Internetový časopis Klicperova divadla v Hradci Králové - sezona 2011/2012 - č. 7
POT&LESK
MORGIANA
nově na hlavní scéně
KLICPEROVO DIVADLO HRADEC KRÁLOVÉ
POT&LESK
č. 7 - březen 2012
Ač na Cenu Alfréda Radoka za českou hru roku čekaly i Bambuškova Česká válka z Divadla Na zábradlí a Ohrožené druhy Petra Zelenky, které uvedlo pražské Národní divadlo, nakonec si trofej odnesl David Drábek za své JEDLÍKY ČOKOLÁDY, loňskou událost hradeckého Klicperova divadla. Dramatik, režisér a umělecký šéf hradecké činohry patří k nejúspěšnějším autorům své generace, neboť do vlastní vitríny cti v sobotu večer přidal už PÁTÉHO RADOKA! (pokračování na str. 9)
u“ t ho drama
„Jsem
é k s ˇ e C e i zomb
CENA ALFRÉDA RADOKA PRO DAVIDA DRÁBKA A JEDLÍKY ČOKOLÁDY! -2-
POT&LESK
č. 7 - březen 2012
ˇ BREZEN 2012
Vážení a milí čtenáři Potlesku,
Obsah: 4 – Máme po premiéře Morgiany, 5 – „Zlo se rodí ze strachu a z mindráku“ 6 – Rozhovor s Janou Sloukovou o Morgianě 7– „Není lehké napsat stručný portrét člověka“ 9 – Ceny Alfréda Radoka pro Klicperovo divadlo 10 – Jsem zombie českého dramatu / s Davidem Drábkem 12 – (Ne)vidím to kriticky / s Petrem Pavlovským 17 – „ Z Karla se mi ještě třesou kolena“ / s Janem Sklenářem 19 – „Čapek mě ›sbalil‹ už dávno“/ s Evou Kratochvílovou/ 20 – Milan David a jeho fotografie v Galerii U Klicperů 21 – Na kafi s Lenkou 22 – Dobře placenou procházku čeká derniéra! 23 – Naše tipy - pozvání na duben! Kontaktujte nás: Obchodní oddělení a předprodej vstupenek, Švehlova ul., HK, telefon: 495 512 857, predprodej@klicperovodivadlo.cz www.klicperovodivadlo.cz
Důležitá informace pro diváky:
pro velký zájem jsme přesunuli představení Žárlivost z komorní scény V podkroví do Studia Beseda!
ˇ te! nE d ˇRehlé p e N
když jsem během generálkového týdne Morgiany zavítala se svým desetiměsíčním synem Eliášem do divadla, zrovna se podávaly lasagne Ondry Malého. Přijít se podívat na „Jedničku“ jakýkoli den v době generálek slibuje vždy určitý gurmánský zážitek. Ondra zvolil základní recept s rajčatovým pyré a kombinací hovězího
a vepřového masa, v poslední vrstvě přelitého bešamelem se sýrem. Těstoviny si prý trošku předvařil. Povedly se, Ondro! Jisté také je, že jídlo je v době náročného týdne před premiérou alfou a omegou života každého rozumného divadelníka. Kdo chce zůstat ve fyzické a psychické kondici, plastový tácek s pochutinou nikdy neodmítne! Trefila jsem se do pauzy, takže se to v divadelní kuřárně a jídelně hemžilo podivnými vlasatými dámami, muži s bizarními fousy a můj syn sice ani na okamžik nepřestával být ostražitý, ale zato měl na co koukat. Nevím, zda to bylo právě chuťově vyváženým jídlem, ale stres nebo podrážděnost jsem v zákulisí nezaznamenala. Režisér Dan Špinar sice italskou dobrotu slušně odmítl s tím, že si dá až později, ale obě hlavní aktérky Kamila Sedlárová a Pavlínka Štorková s chutí baštily, i když malinko stažené vrásky kolem očí prozrazovaly, že i o pauze zůstávají soustředěné a „ve věci“. Ukazatelem tvůrčího rozpoložení v době generálek bývá také dramaturg. Jana Slouková na každý pád vypadala jako by právě vyšla od kadeřníka, usmívala se a dělala na Eliáše legrační posunky. Usměvavé a při chuti byly též obě výtvarnice. Vše je nejspíš, jak má být, napadlo mě. Do hlediště jsem se nakonec kvůli blížícímu se odpolednímu spánku mého syna nedostala, ale díky všem zákulisním indiciím (překrásné havraní hlavy) jsem se na inscenaci opravdu začala těšit. Všem divákům přeji bohatou POTRAVU ducha v hledišti Klicperova divadla, za redakci, Magdalena F. Gregorová
-3-
POT&LESK
č. 7 - březen 2012
MORGIANA!!! Hned na počátku března, přesně 3. 3. 2012, se na hlavní scéně Klicperova divadla uskutečnila premiéra divadelní adaptace slavné novely Alexandra Grina Jessie a Morgiana v autorské úpravě a režii Daniela Špinara. Jen málokdo nikdy neslyšel o filmu Juraje Herze „MORGIANA“, ornamentálním, výpravném a sugestivním příběhu dvou sester, Clary a Victorie, a kočky Morgiany, jediné bytosti, kterou zlá a nenávistná Victorie miluje. Úžasný výkon Ivy Janžurové v dvojroli obou sester pak z tohoto snímku z roku 1972 vytvořil jeden z nejzajímavějších českých filmů. Méně známá je už potom původní předloha filmu, novela Alexandra Grina „Jessie a Morgiana“, kde Morgiana reprezentuje sestru zlou a Jessie sestru hodnou. Příběh prodchnutý romantickou atmosférou, snovostí a impresí se stal kromě Nachových plachet zřejmě nejslavnějším a čtenářsky nejoblíbenějším Grinovým dílem. A aby těch zmatků kolem pojmenování obou sester nebylo málo, zvolil režisér Daniel Špinar v Klicperově divadle kompromis – své sestry totiž pojmenoval Clara a Morgiana a jméno té starší a nenávistné dalo titul i celé inscenaci! V rolích dvou protikladných sester se tak na jevišti Klicperova divadla představila Kamila Sedlárová (Morgiana) a Pavlína Štorková (Clara), Clařinu svobodomyslnou přítelkyni Evu ztvárnila Marta Zaoralová, nebezpečnou vyděračku Gerwackovou Martina Nováková, zamilovaného advokáta Glenara Ondřej Malý, mladého letce Filipa Detreye Jakub Tvrdík a doktora Surdrega s ošetřovatelkou Theresou Dušan Hřebíček s Martinou Eliášovou. Scéna je dílem Ivy Němcové, kostýmy inscenace vytvořila Lucia Škandíková, autorem hudby je Jiří Hájek a dramaturgyní inscenace Jana Slouková.
Morgiana a Clara. Dvě sestry. Dobro a zlo. Radost a zášť. Symbolický napínavý příběh snu, světla a temnoty nabízí sugestivní poetickou atmosféru, zajímavé psychologické studie charakterů a nečekané obraty a vyústění. Kde je hranice dobra a zla v člověku? Co způsobí nedostatek lásky a především lásky k sobě? Můžeme potlačit svoji temnou stránku? Krása a ošklivost, teplo a chlad, svědomí a spravedlnost, křídla a pád. Neobyčejný zločin psychikou a optikou vraha. „Krása je všude / Je jí mnoho / Ale je lhostejná / Kráso, tvá moc je nesmírná…“ Režie: Daniel Špinar. Dramaturgie: Jana Slouková. Scéna: Iva Němcová. Kostýmy: Lucia Škandíková. Hudba: Jiří Hájek. Hrají: Kamila Sedlárová, Pavlína Štorková, Marta Zaoralová, Martina Nováková, Jakub Tvrdík, Ondřej Malý, Dušan Hřebíček a Martina Eliášová. PREMIÉRA NA HLAVNÍ SCÉNĚ 3. BŘEZNA 2012 V 19.00 HODIN
Foto: Petr Neubert
-4-
POT&LESK
č. 7 - březen 2012
Daniel Špinar, uznávaný jako jeden z největších talentů mladé české režie, se s vervou pustil do své třetí klicperovské inscenace. Po Shakespearově Zimní pohádce a Lermontovově Maškarádě přichází na řadu Danova jedinečná srdeční záležitost – temná a hluboká Morgiana podle Alexandra Grina. Diváci ji budou moci vidět v Danově autorské divadelní adaptaci. A bezesporu se mají na co těšit.
