Internetový časopis Klicperova divadla v Hradci Králové - sezona 2013/2014 - č. 6
POT&LESK
KLICPEROVO DIVADLO HRADEC KRÁLOVÉ
POT&LESK
č. 6 - únor 2014
OBSAH ÚNOR:
16
3 – Naše nominace a Ceny za rok 2013 4 – Jiří Nekvasil: Proměny hradecké
činohry považuju za jeden z největších zázraků po revoluci
7 – Marta Roszkopfová: Tančit se všemi,
nenápadně vylepšovat krok a nešlapat na nohy...
Divadelní pranostika Jisto je, že divadlo je místem záchrany duchovního dědictví. A to i ve smyslu zcela nečekaném. Například: Taková nepostradatelná meteorologická pomůcka našich předků, pranostika, by dávno skončila jako pouhý slovesný žánr lidový nebýt divadla. Dlouhodobé výzkumy na tomto klimaticky dynamickém poli totiž prokázaly, že i jevy povahy teatrologické lze zkušenostně spojit s jistým ročním obdobím. A tak prognostikovat mnohé. Spolehlivěji než Komořany. Nevěříte? Jako příklad vezměme únorovou pranostiku klicperovskou.
9 – Anketa: Co já a opera... 10 – David Drábek: Náš ROMeo A JULIE začíná sice velmi tradičně, ale...
11 – ROMANE PARAMISA 12 – Romské hádanky
19
13 – MARCEL PROUST SE PTÁ..., tentokrát Natálie Holíkové
15 – Z dramaturgova šuplíku 16 – Na kafi s Lenkou
Praví se v ní: Únor bílý –
17 – NÁŠ HRADEČEK – Zakládající členka Klicperova divadla Libuše Balounová vzpomíná na angažmá v Hradci Králové
– divadlo již k festivalu pílí Že festival Regionů se nezadržitelně blíží, dává tušit i letmé nahlédnutí do tzv. programové plachty pana ředitele Zemana, kam společně s dramaturgyní Janou Sloukovou, uměleckým šéfem Davidem Drábkem a tajemnicí Denisou Malou postupně od začátku sezony vyplňují další a další políčka zajímavými a ještě zajímavějšími představeními. Už to puzzle mají složené skoro celé. Tak se těšte! Takové festivalové těšení zahřeje i v těch nejkrutějších mrazech.
18 – BYLI JSME PŘI TOM s herečkou a zpěvačkou Soňou Červenou a divadelním kritikem a příznivcem Janem Kerbrem 20 – EX LIBRIS Davida Smečky 22 – GALERIE U KLICPERŮ – nová výstava obrazů Vladimíra Komárka
– z nových premiér všichni šílí
23 – MASTIX přichází!
Klicperovo divadlo souběžně s festivalem připravuje tvůrčí pole i pro nové tituly svého repertoáru. 15. února poprvé na hlavní scénu dorazí Impresário ze Smyrny v režii Jiřího Nekvasila. Na Den žen zas chystá novou inscenaci David Drábek. ROMea a JULII. To už jaksi v rámci pranostiky Březen – z divadla nevylezem!
– k nové vernisáži se chýlí Totiž v Galerii U Klicperů 15. února vystřídá Michaila Ščigola – Vladimír Komárek!
– chuť na POT&LESK prudce sílí V tomto čísle POT&LESKu na žádnou z výše uvedených událostí samozřejmě nezapomínáme. Jakož i na další chuťovky. Zkrátka a dobře...
– Klicperák nezahálí ani chvíli. Lucie Němečková
21 Všechny vstupenky si můžete zarezervovat on-line na www.klicperovodivadlo.cz a zakoupit v předprodeji Klicperova divadla – Švehlova ul. 624 v Hradci Králové, telefon: 495 512 857, e-mail: predprodej@klicperovodivadlo.cz, otevřeno po-pá 9-12 a 13-18; so 9-12 hodin -2-
NOMINACE POT&LESK
č. 6 - únor 2014
CE A N I M O N Í ŠIRŠ ÁLIE H T Y N E C í NA umístili v širš
ů se bených herc lí á b o h c ši a v a Sedlárov tři z , il lé m te a K řá p ! í n 13 e Váž ál a rok 20 enu Thálie z ereta, muzik C p O a n ii i r c o a g in te nom okon v ka rilyn ve stejn ý jevištní vý a n M d á li ř o ro a im z m za ké žánry orii bnědramatic kon v kateg e ý d v u í h tn í iš tn v a je st ao Rimořádný i SESTUP O c a tulu, a za m n ti e sc m é in n n v e jm ancové on li Lady Torr je v iš tn í v ý k ý ro n a d z á ř ra o h o im Čin Evá za m BRÁCKÁ OP na Štorko E Ž lí i v c a a n P e . V sc Ů in FE rii enny v kon v katego ohra za roli J ý in v í Č i tn ri iš o v g je te a ý vk ořádn A ÁCKÁ OPER lenář za mim R k B S E n Ž a i J c a a n e RA v insc li Macheatha ro a z ra h o in Č
GRAND FES TIVAL SMÍCHU VČD PARDU BICE Nejlepší žen s
ký herecký v ýkon festivalu!
Cenu získala Pavlína Što za roli Charl rková otty v komed ii Soudce v n esnázích v režii Šimon a Dominika Klicperovo d ivadlo Hrad ec Králové!
NU E C A N E C A KA N I O M D O A N R A D dlo É R o diva ety v F o r L e A nk cp
a li cké K dle výsledků kritiků, e d a r Po 75 véh Králo lízko v ohni! íž hlasovalo ok 2013 e n ar ší ž ,v má dal ět a divadlo a Radoka z ku! v d ro su S lfré časopi enu A té Divadlem C a n i c á má šan stát se pop a -3-
POT&LESK
č. 6 – únor 2014
Režiséra JIŘÍHO NEKVASILA není myslím třeba královéhradeckým divákům nijak zvlášť představovat. Jeho inscenace realizované v Klicperově divadle mluví za něj. Z devadesátých let vzpomeňme například Ze života hmyzu, Černé masky, Zelenavého ptáčka či Dámského krejčího. Z poslední doby pak Perikla nebo Dona Juana a Fausta. Nyní na hlavní scéně uvádí svou nejnovější inscenaci IMPRESÁRIO ZE SMYRNY jednoho z nejslavnějších světových komediografů Carla Goldoniho. Premiéra je 15. února!
JIŘÍ NEKVASIL:
Proměnu hradecké činohry považuju za jeden z největších zázraků po revoluci Vystudoval jste operní režii. Operní skóre vaší dosavadní tvorby je podstatně vyšší než činoherní. Přesto, co vás přivedlo k činohře? A jak si lze vykládat vaše občasné „odskoky“ od opery k činohře? (A k oběma navíc ještě od ředitelování Národního divadla moravskoslezského v Ostravě?) Je to tak. Z celkového počtu mých více než osmdesáti divadelních režií je Impresário mou teprve čtrnáctou činohrou. Já jsem se nikdy neodříkal žádného žánru. Kromě činohry jsem měl možnost setkat se třeba i s loutkovým divadlem, pracoval jsem na několika mezižánrových, většinou autorských projektech. Všechny tyto neoperní projekty považuji za velmi přínosné a pro mě obohacující. A doufám, že je to oboustranné. Baví a zajímá mě divadlo a divadelní tvorba a komunikace jako taková.Již za studií jsem vedle operní režie na HAMU studoval paralelně na DAMU formou mimořádného studia také činoherní dramaturgii. Dokonce první léta po škole jsem režíroval více činohry než opery. Pak jsem měl činoherní pauzu, v níž převažovaly – spolu s vedením pražských operních souborů (Opera Mozart, Státní opera Praha, Opera pražského Národního divadla) - operní projekty nejen na těchto scénách ale i v zahraničí. Jsem rád, že se nyní, zejména díky pozvání pana ředitele Zemana v roce 2008, k činohře častěji vracím. Impresário je má po Periklovi (2008), Donu Juanovi a Faustovi (2011) již třetí spolupráce s Klicperovým divadlem v tomto tisíciletí.
