Page 1

červenec srpen

Recenze v čísle: MATKY – Jan KOUBEK Jmenuju se Petr Ramon a v Tichém Újezdě žiju už osmdesát dva let, začíná zpověď starého muže. Vypravěč příběhu je jako Cháron, jako námořní kapitán, který viděl tonoucí, umírající i ty, které moře záměrně vyvrhlo, přestože se urputně bránili. Jeho manévrovacím prostorem je kamrlík – vrátnice nemocnice, kde strávil celý svůj dospělý život. Jeho vzpomínky však neznají místo ani čas, rozprostírají se přes celé století; před jeho očima defilují dějiny jako dlouhý zrezivělý vlak

RUKOPIS NALEZENÝ V AKKONU – Paulo COELHO Děj přenáší čtenáře do okamžiku, kdy se Jeruzalém připravuje na útok křižáků – 14. července 1099. V tento nelehký okamžik, večer před útokem, svolává řecký učenec setkání lidí všech věkových skupin a různých vyznání. Neudílí jim však válečné rady, jak ubránit město, ale snaží se je podnítit, aby v nelehké situaci a tváří v tvář blížící se porážce pátrali po hodnotách a vědomostech, jichž nabyli v každodenním životě.

1Q84 (I.+II.) – Haruki MURAKAMI Aomame a Tengo jsou někdejší spolužáci. Ona je skvělá fyzioterapeutka, která svých znalostí občas využije k tomu, aby odeslala na jiný svět muže, na které je běžná spravedlnost krátká. On je talentovaný, ale neprůbojný matematik se spisovatelským talentem. Jednoho dne zjistí, že svět, jak ho známe, jednou provždy skončil. A navíc si toho nikdo nevšiml.

MLČÍCÍ DÍVKA – Tess GERRITSEN V jedné z temných bostonských postranních uliček se objeví uřezaná ženská ruka. Na střeše prázdného domu se najde tělo, co k oné ruce patří. Tělo rusovlásky v černém a s proříznutým hrdlem. Na oblečení jí ulpěly dva stříbrné chlupy, jediné vodítko pro detektiva Jane Rizzoliovou a soudní lékařku Mauru Islesovou. Tentokrát nečelí běžnému zločinu, ale ozvěnám staré čínské legendy. A také vrahovi s rychlým mstícím ostřím dávného meče.

BÍLÝ KŮŇ – Alex ADAMS Někdy považujeme život za nudnou samozřejmost. A jindy nechceme nic než přežít. Třicetiletá Zoe dobrovolně strávila posledních pět let v jakési osobní bublině – po tragické smrti manžela se pohybuje jen mezi svým prázdným bytem a výzkumným ústavem, kde pracuje jako uklízečka. Šeď plynoucích dní ji neubíjí, naopak jí pomáhá nalézt vnitřní klid, aby se mohla rozhodnout, co se svým životem provede dál. A pak se najednou všechno změní. Lidé v jejím okolí začnou umírat na záhadný virus, pojmenovaný Bílý kůň. Smrtící nákaza se lavinovitě šíří po celém světě a během několika měsíců se lidstvo ocitá na pokraji vyhynutí.

SVATYNĚ – Ken BRUEN Když soukromý detektiv Jack Taylor dostane dopis se seznamem obětí, říká si, že to není jeho starost. Vždyť má co dělat, aby se nezbláznil. Jeho blízká přítelkyně Ridge se zotavuje po operaci a vábení alkoholových sirén je silnější než kdy jindy. Za záhadných okolností zahyne nejdřív gardista a poté soudce. Ovšem teprve když na seznam přibude dítě, rozhodne se Jack Taylor odhalit vraha a za každou cenu ho zastavit.

BEZE STOPY – Jane CASEY Když jednoho dne zmizí dvanáctiletá Jenny, uvědomuje si její učitelka Sára Finchová mnohem lépe než ostatní, že se s každým dalším dnem zmenšuje naděje, že její žačku naleznou živou a zdravou. Jako dítě totiž Sára zažila něco podobného: jednoho dne beze stopy zmizel její starší bratr Charlie, a celou její rodinu tato tragédie hluboce zasáhla.

plus

Ročník XIII.

