Obsah
prolog úvod:
Jaké je to být houbou?
7 9
1.
Lákadlo
29
2.
Živoucí labyrinty
49
3.
Blízkost cizinců
71
4.
MyceliÁLNÍ mysl
93
5.
Před kořeny
119
6.
Lesní internet
143
7.
Radikální mykologie
167
8.
Jak porozumět houbám
193
epilog:
Tento kompost
211
poděkování
215
poznámky
219
bibliografie
261
rejstřík
299
o autorovi
319
PRO LO G
Zvedl jsem oči do koruny stromu. Na kmeni rostly kapradiny a orchideje, kte ré se v klenbě větví ztrácely pod změtí lián. Vysoko nade mnou ze svého hřadu vyletěl skřehotající tukan a opodál se postupně rozkřičela tlupa vřešťanů. Před chvilkou konečně přestalo pršet a těžké kapky v náhlých sprškách padaly už jen z listí nad hlavou. U země se válela mlha. Kořeny stromu se od paty kmene roztahovaly do všech směrů a záhy mizely pod silnou vrstvou spadaného listí, které v džungli tvořilo vlhký koberec. Klepl jsem klackem o zem, abych odehnal případné hady. Na chlupatých nohou přede mnou utekla tarantule. Klekl jsem si, rukama sjel po kmeni a pokračoval podél jednoho kořene až do tlustého houbovitého propletence červených a hnědých kořínků. Do vzduchu se vznesla sytá vůně. Bludištěm se prodírali termiti a od krytá mnohonožka se stočila do klubíčka, aby předstírala smrt. Kořen se nořil hlouběji do hlíny, a tak jsem ho opatrně obkopal lopatkou. Rukama a lžící jsem co nejobezřetněji vyhrabával vrchní vrstvu zeminy a kořen, který se od stromu vinul těsně pod povrchem, jsem pomalu obnažoval. Za hodinu jsem odhrabal asi metr. Kořen už byl tenčí než nit a začal se divo ce větvit. Ztrácel se ve spleti svých sousedů, a tak jsem si lehl na břicho a zabořil do čerstvé mělké brázdy obličej. Některé kořínky voněly pronikavě a po ořeších, jiné hořce a po dřevě, ale když jsem nehtem rýpl do těch od mého stromu, měly nádech kořeněný, pryskyřičnatý. Celé hodiny jsem pomaličku postupoval pů dou, rýpal do kořenových vlásků a nasával vůně, abych si o sledovaném vláknu udržel přehled.
8 • Prolog
Jak den postupně ubíhal, z kořene, který jsem obnažoval, vyráželo čím dál více vlákének. V jednu chvíli jsem se rozhodl několik z nich sledovat až ke ko nečkům, kterými se zavrtávaly do zbytků tlejícího listí a větviček. Smočil jsem ty konečky v lahvičce s vodou, abych z nich omyl bahno, a prohlédl si je pod lu pou. Vlásky se větvily jako maličký strom a byly obalené tenounkou vrstvou čerstvé, lepkavé hmoty. Právě tyto droboučké struktury jsem přišel prozkoumat. Na tyto kořínky totiž navazovala síť podhoubí, která prostupovala půdou všude okolo a obrůstala kořeny nejbližších stromů. Bez této sítě by můj strom nemohl existovat. Bez podobných houbových sítí by nemohla existovat ani žádná jiná rostlina. Na tomto podzemním předivu závisí veškerý suchozemský život včet ně toho mého. Zlehka jsem za kořínek zatahal a cítil, jak se půda okolo zahýbala.
