Pot&Lesk - prosinec 2013

Internetový časopis Klicperova divadla v Hradci Králové - sezona 2013/2014 - č. 4

POT&LESK JAKUB TVRDÍK nejen o Jamiem Tyronovi, Valu Xavierovi, nepodařených rebeliích a objevech z bazaru……

KLICPEROVO DIVADLO HRADEC KRÁLOVÉ

POT&LESK

č. 4 - prosinec 2013 PŘEDVÁNOČNÍ PREMIÉROVÁ NADÍLKA Zatímco mnozí směřují k Betlému, Klicperovo divadlo se vydává CESTOU DLOUHÝM DNEM DO NOCI k LABUTÍMU JEZERU. Nu což, budou vánoce a obě premiéry jakoby diváci pod stromečkem našli!

První letošní vánoční dárek si budete moci rozbalit už 12. a 13. prosince. Tedy pokud přijdete do Besedy. Uvidíte nejnovější nastudování legendární CESTY DLOUHÝM DNEM DO NOCI, která je považována za největší hru amerického divadla. Její autor, Eugene O´Neill, je jediný americký dramatik, který získal Nobelovu cenu a zároveň je čtyřnásobným laureátem Pulitzerovy ceny. Hra nabízí skvělé herecké party pro skvělé herce: Zoru Valchařovou-Poulovou, Jiřího Zapletala, Jakuba Tvrdíka, Natálii Holíkovou či hostujícího Marka Adamczyka. Režíroval mladý a talentovaný David Šiktanc.

Už se nemůžete dočkat? Nalistujte si aspoň rozhovor s režisérem v tomto čísle!

Z Besedy můžete v podstatě plynule přejít za dalším vánočním překvapením na hlavní scénu. Hned 14. prosince byste totiž neměli minout LABUTÍ JEZERO. Tenhle klasický balet na Čajkovského hudbu už zažil mnohá zpracování. Klasická i odvážná, v němž vystupovali samí muži, nebo ho celý odtančili pouze dva protagonisté. Existuje čínská akrobatická verze i Labutí jezero jako „animák“ nebo počítačová hra.

OBSAH PROSINEC: 3 – Premiéra! CESTA DLOUHÝM DNEM DO NOCI – 12. a 13. 12. v 19.00 ve Studiu Beseda 4 – „Naše inscenace by měla mířit z realistického dramatu k expresivnímu výkřiku“, říká režisér David Šiktanc 6 – „Cesta dlouhým dnem do noci? Ta hra je prostě drsná!“ S Jakubem Tvrdíkem nejen o jeho roli 9 – Premiéra! LABUTÍ JEZERO – 14. 12. v 19.00 hodin na hlavní scéně 10 – „Naše Labutí jezero bude velmi romantické“, prozradili v dálkovém rozhovoru autoři a režiséři Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský 12 – „Ráda dělám ženy „krásné“ a muže „šílené“ a naopak“, s úsměvem poznamenala kostýmní výtvarnice Simona Rybáková 14 – Galerie U Klicperů – Michail Ščigol A.V.E. Valdštejn aneb Barokní sny Albrechta Václava Eusebia – slavnostní zahájení unikátní výstavy obrazů 14. 12. v 18.00 15 – Darujte divadelní zážitky!

16 – Z dramaturgova šuplíku 17 – Na kafi s Lenkou 18 – První ročník NOCI DIVADEL je zdárně za námi, jak o něm referuje obchodní oddělení a doprovází naše fotookénko 20 – EX LIBRIS s vášnivou čtenářkou Martinou Eliášovou 21 – SHALOM SHALOM aneb Krátký report z dlouhého divadelního festivalu připravila Jana Slouková

Co s Labutím jezerem provede známá divadelní dvojka SKUTR? Lukáš Trpišovský a Martin Kukučka v rozhovoru pro POT&LESK mj. prozrazují, že to prý bude „velká romantika“. Těšte se! Jako Odettu uvidíte Pavlínu Štorkovou a jako Prince Jana Sklenáře. Tahle role je pro něj zřejmě osudová. Vzpomínám si, že když Honza přišel do Klicperova divadla, obsadil ho režisér Zdenek Plachý do hlavní role Nepohodlného Indiána, tedy postavy, která byla řekněme něco jako fúzí Prince Siegfrieda a Billyho Eliota. Labutí jezero má vůbec úžasné obsazení, kromě již zmíněných herců jmenujme další: Miro Zavičár, Isabela Smečková Bencová, Ondra Malý, Marta Zaoralová, Kristýna Kociánová a Helena Plecháčková. Vezmu na představení taky svoji jedenáctiletou dceru. Skutři říkali, že „i děti si z inscenace své odnesou“.

Zkrátka nevím jak vy, ale já letos pod stromeček naděluju zážitky. Ty z Klicperova divadla v podobě nejnovějších premiér či vánočního předplatného potěší určitě celou vaší rodinu. Tak neváhejte a obdarujte své blízké divadlem! Protože: Sprcháč se vymydlí, ponožky se roztrhají, ale dojmy z divadelního představení přetrvají.

Jejich záruční lhůta je na celý život.

Tak šťastné a veselé!

Lucie Němečková

Volba, olej na plátně, 130x100cm, 2003

MICHAIL ŠČIGOL: A.V.E. Valdštejn 14 aneb Barokní sny Albrechta Václava Eusebia

Unikátní výstava v Galerii u Klicperů! Slavnostní vernisáž 14. prosince v 18 hodin!

-2-

PREMIÉRA 12. a 13. prosince ve Studiu Beseda

Eugene O´Neill

CESTA DLOUHÝM DNEM DO NOCI

POT&LESK

č. 4 - prosinec 2013

„Naše inscenace by měla mířit z realistického dramatu k expresivnímu výkřiku“ Říká DAVID ŠIKTANC, talentovaný tvůrce mladé generace, kmenový režisér činohry Divadla J. K. Tyla v Plzni. Po dvou letech se znovu vrací do Klicperova divadla prostřednictvím inscenace O´Neillovy hry CESTA DLOUHÝM DNEM DO NOCI, která má premiéru 12. a 13. prosince ve Studiu Beseda.

Co vás přimělo vydat se na Cestu dlouhým dnem do noci?

Zdá se asi zarážející, že si režisér, který věkově sotva dorostl nejmladšího z rodiny Tyronů, tuto hru vybere, ale právě s Edmundem (tedy tím nejmladším) toto rozhodnutí souvisí. Stejně jako on jsem v situaci, kdy se přede mnou otevírá mnoho rodinných historií, o nichž se dřív přede mnou nemluvilo a s ohledem na které se trhá původní představa rodiny jako idylického prostoru dětství.

A nemusí se jednat o nijak závažnou trhlinu, přesto je však člověk konfrontován s otázkou, kým vůbec je uvnitř své rodiny a kým jsou pro něho jeho příbuzní, protože je nedokáže vidět jednoznačně jako dřív. Edmund se tomuto pohledu intenzivně brání – utíká od rodiny, aby ji v pravém světle nezahlédl, píše stylizované verše, které mu slouží co clona zakrývající skutečnost. Toto zaclánění si je vlastní všem postavám a svým způsobem vlastní i mně.

Proč a jak jste hru upravil?

Tato hra úpravu vyžaduje už jen kvůli svému rozsahu. Museli jsme být pragmatičtí: mizelo tedy vše, co jsme nezbytně nepotřebovali. Osobně jsem ale nepovažoval za nutné výrazněji sahat do jazyka překladu Zdeňka Urbánka, který dnes zní poněkud archaicky, protože řeč (a to, co se v ní z postav odráží) je zde klíčová a civilnost, k níž mnohé úpravy inklinují, by ji otupovala.

-4-

POT&LESK

č. 4 – prosinec 2013 Cesta dlouhým dnem do noci je slavný titul nejen českých jevišť, ale také filmového zpracování. Viděl jste film či některou z dosavadních inscenací? Inspirovalo vás to nějak?

Nemám ve zvyku dívat se na žádné zpracování hry, kterou inscenuji. Dílem proto, aby mě neovlivnilo, dílem i z jisté pověrčivosti.

Jakým způsobem hru inscenujete? V jakém žánru? Která témata jsou pro vás důležitá? Co vás na O´Neillově hře zajímá především?