Očarovala tě nejprve kniha Alexandra Grina Jessie a Morgiana anebo Herzův film s Ivou Janžurovou? V čem pro Tebe spočívá hlavní kouzlo tohoto temného příběhu? Nejdřív jsem viděl film Juraje Herze a ano, naprosto mě okouzlil. Je to úžasně kompaktní dílo. Napínavý příběh na skvělé téma, úchvatná kamera, velkorysá výprava, pompézní hudba a především úžasné herecké výkony... Pak jsem objevil knihu a byl jsem překvapený, jak moc se film od knihy liší. Co bylo hlavním impulsem, že ses rozhodl pro divadelní adaptaci Morgiany? Myšlenku, že bych chtěl Morgianu dělat na jevišti, jsem nosil v hlavě poměrně dlouho – ta látka si o to vyložené říká, ale hlavním impulsem bylo to, že jsem našel pro obě hlavní role ideální představitelky...
Zároveň mě velmi bavilo téma, které je dnes nesmírně aktuální – a sice strach ze stárnutí a ošklivosti. Zatímco v Herzově filmu byly obě sestry stejně staré, u nás i u Grina jsou tyto dvě sestry ve výrazném věkovém rozdílu.
Předloha vypráví příběh dvou sester - dobré, krásné a ctnostné a zlé, zahořklé a lstivé. Jsou podle tebe sestry opravdu tak černobílé? Jak s tímto jednoznačným rozložením sil vhodně divadelně pracovat? To je, myslím, další drobné úskalí Herzova filmu – tím, že obě sestry hrála jedna herečka, tím dosáhl větší symboliky příběhu, ale menší plastičnosti obou charakterů – obě sestry vnímáme jako jeden celek a ne jako dvě rozdílné bytosti. Nic není černobílé, proto se v naší inscenaci snažíme o to, aby v každé bylo to dobré i to špatné. V minulém rozhovoru jsi zmínil, že inscenace je o dobru a zlu v člověku. Máš nějakou teorii, odkud se zlo v člověku bere? Myslíš, že jsme se narodili všichni „dobří“ a zlo se až pak narodilo v nás?
ZLO SE RODÍ ZE STRACHU A Z MINDRÁKU
Kritika vyčítala Herzově filmu konec, přišel jim Rozhovor s režisérem Danem Špinarem o premiéře k filmu jako přišitý horkou jehlou, jakože to „takhle skončit nemělo“. Cítil jsi to podobně? Grinovy Morgiany Můžeš prozradit něco o svých úvahách nad různými konci tohoto příběhu? Herzův film končí přesně tak, jak končí Grinův román... Osobně Na to si vůbec netroufám odpovědět... Stále toto téma zkoumám mi tento konec nevadil. Velmi mě ale nadchla úvaha Juraje Herze, – u jiných i u sebe... A tato inscenace mě donutila o těchto věcech která se objevila v jednom z rozhovorů, které poskytl na téma Morpřemýšlet intenzivněji. Myslím, že zlo se rodí ze strachu a z mindrágiana. Vyjádřil se tam, že vlastně chtěl natočit konec jinak – že by ku... a také z neinteligence a z neschopnosti empatie... Nevím... Clara, která se vyléčí z otravy jedem, zjistila, že nikdy žádnou sestru opravdu nevím. neměla... Nakolik je pro tebe u této inscenace důležitá atmosféra? Dokázal bys ji nějak popsat? Myslím, že Morgiana bude jedna z nejobrazivějších inscenací, jakou jsem kdy na divadle udělal... Divák by se měl ocitnout přímo uvnitř Morgianiny mysli a celou hru pak vnímat jejíma očima. Bude to velmi surrealistické... severské... táhlé... paranoidní... opojné...
O čem jste si na začátku zkoušení s představitelkami hlavních rolí nejvíc povídali? O čem si nejčastěji povídáte teď? Celé zkoušení jsem se snažil, aby předvedly především plnokrevné plastické charaktery se všemi slabostmi... A teď je spíš zase vracím víc k tomu symbolismu – dobro vs. zlo, krása vs. ošklivost, mindrák vs. radost ze života, strnulost vs. pohyb... Doufám, že ve výsledné inscenaci bude obojí – jak ta konkrétnost, tak i ta symbolika protikladu.
Kromě změněného konce, jaký je hlavní posun tvé autorské dramatizace oproti knize i filmu? Soustředil jsem se víc na Morgianu a hledal především psychologické motivace, které ji dovedou k tak hroznému činu, jako je otrava vlastní sestry. Víc jsem to zpsychologizoval. Dá se říct, že inscenace bude takovou surrealistickou sondou do duše této „zlé sestry“.
Je něco, na co jsi během zkoušení narazil a co jsi nečekal? Opravdu mě nic zásadního nepřekvapilo... Věřil jsem hodně v obsazení, které mě nezklamalo, všichni pracují skvěle a myslím, že by to mohla být výborná inscenace. Jakou větu říkáš během zkoušek nejčastěji? SKVĚLÉ, ALE... Ptala se Magdalena Frydrych Gregorová -5-
ˇ CESKÁ PREMIÉRA NA JEVIŠTI KLICPEROVA DIVADLA
atmosférou. Danův rukopis je na ní ovšem patrný i v typickém střídání gagových scén se scénami zastavení a napětí. Velká síla je pro mě také ve scénických obrazech a v spolupráci s výtvarnou složkou a hudbou. A také mě baví samotný text, střídání klasických dramatických situací s monology, které svou formou i obsahem nezřídka připomínají spíše poezii, ostatně několik básní – od Samuela Becketta - se dokonce v textu hry přímo objeví.
Co je na Morgianě nejvíc přitažlivé? Od začátku příprav mě fascinoval především samotný příběh, textová stránka. Oba s Danem jsme se shodli, že naprosto milujeme Herzův film – pamatuji se, že když jsem ho viděla poprvé, byla jsem naprosto konsternovaná a šťastná, že vše dopadne v podstatě dobře, protože jsem nikdy neviděla tak chladnou a zrůdnou studii zla, nemluvě o celé atmosféře filmu a dokonalé Ivě Janžurové. Pak jsem si přečetla knihu – a ta mě okouzlila svou romantičností, jazykem, oním pověstným grinovským ornamentem. Když se rodila myšlenka Danovy koncepce, byla jsem zase nadšená jeho vizí, která vedla ke zplastičtění charakterů, zjemnění polarity a proto zživotnění obou hrdinek.
Na jaký titul se diváci mohou těšit? Čím je Morgiana výjimečná? O čem inscenace vlastně je? Na vše, co vás zajímá, jsme se zeptali dramaturgyně inscenace Jany Sloukové!
Proč se dramaturg raduje, když se na repertoárové nabídce objeví Morgiana? Dramaturg se raduje, protože jde o českou premiéru, na činoherním jevišti se totiž tento titul zatím neobjevil a přitom skýtá neuvěřitelný divadelní a dramatický potenciál. Dramaturg Klicperova divadla se raduje, protože ví, že má v souboru dvě úžasné herečky, které mají šanci bezezbytku využít tyto výborné příležitosti. A dramaturgyně Jana se raduje, že mohla zase dva měsíce zkoušet se svým oblíbeným spolužákem a kamarádem Špinarem.
