Časopis Párek 4/2016

DUBEN

Recenze v čísle: VOLAVKA – S. J. BOLTON Studium na Cambridgi bylo pro ně příslibem dobrého života. Ve skutečnosti tam našly smrt.

Slovutnou univerzitou se plíží smrt. Umírají především dívky a vždy odcházejí ze světa vlastním přičiněním.

Když se však začne o celou věc zajímat policie, vyjde najevo, že psychologický profil, pohyb po sociálních sítích a aktivity zemřelých vykazují shodné rysy.

BOŽÍ HORA – Erri DE LUCA Boží hora je biblické místo. Je to ale také jméno chudé neapolské čtvrti – Montedidio – plné úzkých uliček, prudkého stoupání, rozvěšeného prádla, ruchu každodenního života poválečných let, jejíž atmosféru útlá knížka Erriho De Lucy zachycuje.

ČTENÁŘ Z VLAKU V 6.27 – Jean-Paul DIDIERLAURENT Guylainu Vignollesovi je třicet šest, je osamělý a nenávidí svou práci. Je naprosto nenápadný, nikdo by si ho patrně ani nevšiml, kdyby spolucestujícím z vlaku každé ráno nepředčítal několik stránek, které se mu večer předtím podařilo zachránit před záhubou.

VLK – Mo HAYDER Zámožní manželé Anchor-Ferrersovi hodlali ve svém venkovském sídle strávit poklidný čas. Skutečnost se však od jejich představ děsivě liší: hned po příjezdu našli na zahradě rozvěšené zvířecí vnitřnosti a nyní je drží v zajetí dvojice únosců, jejichž požadavky jsou stále bizarnější a více ponižující.

ŽIVÍ A MRTVÍ - Josif MLAKIĆ Třicetiletý Tomo bojuje na straně Chorvatů v občanské válce po rozpadu Jugoslávie. Jeho jednotka se po zničení velitelství stahuje a musí projít nepřátelským územím. Postup je ale náročný a pro Toma, který zabíjení z duše nesnáší, je opravdovým utrpením. Jak může střílet po neznámém člověku, natožpak po lidech, kteří ještě nedávno byli jeho sousedy, s nimiž se potkával v obchodě?

LEDOVÉ STŘEPY – Lenka CHALUPOVÁ Nevěra je jako ledový střep. Prořízne kůži až do krve. Rána sroste. Zacelí se. Ale jizva zůstane. Na srdci ji nosí Jáchym Wollner – neobyčejně obyčejný chlap z malého moravského města. Právě on vypráví o cestě, která z něj udělala nejen nevěrného manžela, ale také vraha. Jenže ten nejhorší trest na něj teprve čeká.

Magnesia Litera 2016 Novinky ve fondu KMO

Ročník XVI.

č.4 , duben 2016

RECENZE: Volavka S. J. Bolton Dívka hořící jako pochodeň na plese, jiná si s provazem kolem krku nechá autem urvat hlavu. To je jen pár případů sebevražd, které se ve starobylém a prestižním universitním městě Cambridge v poslední době udály. Sebevraždy se páchají všude, jenže těch fatálních řešení se v poslední době objevuje o něco více, než je v tomto centru moudrosti a vzdělávání statisticky běžné. K tomu takovým nezvykle bizarním stylem, že se o záležitost začne zajímat policie.

Detektiv inspektor speciálního oddělení Scotland Yardu Mark Joesbury si pro tuto tajnou akci opět vyžádá na pomoc kolegyni Lacey Flintovou, mladou policistku, se kterou spolupracoval na předešlém případě („Už mě vidíš?“). Její přidělená role je předem jasná, jak už napovídá název knihy – volavka. Otázkou je, jestli to „volavka“ sama vůbec tuší. Na celé universitě o její skutečné identitě ví pouze zdejší psycholožka, která nejenže na případy upozornila, ale sama se stala terčem podivných „kanadských žertíků“, jak je bere místní policie.

