březen
Recenze v čísle: DRUHÝ ŽIVOT MARÝNY G. – Vladimíra KLIMECKÁ Svět žen je vždy jiný než svět mužů. Kronika velké valašské rodiny, v níž projdeme celé 20. století, je psána výhradně z perspektivy žen. Marýna, Růža, Josefka a Fany - kolem nich míjejí československé dějiny se všemi zvraty, propastmi a výšinami, nadějí i rezignací. Obě světové války, osvobození, 50. a 60. léta rezonují ve třech příbězích, čtvrtý je ukotven v naší současnosti.
BOURNEOVA MOC – R. LUDLUM, E. van LUSTBADER Má svého dávného prítele zabít. Bez něj ovšem sám nepřežije. Jason Bourne má před sebou další nesnadný úkol: dopadnout skupinu teroristů, která má v plánu zničit strategické přírodní zdroje, bez nichž by Amerika nemohla fungovat. Snad by mu v tom mohl pomoci generál Boris Karpov, nedávno ustavený šéf ruské tajné služby FSB-2, jejíž dlouhé prsty vzbuzují všeobecný respekt.
1Q84 (kniha 3.) – Haruki MURAKAMI Knihou číslo 3, která při prvním vydání v Japonsku zaskočila čtenáře jako nečekané překvapení, se završuje devět měsíců, které spolu s protagonisty Murakamiho románu strávíme v jiném světě roku 1Q84. Opět dostáváme možnost potkat své staré známé hrdiny. Tenga Kawanu, mladého matematika a spisovatele, vidíme definitivně řešit jeho vztahy s otcem. Jeho dávnou lásku oproti tomu pozorujeme v období velkých změn a sledujeme, jak se pouští do krajně nejistého podniku.
POKOJ SMRTI – JEFFERY DEAVER Robert Moreno, americký občan žijící v Jižní Americe, se stane na Bahamách obětí kulky profesionálního odstřelovače. Vraždu si objednala americká vláda na základě informace tajné služby, že Moreno připravuje teroristický útok. Ta informace byla ovšem mylná: Moreno chystal nevinný protest, nikoli útok. Vyšetřováním případu jsou pověřeni Lincoln Rhyme a Amélie Sachsová.
SPOLUBYDLÍCÍ – John LUTZ Že někdo vypadá jako šedá myška, ještě neznamená, že nám neudělá ze života peklo. Hledání nového spolubydlícího je pokaždé krok do neznáma. Jenomže Allie Jonesová nemá jinou možnost. Vyhodila z bytu bývalého přítele Sama, protože jí byl nevěrný, a teď potřebuje, aby se s ní někdo podělil o nájem. Hedra Carlsonová jí připadá jako sázka na jistotu. Stydlivá šedá myška určitě nebude pouštět hlasitou muziku a nechávat na podlaze špinavé ponožky. A přece …
PRACHOŽROUTI – Paulo BACIGALUPI I v tomto napínavém románu rozvíjí autor své originální vize světa bez fosilních paliv a minerálů, kde život pro většinu lidstva představuje každodenní krutý boj o přežití. Z dnešního pohledu to však není budoucnost přespříliš vzdálená...
Celé Česko čte dětem -
Výlet do Českého rozhlasu (fotoreportáže z akcí dětských poboček)
Ročník XIV.
