Pot&Lesk - listopad 2013 by Klicperovo divadlo

Internetový časopis Klicperova divadla v Hradci Králové - sezona 2013/2014 - č. 3

POT& L ESK

NOC DIVADEL

poprvé v České republice! 16. listopadu od 18:00 do 24:00 v Klicperově divadle!

KLICPEROVO DIVADLO HRADEC KRÁLOVÉ

POT&LESK

č. 3 - listopad 2013

PŘIJĎTE OSLAVIT 17. LISTOPAD S KLICPEROVÝM DIVADLEM! Pro letošní oslavu výročí Sametové revoluce si Klicperovo divadlo připravilo pro své diváky opravdovou lahůdku – kombinovaný koncertní večer, během kterého vystoupí excentrická zpěvačka a showmanka VLADIVOJNA LA CHIA – kterou znáte jako frontmanku rockové skupiny Banana, ale také třeba jako výtvarnici, spisovatelku nebo autorku filmové hudby – mimo jiné k Nevinnosti Jana Hřebejka. Dalším vzácným hostem, kterého rozhodně nepřehlédnete a nepřeslechnete, bude skupina LILI MARLENE hudebníka a výtvarníka MARTINA NĚMCE, který se zde spolu se zpěvačkou DÁŠOU SOUČKOVOU, nositelkou jedinečného ochraptělého altu, věnuje žánru „futuristického šansonu“- „My sami nazýváme naší muziku prapodivným termínem ‚futuristický šanson‘. Je to určitá kombinace elektroniky a moderních prvků s tradiční šansonovou hudbou, nebo ještě lépe řečeno, s jistou příchutí pouličních, městských nebo mordýřských balad, které mám velice rád a kterými jsem se nechával ovlivnit při psaní textů. Kromě toho je to místy dost bigbít... I výtvarné pojetí, které chceme v průběhu doby obohacovat, má blízko k dekadentnímu kabaretu, od rekvizit a neonového nápisu za námi až po celkovou stylizaci.“ – říká Martin Němec.

Jeho speciálním hostem bude v Hradci Králové také další bývalý člen Precedensu JAN SAHARA HEDL, takže se zcela jistě dočkáme i starších hitů! Přijďte s námi uctít v těchto dnech stále důležitější výročí svobody a užít si zároveň pořádný rockový večer! Protože jak zpívá Sahara Hedl „A noci stále končí, najednou a náhodou - ti, co se v duchu loučí - nehledaj a nenajdou…“

TĚŠÍME SE NA VÁS VE STUDIU BESEDA V 19:00 HODIN!

-2-

POT&LESK

č. 3 - listopad 2013

Divadlo v noci?! Rozmilí čtenáři, jak už možná víte, nebo se přinejmenším za chvíli ze stránek našeho časopisu dozvíte, 16. listopadu se připojíme k celoevropské akci Noc divadel. V rámci našeho programu se tak dostanete na místa, kde bychom vás v pokročilé hodině a mimo rámec představení opravdu nečekali! – No nezní to dostatečně lákavě, nezůstávat po Večerníčku doma a vyrazit do ulic, v tomto případě do hradecké Dlouhé 99? Když nad tím sama přemýšlím, tak já už zažila noc v divadle skutečně nejednu…. Pravda, většina z nich se odehrála ještě v době mých studií na DAMU, kdy se zkouškový režim zvláště s blížícím se termínem klauzur vymykal jakémukoliv pokusu o běžný provoz, a zkoušeli jsme ve dne v noci. Zvláštní přitažlivost měly divadelní učebny navíc tehdy, když jsme se nad ránem dobývali zpátky do školy pod nejrůznějšími divadelními záminkami za účelem přespání, neboť kolej byla daleko, noční tramvaje v nedohlednu a DAMU přece jenom naším „druhým domovem“. Velký počet divadelních „nocí“ člověk také strávil v divadelních klubech s rozšířenou otevírací dobou, mezi nejpřívětivější v tomto ohledu rozhodně patříval bar Divadla Komedie a především Divadla Na zábradlí, magický to prostor, který člověku přinesl nejeden zásadní divadelně iniciační moment. Velmi zvláštní atmosféru mají při běžném provozu v divadle noční svícené zkoušky, kdy režisér, osvětlovači, výtvarník a inspicientka úpí a nezřídka připravují světla inscenace ještě dlouho po půlnoci. A nemyslete si - stejně tak jako my občas vstupujeme v noci do divadla, vstupuje divadlo také do nocí za námi – klasické hororové herecké sny, ve kterých dotyčný hraje představení a náhle netuší ani řádek textu či smysl svého výstupu, jsou poměrně známy. Mně se tu a tam přihodí sen dramaturgický – naposledy o tom, že herci jdou hrát inscenaci, na které jsem pracovala, ale vzhledem k absenci režiséra na dozoru se rozhodnou vzít si představení „po svém“, dělají nesmysly a upravují si situace, výklad i text… A co vy, měli jste někdy v noci „divácký sen“? Nebo si své divadelní sny plníte pouze v hledišti Klicperova divadla? Ať je to jak chce, přijďte nás za oné magické divadelní noci podpořit! Protože jak mi potvrdí latiníci, nejen Carpe diem, ale především CARPE NOCTEM! A těch nocí divadelních si užijte obzvlášť! Na noční setkání s vámi se těší a za redakci pěkný nezachmuřený listopad přeje Jana Slouková

Sexmise má derniéru!

OBSAH LISTOPAD: 4 – Sexmise má derniéru 5 – Začínáme zkoušet: CESTA DLOUHÝM DNEM DO NOCI 7 – Začínáme zkoušet: LABUTÍ JEZERO 9 – Na Cestě s Terezou Beranovou a Pavlem Kodedou 12 – NOC DIVADEL poprvé v České republice a nebude chybět také v Klicperově divadle 13 – „Do Edmunda vepsal O´Neill sám sebe“ – položili jsme tři otázky hostujícímu Marku Adamczykovi 14 – Z dramaturgova šuplíku 15 – Na kafi s Lenkou 16 – Fotookénko: vernisáž obrazů Martina Němce a premiéra Sestup Orfeův 17 – Fotookénko: premiéra Soudce v nesnázích 18 – Fotookénko: Jiří Suchý opět na jevišti Klicperova divadla 19 – EX LIBRIS: Jan Vápeník a jeho čtenářský životopis 20 – Naďa Šupíková: „Byl to můj sen a ten se splnil“

17. listopad 2013 EXKLUZIVNÍ KONCERT V DEN BOJE ZA SVOBODU A DEMOKRACII

Všechny vstupenky si můžete zarezervovat on-line na www.klicperovodivadlo.cz a zakoupit v předprodeji Klicperova divadla – Švehlova ul. 624 v Hradci Králové, telefon: 495 512 857, e-mail: predprodej@klicperovodivadlo.cz, otevřeno po-pá 9-12 a 13-18; so 9-12 hodin I vy můžete dostávat POT&LESK do své mailové schránky! Pošlete svůj e-mail na naši adresu: redakce@klicperovodivadlo.cz -3-

POT&LESK

č. 3 - listopad 2013

D ERNIÉRA S EXM I SE SE BLÍ Ž Í ! ! ! Divadelní adaptaci neodolatelné filmové komedie v autorské úpravě a režii Šimona Cabana přineslo Klicperovo divadlo jako svou druhou premiéru sezony 2012/ 2013. Sci-fi komedie o dvou dobrovolnících mužského pohlaví, kteří se nechají hibernovat, ovšem probudí se poněkud déle, než čekali a navíc jako jediní samci v ženském světě, stihla za rok svého uvádění na našem jevišti pobavit velké množství spokojených diváků - přidejte se k nim i vy a přijďte se s našimi hrdiny a hrdinkami naposledy rozloučit a užít si genderově (ne)korektní pohled spolu s řádnou dávkou nadsázky a legrace!!! Jako dva hibernované samce uvidíte Jiřího Zapletala (taxikář Max) a Vojtěcha Dvořáka (vědecký pracovník Albert), jako jejich ženy Lenku Loubalovou (Marie, manželka Maxe) a Zoru Valchařovou-Poulovou (Indy, manželka Alberta). V roli vynálezce hibernátorů, profesora Kupperweisera, se představí František Staněk. Jako půvabnou vědkyni Lamiu, pracující v oddělení Archeo, uvidíte Helenu Plecháčkovou, coby její nadřízenou, doktorku Bernu, Martinu Novákovou, jejich konkurentkami z oddělení Genetix jsou Natálie Holíková (Ema) a Isabela Smečková-Bencová (její šéfová, tajemná Lucie Férová). Dále se můžete těšit na Martinu Eliášovou jako nejstarší ženu Julii, pamětnici světa s muži, a na vrchní sestru v podání Marty Zaoralové.