TIPY NA NOVÉ KNIHY

č. 7-8, červenec-srpen 2013


RECENZE:

Matky Jan Koubek Nakladatelství Odeon se zaměřuje především na nejlepší či nejprestižnější světovou literaturu jak současnou, tak již klasickou. Ovšem objevuje se i s tituly nových českých autorů, a mezi poslední takové počiny patří vydání knižního debutu Jana Koubka (*1977) pod názvem „Matky“. Pod názvem se neskrývá nijaká složitá metafora, jedná se skutečně o koláž několika příběhů, jejichž hlavním tématem jsou matky. Snad není na světe silnějšího vztahu, než jaký panuje mezi matkou a jejím dítětem. V pěti osudech pěti žen nám Koubek předkládá různé variace na toto téma, které spojuje jedna věc: hromádka odložených či poztrácených předmětů, které se povalují po celé roky či desetiletí na zaprášené registrační skříni v potemnělé vrátnici jedné provinční nemocnice za Brnem. Sběratelem přívěsku na klíče, skleněného očka plyšového medvídka či rtěnky značky Rouge Noir Vamp, je vypravěč celé této knihy - „Jmenuji se Petr Ramon a v Tichém Újezdě žiju už osmdesát dva let. Pracuji jako vrátný, jako strážce brány, jako Kerberos. A protože pracuju v nemocnici …“ Náš vrátný už zde pracuje od mládí, od dob prvorepublikového Československa, přes nacistický protektorát, komunistický protektorát až do dneška, posametového Česka. A po celou svou existenci sbírá předměty zde zapomenuté náhodně, či vědomě. Některé mají svůj příběh, a ty nám nyní převypravuje. Nejsou to ale příběhy nijak veselé, možná ten poslední některým čtenářům může vyvolat lehký úsměv na tváři, když si představí poblázněnou ženskou patologicky toužící po dítěti, ale většina se pohybuje ve smutnější, melancholičtější náladě. Především první tři osudy, které jakoby spojoval osud jedné místní honosné vily, jsou námětově ne sice až tak originální, přesto svým zpracováním a atmosférou dokážou čtenáře zaujmout – život doktorky Věry, jediné přeživší holocaust, odsunuté Němky, která se po letech vrátila do komunistického Československa a má postižené dítě, či Hany, které slibnou budoucnost zničilo právě mateřství. Stejně jako je jednoduchý náš vypravěč, je jím i text knihy, který spíše navozuje hrabalovskou poetiku. I emocionálně silná místa jsou převypravovány s jistým lidským nadhledem, s prostotou stejnou jako sám vypravěč. Ale v tom vidím kouzlo celé knihy. S jistou odevzdaností přijímat svůj osud a pak být spokojený jako sám nemocniční vrátný. Vyšlo koncem roku 2012. Bohdan Volejníček

Rukopis nalezený v Akkonu Paulo Coelho Těžko v dnešní době hledat vlivnějšího autora, než je brazilská literární hvězda Paulo Coelho (*1947). Tento nositel francouzského řádu Čestné legie, vyslanec UNESCO a doslova posel míru podle OSN, který má za sebou divoké mládí spojené s drogami, vězením či blázincem, je dneska ikonou pro milióny čtenářů po celém světě. Ale objektivně řekněme, že má i spoustu kritiků, či snad odpůrců. Jeho příběhy, které