Morgiana je zlá a závistivá, plánuje vraždu vlastní sestry. S kým se podle tebe bude divák ztotožňovat? Do určité míry fungují obě sestry jako zhmotnění určitých vlastností v nás, v každém člověku se skrývá totiž část Clary i Morgiany, jde jen o to, nakolik svou temnou stránku dokážeme potlačit. Veškerá Morgianina nenávist vzniká z frustrace, z nedostatku lásky a především lásky k sobě. Na to se nabaluje veškerá negace, ubližování sobě i jiným, sžíravost. To je myslím věc velice přenosná, každý máme asi s něčím nebo někým takovým zkušenost, naštěstí ne v tak hraniční podobě. Naše inscenace si pochopitelně klade také otázku krásy a ošklivosti, stárnutí a mládí, víry v predestinaci osudu skrze vzhled člověka. To je dnes bohužel velice aktuální věc. Každopádně tím, že divákovi nabízíme ponor do Morgianiny duše, umožňujeme
Kdo je autorem scény a kostýmů? Jaký byl základní inscenační klíč? Scéna je z dílny Ivy Němcové, kostýmy vytvořila Lucia Škandíková. Obě dámy jsou stálými spolupracovnicemi Dana Špinara, ale protínají se i ve spolupráci s režisérem Janem Fričem, tedy jde opět o naši starou dobrou DAMU – partičku. Navíc obě už v Klicperově divadle pracovaly, tu a tam si tu Iva Němcová střihla kostýmy (Mrzák inishmaanský, Bylo nás pět), jindy scénu (Morgiana), a Lucia Škandíková má u nás také už na svědomí nejen kostýmy (Morgiana), ale i scénografii (Maškaráda). Základní metaforou scény byl „freudovský pokojíček duše“, jde o svébytný uzavřený prostor, který umožňuje pracovat se základními koncepčními principy protikladů – chlad, teplo – tma, světlo – stísněnost uvnitř, volnost venku atd. Podobným způsobem je koncipovaná i kostýmní složka inscenace. O čem inscenace vlastně je? Morgiana jako psychologická sonda, pátrání po původu a míře zla v člověku. Morgiana jako pohled na frustraci, která vše ničí, požírá a zároveň pohled na dobro, které musí zvítězit. Morgiana jako surreálný obraz, pocity a emoce. Morgiana jako napínavá detektivka a hra o život. Morgiana jako hra o nedostatku lásky a především lásky k sobě. Morgiana jako dualita dobra a zla, světla a temnoty, krásy a ošklivosti, strnulosti a pohybu. Morgiana jako bolest a bezmoc. Morgiana jako víra a uzdravení. Morgiana jako krev havranů na sněhu… Danovu režijní práci znáš dobře, je jeho Morgiana v něčem jiná? V čem vidíš nejsilnější stránku inscenace? Chtěli jsme, aby inscenace Morgiana byla velice sevřená, soustředěná a intimní. S Danem už jsme spolu udělali mnoho inscenací, ale tato je zatím nejobrazivější, nejlyričtější, nejsurreálnější, nejkompaktnější, s nejzajímavější vnitřní dramatičností a celkovou
mu vytvořit si svobodný názor na její čin. Ale nepředpokládáme, že podpora jejího jednání bude tak velká, aby někdo něco podobného zkusil doma na mladších sourozencích… Ptala se Magdalena Frydrych Gregorová -6-
POT&LESK
č. 7 - březen 2012 o tom, jak ho to stejně táhlo k divadlu, a tak to vzal přes dramaťák u Jiřiny Steimarové a jak ho pak vzali na herectví i bez maturity, jak se na DAMU zadrhl a nakonec sestoupil o ročník níž a postupně se vyloupl v dobrého herce, i když sám tomu stejně moc nevěřil a nesouhlasil s režiséry a jejich vizemi a jak mu zkrátka začínalo být jasné, že jeho místo bude na druhé straně barikády, a tak tehdy stihl ještě s přáteli založit Divadlo Valmet a za jeho krátkou existenci zrežírovat pár pozoruhodných inscenací. Danova řádná školní práce v době našeho studia pak už byla povětšinou suverénní spanilou jízdou – ať už to byl Cvětajevové Čert s dvěma divnými holčičkami a jednou velkou skříní, Euripidova Médeia, která vyvolala bouřlivé přestřelky mezi hodnotícími pedagogy, snad kvůli těm deseti kilům cibule, které zaplnily učebnu U22, nebo výtvarně i herecky stylizovaná Ibsenova Paní z moře. Stihli jsme spolu ještě udělat bakalářské klauzury HOMO 06, autorskou koláž, která se pak úspěšně hrála ještě další čtyři roky, a už tu bylo Divadlo Disk a Dan si jako vždycky jel svou, umíněně a napřímo, a jako své absolutorium si prosadil Bratry Karamazovy, a to hned vlastní dramatizaci. I přes původní varování pedagogů to dopadlo skvostně, o Špinarovi se začalo mluvit už hodně navážno a úměrně tomu začaly přicházet profesionální nabídky. Od té doby uplynuly čtyři roky a Dan toho stihnul více než dost – v Národním divadle začal v Boudě Egona Bondyho, pak se posunul do Kolowratu s Anglickou milenkou a zakončil to komedií Být či nebýt ve Stavovském divadle, u Bezručů udělal Kolečkovu Britney goes to heaven a poetickou hru Olji Muchinové Táňa, Táňa, v Liberci si dal hned dvakrát svou oblíbenou klasiku v moderním hávu – Lakomce a Figarovu svatbu, v Klicperově divadle vytvořil psychedelickou Shakespearovu Zimní pohádku i přísně stylizovanou Lermontovovu Maškarádu, na Kladně oceňovaného Racka, v pražském Rubínu se s Petrem Kolečkem vyřádil na Kauzách Médeia, Salomé a Maryša a kus práce nechal taky na Vinohradech, kam hned po škole nastoupil jako kmenový režisér, ale nebylo to všechno tak růžové a jednoduché, jak by se jednomu mohlo zdát, a proto po dvou letech odešel a zanechal za sebou alespoň výrazné inscenace Marie Stuartovna a hlavně Vojcek – syrovou záležitost, která pořádně proklepala prach na červeném plyši této slavné měšťanské scény a po právu byla odměněna Cenou Alfréda Radoka. Dan dělá zkrátka divadlo moderní, silné a svobodné a s vervou jemu vlastní se vrhá do tematizace textů, kde neúnavně hledá analogie osobní i společenské. Proto jsem ráda, že Dan režíruje Morgianu v Klicperově divadle, a proto jsem ještě raději, že na ní oba spolupracujeme a můžeme si užívat všechny ty emoce scénické a textové společně a snad i dle našeho oblíbeného motta: „Hlavně s grácií!“ Jana Slouková
NAR I P Š NIEL
DA R ˇ SÉ I REZ
Není lehké
napsat stručný portrét člověka, kterého znáte řadu let, člověka, kterého si nesmírně vážíte a zároveň člověka, se kterým vás kromě mnoha inscenací pojí také nespočet bláznivých zážitků, bizarních silvestrů, hektolitrů vinných střiků a vůbec jedno velké přátelství. Poprvé jsem Daniela Špinara zahlédla ještě coby studentka filosofické fakulty, dychtivě sledující inscenace v Divadle Disk, mezi kterými tehdy v roce 2002 vyčnívaly Ravenhillovy Polaroidy – pro mnohé to byl první dotek coolness dramatiky vůbec, a tak obecenstvo docela s překvapením zíralo na všechny ty „feťáky a perverzáky“ na jevišti. Jedním z nich byl i Tim, homosexuál umírající na AIDS. Hrál ho mladý herec Špinar, a velmi dobře, což ocenil i týdeník Reflex, když mu udělil prestižní Cenu za nejlepší herecký výkon festivalu Zlomvaz. To jsem ještě netušila, že až po prázdninách nastoupím do své první hodiny na DAMU, vybafne tam na mě zase tahle tvář. Dan je totiž bytost pracovitá a cílevědomá, a proto hned po svém hereckém absolutoriu neváhal přihlásit se na režii a dát si ono pětileté kolečko na divadelní fakultě ještě jednou. Na rozdíl od nás už všechno a všechny na škole znal, takže popoháněl tu naši vypečenou skupinku kupředu, pořádal skvělé večírky ve Zlatníkách, kde bydlel tehdy s rodiči a obrovským psem Brunem, hostil nás dokonalou krmí a u toho mimoděk vyprávěl o svém studiu na hotelovce, -7-
ˇ ˇ ˇ Klicperovo divadlo další premiérou, tentokrát Tretího brezna 2012 ozilo ˇ Morgianou Alexandra Grina. A zde vám prinášíme alesponˇ malou ochutnávku z následného rautu V Podkroví…
O L A ST
Režisér a autor dramatizace Daniel Špinar upřímně poděkoval Klicperovu divadlu a všem jeho složkám za to, že mu umožnilo splnit si zde svůj sen.
