Smb 09 333 335

zprĂĄvy a referĂĄty klĂĄĹĄterĹŻ, zpĹŻsoby zaklĂĄdĂĄnĂ­, ďŹ liaÄ?nĂ­ vazby, ekonomickĂŠ otĂĄzky a celkovÄ› shrnout pĹŻsobenĂ­ cisterciĂĄkĹŻ v ÄŒeskĂŠm krĂĄlovstvĂ­. BÄ›hem jeho přípravy se vĹĄak dle autorky ukĂĄzalo, Ĺže nelze zcela pominout ani klĂĄĹĄtery, jejichĹž existence se ÄŒech bezprostĹ™ednÄ› dotĂ˝kala. SyntetickĂŠmu shrnutĂ­ byl proto pĹ™edsunut anotovanĂ˝ svazek o klĂĄĹĄterech, kterĂŠ buÄ? na ĂşzemĂ­ ÄŒech vznikly a dnes leŞí za jeho hranicemi (Ĺ˝Ä?ĂĄr a St. Marienthal), nebo byly vlastnĂ­ky rĹŻznÄ› velkĂ˝ch enklĂĄv na Ä?eskĂŠm ĂşzemĂ­ ( Waldsassen, Altzelle, GrĂźnhain, Zwettl).

PojednĂĄnĂ­ zdĂĄnlivÄ› nevyboÄ?uje ze schĂŠmatu prvnĂ­ch svazkĹŻ DÄ›jin, v plnĂŠ ĹĄĂ­Ĺ™i jsou vĹĄak popsĂĄny jen prvnĂ­ dva zmiĹˆovanĂŠ klĂĄĹĄtery. Jejich dÄ›jiny jsou vykresleny od doby a zpĹŻsobu zaloĹženĂ­ aĹž po vĂ˝buch husitskĂ˝ch vĂĄlek, velkĂĄ pozornost je vÄ›novĂĄna jednotlivĂ˝m aktĂŠrĹŻm, pĹ™iÄ?emĹž vedle opatĹŻ, resp. abatyĹĄĂ­ jsou sledovĂĄny i osudy dalĹĄĂ­ch Ĺ™eholnĂ­kĹŻ a Ĺ™eholnic, o kterĂ˝ch se prameny zmiĹˆujĂ­ ( jedineÄ?nĂ˝m zdrojem je zde zvlĂĄĹĄtÄ› ĹžÄ?ĂĄrskĂĄ kronika JindĹ™icha Ĺ˜ezbĂĄĹ™e).

Vhled do sociĂĄlnĂ­ho sloĹženĂ­ konventu nebo soukromĂŠho vlastnictvĂ­ sester poskytuje kapitola o St. Marienthalu.

DĹŻleĹžitou Ä?ĂĄst popisu klĂĄĹĄterĹŻ tvoří zhodnocenĂ­ pramennĂŠ zĂĄkladny, s Ä?Ă­mĹž souvisejĂ­ i pasĂĄĹže vÄ›novanĂŠ klĂĄĹĄternĂ­m knihovnĂĄm.

DĹŻleĹžitĂ˝m zdrojem informacĂ­, zejmĂŠna v otĂĄzce vztahu klĂĄĹĄtera k řådu i ostatnĂ­m domĹŻm, jsou pak Statuta generĂĄlnĂ­ kapituly. U St. Marienthalu je vĂ˝klad rozĹĄĂ­Ĺ™en o objasnÄ›nĂ­ obecnĂŠ praxe zaÄ?leĹˆovĂĄnĂ­ a fungovĂĄnĂ­ ĹženskĂŠho klĂĄĹĄtera v rĂĄmci cisterciĂĄckĂŠho řådu, napĹ™. jakĂĄ zde byla Ăşloha otce opata Ä?i kaplanĹŻ. DalĹĄĂ­m Ăşhlem pohledu na pojednĂĄvanĂŠ klĂĄĹĄtery je hospodĂĄĹ™stvĂ­ a majetkovĂĄ drĹžba. Autorka prochĂĄzĂ­ majetek ves po vsi a vÄ›nuje se kolonizaci i celkovĂŠmu rozboru klĂĄĹĄternĂ­ch příjmĹŻ. Tato Ä?ĂĄst nenĂ­ pro ĹžÄ?ĂĄrskou fundaci tak rozsĂĄhlĂĄ jako u klĂĄĹĄterĹŻ v pĹ™edchozĂ­ch dĂ­lech, neboĹĽ je pozornost vÄ›novĂĄna jen statkĹŻm leŞícĂ­m na ĂşzemĂ­ ÄŒech. TextovĂ˝ vĂ˝klad zde vhodnÄ› doplĹˆujĂ­ pĹ™iloĹženĂŠ mapky jednotlivĂ˝ch panstvĂ­. PasĂĄĹže vÄ›novanĂŠ architektuĹ™e a umÄ›leckĂ˝m dĂ­lĹŻm vzniklĂ˝m v klĂĄĹĄteĹ™e nebo pro klĂĄĹĄter jsou jen zĂĄkladnĂ­m vhledem do tĂŠmatu, jeĹž je pĹ™enechĂĄno povolanÄ›jĹĄĂ­m specialistĹŻm.

