Vlci - Na toulkách s fotografem zvířat Axelem Gomillem by knihykazda

VLCI

NA TOULKÁCH S FOTOGRAFEM ZVÍŘAT AXELEM GOMILLEM

Obsah

6 4 ÚVODEM Návrat legendy 6 MÝTUS VLK 8 Pohádka o zlém vlkovi 10 11 12 14

CANIS LUPUS Výskyt vlků v České republice Vlci ve světě Kontroverzní rozmanitost

16 VLCI A JEJICH PŘÍBUZNÍ 18 Vlk – přizpůsobivý a všestranný 20 Velké psovité šelmy

22 22 SMYSLY A DOROZUMÍVÁNÍ 24 Výhrůžka místo boje 26 Vlčí smysly 28 NA LOVU 30 Rafinovaní lovci 32 Lovecké techniky vlků

Obsah

38 34 V JEDNOTĚ JE SÍLA 36 Vlčí smečka – rodinný klan 38 VLČÍ ROK 40 Léto s vlky 42 Po vlastních tlapách

44 44 VLKŮM NA STOPĚ 46 SMS od vlka 48 Svízelná práce 50 DIVOCÍ „SOUSEDÉ“ 52 Snadná kořist? 54 Kdo se bojí zlého vlka? 56 56 58 60

NA CESTÁCH S FOTOAPARÁTEM Můj první vlk Dlouhé čekání Tváří v tvář

62 DALŠÍ INFORMACE 63 REJSTŘÍK 64 TIRÁŽ A PODĚKOVÁNÍ

Úvodem

Návrat legendy Vlci, jež člověk kdysi nemilosrdně pronásledoval, se vrátili do mnoha zemí střední Evropy. Co je však pro ochranu přírody příběhem nesmírného úspěchu, je zároveň velkou výzvou – ne všichni se totiž z návratu této šelmy radují. Když vašim prarodičům bylo tolik, kolik je nyní vám, v našich lesích se už dlouho žádní vlci nevyskytovali. Původně byli v Evropě hojně rozšíření, ale člověk je na mnoha místech systematicky pronásledoval a nakonec i vyhubil. Vlk se v současnosti po mnoha desetiletích opět stal nedílnou součástí naší zvířeny a dnes je pro spoustu dětí už zase docela normální, že vlci žijí v našich lesích. Pro nastupující generace mají tyto šelmy podobný význam jako lišky nebo divoká prasata – jednoduše pro ně představují volně žijící zvířata, jež člověk sotva zahlédne.

Mnoha dospělým takový samozřejmý pohled na věc chybí, protože vyrůstali v zemi, v níž žádní vlci nebyli, a někteří současníci by se svých divokých sousedů zase rádi zbavili. Všude tam, kde si vlci přisvojují svou původní domovinu, se lidé cítí nejistě. Mnozí z nich nedovedou posoudit, co pro ně tyto šelmy vlastně znamenají. Někteří rodiče se strachují o bezpečnost svých dětí, pastevci a zemědělci se zase obávají ztrát, jež by mohla utrpět chovaná užitková zvířata, a nakonec i někteří myslivci spatřují ve vlcích konkurenci v zápase o lovnou zvěř žijící v lesích. Všechny tyto pochybnosti je třeba brát vážně. I proto je důležité, abychom učinili opatření vedoucí k podstatnému snížení počtu konﬂiktů mezi lidmi a vlky. Dnes máme k dispozici různé účinné prostředky, jimiž můžeme hospodářská

