Umělci slánské Trhliny (II.)

Umělci slánské Trhliny II.

Umělci slánské Trhliny II. Městská spořitelna ve Slaném, malíři z jihu Čech, Jindřich Bubeníček a ženy malířky

1. Společná fotografie před obrazem Aloise Moravce Sirotci před Slaným v r. 1425, malíř čtvrtý zleva, uprostřed starosta Jaroslav J. Pála, 1941. (soukromá sbírka)

Umělci slánské Trhliny II. Současná výstava představuje třetí a poslední přehlídku prací umělců, kteří do Slaného pod patronací slánské Trhliny1 mezi roky 1925–1945 přijížděli, zde tvořili a vystavovali. Dělo se tak především na pozvání Karla Čížka, ředitele Městské spořitelny, a proto také úvodní část věnujeme právě její budově. Tato stavba reprezentuje cenný příklad české progresivní architektury z ateliéru jednoho z tvůrců moderní podoby Hradce Králové – architekta Jana Rejchla.

lovi, Karlu Vikovi, T. F. Šimonovi a hollaristům. Cyklus letos uzavíráme okruhem umělců převážně z jižních Čech. K vidění jsou obrazy Richarda Laudy, Jaroslava Vojny, Josefa Krejsy a Aloise Moravce. Trhlinářům, kteří byli hlavními hybateli zdejšího kulturního života, imponoval jejich výrazný malířský regionalismus,4 vztah ke krajině a k polní práci, jejich tvorba byla oslavou všeho českého a tradičního. Moderní umění, až na výjimky, si do Slaného cestu nenašlo;5 tak tomu bylo ostatně i v jiných menších městech. A právě malířský regionalismus6 Jihočechů oslovil návštěvníky místních výstav a stal se jim posilou v těžké době.

Úkolem malířů a grafiků – hostů spořitelny – bylo zachytit na plátnech, grafických listech a kresbách Slaný a život v něm. Na svých výstavách pak slánské motivy doplnili o další díla. Z osobností, jež Slaný navštěvovaly, si trhlináři nejvíce považovali malíře Ludvíka Kuby; jemu jsme věnovali prostor v roce 2015.2 Loňská přehlídka3 náležela Václavu Fia-

Přehlídku doplňují kresby a malby Pavly Vicenové-Rousové, Zdeňky Vorlové-Vlčkové a ve městě velice populárního Jindřicha Bubeníčka. I jejich činnost má souvislost s uměleckým mecenátem slánské spořitelny.

1/ Po r. 1918 se ve slánském Sokole ustanovil nikým nevolený umělecký odbor – Trhlina. Sdružoval přátele výtvarného umění, jeho činnost byla mnohotvárná, vedle přehlídek místních amatérských malířů uspořádal řadu výstav předních českých umělců (viz přehled v tomto průvodci na s. 53). Více viz Vladimír Přibyl, Olga Černušáková, Ludvík Kuba a Slaný, průvodce stejnojmennou výstavou v Galerii Ludvíka Kuby v Březnici a ve Vlastivědném muzeu ve Slaném v roce 2015, Slaný 2015, s. 7–11.

2/ Přehlídka proběhla ve spolupráci s městem Březnice v Galerii Ludvíka Kuby v Březnici 2. 5. – 2. 8. 2015, poté ve Vlastivědném muzeu ve Slaném 15. 10. – 15. 12. 2015. Viz Přibyl, Černušáková, Ludvík Kuba a Slaný (pozn. 1).

3/ Výstava se uskutečnila ve slánském muzeu (10. 9. – 29. 10.

2016). Viz Vladimír Přibyl, Olga Černušáková, Umělci slánské Trhliny I. / Václav Fiala, Alois a Julie Mezerovi, Václav Nejtek, Karel Vik, T. F. Šimon a hollaristé, průvodce stejnojmennou výstavou ve Vlastivědném muzeu ve Slaném v roce 2016, Slaný 2016.