JednotlivĂŠ kapitoly druhĂŠ Ä?ĂĄsti knihy, pojednĂĄvajĂ­cĂ­ o klĂĄĹĄterech Waldsassen, Altzelle, GrĂźnhain a Zwettl, jsou uvedeny pĹ™ehledem pramenĹŻ i literatury a zĂĄkladnĂ­mi informacemi o klĂĄĹĄteĹ™e a jeho statcĂ­ch v ÄŒechĂĄch. PotĂŠ je

prostor vÄ›novĂĄn – dneĹĄnĂ­ terminologiĂ­ – „pĹ™eshraniÄ?nĂ­â€œ spoluprĂĄci, aĹĽ jiĹž ve vztahu k Ä?eskĂ˝m cisterciĂĄckĂ˝m klĂĄĹĄterĹŻm nebo k panovnĂ­kovi.

Zde se objevila Ĺ™ada zajĂ­mavĂ˝ch poznatkĹŻ, coĹž vedlo autorku k zpracovĂĄnĂ­ samostatnĂŠ kapitoly, kterĂĄ obÄ› Ä?ĂĄsti knihy oddÄ›luje i spojuje zĂĄroveĹˆ: PĹŻsobenĂ­ zahraniÄ?nĂ­ch cisterckĂ˝ch klĂĄĹĄterĹŻ na ĂşzemĂ­ ÄŒeskĂŠho krĂĄlovstvĂ­ a vztahy Ä?eskĂ˝ch opatstvĂ­ k řådovĂ˝m domĹŻm v okolnĂ­ch zemĂ­ch (vÄ?etnÄ› exkurzu o krĂĄlovskĂ˝ch pohĹ™bech pĹ™emyslovskĂ˝ch a lucemburskĂ˝ch panovnĂ­kĹŻ v zahraniÄ?nĂ­ch cisterciĂĄckĂ˝ch domech). Tyto vazby, jeĹž jsou sledovĂĄny mimo linii ďŹ liacĂ­ (ta bude rozpracovĂĄna aĹž v poslednĂ­m dĂ­lu), dokumentuje celĂĄ Ĺ™ada konkrĂŠtnĂ­ch postupĹŻ, napĹ™. kdyĹž byli opati zahraniÄ?nĂ­ch klĂĄĹĄterĹŻ pověřeni prohlĂŠdnout mĂ­sta pĹ™ed zaloĹženĂ­m klĂĄĹĄterĹŻ, Ĺ™eĹĄit vnitĹ™nĂ­ problĂŠmy konventĹŻ Ä?i vizitovat klĂĄĹĄtery, ke kterĂ˝m mÄ›li na rozdĂ­l od otce opata geograďŹ cky blĂ­zko. PrĂĄvÄ› tato kapitola je nejzajĂ­mavÄ›jĹĄĂ­ Ä?ĂĄstĂ­ knihy.