Už v názvu hry je obsažen lineární pohyb – cesta vede dlouhým dnem do noci – a lineárně se vyvíjí i dialog, který se postupně rozpadá: zatímco v úvodu hry nejsou postavy schopné (z ohledu na ostatní) mluvit otevřeně, ke konci – už více než s ostatními – mluví především k sobě a jsou schopné otevřeně nejen mluvit, ale také hodnotit samy sebe. Vždyť ona cesta dlouhým dnem do noci je zároveň cestou z povrchu do nitra a tomu by měla odpovídat i naše inscenace, především stylově: z realistického dramatu by měla mířit k expresivnímu výkřiku.

Našel byste nějaké styčné body mezi vaší předchozí inscenací Tuláka po hvězdách a tou současnou?

Podobný je nejen komorní půdorys obou látek, ale také jejich velmi niterné téma, O‘Neillem nicméně zpracované – při vší úctě k Jacku Londonovi – na nepoměrně vyšší úrovni, což samozřejmě zvyšuje i nároky na inscenační tým.

Proč jste si pozval jako hosta Marka Adamczyka? A jak se vám pracuje s herci Klicperova divadla?

Působí možná záměrně, že je obsazení Cesty dlouhým dnem do noci zcela jiné než Tuláka po hvězdách, vysvětlení je ale prosté: soubor Klicperova divadla – a neříkám to ze zdvořilosti – patří mezi nejkvalitnější a zároveň nejvyrovnanější soubory u nás, neopírá se pouze o několik individualit, na nichž by stál celý repertoár. Osobně jsem se sem, ať už do Hradce, na zde strávený čas, a ještě víc do Klicperáku, na lidi i zkoušení, těšil a jsem tu rád a spokojený.

Obsazení Marka Adamczyka bylo vynucené okolnostmi, ale ve chvíli, kdy jsme museli obsadit hosta, byl jednoznačnou volbou – Cesta dlouhým dnem do noci je naší šestou společnou inscenací, jsme na sebe navyklí a (snad můžu mluvit i za něj) pracujeme spolu rádi. Už vícekrát byl protagonistou postavy, již jsem chápal jako určité své alter ego, takže dialog, který vedu s ním, jako bych vedl sám se sebou.

Režírujete téměř samé drsné a temné hry? Co vás k nim přitahuje? Jak se v nich potkáváte s humorem? Probleskne Cestou dlouhého dne do noci také trochu světla?

Ačkoliv jsem během posledního roku inscenoval tři komedie, souhlasím s tím, že texty, k nimž inklinuji, jsou ‚drsné a temné‘. Neznamená to však, že by zároveň nebyly groteskní. Vždyť vážnost situace právě ke grotesknosti přirozeně ponouká.

Lucie Němečková

Eugene O´Neill CESTA DLOUHÝM DN EM DO NOCI Režie: David Šiktanc

-5-

POT&LESK

č. 4 – prosinec 2013

CESTA DLOUHÝM DNEM DO NOCI?

Samozřejmě, že mám v hlavě věci, ke První rozhovor s JAKUBEM kterejm jsem se ještě nedostal a chtěl TVRDÍKEM do POT&LESKu jsem bych se dostat, ale věřím na nějakou dělala v květnu 2012. Tehdy jsme přirozenou kontinuitu života, takže se si povídali především o dětmůžu bavit přítomností. A Klicperák? ství a lumpárnách, protože jsme Rozhodně cítím stále rostoucí kvalitu. měli zrovna před premiérou insceUž dostáváme stravenky, aniž bychom nace Bylo nás pět, kde Kuba hraje si pro ně museli s penězma. Normálně Tondu Bejvala. Taky jsme společně je nám strhávaj z platu. Ale to ty přece vzpomínali na Kubovy začátky víš a určitě si to užíváš stejně jako já. v Klicperově divadle, kdy nám naskočil do rozjetého vlaku jménem Brzy má premiéru americké draPaní Urbanová a nakonec v něm ma Cesta dlouhým dnem do noci, zdárně zůstal. Pamatuju se, že kde ztvárníš postavu staršího syna Kuba tehdy našim čtenářům přis Jamieho. Jak na tebe ta hra půsoznal, že rád narušuje ten „salónový klid“. A vida – rok se s rokem sešel nejen o Jamiem Tyronovi, Valu Xavierovi, bí? V čem je její síla? A jak se ti a myslím, že jeho divadelní role nepodařených rebeliích a objevech z bazaru…… zkouší?

Ta hra je prostě drsná. A přijde mi z poslední doby tato slova naproso to drsnější, že je autobiografická. to potvrzují. Ať už je to hlavní hrdina Sestupu Orfeova Val Xavier, nebo „nezdárný syn“ Jamie Vyrůstat a žít v prostředí nasáklým nikdy nekončícíma výčitkama, Tyrone z O´Neillovy Cesty dlouhým dnem do noci, Kubovi sluší přetvářkou, chlastem a morfiem, to musela bejt opravdu paráda. mladí muži rebelující, svérázní, ironičtí, cyničtí, silní a zkrátka Ale moc se mi líbí její hutnost a že s každým dalším dějstvím se pomalu propadá do brutální beznaděje, skoro až hmatatelný. sví. A věřím, že takový je alespoň zčásti i náš rozhovor….

Jak říkám, paráda. Naštěstí je tam s námi David Šiktanc, kterej si v těchhle depkách libuje, takže věřím, že nás zdárně do tý noci Milý Kubo, jak se zrovna máš?

Milá Jano, mám se dobře. Ještě si tak v rámci svojí práce odskočit dovede. do ciziny na nějakej pěknej festival, jako někteří naši přední draKdo je Jamie Tyrone? maturgové, a bylo by to úplně sluncem zalitý.

Jsme čtrnáct dní před premiérou a ještě nemám zcela dotvořenej Pokud to správně počítám, jsi v Klicperově divadle stejně obrázek o Jamiem Tyroneovi. Musí toho v sobě hodně dujako já - pět let – to už je nějaká doba! Jak ses během ní sit. On sám o sobě určitě dobrý mínění nemá. A to díky křivdám, kterých se na něm dopustili jeho rodiče. Jít totiž po životní cestě, změnil ty a jak se změnilo divadlo?

Fakt je ten, že na sobě jistý změny pozoruju. Byla to, a zatím stá- kterou si člověk nemohl vybrat sám, nebo alespoň svobodně, se le je, parádní škola. Škola divadla, škola nakládání se svým ča- zákonitě musí někde podepsat. To pak bobtná a bobtná, až to sem, škola mezilidských vztahů. Sám sebe občas přistihnu, jak praskne. Ale dokáže se na sebe dívat bez iluzí a s cynismem sobě se zaraduju, že mám tu možnost dělat to, co jsem vždycky chtěl. vlastním, a tím je mi blízkej.

TA HRA JE PROSTĚ DRSNÁ!

JAKUBEM TVRDÍKEM

-6-

POT&LESK

č. 4 – prosinec 2013 Eugene O´Neill CESTA DLOUHÝM DNEM DO NOCI Režie: David Šiktanc Foto ze zkoušek Tomáš Zeman

Botasky, čepice, nevkusně barevný bundy, auta, televize, nábytek, prostě ty věci maj pro mě jasnější ksicht než cokoli, co se vyrábí dneska. A sluneční brejle, když někde v bazaru narazím na ty správný (velký a skleněný), připadám si jako největší kikina, co právě dostala prsten s obřím diamantem a nabídku k sňatku od arabskýho šejka.

V souvislosti s tématem Sestupu Orfeova se nabízí ještě jedna otázka – „Jak jsem chtěl bořit konvence“ - - jak to máš ty, byls od malička „rebelem bez příčiny“ nebo spíše hodným chlapcem?

Stalo se ti někdy, že tvá „rebelie“ zas tak úspěšná nebyla?

Hodný chlapec? No to určitě. To tak možná těsně po tom, co mi právě krachne nějaká taková rebelie. Příklad za všechny? Hurá, dostal jsem se na školu, tak co kdybych se z ní nechal vyhodit? A taky že jo. Hmm, tak to se moc nepovedlo. Hurá, dostal jsem se na další školu, tak jim pěkně ukážu, zač je toho loket. No, takže jsem dostal loket já a po dvou letech šup a už nás ty tvoje rebelie, chlapče, nebavěj. Hmm, tak to bylo taky blbý. A pak, hurá, dostal jsem se do super divadla, začnu sekat latinu. To tak. Ale naštěstí jsem dostal jen políček a od tý doby se snad rovnám.