Vlčata při hře

Úvodem

zvířata před útoky vlků chránit. A dokonce tyto kroky finančně podporuje stát. Hodně chovatelů však nabízené možnosti nevyužívá, poněvadž to pro ně znamená vyšší náklady. Podobně kriticky pak o vlcích informují média. Navíc se zejména na sociálních sítích hojně šíří nepravdivé informace – takové zprávy označujeme jako „fake news“. Mezi lidmi pak kolují příliš vysoká čísla, co se týče počtu těchto psovitých šelem, a také nejrůznější senzační historky o jejich nebezpečných „přehmatech“. Začínají sílit hlasy volající po tom, aby se u vlka snížil stupeň ochrany a aby se vlčí populace regulovala cíleným odstřelem. Vlk přitom patří k nejvzácnějším druhům savců naší fauny, které jsou zákonem klasifikovány jako kriticky ohrožené, a podléhají proto přísné ochraně. Pro mě osobně bylo mimořádně napínavé sledovat návrat vlků do střední Evropy v průběhu dlouhé řady let. S vlky žijícími ve volné přírodě jsem přitom zažil spoustu zajímavého. Na cestách za vlky jsem se setkal s vědci a pověřenci pro záležitosti vlků, stejně jako s pastevci, jejichž stáda vlci napadli. Hovořil jsem s myslivci i znepokojenými obyvateli. A při tom všem jsem se mnohému naučil. Výsledkem bylo několik televizních dokumentárních filmů, příspěvků pro časopisy, novinových článků a rovněž první

obrazová kniha věnovaná volně žijícím vlkům na území Německa. Ve své práci si vždy dávám záležet na tom, abych o jednotlivých zástupcích živočišné říše informoval věcně, pojmenovával problematické body a zároveň abych neopodstatněným obavám čelil fakty. Smyslem této publikace je, aby vaše generace rozuměla vlkům lépe. „Zlý vlk“ existuje jen v pohádkách. Vlci se i nadále rozšiřují a je možné, že jednou budou žít i ve vaší blízkosti. Přál bych si, abyste na to byli dobře připraveni a abyste všem lidem, které návrat vlků trápí, nebo snad dokonce záměrně šíří nepravdivé informace, mohli předložit věcné argumenty. Tím totiž napomůžete tomu, aby tyto šelmy v srdci Evropy mohly žít i v budoucnu!

Axel Gomille

NÁVRAT VLKŮ DO ČESKÉ REPUBLIKY Poslední vlk byl v České republice zastřelen v roce 1914. Tehdy lidé zkrátka nebyli ochotni trpět domněle „zlého vlka“ ve svém sousedství. V polovině 90. let minulého století se vlci začali vracet do Beskyd z oblasti slovenských Karpat, ale vlivem všudypřítomného pytláctví se zde vyskytovali jen občasně. Až v druhém desetiletí našeho století se vlci rozšířili do mnoha lokalit a začali se tu také rozmnožovat. V roce

2020 bylo na území České republiky doloženo již 22 vlčích teritorií. Vlčí smečky či páry dnes obývají nejen Beskydy a Šumavu, ale i Jeseníky, Broumovsko, Krušné hory, Český les, Novohradské hory, Šluknovsko, Lužické hory, Doupovské hory, Frýdlantsko, Kokořínsko – Máchův kraj a Jizerské hory. Pro české vydání upraveno podle webu www.selmy.cz.

LOVEN A VYHUBEN

POHÁDKA O ZLÉM VLKOVI

Pes je považován za nejlepšího přítele člověka, ovšem jeho předka – vlka – lidé dlouho nenáviděli jako snad žádné jiné zvíře. Proto jej po staletí bez milosti pronásledovali, až ho ve střední Evropě nakonec úplně vyhubili.

V pohádkách bratří Grimmů „zlý vlk“ spolykal Červenou karkulku, její babičku i sedm kůzlátek – a jeho reputace byla tatam. A byly to právě pohádky bratří Grimmů, které přispěly k tomu, že se negativní obraz vlka šířil a předával z generace na generaci. Příslovečný „zlý vlk“ je součástí evropského kulturního dědictví a dodnes u mnoha lidí utváří představu o této šelmě. Také v hraných ﬁlmech či románech vlk často vystupuje v roli zloducha. Již mnohem dříve viděl člověk ve vlkovi konkurenta – soupeře při lovu a zloděje dobyt-

Že by vlk babičku prostě schramstnul, tomu snad nevěří nikdo.

ka. Ale teprve v 15. století proti němu zahájil doslova křížové tažení, jehož smyslem bylo vlka pomocí honů, pastí a otrávených návnad vyhubit. Za zabitá zvířata se vyplácely prémie, a okolo roku 1750 se tak vlci z rozsáhlých částí střední Evropy „vytratili“. V České republice byli vlci vyhlazeni již v průběhu 18. a 19. století a posledního vlka zastřelili v březnu 1914 poblíž obce Hrčava v Beskydech, kde dodnes stojí pomníček připomínající tento smutný milník.