Dramaturgyně inscenace Jana Slouková s autorem scénické hudby Jiřím Hájkem. Morgiana Kamila Sedlárová a její stíhající svědomí – vyděračka Gerwacková Martina Nováková. Své kolegy přišla do hlediště podpořit i Lenka Loubalová.
Režisér Špinar zřejmě vysvětluje některé své koncepční záměry Jiřímu Zapletalovi -8-
. . . SE
POT&LESK
č. 7 - březen 2012
Výroční ceny v oblasti divadelní a dramatické tvorby uděluje Nadační fond Cen Alfréda Radoka každým rokem. Letošní slavnostní večer se konal 25. února 2012 v pražském Divadle v Dlouhé, v režii Ivana Pokorného jej moderovali členové souboru Dejvického divadla David Novotný, Lenka Krobotová a Václav Neužil a s písněmi vystoupili členové Divadla v Dlouhé.
... I TO JE JIŽ HISTORIE
MARYŠA - po pravdě však Mařka
Kategorie Inscenace roku 2002 - Cena Hvězd na vrbě: projekt ČECHOV ČECHŮM / Klicperovo divadlo Hradec Králové, režie: Vladimír Morávek
Kategorie Ženský herecký výkon 1999 - Pavla Tomicová / Maryša / Maryša - po pravdě však Mařka / Klicperovo divadlo Hradec Králové
Kategorie Divadlo roku
Projekt ČECHOV ČECHŮM / Racek
2003 - Klicperovo divadlo Hradec Králové 2001 - Klicperovo divadlo Hradec Králové 1999 - Klicperovo divadlo Hradec Králové 1998 - Klicperovo divadlo Hradec Králové
Kategorie Česká hra 2012 - JEDLÍCI ČOKOLÁDY/ David Drábek 2009 - Náměstí Bratří Mašínů / David Drábek 2005 - Akvabely / David Drábek AKVABELY
Kategorie Scénografie 2005 - Martin Chocholoušek / Akvabely / Klicperovo divadlo Hradec Králové
Kategorie Hudba 2000 - Vladimír Franz / Hamlet / Klicperovo divadlo Hradec Králové 1999 - Pavel Sýkora (a Jiří Bulis) / Maryša - po pravdě však Mařka / Klicperovo divadlo Hradec Králové NÁMĚSTÍ BRATŘÍ MAŠÍNŮ
-9-
POT&LESK
č. 7 - březen 2012
ˇ „Jsem zombie Ceského dramatu“ v první desítce, vloni jím už mohlo být popáté. Radoky Drábek už má za Janu v parku, Akvabely či Náměstí bratří Mašínů, vloni však hororový kabaret Noc oživlých mrtvol nominaci neproměnil.
„Dostal jsem Radoka už popáté a v gratulacích od známých se rozmnožilo oslovení Karle,“ říká dramatik s odkazem na nedávnou hradeckou premiéru Věci Čapek od Martina Františáka. „Ano, stává se ze mě zombie českého dramatu, ale večer v Divadle v Dlouhé byl krásný,“ uvádí umělecký šéf čtyřnásobného divadla roku, které se pravidelně v této kategorii objevuje
Dobrou zprávou je, že z rozhodnutí dvaaosmdesáti teatrologů a kritiků vedle vážných textů porazila romantická komedie, pohádka roku 2011. „Tuto cenu jsem věnoval třem herečkám: Pavle Tomicové, Isabele Smečkové Bencové a Pavlíně Štorkové. Bez nich by Jedlíci čokolády nebyli představením narvaným diváky až po střechu, což je pro žijícího zombie – dramatika ta největší slavnost,“ říká Drábek.
ších. Český rozhlas Vltava rozbouřil veřejnoprávní prostor jeho hrou Koule, která se za dva měsíce v upravené verzi objeví i na jevišti Klicperova divadla, samozřejmě s Pavlou Tomicovou v hlavní roli koulařské mistryně, k tomu vyšel nový soubor Drábkových her od roku 2004 Aby se Čechům ovary zachvěly (zakoupíte v divadelním butiku hlavní scény Klicperova divadla - pozn. redakce). Jedlíci čokolády, vedle Morávkových Světáků a Drábkovy Figarovy svatby opravdová událost roku 2011, kterou jistě zohlední také výroční hradecké ceny, měli premiéru vloni v květnu. Kritika nešetřila chválou. Petr Mareček, DNES, 28. 2. 2012
Jednačtyřicetiletý David Drábek má za sebou dobrý rok, sám říká, že jeden z nejlep-
GRATULU
JEME!
- 10 -
POT&LESK
č. 7 - březen 2012
ˇ ˇ ˇ „Cenu vEnuji tRem hereCkám Klicperova divadla...“ „Inscenace i hra se dotýkají některých neuralgických bodů naší současnosti, především citové prázdnoty, ne zcela úspěšně saturované pasivními diváckými přebory ve sledování módních filmových titulů, také uchylováním se k předžvýkanému orientálnímu „duchovnu“ a koneckonců i k často hysterickém „pejskaření“. David Drábek opět prokázal, že je dítětem své doby a dovede jí „odečítat z rtů...“ Jan Kerbr, Divadelní noviny, 14. 6. 2011 „Tak to je pěkné... Děkuji mnohokrát,“ řekl bezprostředně po vyhlášení David Drábek. „Já jsem v této hře, která je velmi osobní, popsal své problémy z posledních let a jsem tedy rád, že si ceníte mých problémů. Já si samozřejmě také cením vašich problémů... jak s oblibou v divadle říkáme. Tuto cenu bych rád věnoval třem herečkám Klicperova divadla, jmenovitě Pavle Tomicové, Isabele Smečkové Bencové a Pavlíně Štorkové, které si ji zaslouží stejnou měrou. A nebudu to dál rozvádět, protože mi vytrhli stoličku a tak každých pět minut sliním...“ vyjádřil se autor upřímně, načež si vysloužil mohutné ovace pobaveného publika.
„Napřed si mě vyfotili, aby měli dokument, jak jsem vypadala po redukční dietě. Potom mi přivezli tunu čokolády, musela jsem ji spořádat a fotili mě zase - jak jsem vypadala před dietou.“ To je jedna z vtipných absurdit JEDLÍKŮ ČOKOLÁDY Davida Drábka, které uvádí hradecké Klicperovo divadlo. Klicperovci se dostávají opět do znamenité kondice. A samozřejmě v Jedlících čokolády nejde jen o problém Rózy (suverénní Pavla Tomicová), která ztloustla tak, že už se vůbec
Připomeňme si, jak Jedlíky hodnotila kritika už bezprostředně po premiéře: „Jedlíky čokolády, novou divadelní hru Davida Drábka, můžeme číst dvojím způsobem: buď jako příležitost ke třem jedinečným studiím tří charakterů, jíž naplno využily tři znamenité herečky hradeckého souboru (ani jejich mužští partneři ovšem nevycházejí naprázdno), anebo jako pokus o groteskně lomené čechovovské drama (poučené na Woodym Allenovi), novou parafrázi starého tématu osamělosti tří nenaplněných ženských osudů.“ Vladimír Just, Lidové noviny, 17. 6. 2011
nemůže postavit na nohy. Je jednou ze tří sester žijících bez rodičů, partnerů a trochu mimo realitu. „Mimoni“ jsou ale i chlapi, kteří se
- 11 -
jim nakonec do života připletou. Stát na vlastních nohou, to je katarze všech...“ Jiří P. Kříž, Právo, 23. května 2011 „Současná romantická komedie je vratký prám, jenž hrozí zadrhnutím na mělčině slzavého sentimentu. Nebo řachandy. O Drábkových JEDLÍCÍCH ČOKOLÁDY to neplatí. Dramatikovi a režisérovi Davidu Drábkovi, jemuž bývá máloco svaté, se povedlo něco nečekaného. Jeho Jedlíci čokolády, poslední premiéra 126. sezony Klicperova divadla, jsou komorní až intimní inscenací, v níž se děje malý a křehký zázrak. Jako by nešlo téměř o nic, ale vlastně o všecko. (…) V hradeckém kontextu náleží Jedlíci k Drábkovým režijně nejvyrovnanějším počinům. Z Drábka kabaretiéra a recyklátora všemožných žánrů, což se stalo osudné zejména jinak ambicióznímu Sherlocku Holmesovi, se stal Drábek terapeut almodóvarovského kalibru s empaticky hlubokým ponorem do ženské duše.“ Petr Mareček, DNES, 23. května 2011
POT&LESK
č. 7 - březen 2012
ˇˇ vše „Kultovní bylo témER s Pavlou Tomicovou...“
O T M
V POT&LESKové rubrice (NE)VIDÍM TO KRITICKY nám každý měsíc odpovídá na otázky jedna osobnost české divadelní kritiky. Kromě toho, že se snažíme od osob k tomu nejpovolanějších získat jakousi reflexi a zpětnou vazbu naší práce, zajímá nás také úvaha o jejich kritické práci a praxi - zkrátka chceme se dozvědět, JAK TO VIDÍ. Tento měsíc na naše otázky odpovídal PETR PAVLOVSKÝ - český teatrolog, kritik a pedagog, který sleduje práci hradeckého divadla již více než třicet let.