nabízejí zamyšlení nad současným lidským chaosem, se snaží ukázat cestu ke štěstí, znovunalezení Boha, ale především nabádají k objevení odvahy splnit si svůj životní sen, jako u onoho pastýře z jeho nejslavnějšího románu „Alchymista“. Pro někoho jsou to duševní pohlazení, ukazatelé cesty, pro jiné ale je Coelho jen něco jako populistický pisálek. Jak např. v Mladé frontě napsali k této knize: „Coelho napsal další mýdlovou operu“. Ale je na každém z nás, aby to posoudil. „Rukopis nalezený v Akkonu“ (orig. Manuscrito Encontrado em Accra, 2012) je avizovaný jako historický příběh odehrávající se před tisícem let v Jeruzalémě, v předvečer útoku křižáků na tento chabě chráněný středobod tolika velkých náboženství. Pokud budete očekávat příběh popisující osudy obyvatel města několik hodin před smrtícím masakrem, budete pravděpodobně asi zklamáni. Jak už napsal František Cinger pro Právo: „Coelho místo vyprávění příběhů spíš káže.“ Vlastně autor přesně plní to, co píše na přebalu. Je to příběh řeckého učence zvaného Kopt, který v předvečer útoku svolá lidi, aby jim kázal o tom, co v životě zaslechl, a co ho naučila vlastní zkušenost. Slovy onoho učence: „Mohou zničit město, ale nemohou zničit všechno to, co nás naučilo. Proto naše vědomí rozhodně nesmí potkat týž osud jako naše hradby, naše domy a ulice.“ A tak bych spíše než románem nazval toto jeho nejnovější dílo motivační knihou. Slovy jednotlivých obyvatel Jeruzalému se ptá na základní otázky lidského bytí - „Vyprávěj nám o porážce“, „Vyprávěj nám o osamění“, „Vyprávěj nám o zázraku“, „Nikdy jsem nevěděl, kam mám zamířit“ atd. A ústy učence pak dostáváme odpovědi. Odpovědi, které mnozí čtenáři nejen Coelha znají, a se kterými aspoň v duchu souhlasí. Ale musím přiznat, že někdy přece jen překvapí. Když nezvykle vypovídá o důležitosti nejen vnitřní krásy, ale i té vnější, fyzické, či odpovědi na otázku „Vyprávěj nám o milostném aktu“. Coelho přitahuje své čtenáře právě svým uměním vložit morální, etické či náboženské otázky do čtivého a atraktivního hávu prózy. V případě „Rukopisu nalezeného v Akkonu“ tento svůj pozměnil. Na otázku, proč dílo vlastně napsal, odpovídá, že na sociálních sítích (autor byl např. druhou nejvlivnější osobností na Twitteru) jsou spousty uživatelů, kteří ztratili víru ve své schopnosti, v lepší zítřek. Tato kniha jim ho má pomoci najít. V překladu Jindřicha Vacka vydalo nakl. Argo v lednu 2013. Bohdan Volejníček

1Q84 – kniha 1 a 2 Haruki Murakami „My ale nežijeme ve vyprávění. Žijeme v reálném světě.“ Tamaru přivřel oči a zadíval se na Aomame. Pak pomalu otevřel ústa. „No, kdoví?“ Co je skutečný, reálný svět, a jestli můžeme existovat i v jiném, paralelním, to je jedno z nosných témat zatím posledního a i nejrozsáhlejšího románu japonského spisovatele Haruki Murakamiho (*1949) s podivným názvem „1Q84“. Kniha, která je rozdělena do tří částí, vyšla poprvé v Japonsku na jaře 2009, a byla vyprodána během jedno dne. Do jednoho měsíce pak bylo prodáno více než milión výtisků. Příběh je situovaný do roku 1984 v Japonsku, má dva hlavní hrdiny a odehrává se ve dvou dějových liniích, střídajících se kapitolu po kapitole. Jednou hrdinkou je drobná Aomame, třicetiletá svobodná žena, se kterou vlastně do příběhu vstupujeme. Je krásné atletické postavy, přísného vzhledu a pevných zásad. Je cvičitelka a fyzioterapeutka, čehož využívá pro své skryté poslání - zabíjí na zakázku muže, kteří týrají a bijí ženy. Muže vysokého postavení, na které spravedlnost nejen nedosáhne, ale ani o nich neví. Jejich oběti si totiž díky postavení nemohou dovolit vyvolat skandál. Druhým naším hrdinou je opět svobodný třicátník Tengo, neprůbojný, lehce ovladatelný člověk, žijící poklidný život bez jakýchkoli životních plánů. Vyučuje matematiku na prestižní přípravce v centru Tokia, má o deset let starší vdanou milenku, která každý týden uspokojuje jeho a své sexuální potřeby, a ve volných chvílích se věnuje svému jedinému koníčku – psaní. Má pro to cit, dílka se se literárním redaktorům líbí, ale zatím mu nic


