1 Severní Wales Únor 1289 Gavyn se co nejtišeji po kolenou prodíral křovím a modlil se, aby co nejdříve padl soumrak. Pronásledovatelé nebyli daleko, blížili se stále víc. Slyšel frkání jejich koní i dusot kopyt velkých hřebců, cítil pach koňské kůže a potu. Především však vnímal, že honci pátravými zraky zkoumají les, jsou stále ve střehu, hledají právě jeho. Neslyšel však žádné psy, žádné zuřivé stopaře, kteří by byli připraveni okamžitě se rozštěkat, jakmile zachytí jeho pach. Ale spoň za to byl vděčný. Celé tělo ho po výprasku bolelo a věděl, že kdyby se podíval do zrcadla, spatřil by kůži křížem krážem pokrytou modřinami a šrámy. Získal je díky Craddockovi, šerifovi z Agendoru a nej horšímu čubčímu synu pod sluncem. Z toho je ale už nebožtík. Gavyn teď neměl čas o tom přemýšlet. Nedovolí si vzpomí nat na bitku, na bičování, zápach potu ani na zuřivé výhrůžky. Nehodlá si představovat křupnutí přeražené páteře, po němž se Craddock sesul k zemi s hlavou vytočenou v děsivém úhlu na zlomeném krku. Zaryl prsty do vlhké půdy, protáhl se kapradím a podros tem a doufal, že ho skryjí stíny mohutných tisů a dubů. Plížil se k okraji útesu, kde se po příkrém svahu dolů vinula úzká pěšinka. Žádný rozumný člověk ani zvíře při smyslech by se po ní nevyda li, ale pro něj to byla jediná možnost záchrany. Se zaťatými zuby mířil k hřebenu s hrozivým převisem, bylo to však bezpečnější než se dostat do blízkosti lorda z Agendoru. — 16 —
„Hej! Co je to tam?“ zakřičel nějaký muž. Gavyn ztuhl. Zadržel dech a neopovažoval se ani pohnout. „Co?“ „Zdálo se mi, že jsem něco viděl… Ach, to byl jenom tchoř.“ Vyplašený kůň zaržál, když se mezi břečťany a kapradím vznesl pach tchořích výměšků. Gavynovi začaly slzet oči. „Jo, Seamusi. Cos to udělal? Ježíši Kriste, to smrdí! Fuj, pro lásku boží.“ „Ježíši!“ vykřikl někdo, zatímco jiný muž, kterého skrýval soumrak, kdesi poblíž zakašlal. Gavyn vyčkával v tichosti a sledoval, jak útočný tchoř rychle mizí ve stínu spadlého kmene. „Psst!“ rozkázal někdo. Zatímco štiplavý zápach stále ulpíval všude kolem, Gavyno vi se zastavilo srdce. Otcovo zasyčení poznal naprosto bezpečně, jako by s tím hadem vyrůstal, přestože pochopitelně do hradu lorda z Agendoru v životě nevstoupil, namísto toho ho vycho vávala jedna z milenek tohoto starého muže. Polknutím uvolnil stažené hrdlo. Panovala mezi nimi silná nenávist. „Je blízko.“ Opět otcův hlas. Měl ostatně pravdu. Přes husté listoví si Gavyn všiml nejas ného obrysu koňských nohou, které byly tak blízko, že kdyby natáhl ruku, mohl by se zvířete dotknout a vyplašit je. Byl to kůň jeho otce, hřebec s jednou nepravidelnou punčoškou. Gavynovi se rozbušilo srdce při pomyšlení, že je jen kousíček od muže, kte rý ho zplodil, od barona, který ho nenávidí, od zatraceného váleč níka, jenž si ho přeje zabít. „No jo, můj pane, ale ten smrad.“ „To tě nezabije, Baddene,“ pronesl Deverill netrpělivě, když zakašlalo i několik vzdálenějších mužů, již měli ovšem dost rozu mu, aby si nestěžovali. Otcův strážný Badden byl vysoký a sval natý chlap, který se nebál říct, co má na srdci, přestože často na vlastní kůži okusil úder Deverillovy dlaně nebo musel poslouchat lordovy zákeřné posměšky. Gavyn se rychle nadechl odporně páchnoucího vzduchu. — 17 —
