Co jsme si nerekli web

CO JSME SI NEŘEKLI a dvěma sklenkami v druhé jsem upíral pohled na křeslo. Co je trapnější, stát opodál a čekat, než se posadím, nebo se posadit a čekat? Stát sám u křesla a neposadit se vypadá divně.

Ale co když nikdo nepřijde? Kdybych si sedl a vstal potřetí, vypadal bych divně a netrpělivě. Musím stát poblíž křesla?

Najít mě by nebylo zase tak těžké. Nemohl bych se zkrátka procházet kolem a povídat si s lidmi? Nebo bych tím budil dojem, že na ně naléhám?

Laura ke mně přišla v doprovodu onoho staršího muže z první řady. Pořád jen zářil. „Skvělá řeč!“ prohlásil a podal mi výtisk mojí knihy. „Děkuji.“ Usedl jsem, otevřel knihu na první straně a vzhlédl. Čekal, co udělám. Probůh, blesklo mi hlavou, já ho znám. Ale kdo to je? Profesor na vysoké? Nějaký známý Lauřiných rodičů? „Rád se s vámi setkávám,“ řekl jsem. „Dlouho jsme se neviděli.“ „Přesně tak,“ odvětil. „Až příliš dlouho,“ dodal jsem. „Ano.“ „Kdy naposledy?“ „Nemám tušení, ale už je to určitě pár let.“ Nastalo ticho a já se snažil zachytit Lauřin pohled. „Rád bych, abyste mi napsal věnování,“ pokračoval. „Aha, ano, samozřejmě.“ Vykulil jsem na Lauru oči a pohodil hlavou k muži. „Věnování. Komu to má být?“ „Přímo mně,“ odpověděl. „A co byste rád, abych napsal?“ zeptal jsem se. „Cokoli chcete. Nechám to na vás.“ Předstíral jsem, že přemýšlím. Když sklonil hlavu, vytřeštil 39