Odhalení Kamarádů z Medového lesa „Jak, co, kde, kdo?!“ volají Kamarádi z Medového lesa jeden přes druhého. Chrochtík se pro jistotu zaboří do svého kaliště tak hluboko, až mu z něj vykukuje jen rypáček. „Já,“ odpoví hlásek a za balvanem vykoukne obličej kluka, který stojí na břehu potoka. „To snad není pravda!“ odfrkne si Míša a okamžitě nasadí svůj nejmilejší úsměv lišáka plyšáka. To dítě za to přece nemůže, že se dnes Kamarádi z Medového lesa nechávají v jednom kuse někým odhalovat. „Ahojky,“ pozdraví Makovička mile, protože ta se umí vždycky ze všech nejrychleji přizpůsobit nové situaci. „Kohopak to tu máme?“ !"
A zatímco se Chrochtík ještě rochní v blátivé lázni, kluk mezitím vyšplhá na balvan. Obejme si rukama kolena a zírá na vodu. Od hladiny se odráží slunce a on mhouří oči. „Hele,“ hlesne a rukou ukáže ke břehu, „tamhle je pstruh. Je tam už strašně dlouho. Pořád na stejném místě. Protiproud.“ „Ano,“ odpoví Míša překvapeně. „To je Oskar. Ale vždyť ho skoro není vidět...“ „Já ho vidím. Já často vídám věci, které ostatní nevidí,“ špitne tiše kluk.
!#
„Všechno v pořádku, Lukáši?“ ozve se najednou malá čarodějka. S vykasanou sukní stojí v potoce, rukou si zastiňuje oči proti slunci a dívá se k balvanu. Lukáš na ni mlčky zamává a Valentýna přebalancuje po kluzkých kamenech zpátky na břeh, kde se znovu usadí na deku vedle hajného Michala. !$
„Tak teď všichni zase na chvíli z vody ven, aby vám roztály ty vaše ledové nožky!“ volá na děti. Lukáš si přitáhne kolena ještě těsněji k bradě. „Já vodu nemám rád,“ prohlásí. „Já taky ne!“ vykřikne Chrochtík nadšeně. „Kamarádi? Chro, chro, jsme kamarádi? Budeme děsní kamarádi, platí?“ Lukáš přikývne. „A nechceš jít i tak za ostatními?“ zeptá se Daňka. „Nemusíš si přece hrát v potoce, když nechceš.“ Lukáš zavrtí hlavou. „A proč ne?“ vyptává se dál Míša. „Když já neumím pořádně mluvit,“ odpoví Lukáš a podívá se na hodinky. „Čtvrt na čtyři,“ řekne. „Nebo taky patnáct hodin a patnáct minut. Podívejte, vteřinová ručička je letadlo,“ nastaví Kamarádům z Medového lesa zápěstí. „Když to letadlo obletí jednou kolem dokola, !%
uběhne jedna minuta. Šedesát kol je jedna hodina.“ „Páni, ty máš teda znalosti,“ nevychází Makovička z údivu. „Taky bych chtěla mít hodinky. Vysvětlíš mi pak, jak se na nich čte čas? Existují taky nějaké hodinky s kytičkami?“ „Já bych pil, pil, pil,“ vpadne jim do hovoru Chrochtík a zanoří rypáček do čisté vody. „Počkat,“ vstoupí do toho Míša. Všiml si, že všichni právě přeslechli jednu velmi důležitou informaci. „Jaks to myslel, že neumíš...“ chce se zeptat, jenže ho přeruší Chrochtík. Právě dopil a s čisťoučkým rypáčkem teď vypadá ještě víc jako marcipánové prasátko, které někdo ponořil do čokolády. „Mně teda přijde, že v mluvení nejsi vůbec k zastavení,“ vyjádří svůj názor a ostatní mu dají za pravdu. „Přesně to jsem chtěl říct taky,“ přitaká souhlasně Míša. &'
