Párek XII.

Page 1

prosinec

Recenze v čísle: ÚTERNÍ ŢENY – Monika PEETZ Kdyby se setkaly dnes, patrně by se nikdy nespřátelily. Ale od doby, kdy před patnácti lety navštěvovaly kurz francouzštiny, jsou z pěti ţen okolo čtyřicítky nejlepší kamarádky. Zábavný román o cestě, která všechno změní.

O ČEM MLUVÍM, KDYŢ MLUVÍM O BĚHÁNÍ – H. MURAKAMI Netradiční kniha světoznámého spisovatele (např. Norské dřevo), ve které se věnuje své letité zálibě běhu. V knize je jednak soubor esejů o běhu na dlouhé tratě, jednak spisovatelův „diář“ čtyřměsíční přípravy na maraton v New Yorku.

SIROTČINEC SLEČNY PEREGRINOVÉ PRO … – Ransom RIGGS Náš příběh začíná děsivou rodinnou tragédií, která přivede šestnáctiletého Jacoba k cestě na vzdálený ostrov u břehů Walesu, kde objevuje rozpadající se trosky sirotčince slečny Peregrinové pro podivné děti. Kdyţ Jacob bloumá jeho opuštěnými loţnicemi a chodbami, ukazuje se postupně, ţe děti slečny Peregrinové byly víc neţ podivné. Byly moţná nebezpečné. Moţná byly na opuštěném ostrově drţeny v jakési karanténě z velmi dobrých důvodů.

NEJVĚTŠÍ PONORKA NA SVĚTĚ – André-Marcel ADAMEK V námořním přístavu kdesi v Belgii se objeví obří ruská ponorka. Nikdo netuší, ţe je to největší ponorka na světě a nikdo také netuší, ţe nese nebezpečné tajemství. Hrabalovské postavičky ji okukují a neví. Ţijí si své ţivoty na hraně a netuší, ţe ponorka brzy vypluje a s ní i oni...

SÍŤ – Hakan NESSER Kriminální román trojnásobného drţitele ceny Bästa svenska kriminalroman (Nejlepší švédský krimiromán). Kdyţ se Janek Mitter jednoho rána probudí s příšernou kocovinou, najde svou ţenu zavraţděnou ve vaně. Sám si je jistý, ţe není vrah ...

DOKONALÝ PÁR – Ally CONDIE V dokonalém světě o všem rozhodují Správci – vyberou vám ideálního partnera, práci i den, kdy zemřete. Cassie vţdy věřila, ţe podřídit se těmto rozhodnutím je jen malou daní za dokonalý ţivot.

Knihovník/knihovnice Moravskoslezského a Olomouckého kraje 2012

Ročník XII.