Ú vo d
Jaké je to být houbou? Přináší chvíle vlhká láska, kdy nebesa žárlí, co můžeme my na zemi. HÁFEZ
Houby jsou všude, přesto je snadno přehlédnete. Jsou ve vás i okolo vás. Vyži vují vás i všechno to, díky čemu jste naživu. Zatímco čtete tato slova, houby čile dávají životu směr, jako to dělají už více než miliardu let. Požírají kámen, vytvá řejí půdu, vstřebávají jedy, živí a usmrcují rostliny, přežívají ve vesmíru, vyvo lávají halucinace, podílejí se na výrobě jídla a léků, ovládají chování živočichů a ovlivňují složení zemské atmosféry. Houby představují klíč k porozumění pla netě, na níž žijeme, i tomu, jak myslíme, co cítíme a jak se chováme. Přesto se netěší dostatečné pozornosti a přes devadesát procent druhů hub dodnes není zdokumentováno. Přitom čím více se toho o nich dovídáme, tím méně toho bez nich dává smysl. Houby tvoří celou jednu velkou říši — stejně rozsáhlou a činorodou kategorii jako „živočichové“ nebo „rostliny“. Mezi houby patří mikroskopické kvasinky i rozlehlé sítě václavek (Armillaria), které se řadí k největším živým organismům na světě. V současnosti drží rekord exemplář v Oregonu, který váží stovky tun, rozprostírá se přes deset kilometrů čtverečních a jeho stáří se odhaduje na dva až osm tisíc let. A to pravděpodobně existuje ještě spousta větších a starších jedinců, jen jsme je dosud neodhalili.
10 • Propletený život
Za většinou nejpřevratnějších událostí na Zemi stála — a stále stojí — činnost hub. Rostliny se před pěti sty miliony let dostaly z vody na souš jen díky spolu práci s houbami, které jim po desítky milionů let sloužily coby kořeny, než si rostliny vyvinuly vlastní. I dnes se více než devadesát procent rostlin spoléhá na mykorhizní houby — z řeckých slov pro houby (mykes) a kořen (rhiza) —, které stromy spojují do sdílených systémů občas označovaných jako „lesní internet“. Tento pradávný svazek dal vzniknout veškerému poznatelnému životu na souši. A jeho budoucnost závisí na tom, jestli si rostliny a houby i nadále dokážou mezi sebou vytvářet zdravé vztahy. Díky rostlinám se sice planeta zazelenala, ale kdybychom se mohli podívat do devonu před čtyřmi sty miliony let, zapůsobila by na nás jiná forma života: Prototaxites. Tyto živoucí věže se tyčily, kam jen oko dohlédlo. Mnohé byly vyšší než dvoupatrová budova. Takové velikosti se v té době nic ani náznakem neblí žilo: rostliny existovaly, ale dorůstaly nanejvýš do výšky jednoho metru a žádný živočich s páteří se z vody ještě nevynořil. V obrovských pních si dělal hnízda drobný hmyz a vykousával v nich chodbičky a komůrky. Tato záhadná skupina organismů — které dnes považujeme za obří houby — představovala největší živé struktury na pevnině po dobu alespoň čtyřiceti milionů let, tedy dvacetkrát déle, než po zemi chodí rod Homo. Houby na souši dodnes zakládají nové ekosystémy. Když vznikne sopečný ostrov nebo roztaje ledovec a obnaží holou skálu, prvními organismy, které se na takovém místě uchytí a vytvoří půdu, v níž následně mohou zakořenit další rostliny, jsou lišejníky — spojení hub a řas či bakterií. Kdyby ji nedržela pohro madě hustá síť houbových vláken, půdu by v rozvinutých ekosystémech zane dlouho odplavil déšť. Na světě je jen málo oblastí, kde se houby nenacházejí: daří se jim v bahnu hluboko pod mořskou hladinou, v pouštích, v mrazivých údo lích Antarktidy i v našich útrobách a tělních otvorech. V listech a stoncích jedi né rostliny jich přitom mohou existovat desítky až stovky druhů. Důvěrně pro růstají mezírkami mezi rostlinnými buňkami a vytvářejí tkaninu, která rostliny brání proti nákaze. Není rostlina, která by vyrostla v přirozených podmínkách a tyto houby se v ní nenacházely — jsou stejně tak součástí rostlinné podstaty jako listy nebo kořeny. Schopnost hub prospívat v nejrůznějších prostředích pramení z jejich při způsobivého metabolismu, tedy umění látkové výměny. Houby jsou metaboličtí
Jaké je to být houbou? • 11
čarodějové, kteří dokážou natolik důmyslně prozkoumávat, zpracovávat a vy užívat své okolí, že jim v tom mohou konkurovat jedině bakterie. Pomocí smě sí silných enzymů a kyselin umějí rozložit i některé z nejodolnějších materiálů na světě, od ligninu — nejodolnější složky dřeva — a kamene po surovou ropu, polyuretan, nebo dokonce výbušninu TNT. Jenom pár typů prostředí je na ně příliš nehostinných. Jistý druh houby nalezený na odpadu z těžby patří k nejvíce odolným organismům proti radioaktivnímu záření a mohl by v budoucnu slou žit k odmořování skládek jaderného odpadu. Početné populace podobných hub utěšeně obrůstají vybuchlý jaderný reaktor v Černobylu. Některé z nich dokonce rostou směrem k radioaktivním částicím a patrně z radiace získávají energii tak, jako rostliny čerpají energii ze slunce.