Mýtus vlk

BRATR VLK Také v Evropě ovlivňovali vlci mytologii. Například ve střední Itálii podle pověsti kojila vlčice bezbranná dvojčata Romula a Rema, pozdější zakladatele Říma. Stejný motiv najdeme i ve světoznámé Knize džunglí, v níž jedna vlčí smečka v indickém pralese odchová malého chlapce Mauglího. Nicméně pozitivní obraz vlka se omezuje převážně na oblast mytologie a literatury. Se skutečností měl pramálo společného, neboť v Evropě byli vlci intenzivně pronásledováni.

ZAJÍMAVOST

ní Ameriky Některé původní národy Sever í bytosti. považovaly vlky za spirituáln kůží, aby Lidé se proto oblékali do vlčích s nimi mohli navázat spojení.

NOVÝ OBRAZ VLKA Vlci se v našich zeměpisných šířkách dlouhou dobu nevyskytovali vůbec a teprve několik posledních let se znovu rozšiřují. Navíc jsou opatrní a plaší, a proto s nimi má dosud zkušenost jen pár lidí. Zůstává tak spousta prostoru pro spekulace o povaze vlků, jež se zpravidla pohybují někde mezi bázní a úctou. Ve skutečnosti není vlk žádnou tajemnou bytostí, a to ani v pozitivním, ani v negativním slova smyslu. Je sice fascinujícím, ale úplně normálním zástupcem domácí fauny. Proto je načase nahradit původní představu „zlého vlka“, jak jej známe z pohádek o Červené karkulce či o sedmi kůzlátkách, novým, realistickým obrazem a vlka vnímat jako divoce žijící dravé zvíře.

Legenda praví, že dvojčata Romula a Rema odchovala vlčice.

V nejedné kultuře požíval předek psů značné vážnosti. Například někteří z původních obyvatel Severní Ameriky spatřovali ve vlcích své bratry. V indiánských kmenech Tlingitů a Irokézů byla zakládána vlčí bratrstva, jež vlky uctívala jako tzv. totemová zvířata. Něco podobného známe i z Asie. Jedna stará mongolská legenda třeba vypráví, že národ Mongolů vzešel ze spojení vlka a laně, a v mytologii Uzbekistánu, státu ležícího ve Střední Asii, je vlk považován za praotce národa.

CANIS LUPUS

Vlk kdysi obýval rozlehlé oblasti střední Evropy, ale lidé jej vyhubili. Nyní je přísně chráněný a několik posledních let se opět rozšiřuje. Canis lupus, vlk obecný nebo jen vlk, je největším zástupcem všech divoce žijících psovitých šelem a zároveň se řadí k živočišným druhům s nejrozsáhlejší oblastí výskytu na světě. Přizpůsobil se nejrůznějším typům prostředí a klimatickým pásmům a při tom se vyvinuly četné poddruhy. V našich zeměpisných šířkách žije vlk eurasijský, jehož vědecké jméno zní Canis lupus lupus. Slovo Canis přitom označuje rod, první lupus druh a druhé pak poddruh. Základní zbarvení srsti vlka se pohybuje mezi šedou a hnědou, mimo

Evropu však narazíme i na bílé a černé jedince. Vlci žijí v rodinných klanech, tzv. smečkách. Říkáme, že vlci jsou teritoriální, to znamená, že své domovské okrsky brání i proti cizím příslušníkům stejného druhu. Někdy mladí jedinci dlouho putují, aby si našli nové území. V posledních letech se vlkovi podařilo obsadit části jeho původní domoviny – přesto se v našich končinách stále řadí k nejvzácnějším živočišným druhům žijícím ve volné přírodě. Vlci disponují znamenitými smysly a také řeč těla je u nich mimořádně vyvinutá.