S. J. Bolton svůj thriller nepostavila jen na hledání možných pachatelů. Postavila proti sobě i dva hlavní aktéry z řad policie – Joesburyho a Flintovou. Pozice nadřízeného a podřízeného už tak umocňuje napětí, jež ještě zvyšuje vzájemná, stále nepřiznaná přitažlivost, kterou se oba vnitřně užírají. A to jen zvětšuje vnitřní rozkol, kdy oba ví, že jeden před druhým něco tají, fakta, jež mohou vést k fatálním koncům, což dokládá už samotný prolog.

Starobylé koleje, podivné universitní zvyky a přijímací rituály, to vše jen skvěle doplňuje temnou atmosféru celého případu, kde je od počátku jasné, že zde proti sobě nemáme pouhé tupé násilníky. Naopak autorka mistrně využívá faktu, že v tomto světě intelektuálů a géniů je nutné najít ty, kteří pod tím vším dokonale skrývají vyšinutou mysl schopnou všeho. Intelekt, který dokáže i ty nejschopnější mozky zcela vykolejit, dovést na pokraj šílenství, a s brutální radostí je donutit k poslednímu kroku „za okraj života“.

Zvedla k němu svoji hezkou bledou tvářičku, ale hned se zase věnovala své zábavě. Snažila se dát dohromady tátovu hlavu, z koberce sbírala úlomky kostí, zkoušela je složit k sobě, jako by šlo o nějakou trojrozměrnou skládačku. A při práci si prozpěvovala. „… dohromady ho už nedali.“ S. J. Bolton coby „první dáma anglické temné detektivky“, jak ji charakterizoval deník The Times, tento přídomek dokázala obhájit i v románu „Volavka“ (orig. Dead Scared, 2012).

Temný obraz bezmoci, kde nepřítel si bez jakýchkoliv zábran s každým pohrává mnohem sadističtějším stylem, než kdyby byl „pouhý“ vrah. Stránku po stránce autorka nám zcela chladnokrevně naznačuje, že tento případ nemůže mít vítěze. Zbydou jen poražení, kteří si možná zachrání život.

V překladu Martina Vernera vydalo ostravské nakl. Domino v roce 2015.

Bohdan BoboKing Volejníček

Boží hora Erri De Luca „Vidět Neapol a zemřít“, to je asi první, co mne napadne, když se řekne jméno tohoto přímořského města na jihu Itálie. Nebo mafie, že ano. Ale ode dneška i Boží hora – Monte di Dio, chudinská čtvrť tvořená množstvím úzkých uliček, ve kterých se odehrává příběh románu „Boží hora“ italského spisovatele, básníka a překladatele Erri de Luca, který se v tomto městě narodil v roce 1950.

A přibližně ve stejné době se odehrává příběh dospívání třináctiletého chlapce, který po ukončení školy jde do učení ke zdejšímu truhlářskému mistrovi, a ze dne na den se z kluka stává mladý muž. Když na konci týdne přinese prvních pár drobných jako výplatu, definitivně končí jeho dětství, poznamenané okolní chudobou, nemocí matky, či depresí otce. To vše bychom sami vnímali jako negativní, ponurý svět, jenže pro našeho hrdinu je to místo, kde se narodil, kde zná každé zákoutí, každý dům, a především lidi, kteří dělají z Boží hory to, co je.

Tedy jeho domov.

Autor v krátkých, většinou jednostránkových kapitolách nám představuje postavy z tohoto možná na první pohled hlučného, specificky neapolského prostředí, kde klasickou italštinou mluví jen málokdo, a zase ten, kdo ji zvládá, je pro místní někdo. V očích mladého kluka je tou nejzáhadnější postavou zdejší švec, kterému říkají všichni don Rafaniello, podivný zrzavý stařík s hrbem, ve kterém prý schová křídla, jež ho v ten pravý čas přenesou do Jeruzaléma, vysněného místa, kam vlastně z válkou zdevastované východní Evropy původně mířil. A takové tajemné, magické prvky se v knize objevují často, svým způsobem bych klidně příběh přiřadil k magickému realismu. Celé vyprávění našeho hrdiny, jakoby pohlížejícího na svět jinýma očima, než jak na něj nazíráme my, k tomu dojmu magického realismu značně přispívá.