Í D VI
) E (N
K
T I R
O. Kužílka (např. Anděl přichází do Babylonu). Na červnový festival DER jsem začal jezdit od 2. ročníku, vynechal jsem pouze poslední dva z důvodu dlouhodobé nemoci, letos opět pojedu. Vždy na celou přehlídku.
Y K IC
Když se podíváte na tvorbu Klicperova divadla jaksi celistvě a souvisle, jak vnímáte jeho cestu? V nejlepších obdobích divadlo vždy kombinovalo dvě geneticko–modální oblasti a příslušné postupy: interpretační divadlo a autorské divadlo (srov. můj teatrologický slovník Základní pojmy divadla, Praha 2004.) Např.: Grossman Maryša, Don Juan x Beseda. Morávek výtečné kombinoval i střídal obě polohy. Bylo pro Vás některé představení Klicperova divadla skutečným zážitkem? Nebo stalo se pro Vás osobně kultovním? Kultovní pro mě byly inscenace Na Candida, Pastýřka, Don Juan Grossmana, Morávkova čechovovská série, téměř vše s Pavlou Tomicovou, Mistr a Markétka Sergeje Fedotova, Pitínského Betlém, Buldočina a také Pohádky pro zlobivé děti od Arnošta Goldflama.
Vzpomenete si na první představení, které jste v Klicperově divadle viděl? O jakou inscenaci šlo a uspěla u Vás? První byla, tuším, Aprílová holka s Annou Cónovou v titulní roli, rok 1977. Každopádně tento titul jsem již recenzoval, moc se mi to líbilo, jakkoli to byl sovětský titul. Pak jsem viděl některé inscenace Grossmanovy, vzpomínám především na Maryšu. Konečně VŠE v Besedě – a vše jsem mnohostranně recenzoval (Tvorba, Čs. loutkář, Čs. Architekt). Do listopadu jsem dělal objednané interní hodnocení za dramaturgování J. Etlíka a režie
V čem podle Vás spočíval Morávkův fenomén v Hradci Králové? Morávek promyšleně budoval soubor a uměl herce vyburcovat k výkonům na hranici jejich možností. Inscenačně si pak troufnul - 12 -
POT&LESK
č. 7 - březen 2012
na něco nevídaného – v regionálním divadle uplatňoval postupy autorského divadla.
Kolik představení měsíčně zhruba zhlédnete? Dvě.
Prozradíte, jaký byl Váš nejsilnější „klicperovský“ zážitek z doby nedávné? Akvabely...
Odcházíte někdy z divadla o pauze? Odcházím někdy už po 15 minutách, sedím-li na kraji! Umím ale i bleskově hluboce a tiše usnout - profesionální výbava. Důvěrně znám všechny pizzerie okolo náměstí Míru, protože už 20 let jsem - s několika výjimkami - nevydržel v Divadle na Vinohradech do konce.
Sdílíte názor, že Klicperovo divadlo bylo vždy silné zejména díky „silným“ a umělecky vyhraněným osobnostem uměleckých šéfů? Ano! Jakým způsobem hodnotíte - dnes již tříleté - působení Davida Drábka v Hradci Králové? Moc neznám, měl jsem pauzu 2009-10. K jakému typu divadla Vy osobně inklinujete? Buď radokovské divadlo veliké metafory nebo divadlo velice kontaktní, komediální.
Vaší profesi náleží analytické myšlení – dokážete se někdy oprostit a užít si představení v rovině ryze emocionální? Necháváte se strhnout? Ano, když je divadlo zvlášť dobré, řičím smíchem a někdy i pláču. V Hradci třeba při závěrečné scéně Mistra a Markétky. Kdy se pro Vás divadelní inscenace stává zážitkem? Když mám intenzívní potřebu jít na titul znovu.
Vzpomenete si na své vůbec první setkání s divadlem? Domácí loutkové. Sám jsem šel prvně na Baladu z hadrů v roce 1958 do ABC, bylo mi 14 let.
Petr Pavlovský - český teatrolog, kritik, pedagog a vedoucí katedry divadelní vědy FFUK Praha (do 2007). Ve své práci se zabývá rozhlasovým dramatem a loutkovým divadlem. Píše články do Divadelních Novin, A2 a Literárních novin. Editorem teatrologického slovníku Základní pojmy divadla (Národní divadlo, Libri 2004). V úvodu zveřejněna jeho studie Taxonomie jako základna slovníku, kde vysvětluje svoji metodu klasifikace umění. Vychází zde z teorie prof. Jaroslava Volka (1923-1989).
Jaká je Vaše oblíbená divadelní hra, kdybyste měl jmenovat pouze jednu? Lucerna. Podle čeho se rozhodujete: Ano, dnes večer půjdu na tento titul do divadla... Sázíte dnes již na jistotu? Jako profesionál důchodového věku už nic nemusím. Nejdůležitější tedy je eliminace toho, na co jít nechci: pokleslá pop-kultura, kýče těžící z televize (něco jiného je ovšem parodie na ni!), cool dramatika, sci-fi (nemá rád ani v literatuře), inscenace s levičáckou tendencí, antiamerické, pacifistické. Často jdu na něco kvůli jménu režiséra, někdy též kvůli herci – herečce. Jistota není nikdy, všechno se dá zkazit.
Připravila Magdalena Frydrych Gregorová
Petr Pavlovský na VII. ročníku Mezinárodního festivalu Divadlo evropských regionů v roce 2001 - 13 -
POT&LESK
č. 7 - březen 2012
ˇ SLAVNOSTNÍ ZAHÁJENÍ VÝSTAVY BOHDANA HOLOMÍCKA
O L A ST
. . . SE
Před únorovou premiérou inscenace Věc Čapek v Klicperově divadle se uskutečnila vernisáž oblíbeného, nejen divadelního, fotografa Bohdana Holomíčka. Vystavené fotografie představují vzpomínku na nejrůznější inscenace Klicperova divadla, které Bohdan Holomíček v průběhu let fotograficky zdokumentoval, mimo jiných například Tři sestry, Odcházení, Paní Urbanovou a mnohé další. Výstava potrvá ve foyer divadla do 2. dubna 2012, poté ji 4. dubna vystřídá výstava fotografií výtvarníka a scénografa Milana Davida. Chcete-li tedy zavzpomínat na atmosféru starších inscenací, rozhodně si výstavu nenechte ujít!
Soustředěný Bohdan Holomíček a průvodní slovo ředitele Klicperova divadla Ladislava Zemana a herečky Lenky Loubalové,
Autor vystavovaných fotografií v zápalu neváhal nafotit i svou vlastní vernisáž!
Mezi hosty vernisáže mohlo zvídavé oko zahlédnout i nečekaného návštěvníka Karla Čapka – alias Jana Sklenáře, připraveného v kostýmu na následnou premiéru.
- 14 -
POT&LESK
č. 7 - březen 2012
19. února se v Klicperoveˇ ˇ divadle uskutecnila také ˇ CAPEK, ˇ premiéra hry VEC kterou napsal a zrezíroval ˇ Martin Františák.
Fotograf Bohdan Holomíček si nenechal ujít příležitost k dalšímu focení.
... SE ALO
ST
Mezi rodinou Čapkových se děkoval také autor a režisér Martin Františák a výtvarník scény Jan Štěpánek.
Na závěrečné děkovačce nechyběl kromě dobových postav také Ivan Magor Jirous, který má ve hře také svou roli.