č. 3, březen 2014
RECENZE: DRUHÝ ŽIVOT MARÝNY G. VLADIMÍRA KLIMECKÁ Když na konci roku 2012 Vladimíra Klimecká po několika letech psaní dokončila román „Druhý život Marýny G.“, stačila ho ještě na poslední chvíli poslat do nového ročníku literární soutěže pořádané už po osmnácté Knižním klubem. A ze sta došlých přípěvků se porota rozhodla právě pro něj. A tak včetně stotisícové prémie knihu v KK vydala. Název „Druhý život Marýny G.“ může zavánět populární pseudohororovou romancí, či momentálně ještě žádanějším erotickým příběhem, jenže kniha patří do naprosto jiné žánru. Žánru, který je u současných autorů asi dost netradiční. Jedná se o rodovou kroniku z chudé valašské pohorské vesnice. Ale právě tato námětová originalita může čtenáře zaujmout. Vždyť si stačí vzpomenout na fenomenální úspěch knihy Kateřiny Tučkové „Žítkovské bohyně“ z posledních dvou let. Právě s „Žítkovskými bohyněmi“ má kniha společný jeden prvek – ženský element. Žena a její osud je hlavním prvkem volně propojených čtyř příběhů nazvaných dle jednotlivých aktérek. Jejich osudy nás provedou od počátku dvacátého století až do současnosti. Prožijeme s nimi všechny stěžejní události naší historie té doby, ale vše z pohledu ženy coby matky a nositelky naděje a budoucnosti rodu. Přesně dle myšlenky autorky, která k dílu říká: „Myslím si, že muži tvoří velké dějiny, zatímco ženy musí v těch velkých dějinách žít. Ony musejí i ve válce vychovávat děti, starat se o rodinu…“ Děj knihy se odehrává především v obci Bukoviny na jižních svazích beskydské Kněhyně, majestátné hory dodnes patřící více přírodě než lidem. Zde na počátku dvacátého století taky začíná příběh Marušky, nemanželského dítěte z Ostravy, které si osvojili místní bezdětní manželé Bartkovi, žijící v poslední chalupě v dolině. Z Marušky se časem pro okolí stala Marýna od Lučanských (dle původních majitelů chalupy). Jí sága rodu začíná, a s každým další příběhem, s každou další hrdinkou, se posunujeme v čase kupředu. A přestože se ne vždy odehrává na tomto místě, vždy se vyprávění vrací k osadě Bukoviny. Osobně bych knihu ani nenazýval ságou jednoho rodu, jako vlastně kronikou tohoto místa. Cítím to i v tom, že kniha nemá jednu hlavní dějovou linii, nýbrž je to velmi členitá mozaika osudů lidí z osady, poznamenaných událostmi doby. Mnohdy do děje vstupují zcela cizí lidé, ovlivní osud starousedlíků a pak … zmizí. Jako pouhý záznam v kronice. Bez vysvětlení, bez dramatického rozuzlení. Tento ženský pohled na svět, řídící se autorčinou myšlenkou, že ženy netvoří dějiny, ale musí v nich žít, je cítit i pohledem na mnohdy dramatické události. Světové války, komunistický teror padesátých let, na to vše je nahlíženo zcela jinak, než by popisoval muž. Poetická, melancholická, úsměvná, dojemná, čtivá - to vše je kniha „Druhý život Marýny G.“ rodačky z beskydské Horní Bečvy Vladimíry Klimecké (*1964), žijící na jižní Moravě, možná tedy i poslední hrdinky Fany. Bohdan BoboKing Volejníček P.S. Autorka vydala de facto na vlastní náklady v roce 1999 historický román „Poturčenec“, který ale seženete jen v hodonínské městské knihovně (asi).