Pod pojmem „houby“ si obvykle představíme jejich plodnice, ale stejně jako jsou plody rostlin součástí mnohem větší struktury zahrnující větve a kořeny, i plodnice představují pouze zásobárnu výtrusů vyrůstající z nepoměrně vět šího celku. Výtrusy neboli spory houbám slouží stejně jako semena rostlinám: k rozmnožování. Plodnice představují způsob, kterým houby k účasti na rozná šení výtrusů zvou vnější svět — od větru po veverky —, nebo mu naopak v za sahování do tohoto procesu brání. Je to podoba, kterou se prezentují navenek: páchnoucí, vyhledávaná, výtečná i jedovatá. Nicméně plodnice jsou jenom jed nou z celé řady strategií: Převážná většina hub spory vypouští a žádné plodni ce netvoří. Právě díky této jejich obdivuhodné schopnosti rozsévat výtrusy všichni hou by dýcháme a žijeme s nimi. Některé druhy spory uvolňují v explozích, při nichž výtrusy dosahují desettisíckrát většího zrychlení než raketoplán těsně po startu a létají rychlostí až sto kilometrů za hodinu — což řadíme k nejrychlejším po hybům živého organismu v přírodě. Jiné houby si vytvářejí vlastní mikrokli ma: spory vyzvedne vzdušný proud, který vznikne odpařováním vody z lupenů plodnic. Houby každoročně vyprodukují padesát milionů tun výtrusů — což odpovídá váze pěti set tisíc plejtváků obrovských —, a představují tak největ ší zdroj živých částeček poletujících ve vzduchu. Spory se nacházejí i v mracích a ovlivňují počasí, protože dávají do pohybu srážení dešťových kapek a tuhnutí ledových krystalků, které pak padají na zem v podobě sněhu či krup.
4.