4/ K otázce regionalismu viz např. František Kovárna, Kořeny našeho regionalismu, Dílo XXXII, 1941–1942, č. 3–4, s. 71–79.

5/ Příkladem nám může být výstava členů Umělecké besedy, která se konala ve Slaném v roce 1933. Vedle tradičních prací, kterým dominovala plátna Václava Rabase, byla prezentována i díla Josefa Šímy, ta však vzbudila rozpaky.

6/ Na Slánsku, v kraji, který až příliš těsně sousedí s Prahou, nepůsobil v té době žádný významný malíř, který by tvořil v tomto duchu. Na Krušovicku maloval Václav Rabas (* 1885, † 1954), na Podřipsku Josef Holub (* 1870, † 1957), a tak snad uveďme jen zlonického Václava Tomana (* 1896, † 1962), který se však uplatnil zejména jako portrétista. Charakter slánské krajiny umělecky přesvědčivě postihl až teprve později ve svých dílech Ladislav Čepelák (* 1924, † 2000).

3

I. Architektura slánské spořitelny čele v letech 1918–1942 a s největší pravděpodobností byly právě z jeho popudu již v roce 1925 zahájeny přípravné práce pro reprezentativní sídlo slánské pobočky.10 K vlastní realizaci však došlo později. Jak sám Karel Čížek poznamenal, byla na radu příznivce města a přednosty osvětového odboru ministerstva školství a osvěty Zdeňka Wirtha na stavbu vypsána na jaře roku 1928 užší soutěž11 a osloveni čtyři přední architekti.12 V konkurenci Bohumila Hübschmanna,13

Moderní architektura ve Slaném podle projektu Jana Rejchla Hospodářská prosperita meziválečného období dala ve Slaném podnět k rozšíření Městské spořitelny (dnes zde sídlí Česká spořitelna, a. s.).7 Zpočátku zamýšleli pouze stavbu zvýšit o jedno poschodí. Proto vyhlásili roku 1922 soutěž, z níž známe ideový návrh slánského rodáka architekta Aloise Mezery. Jako lepší varianta však byla posléze vyhodnocena moderní novostavba. Ta vznikla na místě stávající pobočky, jednopatrového domu čp. 99, a vedlejšího přízemního čp.

528.8 O novou budovu se zasloužil hlavně vrchní ředitel spořitelny Karel Čížek (obr. 2),9 který stál v jejím

vedením spořitelna podporovala rozvoj umění ve městě; sám se výrazně podílel na aktivitě Trhliny. Více viz Zdeněk Víšek, Osudy slánského patriota Karla Čížka a jeho rodiny, Slánský obzor XI, 2004, s. 113–125.

10/ Více o přípravách a průběhu stavby viz Karel Čížek, Historie stavby spořitelny, Světlo LIV, č. 23, 20. 11. 1931.

11/ Vypsání neveřejné soutěže vzbudilo u místních projektantů nelibost, kterou dali najevo stížností zaslanou městské radě. Karel Neumann protestuje proti … tzv. užší soutěži, kde místní odborníci, kteří znajíce dobře poměry, nemohou takto přispět cennými návrhy … (28. 12. 1928). Městská rada odpověděla, že město není oprávněno zasahovat do vnitřních záležitostí společnosti. Plány jsou uloženy v archivu stavebního úřadu, Městský úřad Slaný, složka domu čp. 99.

12/ Zadání bylo podrobně rozepsáno ve stavebním programu, který s podmínkami soutěže účastníci obdrželi. Vedle utilitárních požadavků byly též specifikovány nároky na uměleckou výzdobu.

Uloženo v archivu Národního technického muzea v Praze, sign.

20100521/01 f. 95 Mezera.

