Internetový časopis Klicperova divadla v Hradci Králové - sezona 2012/2013 - č. 7
POT&LESK
Figarova svatba získala pět cen!
„Zkrocení emocionální Marty...“
Na kafi s Lenkou
KLICPEROVO DIVADLO HRADEC KRÁLOVÉ
POT&LESK
č. 7 - březen 2013
POT&LESK č. 7 - obsah 3 - Figarova svatba získala na Grand festivalu smíchu pět cen! 4 - Mrzák Inishmaanský má derniéru! 6 - Žebrácká opera má premiéru! 7 - „Zkrocení emocionální Marty“ - rozhovor s Martou Zaoralovou 9 - LNĚŇA slavil 40! 10 - „Na premiéře bych se zabil pětkrát“ - rozhovor s Janem Sklenářem 13 - Zvonek Burke přichází 15 - Na kafi s Lenkou 16 - Fotookénko
Vážení a milí čtenáři POT&LESKU, máme tu březen – tedy měsíc - ? - knihy, doplníte mě samozřejmě! Co jiného jsme přece rok co rok po jednotlivých písmenkách vystřihovali z barevných papírů a skládali úhledně na nástěnky ve všech třídách ZDŠ? A vida, dnes už na nás bafá nikoli z nástěnek, ale z plochy počítačů něco zcela jiného. Z března se totiž stal měsíc internetu! Inu, nová doba si žádá nové prostředky, říkáme si, ale stejně je mi těch krásných, papírových, ohmataných a voňavých knih ve všech knihovničkách a knihovnách trochu líto. Březen jako Měsíc knihy se slavil od roku 1955 a i když byl dobově svázán s politikou oficiálních míst a péčí o ideologický růst, přinášel i mnoho dobrého, alespoň z mého pohledu tehdy žákyně, hltající vše, co mělo písmenka, a odnášející si domů knihy za zlevněnou cenu, jež nám ve škole právě v březnu nabízeli. Pravda, zpětně dle mého nejoblíbenějšího nákupu soudě to byly možná jen knihy ruské, ale i tak na Diamantovou sekeru a Neználka ve Slunečním městě nedám dopustit. Po sametové revoluci oficiálně řízený Měsíc knihy zanikl, ale i přesto v něm někteří knihkupci, nakladatelé a knihovníci pokračují, vydávají slavnostně nové tituly a pořádají různé doprovodné akce jako třeba Týden knihoven. Mimochodem, věděli jste, že nejvíce knih vychází ve Velké Británii (kolem 100 000 titulů ročně) a největší knihovnu světa najdete ve Washingtonu a její poličky by dohromady měřily 853 kilometrů? Já už to vím, tohle všechno jsem si našla… ehm… na internetu. A vy si to přečtete v našem časopise POT&LESK... ehm… taky na internetu. No dobře, dobře, beru tedy začátek tohoto úvodníku zpátky a s ním počítače a internet na milost a budu ho v březnu také řádně oslavovat – alespoň virtuálně a po síti. Ale o to víc se pak těším na večer, kdy rozsvítím lampičku, zachumlám se do pelíšku a papírovou knihu mi v něm ani čtečka ani noťas nenahradí… Mějte se krásně a čtěte s radostí
Za redakci Jana Slouková
PS: – A co v mé knihovničce nyní zabírá aktuální místo? Mám napůjčováno třináct knih o Marilyn Monroe, neboť 6. března vypukla první čtená zkouška inscenace MARILYN a musím si proto zjistit co nejvíce informací a zajímavostí. A třeba takový životopis této nevšední bytosti sepsaný Normanem Mailerem vám můžu s klidem doporučit, stojí rozhodně za přečtení!
19 - Chystáme pro vás: Muzikál o Marilyn Monroe 23 - Slavíme Světový den divadla 24 - Petrolejové lampy mají derniéru!
4.
9.
19.
24.
Kontaktujte nás: Obchodní oddělení a předprodej vstupenek, Švehlova ul., HK, tel: 495 512 857, e-mail: predprodej@klicperovodivadlo.cz otevřeno po-pá 9-12 a 13-18; so 9-12 hodin
www.klicperovodivadlo.cz
Chcete dostávat každý nový POT&LESK do své mailové schránky? Pak pošlete svůj e-mail na naši adresu: redakce@klicperovodivadlo.cz
-2-
! N E C T Ě P A L A K ÍS Z A B FIGAROVA SVAT
POT&LESK
č. 7 - březen 2013
V pondělí 4. března vyrazila delegace Klicperova divadla do Pardubic na Galavečer smíchu, spojený s udílením cen Grand festivalu smíchu, který už potřinácté pořádalo Východočeské divadlo v Pardubicích. Během týdenní přehlídky měli pardubičtí diváci možnost zhlédnout sedm soutěžních komedií, kromě naší „Figarky“ to byli Řemeslníci (Švandovo divadlo), Jak důležité je mít (Národní divadlo moravskoslezské), Bedřich Smetana: The Greatest hits (Divadlo ABC), Láska a peníze (Divadlo v Dlouhé), Brouk v hlavě (Divadlo A. Dvořáka Příbram) a Blbec k večeři (Východočeské divadlo Pardubice). Vedle diváků se na hlasování podílely hned dvě poroty – studentská, složená ze studentů divadelních věd a odborná, složená z teatrologů (Jana Paterová, Jan Kolář, Zdeněk A. Tichý, Otakar Kosek).
1.
! N E C T Ě P A L A K S Í Z A FIGAROVA SVATB Klicperovo divadlo si odneslo za svou inscenaci Beaumarchaisovy Figarovy svatby (v autorské úpravě a režii Davida Drábka) z celkového počtu šesti soutěžních kategorií hned pět cen!!! Podařilo se nám získat Cenu studentské poroty, Cenu odborné poroty, Pavla Tomicová coby Hraběnka obdržela Cenu za nejlepší ženský herecký výkon festivalu, její jevištní partner Jiří Zapletal Cenu za nejlepší mužský herecký výkon festivalu a závěrem jsme si došli i pro cenu za celkové vítězství - Komedie roku 2012!!! Za ocenění velice děkujeme a radostně tuto zprávu sdělujeme všem našim příznivcům a fanouškům! Záznam z celého slavnostního večera a předání cen prý uvede Česká televize na Velikonoční pondělí, naše věrné diváky ale určitě zveme už na příští reprízu Figarovy svatby, která proběhne 26. března 2013!
2.
4. 1. - Cena za nejlepší ženský herecký výkon: PAVLA TOMICOVÁ 2. - Cena za nejlepší mužský herecký výkon: JIŘÍ ZAPLETAL 3. - Cena Komedie roku, Cena odborné poroty a Cena studentské poroty: FIGAROVA SVATBA 4. - Pavlína Štorková a Jiří Zapletal
3.
-4-
A R É I N R
DE
h
nag o D c M Martin
K Á Z Ý MR K S N A A M H S I IN AV N Z E Ř .B 1 2 K E ČTVRT IU BESEDA D U T S E V
IN D O H 19.00
POT&LESK
č. 7 - březen 2013
ŽEBRÁCKÁ OPERA MÁ PREMIÉRU! (připravila Jana Slouková)
Milí čtenáři, jsme velice rádi, že vás můžeme pozvat na nejnovější inscenaci Klicperova divadla, ŽEBRÁCKOU OPERU Václava Havla, kterou u nás uvádíme v režii Daniela Špinara. Příběh na motivy hry Johna Gaye, známý též ze zpracování Bertolta Brechta (ale to všechno už z četby minulých čísel našeho magazínu jistě znáte!), okořenil Václav Havel výtečným slovním humorem, rozvinutými milostnými motivy i neúprosnou kritikou (bohužel nejen tehdejších) poměrů. Režisér Daniel Špinar, známý svým osobitým a výrazným režijním rukopisem (v Klicperově divadle má za sebou inscenace Zimní pohádka, Maškaráda a Morgiana) se hry chopil s porozuměním a svou režií (za spolupráce s hostující dramaturgyní Ilonou Smejkalovou) se snaží ještě posílit komediální potenciál příběhu, ne nadarmo Žebráckou operu prezentuje jako „mafiánskou grotesku“. Autorka scény Lucia Škandíková spolu s kostýmní výtvarnicí Ivou Němcovou ukotvily vizuál do sedmdesátých let, takže se můžete těšit i na kotlety, afra a zvonové kalhoty. Scénografické řešení připomíná steak house, kde vysedávají mafiánští bossové, ale který se mění večer co večer v podnik pochybné pověsti - ne nadarmo je přímo na scéně přítomný nápis LOVE, signalizující nejen lásku,
ale i peníze. O hudební stránku věci se kromě původní scénické hudby Jiřího Hájka postarají herci sami, neboť přímo na scéně je přítomen i barový klávesista. Spolu s Jenny a Mackiesem tak prožijete nejen Saturday night a její Fever, ale zvážíte také How deep is your love… Jako Williama Peachuma, šéfa zločinecké organizace, uvidíte Jiřího Zapletala, jeho manželku, Elisabeth Peachumovou hraje Martina Nováková a jejich poslušnou dcerušku Polly Natálie Holíková. Peachemova soka o titul krále podsvětí, šarmantního děvkaře Macheatha ztvární Jan Sklenář, jeho noshledy Jima a Jacka Tomáš Lněnička a Miroslav Zavičár. Macheatha i Peachuma má na mušce velitel policie Bill Lockit – František Staněk. Nebyl by to však Macheath, aby se kolem něj nemotaly především ženy. Je do něj zamilovaná nejen Polly, ale i Lockitova dcera Lucy (Kristýna Kociánová). Je však jen jedna žena, která Mackieho vyvádí z rutiny a klidu – záhadná Jenny (Pavlína Štorková). Jako majitele „dámského salonu“ lady Dianu dále uvidíte Kamilu Kamilu Sedlárovou, její zaměstnankyně Betty a Ingrid hrají Martina Eliášová a Miroslava Vyletělová a nezávislého kapsáře a idealistu zločinu Harryho Filche ztvární Vojtěch Dvořák.