MyceliÁLNÍ mysl Za hranicemi našeho světa leží další svět […] Ten svět k nám promlouvá. Mluví vlastním jazykem. Hlásám, co říká. Posvátné houby mě berou za ruku a odvádějí do míst, kde dlejí všechny odpovědi […] Ptám se jich a ony mi odpovídají. María Sabina
Na stupnici od jedné do pěti — jedna znamená „žádný“, pět „extrémně silný“ —, jak byste ohodnotil(a) svůj pocit ztráty obvyklé identity? Jak byste ohodnotil(a) svůj prožitek čirého Bytí? Jak byste ohodnotil(a) svůj pocit splynutí s veškerenstvem? Ležel jsem na posteli v oddělení klinického testování léků, můj trip s LSD se blížil ke konci a já si lámal hlavu nad uvedenými otázkami. Stěny jako by mělce dýchaly a já měl potíže vnímat slova na obrazovce. V břiše mi tiše mručelo a sytě zelené vrby za oknem se mírně kolébaly. LSD stejně jako psilocybin — aktivní látka obsažená v mnoha druzích „hou biček“ — se řadí jak mezi psychedelika (nebo také „psycho-integrativní substan ce“), tak mezi entheogeny (látky, které dokážou „probudit vnitřního boha“). Toto narkotikum, které má na člověka různé účinky sahající od sluchových a zrako vých halucinací přes snové extatické stavy až po hluboké posuny kognitivní
94 • Propletený život
i emoční perspektivy a úplné rozpuštění času a prostoru, popustí otěže našemu běžnému smyslovému vnímání, pronikne do našeho vědomí a dotkne se naší niterné podstaty. Mnoho těch, kteří drogu užili, podává zprávy o mystických zážitcích, spojeních s božskými bytostmi či entitami, pocitech jednoty s přírod ním světem a ztrátě jasně vymezeného vědomí sebe sama. Psychometrický dotazník, s nímž jsem si lámal hlavu, měl takový typ prožit ku nějakým způsobem vyhodnotit. Jenže čím víc jsem se snažil svou zkušenost napasovat do pětistupňové škály, tím méně jsem si věděl rady. Jak se dá změřit prožitek bezčasí? Jak se dá změřit pocit sjednocení s absolutnem? Takové zážitky se pohybují v rovině kvality, nikoli kvantity. Jenže věda se na kvantifikaci spoléhá. Zavrtěl jsem se, několikrát jsem se zhluboka nadechl a pokusil se k otázkám přistoupit z jiné strany. Jak byste ohodnotil(a) svůj prožitek úžasu? Zdálo se mi, že se postel zlehka houpe, a hejno myšlenek se mi v mysli rozprchlo jako vypla šené střevle. Jak byste ohodnotil(a) svůj prožitek nekonečnosti? Skoro jsem slyšel, jak vědecká metoda úpí pod tíhou zjevně nesplnitelného zadání. Jak byste ohodnotil(a) ztrátu svého obvyklého vnímání času? Poddal jsem se záchvatu nezadrži telného smíchu — k čemuž po požití LSD běžně dochází, jak mě upozornili už na začátku při probírání rizik. Jak byste ohodnotil(a) ztrátu svého obvyklého povědomí o tom, kde se nacházíte? Konečně jsem se vydýchal a pak jsem se zahleděl na strop. Když jsem o tom tak přemýšlel, jak jsem se tu vlastně ocitl? U jisté houby se evolucí vyvinula che mická látka, kterou lidé syntetizovali s úmyslem vyrábět z ní lék. Vlastně ná hodou se zjistilo, že dotyčný přípravek mění stav vědomí. Už asi sedmdesát let vyvolávají podivuhodné účinky LSD na naši mysl ohromení, zmatek, zanícené nadšení, morální paniku a všechno mezi tím. Jak nás droga provázela dvacátým stoletím, zanechala za sebou nesmazatelnou kulturní stopu, které se dodnes sna žíme porozumět. Ležel jsem v nemocničním pokoji coby účastník klinických testů, protože účinky této látky zůstávají stejně záhadné a fascinující, jako tomu bylo už v dobách jejího zrodu. Není divu, že jsem byl s rozumem v koncích. LSD a psilocybin jsou látky pro dukované houbami, jež se s lidským životem propletly právě proto, že převracejí naruby naše přesvědčení a konstrukty včetně toho nejzákladnějšího: pojetí sebe sama. Mají moc vyzvednout naši mysl do nečekaných míst, díky čemuž hrají už od starověku ústřední roli v rituálních a spirituálních doktrínách nejrůznějších
Myceliální mysl • 95
kultur. Mají moc rozhýbat strnulé návyky mysli, díky čemuž dokážou zmírnit silné závislosti, jiným způsobem neléčitelné deprese i existenciální úzkost, kte rá může následovat po diagnóze smrtelného onemocnění. A v neposlední řadě mají moc zasáhnout do vnitřního prožívání mysli, díky čemuž se změnilo to, jak moderní věda na samotnou podstatu mysli nahlíží. Nicméně proč se u určitých druhů hub takové látky vyvinuly, to je stále předmětem dohadů a spekulací. Promnul jsem si oči, přetočil se na druhý bok a sebral odvahu, abych se ještě jednou podíval na slova na obrazovce. Jak byste ohodnotil(a) svůj pocit, že prožitou zkušenost nelze vystihnout slovy?