VLK EURASIJSKÝ t kg

20–60 kg, ve střední Evropě 25–45 kg, samec zpravidla o něco větší a těžší než samice

rovný hřbet (u ovčácého psa většinou klesá šikmo dozadu)

často světlá skvrna na trupu a tmavší pruh kolem krku

vzpřímené uši trojúhelníkovitého tvaru, uvnitř osrstěné

ve volné přírodě je doložen věk 13 let, v zajetí i 18 let

ocas s černou špičkou délka: 35–50 cm světlá srst u tlamy

délka těla: 90–130 cm (bez ocasu)

protažená tlama, kratší čenich, silné čelisti

Výskyt vlků v České republice v sezoně 2019/2020

ZAJÍMAVOST V letech 2019/2020 bylo doloženo celkem 22 vlčích teritorií, která al espoň částečně zasahovala na území Če ské republiky. Nejvíce vlčích území se na chází v pohraničních oblastech na seve ru a západě Čech, kam pronikají vlci z Polsk a a Německa. Na východní Moravu a do Slezska se šíří vlci ze slovenských a polsk ých Karpat.

(Se svolením autora jsou informace na této stránce upraveny pro Českou republiku.)

smečka

pár

P Lužic k hor y é

n uš

Ústí nad Labem

Liberec

J i ze r h o r s ké y

O L Krk

ké ho

Karlovy Vary

lic

Hradec Králové

oše

Ralsko

S on

PRAHA

Pardubice

Jes

ení

Ostrava

Plzeň Olomouc ý sk Če les

Jihlava u

Brno a

Ja vo rn íky

y yd

k es

Zlín

O K

S N

České Budějovice

Novohradské hory

V R A K O U S K O

O L S

Zdroj: mapa.selmy.cz Hlavními zdroji dat byly databáze Hnutí DUHA Olomouc, Správy národního parku Šumava, Alka Wildlife a Správy KRNAP. Byla vybrána jen věrohodná ověřitelná data (tzv. C1 a C2 data, více informací o klasiﬁkaci nálezů na stránce o monitoringu šelem).

SMYSLY A DOROZUMÍVÁNÍ

Vlci jsou známí svým vytím. Ve skutečnosti je to ale pouze jeden ze způsobů, jimiž se mohou navzájem dorozumívat. Žijí-li zvířata samotářsky, nemá dorozumívání s jedinci stejného druhu žádný velký význam. Tak to funguje třeba u většiny medvědů – jejich hlasové projevy jsou vzácné a ani mimika u nich není zvlášť rozvinutá. To znamená, že výraz jejich tváře zůstává skoro pořád stejný a jen stěží z něj jde poznat, v jakém se nacházejí rozpoložení. U vlků to vypadá úplně jinak. Ti totiž žijí ve skupinách, smečkách, a proto spolu musí komunikovat. Dokážou měnit výraz tváře a prostřednictvím svého postoje sdělovat odlišné nálady. Mimoto se dorozumívají různorodými hlasovými projevy a také používají pachové značky jako určité signály.

VÝHRŮŽKA MÍSTO BOJE Pro vlky je důležité, aby byli stále zdraví a nepřivodili si nějaké zranění – jen tak totiž mohou lovit. Proto se snaží vyhýbat zbytečným střetům. Vlci jsou šelmy a jako takoví mají velkou sílu. Musí si proto dávat pozor, aby se navzájem nezranili stiskem svých mohutných zubů. I ve vlčích smečkách může někdy panovat určité napětí. Když mláďata vyrůstají, jsou rozbroje a spory v rámci hry na denním pořádku. Vlčata se hašteří o hračky, třeba o staré kosti, nebo

povzbuzují ke hře starší ze smečky, kteří by ale raději měli svůj klid. Kromě toho neustále žadoní o potravu, a to i tehdy, když jim jejich dospělí soukmenovci nemají co nabídnout. O to bouřlivěji to pak probíhá při skutečném rozdělování kořisti. A opravdu vážná je situace, když na sebe narazí vlci z různých smeček a začnou bránit svá teritoria. Držením těla a mimikou vysílají vlci určité signály – dělají to proto, aby zabránili konﬂiktům a zraněním. Mimika, tedy schopnost vyjadřovat výrazem tváře různé nálady, je u nich mimořádně rozvinutá.