Poté se ujal slova umělecký šéf David Drábek, za ním vlevo autor hudby Jiří Hájek a vpravo Martin Františák s dramaturgyní inscenace Markétou Bidlasovou.
Následné projevy na přípitku V podkroví otevřel tradičně pan ředitel Ladislav Zeman.
Autor a režisér Martin Františák poděkoval celému Klicperovu divadlu. - 15 -
Karel a Josef, bratři jak se patří aneb Jan Sklenář a Josef Čepelka.
POT&LESK
č. 7 - březen 2012
ˇ PEK A C ˇ C VE žíroval Martin Františák
zre Napsal a
Jan áčková a h c le P a elen pelka, H Tomáš Zeman) e Č f e s o J ( foto:
Sklenář,
- 16 -
POT&LESK
č. 7 - březen 2012
ˇ „Z Karla se mi ještEˇ tResou kolena...“ Rozhovor s Honzou Sklenářem o jeho nejnovější roli ve Věci Čapek V sobotu 18. února měla na hlavní hradecké scéně svou světovou premiéru nová hra Martina Františáka Věc Čapek, kterou uvedl ve vlastní režii. Do jedné ze dvou hlavních rolí obsadil Honzu Sklenáře, který – jak se dočtete na následujících řádcích – bytostně věří v poslání a v odkaz, který nám Čapek zanechal. O tom, co pro nás Čechy Čapek znamená, jak ho chceme vidět a nevidět a co na tom všem Honzu doopravdy štve, si přečtete v našem rozhovoru. Co se ti jako první honilo hlavou, když ses dozvěděl, že se máš zhostit role Karla Čapka? První bylo překvapení, protože se v divadle proslýchalo, že ty bratrský role budou pro starší kolegy, pak mě na chvíli přepadla pýcha a pak velkej strach. Páteří mi projel mráz, když jsem si začal uvědomovat, co ten člověk znamená, kým byl a je pro mě a nás všechny. Bylo to krátce po úmrtí našeho milýho prezidenta, kdy jsem si nejen já, ale i všichni tak nějak okolo mě začali uvědomovat, že tu bude chybět někdo, kdo nám bude pořád dokola připomínat, že jsme pře-
devším lidi. Uprostřed přírody. A to bylo taky Čapkovic obrovský téma. Takže mi to vědomí pomohlo vyrovnávat se se ztrátou Havla.
Jaké byly tvé první dojmy po přečtení Františákova textu Věc Čapek? To bylo další překvapení. Myslel jsem, že o nich vím poměrně dost, a tak jsem čekal nějaký rychlý životopis protkaný jejich dílem a ústící do fašismu. Po prvním přečtení jsem zjistil, že vím, stejně jako všichni na čtené zkoušce a i moji přátelé mimo divadlo, úplný prd. Byl to text plný pro mě nových informací a pohledů, skutečností, které byly tak nečekané, že jsem je zprvu ani nechtěl přijmout. Taky text mnoha žánrů – poezie, dialogů, dokumentů a fakt, dopisů, písní... Zajímavá byla postava Magora Jirouse jako Charóna spojujícího z pohledu čistoty a angažovanosti tu historii se současností. Prostě se mi ta sterilní národovecká představa o Karlu Čapkovi jako o sádrové bustě začala rychle hroutit. Takže velký zmatek. Jaké bylo zkoušení s Martinem Františákem? Francin je můj spolužák z JAMU. Byl to náš ročníkový režisér. Dost jsme spolu pracovali, hodně se nám věnoval. Toto uplatňuje dodnes a nejen jako režisér. Je intenzivní jak ve vnímání dění okolo i v sobě, tak v práci i zábavě. Zkoušeli jsme v divadle, v hospodě, na ulici... Dává si záležet na tom, aby vás co nejhlouběji vtáhl a ponořil do problematiky, na které pracujete. Potom je to hledání lehčí a rychle se dostanete dál. Už se neřeší hlouposti, ale důležitý věci, i když možná zdánlivý - 17 -
detaily. Snesl nám velmi obsáhlý materiál. Museli jsme přijít na to, jak nějakých 50 let plných intenzivních životů a tvorby vměstnat na divadle do 2 a půl hodiny a nelhat a nepodbízet se.
Jak Martin Františák přistupuje k herci? Bylo toto zkoušení pro tebe něčím nové, přínosné, výjimečné? Francin vychází z toho, jaký jste. Jaký máte naturel, jak přemýšlíte, o co se snažíte, nesnaží se člověka předělat. Myslím, že je pro něj každý velmi důležitý tak, jak je. Jen očekává otevřenost a aktivitu při práci. Divadlo je holt práce, která vyžaduje, aby se něco dělo. Když je to nuda, nemá to s divadlem nic společného. Nové pro mě bylo hrát skutečnou, ne tak dávnou historickou postavu,
která pro většinu lidí něco podstatného znamená. Přínosné bylo přemýšlet o tom, jak tak chytrýho a citlivýho člověka nechat mluvit a nebýt u toho trapný, falešný a nudný. A výjimečný bylo zahrát si konečně s mým milovaným kolegou Bohouškem „Josefem“ Čepelkou.
POT&LESK Jaké rysy jste se spolu s režisérem Františákem snažili postavě Karla Čapka vtisknout? Postavě „Ka-Čeny“ jsme chtěli vtisknout především život. Nám „pozůstalým“ se totiž stalo, že jej vnímáme jen jako literaturu, politika, „sloupka“ a „fejetona“, ulízlou vlídnou tvář z fotografií, nějaký ten protifašistický (i když úžasný) film... Nemáme ale žádnou představu o tom, kdo to byl. Jak vyrostl, co ho štvalo, jak cítil, koho miloval a jak. Existuje jen velmi málo vteřin obrazového i zvukového záznamu. Jinak jen dopisy, vzpomínky blízkých, notně upravené v dobrácké snaze toho v posledku bičovaného a pranýřovaného Čapka idealizovat a zbožštět, tvorba a pár studií. Obdivuju, jak z tohoto maminkou zamindrákovaného člověka,mohl vyrůst
č. 7 - březen 2012 tak starostlivý a dobrý člověk. Chci ale taky hrát o jeho vášnivém, osvěžujícím „úletu“ s Věrou Hrůzovou v Brně, o jeho chorobné až „tátovsky“ platonické lásce k Olze Scheinpflugové, jinošské urvanosti ze řetězu, o jeho úzkosti z Evropu objímajícího násilí a šovinismu, které se rozvíjely společně s jeho vápenatěním páteře a obrovskými bolestmi, a tak dál...
Dá se říct, že máte něco společného? Asi by se dalo, ale bojím se, aby to nevyznělo nafoukaně. Pravda je, že já jej taky neznám. Jen jsem se vloudil do jeho dopisů, myšlenek, nasimuloval nějaké situace z jeho života a přes sebe je přetransformoval pro veřejnost – tak, jak jsem tomu porozuměl já. Snad ta hrůza z násilí, bolavá záda, bojácná odvaha, bratrství, láska a víra v obyčejné věci... Nakolik jsi během zkoušení čerpal ze sebe? Hlavně ze sebe (jsem rád, že mi pro to Francin nechal prostor), ale taky jsem se koukl na Člověka proti zkáze s Josefem Abrhámem, protože jsem se potřeboval uklidnit, jestli vůbec jde tak jemně a citlivě se projevujícího člověka zahrát. Jestli to může fungovat. Aby nebyl jen mátohou. No a pak jsem se inspiroval Havlem, protože jeho jednání a život má s K.Č. až moc podobností: jemnost, Olga Scheinpflugová – Dáša Havlová, chvíle smrti je skoro totožná – oba čekali na svoji ženu, pojedli spolu, pak zemřeli... „Havlovo Véčko“ prý udělal Čapek na Olgu, když procházel smrtí na znamení, že zůstanou dva – on a ona... Dále vzdáleněji Dášeňka a Ďula, Hrádeček a Úpice či Strž... Ve věcech tvorby a roztříštěnosti života reálného a toho tvůrčího, nadreálného mně šel hlavou David Drábek. Inspirací bylo vlastně mnoho. Změnil se po inscenování této hry nějak tvůj pohled na Karla Čapka? To už jsem myslím řekl. Změnil se velmi tím, že jsem pronikl do jeho slabostí, vášní, - 18 -
strachů, všeho skrytého. Nezměnil se ale v tom smyslu, že bych si ho přestal vážit. Naopak teď, když ho znám alespoň tak, jako by chodil okolo mě, ho mám ještě víc rád a obdivuju nesrovnatelně víc.