První činoherní inscenaci jste režíroval v Hradci Králové v roce 1989, Ze života hmyzu. Jak k tomu došlo a jak na své první hradecké a zároveň činoherní hostování vzpomínáte? Už to bude čtvrt století! Divadlo tehdy neslo název Vítězného února. Byla to zvláštní situace, vlastně rychlý záskok. Dramaturgem divadla byl tehdy můj dlouholetý přítel, nyní profesor divadelní teorie a kritiky na DAMU, Jaroslav Etlík. Nevím, jestli si to pamatuji úplně přesně – soubor se tenkrát vzbouřil proti domácímu režisérovi a odmítl s ním již dále pracovat. Tak jsem byl někdy v únoru skrze Jaroslava Etlíka, z jehož hlavy ten nápad vzešel, dotázán, zda-li bych hru nedozkoušel. Premiéra byla naplánována na 1. dubna! Nakonec jsem byl přemluven, mé obavy vyvráceny, inscenace vznikla a myslím, že nebyla špatná. Byla dokonce úspěšná. Na některé scény a řešení jsem pyšný dodnes. Byla to nová zkušenost, k nezaplacení. Bratři Čapkovi: ZE ŽIVOTA HMYZU - sezona 1988/89
-4-
POT&LESK William Shakespeare: PERIKLES – sezona 2008/09
Dnes už převažují kladné vzpomínky, ale divadlo tenkrát bylo v nedobré kondici, i když zde existovala snaha části souboru o umělecký posun – to se týká hlavně již zmíněného dramaturga Jardy Etlíka. Do této situace jsem přišel, ještě bez diplomu, dělat svou první činoherní režii. Práce musela být rychlá a většina herců byla velmi vstřícná. Takže shrnuto, byla to cenná zkušenost, a hlavně jsem zde potkal řadu výborných lidí, herců i dalších duší divadla a mnohé tu zaplať bůh potkávám i dnes. Pachatel se vrací na místo činu. A zřejmě rád. Protože v Hradci jste posléze inscenoval několik dalších inscenací. Jaké jsou důvody vašich návratů? A jak vy osobně vnímáte proměny Klicperova divadla v toku času? Impresário za Smyrny bude mou sedmou inscenací v Klicperově divadle. První čtyři vznikly v letech 1989-91. Po sedmnácti letech pauzy mě potěšilo pozvání pana ředitele Ladislava Zemana opět
č. 6 – únor 2014 ke spolupráci. Hradec mám rád, jak divadlo tak město (to považuji dnes za jedno z nejkrásnějších u nás). Mám radost z obrovské proměny města a v prvé řadě divadla. Ředitel Zeman využil příležitost a udělal zde neskutečný kus práce, k níž vzhlížím s velkým obdivem. Láďa Zeman v sobě šťastným způsobem snoubí vizionáře, praktika, hradeckého patriota, člověka s mimořádnou divadelní intuicí, schopného managera i dobrého politika. Podařilo se mu divadlo odrazit ode dna, kdy v porevolučním čase – logicky v čase nejistoty z nové doby – ještě více vyhřezla na povrch všechna za ta léta nashromážděná negativa a traumata, a nastartovat divadlo umělecky, provozně i lidsky. Dokázal (a s čím větším odstupem to vidím, tím mi to přijde jasnější a obdivuhodnější) správně rozložit síly a kroky k dobrým a následně vynikajím výsledkům za velkého diváckého zájmu. Vznikly zde dvě mimořádné éry – ta druhá právě probíhá. Klobouk dolů! Proměnu a úspěšnou cestu hradecké činohry od roku 1990 považuji za jeden z největších českých zázraků po revoluci, a to o to zázračnější, že stále trvá a žije a Klicperovo divadlo je plné výborného divadla a skvěle se v něm pracuje. A důvody návratů? Pozvání, město, skvělé divadlo se spoustou výborných lidí a hlavně báječní herci. Dost dobrých důvodů. Která z vámi realizovaných inscenací vám nejvíc přirostla k srdci? Asi nejvíce vzpomínám na čtyři inscenace – dvě z roku 1990, a to na Andrejevovy Černé masky ve Studiu Beseda, na kterých jsem poprvé spolupracoval se scénografem Petrem Matáskem, a pak na Gozziho Zelenavého ptáčka, včetně zájezdu s touto inscenací do Belgie. A taky na obě dvě poslední; Shakespearova Perikla a Grabeho Dona Juana a Fausta. Jaký je podle vás rozdíl mezi operní a činoherní režií? Čím je pro vás opera? Čím činohra? V opeře dochází zhudebněním textu vlastně k jeho první interpretaci. Také se někdy říká, a je to svým způsobem pravda, že skladatel je prvním režisérem díla. Je zde i větší závislost na formě (zejména u děl barokních, klasicistních a romantických). Jste víc vázaný na notový zápis než v činohře na text – ten můžete svobodně škrtat a přepisovat,až kam to svědomí a naturel režiséra dovolí. V opeře jsou to maximálně škrty, a ne vše se dá vyškrtnout natož přepsat. V opeře je vnější čas situace určen hudbou, dirigent svými tempy v tomto ohledu až tak moc neovlivní. Režisér vytváří vnitřní rytmus situace. Takže i když operní dílo trvá plus mínus stejně dlouho, může být jedna inscenace téhož díla strhující divadlo plné barvitých situací a obrazů, na druhé straně statická bezobsažná nuda. V opeře jsou i různá praktická omezení – zpěváky musí být slyšet,
Christian Dietrich Grabbe: DON JUAN A FAUST – sezona 2011/12
-5-
POT&LESK je třeba myslet na akustiku, jsou místa, kdy zpěváci potřebují mít kontakt s dirigentem. Čas na určité situace i děje je daný, je zde sbor, masa, která nejen zpívá, ale i hraje, a ne vždy je k hraní stoprocentně disponována. Napadá mě jeden paradox – opera a její dobrá inscenace je závislá na kolektivní souhře mnohdy naprosto neslučitelných individualit, z nichž mnohdy je každá nekompromisně přesvědčena o své jedinečné důležitosti a někdy až bezohledně hájí své zájmy. A to vše za spoluúčasti dvou kolektivních těles (orchestr, sbor), které mají striktně daná pravidla. Ale když se to povede, stojí to za to. Takže v činohře je člověk na jednu stranu svobodnější, ale také obnaženější. Není tady ta hudba a zpěv, která, pokud je kvalitní, má mnohdy překlenovací sílu a zachrání nejednu nijakou operní inscenaci. Ale to důležité a hlavní, co má opera a činohra společné, je – aby inscenace byla strhujícím, pravdivým, aktuálním divadlem se silnou divadelní magií, fantazií a katarzí. V Impresáriovi ze Smyrny se svět opery spojí s činohrou. Goldoni se v této komedii vysmívá operním manýrám a klišé. O tom vy jistě víte své. Jako režisér i jako „impresário“ ostravského Národního divadla. Ale jste si například vědom nějakého svého vlastního operního zlozvyku? Pokusíte se mu prostřednictvím této inscenace společně vysmát? Já se nechci vysmívat ničemu. Výsměch je zlý. Hra je pravda o snažení operních pěvců získat co nejlepší angažmá, o pocitech vlastní důležitosti, přehnaných nárocích a představách a vlastně i snech, o pocitu vlastní důležitosti a nenahraditelnosti. Už jejich profese z nich dělají trochu větší exoty, než třeba kdyby hra byla z prostředí například magistrátních úředníků. Goldoni používá reálie opery své doby, ale platí to výše řečené pouze na operu? Impresário ze Smyrny nepatří mezi Goldoniho nejhranější hry. Nicméně dalo by se říct, že v současné době zažívá jistou renesanci. Čím vás osobně hra zaujala? O čem a jakým způsobem ji chcete inscenovat? Když mně David Drábek nabídl spolupráci, řekl, že by chtěl do dramaturgie této sezony komedii z divadelního prostředí, s komor-