Nejefektivnějšími a nejvynalézavějšími manipulátory živočišného chování je skupina hub, které napadají hmyz. Tyto „zombie houby“ dokážou pozměnit cho vání svého hostitele způsobem, z něhož mají jednoznačný užitek: tím, že hmyz ovládnou, rozptýlí své výtrusy a završí životní cyklus. K nejprobádanějším případům patří houba Ophiocordyceps unilateralis spa dající do rodu housenců, která žije ve společnosti mravenců. Jakmile je mrave nec infikován, houba ho zbaví vrozeného strachu z výšek, přiměje ho opustit relativní bezpečí hnízda a donutí ho vyšplhat na nejbližší rostlinu — čemuž se říká summit disease neboli „vrcholová nemoc“. V určitou chvíli se mravenec na příkaz houby do rostliny ve „smrtelném sevření“ zakousne. Mycelium mraven ci proroste nohama a k rostlině ho připoutá. Potom houba tělo mravence stráví a jeho hlavou nechá vyrašit plodnici, z níž se na další mravence lezoucí po zemi vysypou spory. Pokud svou oběť minou, vytvoří druhotné lepkavé výtrusy, kte ré se na pružných vláknech roztáhnou do všech stran a fungují jako nástraha. Zombie houby chování svých hmyzích hostitelů ovládají mimořádně pre cizně. Ophiocordyceps mravence přinutí ke smrtelnému sevření v pásmu, kde panuje ideální teplota i vlhkost, kterou houba potřebuje k plození: pětadva cet centimetrů nad zemí. Mravenec je naváděn v závislosti na tom, odkud svítí slunce, a všichni infikovaní jedinci se zakusují synchronizovaně v pravé poled ne. K tomu si na spodku listu nezvolí jen tak ledajaké místo. V devadesáti osmi procentech případů se zahryznou do hlavní žilky. Vědce dlouho mátlo, jak vlastně tyto predátorské houby nad svými hmyzí mi hostiteli získávají nadvládu. V roce 2017 výzkumný tým Davida Hughese,
96 • Propletený život
předního odborníka na manipulativní chování hub, infikoval mravence hou bou Ophiocordyceps v laboratorních podmínkách. Jakmile se mravenci zakousli, badatelé jejich těla zakonzervovali, nakrájeli je na tenké plátky a rekonstruovali trojrozměrný obraz houby rozrostlé uvnitř. Zjistili, že houba se do znepokojivé míry stala jakýmsi jejich náhradním orgánem. Infikovaného mravence tvoři la z celých čtyřiceti procent. Hyfy se vinuly jeho tělními dutinami od hlavy až k nohám, ovíjely se kolem jeho svalových vláken a koordinovaly jeho činnost prostřednictvím propojené myceliální sítě. Nicméně v mozku houba nápad ně chyběla. To Hughes a jeho kolegové nečekali. Předpokládali, že když houba nad chováním mravence vykazuje tak dokonalou kontrolu, musí napadat hlav ně mozek. Vetřelec místo toho nejspíš postupuje farmakologicky. Výzkumníci se do mnívají, že houba tahá za nitky vylučováním látek, které působí na svaly a cen trální nervovou soustavu, přestože fyzicky Ophiocordyceps v mozku přítomen není. O jaké látky se konkrétně jedná, to se dosud neví. Neví se ani to, jestli hou ba dokáže mozek mravence od těla zcela odstřihnout a stahy svalů koordinovat přímo. Ophiocordyceps je ovšem blízkým příbuzným paličkovice nachové, z níž švýcarský chemik Albert Hofmann původně izoloval sloučeniny potřebné k vý robě LSD, a také produkuje látky náležící ke skupině chemických látek, které se k syntéze LSD používají (souhrnně se nazývají „námelové alkaloidy“). Ukázalo se, že části genomu Ophiocordyceps zodpovídající za