„Je možné, že to tak dopadne... V každém případě si za to budeme moci samy(i)“

budoucnosti? Nebo neradostný pohled na další vývoj planety Země? Mají samci šanci na přežití? Je partenogeneze nejdokonalejším způsobem rozmnožování? Co je to otec? Četli jste někdy manifest ultrafeministek? Spolkni prášek! Byl Koperník žena? A co muži? Mají si kde hrát?

Režie: Šimon Caban. Dramaturgie: Jana Slouková. Kostýmy: Simona Rybáková. Scéna: Šimon Caban. Hudba: Darek Král.

Také jste tehdy stáli sáhodlouhé fronty u kina, abyste se pokochali břitkým humorem a půvaby polských komparzistek? A pak se rádi dívali na každou reprízu této komedie v televizi? Jaká je Sexmise dnes? Satira v pláštíku komediální sci-fi? Lechtivá komedie z nedaleké

DERNIÉRA 8. LISTOPADU NA HLAVNÍ SCÉNĚ KLICPEROVA DIVADLA! -4-

POT&LESK

č. 3 – listopad 2013

Sotva jsme se stačili oklepat a vydechnout po premiérách minulých, hned naskakujeme do další práce a připravujeme pro vás inscenace nové… A opět se, milí čtenáři, máte na co těšit! Podobně jako v případě uplynulých říjnových premiér půjde o vzájemně naprosto odlišné, přesto souběžně se zkoušející inscenace. 12. prosince bude mít svou premiéru ve Studiu Beseda silné americké rodinné drama Eugena O´Neilla Cesta dlouhým dnem do noci a hned dva dny na to nás čeká premiéra na Hlavní scéně! Tam 14. prosince uvedeme Labutí jezero v činoherně pohybové úpravě dua SKUTR! Pojďte se s námi podívat do zákulisí příprav – věříme, že vás dostatečně natěšíme, a pokud ne, vězte, že oběma inscenacím věnujeme celé příští číslo POT&LESKu!

C E S T A

ZAČÍNÁME ZKOUŠET

D L O U H Ý M

D N E M

D O

N O C I

„Nejdražší, dávám Ti originál této hry o staré bolesti, napsaný slzami a krví. Ke dni, kdy má být oslaveno naše štěstí, to vypadá jako dar nevhodně smutný. Ale ty mi porozumíš. Míním to jako hold tvé lásce a něžnosti, která mi dala víru v lásku a tím mi umožnila, abych se postavil svým mrtvým tváří v tvář a napsal tuto hru – abych ji napsal s hlubokým soucitem, porozuměním a odpuštěním všem čtyřem pronásledovaným Tyronům. Těchto dvanáct let, má milovaná, bylo a je cestou k světlu – k lásce. Víš, jak jsem Ti vděčný. A jak tě miluji! GeNe - Carlottě v den dvanáctého výročí svatby Tao House 22. července 1941.

Takto věnoval dramatik Eugene OŃeill své ženě rukopis autobiografické hry Cesta dlouhým dnem do noci. Drama začal psát v roce 1940 ve svém sídle Tao House u San Francisca a pracoval na něm déle než rok. Hra ho tížila a „strašila“, ale přesto psal jako o život, neboť se bál, „že by o jeho rodině mohl napsat někdo jiný a vzniklo by něco vulgárního a melodramatického“. OŃeill dal pokyn nakladatelství Randome House, že tato hra smí být otištěna až pětadvacet let po jeho smrti a že se nikdy nesmí hrát na jevišti. OŃeillova žena Carlotta, která se stala vykonavatelkou jeho poslední vůle, se však rozhodla, že ji nechá publikovat již dva roky po jeho smrti. Když původní nakladatelství Randome House text odmítlo s tím, že ctí OŃeillovu žádost, Carlotta hru předala Yale University Press. Ti ji vydali v únoru roku 1956 a okamžitě se stala bestsellerem. Ještě tentýž měsíc ji s velkým úspěchem hrálo ve Švédsku stockholmské Královské činoherní divadlo. Carlotta poté dala sou-

Režisér David Šiktanc, autor scény Pavel Kodeda a dramaturgyně Jana Slouková

-5-

POT&LESK hlas, aby se Cesta dlouhým dnem do noci uvedla i v Americe, kde se hrála na Broadwayi poprvé v sezoně 1956-57 a O´Neill za ni posmrtně získal svou čtvrtou Pulitzerovu cenu. Od té doby se hrála mnohokrát nejen na světových, ale také českých jevištích. V jaké podobě tedy uvidíte tuto hru, jednu z nejlepších ve světové dramatice, ve Studiu Beseda? Jamese Tyrona, tvrdého otce rodiny, úspěšného herce, který už dávno zaprodal svůj talent, hraje Jiří Zapletal. Jeho manželku Mary, která bojuje se závislostí na morfiu, Zora Valchařová-Poulová. Jako jejich staršího syna Jamieho uvidíte Jakuba Tvrdíka, v roli mladšího syna Edmunda u nás bude hostovat člen činohry Divadla J. K. Tyla v Plzni Marek Adamczyk. Inscenaci připravuje režisér David Šiktanc, který si přizval výtvarníky Pavla Kodedu a Terezu Beranovou a autora scénické hudby Filipa Míška.

č. 3 – listopad 2013 Na to, jak depresivní a drásavá O´Neillova hra je, byla na čtených zkouškách docela legrace

doval v roce 2011 v ústeckém Činoherním studiu, obdržel cenu Marka Ravenhilla pro nejlepší českou inscenaci současného textu.

Režiséra DAVIDA ŠIKTANCE (1987), už hradecké publikum zná coby režiséra inscenace Tulák po hvězdách. Vnuk básníka Karla Šiktance a syn režisérky Jaroslavy Šiktancové na sebe výrazně upozornil již během studia DAMU svými režiemi Fernando Krapp mi napsal dopis (T. Dorst) a Play Strindberg (F. Dürrenmatt). Absolvoval inscenací hry Bertolta Brechta V houštinách měst. Kromě Klicperova divadla režíroval v Malém vinohradském divadle, ve Švandově divadle, v Divadle Disk a v Divadle J. K. Tyla v Plzni, kde od letošní sezony působí jako kmenový režisér. Za inscenaci hry Ewalda Palmetshofera hamlet je mrtev. bez tíže., kterou nastu-

„Chtělo se mi do mlhy. Na půl cesty od ulice sem k domu ještě není dům vidět. A vůbec v celé ulici žádný jiný dům. Viděl jsem jen na dvě tři stopy před sebe. Nepotkal jsem živou duši. Všechno vypadalo i znělo neskutečně. Nic nebylo to, co to je. To jsem potřeboval - být sám se sebou v jiném světě, kde pravda není pravda a život se může skrýt sám před sebou.“

PREMIÉRA 12. PROSINCE VE STUDIU BESEDA!!!

Cesta dlouhým dnem do noci u dlouhého stolu ve Studiu Beseda

-6-

POT&LESK

č. 3 – listopad 2013

ZAČÍNÁME ZKOUŠET Duo SKUTR přijelo do Hradce zdá se ve veselé náladě – vlevo Lukáš Trpišovský, vpravo Martin Kukučka

L A B U T Í Voda jako křišťál, co visí nad hlavami tanečníků v zámeckém sále. Rudá rtěnka, labutí pírko, kořeny vzpomínek. Odlesk zrcadla. Hlína. Černá a bílá. Bezesná noc. Minulost podobající se potopené katedrále. Princ Siegfried, přítel Beno, Královna matka, Rudovous, Odetta, Odilie a zakleté labutě, které se pod paprsky měsíce mění v přeludy dívek. To všechno jsou atributy velkého mýtu známého především díky baletu Labutí jezero Petra Iljiče Čajkovského, Valentina Petroviče Běgiče a Fedora Vasiljeviče Gelcera. Daleko blíže než k pohádce má ale tento mýtus k našim zasutým vzpomínkám, které se otevřou jak pandořina skřínka zvednutím opony…

V pořadí třetí premiéra v Klicperově divadle bude ve znamení setkávání se s novými režijními tvářemi – které si ovšem svůj věhlas vysloužily nejen na českém, ale v tomto případě i na mezinárodním poli. Čeká nás totiž činoherní podoba LABUTÍHO JEZERA, zřejmě nejslavnějšího baletního díla na světě, v originální adaptaci a režii tandemu SKUTR, tedy Martina Kukučky a Lukáše Trpišovského!

