Dave Goulson: Tichá Země

Page 1

204 mm

Přiklání se tak k závěru kultovní knihy Rachel Carsonové Tiché jaro, po jejímž vydání v roce 1962 došlo k celosvětovému zákazu používání DDT. Zanedlouho ale byly zavedeny nové pesticidy, stejně smrtící jako DDT, a v současnosti se lidstvo nachází na pokraji nové krize. Co nastane, když veškerý hmyz zcela zmizí? Dave Goulson zkoumá souvislosti mezi klimatickou změnou, přírodou, volně žijícími živočichy a rostlinami a zmenšující se biodiverzitou a analyzuje zhoubný dopad na planetu a její obyvatele. Podle Goulsona ještě není pozdě tento pokles zastavit a Tichá Země je k tomu naléhavou výzvou.

Od stejného autora

129 mm

TICHÁ ZEMĚ

Na základě třicetiletého výzkumu napsal Dave Goulson srozumitelnou, fascinující a důležitou knihu, v níž se zabývá důkazy alarmujícího poklesu množství hmyzu na celém světě. „Pokud přijdeme o hmyz, všechno se zhroutí,“ varoval v rozhovoru pro New York Times. Hlavní příčinou tohoto poklesu hmyzích populací je nerozvážné používání chemických pesticidů.

35 mm

Dave Goulson

129 mm

Dave Goulson

TICHÁ ZEMĚ www.knihykazda.cz

Jak odvrátit hmyzí apokalypsu


Obsah Úvod : Život s hmyzem

7

část I.: Proč je hmyz důležitý 1. Stručná historie hmyzu 2. Důležitost hmyzu 3. Zázračný hmyz

13 15 25 41

část II.: Hmyzu ubývá 4. Důkazy úbytku hmyzu 5. Změna výchozích bodů

51 53 76

část III.: Příčiny ubývání hmyzu 6. Ztrácejí svůj domov 7. Otrávená zem 8. Regulace plevele 9. Zelená poušť 10. Pandořina skříňka 11. Bouře se blíží 12. Rozsvícená Země 13. Invaze 14. Známá a neznámá neznáma 15. Smrt tisíci ranami

81 83 94 132 149 159 171 189 195 206 219


část IV.: Kam směřujeme? 16. Pohled z budoucnosti

227 229

část V.: Co můžeme dělat? 17. Zvýšení informovanosti 18. Zazelenění našich měst 19. Budoucnost zemědělství 20. Všude samá příroda 21. Každý může přispět

247 249 266 280 305 315

Poděkování Doporučená literatura Rejstřík

331 332 344


Úvod

Život s hmyzem

Hmyz mě fascinuje celý život. Jedna z mých nejranějších vzpomínek je, jak jsem ve svých pěti nebo šesti letech našel pár žluto‑černě pruhovaných housenek okusujících nějaký plevel vyrůstající z prasklin v asfaltu na okraji školního hřiště. Posbíral jsem je, uložil si je mezi drobečky do své prázdné dózy na svačinu a odnesl je domů. S pomocí rodičů jsem našel několik druhů listí vhodných na jejich krmení a housenky se nakonec změnily v pěkné, tmavě purpurovo-černé můry (evropští čtenáři by mohli poznat přástevníka starčkového). Připadalo mi to jako nějaké kouzlo – a připadá doposud. Byl jsem lapen. Od té doby se mi nějakým zázrakem podařilo udělat si ze svého dětského koníčku zdroj obživy. V dospívání jsem trávil každý víkend a každé prázdniny chytáním motýlů, přípravou sladkých návnad na můry a používáním pastí na chytání brouků. Kupoval jsem si vajíčka exotických můr od odborných zásilkových dodavatelů a sledoval, jak z nich rostou bizarní, duhově zbarvené housenky, které se nakonec proměnily v obří, skvostné můry: martináče měsíčitého s dlouhými ocasními ostruhami z Indie, martináče z Madagaskaru s blýskavýma falešnýma očima a obřího čokoládově hnědého martináče atlase, vůbec největší druh můry z jihovýchodní Asie. Když jsem se dostal na Oxfordskou univerzitu, nevyhnutelně jsem si vybral 7