Kůň se pohnul, obrátil se, až mu od kopyt odlétly suché listy a hlína, uzda v houstnoucím šeru zacinkala. Gavyn si byl jistý, že kdyby vzhlédl, uviděl by otcovu vzteklou tvář, která se tolik podobala té jeho, jak zírá do tmy a nabádá noc, aby ještě počkala, než dokončí svůj úkol. „Zatraceně, to je ale tma,“ připustil Deverill. „Najděte ho! Okamžitě toho vraha najděte!“ „Leith by se měl každou chvíli vrátit se psy a novými pochod němi.“ Zase to byl Badden, který měl spoustu odvahy a málo ro zumu, takže si troufl promluvit. Gavynovi se strachy sevřelo srdce a zamrazilo ho v zádech. Otcovi lovečtí mastifové byli vycvičení k trhání. Jak tak zvažo val své šance, zdáli zaslechl štěkání obrovitých psů s dlouhými tesáky. Neměl na výběr, musel se dostat blíž k útesu a riskovat odha lení. Koutkem oka stále sledoval bílou punčošku otcova hřebce a nehlučně se sunul kupředu. Zuby měl zaťaté, celé tělo ho bolelo, ale přesto se soumrakem a tchořím zápachem vlekl dál. Najednou zašustil suchý list a zafrkal kůň. Gavyn ani nedýchal. „Psst,“ zasyčel lord znovu. Rozhostilo se takřka mrtvolné ticho. Pak se koně začali pohybovat, stahovali se do kruhu kolem něj. Gavyn vytušil, že baron z Agendoru svým mužům mlčky pokynul, aby ho chytili do pasti. Musel se pohnout, i kdyby tím riskoval odhalení. Civěl do tmy a zahlédl mohutný kmen vykotlaného dubu na okraji pěšiny. Teď. Gavyn okamžitě vyskočil na nohy a vrhl se k útesu a zrádné stezce, která se klikatila dolů do rokle. „Tam,“ zakřičel Badden. „Tamhle!“ Fíííííí. Kolem ucha mu prosvištěl šíp. Padl k zemi. Ssss. V houstnoucí tmě kolem něj proletěla další smrtící střela. Už byl na stezce, hlína se mu pod botami drolila. „Zrádce,“ zařval jeho otec. — 18 —
Svištivý zvuk… A najednou ho kupředu odmrštila palčivá bo lest v rameni. Obrátil se právě včas, aby stačil v temnotě zahléd nout zdvižený luk lorda z Agendoru, důkaz, že právě jeho střela našla cíl. Má snad na rtech úsměv? Ve tmě se to nedalo rozpoznat. Gavyn se v tu chvíli zřítil do tmavé rozšklebené strže. Všecko to začalo Isinou smrtí, pomyslela si Bryanna, když pro jížděla padací branou na hradě Calon a nechávala za sebou sídlo, jež se v posledních měsících stalo jejím domovem. Když branami projížděla poprvé, nemohla tušit, že kvůli mnoha osudovým udá lostem tu přijde o život žena, jež ji v podstatě vychovala… A ne tušila ani, že jí bude v hlavě stále dunět Isin hlas a pronásledovat ji na každém kroku. Bryanna se narodila a vyrostla v Penbrooku se čtyřmi souro zenci: bratry Taddem a Kelanem a sestrami Morwennou a Day lynn. Po smrti jejich otce Alwynna se Kelan ujal baronie v Pen brooku, ale hrad Calon, který též patřil k jeho državám, se stal sídlem bez pána. Nejprve mnozí pomýšleli na Tadda, který kdesi bojoval za krále, jenomže mladý a lehkovážný Tadd byl stěží při praven vládnout hradu. Pak se Bryannina starší sestra Morwenna opovážila vzepřít konvencím. Trvala na tom, že je schopna