září
Recenze v čísle: NEMESIS – Philip ROTH V „dusivém parnu rovníkového Newarku“ řádí děsivá epidemie, která ohrožuje místní děti zmrzačením, ochrnutím, doživotním postižením i smrtí. To je překvapivý námět Rothova nového bolestného románu: epidemie dětské obrny zuřící v létě 1944 ve stínu světové války a její následky na pospolitou, na rodinu orientovanou komunitu Newarku a její děti.
VYKONAVATEL – Juan GÓMEZ JURADO Nepřijeli do Vatikánu zemřít, ale zvolit nového papeže. Než se však konkláve stačí ujmout svého vznešeného úkolu, je jeden kardinál zavražděn. Pachateli zjevně nestačilo jen zabít, potřeboval svou oběť trápit a zohavit.
GAME – Anders DE LA Motte Třicetiletý Henrik Pettersson, zvaný HP, se vrací z nočního tahu stockholmskou podzemní dráhou domů. Na sedadle proti němu leží mobilní telefon, který po chvíli zabliká a vyzve ho esemeskou ke vstupu do hry. Naivní Henrik neodolá, přestože zpráva ho varuje, aby si vše pořádně rozmyslel. Za první splněný úkol (krádež deštníku) obdrží na účet finanční odměnu. Díky další dobře odvedené práci získá přístup na svůj herní profil – a zjistí, že už ho podporuje menší fanklub…
NÁVRAT PAŘÍŽANA – Julia STAGG Román pro všechny, kteří potřebují pohladit po duši. Poklidné vody městečka Fogas na jihu Francie rozvíří příjezd místního rodáka, který uplynulá léta strávil v Paříži. A jako by nestačila už pouhá jeho rušivá přítomnost, Fabian se coby nový majitel obchodu rozhodne, že do Fogas vnese trochu velkého světa. Jeho snahu o modernizaci starosvětského krámku nesou starousedlíci velmi nelibě.
NA SIBIŘ – Per PETTERSON Jesper a jeho malá sestra vyrůstají na dánském venkově za druhé světové války, vypořádávají se s odtažitými rodiči, početnou výstřední rodinou a chladným větrem. Jesper sní o cestě na jih do Maroka, zatímco jeho sestra touží dostat se na Sibiř. Sebevražda jejich dědečka, nástup puberty a především německá invaze však jejich idylické dětské vztahy zpřetrhají. Po letech se Jesperova sestra marně snaží zakotvit v některém ze skandinávských měst. Uzavřena do své samoty doufá ve znovusetkání s bratrem…
KRVAVÉ BRÁNY – Markus HEITZ Titul, který bravurně osciluje na hraně paranormálního thrilleru a městské fantasy, přičemž mu opět nechybí pověstná - a v tomto případě i patričně prohnilá a červy prolezlá - třešnička na dortu v podobě děsivých a hrůzostrašných scén, které Heitz popisuje s bravurou sobě vlastní.
Výlet na zvonici Fotoreportáž z akce dětských poboček
J.R.R. TOLKIEN Zajímavá data ze života velikána fantastiky
Ročník XIII.