Vypadá to, že letos je tvá sezona ve znamení americké dramatiky. V polovině října jsme totiž měli premiéru Williamsova Sestupu Orfeova - teď už máš za sebou první reprízy. Jak se cítíš v hadí kůži a bundě Vala Xaviera?

Hele dobrý. Val je podle mě sympatickej drzoun, kterej těží z toho, že to prostě umí se ženskejma. Sice to s nima neumí tak dobře jako já, ale já jsem mu toho umu trochu půjčil, aby to nebyl takovej nudař. Ale byl bych dost nahranej bez kolegyně Sedlárové, ve který cejtim obrovskou oporu a ať si kdochcecochce řiká, nikdy by mě nenapadlo, že budu na jevišti něco doopravdy prožívat. Já nevím, třeba žízeň... vedro...

Mimochodem když jsme u té bundy… máš - nebo měl jsi nějaký hodně oblíbený kousek oblečení, ke kterému sis vytvořil zvláštní vztah a který by sis nejraději dal jako svou vlastní „značku“?

Hmm. Mám. Ani nevím, kdy mě to popadlo, ale prostě se mi líbí věci vyrobený před rokem 1990. Ten design je mi nějak blízkej. A vlastně je dost jedno, o co se jedná, může to bejt cokoli.

Val Xavier říká „Už jsem na to starej.

Dneska je mi třicet.“ – což mladší diváci berou se souhlasným mlčením, zatímco ti starší se většinou smějí. Protože vím, že ty už to máš „za pár“, musím se zeptat – jak to vidí se svou „přelomovou třicítkou“ Jakub Tvrdík? Takže Kubo, bude všechno jinak?

Myslím, že největším přerodem jsem už prošel a nějaký vážný změny neočekávám. A navíc jsem v tomhle docela realista.

Některý moje ne tak úplně pěkný povahový vlastnosti mám vlastně docela rád a s jinejma se asi budu pořád učit žít. Jen je mi někdy líto mýho okolí, protože ho občas využívám jako katalyzátor.

Jaké divadlo máš rád jako divák? Máš v životě nějakou „zásadní inscenaci“? Nebo aspoň nějakou, ze které sis zkrátka sednul na zadek?

Asi to bude znít trochu zvláštně, ale spolehlivě mě dostane každý divadlo, který mi nedá příčinu si myslet, že je v něm něco špatně. Štvou mě chyby, od kterejch se nedokážu oprostit, myslím na ně a kazí mi třeba jinak povedený představení.

Například nefunkční scéna. Jinak řečeno, líbí se mi dokonalý vyvážení všech složek. Rád si sedám na zadek z divadelních kouzel světla, zvuku a jejich využívání k tvoření obrazů. Když se na jevišti děje nějaký takovýhle kouzlo, v ideálním případě ve spojení s výrazným osobitým pohybem herce, může trvat jak dlouho chce a nepřestane mě to bavit. David Šiktanc mi teď nedávno ukazoval německý divadlo Shakespearových sonetů od Roberta Wilsona a já na to koukal a v hlavě mi jelo jen: to je dokonalý, naprosto čistý.

-7-

POT&LESK

č. 4 – prosinec 2013

Tennessee Williams SESTUP ORFEŮV Režie: Martin Glaser

Jako zpěvák a multiinstrumentalista hraješ na každém z koncertů Klicperova divadla a jejich hostů, tedy v kapele MASTIX. Občas mám pocit, že s každým dalším koncertem hraješ na další nástroj!!! Můžeš nám prozradit, na co na vše v současné době umíš zahrát a v kterých kapelách se vyskytuješ?

V lednu to bude rok, co sem se vetřel do hradecký kapely On Line Session. Je to parta skvělejch hudebníků v rozpuku a s obrovským potenciálem. Jsou tam i velmi zkušený hráči, který motivujou ty méně zkušený včetně mě.

V Mastixu jde hlavně o srandu a pochytat všechny noty tak, abychom naše hity dohráli do konce. A s tím multiinstrumentalistou je to dost přehnaný. Spíš je to tak, že si vezmu nějakej nástroj, naučím se na něj pár tonů a hledám místo v písničce, kam bych je vrazil. No a když to vyjde, tak si pak všichni říkaj, na co na všechno ten Tvrdík nehraje. Je to taková kamufláž. Ale pravdou je, že mě to hraní si s hudebníma nástrojema dost baví a na pár jich umím zahrát i bez kamuflování.

Stíháš kromě hraní a zpívání ještě nějaké jiné koníčky?

Nemáš pro nás nějaký tip na zajímavou knížku nebo film?

Kromě toho, že si občas přečtu nějakou severskou detektivku, toho moc nestíhám. Ale moc bych chtěl. Jenže jsem vlastně dost línej, takže si už třeba dva roky říkám, že bych se měl začít nějak pravidelně hejbat, jinak mi srostou obratle k sobě a nohy se mi roztečou jen při vyslovení slova běh. Ale kompenzuju si to o prázdninách. To jsem v pohybu furt a nikdo mě nezastaví. Taky bych si rád jel někam pořádně zalyžovat. Něco se rýsuje, ale nerad bych to zakřiknul. A nějaký tipy? Za A, kdo neviděl „Djanga“, ten není můj kamarád a za B, sám jsem dostal tip na novej českej film Rozkoš, tak to půjdu shlídnout a třeba změním názor na naši slavnou kinematografii.

A závěrem - co si přeješ od Ježíška?

Nic. Jen se pořádně našťouchnout.

Díky za rozhovor!

Jana Slouková

Eugene O´Neill: CESTA DLOUHÝM DNEM DO NOCI Drama o rodině, ve které nebrat v úvahu polehčující okolnosti znamená zešílet. V jedné z nejlepších her světové dramatiky, oceněné Pulitzerovou cenou, odkryl O´Neill konflikt vlastní rodiny - na morfiu závislé matky, lakomého tvrdého otce i bratrů, kteří marně hledají své pravé místo v životě.

Režie: David Šiktanc

PREMIÉRY 12. A 13. PROSINCE Nejbližší reprízy: 16. prosince, 8. a 28. ledna, vždy v 19 hodin!

-8-

POT&LESK

č. 4 – prosinec 2013

SKUTR

LABUTÍ JEZERO

PREMIÉRA 14. PROSINCE NA HLAVNÍ SCÉNĚ -9-

POT&LESK

č. 4 – prosinec 2013

„Naše Labutí jezero bude velmi romantické“

Prozradili v dálkovém rozhovoru Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský, damáčtí odchovanci Josefa Krofty, kteří již od dob svých studií tvoří režijně-dramaturgický tým SKUTR s nezaměnitelným divadelním rukopisem. Obsáhnou činohru, balet, loutky, akrobacii i operu... Jejich inscenace dosud zabodovaly na festivalech v Srbsku, Polsku, Litvě, Itálii, Německu, Rumunsku, Slovensku, Číně či Jižní Koreji. Plačky byly v roce 2008 na festivalu Fringe ve skotském Edinburghu nominovány na Total Theatre Award. S Joke Killers reprezentovali Českou republiku na světové výstavě Expo 2010 v čínské Šanghaji. V Klicperově divadle hostují poprvé.

Máte za sebou několik tanečních inscenací, ale co vás vedlo k tomu, že jste se rozhodli inscenovat balet jako činohru?

A vůbec, bude to „jenom“ činohra?

MK: Oslovil nás David Drábek ke spolupráci s tím, že by chtěl pohybový projekt pro soubor Klicperova divadla.

LT: Martina napadl titul Labutí jezero a Davidovi se to líbilo. Dokonce jsme se od pana ředitele Zemana dozvěděli, že nápad uvést tento titul v Klicperáku visí ve vzduchu již dlouho.

festivalu Tanec Praha. Největší zážitky mám z inscenací Ultimy Vez, DV8, Teresy Keersmaerker, Piny Bausch či Constanzy Macras.

Existuje nespočet divadelních zpracování Labutího jezera.

Určitě vás některé z nich poznamenalo. Jakým způsobem?

Vzpomenete si, kdy a za jakých okolností došlo k vašemu prvnímu setkání s Labutím jezerem?

LT: Tak první balet, který jsem kdy viděl, to mi bylo 6 let, byl právě Labutí jezero. A musím říct, že jsem se dost nudil. Na druhou stranu mám rád zpracování tohoto baletu Matsem Ekem, i když je to už trochu oldschoolová záležitost.