To a ještě mnohem více máte možnost vidět od 2. března 2013 na hlavní scéně Klicperova divadla! -6-
POT&LESK
č. 7 - březen 2013
S Martou jsme si v prvních slunečných dnech tohoto roku povídaly o její poslední velké premiéře Krysaře, o chystané derniéře Mrzáka Inishmaanského, se kterým se bude loučit s těžkým srdcem, o blížícím se jaru a houslích ve futrálu. Ale nejen o tom. Každé – byť krátké – setkání s Martou je pro mě svátkem. Momentálně je Marta víc než kdy jindy nabitá pozitivní energií a jasnými výhledy. Přijďte se na ni podívat do divadla!
zataženo, slunce veškeré žádné... Poslední týdny mi nešlo spát. Pomáhala mi tradiční čínská medicína a můj milovaný čtyřnohý přítel, věčně šťastný Antar. Jinak to byla jedna velká jízda při plné rychlosti, kdy zastávky u benzinových pump nejsou možné. Stejně nešlo myslet na něco jiného.
Krysař vábí vše živé zvukem své píšťaly. Přemýšlela jsi někdy o tom, že lidé, kteří hrají na nějaký hudební nástroj, mají v podstatě zvláštní moc? Jo, jo, to je určitě pravda. Nikdy nezapomenu na období, kdy jsem jezdila téměř na každý koncert Filipa Topola. Stála jsem vždycky v první řadě, abych viděla, jak kouzlí rukama po klaviatuře a byla v transu... Anebo nedávno jsem byla ve filharmonii, kde hráli Bruchův houslový koncert a po něm Straussovu Alpskou symfonii. No to byla světová nádhera, kterou nedokážu slovy Rozhovor s herečkou Martou Zaoralovou popsat. Jen vím, že po cestě domů jsem měla pocit, že kolem mě svítí obrovské žluté kolo, že jsem se Jak se máš, Marti? Co je u Tebe nového? usmívala na lidi jak měsíček na hnoji a měla chuť letět Ale jo, mám se dobře. Člověk nemůže chtít všechno a hned, někam vysoko. Je to zvláštní moc pohltit, uchvátit, fascinomusí si vážit těch krásných maličkostí, radovat se z nich. A vat... Rozlít do srdce i do těla krásu, energii, sílu, život, bartaky mám heslo, že vždycky může být hůř a BYLO hůř. Což vy, taky svůdnost, ale i slzy, boj, depresi... To vše hudebníci je zatraceně pravda. Po premiéře se dostavila úleva, užívám dokáží. No a ještě mnohem víc... si takovou tu bezstarostnost na vycházkách, navíc se nezadržitelně blíží jaro a to už bude všecko veselejší. Tedy až na ty hárající feny, které mi přinesou vždycky nemalé starosti. Antar je velký milovník a je schopen se zamilovat do feny vykastrované, natož hárající, kterou psi cítí na kilometry...
„Zkrocení emocionální
Marty...“
Nedávno jsi odvedla velký kus práce na roli Agnes. Zeptám se jednoduše: Co pro Tebe Krysař znamená? Na některé otázky nemám ten správný jazykový dar se vyjádřit. Ukážu ti úvodní stránku svého textu Krysaře. Vidíš, jak je pokreslená? Tak a v tom obrázku je všechno. Všechno, co cítím a celá Agnes. Byl pro Tebe v něčem problém Agnes pochopit? Myslím, že pro mě nebylo těžké Agnes pochopit. Bylo pro mě těžké a nové pracovat s poetickým textem, aby ze mě nevycházel nechtěně patos. Přijmout do toho textu situace ze života, které znám, ale zároveň ukočírovat emoce, které se ze mně nesměly drát plnou parou ven, ale zůstat vevnitř. To bylo to nejtěžší. Najít a potom udržet tu tenkou hranici. Emoce vevnitř, poetický text nebo komentář ven, ale pozor, aby to nebylo jen odříkání textu. Takže takové zkrocení emocionální Marty... Kde jsi čerpala inspiraci a dobíjela „baterky“ během náročného procesu zkoušení? Baterky jsem dobila asi až po premiéře. Spánkem, spánkem a spánkem. Zkoušeli jsme v období, kdy byla zima, téměř pořád
-7-
POT&LESK
č. 7 - březen 2013
Co Ty a Tvoje housle? Z futrálu na housle už nějakou dobu utírám prach. A to mě mrzí. Doufám ale, že se brzo odhodlám vzít je znovu pod bradu a hrát. Znamenají v mém životě hodně. Ony to vědí a jistě mi odpustí, že teď už dlouho necvičím. Já totiž trpím tzv. komplexem dokonalosti, což je čistě můj osobní termín. Znamená asi tohle – už nikdy nebudu v takové technické kondici, kterou jsem ovládala při studiu, už nikdy nezahraju ty těžké kusy, co jsem hrávala dřív, už se nikdy nevrátím na tu samou úroveň. Rovná se – to se teda stydím, aby mě někdo slyšel hrát...
Je v něm spousta světla! Mrzák Billy umře s úsměvem na rtech – co víc si přát?! Helena mu dala pusu a řekla, že s ním půjde na procházku. Světlo má Billy sám v sobě, i když je fyzicky mrzák, jde to zkusit k filmu. Nebo, i když nejsem žádnej manekýn, nešla bys se mnou na procházku? Že člověk musí vzít srdce do dlaní a o něco se pokusit... NADĚJE UMÍRÁ POSLEDNÍ! V tom je tolik poselství světla přece! A co třeba takovej Pateena Mika, kterej Billyho zachránil, ukrad peníze svý máti, aby mu zaplatil léčení v nemocnici... A mlčí o tom!!! Kdo tohle dneska udělá? Nikdo. Spousta lidí své záslužné činy nechá fotografovat a bude o nich vytrubovat do novin a televize, aby se vědělo...
Z futrálu na housle už nějakou dobu utírám prach.
Krysař nebyla Tvá první spolupráce s režisérem Honzou Fričem. Co si ze zkoušení s ním odnášíš? To, co už mi dokázal dřív. JDE TO I PO DOBRÉM! Zkoušela jsem s ním „Mrzáka“, Bylo nás pět, teď Krysaře. Všechny tři spolupráce mě moc bavily, obohatily a naučily. Vyhovuje mi styl jeho práce, způsob vyjadřování – bez zvyšování hlasu, bez hysterie, bez ponižování i v napjatých generálkách. To ale neznamená nějaký leháro, právě naopak! Jede jako buldozer. Jde po tobě a dokud z tebe nedostane to, co potřebuje, nenajdeš klidu a odpočinku. Najít se napsanou na obsazení u Frikyho je radost! Jaká byla spolupráce s Tvým jevištním partnerem Davidem Smečkou, který hraje Krysaře? Óóóó – skvělá, prostě skvělá. Připravený, zodpovědný, ochotný zkoušet to jinak a stokrát jinak, společně hledat, bez brblání... David je otevřený, s nekončící energií, se sílou jít až na kraj okraje...