č. 6 – únor 2014 nějším obsazením. Tak jsem jemu a dramaturgyni Janě Sloukové zmínil Impresária ze Smyrny. Je to hra o divadle mimo divadlo, díky opeře mají postavy větší prostor pro stylizaci a hru. Pravda, znal jsem tu hru spíše podvědomě, nikdy jsem ji na jevišti neviděl. A také mě v souvislosti s touto hrou podvědomě naskočil úžasný film mého milovaného Federica Felliniho A loď pluje..., který vypráví o velké zaoceánské lodi v předvečer první světové války, jejímiž hlavními pasažéry jsou hlavně hvězdní operní pěvci a lidé od opery té doby. A celé to končí velkým operním finále, ve kterém řeší střet s realitou své doby. V omšelé hotelové hale benátského levného hotelu čekají všichni na svou konečně velkou životní příležitost, Angažmá s velkým A. Až budeme ve Smyrně, to bude teprve NĚCO... Jen aby ta loď nejela nakonec bez nás! Která tři „pé“ nesmí podle vás žádná dobrá komedie postrádat? Mám rád komedie, které jsou vtipné, chytré, mají svůj rytmus, řád a v tom řádu zážitek ze svobody divadla. Mám rád humor, který vyplývá z fantazie, ze hry. Mám rád komedie, které mě smíchem osvobozují z vlastních strachů a obav, dokáží vytvořit v hledišti společným sdílením humoru jedinečnou energetickou atmosféru. A někdy stačí i jen se usmívat. Nemám rád komedie, které jsou zlé. Kdybyste měl vysvětlit návštěvníkovi z jiné planety, který neví nic o opeře, o Goldonim ani o Klicperově divadle a vašem originálním rukopisu, proč by měl vaši novou inscenaci vidět, na co byste ho lákal především? Ať přijde. Věřím, že s námi stráví příjemný večer – děláme pro to vše – a v tom úpěnlivém pinožení, úsilí operních pěvců a lidí kolem opery, těch lidiček – hvězdiček, o kterých psal Goldoni v polovině 18. století, třeba najde i kus sebe a svých ambicí a snah. A když ne – s úsměvem ať si oddechne, že se ho to ale v žádném případě netýká. I to přece potěší. Lucie Němečková
Jiří Nekvasil režíruje Impresária ze Smyrny – únor 2014
-6-
POT&LESK
č. 6 – únor 2014
MARTA ROSZKOPFOVÁ: Tančit se všemi, nenápadně vylepšovat krok a nešlapat na nohy... MARTA ROSZKOPFOVÁ je první dáma současné scénografie. Ostatní ať prominou. Je to tak. Ať už s ní člověk pracuje, rozmlouvá či vidí výsledky její práce, není to jen tak. Máte pocit, že se dotýkáte v podstatě neuchopitelného tajemství divadla. Přesvědčte se sami! V únoru se scénografka a kostýmní výtvarnice do Klicperova divadla vrací prostřednictvím premiéry Goldoniho IMPRESÁRIA ZE SMYRNY v režii Jiřího Nekvasila. U této příležitosti popsala POT&LESKu ve zkratce to, „o co se stále nanovo, už 40 let, v scénografii pokouším...“ Vzpomínáte, kdy jste v Klicperově divadle hostovala poprvé? Mým režisérem, který velice ovlivnil mé putování divadlem, byl pan Josef Janík, se kterým jsem od roku 1977 realizovala 76 inscenací (zemřel 11. ledna 2013). Právě tento pan Janík přišel za mnou, jak již mnohokráte, zrovna v čase, kdy nám v roce 1990 umírala maminka – relativně mladá, a má duše byla totálně zaplněna bolestí a strachem. Šlo o první práci do hradeckého divadla. Touto prací s panem Janíkem jsem se pomalu dostávala z úzkostného obklíčení. Vrátila jsem se sem ještě jednou s panem Janíkem, pak s Radovanem Lipusem, Ivanem Rajmontem a dvakrát s Lídou Engelovou, pokaždé je ale cestování do Hradce spojené s intenzivní vzpomínkou na moji maminku - je to tak trochu paradox, ale je to tak. -7-
POT&LESK Takže po kolikáté od té doby už se vlastně do Hradce vracíte? Nyní přicházím tedy do zdejšího divadla po sedmé, a to s Jiřím Nekvasilem, se kterým se znám už od jeho dětství, a kterého obdivuji pro jeho obrovskou pracovitost, vynalézavost a schopnost zvládat simultánně 100 věcí... najednou. On, jako i ostatní režiséři, stojí vždy v čele každého mého „boje“ s inscenací. V prosinci skončila v Ostravě vaše retrospektivní výstava. Co pro vás znamenalo toto ohlédnutí se celým tím zástupem inscenací... Nedávná výstava scénografie v ostravském muzeu byla, upřímně řečeno „úklidem“ v regálech ateliéru, jakousi rekapitulací,
č. 6 - únor 2014 projížďkou bezmála 400 inscenacemi. Instalace návrhů mne vracela k lidem, kteří už odešli za Jordán, anebo opustili divadlo, odešli do jiných měst, či států... To jediné, co mne napadá, je, že zůstávají jen lidské vztahy. Tyto jsou stavebním kamenem každé tvorby. Jsou-li vztahy v divadle špatné, nezachrání ho ani finance. Je-li divadlo finančně prosperující, neznamená to, že je dobrým divadlem, je možná „prosperujícím podnikem“. Vše se odvíjí od schopnosti naslouchat, zpracovat odpovědět. Tak to funguje i při mé práci s režisérem. Co je podle vás scénografie? Kdo je podle vás scénograf? Scénograf je absolutní součástí tzv. kolektivního kumštu. To znamená tančit se vše-
-8-
mi, nenápadně vylepšovat krok a nešlapat na nohy... Pro mne prvním a nejdůležitějším partnerem je režisér. S ním přichází to ostatní - titul a divadlo, ve kterém se inscenace bude realizovat. Režiséry si nevybírám, vybírají si oni. Pozvání do Klicperova divadla přijímáte s radostí. Co pro vás tahle „štace“ představuje? Hradecké divadlo má nesmírně vstřícné lidi v dílnách, čemuž jsem nesmírně ráda. Dobří divadelní řemeslníci jsou pravou i levou rukou každého scénografa. Snad se tak všem společně bude i nadále dařit plnit duchovní poselství zdejšího divadla. Lucie Němečková
POT&LESK
č. 6 – únor 2014
OPERA A JÁÁÁ – LA – LA – LA – LÁÁÁ
Vážení čtenáři, jak jistě víte, 15. února nás na Hlavní scéně Klicperova divadla čeká premiéra komedie Carla Goldoniho IMPRESÁRIO ZE SMYRNY, která nás poučí o tom, že zpívat, provozovat či financovat operu není nic jednoduchého. Jak je to ale s operou a jejím sledováním a posloucháním? Během přestávky v jedné zkoušce „Impresária“ jsem proto neváhala a nastrčila diktafon všem účinkujícím s jednou jedinou otázkou –
CO JÁ A OPERA? když mám čas, tak si il pravidelně, teď jen od ch m jse eru op a „N tnácti letech přišel Prahy. Když jsem v pa rád na něco zajedu do o a do Stavovského m chodil do Národníh na konzervatoř, tak jse eru včetně Valkýry, op ou nevynechal žádn a n de ý žd ka ěř tém divadla tehdy moc nerozuměl, ých věcí, kterým jsem Niebelungů a podobn d a časem jsem se eru mám opravdu rá ale bylo to úžasný. Op eře, která mě hrozně op rokní a klasicistní ba té é ov tím tak k al lov vyprofi ři, tedy ti, co zpívají záliba jsou kontrateno lní ciá spe o. je cci mo rlu Ca re, be ta o tady ve hře sopranis vysokým hlasem, jak ry v ženských rolích, no ate ntr ko t íva zp šel Když jsem viděl a sly totiž že city ženy zajímavému názoru, dospěl jsem k jednomu išti vyjádřit muž.“ dokáže nejlépe na jev Staněk) k iše nt (Fra
ko po e. Ja uzelné ř e p o o ůvK , ímo v ce př bor duch vnu noci i n o k s o o S l ě d i á l n l hrá me děla cénu Kr á pěvky s sem s j j n u a v r á U n e a J „ op AM li jsme a sl e ači J leko opili jednu sluch ě. Přiváž e ji vykl m viděl mu neda ni e n o m s t l j s c é j fl ,v u ky vši h jedno ohu. A ta áli venku í sloni! A mít e ž n je u hr dov ila n usejí zlom sku, ktero yli oprav ušani m oj. k b u a s ě o R o tr k n v Ra ě. Na scé se těšte, byl ohň A o . t n “ i, oj Víd říkal krát. ňostr nám opeře oh once dva v čár) Dok Zavi v a l os (Mir