J E Z E R O

Čtené zkoušky Labutího jezera se nesly ve znamení pohádek, mýtů a povídání o lásce…

Labuť Helena Plecháčková, Královna Isabela Smečková-Bencová, Odetta / Odilie Pavlína Štorková a Princ Siegfried Jan Sklenář.

Slavný příběh o princezně Odettě, kterou zlý čaroděj Rudovous zakleje do labutě, o nebezpečné sokyni Odilii i o nešťastném princi Siegfriedovi, který zapomene na svou přísahu, měl ve své baletní podobě premiéru už v roce 1877. Valentin Běgič a Fedor Gelcer použili jako předlohu k libretu pro hudbu Petra Iljiče Čajkovského pohádku „Labutí proud“ -7-

POT&LESK

ze sbírky Německých národních pohádek. A z pohádkové předlohy, dávného mýtu, baletního libreta, ale i Čtyř kvartetů T. S. Eliota chtějí vycházet i tvůrci hradecké inscenace! Jako Prince Siegfrieda uvidíme Jana Sklenáře, roli jeho přítele a vychovatele Bena ztvární Miroslav Zavičár, v roli Královny Nyoly se představí Isabela Smečková Bencová, Ondřej Malý hraje vládce lesa Rudovouse a v dvojroli Odilie – jeho dcery i Odetty – dívky, kterou zaklel, uvidíte Pavlínu Štorkovou. Kromě nich se v inscenaci objeví také Helena Plecháčková, Marta Zaoralová a Kristýna Kociánová jako půvabné Labutě. Režijně-dramaturgickou dvojici SKUTR tvoří Martin Kukučka (1979) a Lukáš Trpišovský (1979), kteří se dali dohromady již během studií na DAMU. Jejich autorská představení kombinují tanec, pohyb, akrobacii, loutky, projekce, lightdesign, text a zvuk a daly by se jedním slovem označit za multižánrová či cross-over. Kromě volné autorské tvorby (mj. Nickname, Malá smrt, La Putyka, Svěcení jara atd.)

č. 3 - listopad 2013

režírovali Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský také na předních českých scénách (Národní divadlo v Praze, Národní divadlo Brno, Divadlo Na zábradlí, Divadlo Petra Bezruče aj.) a v zahraničí (mj. Pozoriště FDU v Bělehradě (Srbsko), Lubuski Teatr v Zielonej Górze (Polsko), Mezinárodní festival Miasto v polské Legnici). „Pokud bys mi chtěl pomoci, musel bys zlomit kouzlo Rudovouse. A jeho kouzla, jeho sílu, zlomí jen láska. Ale tu já ti rád dám, řekl princ. Celou svou duší, se ti oddám, hvězdo moje utěšená. Přísahej mi tedy čistou a věrnou lásku. Lásku, která nikdy nezapochybuje a která nikdy nezradí. Stačí ale, abys jen jednou zapochyboval, na malou chvilku na mne zapomněl, pomyslel na jinou dívku nebo ji políbil a já se navždy proměním v labuť bez hlasu a paměti. Stihne mne stejný osud, jako stihl osud mých družek zde, ukáže Odetta na hejno labutí a prince pohled na ty krásné ptáky až zamrazí…“

(připravila Jana Slouková, fotil Tomáš Zeman)

PREMIÉRA 14. PROSINCE NA HLAVNÍ SCÉNĚ KLICPEROVA DIVADLA!!! -8-

KUPONOVÉ PŘEDPLATNÉ Tato forma předplatného, kterou můžete využít až do konce divadelní sezony (platí od září 2013 do června 2014), umožňuje návštěvu až šesti představení uměleckého souboru Klicperova divadla. Jeho výhodou je volba libovolného titulu z repertoáru Klicperova divadla. Předplatitelské kupony se za platnou vstupenku vyměňují vždy předem a pouze v předprodeji Klicperova divadla. Kuponové předplatné nelze použít pro představení uváděná v den jejich premiéry. V nabídce jsou všechny tituly současného repertoáru a k tomu ještě další premiérové tituly, hrané v jejich reprízách.

Výhodná cena za šest titulů: 1200,- Kč !

POT&LESK

č. 3 - listopad 2013

Na Cestě s Terezou Beranovou a Pavlem Kodedou… Když se scéna a kostýmy spolu „potkávají“ na jevišti, proč by se scénograf a kostýmní výtvarnice nemohli setkat v jednom rozhovoru? I když vznikal ve virtuálním prostoru naprosto nezávisle… Tereza Beranová a Pavel Kodeda. Kostýmní výtvarnice a scénograf. A jejich cesta k výtvarné podobě prosincové premiéry Cesta dlouhým dnem do noci! Co vás jako první napadlo, když jste dočetli text O´Neillovy hry? Tereza: Že se ten příběh v rodinách nebo ve vztazích stále opakuje. Pavel: Četl jsem hru při svíčce. Ne, že bych měl takové rituály, nebo že bych si chtěl ladit atmosféru hry, když se v „Cestě“ elektřinou tolik šetří. Prostě byly právě ty bouřky. Ve Štěchovicích, kam jsme se letos přistěhovali, to znamená pravidelně černou hodinku. Takže jsem to dočetl a první, co mne napadlo, bylo, že už by to fakt mohli konečně nahodit… A že je to fakt síla. Existuje něco jako „výtvarné čtení“ textu? Jak čte výtvarník hru? Čeho si všímáte? Co vás oslovuje? Tereza: Dokud se nad textem nesejdu s režisérem, čtu hru asi jako kterýkoliv čtenář. Tedy, nechávám ji na sebe působit emočně, zamýšlím se nad tím, jak blízko či daleko se mě v osobním životě její témata, nebo jednání postav týká. Baví mě sledovat prostředí a dobu, ve které se příběh odehrává. Zajímají mě všechny zvláštnos-

ti. Když mě hra zaujme, přečtu ji ale velmi rychle a zůstane ve mně jen ten emoční dojem, taková mlha po bitvě. Pavel: Číst hry mě bavilo odmala. Určitě víc než romány, kde si chudák spisovatel dal vždycky hrozně práce s tím, aby mi všechno pěkně a dalekosáhle vymaloval. Jak to jakože vidí a jak by byl rád, abych to viděl já. To mě, až na výjimky, poněkud odrazovalo. Na hrách mi bylo sympatické, že bývaly kratší, ale velmi vhodně v nich byly rozmístěny spousty meziřádkového nekonečna. Ať už hru čtu z pracovních pohnutek jako scénář a dramatický text, nebo jenom tak – jako příběh, nebo třeba takový přepis nějakého toho odposlechu, je to vždy zpočátku slepá mapa. Vlastně taková experimentální próza. Nebo komiks z mlhy. Hry vyžadují interakci, nestačí je jen zkonzumovat. Hru přečtete a konfrontujete své zážitky s režisérem. Jak spolupracujete s Davidem Šiktancem? Pavel: Výtečně! Konkrétně David je velmi výmluvný, sečtělý a bystrý glosátor, to jsou geny. (Pozn. red.: Kdo neví, David je synem režisérky Jaroslavy Šiktancové a autora Petra Halmaye a vnukem básníka Karla Šiktance). Takže nejdřív poslouchám a nechávám se bavit, převážně naprosto od tématu – pokud možno o volbách nebo fotbale – a mezitím se pomalu dobíráme k tomu podstatnějšímu.