produkci těchto alkaloidů jsou v těle infikovaných mravenců aktivovány, což naznačuje, že se tyto látky na ovládání mravenčího chování nějakým způsobem podílejí. Ať už to houby dělají jakkoli, jejich zásahy do cizích organismů jsou podle všech lidských měřítek pozoruhodné. Ani po desítkách let výzkumu a mnoha miliardových investicích se naše schopnost regulovat lidské chování pomocí lé čiv dostatečně nevyladila. Například antipsychotika necílí na konkrétní projevy chování — prostě jen pacienta zklidňují. Porovnejte to s osmadevadesátipro centní úspěšností Ophiocordyceps v tom, že mravenec nejen vyšplhá do výšky a naposledy se zahryzne — k tomu dochází vždy —, ale zakousne se do specific ké části listu, která nabízí nejlepší podmínky k vyplození. Abychom byli spra vedliví, Ophiocordyceps a další zombie houby měly na vytříbení své strategie spoustu času. Chování infikovaných mravenců po sobě totiž zanechává stopy: po jejich smrtelných kousancích na žilkách listů zůstávají charakteristické jizvy
Myceliální mysl • 97
a fosilie takových jizviček počátek onoho chování datují až do eocénu, geologic ké epochy před čtyřiceti osmi miliony lety. Vypadá to, že houby manipulovaly s myslí živočichů po většinu času, co na Zemi nějaké mysli existují.
Ophiocordyceps vyrůstající z mravence
Bylo mi sedm, když jsem zjistil, že lidé mohou měnit stav svého vědomí pojí dáním jiných organismů. Rodiče mě a mého bratra vzali s sebou na Havaj, kde plánovali trávit dovolenou společně se svým přítelem, excentrickým spisovate lem, filozofem a etnobotanikem Terencem McKennou. Jeho velkou vášní byly rostliny a houby, které ovlivňují mysl. V Bombaji kdysi pašoval hašiš, v Indonésii sbíral motýly a v severní Kalifornii pěstoval psilocybinové houbičky. Teď přebý val v nekonvenčním útočišti zvaném Botanical Dimensions, které se nacházelo pár kilometrů po rozbité silnici na svazích sopky Mauna Loa. Vytvořil si v ha vajské divočině lesní zahradu, jakousi živou sbírku vzácných i méně vzácných psychoaktivních a léčivých rostlin nasbíraných ze všech koutů tropického svě ta. Když chtěl člověk na záchod, musel se po klikaté cestičce vydat pralesem do kadibudky a podlézat při tom pod mokrými listy a liánami. Několik kilometrů níže po silnici bylo místo, kde se do moře vlévaly proudy lávy a voda tam vřela a pěnila. Největší zálibu měl McKenna v psilocybinových houbách. Poprvé je ochut nal, když se svým bratrem Dennisem na začátku sedmdesátých let cestoval po kolumbijské Amazonii. V následujících letech v sobě McKenna díky pravidel ným „impozantním“ dávkám houbiček objevil výjimečnou vyřídilku a nadání mluvit na veřejnosti. „Uvědomil jsem si, že moje schopnost rodilého Ira vymlu vit lidem díru do hlavy nabrala během těch let užívání houbiček pořádné ob rátky,“ vzpomínal. „K menším skupinám lidí jsem dokázal promlouvat s téměř
98 • Propletený život