Se svou poetickou naivitou nám předkládá svůj svět, ve kterém se dějí pro něj nezvyklé, nové věci, jako jeho první setkání s láskou, která v tomto světě rychlého dospívání se taky rychle, a pro něj šokově, mění v lásku fyzickou. Krásným, poetickým jazykem nám De Lucca tak vypráví jeho cestu za štěstím, za snem, který pro něj představuje podivný dar jeho otce, bumerang. Dar krásný, tajemný, ale pro místo, kde v uličkách stěží projede auto, kde nebe vidí jen tehdy, když je na střeše svého domu, dar nepatřičný. A tak ho chystá celé měsíce k jeho asi jedinému letu, trénuje, posiluje paži, aby pak tím pravým hodem ho poslal až ke hvězdám.

Velmi krásně napsanou knížku, ze které dýchá podmanivý duch místa i mladické naivity, vydalo nakl. Pistorius & Olšanská v roce 2015, z originálu „Montedidio“ (2001) přeložila Kateřina Vinšová.

Bohdan BoboKing Volejníček

Čtenář z vlaku v 6.27 Jean-Paul Didierlaurent „Svět dokáže být kouzelný“ je sice vytržený úryvek z recenze francouzské verze časopisu Elle, ale pokud bych hledal nějaké heslo, či krátké zhodnocení knihy „Čtenář z vlaku v 6.27“, osobně bych asi lepší shrnutí nenašel. Skutečně, svět, či život, dokáže být kouzelný, a to nemusíte být slavný, zámožný, ani zcela zdravý. Stačí prostě být šťastný, nebo zamilovaný, spokojený, či milý k okolí. A když se to celé zabalí do jednoho úžasného příběhu, jako se to

podařilo francouzskému spisovateli Jean-Paul Didierlaurentovi, vznikne příběh, jenž se stane fenoménem hned po vydání. Knížka je ověnčena tolika cenami a oceněními, že by se stěží všechny vešly na stěnu v obyváku.

Co k tomu bylo zapotřebí? Postavy, které na první pohled sice v ničem nevynikají, přesto jsou něčím zvláštní, pro některé spíše podivínské, a proto zajímavé. Takový je přesně i hrdina tohoto krátkého románu Guylain Vignolles, samotářský třicátník z předměstí Paříže, který žije pouze se svojí akvarijní zlatou rybkou, jehož zaměstnání je pro něj trýzní, a ten trýznící stroj nazývá jako příšeru z legendární Kingovy knihy To. Ale To mu přináší materiál pro jeho „podivnost“. A čímže je jeho „podivnost“, když ráno čeká na vlak do práce s dalšími pasažéry, kteří se „dopracovali k tomu, že vůči němu projevovali takový ten shovívavý ohled vyhrazený neškodným bláznům?“ Vždy po nasednutí do vlaku, hned za dveřmi sklopil výklopné sedátko, vytáhl z desek většinou trochu pomuchlané listy papíru a začal nahlas předčítat. Bez návaznosti, bez logiky, prostě co na papíru zrovna je. Jednou něco z detektivky, jindy z kuchařky, je to nahodilé. Jde pouze o to předčítání „zachráněných listů z knih“, které on sám, s bolestí na duši, likviduje v průmyslové sběrně odpadů. A není to jediný milý podivín v tomto příběhu. Takových „bláznů“ zná více, jako kolegu z drtičky, který v ní přišel o nohy, a teď je chce podivným způsobem zpátky. Či vrátného ze sběrny, mluvícího pouze ve verších.

A tak příběh pokračuje dále, psaný s humorným nadhledem o logičnosti „nelogičností“ našich hrdinů. Psaný s poklidem a poetickým nádechem, o běžných životech, na které se dá nahlížet zcela jinak, jako na kouzelné. A kam příběh směřuje? Nebudeme prozrazovat, ale láska a štěstí se dá nalézt všude, i na místech pro to zcela netypických. Jen se pro to musí něco udělat.