Tereza: Dlouho jen naslouchám režisérovu výkladu a jeho postřehům. Vycházím tedy hlavně z jeho pohledu na hru a snažím se na něho naladit. V této fázi text nečtu a hledám témata a atmosféru hry v obecnější rovině. Hledám v hudbě, na ulici, v dokumentárních fotografiích, ve výtvarném umění. Tímto způsobem se snažím režisérovi přiblížit a dostat se tak na jednu vlnu. Poté text čtu znovu a ověřuji si, jestli by to fungovalo. Kreslím až úplně na konci. Mám ráda chytré, vzdělané, odvážné režiséry. Je příjemné, když při práci cítím důvěru. Ráda nechávám některé detaily otevřené, takže mi vyhovuje, když mi dá režisér čas a prostor něco nového vyzkoušet během zkoušení. Na jaké koncepci jste se domluvili v případě Cesty dlouhého dne do noci? Tereza: Koncepci bych raději úplně neprozrazovala. Scéna bude spíše symbolistní, takže si mohu dovolit dobové kostýmy a nebude to zatěžkané. Posun tam ale bude, poměrně výrazný. Kostýmy by měly gradovat ke stále větší divadelnosti. Pavel: S první verzí jsem doufal, že vyrazíme někam na Biřičku kosit rákos na živý plot. S verzí Dvě jsme se vrátili do interiéru a jeli na explikaci. Pak na nějakou chvíli přestal David doufat. Nakonec jsme se strefili hned napotřetí. Vztáhli jsme text přímo a zpátky k divadlu. Je totiž poměrně zásadním backgroundem autobiografického příběhu O‘Neillovy rodiny. Pokud tedy vezmeme v potaz to, že autorem hry je (pochopitelně) dramatik, že jeho otec byl (svého druhu) slavný herec a že celé

-9-

POT&LESK

východisko hry spočívá v tom, že doma to moc dobrý nebylo – i když se moc snažili. David měl požadavek na zjevnost, transparentnost. Což je v přímé kontradikci s problémem a způsobem, s jakým se s ním ve hře nakládá. Postavy po celoživotním zastírání pravdy samy sobě i svým nejbližším na straně jedné a na straně druhé nechtěním takovou pravdu vidět, či být v ní uviděn, na sebe nabalily vrstvy, přes které se během jednoho dne k nějakému zdravému a normálnímu stavu proloupat nedá, notabene když už je, jako na potvoru pozdě.

č. 3 - listopad 2013

Co se dá sdělit prostřednictvím scény a kostýmů o postavách, příběhu, tématu? Pavel: Scéna nese metaforou (ne)možnosti koexistence postav vně i uvnitř stavu provizoria a neukotvenosti. Bude se v ní hrát o duševních i materiálních nánosech, které jednotlivé postavy oddělují. O tom, jaké to je nechat žít rodinu ve fundusu a vyžadovat, aby vám byla vděčna za domov. Scénografie sama o sobě nic nesděluje, je to taková hradba z beden. A navíc falešných, divadelních jako beden… Tereza: Myslím, že kostým může zviditelnit vnitřní děje postav, dokreslovat jejich charakter, ale může se za něj i schovat. Záleží na příběhu, na koncepci. V Cestě by měl být patrný hlavně bezmocný pocit z boje se sebou samým. Je to těžká hra, těším se na zkoušení, mnohé se vyjeví až v jeho průběhu. Na scéně musí kostýmy „komunikovat“ se scénou. Ale jak probíhá vaše vzájemná komunikace? Tereza: Bývá to různé… Pavel: Ideálně. Dokonce jsme se s Terezou zpočátku na Davida museli domlouvat za jeho zády, protože je od letošní sezony otočený čelem k Plzni. Obecně je tedy naprosto ideální konstelace na půdorysu rovnoramenného až rovnostranného trojúhelníku, kde si na vrcholu nad základnou hoví režisér a kde komunikace probíhá živě po všech stranách, výškách i tětivách. A je to důležité především na začátku příprav, kdy se vedle sebe kladou témata a koncepty, kdy si celý text sobě, - 10 -

a vlastně i vzájemně, přeformulujete pro osobní použití. Vytvoříte si interní slovník a jakousi mentální mapu, kterou je užitečné sdílet v celé šíři už od začátku. Tedy ještě dřív, než je potřeba uvažovat o nějaké vizualitě a řešit, co se k sobě „hodí“ a co ne. Nehledě na to, občas je dobře, když se kostýmy se scénou hádají. Slušivě oděné a vkusně nainstalované manekýny lze shlédnout v umně zaranžovaných výlohách. Mají takový mrtvý výraz. Pokud přípravy probíhají v režimu míjení se, bývá výsledek provázen vtíravým přemítáním na téma coby-kdyby…

POT&LESK

č. 3 - listopad 2013

Jaké výtvarné technologie oblibujete? Jaké divadlo máte rádi? Tereza: Nejraději mám divadlo odvážné, s názorem, jasnou koncepcí, dramaturgií. To může být samozřejmě velmi různorodé, ale ta pestrost mi vyhovuje. Mám ráda silné příběhy. Naposledy jsem byla ve Studiu hrdinů a byla jsem nadšená. Pavel: Určitě mám rád všechny techniky, které dělají z inscenací v klasických kamenných divadlech nezájezdovatelné ležáky:) To znamená, že se s oblibou (a k velké nelibosti obchodních oddělení) chápu prostoru jeviště a všeho co nabízí: vlastní dimenzi, svůj vztah a poměr k hledišti, točnu, osobní židli inspicienta, štafle kulisáků a všechny tahy. Tedy často divadlo nepřenositelné do libovolných blackboxů. Takový jevištní site-specific. Prozřetelně zde tedy zkoušíme v Besedě, kde točna ani jiná složitá jevištní technologie není a na tahy se doporučuje nesahat. Jeviště pro mě není souborem nástrojů vynalezených k vytváření obrazu, který pak diváci zkonzumují skrze kukátko. Daleko víc je pro mne hřištěm, které je potřeba dovybavit správnými atrakcemi pro hereckou akci. Někteří z již dotčených by určitě řekli překážkami. Je to váš výtvarný rukopis? Pavel: Při rešerších toho, co se kde napsalo, jsem se nejčastěji setkal s hodnoceními „účelná a plně funkční…“, „jednoduchá, ale účelná scéna“ a nějakými dalšími nápaditými kombinacemi těchto synonym:))) Jestli je to rukopis, netuším, spíš je to uvažování. Nejsem volnočasový malíř, vždycky mi víc konvenovala grafika a typografie. Jako scénograf, ale ani jako divák konkrétně vyhraněný na určitý typ nebo formu nejsem, jen se domnívám, že divadlo nesmí trpět povinností veřejnoprávnosti. Takže preferuji vše, co se a priori nesnaží zalíbit se všem naráz. Tereza: Co se týče mé práce, nemyslím si, že bych měla snadno čitelný rukopis. Rozhodně by to nebyl můj záměr. Naopak, každou hru vnímám jako novou výzvu, snažím se na všechno předtím zapomenout. Stále hledám nové cesty a přístupy podle toho, co text a režisér dovolí. Někdy to nelze jinak, než v civilních kostýmech, protože je to zkrátka pro danou koncepci nejpřesnější prostředek. A takových inscenací se může sejít i několik za sebou. Měla jsem, myslím, zatím štěstí, že jsem si toho mohla vyzkoušet dost. Nepociťuji, že by mi nebylo umožněno být svá. Výtvarníci jsou „přelétaví ptáci“. „Létají“ křížem krážem mezi divadly. Ale vy, Terezo, jste součástí generačního „hnízda“, sdružení Masopust. Nakolik je pro vás důležité „někam patřit“? Tereza: Je pro mě velice důležité zažívat pocit, že se nám, jako inscenačnímu týmu práce povedla. Bývám k vlastním inscenacím dost kritická, ale zatím vše,

co jsem s Masopustem dělala, považuji za kvalitní a hodnotné, byť pracujeme jen s velmi malým rozpočtem. Ten je sice prakticky velmi limitující, na druhou stranu se o to víc soustředíme dovnitř a ne ven. Masopust nemá vlastní prostor, tedy žádné zázemí, což je náročné, ale má to své kouzlo... Lichotí mi pracovně se setkávat s lidmi, kterých si vážím, a kteří mi důvěřují. Dává mi to pocit svobody a smysluplné práce. Tak se cítím v Masopustu. A jaké bylo vaše první setkání s Klicperovým divadlem? Tereza: Příjemné. Baví mě čas strávený na cestě, nejvíc nápadů mám, když jsem v pohybu. Snad se to zúročí i v Cestě dlouhým dnem do noci. Pavel: V Hradci jsem se narodil a bydlel - 11 -

až do maturity. Takže nějaká z prvních setkání s malým „s“ si nechám pro sebe, protože až do „TOHO SETKÁNÍ“ mi KD splývá s Divadlem Vítězného února. Byla to jednoznačně Buldočina. Tuším, že to bylo i první setkání Morávka s Hradcem a Hradce s Morávkem. My byli právě ve čtvrťáku na Tylovi a finalizovali svá rozhodnutí, kam poslat přihlášky. Seděl jsem v hledišti a počítal břidlice určitě čtyřikrát. Buldočina mi tedy v rozhodování, kam to nakonec poslat, výrazně pomohla. Dnes máme ve sklepě břidlicovou skálu, zdi máme z břidlicových balvanů a výhled na břidlicové srázy. Na střeše – pro jistotu – tašky pálené. Lucie Němečková

POT&LESK

č. 3 - listopad 2013

NOC DIVADEL POPRVÉ V ČESKÉ REPUBLICE!!!