U tĹ™etĂ­ho svazku DÄ›jin cisterckĂŠho řådu je tĹ™eba pĹ™ivĂ­tat, Ĺže pĹ™inĂĄĹĄĂ­ jak pohled na Ä?eskĂŠ klĂĄĹĄtery mimo dneĹĄnĂ­ zemskou hranici, tak i zahraniÄ?nĂ­ klĂĄĹĄtery s majetkovĂ˝mi vazbami do ÄŒech. Tomu se ĹĄlo jen těŞko vyhnout – tĂ­m mĂŠnÄ› u řådu, kterĂ˝ byl mezinĂĄrodnĂ­m a fungovaly u nÄ›ho minimĂĄlnÄ› ve stĹ™edovÄ›ku vazby na linii ďŹ liaÄ?nĂ­, a nikoliv teritoriĂĄlnĂ­. KlĂĄĹĄtery na hranicĂ­ch a za hranicemi ÄŒech jsou proto plnohodnotnou souÄ?ĂĄstĂ­ souboru, kterĂ˝ se snaŞí postihnout pĹŻsobenĂ­ cisterciĂĄckĂŠho řådu v pĹ™edhusitskĂ˝ch ÄŒechĂĄch.

Radka Lomi kovĂĄ

John Van Engen, Sisters and Brothers of the Common Life. e Devotio Moderna and the World of the Later Middle Ages, University of Pennsylvania Press, Philadelphia s., ISBN - - - - NovĂĄ monograďŹ e jednoho z nejkreativnÄ›jĹĄĂ­ch historikĹŻ svĂŠ generace na poli vrcholnÄ› a pozdnÄ› stĹ™edovÄ›kĂ˝ch nĂĄboĹženskĂ˝ch dÄ›jin pĹ™esvÄ›dÄ?Ă­ jiĹž na prvnĂ­ch nÄ›kolika stranĂĄch, obsahujĂ­cĂ­ch struÄ?nĂ˝ kritickĂ˝ pĹ™ehled bĂĄdĂĄnĂ­ k problĂŠmu pozdnÄ› stĹ™edovÄ›kĂŠ religiozity.

VĂ˝chodiskem je problematizace uŞívanĂ˝ch pojmĹŻ, od „pozdnĂ­ho stĹ™edovÄ›ku“ a „ranĂŠho

Studia Mediaevalia Bohemica novovÄ›ku“ pĹ™es „zboĹžnost“ aĹž k nanejvýť obtĂ­ĹžnĂŠmu termĂ­nu „devotio moderna“, kterĂĄ je cennĂĄ pro kaĹždĂŠho badatele na poli stĹ™edovÄ›kĂ˝ch dÄ›jin zboĹžnosti. Van Engen zde vĂ­ce mĂŠnÄ› shrnuje svĹŻj fundamentĂĄlnĂ­ Ä?lĂĄnek (Multiple Options: e World of the Fifteenth-Century Church, Church History , ). SvĂŠ mĂ­nÄ›nĂ­ k badatelsky znaÄ?nÄ› zatĂ­ĹženĂŠmu pojmu devotio moderna vyjadĹ™uje tĂ­m, Ĺže od nÄ›j ve svĂŠ studii docela upouĹĄtĂ­ a nahrazuje ho teologicky podloĹženĂ˝mi oznaÄ?enĂ­mi modern day devout (nejspĂ­ĹĄe pĹ™eloĹžitelnĂŠ jako „zboĹžnĂ­ dneĹĄnĂ­ doby“) nebo new devotion („novĂĄ zboĹžnost“). HlubokĂĄ znalost pramenĹŻ k problĂŠmu holandskĂŠ „novĂŠ zboĹžnosti“, vÄ?etnÄ› tÄ›ch dosud tĂŠměř neznĂĄmĂ˝ch Ä?i nedostateÄ?nÄ› zpracovanĂ˝ch, umoĹžnila Van Engenovi vytvoĹ™it materiĂĄlovÄ› bohatĂ˝ rozklad, coĹž Ä?tenĂĄĹ™i pĹ™inĂĄĹĄĂ­ nejen ĂşÄ?ast na intelektuĂĄlnÄ› neobyÄ?ejnÄ› inspirativnĂ­ch interpretaÄ?nĂ­ch vĂ˝konech autora, nĂ˝brĹž i moĹžnost uŞívat jeho knihu jako jakĂ˝si lexikon nejdĹŻleĹžitÄ›jĹĄĂ­ch osobnostĂ­ hnutĂ­ a jejich dÄ›l. Autorova pregnantnĂ­ charakteristika jeho zĂĄmÄ›ru se tak jevĂ­ snad aĹž příliĹĄ skromnou (s. !): “ is is a book about the enterprise of self-conscious ‘converts’, who undertook to found a new form of community, in which to care for their religious selves, about its community-building, and its self-making. It is not a textbook history of the Modern devotion as such, not in the institutional sense of narrating its houses and their adherents, also not in the cultural sense of surveying ‘devotion’ as an amorphous rubric for later medieval religion.â€?