Jak se v inscenaci teď cítíš? Velmi dobře. Po tom, co jsme dva měsíce nad Čapkovými životy prožili, se cítím velmi silný a spolu s kolegy odvážný. Jen mě trápí neochota některých lidí vykašlat se na svůj neúplný (přitom velmi urputný) postoj ve vnímání osobnosti Čapků jako sádrových bust, nebo voskových figurín. Mrzí mě a divím se jim, že se na ně nemají chuť podívat přes své živé životy se vším, co k nim patří. Doufám, že jim až moc nesaháme do svědomí. Ale mluvím spíš teď o některých celostátních kriticích... Proč by diváci měli na Čapky přijít? Aby zjistili nebo se ujistili (stejně jako my), pokud to náhodou ještě nevědí, že se trápí stejnými věcmi jako Karel a Josef, Magor Jirous, Peroutka, Šrámek i Masaryk, že stejně jako oni věří a dělají dobro. Nebo alespoň chtějí. A že nejsou o nic menší, jen jsme třeba společensky méně významní, přitom o nic méně cennější. Já to chápu jako oslavu lidství, svobody ducha, taková „after party“ Havlovsko-Čapkovsko-Schweitzrovsko-LutherKingovsko... a já nevím koho všeho... památky. Na tu párty bych je rád pozval... proto by snad mohli přijít. Kterou další velkou postavu českých dějin by sis někdy rád zahrál? To snad nemyslíš vážně? Mně se ještě třesou kolena z Karla, a ty bys mě hnala do další české busty?! Ale počkej... dal bych si něco regionálního. Třeba osvíceného vykuka, hraběte Šporka, nebo nějakého sviňáka - třeba Trautenberka... za pár let, až ztloustnu, zuhrovatím, zapšknu a oštětinuju se... Co tě tuto sezónu ještě čeká? No, nějaké pokračování spolupráce s Michalem Horáčkem v Českém kalendáři, Bylo nás pět u nás v Klicperáku, tam jsem dostal zpívací postavu Ondřeje Havelku a bráchu Láďu Bajzu, ke konci sezony bychom rádi s jedněmi kamarády muzikanty udělali koncertně-divadelní pořad o Freddiem Mercurym a Queenech, no a samozřejmě Oskar a růžová paní. Už se řítíme vstříc stovce. Na co se právě teď nejvíc těšíš? Na příští Čapky a na všechny, kteří se budou cítit nějak pohnuti. A taky na Morgianu.
Ptala se Magdalena Frydrych Gregorová
POT&LESK
č. 7 - březen 2012 la a skoro nikdo ji nezná. Takže myslím, že v tomto smyslu kontroverzní není. Kdo však ví, kdo to byl Čapek? Kontroverzní může být naše inscenace, která polemizuje s konvenční omalovánkou Karla Čapka. A Věra Hrůzová opravdu žila, byla, existovala, Čapka „milovala“ – a to se pozná jak? To je jen hra s našimi představami a předsudky. Pro mě kontroverzní není, mně je sympatická Věra i Olga, prostě vztahy nejsou jednoduché.
ˇ „Capek mEˇ »sbalil« uZˇ dávno...“ Eva Kratochvílová hraje ve Věci Čapek milenku Karla Čapka, Věru Hrůzovou Tři týdny po premiéře jsem se zeptala Evy Kratochvílové na její dojmy ze zkoušení nejnovější Františákovy inscenace v Klicperově divadle. Už během předjednávání našeho rozhovoru Eva nešetřila chválou a spolupráci s Martinem Františákem si vřele pochvalovala. Uvědomila jsem si, že je příjemné pokládat otázky herci, který si za inscenací, ve které hraje, skutečně stojí. Jaké byly tvé první dojmy po přečtení textu Věc Čapek? Takový výlet do půvabné neznámé krajiny. Pan Františák nás tou krajinou provázel tak poutavě a nadšeně... Já „čtu texty pomalu“, vytvářím si představu o celku až během zkoušek. Pan Františák mě vcelku uhranul, Čapek mě „sbalil“ už dávno, takže jejich společný text to měl u mě jaksi „předjednané“. Jaké bylo zkoušení s Martinem Františákem? Bylo to výjimečné a skvělé zkoušení! Ačkoliv mé role (Válka a Věra) nejsou „velkoplošné“, bylo fascinující účastnit se zkoušek, tedy doslova „zkoušek“, kdy se „zkouší“ a hledá v tom nejlepším smyslu slova. Já myslím, že riziko a nejistota je v umění jediná šance. To je to vzrušení, to je ta krása. Mnozí režiséři se jí raději vyhnou a jejich práce pak bývá okleštěná. Bylo to vzácné setkání s oprav-
dovým režisérem, který nepolstruje zkoušky úzkostlivě předpřipravovanými obrázky, ale žije celou věcí, je v ní a zároveň na vše pohlíží zvenku, neusurpuje herce, ale vnímá je. Františák byl navíc dokonale připraven i teoreticky, hodně toho o Čapcích věděl a také přesně věděl, co z toho si vybere a „zveřejní“ v inscenaci. Bylo to jedno z nejkrásnějších zkoušení, jaké jsem kdy zažila.
Jaké rysy jste se spolu s režisérem snažili Věře Hrůzové vtisknout? Divadlo, jak víme, pracuje se zkratkou. Ústřední postavou je Karel, hledáme tedy obraz Věry Hrůzové, který v sobě asi nosil Karel Čapek. Hledáme, co pro něj znamenala. Interpretujeme osudy lidí, které skládáme ze střípků, dopisů, reálií. Hledáme ženu, kterou Karel vášnivě miloval. Ženu, ke které šel přímo, a nakonec ji „minul“, nebo neudržel. Ptáme se proč, hledáme Čapkovo „na ostří nože“… Věra je symbol síly, života a sexu, myslím. Takže láska. Držela jsem se té představy přímosti a síly, vztah, ve kterém na cestě k tomu druhému nic nepřekáží. Máte něco společného? No, každý večer, kdy hrajeme Čapka, máme společné všechno. To je těžká otázka. Mně v osobním životě chybí ta přímost a jasná kontura postavy, to je ale obecná výhoda jevištních postav – vědí, kdo jsou. Nebo to o nich ví alespoň herec, který je hraje. Potom… taky se mi moc líbí chlapi. Vnímáš postavu Věry Hrůzové jako kontroverzní? Přece jenom má statut milenky, což k člověku zásadovému, jakým Čapek byl, moc nesedí... Do ničeho oficiálního či veřejného se, zdá se, nepletla, vztah s Olgou nezničila, kariéře neuškodila, Čapkovi snad víc dala než vza- 19 -
Změnil se po inscenování této hry nějak tvůj pohled na Karla Čapka? Ano, Čapek pro mne ožil. Spojil se obraz geniálního talentu a obyčejného lidského osudu. Jak se v inscenaci teď cítíš? Je to v současnosti má nejoblíbenější inscenace. Vždycky se na ni moc těším. Proč by diváci měli na Čapky přijít? Je to přesná, krásná, jímavá inscenace. A navíc poučná. Výzva k dialogu. Vím, že spolu s Dušanem a Isou stále pracujete na tvé Jekylle Hydeové V podkroví. Jak se inscenace vyvíjí? Jekyllu jsme po prvních několika reprízách vzali a pořádně s ní zatřepali, vypadlo z ní pár replik, pak se krásně usadila a myslím, že teď je v kondici. Citlivě reaguje na diváky a dělá nám radost. Co nového chystáš? Ráda bych napsala hru o mafiánech z teleshoppingu a zločinu podomního prodeje. V podstatě Malou mořskou vílu. Ptala se Magdalena Frydrych Gregorová
POT&LESK
č. 7 - březen 2012
Další fotografická výstava v Galerii u Klicperů! MILAN DAVID Ve středu 4. dubna 2012 v 18.00 hodin slavnostně zahájíme výstavu fotografií MILANA DAVIDA (1959). Českobudějovický rodák absolvoval DAMU a jako scénograf dosud vytvořil více jak tři stovky projektů pro mnohá pražská divadla a v četných divadlech České republiky. Stejně tak i v mnoha zemích Evropy, Severní a Jižní Ameriky… Zatím jeho poslední a velmi ceněná scénická realizace v Klicperově divadle pochází z října minulého roku: Ch. D. Grabbe: Don Juan a Faust – skvělá inscenace režiséra Jiřího Nekvasila je ozdobou repertoáru hlavní scény. Fotografie provází Milana Davida celým jeho výtvarným životem a postupně se prosadil do nejlepších našich i zahraničních galerií. Výsledkem byla mimo jiné i cena Leica Medal of Excellence. Jeho první výstava fotografií v Galerii U Klicperů je výběrem z prací za posledních deset let, hlavně pak z cyklu Přechodný pobyt a bude otevřena do 16. května 2012.