Klicperovo divadlo u toho nebude chybět!

Již několik let nejen v Evropě, ale i v České republice velice úspěšně funguje Muzejní noc, oblíbená akce, při které potemnělé sály nejrůznějších muzeí naší vlasti otevírají své brány i nočním návštěvníků. Také známe neméně úspěšnou Noc literatury, kdy se veřejně čtou dobré knihy bez ohledu na noční hodinu. Své výjimečné kouzlo má samozřejmě i tradiční Noc kostelů, která umožňuje noční vstupy do většiny českých Chrámů Páně. Letos u nás poprvé – a v Evropě již popáté – budou moci návštěvníci ovšem vstoupit i do dalšího tajuplného prostoru a poznat zákoutí, kam jako běžní diváci nedohlédnou, a to i v době, kdy představení už dávno skončila… Ano, čeká nás NOC DIVADEL 2013! Více než 80 souborů a divadel z 21 českých a moravských měst se rozhodlo zapojit do tohoto projektu. Sobota 16. listopadu 2013 se tak stane dnem otevřených divadel a výjimečných zážitků! Akce proběhne souběžně v jedenácti evropských zemích – a letos poprvé také v České republice, kde je jejím koordinátorem Institut umění – Divadelní ústav (IDU). Komponovaný večer European Theatre Night funguje již od roku 2008 a vždy třetí listopadovou sobotu představuje divadlo tvořivým způsobem v netradiční formě. „Velmi nás těší, že projekt Noc diva-

Institutu umění – Divadelního ústavu. V sobotu 16. listopadu tak otevřou česká a moravská divadla své prostory, aby umožnila divákům prožít nespočet nejen divadelních zážitků: na programu divadel po celé republice budou představení pro děti i pro dospělé, autorská čtení, workshopy a semináře, koncerty, projekce filmů a inscenací či prohlídky zákulisí. A co vás čeká při návštěvě NOCI DIVADEL právě v Hradci Králové a jeho Klicperově divadle? V 18:00 hodin začnou komentované prohlídky nových interiérů Klicperova divadla, které se spolu jednotným stylem provedení propojily s hledištěm hlavní scény. Během nich si samozřejmě prohlédnete naše dvě výstavy v Galerii U Klicperů: Novou stálou expozici obrazů, grafik a sochařských prací a druhou výstavu, která

del vyvolal mezi soubory takový zájem a rádi jsme se ujali koordinace akce v České republice. Akce zviditelní v povědomí diváků nejen jednotlivé divadelní scény, ale i české divadlo jako takové. Zároveň zapojení v takto rozsáhlém evropském projektu může být příslibem zajímavé spolupráce do budoucna,“ říká Pavla Petrová, ředitelka

D á r k y

n a j d e t e

d i v a d l e !

Nezapomeňte, že po celou dobu akce budete moci nakoupit suvenýry, plakáty, dárky či divadelní literaturu v našem Divadelním butiku, stejně jako zakoupit vstupenky na představení dle aktuálního programu, dárkové vánoční kupony a kuponové předplatné. Na místě můžete také dokonce uzavřít sezonní předplatné 2013/14! Pro vaše občerstvení budou v provozu budou i bufety v dolním a horním foyer. Těší se na vás také Divadelní klub a Jazz Restaurant Satchmo! Přijďte podpořit první NOC DIVADEL v České republice a připojte se ke společnému potlesku, který proběhne souběžně v deseti evropských zemích! Za redakci všechny zve a na setkání s našimi diváky a čtenáři se těší Jana Slouková

představí obrazy akademického malíře, ale také hudebníka, MARTINA NĚMCE. Ve 21:30 začne koncert uměleckého souboru Klicperova divadla. Poprvé od červnového koncertu v rámci festivalu Divadlo evropských regionů si budete moci užít oblíbené písně nejen ze současného repertoáru Klicperova divadla v podání našich herců a jejich přátel. Ve 23:00 bude po koncertě následovat autogramiáda hereckého souboru Klicperova divadla, během které budete mít také šanci vyfotografovat se se svými oblíbenci. Tyto pamětní fotografie pak budou pro zájemce připraveny během několika minut. Ukončení NOCI DIVADEL v Klicperově divadle proběhne ve 24:00.

POT&LESK

č. 3 - listopad 2013

Již týden probíhá ve Studiu Beseda zkoušení nové inscenace – dramatu Eugena O´Neilla Cesta dlouhým dnem do noci. A protože zde velkou roli Edmunda, nejmladšího z rodu Tyronů, zkouší mladý herec Marek Adamczyk, pro hradeckého diváka zatím zřejmě neznámá tvář, rozhodli jsme se ho našim čtenářům již teď představit alespoň v krátkém minirozhovoru…

DO EDMUNDA VEPSAL O´NEILL SÁM SEBE Tři otázky pro hostujícího Marka Adamczyka, který ztvární v Cestě dlouhým dnem do noci postavu Edmunda Tyrona Jak se vlastně dlouho znáte s Davidem Šiktancem? Co všechno už spolu máte za sebou a proč s ním jako režisérem rád pracujete? S Davidem jsem se poprvé potkal po nástupu na DAMU, kde jsme se spolu ocitli v jednom ročníku, známe se tedy už asi šest let. Od té doby jsme spolu pracovali již mnohokrát. Začalo to klauzurami na škole, přes bakalářskou inscenaci, absolventskou hru v Disku a poslední naše spolupráce skončila teprve před pár dny na půdě našeho domovského divadla v Plzni. To, že se známe už od našich úplných divadelních začátků, je velká výhoda. Proto s ním také rád pracuji. Zatím máme za sebou pouze první týden čtení. Ale přesto - jak se vám zatím v Klicperově divadle a Hradci Králové líbí a zkouší?

Klicperovo divadlo se mi zalíbilo již během mých studií na DAMU, působilo na mě jako jedno z mála divadel, kde se děje něco opravdu zajímavého, vyhraněného a celkově jsem měl pocit, že tam panuje pozitivní a tvůrčí atmosféra. Týden je sice poměrně krátká doba, ale zatím se mi tyto moje pocity jen potvrzují. A Hradec samotný je velmi příjemné město, takové útulné. Jak nyní - na začátku práce - vnímáte svou postavu Edmunda? Je vám Edmund Tyrone něčím blízký? V čem je podle vás největší síla O´Neillova dramatu?

Nechci teď příliš předjímat, ještě jsem se v té hře dostatečně „nezabydlel“. Jedním z velmi vzrušujících aspektů je bezesporu její až dokumentární povaha. Všichni ti lidé žili a takový den, jaký je popsán ve hře, se klidně mohl kdysi v sídle Monte Christo udát. Do postavy Edmunda pak vepsal O‘Neill sám sebe a nebyl k sobě zrovna shovívavý. Nezbývá, než se snažit být v jeho interpretaci stejně důsledný a rozměrný, jako byl on, když se psal. Ptala se Jana Slouková

MAREK ADAMCZYK *1987 Narodil se v Praze a po studiu na gymnáziu v Radotíně nastoupil na DAMU do ročníku doc. Buriana. Po absolvování v divadle Disk, kde ztvárnil mj. George Gargu v Brechtově hře V Houštinách měst (režie D. Šiktanc) se na půl roku vydal na zkušenou na londýnskou Rose Bruford College a po návratu nastoupil do angažmá v plzeňském divadle J.K. Tyla. Kromě divadla si zahrál také v několika krátkých filmech, v historickém dramatu Lidice a nejnověji ve filmu Hany, který se objeví v kinech v následujícím roce.