č. 9, září 2013
RECENZE: Nemesis Philip Roth Píše se rok 1944, celý svět se zabíjí v největším konfliktu v dějinách lidstva, ale v americkém městě Newark v New Jersey řádí jiný zabiják – děsivá epidemie dětské obrny. Jsme uprostřed parných letních prázdnin, kdy si na ulicích a hřištích hrají stovky dětí. Ne každé se ale konce léta dožije. Čas hrůzy nenastal jen pro jejich rodiče, ale i pro mladého učitele Bucky Cantora. Toto je hlavní téma zatím posledního románu velikána americké literatury Philipa Rotha (*1933), který má ve své bibliografii více než tři desítky titulů. A k tomu i stejně bohatý seznam literárních ocenění. Tento horký kandidát na Nobelovu cenu za literaturu dostal už za svoji první knihu americkou National Book Award. A obdobných cen má desítek, včetně Pulitzerovy ceny. Obdobně jako u jiných knih, i zde Philip Roth pracuje s autobiografickými prvky. Příběh se odehrává v jeho rodném městě Newark, v židovské čtvrti Weequahic, kde v tom stejném čase jako dítě vyrůstal a poznával život. Vypravěčem příběhu je jedna z tehdejších obětí nemoci. Vzpomíná především na vzor tehdejších kluků, kterým byl mladý učitel tělesné výchovy Bucky Cantor. Ten o oněch letních prázdninách dělal správce na místním hřišti, kde každodenně hrály stovky kluků dlouhé hodiny baseball. Měl všechno, co si přál: dostudoval školu, měl práci snů, milou dívku z vážené židovské rodiny atd. A ze všech sil se snažil uchránit své letní svěřence před epidemií smrtelné poliomyelitidy - dětské obrny, která toho léta začala v ostatních městských čtvrtích řádit. Jak už nakladatel na přebalu uvádí, jedná se o „mistrovský portrét úsilí a bezmoci jedince“. V tomto rozsahem celkem útlém díle (cca 160 stran) klade Roth důraz na dokonalý psychologický obraz a posun hlavního hrdiny. Člověka, který je natolik eticky a morálně na výši, že pro něj je okolní hrůza téměř neřešitelným dilematem. Jak se v posledních kapitolách píše: „Ale není na světě nikoho, jehož by bylo obtížnější zachránit, než zdrceného charakterního muže.“ Pocházel z nuzných poměrů, bez matky a otce, vychováván pouze milujícími prarodiči, kde se kladl důraz na to, že čestný člověk dokáže překonat veškeré překážky. Jeho dosavadní život to vše potvrzoval. Ale současná situace je z jeho morálního hlediska neřešitelná. Jeho kamarádi šli bojovat za svobodný svět proti nacismu, on pro zrakový handicap nemohl. A i ve svém poslání doma najednou zklamal. Svoji zlost neobrací jen proti sobě (děsivou spoušť … nevnímal jako zlovolnou hříčku přírody, ale jako vlastní hrdelní zločin, který…), ale hlavně proti Bohu ( .. jsou to dobří lidé. Dobří Židé. Proč Bůh nezasáhl v jejich prospěch? Proč ty kluky nezachránil? Nevím, proč Bůh vůbec stvořil obrnu? Co se tím snažil dokázat?). „Nemesis“ (2010) je neuvěřitelně silný příběh, ve kterém autor do velmi malého prostoru dokázal vměstnat obrovský duševní bol jednoho člověka, jenž nedokázal přijmout nedokonalost světa. V překladu Jany Hejné vydala Mladá fronta na jaře 2013. Bohdan Volejníček
Vykonavatel Juan Gómez-Jurado Ve Vatikánu 2. dubna 2005 umírá papež Jan Pavel II. Přestože žil v nejmenším státě světa, vládl více než jedné miliardě lidí. Kdo má být dalším nejvyšším ochráncem víry na zemi se zatím neví. Ale někdo začíná ve Vatikánu vyvražďovat důležité kardinály, kteří sem přijeli nového Nejvyššího pontifika zvolit. Katolická církev si v posledních letech na nezájem médii nemůže stěžovat. Určitě by ho ale oželela. Především odhalování sexuálního násilí kleriků na svých „ovečkách“ plní v západních zemích dost často