PořådajĂ­cĂ­m principem autorovy analĂ˝zy je pojem, resp. fenomĂŠn (vnitĹ™nĂ­) konverze (conversio), kterĂ˝ Van Engen povaĹžuje za klĂ­Ä?ovĂ˝ dynamickĂ˝ element pozdnÄ› stĹ™edovÄ›kĂŠ, dalo by se ale říci i obecnÄ› stĹ™edovÄ›kĂŠ zboĹžnosti.

PĹ™i hledĂĄnĂ­ jeho poÄ?ĂĄtkĹŻ se vracĂ­ hluboko do . a . stoletĂ­, mohl by vĹĄak zajĂ­t aĹž do pozdnĂ­ antiky. Tam totiĹž jeho chĂĄpĂĄnĂ­ vnitĹ™nÄ› kĹ™esĹĽanskĂŠ konverze koĹ™enĂ­, jak vysvĂ­tĂĄ z jeho odkazĹŻ na dĂ­la Petera Browna a jeho ĹĄkoly (s. ): “ e experience of turning inward deďŹ ned for them [tj. pro „novĂŠ zboĹžnĂŠâ€œ] a social and religious position awkwardly poised between church and society, religious community and social kin.â€? Znovu si lze ověřit, Ĺže Peter Brown formuloval ve svĂŠm dĂ­le zĹ™ejmÄ› nejĹživotnÄ›jĹĄĂ­ koncept pro porozumÄ›nĂ­ stĹ™edovÄ›kĂŠmu kĹ™esĹĽanstvĂ­ vĹŻbec. Bylo by moĹžnĂŠ se ptĂĄt, na jakĂ˝ch ĂşrovnĂ­ch se takto chĂĄpanĂ˝ pojem konverze stĂ˝kĂĄ s weberovskĂ˝m pojmem charismatu. Oba termĂ­ny se dle mĂŠho

nåzoru snaŞí podchytit stejný fenomÊn, totiŞ princip charismatickÊ obnovy, který je v křesżanskÊm nåboŞenství imanentně přítomen.

PojednĂĄnĂ­ o holandskĂ˝ch „novĂ˝ch zboĹžnĂ˝ch“ rozdÄ›lil autor do osmi kapitol, kterĂŠ jednak sledujĂ­ dÄ›jiny jednotlivĂ˝ch domĹŻ (konventĹŻ) „novĂ˝ch zboĹžnĂ˝ch“, a zĂĄroveĹˆ diskutujĂ­ vĹždy urÄ?itĂ˝ interpretaÄ?nĂ­ problĂŠm: PrvnĂ­ kapitolu, kterĂĄ je vÄ›novĂĄna deďŹ nici pojmu „vnitĹ™nĂ­â€œ konverze, nĂĄsleduje vĂ˝klad k poÄ?ĂĄtkĹŻm „novĂŠ zboĹžnosti“ doprovĂĄzenĂ˝ Ăşvahami ke speciďŹ ckĂŠmu charakteru konverze „dneĹĄnĂ­ doby“. DalĹĄĂ­m krokem pĹ™istupuje autor k analĂ˝ze rozmanitĂ˝ch reakcĂ­ institucionĂĄlnĂ­ cĂ­rkve na holandskĂ˝ impuls obnovy, odkud vede cesta k otĂĄzce formovĂĄnĂ­ a charakteru sociĂĄlnĂ­ struktury jednotlivĂ˝ch domĹŻ. PĂĄtĂĄ kapitola zkoumĂĄ sociĂĄlnĂ­ pole „novĂŠ zboĹžnosti“, jejĂ­miĹž centry jsou jednotlivĂŠ domy, chĂĄpanĂŠ zĂĄroveĹˆ jako organizaÄ?nĂ­ jednotky.

