BAROKNÍ ŠPEJCHAR LŠTĚNÍ

Unikátní projekt obnovy barokního Špýcharu.

Projekt, který se nachází...

• jen 20 minut od Prahy

• necelých 30 km daleko

• vzdálen 10 minut od dálnice

• v malebné části Lštění u meandru řeky Sázavy

• nedaleko zříceniny hradu Hláska a Stará Dubá

• v oblasti hojně navštěvované vodáky

• na legendární trati Posázavského pacifiku

• poblíž rekreační zóny a kempů

• v místě turistických a cyklistických tras lezným mostem a lipovou alejí.

Špýchar - špejchar - sýpka je budova, sloužící v minulosti jako sklad zrní z vymláceného obilí. V Česku jich můžeme najít poměrně mnoho v různých podobách, podle doby svého vzniku. Barokních špýcharů je ale skutečně pomálu. Ten náš, Zlenický, je sice už bez původního zdobení, ale patří k opravdu unikátním historickým budovám s původně zemědělskou funkcí.

Špýchar byl součástí plužného dvora, ve kterém došlo během let k velké proměně - část budov byla zbourána a pozemek v padesátých letech rozparcelován. Jediný objekt, který přežil proměny několika staletí a udržel si navzdory zásadní přeměně své bezprostřední blízkosti vlastní osobitost, je starý špýchar. A stojí tu dodnes.

On sám prošel za dobu své existence jen málo úpravami, stojí zde tedy v téměř nezměněné podobě dodnes a je tak nejstarší zachovanou budovou v širokém okolí Zlenic. Právě to nás na něm tak okouzluje.

O původu stavení i celého okolí jsme nechali provést stavebně historický průzkum, nad jehož výsledky jsme se do něj zamilovali ještě víc.

Zlenice leží v průsečíku Ladova kraje, Velkých Popovic a Benešova. Jsou tak součástí kraje s bohatou historií. Meandrem mezi dvěma břehy se vlní poklidná Sázava a na protějším břehu se tyčí zřícenina gotického hradu Hláska. V nedaleké blízkosti je zámek Konopiště, k jehož panství také špýchar v minulosti náležel.

První zmínky o Zlenicích, jako o součásti zlenického panství, jsou z počátku 14. století, ale hrad Hláska, ze kterého dnes stojí už jen trosky, je ještě prokazatelně starší. Je dost možné, že už v té době stál špýchar na svém místě, pravděpodobně v dřevěné podobě.

Zdá se, že byl špýchar vždy součástí panství, které postupem let pouze měnilo rozlohu svých hranic a majetek pod něj spadající - a samozřejmě majitele. Spjatost s panskými majetky dokládá i původní okázalé zdobení, nalezené na pozůstatcích nejstarší vrstvy fasády. Takové zdobení je pro „obyčejnou“ zemědělskou budovu velmi netypické. Červeně malované orámování štítů, oken a naznačené členění pater známe z mnohých barokních staveb, většinou ovšem významnějšího charakteru.

Během více jak dvou staletí, po která tu stojí, prošel špýchar třemi fázemi stavebních úprav. Skutečně zajímavé je i spektrum funkcí, kterým objekt sloužil, což se ukázalo nejen z povahy přestaveb, ale i z různých archivních záznamů. Původně byl součástí celého dvora, ze kterého však zůstal stát sám.

Datum vzniku celého objektu se zjišťovalo pomocí dendrochronologického průzkumu, navrtáním trámů v nosné konstrukci krovu. Průzkum ukázal, že stromy pro tento účel byly pokáceny začátkem třicátých let osmnáctého století a po proschnutí použity ke stavbě. Stavělo se tedy kolem roku 1732.

TYP STAVBY REKONSTRUKCE

ZPŮSOB VYUŽITÍ POLYFUNKČNÍ OBJEKT

DRUH OCHRANY KULTURNÍ PAMÁTKA

PLOCHA POZEMKU 648 m2

ZASTAVĚNÁ PLOCHA 213 m2

V té době byly Zlenice součástí panství Konopiště a majetkem hrabat Vrtbů. O celé století později se jako dar ocitly državy v rukách Lobkoviců a špýchar prošel velkou úpravou pro svůj nový účel - hřebčinec. Ve zdech domu byly tehdy vyhloubeny výklenky pro potravu a započalo se s chovem koní, o čemž svědčí i nalezená příručka.

Na konci devatenáctého století pak celé panství koupil habsburský následník trůnu František Ferdinand d ́Este. V té době se dvůr adaptoval na kravín a ve špýcharu došlo k vestavbě mléčnice a ledárny. Po obilí už dávno nebylo ani památky. V meziválečném období špýchar naštěstí nečelil přílišným zásahům a po vzniku ČSR byl v rámci majetkové reformy zestátněn a pronajímán malým hospodářům.

Stav špýcharu se změnil a je úměrný času, po který tu stojí, svůj půvab ale neztratil. Naopak nabyl snad ještě zajímavějších podob, než do kterých ho tvarovali jeho barokní tvůrci. Původní krémovou omítku s červeným zdobením nahradila jednoduchá a účelná, barokní vchod byl zazděn, charakter interiéru se přesýpal jako kdysi zrnka obilí v jeho útrobách. Vzhledem ke svému věku byl prohlášen za kulturní památku, jeho havarijní stav se ale dál jen a jen prohlubuje.