titulní stránky novin. Španělský spisovatel a novinář Juan Gómez-Jurado (*1977) ve své románové prvotině právě těchto věcí využívá. Jeho thriller „Vykonavatel“ (orig. Espía de Dios, 2006) nás zavádí do světa katolické církve, která už nemá takovou moc, aby tyto záležitosti jen tak „zametla pod koberec“. Bohužel jeden ze „zbloudilých“ služebníků Božích se rozhodl „zreformovat“ církev v tu nejnevhodnější dobu. Blíží se konkláve, kde se bude volit nový papež, ale někteří kardinálové jsou nalezeni brutálně zavraždění. Vydloubnuté oči, vyříznuté jazyky, odřezané ruce. To vše za sebou vrah zanechává. Na pomoc si Vatikán přivolává speciální jednotku italské policie pod vedením policejní inspektorky Paolo Dicantiové. Vatikán a jeho policejní oddělení má jednu zásadní podmínku. Jeho zdi nesmí opustit jediná informace o případu. Pro veřejnost a tisk prostě žádní mrtví neexistují. Román Vykonavatel je taková kombinace krvavých thrillerů s Hannibalem Lecterem od Thomase Harrise s konspiračními nápady Dana Browna. Už od první kapitoly je jasný thrillerový nástup, když nám velmi sugestivně popisuje, jak vypadá takové řádění vyšinutého vykonavatele : „ … zdvihl však nůž a zastrčil ho mezi rty vyděšené oběti. „Neumíš si představit, Petře, jak si tohle vychutnám…“ Selznickovi trvalo téměř tři čtvrtě hodiny, než zemřel.“ Moderní způsob, jak už od počátku fandu thrillerů zaujmout a vtáhnout do dalšího děje. A k tomu i tajnosti, které se skrývají za zdí Svatého města. Nejedná se sice o mysteriózní záhady typu původu Ježíše, jako v Da Vinciho kódu, ale o neskutečnou moc a intriky, které v centru katolického světa vládnou. Není divu, že po vydání knihy se kromě obdivných ohlasů jak čtenářů, tak kritiků, objevily i pohoršené reakce náboženských spolků, především ve Španělsku a Polsku. Čeho si určitě čtenář všimne, je ten jižanský temperament hlavních hrdinů. Především ispettoro Dicantiová je dokonale ztvárněna jako typická temperamentní Italka. K tomu se autorovi skvěle podařilo přidat jako kontrapunkt postavu záhadného amerického vojenského kněze - vyšetřovatele Antony Fowlera, která se ukáže i v dalších knihách Gómez-Jurady. „Vykonavatel“ je rozhodně mistrně napsaný thriller, který stránku po stránce neustále překvapuje novými odhaleními, aby v závěru doslova šokoval rozuzlením. Prostě svět vykonavatelů Boží vůle se řídí jinými pravidly než u obyčejných smrtelníků. V překladu Vladimíra Medka vydalo ostravské nakl. DOMINO na jaře 2013. Bohdan Volejníček
Game Andres De La Motte „Wanna play a game? Yes – No“: takto bychom mohli charakterizovat další thriller ze severských zemí, který dorazil dobýt srdce českých čtenářů, když už si získal zbytek Evropy. Švédský autor Anders De La Motte (*1971), bývalý policista a momentálně konzultant bezpečnostních služeb, patří k dalším jménům, které se snaží proslavit švédskou moderní literaturu za hranicemi své země. Mohli bychom říci: „Další severská krimi, kterých jsou v regálech knihkupectví desítky a desítky!