Krysař - s Davidem Smečkou
Jaké vůbec byly Tvé první dojmy z textu, který je adaptací Dykova Krysaře? Sak na ryby, pytel na raky, jak tohle dokážeme přenést na jeviště??!! Ale věřila jsem Frikymu. A text mě uchvátil a taky mi pěkně zamotal palici. Je překrásnej! Když jsem pak po premiéře v klubu zjistila, že ten nenápadnej a skromnej „brejláček ticháček“ je autorem té skvostné mozaiky, málem jsem mu utrhala ruce... Vrátím se k Mrzákovi Inishmaanskému, který si získal poměrně velkou diváckou podporu, nyní ho čeká derniéra. Když se ohlédneš, jaké bylo sžívání se s drsnou Helenou? Čeká ho derniéra a to je mi líto. Helenu i celé představení miluju. Víš, je to už docela dávno, tak si na to sžívání už přesně nevzpomínám. Zůstalo ve mně to, co už dávno vím, že z bolesti se rodí úspěch. Jo a pamatuju si, že jsem si týden před premiérou zlomila ruku, což by se mohlo zdát jako pěknej průšvih, ale mně to tehdy pomohlo najít tu správnou drsnost Heleny. Tu její vnější drsnost, protože vevnitř to tak úplně drsná holka není... A ty jsi drsná holka? No jsem drsná sama k sobě a život se se mnou nemazlil. Možná taky někdy působím drsně na svoje okolí, to nevím, ale jinak bych řekla, že jsem spíš extrémně přecitlivělá. Příběh „Mrzáka“ je v podstatě dost ponurý. V čem vidíš jeho světlo? Je tam nějaké? Já vlastně nemám pocit, že je příběh ponurý. No, ano, není to zrovna procházka růžovým sadem, ale co je sakra život??!!
Mrzák Inishmaanský - s Janem Sklenářem Udělala jsi někdy pro někoho něco podobného? Jo, ale jako správnej Pateena Mika o tom teď nebudu vytrubovat do POT&LESKu. :-) „Mrzák“ pomalu finišuje, kdežto Krysař právě odstartoval. Co bys mu přála? Krysařovi bych přála dlouhý život a vyrůstání s každou reprízou. Aby si udržel své místo v našem repertoáru, i když to rozhodně není žádná prvoplánová řachanda. Myslím si, že i taková představení jsou potřeba. Navíc jsou v něm postavy stejné jako lidi okolo nás. Aby se lidi nebáli přijít jen proto, že je to asi krapet temný příběh a oni chtějí v divadle vypnout a nemyslet. Protože i v temnotě je krása a má svůj smysl a jen z temnoty můžeme přijít do světla očištěni.
-8-
Ptala se Magdalena F. Gregorová
POT&LESK
č. 7 - březen 2013 Oslavenec byl náležitě šťasten, hrd a pyšen, a proto ještě jednou Tomášovi za celou oslavu děkujeme a přejeme slovy našeho společného kolegiálního přáníčka „štěstíčko, zdravíčko a spokojené stáříčko“!
1. Jedna slavná filmová komedie ze čtyřicátých let (sledujte ty numerické náhody!) ve svém názvu tvrdí, že „muži nestárnou“ – a při zkoumavém pohledu na fešáky v našem souboru s tím musím více než souhlasit. Například v letošním roce oslavil čtyřicítku Tomáš Lněnička – a to se s ohledem na jeho mužnou tvář i kvalitně vyrýsovanou muskulaturu nemůžeme ubránit údivu! Tomáš si pro místo své oslavy vybral občerstvovnu divadla Drak a zaplnil ji vybranými lahůdkami všeho druhu, kterým kraloval - nám kolegům z premiérových oslav důvěrně známý – Tomášův pověstný, s láskou propékaný bůček. Jedlo se, pilo a hodovalo, členové divadla se trousili v nepravidlených intervalech, až se konečně sešla většina souboru a mohlo dojít k předání našeho kolektivního daru. Tomáš Lněnička byl za asistence našich chlapců odveden do vedlejší místnosti, kde mu byly zavázány oči šátkem.
3. 4.
„LNĚŇA“ SLAVIL! (únorový večírek očima Jany Sloukové)
2. Mezitím se z dlouhé řady stolů, u kterých jsme dosud seděli, sklidilo nádobí a sklo. Nevědomý a v tuto chvíli v podstatě i nevidomý oslavenec byl usazen do jeho čela - a začala show. Slova se ujal Filip Richtermoc a ve svém projevu připomněl Tomášovi, jak kdysi k jedněm svým narozeninám dostal od kolegů zcela nevyžádaný dárek, totiž slečnu, provozující striptýz. A že právě v tuto chvíli přišla chvíle odplaty a máme tady pro Tomáše jeden „sado-maso dáreček“. Do ruky se oslavenci vložil silný provaz, za který si prý má to svoje překvapení přitáhnout. Kuba Tvrdík celou akci podpořil řádně striptýzovým „synťákovým“ hudebním doprovodem, a pobledlý Tomáš začal padesátikilový náklad na konci provazu přitahovat k sobě za vydatného povzbuzování a skandování nás přihlížejících. Netušil ovšem, že se k němu na provaze neblíží lepá děva, ale celý divočák, na jeho počest zastřelený a vykuchaný. Teprve, když se oslavenec dotkl nečekaně chlupaté a pichlavé srsti, bylo vše jasné, přesto našemu vybízení k „hubičce“ neunikl. Divočák navíc Tomášovi v tlamě dovezl i další dárky, školu smyku, poukázku na stopadesát piv v divadelním klubu a od Ivana Vodochodského a Redyho Vávry obdržel i „Poukaz na kurs herectví“.
-9-
1 – „Slečna“ na začátku svého vystoupení 2 – Oslavenec přebírá jeden z darů – školu smyku 3 – To není tablet, to je poukázka na kurs herectví… 4 – Pyšný čtyřicátník přijímá další dary… 5 - … a pak coby Bivoj vyráží kamsi na Tetín…
5.
POT&LESK
č. 7 - březen 2013 Do jisté míry jsou určující hned první ohlasy v klubu po premiéře, jaké tedy byly? Po premiéře je vždy nejdůležitější, jak se tváří pan ředitel. Protože ten se zase tváří podle toho, co odečetl z reakcí publika a jak se to líbilo jemu osobně. Ten nás a mě navštívil hned po tom, co padla opona, my si s kolegy děkovali, dávali pusy a on najednou stál přede mnou, děkoval a vypadal, že je velmi dojatej a hrdej na to, co jsme dokázali. Myslím, že se mu to moc líbilo. Pak je taky důležitý, jaká je nálada na rautu. Je-li halasná, nezávazně žoviální, začne se pít prvně víno, je to dobré znamení. Když je napjaté ticho, lidé si spíš šuškají a začnou se jíst prvně chlebíčky, aby těmi plnými pusami zakryli, že o tom nechtějí mluvit a je jim za nás trapně, to je blbé znamení. My v sobotu zažili tu první variantu. Kolegové, známí, kritici nám upřímně děkovali a vyjadřovali obdiv, připravili nám tím velmi hezkou oslavu. Sklenářem Pro mě byl asi nejcennější ohlas Andreje Kroba – Havlova přítele číslo 1, režiséra jeho her,
Honza Sklenář podle vlastních slov právě nazkoušel své dosud nejnáročnější představení. Během našeho rozhovoru mluvil o divadelní artistnosti, kterou si dal za metu. Rozumím tomu. Přirovnání k umělcům, kteří během představení riskují život, protože létají vzduchem, skáčou a padají z výšek, mi v případě Havla přijde trefné. Havlovy texty staví herce před podobné nebezpečí, i když zcela jiného druhu. Co všechno by měl herec vědět, umět, ovládat a „umyslet“, aby si na Havlovi jednoduše nevylámal zuby?