BOURNEOVA MOC ROBERT LUDLUM V žánru špionážních příběhů existují mnohé kultovní postavy agentů, které se zapsaly do historie literatury - James Bond pana Fleminga, Jack Ryan nedávno zesnulého Toma Clancyho, nebo ze současných třeba agent Mossadu Gabriel Allon vytvořený Danielem Silvou. Mezi tuto literární elitu patří taktéž Jason Bourne, snad z nich špion nejtvrdší a nejchladnější. Když jeho tvůrce Robert Ludlum (1927-2001), slavný americký autor desítek špionážních thrillerů, jeho postavu oživil v románu „Agent bez minulosti“ (orig. The Bourne Identity, 1980), přivedl do světa spy novels skutečný fenomén. Původní The Bourne Trilogy se pak po velkém filmovém úspěchu s hercem Mattem Damonem z let 2002-2007 dočkala mnoha pokračování, jež na základě Ludlumovy předlohy psal neméně známý autor Eric van Lustbader. „Bourneova moc“ (orig. The Bourne Dominion, 2011) je už šesté Lustbaderovo pokračování osudů Jasona Bournea, ve které se připlete do cesty tajné muslimské organizace, nazývané Severus Domna. Má obrovské finanční i lidské možnosti, a je ochotná udělat cokoliv pro svůj plán zničit vojenskou a ekonomickou převahu USA. Američané tak trochu zaspali dobu, a zdroje vzácných prvků potřebných pro moderní technologie a především zbraně, ovládají cizí mocnosti. Poslední nadějí je pro ně jejich naleziště v Indigo Ridge, které je i cílem plánovaného útoku Severus Domna. A Jason Bourne pro ně znamená velkou hrozbu, proto na něj posílají zabijáka. Tím je jeho přítel z Ruska, generál ruské tajné služby FSB Boris Karpov. Tento nástin hlavní dějové zápletky je ale skutečně hodně zjednodušený. Lustbader totiž rozehrál tento svůj politicko-špionážní thriller skutečně ve velkém měřítku. Provede vás od drogových základen v Kolumbii, přes Washington a Moskvu, až po syrský Damašek či děsivá přistěhovalecká předměstí v Paříži. K tomu všemu stvořil ale značné množství postav, které jsou nosným prvkem celého příběhu. Napětí děje je totiž spojeno s hlavním krédem všech agentů: „Nikomu nevěř“. A ve světě špionáže, politikaření, nelegálních akcí posvěcených vládami, je tedy důvěra mnohem cennější a důležitější, než všechny moderní technologie. A jen připravený dokáže v tomto marastu přežít. A s tím vším autor především pracuje. To dělá z této knihy parádní akcí nabitý příběh, ve kterém doslova cítíte nejistotu a strach všech hrdinů. Kde končí osobní sympatie a přátelství, a kde začíná oddanost a povinnost? A hlavně, každý je nahraditelný. Jeden krok vedle a pak … jeden výstřel, motorová pila a velký igelitový vak, a jako byste nikdy nebyl. V překladu Michaela Havlena vydalo nakl. Domino 2013. Bohdan Volejníček
1Q84 (3. KNIHA) HARUKI MURAKAMI Aomame, Tengo, Ušikawa – tři hlavní postavy závěrečné části asi nejrozsáhlejšího díla japonského autora Haruki Murakamiho s podivným názvem „1Q84“ – jsou našimi průvodci po světě tak podobného tomu našemu v roce 1984, ale přesto trochu odlišném. Co spustili svým jednáním Tengo a Aomame v první knize, se blíží ke svému závěru. Poté, co Aomame coby tajemný zabiják či ruka odplaty, sprovodí ze světa božského lídra náboženské sekty Úsvit, musí opustit svůj dosavadní způsob života. Stejně tak Tengo, učitel matematiky a literární mystifikátor, musí změnit své zaběhnuté tradice. Protože každá akce vyvolává reakci. A hlavní změnou je tak trochu odlišný svět, kde na noční obloze jsou dva měsíce a osudy lidí ovládají bytosti zvané Little People.