č. 12, prosinec 2012


RECENZE: Úterní ţeny Monika Peetz Brněnské nakladatelství Host nabízí ve svých edičních řadách mimo jiné i tituly ze současné ţenské tvorby, které sice obsahují prvky tak typické pro tuto literaturu, přesto se nejedná o sladkobolné příběhy z červené knihovny. Stačí třeba připomenout takové tituly, jako „Věnečky“ od Blandine Le Calletové, či „Chuť jablečných jadýrek“ od Kathariny Hagenové. A právě z německé jazykové oblasti pochází i Monika Peetzová (*1963), televizní scénáristka a dramaturgyně, jejíţ kniţní prvotina „Die Dienstagsfrauen, (2010)“ vychází česky pod názvem „Úterní ţeny“. Je to příběh pětice ţen, které se před mnoha lety setkaly na kurzu francouzštiny, jejţ pak ukončily v jedné malé restauraci. Od té doby se kaţdé první úterý v měsíci v této útulné restauraci setkávají. Caroline, Judith, Eva, Estella a Kiki - pět ţen, pět naprosto odlišných osudů, odlišných povolání a především osobností. Jak říká jedna z postav, kdyby nebylo onoho kurzu, asi by se nikdy nestaly kamarádkami. A mimo úterní setkání k jejich rituálům patří kaţdoroční společný výlet či krátká dovolená. Jenţe letos se něco dramaticky změnilo. Judith zemřel na rakovinu manţel. Judith se zcela uzavřela do sebe a přestala chodit i na úterní srazy. A pak našla manţelův cestovní deník, který si psal o svém putování po legendární poutní Svatojakubské cestě. Svoji poslední cestu k zázračným pramenům ve francouzských Lurdách uţ nedokončil. Kdyţ se pětice později opět setká, sice nerady, ale přesto přistoupí na Judithin návrh dokončit cestu, kterou její manţel uţ nestihl. A tak se pět svérázných a odlišných Němek vydává na jih Francie, aby aspoň symbolicky dokončily, co manţel jedné z nich započal. Jak se uţ píše na přebalu knihy, není to cestopis Svatojakubské poutě. Je to velmi lehkým perem napsaný příběh o přátelství, o obětování se v zájmu jeho udrţení, a … samozřejmě o lásce. Po úvodním velmi citlivém a lidském popisu tragédie, jakým je úmrtí milovaného partnera, a to bez zbytečného patosu, se dá říci, ţe zbytek knihy se veze na usměvavější vlně. Celé je to zaloţeno především na rozdílnosti povah pětice kamarádek. Přísná a akurátní advokátka Caroline, pro rodinu se zcela obětující Eva, lehkomyslná Kiki, jeţ pozapomněla, ţe jí není uţ dvacet, bohémka Estella, která dobře ví, ţe její peníze vyřeší vše a hlavně omluví jakoukoliv netaktnost, a pak Judith, tajemná „smutná princezna“ chránící tajemný manţelův deník. Pětice poutnic, které teprve v podmínkách mimo svoji obvyklou realitu a díky fyzické i duševní námaze z této pro ně nezvyklé činnosti, nejen prověří sílu svého vztahu, ale objeví i bludy svých ţivotních poslání a filozofií. A to vše dokázala Monika Peetzová podat velmi čtivým způsobem. A k tomu ono tajemství cestovního deníku, které se prolíná celou knihou, čtenáře v závěru doslova překvapí. Tuto příjemnou a osvěţující knihu přeloţila Vladana Hallová. Bohdan BoboKing Volejníček

O čem mluvím, kdyţ mluvím o běhání Haruki Murakami Kniha „O čem mluvím, kdyţ mluvím o běhání“ dneska uţ kultovního japonského autora Haruki Murakamiho (*1949) je první nebeletristické dílo, které se od něj dostává českému čtenáři do rukou. A o čem vlastně je? A co je to ţánrově? Kniha je především o běhání. Především tedy znamená, ţe nejen o něm. Co to je ţánrově? Přiklání se k eseji, ale i tady jsou