Tedy z roku 1987. SKUTR ale i v tisíckrát viděném dokáže uvidět věci neviděné a nevídané. Na jaké pojetí se v případě vašeho Labutího jezera můžeme těšit? O čem a jakými prostředky chcete tuhle pohádku vyprávět dnešním divákům?

MK: Jde hlavně o fakt, že každá pohádka je něco víc než čtení pro děti. Je to mýtus, ve kterém je zakódovaná moudrost našich předků, ať už se budeme dotýkat tématu dospívání či neoddělitelnosti tělesné a duševní lásky či sexuality. Ten, v dobrém slova smyslu, étos vzkazu našich předků nás na tomto tématu nejvíce láká a také romantika.

Myslím, že naše Labutí jezero bude velmi romantické. Sturm und Drang. Také si můžeme dovolit v rámci takovéhoto námětu vybočit z reality a podívat se do jakési mentální krajiny. Ať už naší nebo divákovy. Bude to hodně poetická inscenace.

MK: Jsme teď uprostřed zkoušení a zatím se to jeví, že projekt bude opřen víc o slovo, než jsme na začátku čekali. Ale stále k němu bude silný obraz, gesto.

Jaký je vlastně váš vztah k baletu? Máte rádi balet? Chodíte na baletní představení?

LT: Klasický balet je pro mne těžko stravitelný, nějak neumím číst jeho pohyb. Je ale pravda, že teď po mé čtvrté spolupráci s baletem Národního divadla už umím ocenit ten ohromný fyzický výkon.

Na některá představení ale chodím rád. Třeba Louskáčka mají v ND krásného a také Zlatovlásku Honzy Kodeta. Nebo byl skvělý projekt Causa Carmen, který choreografovali Johan Greben a Uri Ivgi a Mat sEk. Také Kyliánovy choreografie. A nakonec balet ND Praha nám umožnil vytvořit spolu s Honzou Kodetem, Zbyňkem Matějů, Jakubem Kopeckým a Sašou Gruskovou balet Čarodějův učeň, na který jsme velmi hrdí. Jinak jsme s Martinem odrostli na představeních, které vozil Ondřej Hrab do Archy nebo které jsme viděli na

Jak vznikal scénář?

MK: Na začátku napsal Lukáš pohádku Labutí jezero, která měla šest stran. Z improvizací pak vznikal scénář a dialogy či monology a pohyb. To vše by, spolu se scénou, mělo odvyprávět příběh prince Siegfrieda a princezny Odetty.

LT: Také jsme se hodně inspirovali Čtyřmi kvartety T.S. Eliota a vůbec celou jeho poetikou takového toho věčně se valícího proudu slovních asociací, které se dotýkají prostoru a času. Přijde nám to velmi blízké způsobu, jak se dostat do krajiny Labutího jezera.

- 10 -

POT&LESK

č. 4 – prosinec 2013

Původní libreto má dvě verze. Jednu tragickou a druhou s happy endem. Jaký konec jste zvolili vy? Pokud to není tajemství...

MK: Uvidíme. Sami se necháme překvapit.

Balet je spojen s podmanivou Čajkovského hudbou. Pracujete s ní?

MK: Zatím ještě ne, ale na plese, který právě začínáme zkoušet, snad zazní. Jinak hudbu dělá Petr Kaláb.

Nakolik tedy bude v celé inscenaci důležitý pohyb, tanec, snad i baletní prvky?

LT: Neděláme inscenaci s tanečníky, ale s herci, a tomu bude odpovídat i zvolený slovník inscenace. Musím ale říct, že celé herecké obsazení je výjimečné a že jsme herci nadšeni. Jsou skvělí, pohotoví a mají s námi nesmírnou trpělivost.

A jaké diváky byste rádi na své představení pozvali? Bude to tzv. rodinné představení? Nebo spíš s „hvězdičkou“?

MK: Rozhodně neděláme dětský nebo rodinný titul. Spíš se tím bavíme my sami. Na druhou stranu si myslím, že dětem se nemusíme podbízet speciální divadelní kategorií. Takže i děti si určitě z inscenace něco odnesou. Jen pojedou jinou vrstvou než dospělí.

Ptala se Lucie Němečková

- 11 -

POT&LESK

č. 4 - prosinec 2013

„Ráda dělám ženy „krásné“ a muže „šílené“ a naopak“

S úsměvem poznamenala Simona Rybáková, jedna z našich špičkových kostýmních výtvarnic, které se významně prosadily i ve světě. V současné době se v Klicperově divadle podílí na kostýmech do Labutího jezera. Z jejích předchozích kostýmních kreací jmenujme třeba Sexmisi, Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho, Richarda III. nebo Kouli či Figarovu svatbu a Jedlíky čokolády. Její jméno je spjato především s Baletní jednotkou Křeč a nejrůznějšími divadelními realizacemi bratrů Cabanových. Stejně tak i s Operou Mozart, Státní operou Praha či Národním divadlem Praha a tandemem Dvořák - Nekvasil. V divadle, filmu a televizi spolupracovala mimo jiné s režiséry Chytilovou, Herzem, Svěrákem, Vorlem, Brabcem, Smočkem, Drábkem ... S Lukášem Trpišovským a Martinem Kukučkou je Labutí jezero čtvrtá spolupráce v pořadí, a to po Radúzovi a Mahuleně v Národním divadle Brno před dvěma lety, projektu Lidoskop v pražském divadle Palace a muzikálu Mauglí v divadle Kalich .

baletem. Nicméně s tímto archetypálním příběhem jistě i mnohokrát v literatuře a filmu.

Není vám líto, že budete dělat kostýmy ke slavnému Labutímu jezeru, který však není „ten“ Balet? Objeví se přece jenom nějaké výtvarné baletní prvky i v případě této „činohry“?

No, k baletu Labutí jezero v podání hradeckého souboru, bych ráda dělala kostýmy, pokud by hlavní labuť hrála Pavla Tomicová, která s přehledem udělá provaz, takže o jejím rozsahu u baletní tyče nepochybuji a myslím, že i ty špičky by jí slušely. Ale v této činoherní koncepci bude hlavní černá a bílá labuť Pavlína Štorková, což je neméně zajímavá výzva.

Navíc s baletními prvky pracuje už scénograf Jakub Kopecký, zrcadla, taneční sál, tyče a jedna z rolí je učitel tance, takže určité ozvuky tu budou.

Vaše začátky jsou spojeny s Baletní jednotkou Křeč. Hojně jste navrhovala kostýmy pro operu. Ale zkusila jste si někdy také „skutečný“ balet?

Kostýmy pro balet, řekněme klasický, jsem navrhovala pouze jednou, před mnoha lety pro balet Casanova Roberta Balogha v plzeňském divadle. Nicméně tanečních kostýmů jsem již vytvořila poměrně velké množství.

Kdy a jakým prostřednictvím jste se poprvé setkala s pohádkou o zakleté labuti?

Byl to balet? Byl to film? Byla to knížka?

Vaše vzpomínka...

Nejsem si úplně jistá, ale s Labutím jezerem jsem se setkala poprvé asi jako s klasickým

Se SKUTRY jste se poprvé potkali při Radúzovi a Mahuleně v ND Brno. Jak jste se „našli“? A jak vaše spolupráce probíhá?

Napadá mě, že možná v lecčems tohle duo připomíná vaši spolupráci s jinou dvojicí, - 12 -

POT&LESK

č. 4 - prosinec 2013

bratry Cabany... Normálně do vašich kostýmních návrhů „mluví“ jen jeden režisér.

Jaké to je, když jsou na vás hned dva?

Myslím, že Skutři mě oslovili na základě doporučení scénografa Kuby Kopeckého, s kterým jsem poprvé spolupracovala v Hradci na Periklovi. Jsem ráda, že nezůstalo jen u jedné spolupráce, protože jejich způsob přemýšlení a kompaktnost v týmu i se scénografem je pro mne velmi inspirující. Proces vymýšlení je tvůrčí a dobrodružný. Martin i Lukáš většinou spolu pojmenují hlavní představu, každý má ale trochu jiný pohled, a to rozšiřuje spektrum možností. Pak v diskusích nad různými referencemi z filmu, výtvarného umění, pomocí skic vytváříme postupně jednotlivé charaktery.