Závěrečná, oficiálně tedy třetí kniha, je koncipovaná stylově jinak než první kniha (1.-2. díl). Murakami jakoby zpomalil tempo akce, které z první knihy vytvářelo skoro až dojem thrillerové četby. Ve své svébytné imaginaci nám tam předložil příběh o ospravedlnitelné pomstě za nepostižitelné násilí na ženách, o drobném literárním podvodu, který se vymknul z rukou, a vše to spojovala podivná, ale mocná náboženská sekta. Ale očekávaný závěr v poslední knize se nese v odlišném duchu. Autor nečekaně mnoho postav z první knihy doslova odložil jako nepotřebné loutky. Veškerou dramatičnost vložil do osudů trojice Aomame-Tengo-Ušikawa. Děj se teď spíše obrací do minulosti jejich životů a lidí s ní spojených a stvořil tedy příběh skládající se z desítek vzpomínek, kterými dokresluje charaktery našich postav. Jakoby sami splnili své poslání, a teď se musí vypořádat s duchy minulosti. A tím i jejich stále urgentnější potřebu znovunalezení. Ani dvacet let odloučení Tenga a Aomami není schopno devalvovat sílu lásky vzniklé pouhým dotekem rukou v dětství. A s touto filozofií Murakami předkládá i závěrečnou pointu, vyvrcholení příběhu, kde je vyjma lásky vše jakoby zbytečné, dokonce jistá očekávaná nutnost vysvětlení předešlých dějů a reálií. Láska je totiž jediná stálá veličina i tam, kde „mezi reálným světem a produktem fantasie už nevede jasná hranice“. Haruki Murakami (*1949) dostál svému jménu originálního vypravěče, a snad se z věčného kandidáta na Nobelovu cenu stane jejím nositelem. Knihu přeložil opět Tomáš Jurkovič, jenž doplnil vydání i doslovem. Vyšlo v Odeonu na podzim 2013. Bohdan BoboKing Volejníček
SPOLUBYDLÍCÍ JOHN LUTZ „Koho chleba jíš, toho píseň zpívej“ – i takto by se dal parafrázovat námět dalšího z řady bestsellerů amerického autora Johna Lutze, ve kterém ale doslovné znění tohoto lidového rčení může mít až děsivě krvavé důsledky. Jak ušetřit na nájemném, či vůbec mít na to bydlet, se především v USA běžně řeší spolubydlícím. Stačí vzpomenout kultovní seriály jako „Přátelé“ či „Teorie velkého třesku“. Ale s jakým člověkem budete sdílet jeden byt, to je tak trochu jako sázka do loterie. Allie Jonesová právě ze svého příjemného newyorského bytu vyhodila přítele, který se jen tak mimochodem přiznal k malému „úletu“. Jako mladá programátorka na volné noze si příliš vyskakovat nemůže, práce není moc, momentálně téměř vůbec, a tak se rozhodne najít si spolubydlící. Problém je v tom, že majitel domu nedovoluje mít spolubydlícího, a tak vše musí udělat trochu tajně, jako mnozí před ní. Přes inzerát si najde vhodnou kandidátku – Hedru Carlsonovou, nevýraznou šedivou myšku, která chápe „pravidla hry“ a nechce mít problémy. Všechno vypadá dokonale. Jen ale do doby, než si Allie všimne, že Hedra začíná kopírovat její oblečení, následně její styl a nakonec … Kam je vlastně Hedra ochotna až zajít? Americký spisovatel John Lutz (*1939) publikuje od konce šedesátých let minulého století. Mezi velikány světových thrillerů vstoupil právě vydáním románu „Spolubydlící“, který v roce 1990 vydal pod názvem „SWF Seeks Same“, přičemž kniha je dneska spíše známá podle hollywoodské filmové verze „Single White Female“. Na rozdíl od novějších knih, jako například skvělý „Pulz“ z letošního roku, bych „Spolubydlící“ charakterizoval spíše jako psychothriller. Naivita mladé Allie, jež se nechala ošálit vzhledem a chováním Hedry, je jen prvním krokem na cestě do pekla. Lutz dokonale vykresluje právě jednotlivé děsivější a děsivější etapy této cesty, čímž neustále graduje napětí. Jedna drobná náhoda se nabaluje na druhou a najednou hrdinka ztrácí všechno. A dá se říci, že ztráta majetku je nakonec triviální záležitostí. Nelze ale opominout ani roli dalšího hrdiny, samotného New Yorku, který „představoval kotel duší, toužících dnem i nocí po uspokojení, příčetnost a šílenství se tu často slévaly a občas to mělo krvavé důsledky.“