“ A tak se raději zeptejme, co je na tomto titulu nového, či jiného? A protože už nějakou desítku skandinávských krimithrillerů mám za sebou, s klidem mohu prohlásit, že toto jsem ještě nečetl. Zaprvé jsou to moderní technologie, které hrají v příběhu významnou roli. Možná to je i důvod, proč se kniha objevila i v nabídce zavedených knihkupectví se science fiction jako např. Daemon. Přesto nemusíte mít obavy, že tam budou vystupovat Marťané, či že je to něco na způsob Matrixu. Spíše si my, prostí a obyčejní uživatelé současných technologií, nedovedeme pořádně představit dosah jejich možností. Za druhé to je jazyk, který jeden z dvojice hlavních hrdinů neustále používá, a nelze ho tedy přehlédnout. Je úzce spojen s oněmi technologiemi, to znamená s internetem, sociálními sítěmi či mobilními technologie obecně. A v neposlední řadě je to dokonalá psychologická manipulace s lidským egem, která je vlastně středobodem celého příběhu. Hlavním hrdinou je Henrik Pettersson, jenž je v příběhu nazýván jako HP (možná autorova alegorie na slavnou počítačovou firmu), který je třicetiletým bezprizorním floutkem, jenž se zatím nemůže chlubit žádnými životními úspěchy. Spíše naopak, drobné krádeže, podvody a jeden větší „vroubek“, jehož výsledkem bylo pár let natvrdo. Jeho životní filozofií je – užívej si, však to nějak vždy dopadne. HP
jednoho dne najde v příměstském vlaku mobil, moderně vyhlížející smartphone. Vidí v tom snadných pár stovek u nejbližšího překupníka. Ale najednou mobil ožije a na displeji se objeví: „Wanna play a game, Henrik Pettersson? Yes – No. A potvrzením Yes se změní jeho život. Vstoupí do Hry řízené tajemným Pořadatelem. Hry, kde za malé rošťárny dostáváš body a peníze. S jídlem roste chuť, HP se chce stát hvězdou Hry a být slavnou internetovou celebritou s mnoha lajky u videí. Ale za to musí plnit drzejší a stále nebezpečnější úkoly. Druhou postavou je Rebecca Norménová, policistka z útvaru pro osobní ochranu – tedy policejní bodyguard. Mladá žena, která je v čistě mužském světě, a musí se tedy ohánět více, než ostatní. Žena, která má v minulosti schovaného „kostlivce ve skříni“, jenž neustále vystrkuje růžky a začíná být více než jen mlhavou vzpomínkou. Osudy obou se začínají spolu prolínat, a to pro čtenáře až k šokujícímu vyvrcholení. Můžeme vlastně říci, že „Game“ není až tak klasicky pojatá detektivka, jako spíše thriller, či snad konspirační thriller. Protože jasně z příběhu HP vyplývá: nevěřte ničemu a nikomu. A díky jazyku a vůbec prostředí, bude kniha více oslovovat mladší ročníky čtenářů, kterým toto internetové prostředí a způsob vyjadřování bude známější. Kniha sice dospěje k jistému závěru, ale kdo stojí za Hrou, to nezjistíme. Poslední kapitolou autor totiž jasně poukazuje, že příběh má další pokračování. Tedy jasněji další dvě – „Buzz“ a „Bubble“. V překladu Čeňka Matochy vydal Knižní klub, 2013. Bohdan Volejníček
Návrat Pařížana Julia Stagg Obdobně jako slavný Peter Mayle, i tato sympatická Angličanka propadla kouzlu francouzského jihu. Na rozdíl od Mayle to ale nebyla Provence, nýbrž horský kraj na západní straně Francie. Julia Staggová se jako nadšená cestovatelka vydala v roce 2004 do francouzských Pyrenejí, kde nakonec společně s manželem koupila v této malebné horské krajině venkovský hotýlek. A když zrovna nepracuje, tak se věnuje své další oblíbené činnosti – psaní. V roce 2011 vydala svoji první knihu „Hostinec“ (orig. L'Auberge), kterým začala svůj volný seriál The Fogas Chronicles. Je snad zbytečné psát, že tento příběh dvou anglických manželů, kteří ve zdejší vesnici Fogas k nelibosti místních koupí hotýlek s restaurací, je silně autobiografický. „Návrat Pařížana“ (orig. The Parisian's