„ale“. Jak někteří kritici tvrdí, je to něco mezi esejí, autobiografií a běţeckým deníkem. Vskutku kulantně to napsal v doslovu českého vydání Veselin Vačkov: „O čem mluvím, kdyţ mluvím o běhání je zvláštní dílo, napsané zvláštním člověkem. Je snadné se v něm ztratit, nebo ztratit o něj zájem. Chce soustředění a výdrţ, jakou mají běţci.“ Kníţka se vlastně dotýká tří hlavních témat. První a prioritní je vyprávění o běhání. Murakami je kromě spisovatele i vášnivým vytrvalostním běţcem. Téměř kaţdý rok běhá někde ve světě maratón. Uběhl jich zatím více neţ dvacet. Jednou dokonce i ultra maratón na 100 km. Kaţdý den se snaţí uběhnout aspoň deset kilometrů. Dalším tématem, které asi nejvíce zaujme jeho velké fanoušky, je jeho vyprávění ze soukromí, které si jinak tato bezesporu literární celebrita velmi chrání. Dovíte se, ţe například dlouhá léta byl majitelem velmi úspěšného baru v Tokiu. Či takovou drobnou zajímavost – přesný čas, kdy se z Murakamiho barmana stal Murakami slavný spisovatel: 1. dubna 1978 v půl druhé odpoledne. Třetím tematickým okruhem je spisovatelství. Musíme říci, ţe to není ani tak o tom, jak dobře psát, ale spíše, co to znamená být spisovatelem. Spisovatelem úspěšným a čtivým, který toto umění chce mít za své ţivotní povolání-poslání. Ale ani jedno téma vlastně není psané jako samostatná kapitola. Všechno to Murakami do sebe vmísil v toku toho hlavního, tedy vyprávění o jeho vášni k běhu. Osobně cítím, ţe kniha je především o disciplíně, odhodlání a vytrvalosti. Tedy záleţitostí, které jsou podle Murakamiho pro spisovatele i běţce společné. Jak uţ na počátku píše: „Jestli snad nad někým hlava nehlava vyhraju, nebo s ním prohraju, to mi ţádnou velkou starost nedělá. Spíš chci vědět, jestli dokáţu splnit cíl, který jsem si sám stanovil – to mě zajímá mnohem víc. V tom smyslu je vytrvalostní běh sport, který dokonale odpovídá mojí mentalitě.“ Je to prostě kniha napsaná člověkem s pevnými zásadami, který ví, ţe jeho literární umění není darem od boha, ale výsledkem tvrdé a neustálé disciplíny. A tak trochu stejně ke knize musí přistupovat i čtenář, protoţe jak se o díle psalo výše: „Je snadné se v něm ztratit, nebo ztratit o něj zájem.“ Knihu „O čem mluvím, kdyţ mluvím o běhání“ (orig. Hashiru koto ni tsuite kataru toki ni boku no kataru koto) autor sepsal mezi roky 2005 a 2007. Pro její titul si půjčil název sbírky jeho oblíbeného amerického autora Raymonda Carvera, jehoţ dílo stejně jako mnoha dalších amerických spisovatelů přeloţil do japonštiny. Do češtiny knihu jako tradičně přeloţil Tomáš Jurkovič. Bohdan BoboKing Volejníček Haruki Murakami (12. ledna 1949 Kjóto) je současný populární japonský spisovatel a překladatel. Murakami se narodil v Kjótu v roce 1949, ale většinu mládí strávil v Kóbe. Jeho otec byl syn buddhistického mnicha a matka dcera ósackého obchodníka. Oba jeho rodiče byli učitelé japonské literatury. Již od dětství byl Murakami silně ovlivněn západní kulturou, zvláště západní hudbou a literaturou. Vyrostl na četbě děl od amerických spisovatelů jakými byli např. Kurt Vonnegut nebo Richard Brautigan a často je oddělován od ostatních japonských spisovatelů právě kvůli ovlivnění Západem. Hned první román Slyš vítr zpívat, který vyšel v roce 1979, byl oceněn japonskou literární cenou Gunzo pro začínající autory. Již v době, kdy publikoval třetí román Hon na ovci a získal za něj roku 1982 Nomovu cenu pro talentované autory, se začíná mluvit o fenoménu Murakami. O tři roky později Murakami obdrží prestižní Tanzakiho cenu. V roce 1987 vychází román Norské dřevo, za který autor sice neobdrží žádné literární ocenění, ale překonává všechny dosavadní rekordy - jen v Japonsku se prodalo přes čtyři miliony výtisků. Podobný úspěch sklidila i další díla. Do japonštiny přeložil některá díla F.S. Fitzgeralda, Johna Irvinga, či Trumana Capoteho a Raymonda Carvera. V říjnu 2006 obdržel cenu Franze Kafky. V roce 2010 byl nominován na Nobelovu cenu za literaturu. Zdroj: wikipedia.org

Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti Ransom Riggs Málokterý titul se v parném létě 2012 těšil takové čtenářské pozornosti, jako románový debut amerického spisovatele, filmaře a cestovatele Ransoma Riggse. Uţ samotný název, a k tomu skutečně podařená obálka, ze které doslova vyzařuje něco temného a mysteriózního, způsobil, ţe se o knize začalo mezi čtenáři intenzívně mluvit nejen na internetu. Ţivot patnáctiletého Jacoba ovlivnila událost, od které svůj další osud dělí na dobu před a po ní. Událost spojená s osudem jeho dědečka, podivného starého pána, který malému Jacobovi rád vykládá příběhy o netvorech, jeţ ho v dětství ohroţovali a pořád někde kolem slídí. Ale s postupem let Jacob