13/ Bohumil Hübschman, též Hypšman (* 1878, † 1961), pražský architekt a urbanista, absolvent vídeňské Akademie s citem pro začlenění moderních budov do historické zástavby. Více viz PV, JH (Pavel Vlček, Jiří Hilmera) heslo Bohumil Hübschman, in: Pavel Vlček (ed.), Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách, Praha 2004, s. 254–255.

7/ Městská spořitelna byla po několika neúspěšných pokusech založena jako třetí peněžní ústav ve Slaném roku 1898. Provoz započala 1. února v zadním traktu staré radnice, odkud roku 1912 přesídlila do domu čp. 99, který později získala od obce do svého vlastnictví. Karel Čížek, Městská spořitelna v Slaném, její vznik a činnost. Slánský obzor XXXIX, 1931, s. 3–18. Více viz Iva Hušáková, K historii peněžních ústavů ve Slaném, Slánský obzor XI, 2004, s. 47–52.

8/ Nová spořitelna si ponechala označení čp. 99, zatímco označení čp. 528 získala sousední parcela přiléhající k okresnímu domu (čp. 644), kde bylo záměrem postavit trojpodlažní budovu pro slánský okresní úřad. Městská rada požádala vedení spořitelny o přenechání použitelného materiálu z demolice pro stavbu rodinných domků Na Skalkách (22. 11. 1930).

9/ Karel Čížek (* 1881, † 1959), vyrostl mezi řadou sourozenců a pod vlivem umělecky inspirativního prostředí (slánský spolek „Všehlušice“). Po absolvování pražské obchodní akademie a praxi ve slánské Občanské záložně začal ve spořitelně pracovat nejprve jako područí (1909), až postoupil na ředitelský post. Pod jeho

4

Ladislava Machoně14 a slánského rodáka Aloise Mezery15 byl jako vítězný vybrán návrh Jana Rejchla (obr. 3, 4).16 Hodnocení poroty, v níž zasedli kromě odborníků i zástupci slánské spořitelny, se částečně za-

14/ Ladislav Machoň (* 1888, † 1973), pražský autorizovaný architekt, inženýr a urbanista, absolvent architektury na české technice v Praze. Praxi získal v ateliéru u Jana Kotěry, podnikl řadu studijních cest, a to i do Holandska, kde jej ovlivnila architektura z režného zdiva. Více viz PV, JH (Pavel Vlček, Jiří Hilmera), heslo Ladislav Machoň, in: Pavel Vlček (ed.), Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách, Praha 2004, s. 392–393.

15/ Alois Mezera (* 1889, † 1945), architekt, žák Josipa Plečnika, práce v zahraničí, v Praze je jeho stěžejním dílem strašnické krematorium, ve Slaném vytvořil mj. návrh k přestavbě sokolovny (1924), zahradní město rodinných domků v Máchově ulici (pod dívčí školou Na Hájích). Plány spořitelny jsou uloženy v archivu stavebního úřadu, Městský úřad Slaný, a archivu Národního technického muzea v Praze, sign. 20100521/01 f. 95 Mezera. Přibyl, Černušáková, Umělci slánské Trhliny I. (pozn. 3), s. 14–16.

16/ Jan Rejchl (* 1899, † 1985), inženýr architekt z Hradce Králové, absolvent Vysoké školy architektury a pozemního stavitelství na české technice v Praze, krátce studoval na AVU v Praze u J. Gočára a malbu v pražských ateliérech Schlossera, Peterse a Engelmüllera. Studijní cesty podnikal do řady zemí, též do Holandska, kde jej rovněž ovlivnila architektura z režného zdiva.

Svou praxi zahájil u prof. A. Engela a bratra Ing. arch. Václava Rejchla ml. (* 1884, † 1964), zkušenosti praktického vedení stavby získal u Václava Rejchla st. (* 1852, † 1928). V rodinné tradici pokračuje i Janův syn doc. Ing. arch. Milan Rejchl, CSc. (* 1936).