OtĂĄzka po charakteru jejich interakce s okolĂ­m tvoří pĂĄteĹ™ vĂ˝kladu. AnalĂ˝za rozliÄ?nĂ˝ch aktivit v prĹŻbÄ›hu zavedenĂ­ novĂŠ praxe nĂĄboĹženskĂŠho Ĺživota (napĹ™. formy obrany proti ĂştokĹŻm zvenÄ?Ă­ Ä?i formy symbolickĂŠho posvÄ›cenĂ­ vlastnĂ­ Ä?innosti, mimo jinĂŠ hagiograďŹ ckou produkcĂ­) pĹ™edchĂĄzĂ­ Ĺ™eĹĄenĂ­ obtĂ­ĹžnĂŠ otĂĄzky po sebevnĂ­mĂĄnĂ­ „novĂ˝ch“ konvertitĹŻ jako novĂŠho, speciďŹ ckĂŠho spoleÄ?enskĂŠho stavu „dokonalĂ˝ch“ (estate of the Perfect). PoslednĂ­ dvÄ› kapitoly pojednĂĄvajĂ­ pod vĂ˝mluvnĂ˝mi tituly Taking the Spiritual Oensive a Private Gatherings and Self-Made Societies in the Fifteenth Century hlavnĂ­ linie nĂĄboĹženskĂŠ praxe, kterou „novĂ­ zboĹžnĂ­â€œ uskuteÄ?Ĺˆovali v rĂĄmci pozdnÄ› stĹ™edovÄ›kĂŠ spoleÄ?nosti a kterĂĄ mÄ›la na tuto spoleÄ?nost nezanedbatelnĂ˝ vliv hluboko do sedmnĂĄctĂŠho a osmnĂĄctĂŠho stoletĂ­, jako napĹ™. novĂŠ deďŹ nice nĂĄboĹženskĂŠho spoleÄ?enstvĂ­ na zĂĄkladÄ› lidovĂŠho jazyka, novĂŠ deďŹ nice admonitio a exhortatio, novĂŠ deďŹ nice „privĂĄtnĂ­â€œ a „veĹ™ejnĂŠâ€œ sfĂŠry atd. Van Engen hovoří v tĂŠto souvislosti o „dlouhĂŠm patnĂĄctĂŠm stoletĂ­â€œ a hledĂĄ vliv „novĂ˝ch zboĹžnĂ˝ch“ například u Erasma RotterdamskĂŠho, Martina Luthera, Jana KalvĂ­na a IgnĂĄce z Loyoly.

V poslednĂ­ch dvou kapitolĂĄch se Van EngenĹŻv cĂ­l, pojednat dÄ›jiny holandskĂ˝ch „novĂ˝ch zboĹžnĂ˝ch“ v celĂŠ jejich komplexitÄ› a rozpornosti, projevuje nejzĹ™etelnÄ›ji: Rezignuje totiĹž na zĂĄvÄ›reÄ?nĂŠ shrnutĂ­, kterĂŠ by například za pomoci sociologickĂŠ Ä?i kulturologickĂŠ terminologie obsahovalo pokus deďŹ novat „podstatu“ Devotio moderna. To mĹŻĹže vypadat na prvnĂ­ pohled jako nedostatek, ale to by bylo mylnĂŠ pochopenĂ­ smyslu knihy,

zprĂĄvy a referĂĄty kterĂĄ je pro Ä?tenĂĄĹ™e inspirativnĂ­m pozvĂĄnĂ­m k vlastnĂ­mu zamyĹĄlenĂ­ nad fenomĂŠnem „novĂŠ zboĹžnosti“. Po lehce stravitelnĂ˝ch – a lehce citovatelnĂ˝ch – generalizacĂ­ch tu nenĂ­ ani stopy.