Tichá Země

studium biologie a později jsem napsal doktorskou práci o životě motýlů na Oxford Brookes, poněkud méně nóbl univerzitě usazené na kopci na východě Oxfordu. Poté se mi podařilo získat různé výzkumné pozice: jako první jsem zpátky na Oxfordské univerzitě zkoumal výjimečné zvyky při páření červotoče kostkovaného a pak jsem ve vládní laboratoři v Oxfordu studoval možnosti regulace škůdců z řad můr postřikováním zemědělských plodin viry. Protože jsem hmyz zabíjel nerad, tuto práci jsem nenáviděl a neobyčejně se mi ulevilo, když jsem dostal nabídku na trvalou pracovní pozici na fakultě biologie Southamptonské univerzity. Právě tam jsem se začal specializovat na čmeláky, pro mě nejroztomilejší druh hmyzu (a že mají tvrdou konkurenci). Učarovalo mi, jak si čmeláci vybírají rostliny, které navštěvují, a strávil jsem pět let objasňováním toho, jak se vyhýbají prázdným květům, které očichávají a hledají na nich nepatrný zápach nohou nedávných čmeláčích návštěvníků. Dospěl jsem k poznání, že za svým neobratným, medvídkovským vzhledem jsou to chytří, intelektuální obři hmyzího světa schopní orientovat se podle význačných bodů a rozkvetlých ploch v krajině, zapamatovat si jejich umístění a účinně získávat odměnu skrytou ve složitě tvarovaných květech. Žijí ve vysoce organizovaných společenských koloniích, kde se osnují spiknutí a královnovraždy jsou běžnou záležitostí. Ve srovnání s nimi se motýli, které jsem lovil jako mladík, teď zdají jako krásná, ale přihlouplá stvoření. Při svém pozorování hmyzu jsem měl možnost procestovat svět od pouští Patagonie až po ledové vrcholky Fjordlandu na Novém Zélandu a vlhké, zalesněné hory Bhútánu. Pozoroval jsem mračna motýlů zvaných ptakokřídlec usrkávajících minerální soli z bahnitých břehů řeky na Borneu a tisíce světlušek synchronně rozsvěcejících své zářivé zadečky v nočních bažinách v Thajsku. Doma v Sussexu jsem na své zahradě strávil bezpočet hodin vleže na břiše při pozorování lučních koníků, 8


Úvod: Život s hmyzem

jak se dvoří partnerce a odhání své soky, škvorů, jak pečují o své mladé, mravenců sajících medovici od mšic a včel čalounic ukusujících kousky listů, aby si jimi vystlaly svá hnízda. Ohromně mě to baví. Trápí mě ale vědomí, že těchto tvorů ubývá. Je to padesát let, kdy jsem prvně sesbíral ty housenky na školním hřišti, a každý rok, který od té doby uběhl, je o něco méně motýlů, méně čmeláků – méně téměř všech z té spousty tvorečků, kteří hýbou světem. Tato fascinující a krásná stvoření mizí, mravenec po mravenci, včela po včele, den za dnem. Odhady se různí a jsou nepřesné, ale zdá se pravděpodobné, že od doby, kdy mi bylo pět let, ubylo hmyzu o 75 procent, možná i víc. Vědecké důkazy pro to jsou rok od roku silnější a stále víc studií popisuje kolaps populací motýlů monarchů v Severní Americe, úbytek hmyzu v zalesněných a lučinatých oblastech v Německu nebo podle všeho neúprosné zmenšování rozmanitosti čmeláků a pestřenek ve Spojeném království. V roce 1962, tři roky před mým narozením, Rachel Carsonová ve své knize Tiché jaro varovala, že na naší planetě způsobujeme strašlivé škody. Plakala by, kdyby viděla, jak moc se situace zhoršila. Na hmyz bohatá stanoviště jako lučiny, mokřady, vřesoviště a tropické deštné pralesy jsou rozrývána buldozery, vypalována nebo přeorávána a likvidována v ohromném měřítku. Problémy s pesticidy a hnojivy, které zdůrazňovala, nabyly na mnohem větší závažnosti a v současnosti putují do životního prostředí na celé planetě každý rok odhadem tři miliony tun pesticidů. Některé z těchto pesticidů jsou pro hmyz tisícinásobně toxičtější než kterékoli z chemikálií, jež existovaly za časů Carsonové. Lidé způsobují svou činností degradaci a erozi půdy, dusí řeky naplaveninami a zabíjejí v nich život chemikáliemi. Klimatická změna, pojem v její době neznámý, nyní hrozí dalším pustošením naší těžce zkoušené planety. Všechny tyto změny se odehrávají za našeho života, přímo před našima očima a dál zrychlují. 9