Knihu s naprosto úžasným a zcela nepřehlédnutelným přebalem vydalo ostravské nakl. v překladu Romana Lipčíka. Bohdan Volejníček
DOMINO
POKOJ SMRTI JEFFERY DEAVER Výzvědné služby, moderní vojenské technologie, vysoká politika, strašák terorismu, a moc, která korumpuje – to jsou hlavní prvky desátého příběhu z cyklu s kriminalistickým géniem jménem Lincoln Rhyme. Cyklus, který americký spisovatel Jeffery Deaver zahájil v roce 1997 románem „Sběratel kostí“, a jenž ho rychle vynesl na pozici literárního krále thrillerů. „Pokoj smrti“ (orig. The Kill Room), letošní románová novinka thrillerového virtuóza, v sobě přináší výbušnou kombinaci špionážního románu, politického thrilleru a detektivky. Na základě neověřených indicií vydala americká vláda příkaz Národní zpravodajské a operační službě k likvidaci zjevně nevinného amerického občana. Robert Moreno, americký občan se silně protiamerickými postoji a názory, je zastřelen spolu se svým osobním strážcem a prominentním jihoamerickým novinářem na Bahamách. Vše by se ututlalo jako čin drogových kartelů, kdyby se ale do rukou ambiciózní newyorské státní zástupkyně nedostal přísně tajný materiál, jenž jasně ukazuje na viníka – tajnou službu americké vlády. A celé to má pomoct vyřešit na vozíčku upoutaný nestranný geniální analytik Lincoln Rhyme. Jeffery Deaver tentokrát proti Lincolnovi postavil více než nebezpečného protivníka - profesionálně vycvičeného zabijáka z NZOS, který má na své straně všechny výhody a prostředky moderních technologií nabízené výzvědnými službami. K tomu ta jeho záliba v nožích … a ve stahování lidí z kůže. Rhyme a jeho kolegyně a přítelkyně Sachsová ani netuší, že se stali lovnou zvěří. Deaver vytvořil nevšední, ale originální schéma, ve kterém náš hrdina nestojí jen proti pomatené mysli jednoho psychopata, ale proti celé mašinérii moderní organizace s „povolením zabíjet“. Přitom ale nezapomněl, že skutečné drama nevytváří technologie, ale pořád lidé. Příběh zaplnil různorodým koloritem charakterů, do jejichž myslí nám dovolil vstoupit díky své technice vyprávění jednotlivých kapitol z jejich pohledu. Jeho akcí nabitý děj řídící se heslem „když jsem v pohybu, nedostanou mne“, kapitolu od kapitoly přináší nové, a často šokující zvraty. To, co se z počátku zdá bílé, je najednou šedivé, a na konci temné jako noc. A tato myšlenka pak vytváří i překvapivý závěr. Ale přiznám se, že tyto zvraty přece jen maličko překračují hranici mnou akceptovatelné přijatelnosti. „Pokoj smrti“ je ukázkový thriller znalce svého oboru. Nenechá vás ani chvíli oddychnout, postavy se výborně doplňují atd. Ale od Jefferyho Deavera, mistra thrillerů, jsem čekal i něco, co mne donutí napětím přestat mrkat a dýchat. Vydalo ostravské nakl. Domino, překlad Jiří Kobělka. A nám teď nezbývá než si počkat na další Rhymův případ, který pod názvem „The Skin Collector“ je ohlášen na květen 2014. Bohdan BoboKing Volejníček
PRACHOŽROUTI PAOLO BACIGALUPI Americký autor Paolo Bacigalupi (*1972) je poměrně novým jménem na scéně literární fantastiky. Přesto jménem, které si už získalo řadu fandů, a to i v Česku. Jeho první sbírka povídek „Čerpadlo 6“ u nás získala hlavní cenu Akademie SF,F,H za rok 2010, a následný rok tuto cenu získal i jeho první román „Dívka na klíček“. Nakl. Plus teď přidalo další titul, kterým se tento talentovaný autor prezentuje u českého čtenáře „Prachožrouti“. „Ať už jsme v Číně, Thajsku nebo v Americe, všude platí, že člověk je levný - a cena za přežití vysoká. Tady není místo pro slabé jedince, ani pro unavené národy“ – tento citát ze sbírky „Čerpadlo 6“ přesně charakterizuje