„Na premiéře bych se zabil pětkrát...“ Rozhovor s Honzou
Honzo, jak se máš teprve pár dnů po premiéře? Popravdě? Dost zbídačeně, ale lepší se to (je úterý ráno). Byla to nesmírně těžká a vyčerpávající práce, kterou jsem taky po sobotní premiéře zakončil drobnou oslavou s kolegy. Vracel jsem se domů do postele, když už se všichni slušní lidé vraceli z nedělních mší. Bylo ale hezké míjet ty tváře. Ale abychom nevypadli ze cviku, už od včera (pondělí) jsme zahučeli do zkoušení dalšího náročnýho titulu – muzikálu Marilyn, takže jsem při korepeticích dost složité muziky zaznamenal několik mikrospánků. Ale dělá mi radost oteplení, sluníčko a spokojení diváci i kolegové. původní profesí studnaře, který si nás obešel a mluvil o tom, že by byl V. H. nesmírně nadšený a že po zhlédnutí našeho představení si neumí představit, že by Žebráckou operu znovu režíroval. Takový skromný a velkorysý kompliment od Havlova souputníka jsem absolutně nečekal a moc si ho za to (a nejen za to) vážím. Taky je důležité, jaký svinčík po premiéře zůstane (obrovský = inscenace překročí 100 repríz), kolik sklenic se rozbilo (střepy = štěstí) a co na to Jan Tleskač. Svinčík by byl obrovský, kdyby po nás neuklízel personál klubu Satchmo, dramaturgyně Jana Slouková rozbila hned dvě sklenice a Jan Tleskač si nás vytáhl na děkovačku hned 11krát. Hrál jsi už někdy v Havlovi? Hrál jsem ve Vyrozumění, které tu před lety režíroval právě Andrej Krob. Ztvárnil jsem pozorováka Jirku, který měl za úkol nebýt celou hru na jevišti, jen jsem tam cosi volat zpoza scény, nebo úkrytu v bedně. Andrej mě za zodpovědné nastudování velmi chválil a předpovídal mi slušnou budoucnost. Jaké bylo Tvé první jevištní setkání s Havlem? Na jevišti jsem poprvé Havla navštívil v roce 1990 v Mahence v Brně, kde nastudovali Asanaci. Mně bylo 12,5 let, s porevolučním nadšením jinocha z Bídnických barikád. Bylo to skvělý, vtipný a chytrý představení s krásnými hereckými výkony. Pak už jen Odcházení u nás v divadle, které se mi sice líbilo, ale musím říct, že ten text jsem zas tak neobdivoval. Myslím, že byl zbytečně pietně přeceňován, ty tahanice o to, která scéna má první nárok na uvedení, kdo Havla bude hrát, řeči o geniálním textu... Myslím, že to Havel myslel spíš
- 10 -
POT&LESK
č. 7 - březen 2013
jako vtipně melancholickou hříčku na rozloučenou, než nějaký „kunst“ a u nás se to tak prostějc nastudovalo, tak se mi to líbilo. Sám Havel to přece natočil jako bláznivou, barvami a absurdními fórky zahranou a zrežírovanou radůstku. Ze záznamu znám Audienci, Žebráckou operu (Menzel) a Zahradní slavnost.
„Jednou si tu strašně oblíbil Míru Zavičára a prožil s ním v rozhovoru celou noc a já byl při tom...“
Zjistil jsi o Havlovi na základě tohoto zkoušení něco nového – pro Tebe osobně objevného? O Havlovi ani ne, protože je tak notoricky známá osobnost, na divadle (ale i veřejně) jsou známy jeho postoje, záliby v něžném pohlaví, radost ze života. Měl jsem možnost asi třikrát pobýt v jeho bezprostřední blízkosti díky Klicperáku, mluvit s ním, na leccos se ho vyptat, dát si s ním na tajňačku frťánka a cigárko (to bylo, když si tu jednou strašně oblíbil Míru Zavičára a prožil s ním v rozhovoru celou noc a já byl při tom). Osobně i díky práci na Čapcích a celoživotnímu obdivu ho myslím celkem znám, jako by byl můj blízký mentor. Zjistil jsem díky tomu zkoušení mnoho o sobě, ale o tom jindy. Je pravda, co se povídá o Havlových textech, totiž že v nich nelze změnit slova (přizpůsobovat si text, aby šel do pusy, jinak se změní celý jeho význam)? Něco na tom je. Buď jde o teze, kterých je v těch textech požehnaně a nevystihují problematiku, když nejsou řečeny tak, jak to napsal, nebo v případě monologů. To jsou promyšlené a propracované (literárně i myšlenkově) odkazy, který dávají smysl jen tak, jak je napsal a jak chtěl, aby zněly (myslím tím i hudbu řeči). Jinak není pravda, že se nedá škrtat, dá se, ale musí se moudře. U Havla je to myslím vždy ve prospěch věci a navíc, kdo se to má proboha biflovat! To jsou tak těžký a úmorný hodiny, dny, týdny práce nasoukat to do sebe, vyznat se v tom, aby to pak člověk divákům přednesl tak srozumitelně a s lehkostí, jak je potřeba, a ještě k tomu něco dělat, hejbat se... To by byla hrůza neškrtat. Je něco, co Ti na Žebrácké opeře mluví přímo z duše? Především obdivuju, jak je tam vystihnuto umění žít za každých okolností. Čtenář a divák je sice v roli posuzovatele,
co je ještě morální, co by mohla být i velezrada, kouká na strašné hajzly a vykuky, kteří se dostanou ze všeho, ale obdivuje jejich šarm a lehkost, jejich styky překračující právo a spravedlnost, ženy vychytralé, až krvelačné, přesto okouzlující a spalující. A stejně tak divák kouká i na poctivce, kterým se nedaří, nebo skončí velmi špatně, ale dokud žijí, žijí plně a stejně vášnivě jako ty svině. Je to hra oslavující nepasivitu, různost lidských charakterů, žití, jednání, nebání se. Je to hra o aktivitě. Jinak mám za úkol hrát sviňáka, ale úžasného a okouzlujícího sviňáka. To mi z duše nemluví, ale přiznávám obdiv k tomuto charakteru, i když ho odsuzuji. Možná jen proto, že toho nejsem sám schopen, nebo doufám, protože je mi takovýto charakter z duše odporný. V čem je Ti Macheath sympatický? V čem byste byli v životě zajedno? V jeho vášni, humoru, nadhledu, kráse a dokonalosti, překvapivosti, vůdčích schopnostech, nepřipouštění si smrti a v tom, že žije jako magor beze zbytku a zadních vrátek. V tom je mi sympatický. Za jedno bych s ním byl ve vášni z tvorby (v jeho případě osnování plánů a strategií, vražd, krádeží a milostných eskapád). V čem byste se naopak neshodli? To je ta amorálnost, chameleonství, využívání chytrosti a skvělého úsudku ve prospěch svých sobeckých a mocenských zájmů. Tito lidé, kterých je kolem nás spousta, považuji za nejnebezpečnější. Vzdělané a charismatické svině.
V jakém duchu se neslo zkoušení? Naše tempo bylo vražedné, revírem neprobádaný prostor herecké ekvilibristiky. Byla to, a pořád je, určitě nejtěžší věc, se kterou jsem se setkal. Klade nesmírné nároky na technické a řemeslné zvládnutí textu, těla, svých myšlenek a názorů, na moudrost, energii, bystrost, být za každých okolností při věci, nebát se, rozvrhnout síly. Shodou okolností nás několik z divadla vyjelo na představení fenomenálního artistického souboru Cirque du Soleil (M. Jackson Immortal) – je to světová špička na poli show
- 11 -
POT&LESK
č. 7 - březen 2013
s artisty a nového cirkusu. Znám jejich práci z dřívějška a vím, jakých nadlidských kousků jsou schopni. Tají se dech, protože vám přijde, že popírají fyzikální zákony. Přitom stačí moment a mohou se zabít, zřítit, ublížit sobě či partnerovi. To pražské představení nebylo z tohoto ranku, bylo jednodušší, spíš taneční a obrazová show, ale přesto mě provázelo celým zkoušením. Přiznávám se, že jsem Žebráckou operu (a přirovnávám to nastudování k ekvilibristickému cirkusu) nezahrál ještě nikdy bez chyby. V případě artistů ve vysokých výškách bych se na předpremiéře (která se mi hrála líp) zřítil nebo přímo zabil třikrát, na premiéře asi pětkrát. Jsem strašně zvědavý, kdy poprvé přežiju. Žádná game over. Jinak zkoušení probíhalo ve velmi svižném tempu. Práce bylo před námi přehršel, každý z nás věděl, že pokud v tom chce obstát, musí strašně máknout, překročit svůj stín, zbavit se stereotypů. Laťka byla nastavena neobyčejně vysoko a k to- mu nemilosrdný drezér Špinar... Několikrát bych ho přetrhl, ale nakonec jsem rád, že to s námi dotlačil tak daleko. Děkuji mu za tvrdohlavost, za to, že ze své představy neustoupil a dost detailně nás vedl. Zajímavý je, že se nám několikrát svěřil, že musí celou koncepci přehodnotit, vzdát se svých parádiček a sloužit textu a situacím tak prostě, jak jsou sepsány. Taky se dost naučil. Někteří z kritiků vyslovili názor, že je to přelomová inscenace v novodobé historii uvádění Havlových her. Mysleli, co se týká uchopení textu, rytmu, moderních prostředků a herectví. Špinar několikrát absolutně porušil pravidla, které si Havel vytyčil vůči inscenátorům, ale vyšlo to. Znal jsi režiséra Dana Špinara z dřívější spolupráce? Ano, dělali jsme spolu u nás Zimní pohádku, kterou režíroval hned po absolvování DAMU, znal jsem divácky jeho režie HOMO 06 a Vojcka a samozřejmě jeho další práce u nás. Moc jsem se na něj těšil. Skvělá pro mě byla i spolupráce s dramaturgyní Ilonou Smejkalovou. A podobně jako jsem v Čapcích stanul poprvé na jevišti vedle Bohouška Čepelky, dostal jsem teď velkou úlohu vedle Jirky Zapletala. A těším se na další příležitosti! Říkám si, že by bylo fajn, aby si Havla „přivlastnila“ mladá generace. Proč by mladí diváci měli na Žebráckou operu přijít? Já myslím, že si to nemusíš říkat, že pokud se to ještě nestalo, tak se to velmi rychle stane. Havel je ikona ztělesňující ryzost, mladost ducha, starost o své okolí, legraci, moudré rady, dobrodružství. To jsou věci, které zvláště mladí lidé oceňují a vyhledávají. A k Žebrácké – je to velmi moderní, vzrušující představení, které zatím překračuje hranice našich možností, takže může být velmi zajímavé sledovat, jak se s tím pereme. Je tam taky v úpravách skvělá muzika. A ten text není vůbec nudný, intelektualizovaný. Je to rafino-
vaná detektivní konverzačka s mnoha zvraty, je stále a čím dál tím víc aktuální a navíc to hrajeme ve výpravě brilantních TV a filmových československých komedií 70. let. Kdyby to bylo možné, je něco, co bys chtěl Havlovi dneska říct? Humor? – Máte nás herce vůbec rád, že nám píšete tak brutální monology? Vážně? – Moc nám chybíte. Ptala se Magdalena Frydrych Gregorová
Nejbližší reprízy ŽEBRÁCKÉ OPERY: pondělí 11. 3. v 19.00, pondělí 18. 3. v 17.30 pátek 5. 4. v 10.00 hodin!