Tichá Země

Pokles množství hmyzu je děsivě smutný pro ty z nás, kdo tyto malé tvory milují a cení si jich pro ně samotné, ohrožuje to ale také všeobecný prospěch lidstva, protože hmyz potřebujeme k opylování našich zemědělských plodin, k recyklaci hnoje, listí a mrtvých těl, k udržování zdravé půdy, k regulaci škůdců a z mnoha a mnoha dalších důvodů. Spousta větších zvířat jako ptáci, ryby a žáby je závislých na hmyzu coby svém zdroji potravy. Pro divoké květiny je životně důležitý kvůli jejich opylování. S tím, jak bude hmyzu ubývat a bude stále vzácnější, se náš svět postupně úplně zastaví, protože bez hmyzu nemůže fungovat. Jak Rachel Carsonová napsala: „Člověk je součástí přírody a jeho válka proti přírodě je nevyhnutelně válkou proti sobě samému.“ Trávím teď většinu svého času úsilím přesvědčit další lidi, aby milovali hmyz a pečovali o něj nebo ho přinejmenším respektovali za všechny ty životně důležité úkoly, které plní. Proto jsem samozřejmě napsal tuto knihu. Chci, abyste viděli hmyz tak jako já: jako krásný, překvapivý, někdy mimořádně podivný, někdy zlověstný a znepokojivý, ale vždy úžasný a zasluhující naši úctu. Jsem přesvědčený, že vás ohromí některé z jeho svérázných návyků, životních cyklů a chování, vedle nichž jsou výplody autorů science fiction těžkopádně všední. Při zkoumání světa hmyzu, jeho evoluční minulosti, jeho důležitosti a mnoha hrozeb, jimž čelí, jsou kapitoly proloženy krátkými vsuvkami – stručnými náhledy do života některých z mých oblíbených druhů hmyzu. Čas se sice skutečně krátí, ještě ale není příliš pozdě situaci zachránit. Náš hmyz potřebuje vaši pomoc. Většina druhů ještě nevyhynula, a když jim jen poskytneme určitý prostor, mohou se rychle brzy vzpamatovat, protože hmyz se množí rychle. Hmyz žije všude kolem nás: v našich zahradách, parcích, na zemědělské půdě a v půdě pod našima nohama, dokonce i v puklinách v městských chodnících, takže se všichni můžeme zapojit do 10


Úvod: Život s hmyzem

péče o něj a zajistit, aby tito životně důležití tvorové nezmizeli. Tváří v tvář mnoha environmentálním problémům, které se nám rýsují na obzoru, si můžeme připadat bezmocní, my všichni ale můžeme na podporu hmyzu podnikat jednoduché kroky. Tvrdím, že potřebujeme zásadní změnu. Měli bychom pozvat více hmyzu do svých zahrad a parků a změnit prostředí svých měst a travnatých okrajů silnic, železničních náspů a kruhových objezdů v síť květnatých stanovišť bez pesticidů. Musíme radikálně změnit náš roztříštěný systém zásobování potravinami, snížit plýtvání jídlem a omezit konzumaci masa, abychom tak mohli vyšetřit velké plochy méně produktivní půdy pro přírodu. Při produkci potravin ve spolupráci s přírodou potřebujeme vybudovat skutečně trvale udržitelné systémy zemědělské produkce, místo abychom pěstovali komerční plodiny v rozsáhlých, pustých, pesticidy a hnojivy nasycených monokulturách. My všichni můžeme pomoct přispět k prosazení těchto změn mnoha různými způsoby: nakupováním a konzumací lokálních, sezonních, ekologicky vypěstovaných druhů ovoce a zeleniny; pěstováním vlastních potravin; hlasováním pro politiky, kteří berou otázky životního prostředí vážně; vzděláváním našich dětí ohledně urgentní potřeby lépe pečovat o naši planetu. Představte si budoucnost, v níž jsou naše města zelená, všechen volný prostor je plný divokých květin, kvetoucích a plodících stromů, zelených střech a zelených stěn, kde děti mohou vyrůstat se štěbetáním ptáků, s cvrkotem lučních kobylek, bzučením čmeláků, s barevnými záblesky motýlích křídel. Města jsou obklopena malými, biologicky rozmanitými farmami produkujícími zdravé ovoce a zeleninu opylované hojností divokého hmyzu se škůdci udržovanými pod kontrolou za pomoci armády jejich přirozených nepřátel, se zdravou půdou a zásobami uhlíku obhospodařovanými bezpočtem čilých půdních organismů. Dále od měst nové projekty navracení 11