přestává dědečkovým příběhům věřit, a stejně jako zbytek rodiny ho začíná vidět jako skutečně otravného a uţ senilního podivína. To vše se ale změní onou událostí, kdy po opětovném nesmyslném vyvádění po telefonu nakonec najde umírajícího dědu doslova rozsápaného v lese za jeho domem. A v přítmí stromů a keřů uvidí i on něco jiného, děsivějšího: „Zírala na mě očima, jeţ se koupaly v temné tekutině, na shrbené postavě volně visely cáry masa černého jako uhel, ústa měla groteskně otevřená, aby se z nich mohly plazit ven dlouhé jazyky připomínající úhoře.“ Záhada dědečkova ţivota a především jakoby v mlhách zahaleného dětství, je svázaná se sirotčincem slečny Peregrinové pro podivné děti, jeţ se nacházel v době druhé světové války na jednom téměř bohem zapomenutém ostrově u pobřeţí Walesu. A to je jediné místo, kde Jacob můţe najít odpovědi na rodinnou historii a zbavit se i svých nočních můr. Uţ od prvních stránek je čtenář vtahován do příběhu, který v sobě kombinuje temnotu hororových námětů, bizarních postav a nápadů. Výsledkem je pak příběh naplněný atmosférou se silným mysteriózním nádechem. Především v první polovině knihy je cítit ono hrdinovo balancování na pomezí reality a fantastična. Můţe být nakonec na těch dědových fantasmagoriích přece špetka pravdy? A právě tato nerozhodnost, ono tápání v mlhách, dělá z první poloviny skutečně jedinečný čtenářský záţitek. Riggs dokázal totiţ spojit uţ tak ponurá témata jako druhá světová válka, holocaust, ţidovské děti a sirotčinec s podivnými chovanci na téměř opuštěném ostrově, do jednoho celku, v němţ kaţdá další stránka jakoby odkrývala něco nového a částečně popírala předešlé reálie. Tento kurz ale kniha v druhé polovině opouští. V momentě, kdy Jakob odhalí pravdu, přestane kniha mít onen tajemný náboj a stává hororově laděným akčním příběhem o přeţití. K tomu se přidává milostný vztah a kniha zapadne přesně do cílové ţánrové kolonky – fantastiky pro mladé a dospívající. Svým otevřeným koncem kniha přímo nabádá k dalšímu pokračování. Mimoto příběh vzbudil v Americe uţ před vydáním takový zájem, ţe její filmová práva byla prodána ještě před kniţní premiérou. A o jeho vizuální ztvárnění se má postarat „prý“ sám mistr bizarních témat Tim Burton. Z anglického originálu „Miss Perergrine´s Home fo Peculiar Children, 2011“ přeloţila Bronislava Grycová. Bohdan BoboKing Volejníček

Největší ponorka na světě André-Marcel Adamek Pod tímto spíše českým jménem se skrývá belgický prozaik André – Marcel Adamek (1946-2011), jeden z nejvýraznějších spisovatelů ze současného „pupku“ říše zvané Evropská unie. Náš čtenář se mohl zatím setkat s jeho nejslavnějším románem z rané tvorby „Květinová puška“ (Argo, 2008). Praţské nakladatelství Dauphin nyní přichází s dalším jeho dílem „Největší ponorka na světě“ (orig. Le plus grand sous-marin du monde), jeţ vyšlo v posledním roce minulého století, potaţmo tisíciletí. Přestoţe Adamek často ve svých dílech inklinuje aţ k magickému realismu, ponorka zde není jen nějaká metafora, ale skutečná sovětská podvodní ocelová bestie na zabíjení, jeţ svojí absurdní velikostí překonala i velké ego sovětské admirality, a proto nikdy za studené války nevyplula do ostré sluţby. Po desítkách let rezivění v jednom severském přístavu ji Rusové nakonec odprodali do sběru jednomu obchodníkovi se starými loděmi. Právě je na cestě přes Atlantik do jednoho bezvýznamného belgického přístavu Saint-Francois-le-Móle, zvaného téţ jako městečko chudých. A zde ponorka „Saratova“ naprosto zapadne. Stejně jako její absurdní bezvýznamnost, i městečko je autorem zaplněno mnoţstvím absurdních postav a postaviček tvořících jedinečný kolorit tohoto ekonomicky upadajícího místa na zemi. Tuláků, zkrachovalých existencí a jiných pábitelů, kteří se do Saint-Francois-le-Móle stáhli z celého světa, aby zde mohli ţít své ţivoty a sny ze sociálních dávek. Je to např. lexikolog Max, ţijící pouze v schizofrenním světě jmen a hesel, mladičká krásná Kim, kurva, která chce šlapat z nenávisti ke svým milionářských rodičům, opilecký lodní kapitán Tone nesnášející ţeny, beznadějně zamilovaný Gil, vykrádající pro svoji bláznivou lásku i banky, či Sioum, drsný Uzbek fascinovaný mocí „Saratova“ s jejím zapomenutým zkázonosným nákladem v podpalubí. A v tomto světě ztracených existencí se odehrává napínavý příběh podivného únosu, nesmyslných akčních plánů a