nevyšlo. Oba hrdinové jsou bez lásky, oba jen potřebují nějaký vztah k sexuálním potřebám. Oba vzpomínají na své podivné dětství, na lásku z dětství, která v nich neustále je. Zdá se, že jde o dva naprosto rozdílné životy, které nemají nic společného. Než se jim připlete do cesty něco, co změní jejich zavedený život. Tengo dostane nabídku na spolupráci na literárním podvodu, který mu přinese peníze a možná do budoucna i slávu. Má přepsat výjimečný rukopis sedmnáctileté dívky nazvaný Kukly ze vzduchu. Silný atraktivní příběh, který je napsaný ale děsivým stylem. Z oné nadějné autorky se vyklube nádherná, ale jinak jakoby retardovaná dívka Fukaeri, která neumí pořádně mluvit, ani psát. Ještě záhadnější je její minulost, spojená s mocnou náboženskou sektou. A právě v tu stejnou dobu dostane Aomame další „zakázku spravedlnosti“. Cílem je vůdce oné sekty, zvaný pouze jako Lídr. Tajemná postava, kterou nikdo vlastně neviděl a neslyšel, možná až na pár nejoddanějších věřících. Je ale prokázáno, že pravidelně znásilňuje desetileté holčičky. „1Q84“ je především nezvyklou kombinací realistického, můžeme vlastně říci thrilleru, a fantastiky. Přitom bych ale tvrdil, že zcela jiné představy fantastiky, než je klasické sci-fi či tolkienovská fantasy. Přistupoval jsem k ní obdobně jako u úžasných anime od Miyazakiho, které přímo hýří specifickou japonskou fantastikou, kterou není potřeba zcela chápat, ale prostě ji přijímat. I Murakami nám něco takového nabízí, přesto v mnohem realističtějším hávu. Jeho románový svět je stejný jako v roce 1984, ale jen vnímavější Aomame si náhle všimne podivností, např. že japonská policie nosí najednou útočné zbraně, že na nebi jsou dva měsíce. Do životů našich hrdinů zasahují podivní Little People atd. Věci, které je dost těžké pochopit. Ale nechápou je ani naši hlavní hrdinové. Prostě je berme za fakt a autorovo literární právo. Přesto hlavní dějovou linií v těchto prvních dvou částech jsou osobní životy našich aktérů. Autor dokáže skutečně mistrovsky dávkovat a odkrývat kousek po kousku z jejich minulostí, místy až šokovat, a tak na celých těch sedmi set padesáti stranách těžko najít nudné, zbytečné či opakující se místo. Nelze ani přehlédnou autorův důraz na erotično, jež nás nenásilně, ale neustále provází celým příběhem. „1Q84“ je moje čtvrté setkání s tímto japonským literárním fenoménem, a určitě zatím nejlepší. Murakami totiž opět bravurně „předkládá osvědčená témata jako láska, vztahy mužů a žen, mezigenerační odcizení a vliv historie na náš každodenní život“. V překladu osvědčeného Tomáše Jurkoviče vydalo na konci roku 2012 nakl. Odeon – Euromedia group. Závěrečná kniha 3 vyjde na podzim 2013. Bohdan Volejníček

Bílý kůň Alex Adams „Tato choroba je bílý kůň, jenž si přišel pro hříšníky. Konec není blízko, je přímo tady.“ Promlouvá k milionům umírajících. Jeho slova dopadnou na úrodnou půdu a rozkvetou. Bílý kůň. Cválá mezi námi. Konec světa – téma, které se v poslední době neustále omílá. Mayská mystéria, asteroidy z vesmíru, to vše nás mělo a má zničit a my to nejsme schopni ovlivnit. Ale podle mnohých konec světa bude záležitostí nás lidí, my sami si pod sebou obrazně „podřežeme větev“. S touto myšlenkou taktéž přichází ve své prvotině „Bílý kůň“ novozélandská světoběžnice Alex Adamsová (*1973). Svět podle autorčiných představ se pomalu začíná hroutit. Nejprve čínským zásahem totálně zkolabuje internet a informace jsou nedostatkovým zbožím. Poté svět vstoupí do války kvůli ovlivňování počasí. Na frontách umírají lidé po desítkách milionů. Ale stále to není dost. Musí přijít virus zvaný Bílý kůň, a ten doslova zkosí celé lidstvo. Těch pár procent lidí, kteří přežijí, ale většinou zmutuje v cosi, co člověka už připomíná jen velmi vzdáleně.