Moc pěkný nápad... Druhý den se kamarádi takřka současně sejdou u spadlého stromu, kterému se říká Trouchnička. Všichni ještě dlouho mysleli na Lukáše a teď se ani jeden z nich nemůže dočkat, až se dozví, jestli ostatní dostali nějaký dobrý nápad. „Kdo chce začít?“ obrátí se na kamarády Daňka. Plni očekávání se dívají jeden na druhého, ale nikdo nic neříká. „Ehm...“ ozve se rozpačitě Makovička a vytrhává si ze srsti neviditelné cucky. „A to jsem si myslel, že budete mít všichni spoustu skvělých nápadů,“ podivuje se Chrochtík. ((
„No jo,“ začne Míša neurčitě. „Tak třeba já jsem pro samé přemýšlení neměl moc času na přemýšlení.“ „Jo tak,“ mrkne na něj Daňka. „Nad tím teď hloubat nemusíme, že ne? Já jednoduše přiznávám, že mě prostě nic nenapadlo.“ Makovička nedočkavě zatleská. „Ha!“ zvolá. „To nemůže být pravda. To třeba já jsem měla celou řadu nápadů, jenže byly úplně pitomé...“ „No počkej,“ vstoupí do toho Míša. „Spoustě velkých nápadů předcházely samé pitomé. To kdysi řekl jeden známý vynálezce. Nebo tak nějak přibližně. Tak ven s tím.“ „S čím?“ nechápe Chrochtík. „S Makoviččinými pitomými nápady,“ objasní Míša. „Ale nesmíte se mi smát,“ varuje je Makovička. „Čestné lesní slovo,“ přísahá Daňka za všechny. Makovička se nadechne. „Tak tedy,“ spustí, „nejlepší by bylo z něj slova tahat. Tak jako ()
jsme včera vytáhli Chrochtíka z toho dutého kmene. Když se něco zasekne, je přece zapotřebí to vytáhnout,“ zopakuje, když vidí na tvářích kamarádů, že jsou čím dál bezradnější. „Vidíte, teď byste se mi nejradši vysmáli... Prostě nejde z druhého něco vytáhnout. Jako na nějakém laně. Nebo na provázku. Nebo na niti,“ brebentí Makovička. „To je mi samozřejmě jasné. Ale přece jsme se dohodli, že každý může své nápady jednoduše...“ „Však taky může!“ zvolá Daňka. Pak se zarazí: „Počkejte. Pšššt, ticho.“ Vtom se, kkkkrrriiiééémmmm, lesním tichem rozlehne vzdálený řev motorové pily. Daňka nelibě přimhouří oči. „To je tak nepříjemný zvuk,“ podotkne na vysvětlenou. „Michal se holt pustil do práce,“ prohlásí Chrochtík hrdě. „Až vyrostu, taky chci být hajným.“ ("
„Však taky bylo na čase, aby Michal zase začal trochu pracovat,“ prohlásí Makovička. „Mně připadá, že v Medovém lese vládne velký zmatek.“ Zachichotá se. „Nemůže přece jak je den dlouhý jen běhat za malou čarodějkou.“ „Pojďte,“ vybídne je Míša s pohledem upřeným na Daňčiny cukající uši. „Půjdeme dolů k potoku. Tam uslyšíme příjemnější zvuky. Vodu, vítr, děti, racky...“ „Racky,“ chichotá se Daňka a vděčně na Míšu kývne. Vzápětí několika plavnými skoky zmizí v lese.
Když zvířátka dorazí k balvanu u potoka, není po školkových dětech ještě ani vidu ani slechu, proto se Kamarádi z Medového lesa seskupí na břehu potoka, kde se třpytivá zrníčka písku na sluníčku lesknou jako jemňoučký zlatý prášek. Řev motorové pily sem doléhá jen slabě. (#
„Tady je to mnohem lepší,“ prohlásí spokojeně Daňka a svalí se do teplého písku. „Abychom se vrátili k tomu, co před chvilkou říkala Makovička... To s tím provázkem a lanem a tak... Něco mi to připomnělo. Chrochtíku, jak to včera říkala tvoje maminka na rozloučenou?“ Chrochtík se zamyslí. „Ahoj?“ vyhrkne nakonec. „Ehm, mám dojem, že: Vyhýbejte se cestám a neberte s sebou žádná cizí zvířata. Prostě to, co říká vždycky...“
($