oblíbenou vizi Paola Bacigalupiho. Vizi, která představuje budoucí svět jako místo ne příliš vhodné pro život. Obdobně jako u předešlých děl nám nabízí Bacigalupi v této své knize svět budoucnosti, ve kterém nic nefunguje jako dneska, kde se zhroutily světové ekonomiky a tradiční státy, a lidský život má ještě menší hodnotu než dnes. Dá se vlastně říci, že vlastně žádnou, protože lidí je jako much, stejně rychle a lehce se množí, a tedy každý je velmi snadno nahraditelný. Hrdina románu Nailer je -náctiletý kluk, který dělá prachožrouta, sběrače použitelných zbytků na vracích bývalých ropných tankerů, jimiž je poseto pobřeží u někdejšího New Orleansu. Jako člen Bapiho lehké party musí být mrštný a odvážně šílený, aby dennodenně dokázal splnit normy. Je to drsný svět, ve kterém sice máte uzavřená přátelství na život a na smrt, ale ta fungují jen do té doby, než to může jednomu překazit jeho možnost stát se klikařem. Tedy člověkem, který se bude moci jednou pro vždy vykoupit z otročiny a každodenního hazardování se svým životem pro trochu kovu či ropy, ukryté ve zrezivělých lodních vracích. A to má Nailer na dosah, když se mu jednoho dne po obrovském uragánu podaří najít na břehu ztroskotanou loď patřící očividně lidem, kteří vládnou nad světem, a tedy i nad jeho životem. Vše vypadá skvěle, ale jen do momentu, než Nailer přestane poslouchat zažité instinkty, které velí, že každý, kdo není z tvé party, je pouhá věc, kterou je třeba odstranit, když překáží. Postkatastrofické příběhy se píšou od počátků sci-fi a jsou neustále populárním tématem. Vzpomeňme např. jeden z posledních románů kultovního amerického C. McCarthyho „Cesta“. Stejně jako u „Cesty“ ani Bacigalupi přesně nespecifikuje, jaká katastrofa postihla svět (asi roztopení ledovců zatopilo spoustu pevniny a zničilo řád světa), taktéž i „Prachožrouti“ jsou plní drsné reality, kde o bestiální scény není příliš nouze. Přesto lze od prvních stránek cítit, že se autor zaměřil hlavně na akční stránku příběhu. Moralizovaní nad etikou či lidstvím je zde potlačeno atraktivním dějovým spádem. Ale to asi bylo i prvotní plánem, protože kniha je většinou nálepkou Young Adult Fantasy, tedy fantastikou pro dospívající čtenáře. „Prachožrouti“ (orig. Ship Breaker, 2009) je první kniha plánované trilogie, a tak je závěr jasným odrazovým můstkem pro další Nailerův příběh. A máme se na co těšit, protože vidět někoho umírat ještě neznamená, že je mrtvý. Nailerova noční můra se určitě v dalším díle bude zuby nehty snažit vykuchat ho jako rybu. „Prachožrouti“ je parádně čtivý kousek fantastiky, zaplněný množstvím postav milujících zabíjení, protože Bacigalupiho svět budoucnosti není procházkou růžovou zahradou. Překlad Richard Podaný, vydalo nakl. PLUS v Albatros Media 2013. Bohdan BoboKing Volejníček
Dne 22. ledna se děti z knihovny Petřkovic a Přívozu s paní knihovnicí Kájou, Lenkou a Klárou vydaly navštívit Český rozhlas Ostrava. Byli jsme zvědaví, co všechno nás tam čeká, co všechno se dozvíme. Po příchodu se nás ujal pan Daniel Martínek.
Napjatě jsme poslouchali historii Českého rozhlasu, nahlédli jsme do vysílacích a nahrávacích místností. A poznali jsme, že povolání rozhlasového moderátora, není vůbec žádná legrace. Děkujeme za poučnou prohlídku! A na slyšenou.
V pondělí 17. února se dětští čtenáři knihovny v Přívoze společně s knihovnicemi vydali na čtení s Romanem Vojtkem v rámci projektu Celé Česko čte dětem. Čtení se uskutečnilo v Domě knihy v Ostravě. Oblíbený herec přečetl dětem pohádky z knih Hrůzostrašné pohádky Jiřího Žáčka a Josífkův pekelný týden Daniely Kroluperrové. Čtení bylo proloženo soutěží. Děti měly možnost zeptat se Romana Vojtka na věci, které je zajímaly. Velký zájem byl o závěrečnou autogramiádu.