a jen viděl M ě t o v ži ND vé, svém ňu v m ve pastorky jen mlha ae s j u l í r j m a e e á „Op u, a to J ínky m zitivně n oti jedn ě. Vzpom oustu po čce - opr í ova rav i sp v Ost matuju s ě při děk i během n n a í v p ř á ale í hla á se tvá rbanov á, U ch lid n er děný ohře, kt . A paní íš) výbor p la čin s cky d j i e t a n a v i ( dram roli byla způsob d .“ hle vní v hla ně je ten vzdálený ) m ě vá n t o s ale lík vla e Ho i l á t (Na ic moc. era – n m byl p o a á „J U jse taky na JAM Někdy eře. Na baletu . p o o k na bič u jednou u – s ba ě hrál. o n d je jenom vlastn ře jsem v činoherní e p o v Ale áku Klicper sty Tady v Prodané nevě i z r ve ála.“ Princip moc) ichter (Filip R
„K op
eře z vlá Ale v pár věc štní vzta í, ale h nem lastn v Ná rodn ě ano, by nijak mě ám, vid ě A to l í bylo m divad y jsme s to nezau la jsem jsme moc zaj le v Praz Kamilou jalo. ímav e na u ná Sedl s é Ale j zkoušel , viděly Věci Mak árovou inak i čino jsme ropu op to he lo (Kri era není rní „Ma v době, k s. krop stýn můj dy u š a Ko l cián álek čaje ku“. .“ ová)
„Opera dob rý. Rád to poslouchám nerad se n , a to dívám Žádnou pří . mo oblíben ou nemám spíš tak co , slyším kam přepín v autě na Vltavě, ám z rádia B což je pika ntní, ale on eat, najednou u o mě to klidní a je to bezvadn ý.“ (Jan Bíle k)
„Poté ,c Toscu o jsem vid ěl , tak u ž jsem v Janáčko proto vě di na o ž e jsem Pokud si říka peru nikdy vadle n e r l o nešel, , zumím že to p mě ku li r ruky čky… Ale p textu, tak ostě…. jso Fig ot mem arova sva om se mi d u to pro a naš tba s ostala not do operu el jsem s i zálib ovým zázn a číst au pos si u to což je lou h výbor ný, je o tu partit chat u to fak t sran ru, (Dav id Sm da“ ečka )
„Ope ru m zážit ám rád kem av na B pro mě ýjimečný odam bylo m vidě ské K Byl j ouzelnou m jezeře t sem tam flétnu. lo úžas ni a bylo né.“ to (Hyn ek P ech)
„Téma já a oper španěls ká vesn a je pro mě ice. Na žádné návštěv u Maximá opery si nevzp omínám lně u Cim . rmanů – Cimrm v říši hu an dby.“ (Josef Čepelk a)
kdy nat, že jsem ni „Musím se přiz la, dě vi ne u er op v životě žádnou . jo to a jsem, ale poslouchal , že jsem hrála ct ří ím us Ovšem m Zavičárem s kolegou Mírou y v Kouzelné tk ří sk é ty zmiňovan dle. Janáčkově diva flétně v Brně v teda ho to do e m Šli js To bylo super. i jet ěl m že jsme s tím vlastně proto, – ka pons na šňůru do Ja s přezkoušeli ná za to c ne ko ale na stali doma.“ baleťáci a my zů ková) (Isabela Smeč
Za odpovědi děkuje a své velké operní resty jde rychle někam dohnat Jana Slouková -9-
POT&LESK
č. 6 – únor 2014
Dělat rozhovor s Davidem Drábkem je radost. A stejná radost je být s ním na zkouškách naší inscenace ROMeo A JULIE. Jak tušíte a typografie titulu vám napoví, inscenace nebude doufáme „černobílá“, ale o barvu pleti a etnickou a sociální příslušnost v ní přesto půjde ve velkém. Romský klan Monteků, neromská rodinka Kapuletů, kněz a kurátor Vavřinec a jeho speciální sociální projekt, zkrátka prostor pro příběh, ve kterém se „gádžové s romáky“ musí asimilovat a asi milovat… Milý Davide, tak jakpak vypadá zkoušení měsíc před premiérou? Vervně, svobodně, opojně. Je nutno opakovat, že jde o VARIACI na slavnou Shakespearovu tragédii. Ta sice věrně odráží dráhu klasikova příběhu, ale děj je zasazen do současnosti a vzniká původní scénář. Ale stejně jako náš Richard III., i toto je hold velkému alžbětinci.
ROMeo A JULIE
NÁŠ ZAČÍNÁ SICE VELMI TRADIČNĚ, ALE...
Jak se vyvíjí poměr W. Shakespeare – David Drábek? Doneslo se mi, že měl William přede mnou poměr už s více režiséry.... Podle BLESKu jsou to snad dokonce desetitisíce poměrů... ale já ho přesto oddaně miluji a následuji. Dva znesvářené klany nám reprezentuje romská rodinka Monteků a neromská rodinka Kapuletů. Jak jsi vlastně dospěl k této koncepci, pamatuješ si, kdy tě to napadlo poprvé? To si nepamatuji. Já si musím spoustu věcí ze své minulosti dohledávat na Googlu. Proto se snažím být slavný, abych se z Googlu a Wikipedie o svém životě zpětně dověděl... Ale vážně – ten osten nápadu mám v hlavě zaťatý už nějaký pátek. Opravdu je to tak trochu West Side Story z Česka. Lépe tedy: East Side Story. Když čtu internetové ohlasy na články o romské problematice, ten xenofobní anonymní hlas „spořádaných Čechů“, nebo třeba fašistickou rétoriku Okamury, vím, že tneme bolavě do živého. A že je klíčové uprostřed rekonstrukce tragického příběhu lásky nezůstat v půli cesty. Nezaleknout se. Nepotlačovat, nekamuflovat, alibisticky problém nepudrovat jinotaji. Explicitně na jeviště vypustit všechny hnusy, které na sebe etnika navzájem házejí. Pojmenovávat vše otevřeně, nikomu nestranit. Velkou úlohu v příběhu nese Shakespearův jazyk. Dosud neteční, zcyničtělí a chladní lidé se díky kráse Shakespearovy poezie otevírají, zniterňují
a sbližují. A stejně jako u klasika i u nás nesmiřitelná tupost obou klanů způsobí smrt dvou zamilovaných lidí. Jaké jsou tvoje přímé zkušenosti a zážitky s romskou menšinou? A co pro tebe Romové symbolizují? Já je nemám nijak vypjaté a drastické, což mnozí spolupracovníci mají. U nás v Týništi žila rodina Kramarovičova a byla odjakživa spořádaná a kluci byli fotbalovou a trenérskou pýchou města, jak o tom v představení mluví Benvolio. A pak rodina Makulova, a to byl už krapet bizar, ale vlastně i velká poezie... Ale v Týništi se to vždy obešlo bez násilí. Čemu a komu ses naposledy na zkoušce zasmál? Nukleární zbrani jménem „Bůca“. Většina z vás si ho vybaví jako vzpěrače Iva z Koule. Až ho spatříte, jak hraje basketbal sám se sebou, budete se smát taky. Naši hrdinové Romeo a Julie se ale více než svými typickými rodovými relikty vyznačují závislostí na kyberprostoru… Ano, to je podstatné říci: Romeo a Julie se nehodí do svých rodin. On se vymyká romské, ona bílé. Neboť jsou to tzv. nerdi, geekové. Inteligentní a vzdělaní, ovšem taky dosti asociální, ve vztahu k okolí až poněkud autističtí. Jsou doma v kybersvětě a svět za hranice svého - 10 -
POT&LESK notebooku ani moc „neumějí“. Víc se hodí do světa kněze Vavřince – jsou jako poustevníci v klauzuře. A díky síle Shakespearových veršů objeví sebe, druhého a lásku. Naše představení je prostě romantickou tragédií. Myslíš, že se Romeo Vojtěch Dvořák stane idolem našich náctiletých předplatitelek podobně jako svého času Leonardo di Caprio? Leonardo Di Caprio se byl podívat na jedné ze zkoušek a daroval Vojtovi svůj nejoblíbenější příčesek. To, myslím, hovoří za vše. V inscenaci nám hostují dva noví herci, Marie Poulová jako Julie a Jiří Panzner jako kněz Vavřinec. Jak jsi k nim přišel a čím jsou a budou neodolatelní? Neodolatelní jsou, to ano. Marie nás svorně upoutala na DAMU, kde podle mínění odborné kritiky patřila k největším talentům za poslední roky. K Hradci Králové má navíc silné osobní vazby. Jiří se mnou spolupracoval už na Jedenáctém přikázání v Národním divadle. V jeho nenapodobitelném „allenovském“ podání se kněz Vavřinec stává jednou ze zásadních figur inscenace.