Calon řídit, a jejich bratr jí neochotně dal šanci. Bryanna se sem vypravila, aby podpořila sestru, tvrdohlavou ženu s ebenově černými vlasy, která se od Bryanny tolik lišila. Navzdory nedávným vraždám na Calonu Morwenna prokázala, že je odvážnou a předvídavou paní hradu, což Bryannu nijak nepřekvapilo. Nikdo ovšem nepředpokládal, že Morwenna na Calonu najde lásku a provdá se. Teď se o vládu dělila s manželem. Isa je mrtvá, stala se jednou z obětí hrůzy, jež se na Calonu rozpoutala. Právě v okamžiku její násilné smrti celé to šílenství propuklo naplno. Když se Bryanna zašla za chůvou podívat – ne bohá Isa ležela mrtvá a studená, nevidoucí oči upřené k tmavým trámům –, uslyšela chůvin hlas. Byl zřetelný jako dešťová voda — 19 —
stékající okapem, hladce plynul a dával Bryanně pokyny, jimž naslouchala. Vždycky budu při tobě, tvrdil Isin duch. Ty jediná ze všech sourozenců máš schopnost vidění. Věř mi, a já tě budu učit. Tobě, Bryanno z Penbrooku, budou říkat čarodějka. Nyní, necelých čtrnáct dní poté, si Bryanna v sedle hbité klis ny pomyslela, že možná dělá největší chybu svého života, a to už bylo co říct. Během předchozích šestnácti let chybovala čas to a stejně tak často ji při tom přistihli. Tento čin – opustit teplo a bezpečí hradu Calon – jí však najednou připadal neuvážený a bláznivý, a tak uvažovala, jestli se opravdu dočista nezbláznila. Kdyby to vidění nebylo tak skutečné, výjevy tak jasné a hlas v její hlavě tak hlasitý, možná by myšlenky na tuto cestu potlačila, avšak nedokázala to. Pak tu byly ještě sny, které se opakovaly už od dětství, sny o drahokamech padajících z noční oblohy, sny, v nichž zazníval děsivě známý nápěv: Opál pro ostroh severní, smaragd zas pro východ, topaz pro jižní výběžek, rubín pro ten západní. Až dosud těm slovům nerozuměla… „Bůh mi pomáhej,“ zašeptala tiše, zatímco ji chladný zimní vítr štípal do nosu a uší. Alabastřina kopyta se odrážela od udu sané cesty a odvážela ji na tuto vskutku bláznivou výpravu. Zaslechla sestřin hlas, který až děsivě přesně odrážel její zou falou modlitbu. „Kéž tě Bůh provází, Bryanno,“ zvolala Morwen na a ostrý zimní vítr nesl její slova do dáli. Bryanna v sedle přiměla chladem ztuhlé rty k úsměvu a ohléd la se přes rameno, aby mohla jednou dlaní schovanou v rukavici Morwenně zamávat, zatímco druhou ze všech sil svírala otěže. Zahlédla svou vysokou tmavovlasou sestru i muže, za něhož se provdala. Bryannu při pohledu na něj píchlo u srdce. Byl vyšší než jeho žena, měl silná a široká ramena, takřka černé vlasy mu padaly do vysokého čela a očí modrých jako letní obloha. Dobrý Bože, nedovol, abych po něm toužila. Prosím. Nedovol to. Na — 20 —