Tichá Země

přírodního charakteru krajině skýtají lidem volnočasové příležitosti ke zkoumání mokřin vzniklých činností bobrů, kde se to hemží vážkami a pestřenkami, květnatých luk a mozaiky zalesněných území, to vše bující životem. Možná se to zdá jako sen, ale na naší planetě je místo pro nás všechny, pro náš naplňující život se zdravou a kvalitní stravou, na krásné, zelené, životem překypující planetě. Musíme se jen naučit žít jako součást přírody, nikoli mimo ni. A prvním krokem je začít pečovat o hmyz, ty malé tvory, kteří umožňují fungování našeho společného světa.

12


5.

Změna výchozích bodů Zajímavým aspektem úbytku hmyzu je, že většina z nás si ho ani nevšimla. Důkazy svědčí o tom, že hmyzu, ale také savců, ptáků, ryb, plazů a obojživelníků je nyní mnohem méně, než tomu bývalo před několika desítkami let, ale protože je tato změna pomalá, je obtížné ji zaregistrovat. Vědci si nyní uvědomují, že my všichni trpíme „syndromem posunu výchozího bodu“, jevem, jehož prostřednictvím přijímáme svět, ve kterém vyrůstáme, za normální, byť se může značně lišit od světa, v němž vyrůstali naši rodiče. Objevují se důkazy, že my lidé také obtížně odhalujeme postupné změny, k nimž dochází během našeho života. Vědci z Imperial College v Londýně tyto dva související, ale odlišné jevy demonstrovali tak, že dělali rozhovory s obyvateli yorkshirského venkova. Chtěli po nich, aby jim vyjmenovali ptáky, kteří jsou běžní dnes, a kteří byli nejběžnější před dvaceti lety, a poté jejich odpovědi srovnávali s velmi přesnými daty, která máme k dispozici o skutečném výskytu ptáků v těchto obdobích. Není překvapením, že starší lidé si vedli lépe při popisování ptáků, kteří byli nejběžnější před dvaceti lety. Vědci to popisují jako „generační amnézii“. Ze zřejmých důvodů mladí prostě nevědí, jaký byl svět předtím, než byli dost staří na to, aby ho byli schopní vnímat. Zajímavější je, že starší lidé si sice dokázali vybavit něco o ptácích před dvaceti lety, jejich popis toho, kteří ptáci byli tehdy nejběžnější, ale byl posunutý 76


Změna výchozích bodů

k tomu, jaký je současný stav. Jejich vzpomínky byly nedokonalé a představovaly jakýsi hybrid přesných vzpomínek a současných pozorování, což vědci označují jako „osobní amnézie“. Naše paměť nás klame a snižuje rozsah a závažnost změn, které pozorujeme. Mnoho lidí si samozřejmě všímá běžných ptáků, s nimiž se setkává ve svém okolí, mnohem méně lidí ale věnuje jakoukoli pozornost hmyzu. Jediný aspekt úbytku hmyzu, který se nějakým způsobem dostal do zorného pole značného počtu lidí, se proslavil jako „fenomén čelního skla“. Neexistují pro to sice žádné přesné důkazy, ale téměř každý člověk zhruba nad padesát let si pamatuje na doby, kdy každá delší denní cesta v letním období končila čelním sklem auta tak posetým mrtvolkami hmyzu, že v zájmu bezpečnosti jízdy bylo nutné zastavit a odstranit je. Podobně noční jízda po venkovských silničkách odhalovala před čelními světly hotovou lavinu můr, která se podobala sněhové bouři. Dnes už jsou řidiči v západní Evropě a Severní Americe vysvobozeni od nutnosti mýt čelní sklo svého auta. Nezdá se pravděpodobné, že by bylo možné tuto skutečnost plně vysvětlit pouze zlepšenou aerodynamikou moderních automobilů. Mám doma jednu starou knihu s recepty na výrobu domácího vína, kde jeden z receptů začíná: „Nejdřív nasbírejte litrovou nádobu květů petrklíče…“ Musela tedy být doba, kdy něco takového bylo zcela normálně možné, ne však za mého života. Pro mě byly petrklíče, tedy prvosenky jarní, vždy vzácné do té míry, že zahlédnout, jak jich několik vykukuje zpod živého plotu, je vzácný příjemný zážitek. Tento recept naznačuje, že náš venkov kdysi oplýval mnohem větší hojností květin, než je tomu dnes, nikdo z žijících si to ale nepamatuje. Přestože jsem nezažil dobu, kdy rostly spousty petrklíčů, myslím, že si dokážu vybavit období v 70. letech, kdy bylo mnohem víc motýlů. Jsem si jistý, že když jsem byl dítě, na zemědělské půdě byla denně k vidění hejna čejek a že nezaměnitelné 77