vydírání vzniklých při alkoholových orgiích především v pověstné bývalé rybářské krčmě U Medúzy, kterou nezvykle vede malá, snědá a oplácaná ţenština přezdívaná Násoska. Kniha je napínavá pro bezprostřední nápady a činy protagonistů, vtipná pro jejich absurdní postavy, jímavá pro jejich sny a svébytnou dobrotu v jednání. Poetický „thriller plný bolestivé krásy prosté lidské soudrţnosti“, ve kterém hrdinové pro své sny zabíjejí a umírají. „Největší ponorka na světě“ patří jednoznačně k tomu nejlepšímu a nejzajímavějšímu, co se letos objevilo na našich kniţních pultech. V ediční řadě POP (populární psaní k odpočinku i zábavě) vyšlo v roce 2012 v překladu Tomáše Kybala. Bohdan BoboKing Volejníček

Síť Hakan Nesser

Krimi románem „Síť“ se českému čtenáři představuje švédský autor Hakan Nesser (*1950), a s ním i postava policejního komisaře Van Vaaterena, který je po úspěchu knihy hlavním hrdinou devíti dalších detektivních románů. Čím uţ od prvních stránek H. Nesser upoutá, je jeho jistá popisná strohost. Severské detektivky, či thrillery, jsou symbolizovány spíše rozsáhlejším popisem osobního ţivota aktérů, vnitřních emocí a hnutí, či okolí a krajiny, a to pro hlubší navození atmosféry chladného severu a temných lidských stránek. Nesser si ale více libuje v dialozích a kratších, ale o to trefnějších popisech, a tím moţná bude přístupnější i čtenářům preferujícím více krimi linii příběhu, neţ psychologické popisy. Moţná je to dané trochu i tím, ţe kniha není uţ ţádná ţhavá novinka skandinávské literatury. „Síť“ (orig. Det grovmaskiga nätet) uţ vyšla v roce 1993, a tak se zde nic nevyřizuje přes internet, nevolají si mobily a neočekávejte ani nějaké moderní forenzní kriminalistické postupy. Kniha stojí především na postavě komisaře Van Vaaterena, o kterém se dá říci především to, ţe to asi není nejmilejší postava ve městě. Cynický, arogantní padesátník, kterého nerozhází ani zavřený syn za obchod s drogami, či útěk manţelky z domácnosti. Se svým neustálým ţvýkáním párátek a sociálním chováním neandrtálce se vyjadřuje stylem „co na duši, to na jazyku“. Ale má výsledky, a to je hlavní. Jak říká, v devatenácti případech z dvaceti mu stačí krátký rozhovor s podezřelým a má jasno o jeho vině či nevině. Ale tento případ je tím dvacátým, kdy ho intuice nechává na holičkách. Po divočejší romantické noci najde muţ svoji novomanţelku ráno utopenou ve vaně. Díky alkoholu si téměř nepamatuje ani svoje jméno, natoţ, co se v noci vlastně událo. O jeho vině nikdo nepochybuje, snad kromě váhajícího Van Vaaterena. Ale následný sled událostí tento pro soud jasný případ zcela zhatí. A tak se zostuzená policie musí více kouknout do minulosti. Tam je skryta pravda a tedy i skutečný vrah. Sviţné tempo, neustálé zvraty v ději, to vše dokáţe udrţovat napětí jak v příběhu, tak i ve čtenáři. A vše pod taktovkou podivína Van Vaaterena, který se neohlíţí na nějaké city. Jeho zajímá jediné, najít vraha, a jestli na této cestě někomu pocuchá jeho city či emoce, to je mu zcela fuk. A tak po této knize (jeţ získala cenu za nejlepší švédský debut roku v krimi ţánru), ke které bych mohl mít drobnou výtku k závěrečnému rozuzlení „spíchnutému trochu horkou jehlou“, se uţ těším na další knihu pod titulem „Čtvrtá oběť“, za kterou získal Hakan Nesser svoji první cenu za nejlepší švédský krimi román. Vydalo nakl. MOBA, 2012, překlad Čeněk Matocha. Bohdan BoboKing Volejníček