Jean-Paul Didierlaurent napsal jedinečný příběh, který dokazuje jeho vypravěčský talent, smysl pro humor, umění hledat to „podivné“ v běžném … Prostě je to kniha napsaná pro tu radost, kterou čtení dokáže dát. A spolu se svými kolegy z branže jako David Foenkinos, Amélie Nothombová, Eric-Emmanuel Schmitt, Muriel Barberyová, nám ukazuje jedinečnost současné francouzské literatury.

Z originálu „Le Liseur du 6h27“ (2014) přeložila Nela Knapová, vydalo Euromedia Group – Knižní klub v roce 2015.

Bohdan BoboKing Volejníček

Vlk Mo Hayder „Jsem normální holka z Essexu“, tvrdí o sobě Mo Hayder (*1962), a snad bychom tomu uvěřili, kdybychom si nepřečetli její životopis a její zálibu v temných lidských stránkách a touhách. Je držitelka prestižní ceny Edgar Award, kterou milují davy čtenářů pro její literární morbiditu, a kritici pro její literární umění. Potvrzuje to i její nový román „Vlk“ (orig. Wolf, 2014). Patří opět do volného cyklu s postavou podivínského inspektora Jacka Cafferyho, a stejně jako v předešlých tituly, např. „Kůže“ či „Panenka“, i v tomto thrilleru se dá už od prvních stránek spatřovat, jak autorka dokáže mistrně balancovat mezi thrillerem a hororem. Jak kdysi Lovecraft řekl o E. A. Poevi, že jeho přínos do světa literatury spočívá především v odhození etických či morálních zábran, Hayderová v tomto směru ještě pokročila mnohem dále.

Celý příběh se odehrává jako soukromé, značně šílené drama ve velkém venkovském sídle rodiny Anchor-Ferrerových. Ztracený v kopcích a lesích je to takový ostrůvek klidu a pohodlí, odříznutý od většiny výdobytků moderního světa. Žádný mobilní signál, žádný internet, jen jedna starobylá telefonní linka. Jenže i toto jediné pojítko se světem právě někdo odstřihl, zrovna když na odlehlém konci jejich zahrady najdou majitelé děsivý nález, který je vrátí k nikdy nezahojené ráně, již je poznamenalo krvavé šílenství jednoho zdejšího blázna. Co před 14 lety rozvěšenými lidskými střevy začalo, teď znovu pokračuje. K tomu z podivné dvojice policistů, kteří se po nálezu na jejich sídle nečekaně objeví, se vyklubou únosci, najatí pro tuto práci někým mocným, který chce dát jasně najevo, že mu někdo z rodiny „šlápl na kuří oko“. Jeho důvody jsou zpočátku sice nejasné a divné, zato požadavky dvojice vykonavatelů jsou stále bizarnější. Jen útěk zdejšího psa tak trochu nebyl v plánu. Ale díky němu se na scéně objeví Jack Caffery a až mysteriózní postava Chodícího muže, jenž Jackovi možná odhalí další informace o jeho dávno zmizelém bratru.