V další fázi už je to konkrétní skicování kostýmu na hercích a reakce na režijní posuny v procesu zkoušení. Stejně tak jako s Cabany je pro mne zajímavější větší počet lidí v diskusi. Díky Baletní jednotce Křeč, která určila mé

začátky, jsem týmový hráč a větší skupinu v tvůrčím procesu vítám.

Na jakém výtvarném řešení kostýmů jste se domluvili v případě Labutího jezera?

Jaké byly vaše inspirace?

To se dost těžko popisuje, protože výsledné kostýmy jsou závěrem procesu, v němž jsme zatím někde v polovině. Tím, že postavy nemají mnoho převleků, hledám pro každý charakter úspornou a velmi vypovídající formu jednoduchého tvaru, což je často to nejtěžší.

V Klicperově divadle nepracujete poprvé.

Na jakou spolupráci či spolupráce nejraději vzpomínáte?

Poprvé to byl Perikles v režii Jiřího Nekvasila v roce 2007 a byla to moc hezká práce. Jsem mu vděčná, že mě sem přivedl, protože na základě této práce mě myslím oslovil David Drábek. Přestože jsem mu musela z časových důvodů poprvé odmítnout, nevzdal to a oslovil mě po čase znova. Cením si, že se nenechal odradit a že naše spolupráce funguje od té doby nepřetržitě dodnes. Hradecký soubor se stal mojí srdcovou záležitostí a jsem ráda jeho občasnou součástí. Labutí jezero bude mojí devátou spoluprací s tímto divadlem.

Co je podle vás na divadelním kostýmu to nejdůležitější? Jak byste vlastními slovy vystihla svůj rukopis?

Snažím se vytvářet charakterotvorné kostýmy tak, aby herci pomohly dotvořit jeho postavu a divákovi daly jasnou informaci, o jakou postavu jde. K tomu neváhám použít rozličné prostředky i materiály. Důležité je být s hercem partner a vysledovat jeho potřeby, možnosti, přednosti i vady a ty případně vypíchnout nebo vhodně skrýt. Ráda dělám ženy „krásné“ a muže „šílené“ a naopak :-) Chci, aby moje kostýmy sloužily hře, byly funkční, výtvarné a rafinované s trochou vtipu.

Lucie Němečková - 13 -

POT&LESK

č. 4 - prosinec 2013

GALERIE U KLICPERŮ

MICHAIL ŠČIGOL A.V.E. Valdštejn

aneb Barokní sny Albrechta Václava Eusebia MICHAIL ŠČIGOL se narodil 26. srpna 1945 v Čeljabinsku, Ruské federaci ukrajinským rodičům. Vystudoval Kyjevskou Národní univerzitu stavebnictví a architektury a nástavbu urbanistiky Vysoké školy architektury v Moskvě.

Od roku 1988 se věnuje výhradně malbě. Tvoří rozsáhlé cykly. V Klicperově divadle představuje téma Valdštejn.

Než jsem začal s malováním na téma Valdštejn, musel jsem v sobě překonat povrchní znalost české historie, odpor k pojetí dějin jako nekonečné války, nechuť k oslavování velkých válečníků. Dokonce samotné jméno Valdštejn znělo pro mé byzantské ucho spíš německy než česky. Četl jsem texty, prohlížel obrázky a ptal jsem se svých známých z Jičínska, Moravy i Prahy, co si myslí o Valdštejnovi. Odpověděli pohotově, jako by na tu otázku čekali. Ani neupřesnili, o jakého Valdštejna jde. Odpovědi byly naplněny emocemi. Byly buď až agresivně negativní, anebo nadšeně pozitivní, jako by šlo o politika žijícího, jehož činy zasahují do našeho života. Byly jednotné v tom, že nebýt Valdštejna, žijeme v jiné Evropě. Také je možné, že do té Evropy, jak si ji představoval Valdštejn, se dostáváme až nyní. Najednou jsem cítil, že vévoda frýdlantský mě vtahuje do svého života tak, jako nás vtahují do svých životů hrdinové Shakespearových vyprávění, my je nesoudíme, ani neobhajujeme, pouze jejich příběhy spoluprožíváme.

A tak během mého rok a půl trvajícího malířského dobrodružství jsem spolu s Valdštejnem prožil velké drama. Totální osamělost po ztrátě rodičů, snový svět dospívajícího kluka, fenomenální víru ve svoji hvězdu, získání moci blízké moci králů, obrovské stavitelské úsilí ve svém vévodství. To všechno od svých 12 let úplně sám. Měl na to pouze 50 a 1 rok, dokud neuhasla jeho hvězda. Říkají, že jeho kariéra začala zradou. Kdo ví, možná šlo o upřímné přesvědčení. Vyválčil pak svému císaři obrovskou říši. A co vděčnost císaře? Byl jím zákeřně zavražděn bez soudu!

Již 370 let po své smrti, zbaven možnosti obhajoby, odolává pomluvám, ani jeho kosti nezůstaly v hrobce, kterou nechal vybudovat v srdci kartuziánského kláštera ve Valdicích. Samotář mezi samotáři. Mrtvý válečník však marně doufal v ochranu kartuziánských služebníků Boha, rovněž bezbranných vůči činům vojáků a politiků.

Michail Ščigol - 14 -

Slavnostní vernisáž této unikátní výstavy 14. prosince v 18 hodin Výstava potrvá do 13. února 2014

POT&LESK

č. 4 - prosinec 2013

DARUJTE DIVADELNÍ ZÁŽITKY! 1. KLASICKÉ SEZONNÍ PŘEDPLATNÉ

Stále ještě můžete uzavírat klasické předplatné - kompletní přehled abo skupin, titulů, výhod a cen najdete na http://www.klicperovodivadlo.cz/predplatne.htm

2. KUPONOVÉ PŘEDPLATNÉ

Lze využívat až do června 2014, umožňuje návštěvu až šesti představení uměleckého souboru Klicperova divadla. Jeho výhodou je volba libovolného titulu z repertoáru Klicperova divadla. Předplatitelské kupony se za platnou vstupenku vyměňují vždy předem v předprodeji Klicperova divadla. Kuponové předplatné nelze použít pro představení uváděná v den jejich premiéry. Cena za šest titulů: 1200,- Kč!

3. DÁRKOVÝ POUKAZ PRO DVĚ OSOBY

Klasický voucher v hodnotě 500.- Kč! Platný na všechna představení z repertoáru Klicperova divadla v jejich reprízách až do června 2014, dle vlastního výběru!

Kontaktujte obchodní oddělení Klicperova divadla Hradec Králové, Švehlova 624, tel: 495 514 857, predprodej@klicperovodivadlo.cz Otevřeno: pondělí–pátek 9-12 a 13-18, sobota 9-12 hodin.

- 15 -

POT&LESK

č. 4 - prosinec 2013

a v o g r u t a Z dram šuplíku ní)

a pokračová

(myšlenky n

DIVADELNÍ PŘÍRODOPIS: TENTOKRÁT O REŽISÉRECH (WOW!) Na každého jednou dojde. Tedy i na režiséry. Každý herec, o herečkách nemluvě, každý dramaturg, scénograf, kostýmní výtvarník, hudební skladatel, choreograf i divadelní ředitel ví o režisérech svoje: Bez nich to nejde. A s nimi občas taky ne. Režisér je zkrátka režisér! A co na to Miroslav Rutte? „Režiséři jsou tvorové duchožraví, již se živí autory, výtvarníky, herci a svou vlastní obrazotvorností. Ačkoliv nenajdeme nikde tolik rozličností, jako u tohoto divadelního druhu, v jednom se většinou sobě podobají: jsou přesvědčeni, že na počátku byla režie, a že prvním režisérem byl sám Bůh. Toto své přesvědčení opírají o Genesi, jež praví, že nejprve stvořil Bůh světlo, pak oblohu a zemi, což znamená horizont a podlahu, a teprve dne šestého si vzpomněl na herce. A tak jedni počínají světlem, druzí kulisami a třetí podlahou. Dne sedmého pak všichni odpočívají, přehlížejíce své dílo i noviny a vyčítajíce Bohu, že vedle štírů, hadů a jiné havěti stvořil i kritiky.

Rozeznáváme dvě hlavní odrůdy režisérů. K první patří ti, kterým je autor pouze prostředníkem, aby uplatnili sami sebe, a drama jen záminkou, aby se režírovalo. Vědí vždy lépe než

autor, co autor mínil říci, a dovedou jeho postavy i slova obrátit na ruby, hodí-li se jim lépe rub než líc.