Hrdinkou příběhu této postapokalyptické vize je třicetiletá Američanka Zoe, mladá vdova bez nějaké vize lepší budoucnosti – dříve byl život nudná samozřejmost. Nyní je tato obyčejná uklízečka na cestě přes Evropu, a to z jediného důvodu – teď nechce nic než přežít. Když totiž kolem život zmizí jako mávnutím kouzelného proutku zlé čarodějky, ona najednou objevuje jeho smysl, jeho krásu v podobě sounáležitosti k někomu. Něco, co snad zase po letech připomíná lásku. Příběh je psaný ve dvou časových rovinách, kterými autorka dokonale skloubila minulost se současností děje. Jednotlivé kapitoly jsou jednoduše členěny na TEHDY a TEĎ – tedy na příběh z doby, kdy se svět teprve začínal hroutit, a na aktuální dobu, kdy Zoe je na cestě do Řecka za svým nejasným cílem a s tajemstvím, které nám postupně odhalí. Středobodem příběhu je právě Zoe, postava, kterou Adamsová dokázala dle stylu moderní temné fantastiky či hororu mistrovsky vytvořit. Zlem už není něco nadpřirozeného, ale zrůdou je především člověk. Toto nalezneme hlavně v postavě tajemného sadisty přezdívaného pouze Švýcar. A pak je to postupná cesta od normality až k hranicím šílenství. Přesně jako v případě Zoe, nejprve téměř bezradné ženy, které neví kam nasměřovat svůj život, a v konci až fanaticky odhodlané bytosti, jež pro svoje přežití je schopna vraždit. Pokud si myslíte, že knihu napsala ženská autorka, a já v textu připomínal slovo láska, nenechte se svést k myšlence, že se jedná o nějaký sentimentální románek. Adamsová vytvořila drsný a krvavý příběh, přesně jako je její svět na konci času. Místy až doslova šokuje nečekanou brutalitou a šílenstvím – „Ačkoliv se snažím, nemůžu nahrnout její mozek zpátky do lebky. Dělám co můžu …, … kýchne: „Alergie“. Alergie to není…Tasí pistoli, vloží si ji do úst a stiskne spoušť. Prásk! Jenom tak. Lebka se roztříští, mozek se rozprskne do všech stran.“ Nebudu tvrdit, že Alex Adamsová svým prvním románem z chystané trilogie vytvořila dílo, které směle může konkurovat postkatastrofické klasice jako „Svědectví“ od Kinga, či „Cestě“ od McCarthyho, přesto jim ale určitě výborně sekunduje. V překladu Jany Vlčkové vydalo nakl. Domino Ostrava 2012. Bohdan BoboKing Volejníček

Mlčící dívka Tess Gerritsen Jméno americké spisovatelky Tess Gerritsenové není už českému čtenáři neznámé. Tato sympatická autorka se narodila čínským rodičům v Kalifornii v roce 1953, kde vyrostla a úspěšně vystudovala zdejší lékařskou fakultu. Během dlouhých služeb si ve volných chvílích ráda četla romantické příběhy, které později sama začala psát, zprvu pro populární řadu Harlequin. Ale největšího čtenářského úspěchu slaví s krimi thrillery s dvojicí Rizzoliová - Islesová , které se dočkaly i úspěšného televizního zpracování. Sérii začala v roce 2001 knihou „The Surgeon“ (čes. Chirurg) a dodneška vydala už celkem deset knih. V Knižním klubu naposledy vyšla devátá kniha s názvem „Mlčící dívka“ (orig. Silent Girl, 2011). Případ se jako obvykle odehrává v americkém Bostonu, v jeho čínské čtvrti obecně známé jako Chinatown, na území plném exotiky, tajemna, mystiky, ale taktéž temné a krvavé minulosti. Takovou minulost má i bývalá kulinářsky proslavená restaurace Červený fénix, ve které před lety z rukou šíleného kuchaře našlo smrt mnoho lidí. Dům je od té tragédie opuštěný, a pouze průvodci po zajímavých místech Chinatownu ho navštěvují na svých trasách. Při jedné obdobné prohlídce najde jeden rozjívený kluk u této budovy zajímavou rekvizitu – uťatou lidskou ruku. Bohužel velmi brzy se ukáže, že se nejedná o pouhou napodobeninu. Otázkou pro policii je, kde je, sakra, zbytek těla. Stačí se ale podívat po okolních domech. Přestože nalezené tělo není schopen nikdo identifikovat, je jasné, že ten nezvěstný zde byl pro jediný účel – zabíjet.