č. 6 – únor 2014 Jaká bude hudební složka inscenace, mám se jako obvykle na co těšit? Zazpíváme si? ;-) No pokud si oblibujete romskou muziku z Kusturicových filmů, tak ano! Darek Král spolu s textařem Tomášem Belkem tvoří nové původní songy, jejichž poselství přes jurodivou zpěvnost bude ale spíš trýznivé. A jak bys nalákal naše čtenáře, aby na tvého ROMea A JULII určitě zašli? Že NĚCO takového asi doposud neviděli, že na tuhle jízdu budeme mít v Hradci copyright. A máme speciální slogan, který míří především ke konzervativnější části publika. Protože i naše inscenace začíná velmi tradičně. Ten slogan zní: „KDYBY SE NA ZAČÁTKU POSTAVY NEPORVALY, MOHLI JSTE TO MÍT KRÁSNÉ JAKO V PARDUBICÍCH!“ Za rozhovor děkuje Janica Sloukovičová
ROMANE PARAMISA Milí čtenáři, že nevíte, co tento nadpis znamená? My to také donedávna nevěděli, ale od té doby, co jsme v Klicperově divadle začali zkoušet ROMea A JULII, máme o něco víc jasno. „Romane paramisa“ znamená „romské pohádky“ a spolu s romskými hádankami jsme se jimi bavili při čtených zkouškách naší inscenace. Pojďte si s námi proto přečíst starodávnou pohádku o původu Romů i potrápit si hlavu s tradičními romskými hádankami! (připravila Jana Slouková)
JAK BŮH PEKL LIDI (SAR O DEL PEKELAS MANUŠEN)
Náš sladký Bůh byl sám na světě a nebylo mu dobře, protože jak se říká: „lépe je být chudý než opuštěný.“ A tak povídá Pámbíček: „Udělám si člověka.“ Dobrá. Vzal Bůh těsto, dobře je vypracoval, uhnětl člověka, krásného – hlava, ruce, nohy, břicho, všechno, ještě srdce a rozum, a strčil ho do pece upéct. Těsto se peklo, Bůh seděl u pece, bylo mu teploučko, šlo na něj spaní, až nakonec usnul. Probudí se, volá: „Jejda! Vždyť mám člověka v troubě! Nespálil se mi?“ Rychle vytáhne těsto z pece. A člověk se mu připálil, úplně zčernal. „No dobrá,“ povídá Pámbíček, „půjdeš bydlet tam, kde pálí slunce.“ A tak vznikli černoši. „No,“ povídá náš sladký Bůh, „zkusím, vynasnažím se, prubnu to ještě jednou. Snad ten příští člověk bude hezčí.“ Znova zadělal těsto, zformoval z něj člověka, dal ho na plech a strčil péct do pece. Otevřel okno, aby mu šel dovnitř studený větřík. „Jen foukej, foukej, abych neusnul,“ povídá. Řekněme, že se člověk pekl deset minut, a Bůh ho honem vytáhl ven. Vytáhl ho ven a co nevidí, ten člověk je bílý jako tvaroh. Napůl syrový. „Co mám dělat,“ povídá Bůh, „oheň už mi vyhasl. Musíš zůstat takový, jaký jsi. Budeš žít tam, kde je zima a hodně sněhu. Oblečeš si na sebe šaty, neboj se, neuvidím, že jsi nedopečený.“ „Zkusím to potřetí,“ povídá si Pámbíček v duchu. Jak se říká: „Moudrá osoba se neustále učí.“ Anebo: „Moudrá osoba se dovede poučit i ze své hlouposti.“ Dobrá. Vzal Bůh těsto a znova udělal člověka, hezoučkého – hlava, ruce, nohy, břicho, srdce, rozum – a dal ho do pece, ať se peče. A co udělal Bůh, aby neusnul? Můj dědeček říkal, že si vzal housle a hrál. Veselou písničku. Smutnou písničku. Já nevím. Ale přitom dával pozor, pořádně pozor, aby se člověk neupekl ani moc, ani málo. Sotva bylo trošilinku cítit, že už je upečený, otevřel Bůh pec a vytáhl člověka ven. Jéje, ten je hezký, tenhle človíček! Ani moc černý, ani moc bílý – akorát, jak má být. A tak vznikli Romové. - 11 -
POT&LESK
č. 6 – únor 2014
ROMSKÉ HÁDANKY PRO BYSTRÉ HLAVIČKY
1.
Vejde ke králi a nikoho se neptá, můžu dál?
13. Já mám zahradu, ty máš zahradu a uprostřed vede cesta.
2. Jsem velký a nevidíš mě, nejsem cítit, ucítíš mě, cítíš mě
Kohout snese vajíčko přesně uprostřed té cesty.
rukama, nohama – ne nosem, hádej kdo jsem?
Komu to vajíčko bude patřit? Tobě, nebo mně?
3. Mám dvě sestry, všechno vidí, jenom jedna druhou nevidí.
14. Nohy od bláta, vlasy ze zlata.
4. Mám dcerušku malou, čerňoučkou, jak zrnko čočky je veliká.
15. Navrch tvrdé, vevnitř měkké.
Když chce, slunce, měsíc i s hvězdami spolyká.
16. Mám takovou sestru, a té když useknu hlavu, krev jí neteče.
5. Mám bratra, který se rodí na slunci a ve větru umírá.
17. Kdy je kapsa nejtěžší?
6. Je hospůdka: když je plná, není z ní nic slyšet, když je
18. Dřevěná noha, železná hlava.
prázdná, hrajou v ní muzikanti.
19. Komu nejčastěji podáváš ruku?
7. Čeho máš tolik, co prstů?
20. Mám dceru, co za sebou tahá střevo.
8. Stydí se, kdo to má, kdo to nemá, stydí se ještě víc. Co to je?
21. Má to rohy, nemá to nohy a chodí to.
9. Před kým prezident smeká?
22. Mám bratra, když ho biju, ožije, když ho nebiju, mrtvý je.
10. Čí uši jsou nejtvrdší?
23. Jakých kamenů je ve vodě nejvíc?
11. Chodí v lidských šatech, a není to člověk.
24. Uvnitř maso, zvenčí dřevo.
12. Slepice to snese, ale kuřátka se z toho nevylíhnou.
25. Co děláme všichni najednou?
ODPOVĚDI:
6. Břicho
13. Kohout přece vejce nesnáší!
20. Navlečená jehla
7. Nehtů
14. Pšenice
21. Dveře
1. Slunce nebo Smrt
8. Záplata na šatech
15. Chleba
22. Buben
2. Mráz
9. Před holičem.
16. Zelí
23. Mokrých
3. Oči
10. Hrnce
17. Když je prázdná
24. Rakev
4. Panenka v oku
11. Blecha
18. Sekera
25. Stárneme
5. Pot
12. Vajíčko natvrdo.
19. Klice - 12 -
POT&LESK
č. 6 – únor 2014
Marcel Proust se ptá: NATÁLIE HOLÍKOVÉ Vážení čtenáři, jak už jste si jistě povšimli v minulém čísle, připravili jsme pro vás od ledna novou rubriku – neúprosný DOTAZNÍK MARCELA PROUSTA. Nač totiž vymýšlet vlastní sadu otázek, když můžeme použít jednu slavnou, věkem a počtem kvalitních respondentů prověřenou – tuto oblíbenou literárně společenskou hru aneb třiatřicet proustovských dotazů… V únoru jsme si vzali na paškál nejmladší členku souboru Klicperova divadla NATÁLII HOLÍKOVOU, která v nejnovější premiéře Impresária ze Smyrny ztvární roli začínající operní pěvkyně Lukrécie. Jak je na tom ovšem sama Natálka nejen s oblíbenou hudbou, se dočtete v následujícím zvídavém dotazníku….
6. Kde byste nejraději žil/a? U moře. Ale bez zemětřesení. 7. Jak byste chtěl/a umřít? Při záchraně někoho jiného. 8. Na co byste nejvíc chtěl/a mít talent? Umět řeč zvířat a číst myšlenky. 9. Jak si představujete dokonalé štěstí? Být bezmezně milovaná. 10. Kdo je vaším největším fiktivním hrdinou? Romeo 11. A kdo je vaší největší fiktivní hrdinkou? ..a Julie. 12. Kdo jsou vaši nejoblíbenější malíři? Frida Kahlo;-). 13. Jaká je vaše nejtypičtější vlastnost? Ironičnost. 14. Jaký je váš nejoblíbenější pták? Kuře na paprice.
1. Z čeho máte největší strach? Z úzkosti, opuštění, bídy, umírání.
15. Jaká je vaše nejoblíbenější barva? Černá.
2. Jaká vlastnost vám na sobě nejvíc vadí? Přemíra aktivity a zároveň totální lenost.
16. Jakou květinu máte nejradši? Kopretinu.
3. Jaká vlastnost vám nejvíc vadí na ostatních? Lhostejnost.
17. Čeho si nejvíce vážíte na svých přátelích? Pochopení.
4. Jaký je váš nejoblíbenější hudební skladatel? Thomas Newman, Yann Tiersen.
18. Kdo v reálném životě je pro vás hrdinou? Moje maminka.
5. Kdo jsou vaši nejoblíbenější spisovatelé a básníci? Michal Viewegh a pak spíš dramatikové: Čechov, Preissová, Williams,..
19. Pro které chyby máte největší pochopení? Pro ty pravopisné určitě ne. - 13 -
POT&LESK
č. 6 – únor 2014
20. Jakou vlastnost máte na sobě nejradši? Smysl pro humor.
27. Jaká je vaše představa utrpení? Mít nefunkční tělo a funkční mozek.
21. Co vám vadí ze všeho nejvíc? Smrad, pot, čekání, nadřazování, zdržování, nařizování, vyřizování, faleš, chlupy v puse, ranní vstávání, osamocené usínání, noční můry, můry, pavouci, komáři a žížaly… Jo a taky nespravedlnost.
28. Kdybys nebyl/a sám sebou, kým bys chtěl/a být? Mužem. 29. K jaké historické osobnosti máš největší odpor? Jack Rozparovač.