Ch. D. Grabbe: DON JUAN A FAUST
- 20 -
POT&LESK
Vážení a milí čtenáři, tento rok pro mne začal opravdu podivně. Hned v lednu mne přepadly nějaké zdravotní potíže, o kterých jsem byla přesvědčená, že jednou dávkou antibiotik zmizí jednou provždy a v nenávratnu. Ovšem ouha, člověk míní... Zkrátka a dobře, bylo mi pomoženo, ale jisté problémy zůstaly a já nastoupila krušnou cestu po lékařských zařízeních. Ale to už byl únor, kdy jak víme, udeřily kruté mrazy. Jelikož mne v životě potkávají neuvěřitelné věci, se kterými nenakládám vždy zrovna nej-
šikovněji, nedovolila bych si nikomu dávat nějaké konečné rady do života. Ale tentokrát jednu mám. Platí určitě pro každého z vás. Nechoďte po doktorech v krutých mrazech! Jak známo, první slova většiny lékařů ve chvíli, kdy vstoupíte do jejich svatyně, jsou: „Svlékněte se, prosím!“ A zde nastává ten kámen úrazu. Než ze sebe sesoukáte všechny ty šály, kabáty, svetry, trička, punčocháče či spodky, dle pohlaví, konečně ponožky a boty, jste opocení od hlavy až k patě. Takto předstoupíte před zraky svého lékaře, jenž nutně musí nabýt dojmu, že se zkrátka nemyjete. On to velkoryse přejde, ale vy se stáváte majiteli sebevědomí velikosti scvrklého jablíčka v zapadlém koutku sklepení. Ještě horší je pak v malé kabince všechny ty hadry zase na sebe navléci a důstojně odejít. Tudíž radím:
č. 7 - březen 2012
k doktorům jedině na jaře, za vlahého léta, či teplého podzimu. Za těchto ponižujících podmínek jsem absolvovala mnohá vyšetření a nevypadalo to nejhůř. Ovšem jen do chvíle, kdy se u mé lékařky-specialistky sešly všechny výsledky laboratorní, ultrazvukové a jiné. V jediné zdrcující chvíli jsem se dozvěděla, co vše mi hrozí a co proti tomu budu muset udělat. Též jsem obdržela špatně čitelný papírek s doporučenou dietou. Když jsem rychle rozluštila, co vše nesmím, zkroušeně jsem se zeptala, co vlastně budu jíst. A co budu pít??? Paní doktorka ukázala na poslední odstaveček, kde jsem se dočetla, že mohu jíst brambory a pít mléko. Moje rozčarování bylo obrovské, jak jistě pochopí každý, kdo mne zná. Miluju víno, vypečené vepřové, sem tam nějakou tu uzeninku, poctivě namazaný krajíc, atakdále atakpodobně. V tuto krutou chvíli jsem pochopila, že večírek skončil, nastává askeze, sport a skřípění zubů. Též jsem obdržela nějaké léky, jejichž přiložené letáky mne dorazily zcela. Další a další omezení radovánek, tentokrát jen na tři neděle, zaplať pámbu.
- 21 -
Vrávorajícím krokem jsem se vydala ke svému milému červenému autíčku, bych se dovezla domů, kde se konečně vypláču. Ale opět ouha, byl DEN BLBEC. Na levé přední pneumatice zářila krásná žlutá botička. Byla jsem upřímně překvapená, protože jsem skálopevně věřila, že se v těchto místech neplatí. Jinak platím poctivě a vždy, mám těch lístků plnou palubní desku. Sáhnu do kabelky pro mobil, abych povolala policii ku pomoci, ale do prčic, mobil jsem zapoměla doma. Skrze slzy, deroucí se mi do očí, spatřím spásu. Muže, nastupujícího do sousedního auta. Pěkný, vysoký a ochotný. Nejenže zapůjčil mobil, ale ještě mi poradil, ať to policajtům sehraju stejně smutně a upřímně jako jemu. Řekla jsem, že hrát neumím, ale on mi opáčil, že to není pravda, že mě zná z divadla. Aby moje ostuda byla dokonalá, ukázal mi směrem, kde se nachází parkovací automat. Zcela skryt mezi auty, na místě, kdy jsem ho nehledala. A pak se mne ještě ten milý pán zeptal, jsem-li opravdu ve svém věku tak naivní, když věřím, že by nás naši mocipáni nechali v centru města parkovat zdarma. Ano, jsem tak tupá! Policie přijela, jeden mládenec sundal botičku, druhý vypsal pokutu, mírnou, když jsem mu ukázala spoustu parkovacích lístků ve svém voze, a řekl, že je škoda, že mi tu botu dali. Bez ní by mi dal jen napomenutí, neboť pochopil, že jsem nepodváděla vědomě, nýbrž, že jsem opravdu tak pitomá a naivní. Při vstupu do svého domu jsem si přečetla na vývěsce, že ty schody, které strašně zasvinili zedníci, jsou tento týden moje. Neseklo to se mnou o zem, jen moje zoufalství v tu chvíli bylo hluboké a dokonalé. Nashledanou za měsíc, to již ze mne bude asketická, smutná a trochu nudná stařenka. Vaše Lenka
POT&LESK
č. 7 - březen 2012
DERNIÉRA Uli a Vanilka jsou mladí manželé, stojící před rozvodovým řízením. Běh věcí však změní telegram od tety z Liverpoolu, která odkazuje milión korun Vanilčině dítěti…
26. 3. v 19.00 poslední uvedení! Přijďte si zazpívat slavné písničky -
Rekomando blues Jsi ta nejkrásnější krajina, co znám Ty jsi švarná Hallelujah! Proč je to tak? a mnohé další!
- 22 -
č. 7 - březen 2012
POT&LESK
: PY I T E Š A N 11. dubna v 19.00 hodin, hlavní scéna
MOJE HRA
Andělská komedie Hrají: Jiří Bartoška, Jana Janěková ml., Nina Divíšková, Zuzana Bydžovská, Adéla Kačerová, Vlasta Peterková, Adéla Koutná a Martin Kubačák.
Divadlo Kalich Praha
18. dubna v 19.00 hodin, hlavní scéna
DAN BÁRTA
A ROBERT BALZAR TRIO Koncert k albu „THEYORIES“
E M E J A HR ˇ N ESEDTE ˇ DTE O CH
! S Á V PRO , A M O D ! A DL A V I D DO
Další číslo vyjde 7. dubna na webových stránkách Klicperova divadla. Všechna archívní čísla POT&LESKu najdete na http://www.klicperovodivadlo.cz/pot&lesk.htm! Klicperovo divadlo, o.p.s., podporují:
Internetový časopis POT&LESK vydalo Klicperovo divadlo o.p.s. Hradec Králové. Redakce: Ladislav Zeman, Jana Slouková, Magdalena Frydrych Gregorová, grafická úprava: Marie Šobková. Foto: Tomáš Zeman a archív. Obchodní oddělení a předprodej vstupenek: Švehlova 624, otevřeno po-pá: 9-12 a 13-18 hodin, so: 9-12 hodin. Tel: 495 512 857, e-mail: predprodej@klicperovodivadlo.cz. Veškeré další podrobnosti o Klicperově divadle /hrací plán, výstavy v galerii U Klicperů, foto nejen z inscenací, zajímavé rozhovory, a také archivní čísla POT&LESKu/ najdete vždy na www.klicperovodivadlo.cz.
- 23 -