V ten moment do příběhu vstupuje policie v čele s detektivem Jane Rizzoliovou, která příliš nevěří na náhody a okamžité jednoznačné závěry. S pomocí precizní patoložky Maury Islesové začnou po patnácti letech opět rozkrývat zločin, který se před těmi lety zdál tak jednoznačný a usvědčující. A těch podivností je stále více a více. Do děje jako by vstupoval i jistý prvek čínské mytologie, který jako bůh msty v opičí podobě zamotá hlavu nejen pragmaticky uvažující Rizzoliové, ale i lidem, kterým tragický případ před mnoha lety vzal jejich blízké a milované. „Mlčící dívka“ bylo moje první literární setkání s touto sympatickou autorkou, a musím s čistým svědomím říci, že více než příjemné (tedy po čtenářské stránce). Autorka vytvořila velmi atraktivní případ, který vycházel z jejích osobních zkušeností, jak uvádí v úvodu knihy. K tomu velmi mistrně dokázala celý příběh převyprávět a po kouscích dodávat stále nové a šokující prvky do skládačky celého případu. Velmi jsem ocenil onen mystický prvek, který dokonale „okořenil“ už i tak bravurní příběh. Ani moje neznalost předešlých případů z cyklu nijak neomezovala požitek z četby. V překladu Alexandry Fraisové vydalo nakl. Knižní klub v roce 2012. Bohdan Volejníček

Svatyně Ken Bruen Irský spisovatel Ken Bruen (*1951) je známým představitelem soudobého detektivního žánru. V současném českém knižním prostředí, doslova zahlceném tolik žádanou severskou krimi tvorbou, jsou jeho kriminálky s Jackem Taylorem v hlavní roli něčím až „exotickým“. Neliší se jen místem děje, ale především celkovým stylem. K. Bruen je představitel tzv. noir crime fiction. Drsných příběhů ze světa zločinu, ve kterých se na rozdíl od současné skandinávské tvorby do hloubky nerozebírají psychologické charakteristiky postav, jejich rodinné zázemí, či jiné sociální deviace. Bruenův Jack Taylor zcela určitě nepředstavuje hrdinu, kterého byste rádi potkali, či nedej bože, chtěli mít za souseda. Stárnoucí bývalý policista s postavou zabijáka z dob Al Caponeho, který je více opilý než střízlivý, a i tyto chvilky nedokáže přežít bez tabletek povzbuzovačů od drogových dealerů. Jak se říká, život se s ním nemazlí. Ale on to stejnou mírou okolí vrací. Jeho vyšetřovací metody jsou založeny na stylu „nejprve střílet a pak se ptát“. I když spíše než pistole to jsou u něj jeho pěsti. Autorova v pořadí už sedmá kniha s tímto sveřepým hrdinou vyšla v roce 2008. Příběh začíná jedním dopisem, který svým vyzněním natolik zaujal moji pozornost, že jsem pak už knihu nedokázal odložit z rukou. „Vážený pane Taylore, omluvte, prosím, tu formálnost. Později přejdeme k méně oficiálnímu tónu. Tady je můj „nákupní“ seznam – vím, že máte seznamy rád: dva gardisti, jedna jeptiška, jeden soudce a, želbohu, jedno dítě. Poslední položka je tragická, avšak nevyhnutelná …“ Jednotlivé položky na seznamu se začínají „odškrtávat“. Všechno ale vypadá jako nešťastná náhoda, sebevražda atd. Opilému Taylorovi nikdo na policii nevěří. Nezbývá mu, než opět se vrhnout do akce sám. Ale především nechápe, proč onen šílenec, který se podepisuje jako Benedictus, si vybral právě jeho? Který kostlivec z minulosti mu teď vrací staré křivdy i s úroky? Autorův styl jasně koresponduje s jeho hrdinou. Žádné zbytečně dlouhé popisy, jen krátké a jasné věty, psané především slangovým stylem, ze kterých je cítit hrdinova nevraživost k čemukoliv. Až se pak podiví, když v jedné scéně s ním někdo jedná vlídně. K samotnému příběhu Bruen přidává i zajímavé postřehy ze současného Irska, toho trochu xenofobního pohledu na ty desetitisíce emigrantů, kteří v tehdejší době žili z prosperity této zelené země. „Svatyně“ (orig. Sanctuary) je jako další příběh z temného Sin City. Pohybujeme se mezi lidskou spodinou, existencemi s podivnými choutkami a zaměstnáním. A vše jakoby v alkoholickém oparu. Autor