22. Jaký je momentální stav vaší mysli? …jsem ještě u těch chlupů v puse..
30. Jaké je tvé oblíbené jídlo a pití? Čerstvý hrášek a Red bull.
23. Jaké je vaše motto? Nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř.
31. Jaká jsou tvá oblíbená jména? Jasmína a Rafael.
24. Co je vaše nejoblíbenější vlastnost na mužích? Ochranitelství.
32. Jaká je tvá nejoblíbenější historická osobnost? Otto Wichterle.
25. Co je vaše nejoblíbenější vlastnost na ženách? Rafinovanost.
33. Kterému objevu či reformě se nejvíc obdivuješ? ..a jeho vynález kontaktních čoček.
26. Jaká je vaše oblíbená činnost? Spánek.
Za odpovědi děkuje Marcel Proust a Jana Slouková
A BRÁCKÁ OPER Václav Havel: ŽE
sek: R. Balaš – O. Brou UP ORFEŮV
ms: SEST Tennessee Willia
MARILYN EM DO NOCI
ÝM DN CESTA DLOUH Eugene O´Neill:
NATÁLIE HOLÍKOVÁ NA JEVIŠTI KLICPEROVA DIVADLA - 14 -
POT&LESK
č. 6 - únor 2014
a v o g r u t a m Z dra šuplíku kračování) šlenky na po
(my
nestává, aby obecenstvo donutilo oblíbeného zpěváka k opakování oblíbené arie, nebo aby bombardovalo neoblíbeného autora shnilými pomeranči. Ital by asi řekl, že u nás není s dostatek kontaktu mezi jevištěm a hledištěm. Porovnáme-li naše publikum s pařížským, bude se nám zdát velmi uctivé, ba takřka zbožné. V Paříži se chodí do divadla vždy tak trochu jako do kavárny nebo biografu, třeba že je tam nepoměrně víc smokingů a fraků. U nás působí stále ještě obrozenecká tradice, kdy Národní divadlo bylo opravdu „kapličkou“. Srovnáme-li pak naše publikum s berlínským, shledá-
TENTOKRÁT O DIVÁCÍCH Nevím, jestli byl kdy Miroslav Rutte v Hradci Králové v divadle, ale kdyby sem zavítal nyní, jistě by musel zdejšímu publiku věnovat ve svém zamyšlení nad obecenstvem alespoň zvláštní odstavec. Fenomén královéhradeckých diváků je totiž pojem, který se vepsal již trvale do divadelního pojmosloví. A to prosím na mezinárodní úrovni. Nad hradeckým divákem žasne totiž i ten níže zmiňovaný Ital, Francouz či Berlíňan, když na vlastní kůži o festivalu zakusí mohutnost jeho temperamentu, spontánnosti a poučenosti. Diváky závidí Klicperovu divadlu svět. Mnozí jistě i kvantitu, ale všichni do jednoho jednoznačně kvalitu! Holt kvalitní divadlo se bez kvalitních diváků dě-
me, že je nepoměrně vznětlivější a dětinštější. V Berlinu je i potlesk korektně odměřený, a diváci se dají jen zřídka strhnout k bláhovému smíchu. U nás se smějí naopak rádi, a často právě tehdy, kdy se smát nemají. Potleskem se u nás neskrblí, ale nebývá – zejména o premiérách – směrodatný: je buď společenskou zdvořilostí nebo hecem, aby byl rozpačitý autor vytažen před oponu. Naproti tomu projevy nevole vyskytují se zřídka, takže ani dokonalé umění není u nás obzvláštním risikem. Jinak jsou u nás, jako všude na světě, staromilci a novomilci. Od prvních slýcháme, že za jejch mládí bylo to všechno jinačí a že uměním je pouze to, co bylo, a nikdy to, co jest. Druzí jsou přesvědčeni, že umění i svět se počíná jimi a že všechno, co bylo předtím, je pro kočku. Jedni jsou pohoršeni, není-li na jevišti všechno do slova jako v životě, kdežto druzí žádají, aby byli uneseni na kouzelném
lat nedá. A co na to takřka před sto lety Miroslav Rutte?
koberci fantasie do jiného světa, než v kterém žijí. Jedni chodí do
„Obecenstvo, jak ukazuje již samo jméno, je pojem obecný a tudíž
tvář. Při tom je většina diváků přesvědčena, že tomu rozumí lépe
neurčitý. Skládá se z občanů různého věku, pohlaví a zaměstnání, kteří, jakmile usednou v hledišti, ztrácejí svá jména i hodnosti a mění se v diváky. Jsou zdánlivě pasivní, ale přece právě z nich vyzařuje ono tajemné fluidum, jež elektrisuje herce a dává ozvěnu básníkovým slovům. Sami divadlo netvoří, ale bez nich by nebylo divadlem. Drama, je-li živým dramatem, odehrává se právě tak na jevišti jako v hledišti. Obecenstvo liší se nejen podle výchovy a vkusu, ale i podle podnebí a temperamentu. Zhruba můžeme je dělit na dvě odrůdy: na horkokrevné a studenokrevné. Srovnáme-li naše publikum s italským, bude se nám zdáti velmi odměřené. U nás se na příklad
divadla, aby zapomněli na sebe, druzí, aby spatřili v zrcadle svou než autor, režisér, herci a kritik dohromady, a nechápou-li, obviňují ze své nechápavosti vždy někoho z nich. Publikum je rozmarné dítě, jež potřebuje výchovy. Kdyby se divadlo nestaralo o jeho obraznost a potřeby, přestalo by býti divadlem. Kdyby mu však ve všem vyhovělo, přestalo by být uměním. Vývoj se neobejde bez násilí, a mnohdy právě dobré věci vyžadují, aby byly vnuceny.“ P.S. Koho ještě zbývá ze všeho toho divadelního rojení pomluvit a rozebrat? No přece KRITIKA! Tedy příště! Lucie Němečková
- 15 -
POT&LESK
NA KAFI s Lenkou Když se lámal rok, byla jsem stižena mnoha úzkostmi. Počasí nic moc, o rok vyšší věk, nehrála jsem příliš a loučila se s Vánocemi. Nemohla jsem dýchat, sotva jsem lezla a vůbec jsem nějak tušila, že musí nastat změna. A tak jsem vzala krejčovský metr a celá se změřila. Na čisté lejstro jsem psala čísla. Věk, výška, váha, objem pasu, hrudníčku, boků, též kotníků a palců u nohou. / Ta dvě poslední měření jsem zařadila proto, aby se mezi těmi numery objevilo také nějaké číslo pod sto, krom věku, to dá rozum!/ Pak jsem zatlačila slzu zoufalství, protože výsledek byl skličující. Otevřela jsem okno, abych to vydýchala, a na obzoru, někde nad nádražím a hotelem Černigov, jsem viděla plout vše, co budu muset opustit. Na kopcích všech těch hnusných lahodných salátů, pařížský, vlašský, bramborový, se klouzal prorostlý bůček, křehké řízky, chleba se sádlem a cibulí, luxusní tučné sýry, mezi kopci jezero skvělé svíčkové, na něm jako lodě pluly knedlíky, a nad tím vším nebe se šlehačkovými oblaky, čokoládovými bouřkovými mraky, a hustý déšť zelí s kousky uzeného a slaninky. S tím vším jsem se bolestně loučila a tušila, že to bude muset být navždy.
č. 6 - únor 2014 hrozily vyskočením z těla. Leč vydržela jsem až do prvních mrazíků a prvního větru, kdy mne bolest v krku držela doma v teple. Rozhodla jsem se vydržet a dočkat se chvíle, kdy mne vše přestane bolet a začne mě to bavit. Pokud jde o cvičení, asi po dvou týdnech stalo se téměř bezbolestným a mnohem snazším. Tak mám možná naději.