Jejich zálibou bývá vůbec přehodnocování hodnot: hrají rádi tragedie jako veselohry a veselohry jako tragedie, pokládajíce často vedlejší za hlavní a hlavní za vedlejší. Slabým hrám pomohou často na nohy, ale silným je mnohdy podrazí, protože chtějí umíněně vládnouti i tam, kde právem silnějšího patří vláda autorovi či herci. Jsou požehnáním i nebezpečím divadla: mají-li tvůrčí sílu, dovedou i díla, jež pohltí, vyvrhnout jako sopka a znásobit je vlastním žárem. Jsou-li však více ctižádostiví než schopní, rozpoutávají divadelní hmotu jen proto, aby zastřeli nedostatek ducha, a režírují vždy spíše svůj úspěch než dílo.

Druhou odrůdu tvoří ti, kdo pamatují, že na počátku bylo slovo a že prvním úkolem režiséra je, aby slovo učinil tělem.

Dílo básníkovo je pro ně nejvyšším zákonem, jenž dává míru i řád jejich osobnosti a jemuž podřizují s láskou svou obraznost. Také oni tvoří světlo, oblohu a zem; ale nezapomínají, že svět byl stvořen pro člověka a že bije jen jeho srdcem. Jejich síla je v jejich služebnosti. Pokora, s níž přistupují k své práci, dává jim moc, aby spatřili skryté a dali promluvit němému. Jsou přítomni všude, aniž jsou viditelni, a ztrácejí se v básníkově díle, aby v něm byli slavně nalezeni: neboť skrze ně bude divadlo vždy znovu navráceno duchu.“ P.S. Na koho to slovo příště padne? Na autora! Čtěte lednový POT&LESK! Lucie Němečková

A jsou tady dlouhé zimní večery, pojďte je prožívat ve svém divadle!

- 16 -

POT&LESK

č. 4 - prosinec 2013

NA KAFI s Lenkou Můj život plyne jako stará, široká, hluboká, někdy i trošku temná řeka. Žádné dravé proudy, ostré zákruty a nebezpečné víry. V tomto adventním čase je mým největším adrenalinem výroba adventních věnců, největším dobrodružstvím divadelní zájezd do Uherského Hradiště. Jsem tak spokojená a žádných mimořádných divočin se nedožaduji. Život je ovšem nevyzpytatelný a dokáže překvapit. Představte si, že náš poklidný dům se stal aktérem loupeže. Raději bych samozřejmě napsala „loupežného přepadení“, ale to by nebyla pravda a já se snažím nelhat a nebájit.

To bylo tak. Po šesté hodině ranní slyším zvonek. Jelikož jsem nikoho neočekávala, navíc v tak krutou hodinu, bylo mi jasné, že se mi to jenom zdálo. Ale za pár minut zas! Šourám se ke dveřím, otvírám je a slyším v patrech pode mnou stejně rozespalé reakce svých sousedek. „Kreténi!“, ozvalo se v prvním patře. „Kreténi!“, následovalo z přízemí. „Kreténi?“, papouškuju já, a všechny si jdeme lehnout s pocitem dobře vykonané práce. Jasně, nějací mimoni jdou z flámu a zvoní na všechny zvonky. Kéž někdo vyběhne z domu a pěkně jim to spočítá!

Nastojte! Za pár minut opět zvonění, za dveřmi sousedka zdola a za ní policistka. Byli jsme vykradeni. Vzala jsem si na sebe co bylo po ruce a šla svědčit. No, svědčit, mohla jsem posloužit jen svými daty a adresou, neb co se loupeže týče, mohla jsem potvrdit jen to, že jsem spala jako dudek. Drkotala jsem zuby, protože jsem si v té rozbouřené chvíli nenatáhla ponožky.

Ukázalo se následující: loupežníci vyrvali okenní mříž u naší kolárny, okno bylo pootevřené, protože nešlo zavřít, a navíc umyté /chyba,

bylo vidět dovnitř!/, vnikli do přízemní místnosti a ukradli nejdražší kolo. Moje stálo taky hříšné peníze, ale oproti tomu ukradenému bylo v podstatě zadarmo. To moje tedy zůstalo. Policie s námi všechno sepsala a já se, úplně promrzlá, odebrala do postele dospat těch pár ukradených veršíků. Bývalý majitel drahého bicyklu povolal budoucího tchána a celou sobotu rovnali na kovadlině mříž a zazdívali ji, no a nakonec zbrousili okno, aby šlo zavřít.

Jejich sobota tedy byla vyřešena, nemuseli, chudáci, přemýšlet, kam pojedou na výlet. A já jim moc děkuju.

Moje sobota byla zcela jiná. Večer jsem vyrazila na NOC DIVADEL. Dávno předtím jsem totiž poprosila kamarády muzikanty, aby přišli rozezpívat náš divadelní klub, oni opravdu přišli a já několik hodin poctivě pěla W+V, Suchého a Šlitra, a mnoho jiných věčně zelených fláků, až jsem téměř ochraptěla. Ale byl to krásný večer na všech frontách, návštěvníci určitě nelitovali, že se zachumlali do kabátů a vyrazili ke Klicperům.

Nakonec moje klidné vody rozčeřil krásný začátek adventu. Tatínek mých vnuček totiž vyřezal krásný betlém v životní velikosti. A tento betlém je v jeho rodišti, Kostelci nad Orlicí, vystaven v předsálí radnice. A o první adventní neděli mu přišel požehnat páter Michalik, který ve městě nedávno začal svou misi. A já jsem tam přečetla něco o historii betlémů, o českých a moravských koledách, které jediné v Evropě často opěvují Jezulátko s humorem, a taky jsem mohla veřejně říct, jak moc jsem na svého zetě pyšná, jak je šikovný, talentovaný a pracovitý. Jmenuje se Aleš Fajfr, byl jasnou hvězdou toho odpoledne, a já každému doporučuju, aby se na jeho dílo zajel podívat.

Slíbil tam veřejně, že bude figury rozmnožovat a tak možná za pár let bude celé kostelecké náměstí příliš malé pro tu krásu.

Jak vidíte, i nám, klidným vodám, se občas něco přihodí. Jestli on kolega Donutil nemá pravdu, když říká, že „furt se něco děje“.

Ale pozor! Právě teď se dějí Vánoce a já vám všem přeju, aby byly hezké a veselé. A jestli nevíte, čím své nejbližší obdarovat, vězte, že nejkrásnější dárky jsou ty, kterým se v poslední době říká „zážitkové“.

A nejlepší zážitkový dárek? No přece předplatné do Klicperova divadla, to dá rozum! To vám za všechny své kolegy vzkazuje

Advent, aneb Furt se něco děje.

Lenka - 17 -

POT&LESK

č. 4 - prosinec 2013

PRVNÍ ROČNÍK NOCI DIVADEL JE ZDÁRNĚ ZA NÁMI!

Milí čtenáři, jak jste jistě zažili na vlastní oči, či alespoň se dočetli v minulém čísle POT&LESKu, i naše divadlo se v listopadu zapojilo do mezinárodní Noci divadel. Na to, co všechno bylo u nás na jevišti, v hledišti, v zákulisí i foyer k vidění, jsem se ještě zpětně zeptala kolegyň z našeho obchodního oddělení Jany Chmatilové a Pavly Antonínové...

Pro ty čtenáře, kteří se na Noc divadel nedostali – co všechno měli možnost návštěvníci vidět a zažít? Jak akce probíhala?

Klicperovo divadlo se pro návštěvníky otevřelo v 18.00 hodin, kdy začaly prohlídky nově zrekonstruovaných prostor foyerů a výstavy obrazů frontmana kapely LILI MARLENE Martina Němce v Galerii U Klicperů, to vše se zasvěceným výkladem pana ředitele Zemana a dalších dlouholetých pracovníků. Největším lákadlem byla možnost nahlédnutí do míst, která jsou běžně divákům při představení skrytá. Tajemství jevištního prostoru a specifické divadelní techniky návštěvníkům poodhalil jevištní mistr Ladislav Svoboda Had. Na prohlídky prostor divadla navázal od 21.30 hodin grandiózní koncert členů uměleckého souboru Klicperova divadla. Vystoupila již dobře známá herecká kapela MASTIX, se kterou herci zazpívali songy z představení, ale i další oblíbené hity, kterým aplaudoval nadupaný sál.