- 12 -
POT&LESK
č. 7 - březen 2013
ZVONEK BURKE ˇ PRICHÁZÍ!
Svou „líčenou komedii o jednom dějství“ napsal Ladislav Smoček v roce 1965. Od té doby byla přeložena do čtrnácti jazyků, hrána ve většině evropských zemí a stala se jednou z nejznámnějších českých komedií – v pražském Činoherním klubu se ostatně s obrovským úspěchem hraje od roku 1966 dodnes (samozřejmě s vynucenou normalizační přestávkou). Tato jednoaktovka je nejen výtečným divadelním scénářem, ale je to i jeden z nejpozoruhodnějších výtvorů české dramatické literatury vůbec, oceňovaný nejen díky svému absurdně grotesknímu základu, ale i za výtečnou jazykovou komiku, která je jednou z charakterizačních prostředků vtipných postav. Jejím nositelem je především sám doktor Burke (Jiří Zapletal), lidumil-amatér, ctitel českých buditelů i velkých francouzských romanopisců, podivín i žvanil, obývající pronajatý pokoj u své bytné, staré Outěchové (Lubor Novotný) a její staropanenské dcery (Pavla Tomicová). Burkeho nakažlivé poklesle idealistické obrozenectví dopadá nejen na obě ženy, ale s obdivem mu naslouchá i jeho věrný tichý druh, kolega Tichý (Miroslav Zavičár). Plejádu svérázných figur doplňuje také bizarní chodský ženich Václav Václav (Ondřej Malý) s jeho nezaměnitelným nářečím. Díky těmto postavám se v této skvělé komedii vrší panoptikální výjevy v rychlém sledu jeden na druhý, stejně jako osoby mizící a znovu se objevující v podezřelé skříni v bytě u Outěchů…. Nebyl by to ovšem David Drábek, aby se svolením Ladislava Smočka příběh nerozmontoval a znovu nespojil svým typickým
autorským a režijním rukopisem, takže už teď je jasné, že se můžeme navrch těšit na pořádný nášup legrace! Zbývá ještě dodat, že o výtvarnou stránku inscenace se postarají Jan Štěpánek (scéna) a Simona Rybáková (kostýmy), dramaturgyní je Markéta Bidlasová a hudbu složí Darek Král. Premiéra se uskuteční 27. dubna 2013 na hlavní scéně Klicperova divadla!
LADISLAV SMOČEK (1932)
Gogolovy Hráče (1982), Ostrovského Les (1984), Birinskéhjo Mumraj (1991), Pirandellovu hru Nahé odívati (1993), Štolbovo Vodní družstvo (1994), Ibsenovu Hedu Gablerovou (1996), Štechův Deskový statek (2001), Goldoniho Impresária ze Smyrny (2004), Kunderovu Ptákovinu (2008), Krležovu hru Léda (2009). Hostoval také v řadě tuzemských i zahraničních divadel – několik inscenací režíroval v Theater am Neumarkt v Curychu, hostoval ve Finsku, Itálii, Rakousku, Belgii, v r. 1970 působil v rámci UNESCO několik měsíců na Filipínách. Jeho povídky vyšly v časopisech, hry byly vydány knižně. Spolu s Václavem Havlem a Pavlem Kohoutem se stal nejuváděnějším českým dramatikem ve světě. V roce 2004 mu byla udělena Cena PEN klubu – Cena Karla Čapka, v roce 2006 Cena Ministerstva kultury ČR. (připravila Jana Slouková)
„Surrealistická crazy-komedie, ze které zůstane rozum stát a pak si sedne. Tedy pokud budou volné přístavky. Kdo viděl legendární inscenaci Činoherního klubu s Boleslavem Polívkou, Ninou Divíškovou a spol., ten jistě ocení naši odvahu... Ale úderka Zapletal-Tomicová-Novotný-Zavičár-Malý je snad zárukou, že kůži neprodáme bez poťouchlého boje! Jak pravil španělský náfuka Dalí: „Rozdíl mezi mnou a surrealisty je ten, že já jsem surrealista.“ Dr. Burke je takový Don Quijote dneška a kolega Tichý jeho oddaný Sancho Panza. Dr. Burke je lidumil-amatér, ovšem bezmála i masový vrah. A troglodytní Svatava se touží provdati za chodského nápadníka Václava Václava, což je ukázkový Vidlák Vidlák. Její matka, vdova Outěchová, si každé ráno uklohní dva šedavé culíčky a upeče kontejner buchet. Když se důchodce Burke dozví o labutí písni svého podnájmu, propukne nevýslovná řež! Ale nebojte se, celé je to dojemně zbabrané a trapné, Smočkova šťavnatá čeština cáká všude kolem, radují se všichni - ano, i sýkorka Máňa, špekolizka! Vítejte v hradeckém Burketheatru!!!“
„Stázo, vy jste nám zase omládla, vy jedna! Ty žlázy, ty žlázy! A jaké krásné nové zuby si pořídila, ukažte se!“
Po maturitě na gymnáziu v Plzni vystudoval divadelní režii na DAMU (absolvoval v roce 1956 Laxnessovou Prodanou ukolébavkou). Už v době studií (1955) jej přizval Alfréd Radok k asistenci na své inscenaci Ďábelského kruhu v Národním divadle. Své první angažmá získal v Městském oblastním divadle v Benešově, poté odešel do Divadla J. Fučíka v Brně. Na začátku roku 1960 se stal režisérem Laterny magiky. V polovině roku 1963 byl angažován do Státního divadelního studia a připravoval spolu se svým spolužákem z DAMU Jaroslavem Vostrým založení Činoherního klubu, který potom zahájil v roce 1965 svoji činnost jeho hrou Piknik v autorově režii. V 60. letech zde režíroval ještě své hry Bludiště a Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho (obě v roce 1966), Kosmické jaro (1970) a později Bitvu na kopci (1987), Smyčku (1990) a Jednou k ránu (2000). Některé z jeho prvních her se na jeviště Činoherního klubu po roce 1990 vrátily. Za téměř pětačtyřicet let, po která zůstal Činohernímu klubu věrný, zde nastudoval bezmála 40 inscenací – mimo již jmenované např. Bondovu hru Spaseni (1968), Goldoniho Poprask na laguně (1973), Dostojevského Strýčkův sen (1977), Zuckmayerova Hejtmana z Kopníku (1980),
- 13 -
POT&LESK
č. 7 - březen 2013
Nina Divíšková jako Svatava ... a Svatava Ivany Chýlkové
ˇ SLAVNÍ PREDSTAVITELÉ SLAVNÝCH ROLÍ
Dr. Zvonek Burke v podání Bolka Polívky ... a Vladimíra Pucholta
Jaromír Dulava jako vdova Outěchová ... a ve stejné roli Jiří Hálek
Ondřej Vetchý coby kolega Tichý a Michal Pavlata jako Václav Václav
- 14 -
POT&LESK
č. 7 - březen 2013
NA KAFI
a navíc ani netuším, co je pudilo do mé facebookové náruče. Ovšem úžasné je, když se náhle objeví někdo, třeba na druhém konci světa, někdo, koho jste kdysi znali a on odešel v těch jiných dobách kamsi daleko. Neviděli jste se třicet let. A hleďme hleďme, Jura je tady. Ovšem nastanou problémy. On vám pošle několik adres na mail, vy píšete v prvotním nadšení jako diví, jako smyslů zbavení, leč počítačoví andělé mezi ČR a USA asi stávkujou, ani jedna z vtipných zpráv nedorazí tam, kam má. Nakonec zvítězil skype. On ho má samozřejmě i v mobilu a tak mi dal zprávu, že za pár minut bude doma a můžeme konečně pokecat i s videem. Milí čtenáře, měli byste mne vidět! Rychle jsem před zrcadlem umravnila vlasy, lehce se namalovala, a celá rozechvělá čekala na spojení. Nemohla jsem se ukázat po těch letech jako unavená stařenka s hnízdem na hlavě, no ne? Nakonec jsme si povídali asi dvě hodiny, bylo to báječné, no a jestli byl vidět můj dokonalý make up, to vám tedy nepovím, jednak ten přenášený obraz není zase tak ostrý, no a druhak je to v konečném výsledku jedno, protože důležité je to, co se povídá. A tak když právě nehraju příliš, řádím na počítači. Ne příliš odvážně, ale často a ráda. A nakonec jsme vybrali jednu z adres, která funguje i k němu do júesej a tak je konečně vše v pořádku. Byly to ovšem nervy, to vám povím! Ale trošku mě děsí, že když otvírám nabídkové letáky s elektronikou, nacházím velké množství zboží, o kterém vůbec netuším, co to vlastně je a k čemu to slouží. Poznám telku, pračku, foťák, notebooky a počítače, ale MP3, tablet, a spousta jiných udělátek, to je zatím naprosto nad mé síly. Nu což, dlouhé smutné stáří je přede mnou, třeba moje kreativita objeví i tyto vymoženosti. Ale zatím bych ráda ještě hrála! Takže v divadle někdy na viděnou i slyšenou!