V minulých letech se sice předchozí majitel začal zajímat o možnou rekonstrukci pro soukromé účely, ale z té nakonec sešlo. Zdálo se, že je špýchar odsouzen k dalším nekonečným dnům svého pozvolného rozkladu.

Romantická ruina má však své kouzlo a díky naší profesi a nutkavému pocitu vyslyšet tu elektrizující přitažlivost rozhodli koupit a napnout veškeré síly k jeho záchraně. Takové rozhodnutí s sebou nese velké množství úkonů, které se vždy mohou stát vzrušující výzvou, nebo těžko překonatelnou překážkou.

S vytrvalým úsilím s konzultacemi s dílčími úřady a bývalou paní starostkou obce jsme se povětšinou setkaly s druhou variantou a celý proces tak nabýval na objemu. Klacky se nám vršily pod nohama a ti, kdo nám je házeli, argumentovali představami o navýšení turistického ruchu v obci, vyšší automobilové dopravě, nebo nepřiměřeném zásahu do původní podoby a funkce špýcharu.

My jsme však ze svého odhodlání nepolevili a trpělivě (ač to někdy vyžadovalo opravdu velkou míru zenového tréninku) ukrajovali kousek po kousku z pořádné porce byrokratické šikany A ono se to vyplatilo.

Pro památkáře je nakonec obnova památky klíčovým úkonem a po mnoha konzultacích a snaze najít společnou cestu nám nakonec dávají své požehnání. V obci byla zvolena nová paní starostka, která je z našeho počinu nadšená a některé z dílčích úřadů se přiklonili k našim představám a dokonce napomohli k přidání pár výrazných prvků.

Příkladem je vnější točité schodiště, navržené v souladu s požadavky hasičského záchranného sboru (díky!). Územní plán kromě rodinného domu povoluje i smíšenou obytnou funkci, možnosti tu tedy jsou. Povolení k obytnému užívání pouze v přízemí zase zavdalo k tomu, aby v prvním patře vznikla unikátní šachovnice prosklených místností. Bylo to tedy dlouhé přesvědčování, ale nakonec jsme s úřady došli smíru.

Nabízí se otázka, proč jsme v naší vizi tak pevní a věnujeme tolik času něčemu tak komplikovanému. Jsme prostě srdcaři a kam nám srdce velí, tudy ho následujeme. Také jsme ale zkrátka architekti s citem pro nadčasovost v urbanistickém dědictví a víme jak bychom s ním chtěli pracovat.

Nejen, že je třeba dopřát chátrajícímu domu nutnou péči a obnovu funkčních prvků, máme také za to, že by se měla podpořit její nynější estetická hodnota, kterou zub času opracoval do dnešní podoby. Co je ale nejdůležitější, cítíme vlastní zodpovědnost i za to, aby se její němé zdi mohly obhájit také jako součást aktuální a živé zástavby v naší zemi. Současně s podporou legislativ, upravujících současné standardy budov.

Prostory v námi navrženém projektu mají velmi multifunkční pojetí a dovolují tak všemožné varianty finálního využití. Chceme ponechat naprostou volnost prostoru, který si namísto větších zásahů zaslouží spíš respekt autenticity, jež má zkrátka jedinečný potenciál. Široké a holé historické vnitřní prostory jsou opravdu variabilní. Naší vizí je plné využití jejich magického potenciálu v naprostém souladu s původností stavby.

Nejde nám jen o zachování kulturní památky a nesnažíme se ji navrátit do původního stavu. Na cestování napříč časem do minulosti nás moc neužije. Naopak, chceme vyzdvihnout její nynější, unikátní podobu, v pravdě k času, který ji poznamenal a absolutním respektu k její minulosti. Dát domu možnost popadnout druhý dech a začít tak novou etapu jeho života na břehu Sázavy. S tím souvisí i funkce, kterou má budova naplňovat.

Jako kulturní památka má špýchar specificky podmíněnou rekonstrukci, s důrazem na pečlivou a kvalitní provedení. Její odhadovaná výše je dvacet milionů korun, proto jsme začali usilovat o dotaci. Možnost se objevila, ale ne pro soukromý účel, musela by to být veřejná stavba. A odtud vyplynula myšlenka, že by špýchar mohl mít status občanské vybavenosti, přičemž nejvhodnější náplní by byl objekt pro kulturu.

Je to prosté. Aby dům dál stál, musí se opravit - a aby se dal užívat, musí se jeho funkce pozměnit. Zrní už asi dosloužil, leda by zde uspořádala koncert kapela stejného názvu… Což se klidně může stát! My nevšedním spojením rozhodně fandíme.

Nový účel s případnou dotací, ke kterému se zdají už i samotné úřady nakloněny, by totiž měl sloužit veřejnosti, tedy poskytovat prostor pro setkávání, společnou i individuální tvůrčí činnost, kulturní či vzdělávací akce, odpočinek.