Tichá Země

jarní volání kukačky bylo slyšet všude na venkově, kam jsem se jen dostal. Děti nového tisíciletí vyrůstají ve světě, kde jsou motýli, čejky a kukačky vzácností. Jejich táta po nich nikdy nechce, aby mu v létě po jízdě oškrábali hmyz nachytaný na čelním skle auta. Téměř jistě nikdy netrávily přestávku na oběd v zarostlém koutě školního hřiště chytáním lučních kobylek do rukou, protože tam obvykle žádné nejsou. Tak jako já nepostrádám louky plné petrklíčů, které jsem nikdy neviděl, nebudou našim dětem nikdy chybět věci, které neviděly nebo nezažily. Pro každou generaci je „normální“ něco jiného. Zdá se pravděpodobné, že děti našich dětí budou vyrůstat ve světě, kde bude ještě méně hmyzu a ptáků a květin, než máme my dnes, a i pro ně to bude normální. Možná se dočtou v knihách nebo spíš na internetu, že ježek kdysi býval běžně k vidění, pravděpodobně ale nikdy nezažijí radost, když ho uslyší, jak v zahradě dupe a funí při hledání slimáků. Nebude jim chybět záblesk křídla babočky admirála o nic víc, než současní obyvatelé USA postrádají přelétající hejna tažných holubů, jež kdysi bývala tak početná, že dokázala zatemnit oblohu. Možná se budou ve škole učit, že na světě kdysi existovaly velké tropické korálové útesy překypující fantastickým a krásným životem, tyto útesy už ale budou dávno zničené, o nic skutečnější než mamuti nebo dinosauři. V uplynulých padesáti letech jsme dramaticky zmenšili hojnost volně se vyskytujících druhů na Zemi. Mnohé kdysi běžné druhy jsou dnes vzácností. Nelze to říct s jistotou, ale když se podíváme na různé studie z Evropy z různých období a zaměřené na různé skupiny hmyzu, zdá se pravděpodobné, že jsme od roku 1970 přišli minimálně o 50 procent našeho hmyzu. Mohlo by to snadno být až 90 procent. Úbytek za posledních sto let je velmi pravděpodobně ještě mnohem větší. Severní Amerika na tom bude pravděpodobně stejně jako Evropa, protože zemědělské postupy jsou tam víceméně podobné, máme ale mnohem 78


Změna výchozích bodů

menší jistotu, co se děje jinde ve světě. Může to být o něco lepší, nebo také horší. To, že máme tak malou jistotu ohledně tempa ubývání hmyzu, je děsivé, protože víme, že hmyz je životně důležitý mimo jiné jako potrava dalších živočichů, opylovač divokých i hospodářských rostlin a recyklátor odpadů. Možná ještě děsivější je, že většina z nás si jakékoli změny ani nevšimla. Ani ti, kdo si vzpomínají na sedmdesátá léta a zajímají se o přírodu, si nejsou schopni přesně vybavit, kolik motýlů nebo čmeláků bylo možné vidět, když jsme byli děti. Lidská paměť je nepřesná, neobjektivní a vrtkavá, a jak bylo zjištěno u vesničanů v Yorkshiru, máme sklony své vzpomínky korigovat. Možná máte nějaký nejasný, vtíravý pocit, že na vašem keři komule kdysi bývali víc než jen jeden nebo dva motýli, nejste si ale jistí. Možná vám jen v paměti uvízl nějaký hodně dobrý den. Je podstatné, když zapomeneme, co kdysi bývalo, a budoucí generace nebudou vědět, co jim schází? Možná je dobré, že se naše výchozí body posouvají, že si zvykáme na nové normy, protože jinak by nám srdce mohlo puknout zármutkem nad tím, co jsme ztratili. Jedna fascinující studie fotografií trofejních rybářů vracejících se do Key West na Floridě s úlovky z let 1950 až 2007 odhaduje, že průměrná velikost ulovených ryb klesla z 19,9 kg na 2,3 kg, ale úsměvy na tvářích rybářů nejsou o nic menší. Dnešní rybáři by pravděpodobně byli smutní, kdyby věděli, o co přišli, oni to ale nevědí. Nevědomost je někdy požehnáním. Na druhou stranu někdo by se mohl přít, že bychom měli zabojovat, vzpomenout si a udržet si tento pocit ztráty. Programy na monitorování života v přírodě nám mohou pomoci měřením těchto změn. Pokud si dovolíme zapomenout, odsoudíme budoucí generace k životu v pochmurném, zbídačeném světě bez prožitku radosti a úžasu, které do našeho života může přinést ptačí zpěv, motýli a bzukot včel a čmeláků. 79