s Lenkou
Stávalo se občas v jiné době, v jiném životě, tedy když vládl bolševik a já byla šťastně vdaná, že nastala období, kdy jsem příliš nehrála. A kam napřít svůj tvůrčí potenciál, že ano!?! Když jsem viděla, kterak se moje rodina vrhá na buchty, dorty a koláče, které upekly mé venkovské sousedky na chalupě, bylo rozhodnuto. Musím se zdokonalit ve vaření a naučit se péct. Začínala jsem závinem z koupeného lístkového těsta, postupně jsem pak přešla na lité koláče s ovocem a drobenkou, no a nakonec muselo chtě nechtě dojít na dorty a kynuté buchty a moravské koláče. Když moje sousedka Hanka viděla, kterak zápasím s vykynutou hmotou, omoučila si ruce a perfektně secvičenými pohyby svých šikovných rukou mi předvedla, jak se to dělá. Kopeček pomoučit, pak pěkně vtlačovat zvenku do středu, otočit vzhůru nohama a nechat dokynout. Uf! Nakonec jsem se to naučila, díky svému mlsnému jazyku jsem do těsta začala přidávat všemožné dobroty, které původní recept ani neobsahoval, i stalo se, že rodina se vrhala střemhlav i na dobrůtky stvořené mýma rukama a mou láskyplnou touhou po dokonalosti. A musím konstatovat, že vaření a pečení je záležitost nesmírně kreativní a člověk se vyřádí na bohulibém díle. A vidíte své vytvory, což na divadle se neděje. A když dojdete až na sám vrchol a zdobíte dorty, věřte, cítíte se umělcem! Dnes je ovšem všechno jinak. Pořídíte si mobil a můžete telefonovat i z hloubi lesa, usednete do mechu a můžete si zahrát Snake, Mikiś world, sudoku, či skládání bedýnek, doma pak usednete k počítači a tam je již možností nepřeberné množství. Můžete psát, skypovat, hrát scrabble, karty všeho druhu, samozřejmě také jen tak bloudit po internetu a prohlížet si celý svět. Jste-li tvořiví, naučíte se grafiku, muziku, knihu napíšete, píseň si nazpíváte a pošlete to vše do všehomíra. Budiž po pravdě řečeno, že tak daleko ještě nejsem. Umím zatím jen ty nejzákladnější úkony, dostávám a posílám maily, povídám si na Skypu, a když se hodně vynasnažím, nacpu do prohlížeče fotky svých sladkých vnoučat, vánočních stromečků, vánočního cukroví, a sem tam nějakou tu přírodu. Na Facebook jsem vlezla, abych se mohla spojit se svým synovcem malířem, kterému jsem u nás v divadle zahajovala výstavu. A náhle mám asi tři stovky přátel, z nichž mnohé samozřejmě vůbec neznám
E-mail, Facebook, Google, kontra prima štrůdl.
Vaše Lenka
- 15 -
č. 7 - březen 2013
POT&LESK
FOTO KO OKÉN
aneb
CO PŘINESL ÚNOR V KLICPEROVĚ DIVADLE (připravila Jana Slouková, fotil Tomáš Zeman)
Letošní únor byl u nás „v Klicperáku“ ve znamení loučení se s třemi inscenacemi, ale také přivítání inscenace nové. Pokud jste nemohli být u toho, nezoufejte, alespoň pár fotografií z těchto akcí vám přiblížíme i zde v časopise POT&LESK!
Hned 1. února se uskutečnila derniéra inscenace MORGIANA.
Příběh Alexandra Grina, známý u nás
1.
také v podobě filmu Juraje Herze, si zdramatizoval a v Klicperově divadle režíroval Daniel Špinar, s Pavlínou Štorkovou a Kamilou Sedlárovou v hlavních rolích. Inscenace měla premiéru 3. března 2012 a během svého necelého roku si rozhodně našla své fanoušky a diváky.
1 – Závěrečné foto na památku, zbytky kostýmů spolu s civilem dávají některým hercům opravdu originální look 2 – Režisér Daniel Špinar v rozhovoru se „zošklivenou“ Kamilou Sedlárovou
2.
- 16 -
POT&LESK
č. 7 - březen 2013
Krátce po Morgianě, 4. února 2013, se s námi rozloučila i další inscenace z loňské sezony, hra Martina Františáka v autorově režii
VĚC ČAPEK, která přinesla osobitý pohled na život a dobu bratří Čapků. Tato inscenace s Janem Sklenářem a Josefem Čepelkou jako Karlem a Josefem Čapkovými
3.
měla premiéru 18. února 2013.
3 – Závěrečné děkování za oponou proběhlo pod dohledem T. G. Masaryka 4 – Na památeční fotografii nemohla chybět ani nápovědní knížka
4. V sobotu 9. února oproti tomu přišla premiérově na svět nová inscenace – Dykův
KRYSAŘ v režii
Jana Friče a nové dramatizaci Ondřeje Novotného s Davidem Smečkou v titulní roli. Na „Příběhu z Krčmy u Žíznivého člověka“ se kromě toho výtvarně podíleli Nikola Tempír (scéna) a Iva Němcová (kostýmy) a hudbu vytvořil skladatel Jiří Hájek.
5.
5 – Občané Hamelnští i cizinec Krysař v plné parádě na děkovačce.
6.
6 – Režisér Jan Frič a jeho (po Mrzáku Inishmaanském a Bylo nás pět) třetí premiérový projev v Klicperově divadle.
- 17 -
č. 7 - březen 2013
POT&LESK V Galerii u Klicperů se 23. února uskutečnila nová vernisáž. Tentokrát své obrazy představila Eliška Jakubíčková, absolventka AVU v Praze v ateliérech Z. Načeradského a J. Berana. Výstavu s názvem
BLÍZKOST si můžete ve foyer Klicperova divadla prohlédnout do 15. května 2013. 7 – Malířka Eliška Jakubíčková před jedním ze svých obrazů. 8 – Na vernisáži všechny zaujal také vskutku originální hudební doprovod.
7.
8. A v sobotu 23. února se
9.
také uskutečnila derniéra oblíbeného muzikálu Davida Drábka, Darka Krále a Tomáše Belka
JEŠTĚŘI. Za svou dlouhou pouť Klicperovým divadlem od premiéry 23. 5. 2009 uhráli Ještěři sedmdesát repríz a mnoho „hlášek“ i písní nejen v Hradci Králové doslova zlidovělo. 9 – Na závěrečné děkovačce nechyběly hudební přídavky. 10 – Foto u naší „perníkové chaloupky“– zcela vlevo trojice autorů Belko – Drábek - Král
10.
- 18 -
POT&LESK
č. 7 - březen 2013
CHYSTÁME PRO VÁS Muzikál o Marilyn Monroe Vážení a milí čtenáři POT&LESKu, tak to vidíte, donedávna jsem vás zásobovala „krysařími“ články, a hle – premiéra za námi, vše se zdá býti odsunuto a spoustu nabytých vědomostí zapomenuto a do popředí se dostává práce nová, aktuální. A tak jsem se ve směru svého bádání a pročítání posunula z německého Hameln podstatně dál – až do americké továrny na sny – Hollywoodu. Premiéra muzikálu Radka Balaše a Ondřeje Brouska MARILYN je sice až v květnu, ale první čtená proběhla už 6. března! Proto jsem se rozhodla, že vám už nyní přinesu pár faktů ze života MM, této neuvěřitelné bytosti. Zabývat se životem MARILYN MONROE je totiž fascinující. Málokomu bylo věnováno tolik knih, o málokom na vás z internetu vyskočí tolik rozličných fotografií a odkazů. A málokdo vydělává tolik, přestože je již padesát let po smrti.