Return) vyšel v roce 2012 a zavádí nás opět do této horské vesnice obydlené svéráznými postavičkami. Ovšem hlavním hrdinou je teď Fabian Servat, zdejší rodák, který jako mnoho dalších odjel za lepším životem do Paříže, aby se teď po několika letech nečekaně vrátil zpět do Fogas. Je mladý nadšený cyklista, svobodný, při penězích a z neznámi úmysly, což ho zezačátku pasuje do role nejméně oblíbeného člověka zdejší komunity. A ty jeho městské manýry, kterými se rozhodl změnit zdejší hokynářství své tety, nebohé čerstvé vdovy! Celý tento pohodový příběh je založen především na zcela odlišné mentalitě zdejších lidí. V kontrastu s naší uspěchanou městskou civilizací se zde nijak nespěchá, všichni se snaží druhým pomáhat a na nějaké novoty nejsou příliš stavěni. Však na to skvěle autorka poukazuje třeba skrze Fabianem najaté místní zedníky. Hokynářství prý přestaví do dvou týdnů, ze kterých se nakonec stane pár měsíců. On je totiž zrovna poslední den lovecké sezóny, nebo první den rybářské sezóny, prostě mnoho záležitostí s vyšší prioritou než nějaká stěna pro Fabiana. Když se onehdy Staggové ptali, co že to píše vlastně za žánr, nevěděla to vlastně ani ona. Jak řekla, termín současná literatura zní suchopárně, na komedii je tam dost míst, kde vám je do pláče, a drama zní až moc dramaticky. „Návrat Pařížana“ je prostě čtivá knížka, ve kterém najdete všechno, co v běžném životě. Většinou se zasmějete, ale místy vám trochu zvlhnou oči dojetím, či v závěru si budete hryzat nehty napětím. A k tomu se setkáte i s výbornou postavou ducha zesnulé hokynářky. Z knihy je jasně cítit, že Země je skvělé místo pro život.
Co říci závěrem? Třeba to, co píše nakladatel: „Román Návrat Pařížana je jako projížďka prosluněnou jihofrancouzskou krajinou – ovšem pozor! Tato silnička je velmi klikatá a za každou zatáčkou čeká překvapení... „ A já dodávám: „Třeba šílený cyklista Fabian na značkovém kole z karbonu.“ V překladu Jitky Šišákové vydalo nakl. Domino Ostrava v roce 2012. Bohdan Volejníček
Na Sibiř Per Petterson „Tender, touching and painful“, tedy křehký, dojemný a bolavý. Takto se vyjádřil redaktor na BBC o jedné knize tohoto známého norského autora. A to stejné se dá říci i o tomto útlém románu. Per Petterson (1952) spojil celý svůj život s literaturou: vystudoval knihovnictví, pracoval jako knižní nákupčí, překladatel a literární kritik. Teď je už spisovatelem na plný úvazek. Právě románem „Na Sibiř“ ( orig. Til Sibir, 1996) se poprvé dočkal značného čtenářského ohlasu, což mu vyneslo nominaci na uznávanou Cenu severské rady. „Tak, je mi třiadvacet a život pro mě končí. Teď mám před sebou už jen jeho zbytek“, tato závěrečná věta knihy výstižně charakterizuje celý příběh, jenž je vlastně vyprávěním staré ženy vzpomínající na své dětství a dospívání. Dobu začínající před vypuknutím druhé světové války, kdy se svým bratrem Jesperem žije v malém dánském přímořském městečku na Jutském poloostrově. Ona a bratr si jsou více než blízcí. Starší Jesper, který je svou povahou výbušný a rozhodný, je v očích své mladší sestry jistým idolem, kterému se snaží vyrovnat. Jejich vztah s dospíváním jakoby zintenzivnil. Místy to až připomíná slavný román Ian McEwana „Betonová zahrada“. Čekáte, zde se to celé zvrhne taky v nějaký adolescentní incest. Jako ve scéně, kdy se převléká v jejich tajné chatce v pobřežních dunách: „Položím si mu čelo do dlaně, nejdřív lehce, pak celou vahou, a