D á r k y

n a j d e t e

d i v a d l e !

DÁRKOVÝ POUKAZ dvě vstupenky na představení z repertoáru uměleckého souboru divadla Kontaktujte obchodní oddělení Klicperova divadla Hradec Králové, Švehlova 624, tel: 495 514 857, predprodej@klicperovodivadlo.cz

- 13 -

POT&LESK

č. 3 - listopad 2013

a v o g r u t a Z dram šuplíku

Žebrácká opera

ní)

a pokračová

(myšlenky n

DIVADELNÍ PŘÍRODOPIS TENTOKRÁT O DRAMATURZÍCH! Podivné odpol edne dr. Zvonka B urkeho

Tu to máme, milánkové! Černé na bílém. Skutečné ve virtuálním. Pravda vyjde najevo, i kdyby se jí nechtělo. Málokdo ví, že existuje něco jako dramaturgie. Co dramaturg vůbec dělá, tuší jen někteří. Když to ví, tak to buď přeceňuje, nebo spíš většinou podceňuje. Ani sami dramaturgové kolikrát nevědí, co to ta dramaturgie vlastně je. Všichni na to však mají svůj názor. Zkrátka zmatek. Jisto je, že ryzí dramaturgové či dramaturgyně patří k ohroženým druhům. Přežijí rok 3000? Miroslav Rutte je divadelní ekolog. Měl by být blahořečen a přijat do SZ. Slyšte jeho ekokázání o biodramaturzích jako důležitém předpokladu pro zachování rovnováhy a přirozeného prostředí v divadelním ekosystému: „Na světě jsou různá řemesla: jedna vynášejí peníze a druhá čest, přičemž peníze a čest bývají zpravidla v nepřímém poměru. Dramaturgie nevynáší však ani čest, ani peníze; proto ji pokládáme za řemeslo nejnevděčnější.“ Dramaturg je bytost vesměs neoblíbená: kritici činí ho odpovědným za nedostatek dobrých her, jež nebyly napsány, autoři za nedostatek vlastního talentu a herci za nedostatek rolí. Neklape-li něco v divadle, bývá zpravidla vinen dramaturg; naproti tomu klape-li všechno dobře, není to nikdy jeho zásluhou. Je beránkem, jenž snímá divadelní hříchy, aniž je účasten na divadelní slávě. Vydaří-li se hra, již objevil nebo vypiplal, bývá obvykle pochváleno divadlo nebo umělecká správa. Ale propadne-li hra, jež se dostala na jeviště třebas i přes jeho hlavu, čteme ihned o neschopnosti dramaturgie, na niž by si měla veřejnost posvítit. Jedni na něm požadují zábavu, druzí umění a třetí, což bývají zpravidla nadřízení, tučný výnos. Jelikož třem pánům je těžko sloužiti, zbývají vždy dva, kteří jsou nespokojeni a najdou si už svou hůl. Kdyby Dante psal za našich dob, zařadil by nepochybně dramaturga do svého Pekla: neboť je často nucen přečíst 500 her, aby jich mohl padesát hrát. Má tedy všechny předpoklady, aby divadlo nenáviděl; on je však ku podivu miluje, třeba že mu nic nedává a téměř všechno bere. Je ctižádostivý za autory, za herce i režiséry, ačkoliv ví, že mu jen zřídka stisknou ruku, ale zato často udeří v tvář. Ale i to patří již k jeho osudu: neboť je to jediný divadelní živočich, jenž chápe kolektivní spolupráci až k zapomenutí sama sebe. Proto vzpomínáme ho alespoň jednou v dobrém: neboť dramaturgie je opravdu řemeslo nejnevděčnější. Příště si vezme Rutte na paškál režiséry. A to bude teprvá biomaso! Těšte se. Lucie Němečková

- 14 -

Marilyn

Soudce v nesnázích

POT&LESK

NA KAFI s Lenkou

Tak to vidíte, přátelé, opět pětina sezony za námi. Jako bych to psala včera a on opět uplynul rok. Jen se tak mihl. Ach jo! Můj říjen začal povídáním pro seniory. Za mlada jsem jezdila hrát pohádky do mateřských školek a nyní, sama již stará dáma, vyprávím pohádky seniorům. Nabídka přišla asi před dvěma měsíci a já na ni lehkomyslně kývla. Teprve později ve mně začaly hlodat pochyby. O čem budu vyprávět lidem starším než jsem já, lidem, z nichž mnozí jistě zažili mnohem větší smutky, radosti i dobrodružství než já, lidem mnohem zkušenějším. Panika mne zaplavila zcela, když jsem se setkala s paní Rýglovou, která setkání staříků z celého kraje organizovala. Přijela na schůzku na kole, s batůžkem, vlasy blond na krátko, svižný krok. Stále se smála a sdělila mi, že v pátek se chystá jet k dceři do Brna. No, nic divného, ale ona to jede na kole! Říkala jsem si, mladice, že ano, ale ona mi jen tak mimochodem sdělila, že je jí třiasedmdesát! Bože můj, co já budu vyprávět takovéhle paní! Za pár dní jsem si udělala jakousi osnovu, což mne trošku uklidnilo, a když jsem mířila do kina Centrál, kde se ten debakl měl odehrát, docela jsem se už těšila. Senioři tam seděli od rána a schůzovali, právě poobědvali a sledovali tanečky deseti seniorek, které na různé hudební styly tančily ne příliš divoce, leč soustředěně. A pak přišla moje téměř hodinka slávy. Dostala jsem mikrofon, který jsem však neměla zapnutý, tudíž mi byl vyrván z ruky se slovy, že je mě dobře slyšet i na balkoně. Balkóňáci to potvrdili veselým pokřikem. A tak jsem vyprávěla o svých rodičích,

č. 3 - listopad 2013 o svém šťastném dětství, o divadle, normalizaci, o všem možném, co mne potkalo a jak jsem se s tím srovnávala, a přečetla jsem taky své dva fejetony z POT&LESKu. Chtěla jsem, aby byly blízké srdci dříve narozených, tak jsem zvolila povídání o tom, kterak tatínek dostal záchvat dny, a zakončila jsem stařeckou demencí. Senioři byli naprosto báječní, smáli se, občas komentovali moje snažení a nakonec mne téměř nechtěli nechat odejít. Mnozí jsou stálými návštěvníky divadla, jiní se jimi chtějí stát a ptali se, na co přijít. Jako správná a uvědomělá členka našeho stánku jsem je pozvala na všechno, o každém kousku jsem trošku povyprávěla a sledovala přitom rozzářené zraky

obcházet ve velkých kruzích, protože jinak se mečíky snaží lechtat mne za ušima a vypíchnout mi oko. V den naší premiéry se konaly volby. Milí přátelé divadla, co si budeme povídat, to je teprve tyjátr, že? Někteří zúčastnění právem čekali neúspěch, ale že to bude tak tragické, s tím nepočítali. Jiní čekali, že zvítězí, což se také stalo, a vítězství to je jaksi pyrrhovské. A pak se začaly dít věci. Strana, která chtěla dát zemi do pořádku, zřela své zrádce a rozbíječe hned první den, druhý den lidé v ulicích, prezident unaven a zraněn uléhá, no a my, voliči a občané opět sledujeme, kterak se politici zabývají sami sebou, místo aby se konečně začali zabývat námi! Skoro se nám