Když jsem se koukal po ohlasech dalších čtenářů, zaujal mne především jeden, který knize vyčítal jen ten trochu pomalejší rozjezd. Tento názor mi zůstal v mysli nejvíce, poněvadž s ním absolutně nesouhlasím. První scény s hledáním ztracené holčičky v lesích, či následný příjezd Anchor-Ferrerových do domu a odhalení nechutného nálezu v zahradě, mají v sobě skutečně úžasný náboj, tu dokonalou vizualizaci celé scény, kdy vy jako čtenář jen s každou další větou čekáte onen šok, to, co čekáte u thrillerů. Tu věta či jedno slovo, které vám zvýší tlak o pár desítek procent, a donutí otočit na další kapitolu. A tak to postupuje celou knihou. Hayderová vytvořila, řekl bych, „psychomorbidní“ thriller, kdy vstupujeme do myslí jedne postavy za druhou a jejich prostřednictvím prožíváme ty strašné chvíle očekávání konce, kdy slovy jedné postavy „bylo by lépe, kdyby nás zabili hned po příchodu“. Autorka tak dokáže protahovat napětí až za mezní limity. To mi vždy bude připomínat větu z konce jedné kapitoly: „Fakt jste si nemysleli, že už je konec, že ne?“. „Vlk“ je výborně napsaný thriller, ve kterém si s naší myslí Hayderová pohrává jako „kočka s myší“. Příběh neběží jako splašený kůň, ale pomalu, zato dokonale, utahuje šrouby ve vaší mysli až za možnou hranici únosnosti. Přitom dokáže neustále překvapovat zvraty, které by vás nenapadly, a díky nimž je Hayderová považována za královnu morbidity.

V roce 2015 vydalo nakl. Domino v překladu Jiřího Kobělky.

Bohdan BoboKing Volejníček

Živí a mrtví Josip Mlakić „Není těžké představit si ráj, ale je k tomu zapotřebí alespoň jednou zažít peklo“ je motto knížky chorvatsko bosenského autora Josipa Mlakiće (*1964). Jedno z mnoha, které mne v knize zaujalo, abych později zjistil, že některá jsou vlastně už na přebalu zvýrazněná. „Živí a mrtví“ (orig Živi a mrtvi, 2002) je ve své podstatě válečný román, který nás zavádí do dvou tragických údobí v dějinách jugoslávských zemí dvacátého století – druhé světové války a národnostních válek na počátku devadesátých let.

Obě byly ve své podstatě válkami občanskými, kdy v té první se sousedi navzájem vraždili pro své politické vyznání, v té o padesát let později zase pro národnostní cítění. A přestože je od sebe odděluje půlstoletí, spojuje je především jedno – bylo to peklo.

Peklo války – brutální, krvavé, nelogické, nelidské. Přesně jak to vysvětluje sám autor: „Šlo mi o to ukázat válku jako brutální zlo, a ne jako hrdinskou epopej. Proto jsem sáhnul po žánru hororu.“ Sám si tím druhým „peklem“ prošel, a tak ví, o čem píše. Ukazuje nám ho na dvou souběžně probíhajících příbězích, odehrávajících se v těchto obdobích. V tom prvním jsou hrdiny příběhu bojovníci z řad bosenských Chorvatů, kteří v chaosu rozpadající se Jugoslávie válčí proti svým sousedům z řad bosenských muslimů či Srbů. Dezorientovaní a ztraceni se snaží dostat přes hory ke svým jednotkám. Prochází horskými místy, kde se před padesáti lety odehrávaly kruté boje Ustašovců proti partyzánům. To je náplní té druhé dějové linie, ve které na peklo války nahlížíme očima obyčejných chorvatských vojáků vedených dvojicí fanatických fašistů, Ustašovců, při pronásledování komunistických partyzánských oddílů. Ale jak se už avizuje na počátku, není to hrdinský válečný epos, žádné národní hrdiny v nich neuvidíme, ale jen prosté lidi, kteří jsou rozemletí v pekle zvaném válka. A to jak fyzicky, tak především z psychické stránky. V otupělosti z masakrů kolem plní své rozkazy jako bezcitné stroje, které se snaží zapomenout, že ten, co mu právě vystřelili mozek z hlavy, či prořízli hrdlo, byl ještě před nedávnem jejich soused, či jejich spolužák ze školy.

V tomto smyslu autor taky používá jazyk, žádný strohý, rozkazovačný vojenský, ale až procítěný vypravěčský styl, příjemně čtivý, ve kterém se klade důraz na lidské emoce a psychiku, nepomíjí při tom ale ani kouzelnou, pověstmi opředenou horskou krajinu. A na těch pověstech je založen onen hororový prvek knihy, sice mírně, ale nepřehlédnutelně. Ale hlavní horor je samotná válka, „zkurvená doba, ve který nevíš, kdo navaří polívku a kdo ji pak sní…“ V překladu Jana Kravčíka vydalo nakl. Gorgona Books, 2015.