elektrizujícím účinkem o […] překvapivě transcendentálních záležitostech.“ McKennova bardská zamyšlení — obsáhlá a hojně šířená — jsou dodnes vícemé ně stejnou měrou vychvalována i zatracována. Po několika dnech v Botanical Dimensions mě sklátila horečka. Pamatuji si, jak jsem ležel pod moskytiérou a pozoroval McKennu, který ve velkém hmoždí ři drtil jakousi směs. Myslel jsem si, že mi připravuje nějaký lék, a tak jsem se ho zeptal, co dělá. Svým legračním vrzavým hlasem s typickým líným přízvukem mi vysvětlil, že jde o něco úplně jiného: o rostlinu, která nás stejně jako některé druhy hub dokáže uvést do říše snů. Když máme štěstí, mohou k nám ty orga nismy dokonce promlouvat. Jsou to silné léčivé prostředky, které lidé používají odpradávna, ale mohou být i nebezpečné. Lenivě se usmál. Řekl mi, že až budu starší, můžu tu drť ochutnat — jak se ukázalo, byla to psychoaktivní sestřenice šalvěje lékařské zvaná šalvěj divotvorná (Salvia divinorum) —, ale teď ještě ne. Byl jsem z toho dočista vedle. V živočišném světě bychom našli mnoho příkladů intoxikace — ptáci zobou opojné bobule, lemuři lízají stonožky, můry pijí nektar z psychoaktivních kvě tin — a je pravděpodobné, že psychotropní látky používáme déle, než jsme lid mi. Účinky těchto substancí jsou „mnohdy nevysvětlitelné, ba nadpřirozené“, napsal Richard Evans Schultes, profesor biologie na Harvardu a přední odbor ník na psychoaktivní rostliny a houby. „Není pochyb, že [tyto sloučeniny] byly užívány a známy lidské zkušenosti od nejranějšího experimentování člověka s okolní vegetací.“ Leckteré mají „neobvyklé, mystické a omamné“ účinky a stej ně jako psilocybinové houby jsou s lidskými kulturami a duchovními praktika mi úzce spjaté. Prožívání a stav vědomí mění celá řada hub. Ikonická houba muchomůr ka červená (Amanita muscaria) s bíle tečkovaným červeným kloboukem, kte rou v odlehlých oblastech Sibiře pojídají sibiřští šamani, vyvolává euforii a vidi ny. Paličkovice nachová neboli námel má hrůznou škálu účinků od halucinací přes křeče po pocit nesnesitelného pálení. Jedním z hlavních příznaků otravy námelem jsou právě samovolné stahy svalů a schopnost námelových alkaloidů způsobovat u lidí svalové kontrakce může odrážet jejich obdobnou roli u mra venců napadených Ophiocordyceps. Hned několik hrůz vyobrazených renesan čním malířem Hieronymem Boschem je patrně inspirováno symptomy ergo tismu a existuje hypotéza, že četné případy „taneční mánie“ mezi čtrnáctým
Myceliální mysl • 99
a sedmnáctým stoletím, při nichž stovky měšťanů celé dny bez ustání tančily, byly ve skutečnosti křeče způsobené námelem. Nejdéle zdokumentované používání psilocybinových hub má kořeny v Mexi ku. Dominikánský mnich Diego Durán napsal, že psychoaktivní houby — zná mé jako „maso bohů“ — se podávaly při příležitosti korunovace aztéckého cí saře v roce 1486. Francisco Hernández, osobní lékař španělského krále, popsal houby, které „při požití nepřivodí smrt, ale šílenství, jež v některých případech již neodezní a jehož příznakem je nezřízený smích […] Jiné sice nevyvolávají smích, ale přivádějí před zraky přeludy všemožné jako války a démonické zjevy.“ Snad nejbarvitěji užívání houbiček vylíčil františkánský mnich Bernardino de Sahagún (1499–1590): Jedli malé houby s medem, a když pak začali pociťovat jejich účinky, pustili se do tance, někteří zpívali, jiní plakali […] Někteří nechtěli zpívat, ale usedli do svých příbytků a zůstali tam v jakémsi usebraném pohroužení. Byli tací, kteří se viděli umírat a žehrali nad svým osudem, další sledovali, jak je požírají divoké šelmy […] Když opilost z hub pominula, navzájem si vyprávěli vidiny, které spatřili.