Malá budoucí hvězda
Kdo byla Marilyn Monroe? Chudá dívka, které padla Amerika k nohám? Rozechvělé ptáče, uvězněné v těle sexbomby? Labilní bytost, zmítající se v depresích a nejistotách? Nesnesitelná a nespolehlivá kolegyně? Přírodní filmový úkaz? Herečka, toužící zahrát si Grušeňku v Bratrech Karamazových, ale také dívka, která od dětství toužila projít se nahá při bohoslužbě v kostele? Idol, útočící výbušnou sexualitou a
vyvolávající potřebou ochrany? Ikona padesátých let a holka z kalendáře? Sen tisíců mužů a terč nenávisti stejného počtu žen? Lákavá barevná nálepka a reklama na sex? Ambiciózní umělkyně toužící po velkých dramatických rolích, která pak šokuje Hollywood „nejtenčími šaty na světě“? – Možná od všeho něco, možná někdo zcela jiný….
si Fredriku Marchovi (po letech ho herečka objevila v dražbě a odkoupila si ho zpět). Poté se však u matky projevila duševní choroba, byla umístěna do psychiatrické léčebny a Norma Jean tak poznává losangeleský sirotčinec i tváře nových pěstounů. Tyto zážitky jistě ovlivnily její psychiku, ale sama Marilyn je později novinářům popiso-
„Hollywood je místo, kde vám zaplatí tisíce dolarů za polibek a padesát centů za duši…“ NORMA JEAN
Nad rodinou Marilyn Monroe jako by se táhl po několik generací černý mrak. Její matka, Gladys Monroe Bakerová, filmová laborantka v ateliérech Columbia Pictures, byla psychicky nemocná, stejně jako její rodiče, kteří oba zemřeli v psychiatrických zařízeních. Strýc Marilyn spáchal sebevraždu, poblázněný dědeček se zase chlubíval příbuzenstvím s prezidentem Monroem. Ani s otcovstvím příští Marilyn Monroe to nebylo jednoduché. Část pramenů uvádí, že byla dcerou zákonitého muže Gladys –Edwarda Mortensona, který když se dozvěděl, že má mít dítě, uprchl na motocyklu, na němž se po dvou letech zabil při dopravní nehodě. Stejně tak ale mohl být otcem kterýkoli z Gladysiných mnoha milenců, třeba Stanley Gifford, vyhlášený sukničkář, nápadně podobný Clarku Gableovi. A aby zmatků nebylo málo, nahlásila matka své holčičce nejprve příjmení podle svého prvního manžela – Bakerová. Ať už byl otcem kdokoliv, děvčátko s jménem NORMA JEAN přišlo na svět 1. června 1926. Matčina práce ve filmové střižně byla časově náročná, a tak svěřovala Normu za pět dolarů týdně různým pěstounům a vídala se s ní pouze o víkendech. Později se jí podařilo pronajmout si domek na Highland avenue, aby mohly žít spolu a dokonce dceři koupila bílý klavír, patřící kdy-
- 19 -
Dospívající Norma Jean
vala s o poznání dickensovštějším akcentem, který neměl s realitou moc společného, včetně pikantní historky o znásilnění v dětství. Jedna z náhradních maminek později dospěla k názoru, že je třeba dospívání Normy usměrnit a aby ji uchránila před dalšími pobyty v sirotčincích, seznámila ji s o čtyři roky starším „slušným chlapcem“ Jimem Doughertym, za kterého se Marilyn krátce po svých šestnáctinách provdá. Jim však brzy na to rukuje do Tichomoří a mladičká nevěsta nastupuje do továrny na padáky. Tam objeví její svěží tvář vojenský fotograf z magazínu Yank a posléze další časopisy. Norma Jean se úspěšně uchází o místo modelky v reklamní agentuře, opouští šití hedvábí i svého muže, odbarvuje si vlasy a vchází do velkého světa…
MARILYN MONROE
Modelka Norma Jean je úspěšná, objevuje se v reklamách a proniká na titulní strany různých magazínů. Snaží se však dostat dál – do světa filmu. V roce 1946 podepisuje
POT&LESK
č. 7 - březen 2013
Začínající modelka
první hereckou smlouvu na 75 dolarů týdně. Šéf hereckého oddělení Century Fox ji přejmenovává na Marilyn (dle muzikálové hvězdy Marilyn Millerové) a přidává matčino dívčí příjmení Monroe. Hvězda s iniciály MM se však zatím nezrodila, z Marilyn je pouhá čekatelka na slávu, stejně jako stovky jiných dívek, které se z komparsu snaží proskotačit k alespoň jednovětým rolím. Debut „mluvící Marilyn“ tak proběhl ve filmu Pluj, a následovaly mnohé další minirole, například ve snímcích Nebezpečná léta nebo Šťastná láska. O něco větší role přišla až po delší době ve filmu Sboristky, a to především díky více než vřelému vztahu, který Marilyn udržovala se spoluzakladatelem 20th Century Fox Josephem Schenckem. Marilyn poletuje od společnosti ke společnosti a dychtí po příležitostech, živí ji však spíše modeling a příjem občas stačí pouze na kávu a hotdog. Další „důvěrný“ přítel Marilyn, hledač talentů John Hyde, ji zařídí roli ve filmu Lístek do Tomahawku i smlouvu na 750 dolarů měsíčně a dožene ji k drobné plastické úpravě nosu a brady, nikoliv už k manželství. Zařídí poté Marilyn i větší role ve snímcích Asfaltová džungle a Vše o Evě. Když kráčí Marilyn na premiéru, setkává se s policistou, který usměrňuje rozvášněné fanoušky. Po letech a naposledy tak vidí svého prvního muže Jima… „Dobrodinec“ John Hyde umírá a zájem o Marilyn upadá. Na povrch se však dostanou její nahé snímky na rudém
koberci, určené do „kalendáře pro pány“. Filmové studio panikaří, neměla by celou záležitost dementovat? Marilyn se však ke starým „hříškům“ staví čelem – a startuje jí to další vlnu kariéry, neboť každý se chce na hvězdu hanbatého kalendáře podívat. Přinese jí to první velké role, např. ve filmu
Muži mají radši blondýnky, Neobtěžuj se klepáním a Jak si vzít milionáře. Točí také s obáváným režisérem Ottou Premingerem film Řeka do nenávratna, kde dochází k ostrým hádkám mezi „Ottou hrozným“ a Marilynou přítelkyní a učitelkou herectví Natašou Lytessovou – dávná členka souboru Maxe Reinharda totiž vede Marilyn k afektované mluvě a dramatickému prožívání. Marilyn ještě neúspěšně účinkuje ve filmu Není nad showbusiness, což ji přivede na myšlenku založit si vlastní produkční společnost a nemuset tak natáčet cokoliv pod diktátem studia. V roce 1953 se Marilyn vdává za Joe DiMaggia, baseballovou hvězdu, skvělého sportovce, ale jinak prostého člověka, který se nejraději díval na televizi a místo filmové hvězdy chtěl doma dobrou hospodyňku. Šokovaně pak přihlíží spolu se čtyřmi tisíci zvědavci přípravám slavné scény z filmu Slaměný vdovec, kde větrák z podzemní dráhy vzdouvá Marilyny bílé šaty, a jako by byl po dvou letech zaskočen tím koho si doopravdy vzal, se s Marilyn rozchází.