Bohdan BoboKing Volejníček

Ledové střepy Lenka Chalupová Je život procházka růžovou zahradou? Sice to tak nějakou dobu může vypadat, ale růže mají trny, které dokážou rozdrásat tělo do krve. Touto myšlenkou bychom mohli charakterizovat nejen nejnovější román přerovské rodačky Lenky Chalupové (*1973), který vyšel pod názvem „Ledové střepy“, ale i její předešlou tvorbu, jako např. „Pomněnkové matky“.

Jáchym, jeden z hlavních hrdinů příběhu, je už pár let šťastně ženatý, má dvě dcerky a milující manželku. Není sice všechno ideální, jako třeba každotýdenní odluka od rodiny díky práci, ale vše se dá zvládat a vydržet. Ale jen do momentu, než se objeví na scéně jeho švagrová Emma, přesný opak jeho manželky Anny, přestože jsou to dvojčata. Už od dětství se jí za zády neříká jinak, než pijavice. Psychicky značně nevyrovnaná postava, jež si v papírech nese zkratku F60.2, řečí lékařské klasifikace „disociální poruchu osobnosti“. Tedy něco, jako uspokojování vlastních potřeb bez ohledu na jiné, trvalá nezodpovědnost a bezohlednost vůči společenským normám, pravidlům a závazkům. A do hledáčku jejího plánu, který umně skrývá jako potěšení či chtíč, se právě dostal Jáchym, který je celý týden sám ve své garsonce, tedy snadný „chlapský cíl“. Využít a odhodit, tak jako v mnoha jiných případech, zde ale nefunguje.

Její plány, její cíle, její vztahy fungují jen na nějaký den, na nějaký čas. Pak zcela klidná vše odhodí a jde za svým dalším snem. Jenže spoušť, která za ní zůstává, ničí životy nejen jednotlivců, ale celých rodin.

Obdobně jako u „Pomněnkových matek“, i ve svém novém díle Lenka Chalupová vytváří dramatický, psychologický příběh, který mnohdy přechází až k thrillerovým prvkům. Což v tomto románu podtrhuje vražda, na jejímž základě vlastně celý příběh existuje. Příběh, který

se snaží složit po letech nová manželka jednoho z aktérů dramatu, aby sepsala životní příběh, který ze sebevědomého chlapa udělal trosku. Vše je založeno především na výrazných postavách, primárně Emmě, nadneseně řečeno femme fatale. Na tom pak staví příběh Jáchyma, polapeného do jejích sítí. Krok po kroku pak značně sugestivně zobrazuje autorka doslovný rozpad jeho osoby, jeho osobnosti, která nemůže nepodlehnout svodům. To vše právě v kontrastu s plány Emmy, které jsou nám rozkrývány pomalu a po kouskách, jako dobře mířené rány do mysli čtenáře. Celé je to ještě zvýrazněno širokým záběrem postav a časovým rozsahem.

Tento „mrazivý román o vášni… a trestu“ vydalo nakl. Čas v roce 2015.

Bohdan BoboKing Volejníček

Pár novinek z fondu KMO Pohlednice z kavárny / Lenka Horňáková Civade Další z milých knížek Lenky Horňákové Civade nás tentokrát zavede na terasy kaváren, s výhledem i bez, kde: „Nejste ani venku ani uvnitř, tak někde mezi. Sedíte a nemáte nic na práci, ale nemůžete říct, že neděláte nic.

Děje se tu spousta věcí, dají se zde potkat zajímavé osoby, příběhy a situace.“ A právě o tu spoustu věcí se s námi rozhodla podělit nejen slovem, ale i vlastním obrazovým doprovodem. Nechme se tedy vtáhnout do atmosféry francouzských kaváren a užijme si chvilku pozorováním, co se kolem nás děje…

Matkou ze dne na den / Rowan Coleman Bezvýhradná láska existuje. Jen člověk musí mít koho milovat.