„Zlomil se rok a já taky“ Otevřela jsem okno, abych to vydýchala, a na obzoru, někde nad nádražím a hotelem Černigov, jsem viděla plout vše, co budu muset opustit. Můj jídelníček je velmi barevný, protože mrkev, salát, pomeranč, ananas, mandarinka, a opět mrkev, jablíčko, špenát, to vše jsou potraviny řádně vykolorované. Též piju
ječmen, ten je krásně zelený, a až mi poteče ven ušima, určitě si toho všichni všimnete! Doufám, že v mých snahách sehraje roli i to, že jsem začala zkoušet a trošku víc hrát. Někde jsem četla, kolik kroků má člověk udělat, aby to ve vyšším věku vedlo k úspěchu ve zdraví i v hubnutí. A najednou jsem se přistihla, že počítám kroky přes Velké náměstí, že když čekám na autobus, chodím a počítám, no prostě zblbnutí stalo se dokonalým. Asi si budu muset koupit krokoměr, aby mne otrocké počítání nerušilo při hraní divadla. Tento týden jsme naposled hráli Bylo nás pět a to mne moc mrzí. Nejen, že jsme to rádi hráli, ale hlavně/!/ jsem tam musela vyjít vždycky na Budín a sejít z Budína, a to bylo kroků! A s kopce na kopec, to se počítá dvakrát! A tak „sbohem, pane Poláčku!“, snad se zase dočkáme nějaké rodinné inscenace, která nám dlouho vydrží a potěší mnoho lidí všeho věku! Vás, své laskavé čtenáře, zvu jako vždycky do divadla. Nové inscenace jsou krásné a ty starší musíte zkrátka stihnout, jestli jste je ještě neviděli. Vaše Lenka
A tak „sbohem, pane Poláčku!“
Začala jsem ještě před Silvestrem, i když bylo jasné, že tu poslední noc roku ještě zhřeším, abych pak měla dost sil pokračovat. Jelikož jsem žena zkušená a vzdělaná, bylo mi jasné, že bez výdeje energie se úspěch nedostaví. A že to bude těžké, dokázala chvíle, kdy jsem chtěla vnučce Ronje ukázat svíčku. Tedy svíčku, jak ji známe z tělocviku. Snažila jsem se, mlátila se po koberci, ale ať jsem dělala co jsem dělala, do kýžené polohy jsem se nedopravila. Celá rodina kolem mne se mohla umlátit smíchy, ale já jsem před sebou vytyčila úkol do budoucnosti, nejspíše dosti daleké. A tak jsem začala cvičit a chodit na procházky. Milí přátelé, to byla bolest! Rehabilitační cviky, kdysi naprosto snadné a svižné, stály mne takové úsilí, že jsem málem vzdala svou vidinu svíčky a štíhlého těla modelky středního věku. Procházky byly krásné, pokud jde o to, co jsem viděla. Kachny a nutrie na soutoku dvou řek, blýskající se hladinu Orlice, opravené domy našeho města, lidi s pejsky, zkrátka vše to, co doma nevidíte. Ale nohy mi těžkly s každým krokem, v kříži mě bodalo, a moje nezdravé kyčle - 16 -
POT&LESK
č. 6 - únor 2014
Sedím s Libuší Balounovou v jejím karlovarském bytě a ona si se zájmem prohlíží fotografii, na které je společně s Matějem Andělem, současným členem činohry Klicperova divadla. Fotografie je z nedávných Vánoc, které Matěj strávil v Karlových Varech a Libuši Balounovou zašel spolu se mnou o svátcích navštívit. Oba dva totiž spojuje karlovarské i hradecké jeviště. Matěj měl tu čest potkat se několikrát s Libuší Balounovou ještě jako student karlovarského gymnázia na jevišti divadla Dagmar v Karlových Varech. A Libuše Balounová zase v hradeckém divadle prožila osm sezon. Není divu, že si ti dva měli o čem povídat. Já jsem pro tentokrát ani nedutala a jen poslouchala… A snažila se vzácné vzpomínky dnes devadesátileté Libuše Balounové uchovat v paměti. Hradecké publikum ji tu mohlo poprvé vidět v roce 1945. Tehdy přišla Libuše Balounová do angažmá v Pardubicích. A odtud jezdíval soubor hrát do Hradce Králové pravidelně dvakrát v roce – na jaře a na podzim. „Pamatuji se, že jsem bydlela v hotelu na menším náměstí. Zůstávali jsme tu i několik týdnů. Byli jsme velký soubor, hráli jsme denně a to i na třech místech najednou. Hradec nebyl totiž jedinou štací, kam jsme z Pardubic jezdili“, vzpomíná herečka. Po čtyřech letech už byla Libuše Balounová v Hradci Králové v angažmá. Přivdala se sem a společně s manželem Milanem Novotným se stali zakládajícími členy nového hradeckého divadla. Zůstala tu čtyři sezony (1949-1953). „Byly to divadelní roky plné práce. V podstatě jsme v divadle bydleli.“ A v tu chvíli si vzpomene na svoji „gážovku“ – říká tak sešitu, do něhož si od roku 1939 zapisovala všechny své role. Paní Libuše vytahuje ze skříňky dokument o svém bohatém divadelním životě a pomalu v něm listuje. Linkovaný sešit v pevných černých deskách, se zažloutlými listy, psaný úhledným písmem prozrazuje, že za čtyři sezony odehrála na hradecké scéně 35 premiér. V každé řádce je zleva jméno autora, pak název hry a na konci řádku jméno postavy. První inscenací v Hradci Králové (r. 1949) byla Moskevská povaha od Sofronova, tou poslední Schillerovo drama Úklady a láska (r. 1953). Vzpomíná si i na Tylovu Fidlovačku. „Ačkoliv jsem byla těhotná, obsadili mě do role obchodnice Mastílkové. V divadle totiž nebyla jiná charakterní herečka, tak jsem si ji zahrála já.“ Vybavuje se jí z angažmá v Hradci Králové i další vzpomínka: „Už tehdy jsme jezdívali z Hradce na zájezdy. Např. do Chrudimi či do Jaroměře.“ Když se snaží vzpomenout na některého z kolegů, v paměti jí naskočí jméno režiséra Františka Bahníka, který byl jedním z iniciátorů založení stálé divadelní scény v Hradci a byl také přítelem jejího muže. A sešit, onen průvodce divadelním životem, prozrazuje, že k dalším autorům a režisérům, s nimiž se na královéhradeckém jevišti potkala, patřili např. Jiří Šotola, Oldřich Daněk, Jiří Nesvadba a Miroslav Janeček. „A dost vzpomínek, v divadle se zažije tolik, že člověk zapomene jedno pro druhé. Raději povídej ty, Matěji, co teď chystáte v tom mém Hradečku?“ Z otázky vyplývá, že Hradec Králové zůstal Libuši Balounové v srdci. A Matěj při loučení slibuje, že při příští návštěvě Karlových Varů za ní opět zajde a přinese čerstvé novinky. Divadlo pro Libuši Balounovou stále žije. I ve svém věku totiž vynikající herečka, která pochází ze staré herecké rodiny, odříká bez zaškobrtnutí monolog. Zapsala Lenka Andělová, Karlovy Vary
Euripides, Médeia, Libuše Balounová v roli chůvy. Premiéra divadla Dagmar v Karlových Varech, 1997, režie Karol Skladan. Foto: Pavel Štoll – archiv Divadla Dagmar.
NÁŠ HRADEČEK
Zakládající členka Klicperova divadla Libuše Balounová vzpomíná na angažmá v Hradci Králové
Vánoce 2013 - 17 -
POT&LESK
č. 6 – únor 2014
... aneb okénko vzpomínek, vyznání, perliček, svědectví a stop hereckých, režisérských či kritických osobností, jimž se Klicperovo divadlo zadřelo pod kůži. Dnes má slovo herečka a operní pěvkyně SOŇA ČERVENÁ a divadelní publicista JAN KERBR. Připravila Lucie Němečková
I když jsem narozená v Praze, mé kořeny mě táhnou do Hradce. Můj otec, Hradečák, Dr. Jiří Červený, zakladatel literárního kabaretu Červená sedma (Tichým letním podvečerem vane vůně z luk; a v álejích pod hradbami slyšet kroků zvuk...), můj praděd Václav Červený, proslulý vynálezce hudebních nástrojů v Hradci Králové, vlastenec, buditel, spoluzakladatel Sokola a také Klicperova divadla... Když mě, po mém návratu z emigrace, vyzvali ředitel Zeman a Vladimír Morávek k hostování v Klicperově divadle, byl to pro mne ten největší dar na uvítanou.
Dürrenmattova Návštěva staré dámy byla k tomu jako předurčená! Od té doby jezdím ráda do Klicperova divadla navštěvovat skvěle vybraná, skvěle vymyšlená a skvěle zahraná představení, ať už to byla Panna orleánská, Oskar a růžová paní, Marná lásky snaha, Král je panna, Věc Makropulos, Richard III., Don Juan a Faust , Havlova Žebrácká opera
a mnoho dalších. Jen škoda, že po večerním představení už nejede žádný vlak, který by mě zavezl do mé vlastní postele: ta je zatím ještě v Praze. Vaše Soňa Červená
Návštěva staré dámy v režii Vladimíra Morávka.