Mládě žadoní o potravu, zatímco jeho druh signalizuje dominanci.

Smysly a dorozumívání

BAROMETR NÁLADY Když se vlci potkají, komunikují spolu prostřednictvím řeči těla. Důležitým signálem je poloha ocasu. Chce-li nějaký vlk svému druhovi imponovat, zvedne ocas sebevědomě do výšky. Má-li jej naopak lehce sevřený mezi zadními končetinami a se špičkou obrácenou ven, projevuje tím svou podřízenost. Vlk, který má strach, stáhne oháňku úplně celou mezi zadní běhy. I postavení uší signalizuje důležité informace. Směřují-li dopředu, je vlk pozorný a sebejistý; uši sklopené dozadu naopak znamenají nejistotu či strach. Vlk, jenž svému protějšku hrozí, má uši vzpřímené, a navíc ještě vycení zuby. Slabší jedinec na to občas reaguje postavením těla znatelně vyjadřujícím podřízenost: snaží se při tom vypadat co nejmenší, přikrčí se k zemi, sklopí uši a vyvaruje se jakéhokoli náznaku agrese.

25 strach

podřízenost

uvolněné držení

imponování

Když spolu vlci komunikují, tyto rozdílné prvky navzájem kombinují, což jim umožňuje jasně se dorozumět s mnoha jemnými odstíny. Výhrůžná gesta, dominance a podřízenost slouží koneckonců k tomu, aby se vlci vyhnuli soubojům a zraněním, jež by v nich mohli utržit.

pozornost

strach

výhrůžka

DOROZUMÍVÁNÍ NA DÁLKU Vytí vlků může znít mnoha lidem stále stejně, ve skutečnosti má ale různé podoby a plní rozdílné funkce. Slýchat jej můžeme zejména večer, krátce po západu slunce. Tehdy se

členové smečky – pokud se přes den rozdělili – svolávají dohromady. Vytí navíc slouží k akustickému označení teritoria, tedy k vymezení hranic vůči území cizích vlků. I mladí jednotlivci na toulkách, kteří chtějí založit novou smečku, se někdy pokoušejí navázat kontakt s jedinci opačného pohlaví tímto způsobem. Na kratší vzdálenosti se vlci dorozumívají celou řadou zvuků, jako například skučením, poštěkáváním, kňučením či vrčením.

FREKVENCE

S DALEKÝM DOSAHEM Vlci jsou schopní slyšet vytí jiného vlka asi na vzdálenost 6 km, za ideálních podmínek a dobrých povětrnostních poměrů dokonce až na 10 km.

Na cestách s fotoaparátem

Tváří v tvář Po dlouhých přípravách jsem v jednom uzavřeném vojenském prostoru na východě Německa objevil rozlehlou mýtinu, na níž čekali dospívající vlci na ostatní členy smečky. Bylo to místo, kde se shromažďovala celá rodina. Doufal jsem, že tentokrát budu mít více štěstí a že se mi podaří vlky vyfotografovat. Začalo to náhodným pozorováním: před jedním starým tankem jsem spatřil sedícího vlka. Po nějaké chvíli se zvedl, loudal se dál a nakonec zmizel v houštině. Brzy jsem zjistil, kam se šelmy přes den stahují. Tentokrát se zdálo, že podmínky jsou ideální. Vítr byl příhodný, počasí mi hrálo do karet a ve svém maskovacím obleku jsem téměř splýval s okolím. Pro vlky tak bylo těžké mě rozeznat a nemohli mě ani cítit, ani slyšet – prostě jsem pro ně neexistoval.