CHCI BÝT VELKOU HEREČKOU
Navenek sebejistá bytost, uvnitř klubko komplexů – Marilyn na rok mizí do New Yorku, kde studuje herectví v Actor´s studiu
Svatba s Jimem Daughertym
- 20 -
POT&LESK
č. 7 - březen 2013 HAPPY BIRTHDAY, MR. PRESIDENT
Marilyn bloudí mezi psychiatrickými klinikami, pokouší se o sebevraždy, vlaje mezi slavnými muži, mezi jinými i Frankem Sinatrou nebo bratry Kennedyovými, v nejtěžších chvílích znovunavazuje vztah s Joem DiMaggiem. V dubnu 1962 se připravuje na natáčení filmu Něco musí prasknout, koncem května zpívá v Madison Square Garden Happy Birthday k pětačtyřicetinám J. F. Kennedyho. 1. června uskuteční veselou hostinu na počest svých šestatřicátin. Pět dní pak nepřijde na natáčení, není schopná natočit více než stránku scénáře denně. 20th Century Fox ji proto žaluje o půl milionu dolarů za ušlý zisk. Marilyn odjíždí z New Yorku do nového domu v Brentwoodu, schovává se do samoty a nepořádku, nestříhá si už ani vlasy ani nehty, barbituráty polyká po hrstech. V sobotu večer 4. srpna je kýmsi zvána na večeři, odmítá. Druhý den ráno, 5. srpna 1962 je nalezena mrtvá. Joe DiMaggio, druhý manžel Marilyn
u Lee Strasberga. Aplikovaná Stanislavského metoda na ni silně zapůsobí, proto například ve svém dalším filmu Autobusová zastávka mluví i mimo ateliéry jižanským přízvukem, aby lépe pronikla do postavy, i když se u ostatních stává terčem posměchu. V roce 1950 se vdává za Arthura Millera, který kvůli ní opouští rodinu a dvě děti a spojení intelektuála a sexbomby se v USA stává senzací. Marilyn s Arthurem mizí do Londýna na natáčení filmu Princ a tanečnice v režii Laurence Oliviera. Sir Olivier důrazně odmítá Marilynu prožívací hereckou metodu a vyvolává hádky s její novou koučkou Paulou Strasbergovou. V Marilyn pokračuje složitý boj nenaplněných ambicí s výsměšným tlakem veřejnosti, neorientuje se mezi lidmi ani mezi svými přáteli, mění je a opouští. Po několika potratech definitivně přichází o možnost mít děti, bere neúměrné množství prášků na spaní i povzbuzujících prostředků, utápí se v alkoholu. Natáčení jejího nejlepšího filmu Někdo to rád horké provází nervózní atmosféra, Marilyn nechodí na natáčení, některé scény se musí více než čtyřicet-
krát opakovat, není schopná říct správně ani větu „To jsem já Sugar.“ V červnu 1959 odchází do sanatoria. Má začít točit film Milujme se, ale nelíbí se jí scénář, tlačí na manžela, aby jí rozepsal dialogy a udělal z ní hlavní postavu, před natáčením se kvůli tomu vzdává své role Gregory Peck a náhradou je francouzský herec a šansoniér Yves Montand. Marilyn se do něj v průběhu natáčení bezhlavě zamiluje, Montand se však po krátkém románku vrací domů ke své ženě, Marilyn se opět hroutí. V létě 1960 se rozběhnou práce na filmu Mustangové. Scénář psal Arthur Miller ještě v době, kdy bylo v manželství i v nitru Marilyn vše v pořádku. Nyní, vysílen zničujícím svazkem, neustále posouvá termín natáčení ve víře, že se Marilyn dá o něco více dohromady. Neradostný scénář má truchlivou příchuť i při natáčení. Nesnesitelná Marilyn, zničený Miller, nemocný Clark Gable i chátrající Montgomery Clift jakoby symbolizovali upadající mýtus Hollywoodu konce padesátých let. Jedenáctý den po dokončení filmu umírá Clark Gable, noviny oznamují také rozvod manželů Millerových.
Okolnosti úmrtí nejsou dosud vyjasněny, oficiálně se hovoří o sebevraždě, nešťastnému předávkování, nechybí ani teorie o politické vraždě. Spolu s Marilyn Monroe zemřela i část amerického snu, lesklého, nádherného, nedosažitelného. A byl to právě svalnatý prosťáček DiMaggio, který zorganizoval pohřeb a usedavě pak plakal nad její rakví, sténaje „Marilyn, I love you!“ – nejkrásnější lidské vyznání i nejzprofanovanější větu hollywoodského filmu…. (připravila Jana Slouková)
Kráska a intelektuál - s Arthurem Millerem
- 21 -
POT&LESK
č. 7 - březen 2013
MARILYN (Překrásné děcko)
Režie a choreografie: Radek Balaš. Dramaturgie: Jana Slouková. Scéna: Martin Černý. Kostýmy: Roman Šolc. Hudební nastudování: Pavel Horák. Hrají: Kamila Sedlárová, František Staněk, Jan Sklenář, Tomáš Lněnička, Hynek Pech, Jan Vápeník, Martina Nováková, Isabela Smečková Bencová, Marta Zaoralová, Natálie Holíková a další.
Premiéra na hlavní scéně 18. května 2013 v 19.00 hodin.
Takhle ji milovaly miliony
Poslední dokončený film - Mustangové
- 22 -
č. 7 - březen 2013
POT&LESK
27. březen SVĚTOVÝ DEN DIVADLA 27. března 2013 oslaví divadla po celém světě svůj svátek. Na IX. kongresu Mezinárodního divadelního ústavu, který se konal v červnu 1961 ve Vídni, navrhl předseda finského střediska Arvi Kivimaa jménem všech skandinávských divadelníků vyhlásit jeden den v roce jako Světový den divadla. Smyslem a cílem tohoto Světového dne divadla je přimět divadelníky na jevištích a také obecenstvo v sálech k zamyšlení nad posláním a úlohou divadla, vyjádřit solidaritu divadelníků celého světa, podpořit jejich úsilí o prosazování základních morálních a společenských vlastností uměleckými prostředky, napomáhat myšlenkám mírového soužití a vzájemného porozumění mezi národy. UNESCO tuto iniciativu přijalo, stanovilo datum tohoto dne na 27. březen (den zahájení přehlídky Divadlo národů v Paříži) a zařadilo jej do svého Kalendáře výročí. A tak od roku 1962 je tento svátek divadelníků slaven každý rok ve více než 100 zemích světa. Vždy 27. března se pod patronací Mezinárodního divadelního ústavu ITI koná po celém světě řada různorodých akcí – kromě čtení Mezinárodního poselství ve všech divadlech jsou to například speciální divadelní festivaly u této příležitosti (Japonsko, Kamerun, Burkina Faso, Kuvajt), mezinárodní sympozia (Řecko, Bangladéš, Chorvatsko, Indie a jinde), v některých zemích jsou v tento den k dispozici bezplatná představení nebo volné lístky do divadla (Maďarsko, Egypt, Chille, Španělsko, Řecko, Belgie,
Turecko). A například Bangladéš oslavuje Světový den divadla za účasti celé divadelní komunity – v průvodu ulicemi Dháky se sejde více než tisíc herců a hereček v divadelních kostýmech. Každoročně je při této příležitosti požádána některá z význačných divadelních osobností, aby se podělila o své úvahy o divadle v tzv. Mezinárodním poselství, které se překládá do více než dvaceti jazyků a předčítá pro desítky tisíc diváků před představeními v divadlech na celém světě. Provolání již sepsali např. Jean Cocteau, Arthur Miller, Laurence Olivier, Eugène Ionesco, Peter Brook, Richard Burton, Edward Albee a v roce 1994 i Václav Havel. Autorem letošního poselství je italský satirický dramatik, divadelní režisér, herec, skladatel a výtvarník, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1997 Dario Fo (nar. 1926). Ani Klicperovo divadlo nezůstává v akcích pozadu! Jako každým rokem se i letos sejdou divadelníci na terase Studia Beseda, aby svorně uctili mravenčí práci všech těch, které lesklá a lehkomyslná sláva minula nebo zatím míjí, a položili svorně další růži k Památníku Neznámému herci…
Zveme Vás tímto na letošní setkání ve středu 27. března ve 12.00 hodin! Ředitel Klicperova divadla Ladislav Zeman u památníku Neznámému herci
- 23 -
POT&LESK
č. 7 - březen 2013
A R É I N R
DE
É V O J E L O
R T E P Y P LAM
k
vlíče a H v a l Jaros
A
N B U D . EK 4
ČTVRT
IN
OD H 0 0 . V 19
Příští POT&LESK vychází v první polovině dubna na webových stránkách Klicperova divadla. Chybí vám některé číslo POT&LESKu? Máme pro vás archív: www.klicperovodivadlo.cz/potlesk ! Klicperovo divadlo, o.p.s., podporují:
Internetový časopis POT&LESK vydalo Klicperovo divadlo o.p.s. Hradec Králové. Redakce: Ladislav Zeman, Jana Slouková, Magdalena Frydrych Gregorová, grafická úprava: Marie Šobková. Foto Patrik Borecký, Tomáš Zeman, Jana Slouková a archiv. Obchodní oddělení a předprodej vstupenek: Švehlova 624, otevřeno po-pá: 9-12 a 13-18 hodin, so: 9-12 hodin, e-mail: predprodej@klicperovodivadlo.cz; telefon: 495 512 857. Veškeré další podrobnosti o Klicperově divadle /hrací plán, výstavy v galerii U Klicperů, foto nejen z inscenací, zajímavé rozhovory, a také archivní čísla POT&LESKu/ najdete vždy na www.klicperovodivadlo.cz.
- 24 -