tak stojíme, on se opírá čelem o mé spánky, košilí se dotýká mých prsou, přitisknu se, přestávám dýchat, …“ Co je typickým znakem, jakoby stěžejním motivem jeho tvorby, jsou rodinné vztahy. I v knize „Na Sibiř“ jsou rodina a příbuzenské vztahy nepřehlédnutelným dramatickým prvkem. Otec, tichý a zdánlivě stále nešťastný muž, snad jakoby vyloučený ze společnosti, připadá lidem bezcitný, ale je jen zlomeným člověkem, který spíše se bojí vyjádřit své city. K tomu matka žijící ve svém náboženském fanatismu, pro kterou je Ježíš Kristus důležitější než samotná rodina. Kniha je melancholickým vzpomínáním na dětství a dospívání v rodinném prostředí, ve kterém chybí vřelost, vlastně bychom mohli říci jakékoliv city. Pro naši hrdinku existuje jen její bratr, levicový aktivista, po okupaci jde z těch, kteří jdou do odboje. Je to vzpomínání, které je celkem dost temné, plné smrti a zármutku, ale přesto jako čtenář mám pocit, že hrdinka vším prochází jakoby nedotčena. Její život se točí pouze kolem Jespera. Celkem poetickým jazykem napsal skvělou knihu jakoby bez citů, chladnou jako svět Skandinávie, přesto plnou napětí a emocí. V překladu Jarky Vrbové vydalo nakl. Knižní klub – Euromedia group 2013. Bohdan Volejníček
Krvavé brány Markus Heitz V roce 2005 se na pultech našich knihkupectví poprvé objevila kniha úspěšného německého autora fantastiky Markuse Heitze (*1971), kterou byl jeho průlomový bestseller „Trpaslíci“. Na počátku letošního roku ostravské nakl. Fantom Print vydalo jeho už čtrnáctý titul s názvem „Krvavé brány“ (orig. Blutportale, 2008).
Po klasických fantasy knihách z cyklů jako „Trpaslíci“ či „Ulldart“, mají „Krvavé brány“ mnohem blíže spíše k jeho hororovým titulům „Ritus“ a „Sanctum“. Opět se to v příběhu hemží vlkodlaky, upíry a i jinými nadpřirozenými bestiemi, jen se to odehrává v naší aktuální současnosti. A tak moderní terminologií bychom knihu nazvali jako urban fantasy. Už od prvních stránek bude čtenáři zcela jasné, že slova „krev“ „krvavé“ atd. nejsou v názvu jen tak pro parádu. Jsou totiž jedním z nejdůležitějších a nejpoužívanějších termínů v knize. Za úvodní kapitolu by se určitě nestyděl ani autor „Kill Billa“ Q. Tarantino. Markus Heitz nás velmi sugestivně provádí po troskách velkolepé party, která se z honosného mejdanu nečekaně a v několika sekundách změnila doslova v krvavou lázeň. „Bezděky zadržela dech, když nedaleko před sebou spatřila ležet na zemi muže a ženu, pána ve smokingu, dámu ve světle zelených večerních šatech. Těla byla rozřezána na několik kusů jakoby obrovitým skalpelem. … nevnímala, že je od hlavy k patě umazaná od krve…“ Po brutální „ochutnávce“ se pak můžeme vnořit do značně divokých vod samotného příběhu honby po záhadných artefaktech, které by ve špatných (vlastně jakýchkoliv) rukou znamenaly konec světa. Třemi hlavními aktéry jsou Saskia, mladá výborná šéfkuchařka, její přítel Will Gul, německý Ind, zručný florista, a Justine, žena, která ale není moc ženou v běžném slova smyslu. Každá z postav v sobě něco skrývá, nějaké tajemství či nadání. Saskia je vynikající šermířka. Jako členka tajného spolku Union des lames – Sdružení čepelí, se zúčastňuje jejich klání v šermu. Will je kromě majitele vyhledávaného hamburského květinářství i správcem honosné vily, jejíž majitel v ní ukrývá pár „podivností“. A když se při jedné neohlášené Williho party jedna taková „podivnost“ nečekaně probudí k životu, pro