DÄ›jiny rozmanitĂ˝ch reprezentacĂ­ pozdnÄ› stĹ™edovÄ›kĂŠ zboĹžnosti je tĹ™eba vyprĂĄvÄ›t rozmanitĂ˝m zpĹŻsobem a souÄ?asnĂŠ dÄ›jepisectvĂ­ to takĂŠ dÄ›lĂĄ. Tato rozmanitost vĹĄak v sobÄ› skrĂ˝vĂĄ i urÄ?itou bezradnost, neboĹĽ na kaĹždĂŠho historika a historiÄ?ku pozdnÄ› stĹ™edovÄ›kĂŠ religiozity Ä?ekĂĄ zvlĂĄĹĄtnĂ­ vĂ˝zva: dĂĄt tĂŠto mnohosti jednotu a tvar. PĹ™ekĂĄĹžkou je pĹ™itom pĹ™edevĹĄĂ­m mnoĹžstvĂ­ dochovanĂŠho a Ä?asto zcela nezpracovanĂŠho materiĂĄlu, kterĂ˝ je tĹ™eba nejprve najĂ­t, zpracovat, vyhodnotit a kontextualizovat. Jenom tehdy je totiĹž moĹžnĂŠ formulovat zĂĄvÄ›ry, kterĂŠ by tohoto materiĂĄlu byly hodny. K tomu pĹ™istupujĂ­ komplikovanĂŠ dÄ›jiny bĂĄdĂĄnĂ­ s jejich historickĂ˝mi a konfesionĂĄlnĂ­mi bĹ™emeny, prĂĄvÄ› tak jako celĂĄ Ĺ™ada souÄ?asnĂ˝ch a minulĂ˝ch pokusĹŻ pozdnĂ­ stĹ™edovÄ›k konceptuĂĄlnÄ› uchopit a nalĂŠzt pro nÄ›j spoleÄ?nĂŠho jmenovatele. KaĹždĂ˝ specialista na toto obdobĂ­ bojuje se vĹĄemi tÄ›mito problĂŠmy podle svĂ˝ch sil a znalostĂ­. Kniha Johna Van Engena je v tĂŠto probĂ­hajĂ­cĂ­ bitvÄ› poslem dobrĂ˝ch zprĂĄv. Napsat dÄ›jiny pozdnÄ› stĹ™edovÄ›kĂŠ zboĹžnosti nenĂ­ sice snadnĂŠ, ale lze to dokĂĄzat (s. ): „Making sense of the Modern-Day Devout is of a piece with making sense of this long ďŹ fteenth century, something we have only begun to do in all its complexity.“ PavlĂ­na RychterovĂĄ

Tradycja ArnoĹĄta z Pardubic w kulturze Ziemi KĹ‚odzkiej / Tradice ArnoĹĄta z Pardubic v kultuĹ™e Kladska, red. Ryszard GĹ‚adkiewicz – FrantiĹĄek Ĺ ebek, DolnoĹ›lÄ…ska biblioteka publiczna im. T. Mikulskiego, VĂ˝chodoÄ?eskĂŠ muzeum v PardubicĂ­ch, WrocĹ‚aw – Pardubice s., ISBN - - 1 !- -!; - - ! - - OĹživenĂ˝ zĂĄjem o osobnost prvnĂ­ho praĹžskĂŠho arcibiskupa ArnoĹĄta z Pardubic potvrzuje i anotovanĂ˝ sbornĂ­k, jenĹž obsahuje ! statĂ­ Ä?eskĂ˝ch a polskĂ˝ch historikĹŻ. Publikaci symbolicky otevĂ­rĂĄ Ä?lĂĄnek FrantiĹĄka Ĺ ebka ArnoĹĄt z Pardubic a jeho vztah ke Kladsku – otaznĂ­ky a perspektivy bĂĄdĂĄnĂ­. AÄ?koli zĂĄzraÄ?nĂŠmu vidÄ›nĂ­, kterĂŠ mÄ›l arcibiskup jako chlapec ve farnĂ­m

chrĂĄmu Panny Marie, byla vÄ›novĂĄna v minulosti znaÄ?nĂĄ pozornost, mĂĄme podle autorova mĂ­nÄ›nĂ­ stĂĄle k dispozici jen hrubĂ˝ rĂĄmec ArnoĹĄtova pĹŻsobenĂ­ v Kladsku a jeho nĂĄsledujĂ­cĂ­ch aktivit. Ĺ ebek mimo jinĂŠ odmĂ­tĂĄ tradiÄ?nĂ­ nĂĄzor, Ĺže arcibiskupĹŻv otec ArnoĹĄt z HostĂ˝nÄ› zastĂĄval hodnost krĂĄlovskĂŠho sprĂĄvce celĂŠ kladskĂŠ provincie. Wojciech Mrozowicz ukazuje, Ĺže aÄ?koli ArnoĹĄt nikdy nebyl kanonizovĂĄn ani blahoslaven, jeho kult naĹĄel velkĂ˝ odraz ve stĹ™edovÄ›kĂŠ literĂĄrnĂ­ tvorbÄ›, pĹ™edevĹĄĂ­m v biograďŹ Ă­ch zpracovanĂ˝ch VilĂŠmem z Lestkova, BeneĹĄem z Weitmile a Janem KladskĂ˝m. Roman Stelmach seznamuje Ä?tenĂĄĹ™e s listinami vydanĂ˝mi Karlem IV. a ArnoĹĄtem z Pardubic, jeĹž jsou uchovĂĄny v Archivu panstwowem ve Vratislavi.