Přímé důkazy o konzumaci hub ve Střední Americe sahají až do patnácté ho století, ale používání psilocybinových houbiček má v dané oblasti tradici té měř jistě mnohem delší. Našly se stovky soch houbovitého tvaru, které pochá zejí z druhého tisíciletí před naším letopočtem, a staré rukopisy z období před dobytím Španěly vyobrazují, jak jsou houby pojídány a drženy ve vzduchu ope řenými božstvy. Podle McKenny lidé psilocybinové houby pojídají ještě déle a jde o jev, kte rý leží v samotných základech biologické, kulturní i spirituální evoluce lidstva. Důkazy náboženství, složitějšího společenského uspořádání, obchodu a nejra nějšího umění se v lidské historii zhruba před padesáti až sedmdesáti tisíci lety objevují v poměrně rychlém sledu za sebou. Co tento vývoj vyvolalo, není zná mo. Někteří odborníci ho přisuzují vzniku komplexního jazyka. Jiní razí hypo tézu, že genetické mutace způsobily změny ve struktuře mozku. McKenna měl za to, že první záblesky lidské sebereflexe, jazyka a spirituality zažehly právě psi locybinové houby, a to někdy v prakulturní mlze starší doby kamenné. Houby byly prvotním stromem poznání.
Sbírka „houbových kamenů“ z Guatemaly na fotografii z počátku sedmdesátých let dvacátého století. Předpokládá se, že se jich dochovaly asi dvě stovky. Tyto sošky dokazují, že obřadní pojídání psilocybinových hub spadá přinejmenším už do druhého tisíciletí př. n. l. GR ANT K ALIVODA , S L ASK AV ÝM SVOLENÍM CHARLOT TE SCHA ARFOVÉ
Četnost spojů mezi sítěmi mozkové aktivity při běžném bdělém vědomí (vlevo) a po vstříknutí psilocybinu (vpravo). Jednotlivé sítě jsou znázorněny barevnými kolečky po obvodu grafů. Po aplikování psilocybinu dochází k bouřlivému nárůstu neuronových drah. Právě s tímto stavem mozkové nestability patrně souvisí schopnost psilocybinu měnit lidské vnímání. Přetištěno z Petriho et al. (2014).
Mykoheterotrofní rostlina Voyria tenella v tropickém deštném lese v Panamě. Mykoheterotrofové — „hackeři“ lesního internetu — přišli o schopnost fotosyntézy a živiny čerpají z mykorhizních houbových sítí, které se prostírají v podzemí. S L ASK AV ÝM SVOLENÍM CHRISTIANA ZIEGLER A
Mykoheterotrofní „přízračná“ rostlina Monotropa uniflora v přírodní rezervaci Adirondack Park ve státě New York S L ASK AV ÝM SVOLENÍM DENNISE K ALMY
Mykoheterotrofní rostlina Sarcodes sanguinea — „planoucí ohnivý sloup“ Johna Muira — v přírodní rezervaci El Dorado National Forest v Kalifornii S L ASK AV ÝM SVOLENÍM TIMOTHYHO BOOMER A
Mykoheterotrofní „lízátková“ rostlina Allotropa virgata v přírodní rezervaci Salt Point State Park v Kalifornii S L ASK AV ÝM SVOLENÍM TIMOTHYHO BOOMER A
Blízkost organismů na druhou. Kořeny mykoheterotrofní Voyria tenella jsou hustě prorostlé mykorhizními houbami. Na detailu A houby tvoří světlý prstenec po obvodu kořene. Na detailu B houby znázorňuje červená barva a dužina rostliny byla odmazána. Měřítko = 1 milimetr. Přetištěno z Sheldraka et al. (2017).
Mykorhizní houby žijící v kořeni mykoheterotrofní Voyria tenella. Houbu znázorňuje červená barva, kořen rostliny šedá. A až D ukazují tutéž část kořene, přičemž dužina rostliny je postupně odmazávána. Měřítko = 100 mikrometrů. Přetištěno z Sheldraka et al. (2017).