obyvatele v Hamburku se život rapidně změní. Honba za tajemnými artefakty, které tyto „podivnosti“ hlídají, ale přinese zkázu i na mnohých dalších místech světa (potažmo i časů). Např. tsunami na Bajkalu je jednou z nejlepších kapitol knihy. A protože na boj s množstvím podivných bytostí a tajných společností, dychtících po oněch artefaktech, by Saskii a Willovi síly nestačili, podaří se jim ze samého pekla přivést zpět na svět ďábelskou vlkodlačici Justinu. Autor jakoby svým románem zabrousil až do splatter hororu, cákance krve jsou totiž na každé stránce. V krvavé řeži mezi frakcemi tajemných conscitů a bëluatitů, do které se přidá i postava záhadného Levantina, je zbytečné rozlišovat kladné a záporné strany. Na příběhu je mi milé, že v boji o svět nikdo takový neexistuje, a sem tam musí ke zděšení Saskie zemřít i nevinní lidé. „Krvavé brány“ jsou doslova akční fantastikou, kde se musí vždy nejprve konat a pak se případně ptát. Fantom Print tak do svého edičního portfolia přidal po nedávno vydaných „Lovcích monster s.r.o.“ další titul, který přináší množství zábavy, černého humoru, erotiky – viz kapitola 19 a nekončící akce. V překladu Svatavy Kretkové vyšlo v roce 2013. Bohdan BoboKing Volejníček
Ve středu 21. srpna se dětští čtenáři z knihovny Daliborova, Petřkovice, Fifejdy a Přívoz vydali za doprovodu knihovnic na exkurzi do kostela Neposkvrněného početí Panny Marie v Ostravě – Přívoze. Děti plnily úkoly a hledaly odpovědi na otázky, na jejichž konci se dozvěděly jméno kostela v Přívoze. Pak vystoupaly až na zvonici, kde si měly možnost prohlédnout náměstí v Přívoze z velké výšky. Byly statečné a strach na sobě téměř nedaly znát. Děkujeme panu Košárkovi a jeho kolegyni za milé přijetí, poučné povídání i dobrodružný výstup na zvonici.
3.1.1892 – 2.9.1973 Britský profesor a spisovatel, autor slavného „Hobita“ a „Pána prstenů“. V roce 2003 vyhlásili Britové v anketě The Big Read „Pána prstenů“ za nejlepší britskou knihu v dějinách.
Narodil se 3.1.1892 v Bloemfontein v Oranžském svobodném státě (dnešní Jihoafrické republice). V roce 1895 odtud odjel s bratrem a matkou do Anglie a v životě se už do Afriky nevrátil.
V roce 1900 jeho matka konvertovala s chlapci k římsko-katolické církvi, a tím si znepřátelila celou rodinu. Po smrti matky se jejich poručníkem stal kněz F. Morgan.
Svou životní lásku Edith musel opustit. Když jako už plnoletý se k ní chtěl vrátit, dala mu košem. Nakonec ji ale přemluvil a během první světové války se vzali. Měli čtyři děti. Tolkienovým životním dílem byl Silmarillion. Psal ho od konce první světové války až do smrti. Nikdy ho nedokončil. Dílo dopsal jeho syn Christopher a vydal v roce 1977.
Tolkien byl silně věřící katolík, náruživý milovník dýmky, bytostně nesnášel cokoliv z Francie (kromě jejich vína), měl silné ekologické cítění a velmi často se stěhoval.
Měl tragické dětství. V roce 1896 mu v Africe zemřel otec Arthur. V roce 1904 umírá na cukrovku matka Mabel.
Svůj první slavný román „Hobit“ psal jako příběh pro své děti. Vydal ho v roce 1937 s velkým úspěchem.
„Pána prstenů“ psal od konce roku 1937 až do roku 1949. Po dopsání mu ho ale nechtěl nikdo vydat. Nakonec vyšel až letech 1954-55.
Hobit se už v roce 1966 natáčel v Československu jako kreslený film pro americkou produkci. Ilustroval ho Adolf Born. Pro nedostatek peněz ale nebyl dokončen.
V roce 1972 mu anglická královny udělila Řád britského impéria.