Arthur Wing Pinero SOUDCE V NESNÁZÍCH

stařenek a staříků. Dostala jsem též navštívenku od pana Valtera, který s manželkou na své chalupě vytvořil galerii, kde vystavuje svoje díla, neb začal v důchodu malovat, ale i díla jiných. Bukvice, galerie Na Špejcharu, vstup zdarma, ovšem jen v létě. Tip na výlet tedy i pro Vás. Ano, bylo to bohulibé odpoledne. Potom jsme odvedli dvě premiéry, jednu smutnou a druhou veselou. Já participovala na té veselé a domů jsem si donesla krásný pugét. Tři obrovské mečíky z nádherného květinového koše, nějaké lupení a dvě růžičky od přátel. Naaranžovala jsem ze všech květů nádhernou kytici do pětilitrové láhve od okurek, postavila to na stůl, no a nyní musím stůl - 15 -

chce zařvat „lidi, co to děláte!“, ale spíše by se slušelo „kluci, co to děláte!“, protože když pomineme paní J. N., která vše způsobila, nejsou v tomhle maléru namočené žádné holky. A tady také vidíte tu sílu lásky a člověčí chemie. Kdo by čekal, že muž středních let, otec čtyř dětí, na pohled suchar a jistě slušný chlapík, nechá se takto rozbouřit, padne vláda, padne strana, padne on sám a rozpoutá se politické divadlo, jaké by si ani nejlepší autor nevymyslel! Laskaví čtenáři, vypněte televizi a přijďte se podívat na divadlo ušlechtilejší a pro duši zdravější. Však všichni víte, kde nás najdete. Pusu Lenka

POT&LESK

FOTO O OKÉNK

č. 3 - listopad 2013

VERNISÁŽ OBRAZŮ MARTINA NĚMCE A PREMIÉRA SESTUPU ORFEOVA V sobotu 12. října se v Klicperově divadle uskutečnila první premiéra sezony – amerického dramatu Tennesseeho Williamse Sestup Orfeův v režii Martina Glasera. Ještě před jejím zahájením proběhla ve foyer divadla vernisáž obrazů Martina Němce. Nahlédněte s námi do atmosféry této říjnové soboty a o kvalitě obou novinek se přijďte co nejdříve přesvědčit na vlastní oči – třeba v listopadových reprízách této inscenace 13. a 21. 11.!

1 2

1 – Výstavu nádherných obrazů Martina Němce uvedl ředitel Klicperova divadla Ladislav Zeman 2 – Výtvarník a hudebník Martin Němec k nám znovu zavítá na koncert 17. listopadu! 3 – Na vernisáži zazpívala svým typickým altem zpěvačka Němcovy skupiny LILI MARLENE Dáša Součková 4 – Vystoupil také herec Jan Sklenář 5 – Režisér inscenace Sestup Orfeův Martin Glaser byl po premiéře pochopitelně ve velmi dobré náladě 6 – David Drábek se zodpovědně připravuje na svůj šéfovský projev 7 – Vypadá to, že proslovy byly poněkud veselejší než naše americké milostné drama… 6

7 - 16 -

POT&LESK

FOTO O OKÉNK 1

č. 3 - listopad 2013

PREMIÉRA INSCENACE SOUDCE V NESNÁZÍCH 26. října jsme se v Klicperově divadle naladili na veselou notu. Slavili jsme zde totiž úspěšnou českou premiéru Soudce v nesnázích - stylové komedie o prolhaných manželkách, nevycválaných syncích a neúplatných soudcích… Pokud jste přitom nebyli, můžete do slavnostní atmosféry nahlédnout díky našemu fotookénku, a pokud si chcete komedii užít na vlastní kůži, zajděte na „Soudce“ při nějaké z následujících repríz – 6., 14. nebo 19. listopadu! 1 – Jan Bílek, David Smečka a Maxime Mededa při děkovačce – ten je na fotce dvakrát, a jinak na jevišti dokonce třikrát! 2 – Děkovačková skupinka tvůrců scénograf Karel Čapek, režisér Šimon Dominik, hudební skladatel Jiří Hájek a překladatel Jiří Josek 3 – Kráska v doprovodu armády - Horác Vojta Dvořák, Lukyn Filip Richtermoc a Charlottka Pavlína Štorková. 4 – Šťastná rozšířená rodina Posketů: Jan Vápeník, Helena Plecháčková, Marta Zaoralová a Matěj Anděl.

4 3

5 – Děkovačka byla krásná a dlouhá! Devět opon! – kvůli scénografii bez reálné opony ovšem…. 6 – Ředitel divadla Ladislav Zeman gratuluje režisérovi Dominikovi, David Drábek se chystá k tradičnímu proslovu 7 – Při přípitku jsme se všichni s úsměvem snažili myslet pouze na premiéru a nikoli na právě vyhlašované výsledky voleb… 6

- 17 -

POT&LESK

č. 3 - listopad 2013

FOTO O OKÉNK 29. října jsme si s vyprodaným hledištěm

Klicperova

divadla

JIŘÍ SUCHÝ OPĚT NA JEVIŠTI KLICPEROVA DIVADLA

mohli zavzpomínat na staré dobré semaforské šlágry. Se svým představením „Co na světě mám rád“ jsme si je mohli zanotovat nejen se samotným Jiřím Suchým, ale také s jeho neodlučitelně spjatou uměleckou partnerkou Jitkou Molavcovou. Představení, které se mělo původně konat již 28. října coby slavnostní zakončení festivalu Čekání na Václava, bylo odloženo z velice důležitého a příjemného důvodu – pan Jiří Suchý totiž ten den přebíral z rukou prezidenta republiky státní vyznamenání….

1 – Nestárnoucí Jiří Suchý a Jitka Molavcová měli na jevišti energie na rozdávání! 2 – Ředitel Klicperova divadla Ladislav Zeman pogratuloval vzácnému hostu také ke státnímu vyznamenání, které mu bylo uděleno prezidentem republiky. 3 – I my za naše čtenáře Mistrovi děkujeme a gratulujeme!!!

Fotil Tomáš Zeman, připravila Jana Slouková. - 18 -

POT&LESK

č. 3 - listopad 2013

Milí přátelé knih, čtenáři! Zažila jsem velkou radost, protože hned po ohlášení nové rubriky, ozval se mi Janek Vápeník, a nabídl mi svůj čtenářský životopis. Mně se moc líbí a připadá mi hodně typický od let klukovských, až po jeho nyní mladší střední věk. Tady Vám ho tedy nabízím: Mám rád knihy. To je podstatné. Mám rád knihy, a to nejen kvůli jejich obsahu, ale taky proto, jak vypadají. Rád obracím listy a cítím v prstech papír. Líbí se mi, jak šustí a jak voní. Každá knížka totiž voní jinak. Pamatuju si, bylo to těsně před tím, než jsem šel do první třídy, svého tatínka, který mi četl každý večer Zálesáka od Z. Graye. Odehrával se na divokém západě, kovbojové byli ostří jako břitvy a jejich kolty byly zavěšeny velmi nízko. Leželi jsme v posteli a táta četl a četl, a já viděl všechny ty rokle, lesy, pastviny a zasněžené vrcholky hor. Podobně vzpomínám na Dlouhého lovce od A. B. Friče. To bylo asi tak v páté třídě, a já byl velmi překvapený, když jsem se dozvěděl, že si to všechno nevybájil, že to prožil. Že to všechno byla pravda. Pak už přišla klukovská klasika. Verne, Foglar. Chodil jsem do skautu a pana Foglara jsem miloval. V té době začal znova vycházet Mladý hlasatel. No a to by bylo, abychom neměli svůj klub jako Rychlé šípy. Konali jsme denně dobré skutky, plnili bobříky a žili modrý život. Nebyla sobota, abych nestál s batohem na nádraží, nevyrážel „ven“ a spal pod širákem. Učili jsme se uzly a rozdělávali oheň bez sirek.