Po 23. hodině program pokračoval velkou autogramiádou všech účinkujících. Diváci neváhali počkat si v pozdní noční hodině na podpisy svých oblíbenců. Kromě toho byl v divadle přítomen profesionální fotograf, který zájemcům na místě zajistil fotografie s herci.

Konec – původně plánovaný na 24. hodinu, se protáhl až do druhého dne. Poslední návštěvníci první hradecké NOCI DIVADEL opouštěli prostor Klicperova divadla až kolem jedné hodiny ranní.

Máte představu o tom, kolik návštěvníků k nám během NOCI DIVADEL zavítalo? Byli mezi nejmladšími i ti nejstarší?

Podle našich odhadů během NOCI DIVADEL navštívilo Klicperovo divadlo téměř dva tisíce diváků. Moc nás potěšilo, že věkové složení návštěvníků bylo velmi pestré - od rodin s dětmi až po seniory. Zájem o naše divadlo je rozložen napříč generacemi.

Co mělo u návštěvníků největší ohlas, máte nějakou zpětnou vazbu?

Ohlasy od diváků na herecký koncert byly veliké. Byli potěšeni výkony herců a hudebníků, atmosférou i připomenutím oblíbených představení. Věrní fanoušci MASTIXU šli najisto. Mnoho diváků se s touto hudební formací potkalo po-

Zájemci z řad návštěvníků mohli také vstoupit do Klubu diváků Klicperova divadla. Co všechno přináší být jeho členem a mohou se naši čtenáři přihlásit dodatečně?

Možnost vstoupit do KLUBU DIVÁKŮ, založeného právě u příležitosti první NOCI DIVADEL, vzbudila velký zájem. KLUB DIVÁKŮ nabízí věrným příznivcům divadla – tedy samozřejmě především abonentům, ale i častým návštěvníkům, možnost bližšího sepětí a kontaktu s divadlem, návštěvy mimořádných akcí a další zvýhodnění například při nákupu vstupenek na vybraná představení. Další členy rádi uvítáme a zaregistrujeme v našem předprodeji ve Švehlově ulici, kde také poskytneme bližší informace.

- 18 -

prvé, ale už víme, že ne naposled! Návštěvníci si užili také výše zmiňovanou prohlídku divadla – obzvlášť z té druhé, zákulisní strany a využili i příležitost neformálně si popovídat s herci.

Připojí se Klicperovo divadlo k této celoevropské akci i příští rok? Osvědčil se první ročník? Co byste si do něj přáli?

První ročník se rozhodně osvědčil. Věříme, že na něj v příštím roce navážeme a připravíme další lahůdky. Přáli bychom si, aby ti, kteří letos zavítali spíš náhodou, přišli brzy znovu. Aby se nadchli našimi představeními, prostředím divadla a už s námi zůstali.

Za redakci děkuje za rozhovor

Jana Slouková

POT&LESK

č. 4 - prosinec 2013

FOTO O OKÉNK 1

1 – Poznáváte kostým na figuríně? Ano, slavná plyšáčková krinolína Pavly Tomicové z Figarovy svatby!

2 – A tady to vypadá, jako by si na exkurzi po vlastním divadle vyrazili samotní zaměstnanci. Tak schválně, rozpoznáte některé i mimo jeviště?

2

3 – Návštěvníci v sále si poté rychle vybojovali pěkná místa. Mastix totiž těší nejen ucho, ale i oko diváka!

4 – Prostory foyer Klicperova divadla se zahustily ještě dlouho před

3

vypuknutím očekávaného koncertu 5 – Při velké autogramiádě vypsali naši herci nejednu propisovačku, Pavlínka Štorková jich má proto před sebou nemalou zásobu!

6 - Míra Zavičár s bílou hřívou z Richarda III. zpívá song za podpory vokalistek Martiny Novákové a Kamily Sedlárové 7 – Jiří Zapletal coby Kuřák luxusních doutníků – jak jinak než v obležení svůdných žen…

4

5

6

7 - 19 -

POT&LESK

č. 4 - prosinec 2013

Milí přátelé knih, dnes vám představím vášnivou čtenářku Martinu Eliášovou. Jak jistě víte, je to moje letitá přítelkyně, ba přítelkyně nejbližší. A tak mohu potvrdit, že říká čistou pravdu, co se jejího čtení i paměti týče.

Jak znám tvé rodiče, určitě ti četli. Co to bylo?

Leni, určitě, ale znáš mě, copak si to pamatuju? Četla jsi ráda v dětském věku?

Jako dítě jsem četla pořád a skoro vše. Chtěla jsem být moudrá a vzdělaná. Jako adolescent jsem se pak nejvíc těšila, jak si o vánocích lehnu na břicho s knihou, talířkem vanilkových rohlíčků, měsíčky pomeranče a pročtu se vánocemi. (Ale zlí rodiče mne vyháněli na čerstvý vzduch.)

Chtěla ses stát některým z hrdinů či hrdinek?

Viz odpověd č. 1 A co ve věku pubertálním? Co dobrodružství ? A co spravedlnost?

Na ta dobrodružství jsem tak moc nebyla, ale spravedlnost resp. spíš nespravedlnost, to jsem prožívala velmi intenzivně.

Co tě přivedlo k dospělému čtení? Máš nějaký oblíbený titul z té doby?

Z knih na prahu dospělosti si nejvíc pamatuju na Salingera Kdo chytá v žitě a Steinbeckovo Na východ od ráje. K těm knihám jsem se vrátila ještě několikrát a pořád mne „braly”.

Máš oblíbeného autora?

Kdykoliv můžu sáhnout po Vaculíkovi a Hrabalovi. I v období, kdy rozečítám a odkládám knihy a ne a ne se začíst. Teď jsem naopak s Khaledem Hoseinem zažila čtení až do rána. Úžasné, ale pro silné povahy.

A co žánr? Historie, životopisy, či dokonce nějaká odborná literatura? Čteš poezii?

Období čtení poezie mám už zřejmě definitivně za sebou, komiksy a taky třeba sci-fi mne celoživotně míjely, z odborné literatury jsem nezvládla ani Školičku internetu pro seniory. A vzhledem k tomu, že si můj mozek odmítá pamatovat téměř cokoliv, rezignovala už jsem i na historickou a životopisnou literaturu. To je opravdu házení perel sviním. Takže čtu už výhradně beletrii a jsem vděčná autorům, kteří jsou střídmí v počtu postav, prostředí a časových rovin. Čteš ráda divadelní hry? Umíš je odhadnout pro případné uvedení? Rozumíš jim? (Neptám se škodolibě, sama jsem v tomto směru totiž zcela neschopná. Občas si musím vypomoci větným rozborem, najít podmět a přísudek a dobrat se tímto obtížným způsobem významu díla. A odhad režijní nemám naprosto žádný. Jednou jsem si přečetla hru, ve které jsem hrála, a vůbec jsem si nevšimla, že ve druhé polovině umřu.)

No, fakt kolikrát koukám, co všechno z textu vyčetl režisér. A mnohdy by se asi divil i autor.

Přivádí tě knihy k úvahám o sobě ? ...a není to vždycky příjemné, že?

Knihy si kupuješ nebo půjčuješ?

Vzhledem k tomu, že máme v bytě víc knihoven než pokojů a knihy se tam tísní leckdy i za sebou i na sobě, snažím se už, pokud možno, si knihy jenom půjčovat, ale vždycky zapomenu napsat Ježíškovi ať nic nenosí, tak se knihy dál množí. Ale je něco krásnějšího, než si o vánocích vzít knihu (dnes už ne na břicho, ale stále s vanilkovými rohlíčky), polou sedě a leže půl, číst, číst, číst?

Předalas´ svoji čtenářskou vášeň svým dětem?

S čtením potomků je to dost bída, teď spoléháme na vnoučata, ale s těmi jejich atraktivními technickými vymoženostmi, nevím, nevím...

Půjčuješ knížky? Tedy i někomu, kromě mne?