A skutečně – už o chvilku později se několik mladých jedinců objevilo přesně na místě, o němž jsem předpokládal, že bude to pravé. Dováděli spolu a hašteřili se o pár starých kostí – asi zbytků od „oběda“. Bylo úžasné moct jim při tom přihlížet. Hráli si na honěnou nebo se přetahovali o kosti a každý se snažil, aby byly jeho. Znenadání se jeden z mladých vlků vydal mým směrem a neustále se ke mně přibližoval. Byl jsem naprosto rozrušený a skoro jsem se neodvažoval fotit z obavy, abych jej nevyplašil. Kliknutí spouště fotoaparátu jsem ztlumil, abych jím zvířata nerušil. Netrvalo dlouho a vlk stál ve vzdálenosti už jen asi 15 metrů ode mě a hleděl přímo na mě. Ale můj maskovací oblek zafungoval. Vlk mě zjevně neidentiﬁkoval jako člověka – snad mě považoval za nějaké křoví, jehož si předtím nevšiml.

Na tomto snímku se mladí vlci přetahují o kost .

armádou Nepřístupné oblasti využívané né a plné jsou velmi rozsáhlé, liduprázd u proto potenciální kořisti. Pro vlky jso prostorem. vítaným a důležitým životním

Tváří v tvář

Můj fotoaparát a já – zdá se, že jsme oba dobře maskovaní! Jinak by si ode mě mladý vlk (na fotografii vlevo) zajisté držel větší odstup.

Po spoustě neúspěšných pokusů jsou pro mě taková setkání okamžiky štěstí. Právě proto, že vlky sleduji už léta, vím, jak vzácné chvíle to jsou. Jaksi mimochodem jsem při tom učinil zajímavé postřehy o jejich chování. Navíc jsem svými fotograﬁemi mohl napomoct jejich monitoringu, tedy vědeckému pozorování vlčí populace – třeba v případě, kdy nebylo jasné, kolik mláďat je v jednom vrhu. V Německu jsem se s volně žijícími vlky setkal doposud asi třistakrát. Obvykle jsem byl sám a v závislosti na denní době jsem za tmy kráčel buď k mému posedu, nebo pryč od něj. Vlci tedy měli spoustu příležitostí k tomu, aby na mě zaútočili – ale neudělali to.

Z mých zkušeností vyplývá, že vlci jsou velmi ostražití a opatrní a setkáním s lidmi se snaží vyhýbat. Zdraví jedinci, jejichž chování je normální, nás nijak neohrožují. Je ale důležité chránit hospodářská zvířata pomocí správných opatření, neboť tím lze snížit počet konﬂiktů. Proměna v našich hlavách začala už dávno – stále více lidí své „divoké sousedy“ přijímá. Vlk je sice fascinující tvor, ale je to také úplně normální divoké zvíře. Záleží jen na nás, zda chceme i nadále věřit báchorkám o „zlém vlkovi“, nebo zda mu tentokrát dáme šanci.

Axel Gomille

VLCI

Vlci se vracejí do naší krajiny. Tito zdatní lovci, kteří z našich lesů na dlouhou dobu úplně zmizeli, jsou zpět. V příhraničních oblastech už opět žije několik vlčích smeček a párů. Jejich počet stále roste, proto je načase se s těmito zajímavými šelmami blíže seznámit a dozvědět se, jak žijí, čím se živí a jak by mohlo vypadat pokojné soužití člověka a vlka. Vydejte se s fotografem Axelem Gomillem mezi divoké vlky a zažijte nezapomenutelné dobrodružství. www.knihykazda.cz

Axel Gomille Zoolog, režisér, autor knih a úspěšný fotograf se už několik let vydává mezi volně žijící vlky po celém Německu. Pozoruje je a jejich život zachycuje na jedinečných snímcích. Jeho fotky vlků vás uchvátí a díky nim nahlédnete do života těchto fascinujících zvířat, jako byste se ocitli v jejich bezprostřední blízkosti.