SOŇA ČERVENÁ:
Vyznání Klicperovu divadlu v Hradci Králové - 18 -
POT&LESK JAN KERBR:
Přisával jsem se rád Svoje setkání s Klicperovým divadlem v Hradci Králové považuji za velice důležité, a to nejenom z profesního hlediska. Vzpomínám, kdy k tomu došlo poprvé. Jako ještě ne příliš zavedený publicista (o divadle jsem začal psát až kolem své čtyřicítky) jsem jel s dnešním šéfem Činoherního klubu Vladimírem Procházkou a manželi Helenou a Leošem Suchařípovými na Ibsenovu Paní z moře v režii Radovana Lipuse. Vystupoval v ní tehdy David Suchařípa a nepletu-li se, také velmi mladičká Kamila Sedlárová. Inscenace byla docela hezká, hrálo se v Besedě, ve zdejším „velkém“ jsem pak brzy viděl Šumaře na svatbě s žel již zesnulým Jiřím Kleplem v titulní roli. Hradec si mě postupně začal získávat, rozhodující byl nástup Vladimíra Morávka do funkce umělec-
č. 6 – únor 2014 kého šéfa (vliv ředitele Ladislava Zemana nemíním umenšovat, ostatně psal jsem o nich obou mnohokrát). Pitínského Buldočina byla v kontextu regionálních scén zjevením a brzy následovaly další „pecky“. Dnes se vzpomíná na řadu zdejších Morávkových inscenací, hlavně na jeho opracování Shakespeara a Čechova, ale trochu stranou memoárových pohledů zůstávají dva kousky, které pro mě měly zvláštní kouzlo, Sněhová královna a Strakonický dudák. Započaly červnové festivaly, které poskytovaly čas k méně povrchní mezilidské komunikaci i spočinutí po zběsilých sezonách. Přisával jsem se k Hradci a jeho divadelnímu milieu stále více a rád. Jedním z rozhodujících počinů byl Vladimírův vstřícně bláznivý nápad, pozvat část kritické obce na vytvoření bizarního jevištního tvaru, tzv. „kritického Hamleta“. Ze Shakespearovy tragédie se hrálo jenom jedno dějství, stě-
žejní role měly dvojí obsazení, vždy herec Klicperova divadla a kritik. Krejíroval jsem tehdy ve stínu Ondry Malého Claudia, vzpomínám na krásné dva dny zkoušek i na to, jak po představení okomentovala můj „výkon“ svou neodolatelnou češtinou Chantal Poullain: Byl jsi odzbrojující! Časem jsem překročil nepsané „tabu divadelního kritika“ nebratříčkovat se s umělci, s řadou hradeckých herců jsem se spřátelil (s Martinou Novákovou, Honzou Sklenářem a dalšími), nebránilo mi to ovšem napsat o některých zdejších inscenacích ne zrovna pozitivně, pravda, vyskytlo se těch problematičtějších za celou dobu, co do Hradce jezdím a o zdejších produkcích píšu, naštěstí málo. Na řadu „klicperovských“ jevištních děl mám velmi hřejivé vzpomínky, výčet by byl dlouhý. Připomenu tedy jen ty, které mi z čerstvé nabídky udělaly největší radost: Havlovu a Špinarovu Zahradní slavnost, Drábkova a Zapletalova Dr. Burkeho. Ale i další „komedie“ na repertoáru stojí za zhlédnutí. Na konci těchto řádků použiji řečnický obrat svého ne zrovna oblíbeného politika: Můj vztah ke Klicperovu divadlu je opravdu, ale opravdu velmi pozitivní. Jan Kerbr
ZVEME VÁS JIŽ DNES NA JUBILEJNÍ XX. MEZINÁRODNÍ FESTIVAL DIVADLO EVROPSKÝCH REGIONŮ VE DNECH 21. - 30. 6. 2014 - 19 -
POT&LESK
č. 6 – únor 2014
Milí přátelé dobrého čtení, dnes Vám představím kolegu Davida Smečku. Znám ho až od chvíle, kdy mi ho představila jeho žena Isa na Velkém náměstí při ohňostroji. Krátce nato přišel k nám do divadla. Občas s Isou vzpomínají na předchozí angažmá v brněnském divadle Polárka, kde hráli pro děti, což není právě lehká disciplína. Mnohé si museli připravovat sami a já se domnívám, že právě Davidovi tohle příliš nevadilo. Je to totiž muž mnoha talentů. Vedle práce herecké má velký talent pro muziku i pro jevištní pohyb a tanec. Obojí už u nás několikrát prokázal a já ho dodnes obdivuju pro jeho hudbu do „Mrzáka“ i pro taneční kreace v roli Václava Neckáře ve Světácích. David je ten typ kumštýře, který chce mít vše nazkoušené na dvě stě procent, a tak si myslím, že nemá právě snadný život. A kde bere čas na čtení, to si neumím představit. Ale čte zřejmě moc rád a já Vám předkládám jeho vyznání, které mi napsal na jednom z divadelních zájezdů.
Jak jsem se dostal ke čtení? Co čtu? Muž ve tmě. Zájezdovka. Od čtyř do pěti let to, co každý, od první třídy vždy něco pro starší. Rychlé šípy a Foglara a tento svět jsem odložil v jedenácti letech. Popisy Foglarových hrdinů, chlapeckých opálených těl, jsem začal vnímat, jako že se děje v příbězích něco víc, než dobrodružství junácké. Od dvanácti let Kafka, Dostojevskij, Bukowski, Ladislav Klíma, Havel. Dnes čtu to, co mi přijde pod ruku. Nepřestávám, dokud nedočtu. Každá kniha je dobrá. Miluju hrdiny, co nejsou ve své kůži. Hrdiny jdoucí proti proudu. Hrdiny, kteří dělají chyby. Miluju nereálný svět v knihách. Čtu, protože jsem závislý, stejně jako v muzice, žít denně aspoň tři hodiny jinde, jiný svět, jiný příběh. Na čtoucího se nemluví. Prostě: kniha je nejjednodušší cestou, jak zažít a prožít neočekávané, neskutečné, cestou do snu a představ, s otevřenýma očima.
Ano, naprosto s ním souhlasím. I když si nejsem jistá, že každá kniha je dobrá, alespoň pro mne asi každá určena není, jak jsem se mnohdy přesvědčila, ale když se chopím četby, která je mi ušitá na tělo i duši, dokážu zmizet v jiných dobách a jiných krajích na velmi dlouhou dobu. Ve čtyři ráno, kdy již téměř nevidím na písmenka, musím se nutit k spánku a omlouvám se své milované mamince, že na mne byla nevrlá, když seděla nad Třemi mušketýry – četla je asi podesáté – a já chtěla namazat chleba s máslem. Vždyť co je hladové dítě proti čtyřem úchvatným a švarným hrdinům! Vy, kteří to znáte taky, se můžete těšit na příští výběr z knih, který nám nabídne některý z mých milých kolegů!
Legendární Světáci a David jako Václav Neckář
- 20 -
POT&LESK
č. 6 - únor 2014
GALERIE U KLICPERŮ Od soboty 15. února vás zveme do Galerie U Klicperů
na výstavu obrazů z rozsáhlého díla oblíbeného umělce VLADIMÍRA KOMÁRKA (10. 4. 1928 - 24. 8. 2002). V Galerii U Klicperů jsme se s ním vídali často a rádi. Od roku 1991 do roku 1998 jsme uspořádali tři výstavy jeho obrazů a jednu z grafických prací. Tu pátou, plánovanou na podzim roku 2002 jsme už nestihli... Nezapomeneme ani na jeho četné a vždy osobité zahajování výstav svých kolegů malířů, grafiků i scénografů... S obrazy Vladimíra Komárka se v Galerii U Klicperů můžete vídat až do 14. května 2014. V divadelní prodejně si za téměř symbolickou cenu můžete zakoupit monografie s krásnou obrazovou přílohou a pohlednice. Využijte vzácnou nabídku pro trvalou vzpomínku na Mistra a jeho umění!
VLADIMÍR KOMÁREK obrazy
- 22 -
POT&LESK
č. 6 – únor 2014
! Í Z Á H C I Ř P X I T io Beseda S
MAek 21. 2. v 19 hodin - Stud V pát
ubor Klicp o s ý k c e r e h hosty! a se svými
IX
lou MAST
dla s kape erova diva
Další číslo POT&LESKu vyjde v první polovině března na webových stránkách Klicperova divadla. Najdete zde i všechna archívní čísla! Klicperovo divadlo, o.p.s., podporují:
Internetový časopis POT&LESK vydalo Klicperovo divadlo o.p.s. Hradec Králové. Redakce: Ladislav Zeman, Jana Slouková, Lucie Němečková, Lenka Loubalová. Grafická úprava: Marie Šobková. Foto: archiv Klicperova divadla. Obchodní oddělení a předprodej vstupenek: Švehlova 624, otevřeno po-pá: 9-12 a 13-18 hodin, so: 9-12 hodin, e-mail: predprodej@klicperovodivadlo.cz; telefon: 495 512 857. Veškeré další podrobnosti o Klicperově divadle /hrací plán, výstavy v Galerii U Klicperů, foto nejen z inscenací, zajímavé rozhovory, a také archivní čísla POT&LESKu/ najdete vždy na www.klicperovodivadlo.cz.
- 23 -