Vždycky, když čtu nějakou skvělou knížku, vnucuji ji svým přátelům a doufám, že budou stejně nadšeni, a mám radost, když jsou. Někdy jsou tak nadšeni, že chtějí, aby si ji přečetli také jejich přátelé a známí a kniha koluje a nakonec je v nenávratnu. Tak přátelé, kdo máte moji knihu od Josefa Formánka MLUVITI PRAVDU a SKLENĚNÝ ZÁMEK od Jeanett Walls vraťte, možná Vám pak půjčím JEDEN DEN od D. Nichollse. A půjčte si někde toho HOSSEINA, přes všechno to odpudivé, co se v naší zemičce děje, budete mít pocit, že žijete v idylické zemi.

Ach ouvej, ale to se mne netýká, já knížky vracím!

Dovolte mi na závěr malou vzpomínku. Jsme na koleji, válíme se na kavalcích a Martina s povzdechem velmi spokojeným odkládá právě dočtenou knihu. Neodolám a ptám se, jaké to bylo. Prý krásné. A tak se ptám, o čem to bylo. Dovídám se, že to lze těžko říct, že to bylo spletité, že tedy vlastně .... atd. Ptám se tedy, jak se jmenoval hlavní hrdina knihy. Martinka dlouze přemýšlí a pak mi sdělí, že to bylo takové složité anglické, či severské, či francouzské jméno, že už neví, a že to není až tak důležité. Takže je zřejmé, že Martina čte vášnivě ráda, čte hodně, ale nic si nepamatuje. Má to samozřejmě velkou výhodu, že totiž může klidně číst každou knihu znova a znova, a pokaždé být nově okouzlena a překvapena. A já se cítím báječně, když jí převyprávím děj opravdu složité detektivky, a vzpomenu si na všechna jména, všechny zápletky, ba dokonce i na vedlejší slepé uličky, které mají čtenáře zmást. Ona se na mne dívá s obdivem a naše přátelství roste.

Přátelé, Vánoce se kvapem blíží a tak nezapomeňte, že kniha je dárek přímo senzační! Máte-li mezi blízkými někoho, kdo se rád směje, kupte mu knížky Evžena Bočka „POSLEDNÍ ARISTOKRATKA“ a „ARISTOKRATKA VE VARU“. Nejen že neprohloupíte, ale sami si to přečtěte a bavte se!

Lenka - 20 -

POT&LESK

č. 4 - prosinec 2013

SHALOM SHALOM aneb KRÁTKÝ REPORT Z DLOUHÉHO DIVADELNÍHO FESTIVALU! (připravila Jana Slouková)

3 4

1 Vážení a milí čtenáři, jak jistě víte, pracuji ve vašem oblíbeném divadle jako dramaturgyně.

Pravda, část z vás možná zcela přesně neví, co to znamená a obnáší, ale mohu vás ujistit, že je toho opravdu dost. A jednou z částí mé práce je také vidět nejrůznější představení, doporučovat je na náš festival, navazovat kontakty a občas, jako třeba nyní v polovině listopadu, se podívat za hranice. A nebyla to cesta ledasjaká, ale až do Tel Avivu! Takže – Welcome to the Middle East!

Festival, kterého jsem se zúčastnila, se jmenoval International Exposure For Israeli Theatre and Isra-Drama 2013 a mezi pozvanými bylo téměř 50 divadelníků, kritiků, ředitelů divadel, dramatiků a dramaturgů z celého světa. A byli jsme to veselá skupinka, když nás každé ráno odváželi od hotelu v centru Tel

Avivu vstříc divadelním zážitkům. A že jich pro nás připravili organizátoři požehnaně!

Za týden konání festivalu jsme viděli patnáct velkých představení, osm výběrů z jednotlivých inscenací (ano, dobrá varianta – ukázat „best of“ z inscenace, přestavět scénu a ukázat další) a zúčastnili se nespočet besed s tvůrci a také dvou sympozií – o současném izraelském dramatu a o současném stavu izraelského divadla. A nebyli jsme jen v Tel Avivu, ale do divadla jsme si zašli také v Berševě, v Jeruzaléme i v Jaffě. No a co patřilo mezi mé divácké zážitky největší? Určitě „mystérium“ o Saddámu Husseinovi v geniálním ztvárnění čtyř herců, příjemná současná izraelská hra Igloo pro dva herce a velkou lásku, výborné loutkářské představení Planet Egg, v němž výraznou roli hrály kusy

2

1 – Tlačenice před divadlem Gesher Theatre v Tel Avivu 2 – Divadelní kaktusy a divadlo Habima na nádherném místě v centru Tel Avivu 3 – Lék na překonání případných komunikačních bariér mezi účastníky 4 – Sympozium o současném dramatu nás provázely performerky – vojákyně 5– Arabsko-hebrejské divadlo v starobylé Jaffě

5 - 21 -

POT&LESK zeleniny, či Ifigenie v Aulidě z divadla v Berševě, izraelská produkce „echt deutsch“ divadelního střihu. Co bylo ovšem nekrásnější a konalo se na téměř všech představeních, to byly reakce publika a vůbec jeho podoba, velikost a věkový průměr. V Izraeli milují divadlo.

A chodí do něj ve velkém. Všechny divadelní sály, které jsme navštívili v rámci večerních představení, praskaly ve švech – a to se v některých velkých divadelních budovách hrálo dokonce i několik inscenací najednou! Publikum bylo vstřícné, pozorné a hlavně freneticky nadšené, a to i na některých kusech, při kterých se nám, festivalovým návštěvníkům, nejen únavou klížily oči. A to mladší ročníky

č. 4 - prosinec 2013 fandily hercům jako na rockovém koncertě a užívaly si dokonce inscenace, které by člověk typově nasadil spíše na seniorské předplatné. Zažít nadšené standing ovation v sále pro tisíc lidí po inscenaci Requiem od největšího izraelského dramatika Hanocha Levina, která je na repertoáru divadla již jedenáct let, to byl teprve zážitek, kterému se jen tak něco nevyrovná, a to jsem z Hradce na oddané diváky i nějaký ten pořádný aplaus zvyklá!!!

Byl to zkrátka nádherný podnětný týden a věřím, že se nakonec podaří domluvit účast izraelských divadelníků na našem červnovém festivalu a že se tak s izraelským divadlem setkáte i vy!

6 – Performeři z „mechanického divadla“ Mysterium Cosmographikum 7 – Iphigenie – inscenace německého střihu z izraelské Berševy 8 – S kolegy na obědě v hummusárně 9 – Došlo i na turistiku po Jeruzalémě….

10 - … a pozvání na pravý beduínský oběd.

6 8

7 9

10

- 22 -

POT&LESK

č. 4 - prosinec 2013

Vážení a milí čtenáři, opět po roce mám možnost poděkovat Vám za přízeň, kterou věnujete našemu časopisu, za nadšení, se kterým vstupujete do Klicperova divadla a za spokojenost, se kterou ho poté opouštíte, zkrátka za Vaši chuť k potlesku, nejen k tomu s velkým Pé, ale i k tomu, kterým tolik těšíte naše herce a vůbec všechny, kteří se pro vás na inscenacích podílejí.

Užijte si krásné svátky plné pohody a odpočinku se svými blízkými. Celý příští rok 2014 ať je pro Vás ve znamení štěstí, úspěchu a spokojenosti, ke které třeba tu a tam přispějeme i my v Klicperově divadle.

Ať ani v příštím roce neztratíte chuť dívat se, divit se, divočit i udivovat a ať jste nejen diváky, ale i úspěšnými tvůrci nejen divadelních zázraků.

Mějte se pohádkově Za redakci Jana Slouková

Další číslo POT&LESKu vyjde po novém roce na webových stránkách Klicperova divadla.

Najdete zde i všechna archívní čísla!

Klicperovo divadlo, o.p.s., podporují:

Internetový časopis POT&LESK vydalo Klicperovo divadlo o.p.s. Hradec Králové. Redakce: Ladislav Zeman, Jana Slouková, Lucie Němečková, Lenka Loubalová. Grafická úprava: Marie Šobková. Foto: Tomáš Zeman a archiv Klicperova divadla. Obchodní oddělení a předprodej vstupenek: Švehlova 624, otevřeno po-pá: 9-12 a 13-18 hodin, so: 9-12 hodin, e-mail: predprodej@klicperovodivadlo.cz; telefon: 495 512 857. Veškeré další podrobnosti o Klicperově divadle /hrací plán, výstavy v galerii U Klicperů, foto nejen z inscenací, zajímavé rozhovory, a také archivní čísla POT&LESKu/ najdete vždy na www.klicperovodivadlo.cz.

- 23 -