skrze hlavní postavu na nikom nenechá nitku suchou. Je to výborná kniha s jedinečnými postavami a stylem, která v překladu Tomáše Jeníka skutečně zabavila a překvapila. Bohdan Volejníček

Beze stopy Jane Casey Po úspěchu krimi thrillerů irské autorky Tana Frenchové (V lesích, Podoba atd.) nám nakladatelství Argo představuje další její úspěšnou krajanku na poli kriminálních thrillerů Jane Caseyovou (*1977). A to jejím literárním debutem z roku 2010 „Beze stopy“ (orig. The Missing). Autorka nám příběh nevypráví ani očima vyšetřovatelů z kriminálky, ani z pohledu zločince. Hlavní hrdinkou knihy „Beze stopy“ je totiž jen náhodná svědkyně Sára Finchová, mladá učitelka z místní prestižní dívčí školy. Je učitelkou i dvanáctileté Jenny, která se jednoho dne ztratí. Šla venčit psa a po mnoha hodinách se před dveřmi domu ukáže už jen pes. Po malé, ještě dětsky nevinné Jenny, se jakoby slehla země. Sára je nejen její učitelka, ale je to též člověk, který bohužel Jenny najde. Pohozenou ve škarpě v lese … mrtvou. Krok za krokem se začínají objevovat skutečnosti, které zcela k postavě malé Jenny nesedí, a vše se začíná jasně vybarvovat jako otřesný případ pedofilie. Sára, která patří k hlavním svědkům celého vyšetřování, má jisté tajemství, které poznamenalo její celý život a jako kámen ji tíží dodnes. Před mnoha lety totiž beze stopy zmizel její starší bratr Charlie. Jako malá byla poslední, která ho viděla naživu. Nikdy se nenašlo ani jeho tělo. „Beze stopy“ se charakterizuje jako psychologická detektivka, kde bych větší důraz klad na ono slovo psychologická. Dost se zde pracuje právě s vědomím člověka, který ví, že jeho dítě zmizelo a s každou přibývající hodinou je šance na nalezení menší a menší. Přitom jako by s ubíhajícím časem člověk věděl, že jeho dcera či syn už asi není ani naživu. Přesto stále doufá, i po letech, jako v tomto případě. A sic to může znít příšerně, touží aspoň po nalezení jeho těla, aby se tak nějak s ním mohl rozloučit, či mít místo hrob, kde by na něj mohl vzpomínat. To vše je z této knihy cítit. Proto se příběh odehrává ve dvou časových rovinách, které se k sobě stále přibližují. Jdou za sebou dva druhy vyprávění, současný a pak s podtitulem x dní, týdnů, měsíců a let nezvěstný. Ale nemusíte mít obavy, že si čtenář či fanda thrillerů na své nepřijde. Jak na přebalu píše anglický Evening Standard: „Strhující, drsný thriller!“ Caseyová dokáže čtenáře skutečně připoutat ke každé stránce. Doslova šokuje nečekanými zvraty, které mnohdy vyráží dech. Nic nesmíte brát jako jasně černé a bílé. V knize je spousta postav, každá jedinečná, a každá snad tragická. V tomto duchu je celá kniha, nic jako happyend zaručeně nenajdete. Ty děti jsou mrtvé, a to nic nezmění. Závěrečné kapitoly určitě každého překvapí. Osobně myslím, že hlavně konečné rozřešení případu se autorce povedlo. Pro takové hajzly něco jako spravedlnost nebude ani policie vyžadovat. V tomto je už od prvních chvil sympatický vrchní inspektor Vickers, který má vyšetřování na starost. Po úspěchu knihy autorka napsala další krimi thrillery s novu hrdinkou Maeve Kerrigan v hlavní roli. První dvě knihy – Oheň a Pomsta – už má nakl. Argo v edičním plánu na letošní rok. V překladu Jarky Stuchlíkové vyšlo na konci roku 2012. Bohdan BoboKing Volejníček