Sophie a Carrie byly kamarádky od dětství, ale během posledních let se jedna druhé ztratily. Carrie se rozhodla pro rodinný život v malém městě, zatímco Sophie si buduje skvělou kariéru v Londýně. Nemá sice moc času na muže, zato ji čeká další povýšení, má úžasnou sbírku bot a kočku, která ji nikdy nezklame.

Jenže pak se Sophie dozví, že Carrie zemřela a že se nemá kdo postarat o její dvě malé dcerky. Otec holčiček je nezvěstný a jejich babička je sama odkázaná na ústavní péči. Kdo zbývá? Sophie

Trhlina v čase : nová Zimní pohádka / Jeanette Wintersonová V úvodním svazku cyklu shakespearovských adaptací pro třetí tisíciletí přenáší autorova krajanka Jeanette Wintersonová motivy tohoto divadelního evergreenu do soudobého vystresovaného Londýna a do města New Bohemia na neklidném americkém Jihu. Její verze příběhu nazvaná TRHLINA V ČASE proplétá klukovské přátelství s mamonem a snobismus s výdobytky počítačových technologií …

Žena v barvě vlčího máku / Noëlle Châtelet Milovat a být milována může žena každého věku. Příběh starší dámy, která prožívá ve věku, kdy se většina jejích vrstevnic už dávno smířila s šedí, jednotvárností a osamělostí zbytku života, nečekané citové vzplanutí, neuvěřitelnou, ostýchavou, dychtivou a stejně intenzivně opětovanou lásku k muži ještě o deset let staršímu, než je ona sama. Citlivý milostný příběh byl velmi úspěšně zdramatizován.

Řez : jedna cesta. Jedna žena. Jeden vrah / Vicki Petterssonová Horké léto v Mohavské poušti. Kristine Rushová a její snoubenec Daniel jsou na cestě z Las Vegas do Lake Arrowhead v Kalifornii, kam mají dojet, aby společně s rodinou oslavili 4. červenec.

Zničehonic je však Daniel unesen z liduprázdného odpočívadla a Kristine se musí rozhodnout: vrátit se domů bez úhony a s myšlenkou, že už nikdy neuvidí svého snoubence, nebo vyrazit na cestu do spalující pouště a pokusit se Daniela najít. Když se rozhodne svého snoubence začít hledat, ještě netuší, že její kroky povede vrah.

Magnesia Litera 2016 Nejdůležitějším úkolem výročních knižních cen Magnesia Litera je propagovat kvalitní literaturu a dobré knihy. A to bez omezení a bez ohledu na žánry: stejnou pozornost si zaslouží spisovatelé, básníci, překladatelé, nakladatelé i vědci a teoretici. Proto bylo ocenění rozvrženo do osmi kategorií, které se snaží obsáhnout veškerou domácí knižní produkci.

Magnesia Litera 2016 – Kniha roku Daniela Hodrová: Točité věty (Malvern) Litera za prózu Anna Bolavá: Do tmy (Odeon)

Litera za poezii Ladislav Zedník: Město jeden kámen (Dauphin) Litera za knihu pro děti a mládež Robin Král: Vynálezárium (Běžíliška)

Litera za literaturu faktu Milena Lenderová, Martina Halířová, Tomáš Jiránek: Vše pro dítě! Válečné dětství 1914–1918 (Paseka) Litera za nakladatelský čin Barbora Baronová, Dita Pepe: Intimita (Wo-men) Litera za překladovou knihu Joanna Batorová: Pískový vrch (z polštiny přeložila Iveta Mikešová, Paseka)

DILIA Litera pro objev roku Blanka Jedličková: Ženy na rozcestí (Academia)

Jako Knihovna města Ostravy jsme ale hrdí, že do finálové trojice na Literu za poezii se dostala knížka naší kolegyně Ireny Šťastné „Žvýkání jader“. A přestože jí cena unikla, i tak je to velký úspěch. Tak ještě dodatečně blahopřejeme.