Chronologicky Ĺ™azenĂ˝ pĹ™ehled tří ArnoĹĄtovĂ˝ch a !1 KarlovĂ˝ch listin je doplnÄ›n fotokopiemi peÄ?etĂ­ panovnĂ­ka i arcibiskupa a nejvĂ˝znamnÄ›jĹĄĂ­ch listin. Janusz Golaszewski kriticky reektuje starĹĄĂ­ studie, v nichĹž je nÄ›jakĂ˝m zpĹŻsobem zmĂ­nÄ›n a hodnocen ArnoĹĄt z Pardubic a jeho vztah ke Kladsku.

PodstatnĂĄ Ä?ĂĄst sbornĂ­ku je vÄ›novĂĄna kladskĂŠmu nĂĄhrobku ArnoĹĄta z Pardubic a otĂĄzkĂĄm spojenĂ˝m s jeho vznikem, tvĹŻrci, pouĹžitou symbolikou, lokalizacĂ­ ve farnĂ­m chrĂĄmu i pohnutĂ˝mi osudy. Tomasz Mikolajczak rekapituluje dosavadnĂ­ hypotĂŠzy geneze nĂĄhrobku, kterĂŠ pĹ™edloĹžili Ä?eĹĄtĂ­, polĹĄtĂ­ i nÄ›meÄ?tĂ­ badatelĂŠ, a nabĂ­zĂ­ komparaci s nĂĄhrobky biskupa PĹ™eclava Pogarely a kardinĂĄla Jana OÄ?ka z VlaĹĄimi. Mateusz Kapustka se zaměřil na zĂĄjem jezuitĹŻ o ArnoĹĄta v celkovĂŠm kontextu oĹživenĂ­ kultu vĂ˝znaÄ?nĂ˝ch duchovnĂ­ch pĹ™edhusitskĂŠho obdobĂ­, podrobnĂ˝ BalbĂ­nĹŻv popis nĂĄhrobku a snahu propojit arcibiskupovu osobnost s mariĂĄnskĂ˝m kultem. Pohled historikĹŻ střídĂĄ zajĂ­mavĂ˝ příspÄ›vek geologa Jiřího Ĺ ury (MoĹžnosti materiĂĄlovĂŠho vĂ˝zkumu nĂĄhrobku ArnoĹĄta z Pardubic); pĹ™edmÄ›tem jeho vĂ˝zkumu je socha, nikoli tumba. DosavadnĂ­ vĂ˝zkum, kterĂ˝ bude i nadĂĄle pokraÄ?ovat, nabĂ­zĂ­ dvÄ› zĂĄkladnĂ­ hypotĂŠzy o pĹŻvodu pouĹžitĂŠho kamene – tzv. praĹžskou opuku z parlĂŠĹ™ovskĂŠ huti a huĹĽ u Radkova, kterĂĄ brala materiĂĄl z GĂłr Stolowych. PříspÄ›vek Leslawa NiziĹ„skĂŠho upozorĹˆuje na technickĂŠ problĂŠmy spojenĂŠ s chystanĂ˝mi restaurĂĄtorskĂ˝mi pracemi na nĂĄhrobku, jeho novĂ˝m vĹĄestrannĂ˝m prĹŻzkumem a jeho nĂĄslednĂ˝m pĹ™emĂ­stÄ›nĂ­m.

Hned dvÄ› pozoruhodnĂŠ studie otiskl ve sbornĂ­ku BogusĹ‚aw Czechowicz. PrvnĂ­ se dotĂ˝kĂĄ pomnĂ­ku z roku . PamĂĄtnĂ­k kleÄ?Ă­cĂ­ho duchovnĂ­ho hodnostĂĄĹ™e s Ä?eskou symbolikou,

!