Pak mi to jednoho dne začalo lézt krkem a já objevil Psí vojáky, bratry Topoly, a knihy J. Pelce. Syrové povídky o lidské spodině. Mně 13, A bude hůř. Také kapelu The Doors a životopis J. Morrissona Nikdo to tu nepřežije. Knihy, ke kterým se vracím? Určitě k Hovorům M.Horníčka. Je to kniha humorná, moudrá a laskavá. Myslím, že vznikla v období největšího rozmachu mistrova. :-) Také k panu Škutinovi a jeho Vězni na hradě a Hradnímu vězni. Čtu je vždycky, když mám pocit, že se zapomíná na to, jaká to byla za minulého režimu selanka. Všichni, kteří hodily hlasy „komárům“, by si to měli přečíst, aby si vzpomněli. A další lásky? Trilogie Zdeňka Šmída Proč bychom se nepotili, netopili, a Nejlepší holka mého života. Krásně píše o horách a vodě, které tolik miluju. Mám také moc rád životopisy. Těším se na léto, kdy na chatě u Zlína ve stínu jabloně přelouskám dárek od své ženy, Životopis N. Mandely, obdivuhodného člověka. Pokud si na něčem „ulítávám“, jsou to historické romány. Mým miláčkem je H. Sienkiewicz, nad jehož romány se mi tají dech. Nemohu vynechat W+V, jejich Korespondenci a Voskovcův Klobouk ve křoví. To je luxusní moudré čtení. A fantasy. Hobití trilogie Tolkienova, ovšem také Silmarilion, jakási bible Středozemě, krásně klenutý příběh, brilantně napsaný. V tomto žánru doporučuju také CH. Paoliniho a jeho ságu O dračím jezdci Fragonovi. A nyní opět k pohádkám, tentokrát k těm pro děti. Malé Kačence čteme Pejska a kočičku, pohádky B. Němcové a taky „perníkajdu“. Janík už si vybírá sám, má za sebou už dva díly Malého poseroutky. Svěřil se nám, že by si chtěl zkusit přečíst 2 000 mil pod mořem. Tak uvidíme... --Moc děkuju Jankovi V. za knižní pokec. Já sama jsem nikdy nečetla Foglara. Tu spravedlnost a ušlechtilost jsem našla v Erichu Kästnerovi. Dodnes vzpomínám na Kuličku a Toníka, Luisu a Lotku, Emila a detektivy, Emila a tři dvojčata, a hlavně na Létající třídu. A dobrodružství? Arthur Ransome: Zamrzlá loď kapitána Flinta, Trosečníci z Vlaštovky a další a další... A toho Foglara už asi číst nebudu, škoda. Lenka

- 19 -

POT&LESK

Naďa Šupíková:

Byl to můj sen a ten se mi splnil Divadlo má jedinečnou schopnost na sebe nabalovat lidi nejrůznějších profesí a zájmů, netuctových povah a zajímavých osudů, které mě fascinují čím dál víc. Všechny ty tragédie, komedie, dramata probíhají nejen na jevišti, ale i v zákulisí. Přiznám se, že jako v pohádce jsem se vždycky cítila v krejčovně. Jednak proto, že všechny krejčové připomínají svou vlídností a šikovností dobré víly. Pak samozřejmě kvůli všem neuvěřitelným kostýmním kreacím, které dokážou vykouzlit a splnit tak všechna přání i těch nejextravagantnějších výtvarníků a výtvarnic. Tým kouzelnic z Klicperova divadla vede Naďa Šupíková. Po loňském festivalu v červnu se mi zjevila v sousedství divadla v nečekaných souvislostech. V muzeu panenek! Zasvěceně mě provedla výstavou a poodhalila tajemství svého pohádkového království. Kdy a jak ti učarovalo Klicperovo divadlo? V divadle pracuji od října 1989. Jsem vedoucí krejčovny. Předtím jsem dělala kontroly a inventury na novinových stáncích. Tato práce mne nikdy nenaplňovala. Od kamarádky jsem se dozvěděla, že je volné místo v krejčovně v Klicperově divadle. Vždy to byl můj sen a ten se mi také splnil.

č. 3 - listopad 2013 Práce v divadle má svá specifika. Co tě na šití kostýmů nejvíc baví? Celý život miluji pohádky, dobové a historické filmy, kde obdivuji kostýmy. Musím se přiznat, že radši šiju kostýmy dobové. Je to práce zajímavější, náročnější, a to mě baví, neboť šití divadelních kostýmů je práce, která není jednotvárná a někdy ani zprvu nevíme, jak to ušít. Co se vlastně se všemi kostýmy po derniéře děje? Po derniérách se vrací všechny kostýmy k nám zpět do fundusu. Tam čekají, až se někdy opět opráší a použijí. I tak se musí ale opravit a upravit dle přání výtvarníka. Šiješ i doma? Na sebe? Na rodinu? Na sebe ani pro rodinu už nešiju. Děti už mají své rodiny a já po dlouhých večerech šiju šatičky na starožitné panenky, které sbírám už šestnáct let. Sbíráš panenky? Jak ses k tomuhle neobvyklému koníčku dostala? Moje dcera žije v Německu, a když jsem tam jela poprvé, uchvátily mě panenky, které byly jako dekorace ve výlohách nebo za okny. Neodolala jsem a jednu si koupila, neboť u nás to bylo tehdy nedostupné zboží. Pak jsem k narozeninám dostala od své kamarádky Evičky Morávkové další panenku a bylo to jasné, bylo odstartováno. Jaké panenky sbíráš? Jak je získáváš? Nejdříve jsem si kupovala panenky anglické značky Leonardo. Jednou jsem se jela s kamarádkou podívat do muzea v Rychnově nad Kněžnou, kde jsem viděla starožitné panenky a doplňky. Uvědomila jsem si, že tyto panenky mají mnohem větší kouzlo než ty, které mám doma. S majitelkou s paní Pecháčkovou jsem

- 20 -

udělala výměnu. Já jí šila šatičky a ona mi nechala starožitné panenky. Od té doby sbírám jen starožitné. Některé celuloidové panenky jsem dostala od svých spolužaček ze základní školy, některé od výtvarníků a režisérů, kteří přijíždějí do Hradce do divadla a zastavují se v krejčovně. Největší radost mám, když mně přinesou staré portičky, kraječky, vsadky, látky a šaty, které jsou i potrhané. Mám panenky porcelánové, celuloidové i z kompozitu. Stáří těchto panenek je od roku 1900-1960 většinou německé výroby. Jako doplňky k panenkám mám i několik starožitných kočárků. Krojové panenky jsem všechny dostala od známých. Jaký je tvůj panenkový sen? Nejoblíbenější panenku nemám, neboť každá je něčím výjimečná a má své kouzlo. Své první panence říkám startovací, neboť tou to vše odstartovalo. Moje kamarádka Lenka Dedeciusová sbírá také panenky a splnila si své přání a sen. Otevřela soukromé muzeum Panenkárium tady v Hradci, kousek od divadla. Několik panenek jsem jí zapůjčila a pomohla vybavit. Jelikož já auto nevlastním, jezdím s ní na různé výstavy panenek a kočárků. Na jedné výstavě v Náchodě na zámku, kde vystavovala paní Alena Pleslová své panenky, jsem se osmělila a oslovila ji. Dnes je to jedna z mých nejlepších kamarádek. Seznámila mě také s některými sběratelkami, takže se dozvím i spoustu nových a zajímavých věcí. Stále se učím. S manželem jezdí do Německa na různé burzy a bleší trhy. Berou mě s sebou a jsou to nezapomenutelné zážitky. V žádném spolku sběratelek nejsem a myslím si, že si s kamarádkami vystačíme sami. Panenky mám v obýváku, a tak mi nikdy není smutno, i když jsou to jen tiché kamarádky a společnice. Lucie Němečková

POT&LESK

č. 3 - listopad 2013 Arthur Wing Pinero

SOUDCE V NESNÁZÍCH Jan Vápeník v roli soudce Hrajeme na hlavní scéně!

A co vy? Máte rádi divadlo? A šetříte? Už víte o našem předplatném a všech výhodách, které vám přináší? Informace v obchodním oddělení Klicperova divadla, tel. 495 512 857, predprodej@klicperovodivadlo.cz, otevřeno po-pá 9-12 a 13-18, so 9-12 hodin

Najdete nás také na Facebooku a Twitteru!

Další číslo POT&LESKu vychází v první polovině prosince na webových stránkách Klicperova divadla. Najdete zde i všechna archívní čísla! Klicperovo divadlo, o.p.s., podporují:

Internetový časopis POT&LESK vydalo Klicperovo divadlo o.p.s. Hradec Králové. Redakce: Ladislav Zeman, Jana Slouková, Lucie Němečková, Lenka Loubalová. Grafická úprava: Marie Šobková. Foto: Tomáš Zeman a archiv Klicperova divadla. Obchodní oddělení a předprodej vstupenek: Švehlova 624, otevřeno po-pá: 9-12 a 13-18 hodin, so: 9-12 hodin, e-mail: predprodej@klicperovodivadlo.cz; telefon: 495 512 857. Veškeré další podrobnosti o Klicperově divadle /hrací plán, výstavy v galerii U Klicperů, foto nejen z inscenací, zajímavé rozhovory, a také archivní čísla POT&LESKu/ najdete vždy na www.klicperovodivadlo.cz.

- 21 -