Spořitelna ve Slaném patří spolu s projekty pro Státní průmyslovou školu (1929–1931) a Národní banku (1931, dnes Komerční banka, a. s.) v Hradci Králové mezi jeho první realizované stavby.

Působil jako docent na Vysoké škole architektury v Brně. Více viz PV (Pavel Vlček), heslo Jan Rejchl, in: Pavel Vlček (ed.), Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách, Praha 2004, s. 542–543. Ladislav Zikmund-Lender, Tři generace architektů – Václav st., Václav ml., Jan a Milan Rejchlovi, Hradec Králové 2012.

2. Ředitel Městské spořitelny ve Slaném Karel Čížek, 1923. (soukromá sbírka)

5

chovalo.17 Je zajímavé, že přes řadu připomínek nejvíce potřebám peněžního ústavu vyhovoval projekt architekta Aloise Mezery, druhé místo získal Jan Rejchl.18 Snad to byly rozdíly ve stavebních nákladech nebo v architektonickém pojetí fasády, které v závěru o výsledku rozhodly. Porotě se nelíbilo, že Mezera řeší průčelí „dosti nevýrazně, a to zejména nároží v ulici Husově“ (obr. 5). To měla v patře tvořit nezastřešená terasa. Jan Rejchl v tomto směru lépe vyhověl zadání, zdůraznil nároží vertikálou – pilířem korunovaným sousoším.19 I k jeho návrhu však byly výhrady a architekt Rejchl jej musel ještě upravit, teprve poté mu stavbu svěřili. Základní kámen položili 12. června 1930 a slavnostní otevření proběhlo 15. listopadu 1931.

Dnes můžeme jen s povděkem konstatovat, že díky této neveřejné soutěži proniklo do Slaného moderní stavitelství.20 Tehdejší Hradec Králové – který Jana Rejchla svým způsobem formoval a na jehož

17/ V porotě zasedali Ing. dr. A. Ausobský (architekt a profesor české Vysoké školy architektury a pozemního stavitelství v Praze), Ing. arch. Vojtěch Kerhart z Vinohrad, arch. Alois Dryák z Prahy, Čeněk Peters (předseda spořitelny), Karel Čížek (ředitel spořitelny). Soutěžní zadání určovalo, že provedení má být „v důstojném a jednoduchém stylu a má naznačovat, že jde o veřejnoprávní peněžní ústav, jenž se opírá o důvěru širokých vrstev lidových a který pro neobyčejnou bezpečnost zaručuje všem vkladatelům jistotu jejich úspor“.

18/ Rejchl se s Mezerou, a to jako konkurentem, setkal již roku 1926 při stavbě strašnického krematoria, to bylo svěřeno Mezerovi. Jan Rejchl poznamenává, že oproti Mezerovi předložil reálný rozpočet, srv. Jan Rejchl, Architekt – projektant, Úspěch, magazín snaživých IV, 1934, s. 123–125.

19/ Poprvé byl Rejchlův soutěžní návrh prezentován veřejnosti v regionálním tisku, Světlo LIII, č. 21, 31. 10. 1930.

20/ Před Janem Rejchlem se ve Slaném uplatnil zcela moderní stavbou modlitebny metodistické církve (1928) snad pouze Josef Blecha.

3. Architekt Jan Rejchl. (soukromá sbírka)

6

4. Jan Rejchl, soutěžní návrh pro novostavbu spořitelny ve Slaném, 1930, kronika Městské spořitelny v Slaném. (Vlastivědné muzeum ve Slaném)

5. Alois Mezera, soutěžní návrh pro novostavbu spořitelny ve Slaném, 1930. (Národní technické muzeum v Praze, MAS, AA, f. 95 – Mezera, sign. 20100521/02 – spořitelna Slaný)

