, co se mu leskly krovky jako nové lakýrky.

„Procházím se hrozně ráda, hledám přitom kamaráda,“ zpívala si myška dál a chodila po louce. Dál se rozhlížela dokola kolem. Hledala a hledala, odradit se nedala. A jak se tak rozhlíží a kouká, vítr jí do cesty posílá strakatého motýla.

Jedna barva, vedle druhá… září jako jarní duha. Počmáraný je jak vrata. Vyšňořený do strakata.

„Motýle! Motýlku! Buď můj kamarád! A ne jen na chvilku, ale napořád,“ křikla na něj myška.

„Nejsem proti,“ řekl motýl, „ale myško – ty běháš moc pomalu, já lítám jak střela. A to bys mně stačit chtěla? Vždyť jsi jako šnek…“

Takhle to ten motýl řek a hned nato odlétá. Tak to řekl motýl strakáč, pestrý jako paleta.

„Procházím se hrozně ráda, hledám přitom kamaráda,“ zpívala si myška na louce. Chodila sem a tam, ale už se po nikom nerozhlížela.

„Stejně musím počkat na myšáka, jedině s ním se můžu kamarádit. Pro něj nebudu ani rychlá, ani pomalá.

Pro něj budu akorát…

Myšák pro mě jistě bude ten nejlepší kamarád.“

Kdo to ví, odpoví

Myška si hledala na louce kamarády. Koho potkala nejdříve?

Jak dopadlo jejich kamarádství?

Proč se motýl nechtěl s myškou kamarádit?

Jakou barvu měl motýl, kterého myška potkala?

Na koho myška čekala a proč?

K

do se mračil na mraky

Bylo dusno k zalknutí, nebe bylo jako vymetené a jen sem tam po něm přeběhl bílý mráček. Nikde se nic nepohnulo ani větříček nezafoukal.

Slunce plulo oblohou a šťastně se smálo.

„Ať se kluci a holky koupou, ať se opalují, aspoň na mě budou v dobrém celou zimu vzpomínat.“

Louka se podívala k obloze.

„Kdy už konečně sprchne? Jsem celá spálená, co ze mě bude?“

Žížaly opatrně vykukovaly z díry.

„Mráčku, dej nám déšť, nebo vyschneme jako sláma. Máme doma pod zemí horko jako v peci...“

A studánka pod strání volala:

„Už je mě sotva půl, rak si ve vodě ani fousy neschová! Pomoz, mráčku, pomoz!“

Jeden bílý mráček nebem plul – a nic.

Druhý mráček nebem plul – a zase nic.

Ani z třetího nekáplo.

„Nezlobte se na mě, já to neumím, počkejte si na mého černého bratra,“ zašeptal bezmocně a podrbal se v rozčepýřené hlavě.

Pomalu se ztrácel za kopcem a nebe bylo zase čisté, jako když je koštětem vymete. Po vodě dál ani zdání, horko málem k nepřečkání.

Louka snila o dešti. O drobném, vydatném dešti, který by ji omyl hezky do zelena a do červena, do žluta a do modra. Do všech barev, jaké má letní louka mít.

Žížalám se zdálo o velikých loužích. Tak velikých, že z jednoho konce není vidět na druhý.

A studánka? Ta si jen přála, aby byla plná vody a rak si v ní mohl schovat svoje dlouhé fousy.

Čas se líně vlekl a vzduch byl hustý jako med. Mouchy bzučilky zalezly do stínu a ani slabounce nezabzučely.

Najednou se na nebi objevil malý černý mráček a deset stříbrných kapek zazvonilo v trávě.

Za ním plul druhý černý mráček a sto stříbrných kapek zazvonilo v trávě.

A ten třetí, to už nebyl mráček, ale černý mrak, obrovský jako skála. Déšť se z něj lil jako z děravé konve.

Louka se omyla z prachu a byla zelená a červená, žlutá a modrá, měla všechny barvy, jaké má v létě mít.

Žížaly radostně vylezly z děr a hnaly se k loužím, které byly tak veliké, že z jednoho konce nebylo vidět na druhý.

Studánka se plnila vodou a račí fousy se pomalu ztrácely pod hladinou.

Všichni byli rádi, že prší.

Jenom kocour Bonifác se na mraky mračil. Celý promočený se schoval do houští a povzdechl si: „Ach jo. Zrovna, když se vyhřívám na sluníčku, musí pršet...“

Kdo to ví, Kdo si přál, aby zapršelo?

Kolik bílých obláčků proplulo nebem, než se objevil černý mrak?

Kolik kapek spadlo z prvního černého mráčku? A kolik z druhého?

Kdo se z deště radoval? A kdo se mračil na mraky?

Jaké oči má studánka

Na louce u lesa byla malá studánka. Chodil k ní pít ježek, zajíc i liška, jezevec i jelen.

Někdy se přikolébala i medvědice s medvíďaty.

Také ptáci, brouci a motýli byli rádi, že mají kde uhasit žízeň.

Při pití se všichni nakláněli nad hladinu a studánka viděla oči zelené, šedé i strakaté.

„Jaké oči mám asi já?“ napadlo jednou studánku a bylo jí líto, že to neví. „Musím se někoho zeptat,“ řekla si, dřív než usnula.