Dokonalý pár Ally Condie

V záplavě upírů, vlkodlaků a jiných zromantizovaných monster a bestií, kteří momentálně dominují kniţnímu trhu pro mladé či dospívající čtenáře, se román americké autorky Ally Condiové „Dokonalý pár“ (orig. Matched, 2010) jeví jako docela příjemná změna. Základní dějová zápletka sice není nijak originální, ale vše to vynahrazuje svět, který autorka vytvořila. Jak se na jednom blogu píše, námět na knihu přišel z hlavy jejího manţela, který se jí jednoho dne zeptal, jestli by si dovedla představit lidskou společnost, kde by se jednotlivým lidem vybírali jejich ţivotní partneři přes počítač pomocí nějakého sofistikovaného algoritmu. Po devíti měsících psaní vytvořila svět zvaný Společnost. Společnost je dokonalý svět, ve kterém o všem rozhodují Správci – koho budete milovat, kde budete pracovat, co si budete pamatovat či kdy zemřete! V této utopii ţije i Cassie, mladá dívka, která právě slaví své sedmnácté narozeniny. A dle pravidel Společnosti ji čeká velkolepá společenská událost – seznamovací večírek. Na něm je kaţdé sedmnáctileté dívce systémem vybrán její celoţivotní partner. Protoţe jen systém ví o kaţdém všechno, a tak ví, kdo je pro manţelství nejvhodnější. Systém jí vybral mladíka jménem Xander, coţ je její největší přítel od dětství z její čtvrti. Neobvyklé je ale to, ţe systém vybírá partnery většinou z jiných provincií. A ještě neobvyklejší je věc, ţe doma na video portu se Cassie objeví místo Xandera tvář naprosto jiného mladíka. Podivína ze sousedství jménem Ky. Ţe by se systém pletl? Nebo Společnost něco skrývá? Condieová tak přináší svět - společnost, kterou řídí systém, lakonicky bychom řekli Velký bratr. Myšlenku, kterou známe z kultovních děl od G. Orwella či A. Huxleyho. Prostředí, které je dneska známé z populárního kniţního bestselleru Hunger Games od Suzanne Collinsové. A právě s tímto titulem je v zahraničí kniha srovnávána. Jako skvělá kniha pro všechny, kterým se dystopický svět Hunger Games líbil. Na rozdíl od něj ale Condieová nenabízí obraz antiutopie, kde je vzájemné zabíjení dětí velká reality show. Není to tak krvavá kniha, i kdyţ moţná v dalších pokračováních uţ to pravdou být nemusí. Jak jsem uţ výše psal, není to nijak dějově originální. Stejnou míru oné fantastiky má i hlavní námět, tedy láska. A to tragická, pro větší dějové napětí. A to k mému překvapení to dokázala autorka velmi zručně zkombinovat. Vytvořila čtivý napínavý příběh s milostnou tématikou v utopickém světě, kde ale zlo začíná vystrkovat růţky. Kde hrdinka začíná chápat, ţe její ţivot tak úplně její vlastně není. Kniha tedy není hlavně pro čtenářky, jak to víceméně naznačuje i grafická úprava obálky, ale je „unisex“ pro všechny. Kniha je první částí trilogie. Druhý díl „Crossed“ chystá Kniţní klub pro české čtenáře na předvánoční trh. Bohdan BoboKing Volejníček


Básně Hynek Volejníček, pobočka Poruba Opavská, dětské oddělení

Pyšné A A je první v abecedě a bere to velmi hrdě. A je však velmi pyšné, a myslí si, že je odlišné. Že je něco víc, A ostatní nejsou nic. Brzy si však uvědomilo, že by se jinak špatně žilo. V každém slově jenom A, To by byla pohroma!

Písmeno X X je písmeno velmi divné, a nanejvýš vzácné. Vždyť slov na něj je velmi málo, Lehce by se jich napočítalo. Xylofon a Xenie, Možná i xenofobie. Vždyť slova jsou jenom tři, Jako slavní mušketýři.


Knihovník/knihovnice Moravskoslezského a Olomouckého kraje 2012 Svaz knihovníků a informačních pracovníků Moravskoslezského a Olomouckého kraje (SKIP 10) tradičně oceňuje pracovníky knihoven, kteří v uplynulém roce dosáhli mimořádných pracovních výsledků, a uděluje jim cenu Knihovník/Knihovnice roku. Tato cena byla předána 28. listopadu 2012, v rámci Dne knihovníků SKIP 10, který se konal v Muzeu umění v Olomouci. Knihovnicí Moravskoslezského kraje v roce 2012 se stala Mgr. Šárka Holaňová z Knihovny města Ostravy.

Dlouholeté vedoucí Oddělení pro děti a mládeţ ústřední knihovny KMO blahopřejeme!