modlitby už ale bylo pozdě, protože už teď do něj byla napůl zamilovaná. Bláznivé, bláhové děvče. Krátce se podívala dopředu a poté se znovu ohlédla na silné kamenné zdi hradu Calon, který se vypínal za Morwennou a je jím novomanželem. Ačkoli v mohutných branách se to jen hem žilo rolníky, služebnictvem a obchodníky, Bryanna nespouštěla zrak z muže po sestřině boku. Je tak silný. Tak mužný. Tak zneklidňující. Stál vedle své manželky a jednu silnou paži ochranitelsky ovi nul kolem Morwennina pasu. Jak v něm mohla nalézt takové zalíbení, když je naprosto zjev né, že je zamilovaný do Morwenny? Proč se při pomyšlení na něj trápí, proč touží, aby ucítila ve vlasech jeho dlaň a jeho rty se jí přitiskly na tvář? Panenko Marie, jak jen může být tak hanebná a odporná a toužit po manželovi své sestry? Bryanně se při tom pomyšlení obrátil žaludek a v duchu se zapřisáhla, že toto tajem ství nikdy nikomu neprozradí. Vezme si je s sebou do hrobu. „Šťastnou cestu, sestro!“ Stál v hradní bráně, jeho hlas se nesl nad kopci a zarýval se rovnou do Bryannina černého srdce. Sestro. Myslel na Bryannu jako na sourozence své manželky, nic víc. Pochopitelně. Miluje svou ženu. Svou ženu, Bryanno. Jsi zvrácená, jestli chceš něco jiného. Možná, jen možná jsou ty hlasy v tvé hlavě, hlasy, které tvrdí, že jsi čarodějnice, pravdivé. Možná máš srdce černé jako obsidián. Hrdlo se jí najednou stáhlo. Zmocňovala se jí závist a nenávi děla sama sebe za tak nevhodné myšlenky. Navzdory rozporuplným pocitům, které se svářily v její oči vidně prokleté duši, předstírala, že je všechno v nejlepším pořád ku, že se jen vydává vstříc velkému dobrodružství a brzy se bez pečně vrátí. Naposledy zamávala a potlačila lítostivé slzy, které se jí draly do očí. Pobídla kobylku k rychlejšímu tempu a cítila, jak Alabaster, dárek od její sestry, ihned zareagovala. Protáhla krok a uháněla — 21 —
vpřed. Bryanna vypudila z hlavy veškeré myšlenky na Calon, Morwennu i na něj. Odhodlaně se obrátila v sedle a zahleděla se dopředu, oči upírala na zmrzlou cestu vedoucí na sever, ale vě děla, že ji nečeká nic snadného. Vítr jí hvízdal kolem uší a cuchal jí vlasy, zatímco mohutné kamenné hradby Calonu jí postupně mizely v dáli. Míří pryč od své sestry. Pryč z Calonu. Pryč od něj. Do neznáma. Neboť podle hlasu, který byl jasný jako zvon, podle hlasu ženy, která už tlí v hrobě, leží na severu její osud. Jestli může takovým nesmyslům věřit. Šestnáct let. Je prokletý už šestnáct nemilosrdných let od okamžiku, kdy ukamenoval tu čarodějnici a viděl, jak její duch stoupá vzhůru, aby se mu mohl vysmívat. Šestnáct let trpěl hnusnou kletbou, jež ho nesmírně tížila. Jako by žil ve svém vlastním soukromém pekle. Přesto však přežil. Hallyd pevně zaťal dlaně v pěst. Stál na cimbuří Chwarelu a zíral do temné noci. Byl sám, strážný ve věži na východní hrad bě usnul. Afal byl lenoch se špatnými zuby a zálibou v pivu. Byl ale věrný, díky čemuž si na rozdíl od jiných udržel místo. Hallyd se zachmuřeně díval k jihu, odkud k němu putovala. Cítil, jak se mu krev pění vzrušením, jako tomu bývalo v mládí. Léta ubíhala, dávno už nebyl mladý, horkokrevný a nenechal se tak snadno rozzuřit. S věkem přišla trpělivost, síla a vytrvalost, jež se zrodily z nejhlubšího přesvědčení, které naplnilo jeho duši. Teď konečně nastal čas. Jeho sny o dýce se nevytratily a cíle měl stejně dvousečné jako ona zbraň ostří: chtěl se zbavit temné kletby a přisvojit si nesmír nou moc Posvátné dýky. Ona už se blíží. Bryanna. Dcera té čarodějnice. — 22 —