NOVINKY NA LÉTO VE FONDECH KNIHOVNY Hněv andělů – John Connelly V hlubokých lesích Maine je objeven vrak letadla. Nikde se však ani nemihla zpráva o jeho zmizení, nikde nejsou žádná těla. Jen někteří lidé, dobří i zlí, po něm usilovně a velmi, velmi dlouho pátrají. To, co se ve vraku ukrývá, má mnohem větší cenu než peníze: je to seznam jmen mocných a vlivných mužů a žen, kteří zaprodali svou duši Ďáblu. „Hrdinský… mrazivý… dechberoucí… třeskutý detektivní román…“

Manželská smlouva – Jennifer Probst Aby zachránila dům, pomůže Alexe už asi jen kouzlo. V životě by jí však nenapadlo, že jedno takové jí do cesty přičaruje staršího bratra její nejlepší kamarádky. Miliardář Nicholas Ryan sice v institut manželství nevěří, ale aby se mohl stát dědicem rodinné společnosti, potřebuje sehnat manželku. A to rychle. Když se dozví, že sestřina dávná kamarádka má finanční trable, dá Alexe odvážnou nabídku. Má to být manželství s jednoduchými pravidly: nezaplést se, nezamilovat se a jeden rok předstírat pár. Je to jen obchod. To přece nemůže být tak těžké zvládnout, ne?

Modlitba za matku Když se So-njo ztratí uprostřed davu na nástupišti metra v Soulu, pouští se ostatní členové rodiny do zoufalého pátrání po své matce. Čím hlouběji se do něj ale noří, tím více dlouho zamlčovaných rodinných tajemství i soukromých trápení se objevuje. Poetická románová mozaika, ve které se ve vyprávění střídají dcera, syn, otec a nakonec i „ztracená“ matka, je autentickým obrazem současného života v Koreji a nadčasovým příběhem rodinné lásky, jež byla v roce také 2011 oceněna prestižní Man Asian Literary Prize.

Potápěč – Häkan Östlundh Čtyřiadvacetiletá Jenny Lundgrenová probděla už mnoho nocí, ne však kvůli dusivému horku. Mučily ji vzpomínky z dětství. Udá svého vlastního otce. Obviní ho z vraždy. O týden později se v zatopeném vápencovém lomu na severu Gotlandu potápí dva chlapci. To, co pod vodou uvidí, je k smrti vyděsí. Několik metrů pod hladinou se vznáší tělo mrtvého potápěče. Tyto dvě události stojí na počátku nervy drásající cesty do minulosti. Oživí vzpomínky daleko hrůznější než ty, které Jenny na konci léta nedaly spát.

Švábi – Jo Nesbo Druhý případ Harryho Holea. V jednom bangkockém nevěstinci je nalezen norský velvyslanec v Thajsku. V zádech má nůž a v aktovce pedofilní pornosnímky. V Oslu vypuká na ministerstvu zahraničí panika, neboť velvyslanec měl úzké vazby na norského premiéra. Je bezpodmínečně nutné zabránit politickému skandálu. Harry Hole nasedá do letadla, aby sehrál roli užitečného idiota.

Národní třída – Jaroslav Rudiš Klub osamělých rváčů. Hlavní hrdina, přezdívaný Vandam, vypráví příběh svých životních soubojů s městem, nedávnou minulostí a rodinnými démony. Drsná a zároveň melancholická novela ze sídliště, kde lidé a domy vzdorují přírodě i neodvratnému zániku. Nový Rudiš zasáhne čtenáře přímo na solar. Inspirováno skutečnými událostmi. "Vždycky může vyhrát jen jeden. Takhle a ne jinak funguje svět.“


Párek VII-VIII 13.  

Elektronický časopis Párek, číslo 7-8, 2013. Elektronický časopis Knihovny města Ostravy pro literární gurmány. Jedinečný průvodce labyrinte...

Advertisement
Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you