Listoví mravenci Jihoameričtí listoví mravenci vytvářejí po lidech ta největší a nejsložitější společenství na Zemi. V jedné kolonii může žít až osm milionů jedinců, což jsou všechno sestry pečující o svou matku, královnu. Celá kolonie funguje efektivně jako jakýsi „superorganismus“, jak se jí někdy říká. Každá dělnice má nějaký specializovaný úkol, jemuž má také uzpůsobené tělo. Například malé dělnice pečují o potomstvo v hnízdě, středně velké dělnice se vydávají ven na sběr listů a velké dělnice s hodně zvětšenými hlavami a děsivými kusadly brání hnízdo před mravenečníky a dalšími velkými predátory. Některé maličké dělnice se vozí na zádech sběraček a brání je před parazitickými mouchami, které se snaží naklást vajíčka do štěrbin na hlavách sběraček. Celý tento obří a složitý podnik zvláštním způsobem funguje, aniž by ho řídil nějaký konkrétní jedinec. Stejně jako většina zvířat ani mravenci nejsou schopni sami trávit celulózu, hlavní složku rostlinného materiálu. Přesto sběračky sesbírají denně tisíce listů a donesou je do obřího podzemního hnízda po cestách, jež se kroutí pralesním podrostem. Listy jsou dopravovány do podzemních komor, kde roste houbová zahrádka, kultura hub, o niž se přepečlivě starají jiné dělnice a krmí ji rozžvýkanou celulózou z listů. Houba je schopná celulózu strávit a za to, že dostává krmení, produkuje malé shluky výživných tkání označovaných jako staphylae, které tvoří hlavní potravu mravenců. Houby, jež se nacházejí v mravenčích hnízdech, se nevyskytují nikde jinde. Nejsou schopné přežít bez mravenců a mravenci by bez nich brzy pošli hladem.



204 mm

Přiklání se tak k závěru kultovní knihy Rachel Carsonové Tiché jaro, po jejímž vydání v roce 1962 došlo k celosvětovému zákazu používání DDT. Zanedlouho ale byly zavedeny nové pesticidy, stejně smrtící jako DDT, a v současnosti se lidstvo nachází na pokraji nové krize. Co nastane, když veškerý hmyz zcela zmizí? Dave Goulson zkoumá souvislosti mezi klimatickou změnou, přírodou, volně žijícími živočichy a rostlinami a zmenšující se biodiverzitou a analyzuje zhoubný dopad na planetu a její obyvatele. Podle Goulsona ještě není pozdě tento pokles zastavit a Tichá Země je k tomu naléhavou výzvou.

Od stejného autora

129 mm

TICHÁ ZEMĚ

Na základě třicetiletého výzkumu napsal Dave Goulson srozumitelnou, fascinující a důležitou knihu, v níž se zabývá důkazy alarmujícího poklesu množství hmyzu na celém světě. „Pokud přijdeme o hmyz, všechno se zhroutí,“ varoval v rozhovoru pro New York Times. Hlavní příčinou tohoto poklesu hmyzích populací je nerozvážné používání chemických pesticidů.

35 mm

Dave Goulson

129 mm

Dave Goulson

TICHÁ ZEMĚ www.knihykazda.cz

Jak odvrátit hmyzí apokalypsu