Ráno, když se probudila, vzpomněla si na své přání. Ale všichni ještě spali. Brouk zalezlý pod listem, motýl na kytce, nebylo vidět ani ježka, ani zajíce. Studánka byla netrpělivá.

„Koho se mám zeptat, když nikdo není vzhůru? Nebudu přece nikoho budit,“ šeptala si smutně.

Pomalu začalo svítat a vyjasňovalo se. Nebe bylo krásně čisté, modré jako pomněnka.

„Toho se zeptám,“ rozhodla se studánka a zavolala: „Nebe, nebíčko, řekni – jaké mám oči?“

Nebe se naklonilo blíž a odpovědělo:

„Přece modré, studánko. Máš oči modré jako já. A jsou to nejkrásnější oči na celém světě.“

Studánka poděkovala a bylo jí dobře. Už ji nic netrápilo.

Za chvíli přišli ke studánce myška a ježek, potom přihopsala veverka a na jeden dva džbánečky přiletěl motýl.

Modré oči neměl žádný z nich.

„To jsem ráda, že nikdo nemá takové oči jako já,“ radovala se studánka. „Ale nespletlo se nebe? Jsou opravdu modré? Co kdybych se raději někoho zeptala?“

Bylo už skoro poledne a nebem šlo sluníčko. Svítilo zlatem jako pampeliška.

„Toho se zeptám,“ rozhodla se studánka a zavolala: „Slunce, sluníčko, řekni – jaké mám oči?“

Slunce se na ni podívalo a odpovědělo:

„Přece zlaté, studánko. Máš oči zlaté jako já. A jsou to nejkrásnější oči na celém světě.“

Studánka poděkovala a bylo jí zase dobře. Nic ji netrápilo.

„Sluníčko v poledne vidí mnohem líp než nebe ráno.“

Bylo horko a zvířátka se chodila ke studánce napít. Žádné z nich nemělo zlaté oči.

„To jsem ráda, že nikdo nemá takové oči jako já,“ radovala se studánka. „Ale co když se i sluníčko zmýlilo? Neměla bych se raději ještě někoho zeptat?“

Přemýšlela, přemýšlela a ani si nevšimla, že už se stmívá. Byl večer a po louce se loudala tma.

„Té se zeptám,“ napadlo studánku a zavolala: „Tmo tmoucí, řekni – jaké mám oči?“

Tma do ní nakoukla a odpověděla:

„Přece černé, studánko. Máš oči černé jako já. A jsou to nejkrásnější oči na celém širém světě.“

Studánka poděkovala a bylo jí dobře. Ale ještě než usnula, pomyslela si:

„Co když se i tma spletla? Co když moje oči opravdu nejsou černé?“

A rozhodla se, že se zítra ráno raději někoho zeptá.

Tma tiše, tichounce přikrývala černou peřinou studánku, ptačí hnízda, zaječí pelíšky a myší díry. Zelené, šedé i strakaté oči usnuly...

Kdo to ví, odpoví

Která zvířátka chodila pít ke studánce?

Studánka chtěla vědět, jaké má oči.

Koho se zeptala?

Víš, proč měla studánka oči modré, zlaté i černé?

Obsah

Jak myška vařila kašičku / 5

O veverce a šnekovi / 11

O jablíčkové posteli / 16

O šedé myšce a kocouru Tichošlápkovi / 20

Proč mají zajíci dlouhé uši / 24

Jak šnek ušetřil za prstýnek a korále / 30

Jak si kočka Modroočka kupovala klobouk / 34

O beránkovi, ovečce a Kudrlince / 40

O broukovi a hvězdě / 45

Jak si myška hledala kamaráda / 49

Kdo se mračil na mraky / 52

Jaké oči má studánka / 57

Jak

Jak šli zajíci do školy

PRVNÍ

Jindřich

PRVNÍ

Zuzana

PRVNÍ

Zuzana

PRVNÍ

www.nakladatelstvi-panda.cz

Pospíšilová Antonín Šplíchal

ŠKOLY

z první třídy

MYŠKA UČILA ZVÍŘÁTKA ČÍST JINDŘICH BALÍK ANTONÍN ŠPLÍCHAL

ČTENÍ s úkoly HURÁ DO

Příběhy

JAK

ČTENÍ s úkoly

SE VEVERKA UČILA POČÍTAT

JAK

Balík Antonín Šplíchal

ČTENÍ s úkoly

s KOUZELNOU

Pospíšilová Antonín Šplíchal Prázdniny

ČTENÍ s úkoly aktovkou

Pospíšilová Zdeňka Študlarová PRVNÍ ČTENÍ s úkoly KAMARÁDI BEZVA Z 1.T��Y PRVNÍ ČTENÍ s úkoly

Balík Antonín Šplíchal

Zuzana

Jindřich

šli zajíci do školy

ČTENÍ s úkoly Nakladatelství PANDA již vydalo nakladatelství

Veselé pohádky se zvířátky

Grafická úprava: Vladimíra Šenkeříková www.nakladatelstvi-panda.cz

Všechna práva vyhrazena. Žádnou část knihy není dovoleno užít nebo jakýmkoliv způsobem reprodukovat bez písemného souhlasu držitele práv s výjimkou krátkých citací nebo odkazů, které tvoří součást kritického zhodnocení.

Veselé pohádky se zvířátky

Tisk GRASPO CZ, a. s., Zlín Vydání první; ISBN 978-80-905738-9-5