7

architektonickém rozvoji se vedle Jana Kotěry, Josefa Gočára a Václava Rejchla také podílel – se stal po Praze druhým nejvýznamnějším centrem moderní architektury v Čechách.21

tektury, pro kterou je směrodatná harmonie rytmu a kompozice skladby hmot (obr. 6).24 Vnější vzhled spořitelny je zachován v téměř autentické podobě, včetně sochařské výzdoby. Podstatnější změnou prošel pouze nárožní pilíř s okenním rizalitem, který ztratil svůj původní bílý a zelený skleněný obklad. Zanikly i velké výkladní okno a plochý světelný skleněný přístřešek v přízemí (stopy po něm jsou na fasádě viditelné dodnes). Nespatříme již ani nápis Městská spořitelna provedený z neonových trubic, zářících v lazurové modři na průčelí do tehdejší Wilsonovy ulice (obr. 7).25 Zajímavé jsou venkovní dveře ke schodištím s kruhovými okny, které doplňuje na skle leptaný monogram spořitelny (obr. 56); obdobná se nacházejí i v nejvyšším poschodí a patří mezi Rejchlovy často užívané motivy.26 Hlavní vchod z Husovy ulice tvoří mohutný portál. Ten je obložen černým a červeným sliveneckým mramorem, zatímco vstupní hala světlým travertinem. Za ní je situována prostorná dvorana prosvětlená stropem, ve které po dokončení dominovaly dýhové obklady v kombinaci s podlahou z barevných kostek vyskládaných do geometrických tvarů.27 Vkusné jednoduché a navíc moderní

Ve Slaném Jan Rejchl navrhl třípodlažní budovu s plochou střechou a nárožním pilířem, kde se uplatňuje průnik vertikál a horizontál i struktura materiálů: mramoru, umělého kamene a textury režných neomítaných cihel. Rejchl se inspiroval holandskou architekturou, motiv neomítaných cihel užívali rovněž zmínění Jan Kotěra nebo Josef Gočár.22 Rejchlův návrh – zjednodušením formy a odstraněním ornamentu, který je nahrazen výrazem použitého materiálu – plně respektuje nový moderní umělecký směr. Nutno poznamenat, že ve své teoretické práci Rejchl nevystupuje jako zastánce funkcionalismu … jehož mechanicky členěná průčelí nás unavují svou jednotvárností,23 ale vychází z principu Gahurovy teorie estetiky archi-

21/ Po roce 1930 nebyl průnik moderní architektury mimo umělecká centra tolik zdrženlivý, jelikož po stavbě pražského Veletržního paláce (1926–1928) a soutěžích na vládní budovy v Praze se za funkcionalismus postavil československý stát. Byl oficiálně uznán za hodnotný architektonický styl, moderní směr, pod jehož vlivem měly být koncipovány nové stavby; viz Rostislav Švácha, Moderní architektura na českém venkově, in: Rostislav Švácha, Michal Kohout (eds.), Česká republika – moderní architektura, díl II., Čechy, Praha 2014, s. 9, 16.

22/ Jan Kotěra (* 1871, † 1923), studoval ve Vídni u O. Wagnera a je považován za zakladatele české moderní architektury, jejíž myšlenky prosazoval i jako profesor na pražské Akademii. Mezi jeho nejnadanější žáky na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze patřil i Josef Gočár (* 1880, † 1945), který vedl v letech 1905–1908 Kotěrův ateliér. Gočár, jeden z hlavních představitelů kubismu a rondokubismu, tvořil též v moderním puristickém a funkcionalistickém stylu.

23/ Jan Rejchl, Hana Stašková, Harmonie architektonického díla.

Dílčí úkol výzkumu Architektonická kompozice, Praha 1953, s. 8.

24/ „Harmonie je především otázkou architektonického citu.“ Tyto úvahy zastával i Jan Kotěra. František L. Gahura, Estetika architektury, Zlín 1947, s. 10. Souvislosti uvedl Ladislav Zikmund-Lender, Měřítko města: Hradec Králové v architektonické teorii a praxi Václava ml. a Jana Rejchlových, Východočeské listy historické XXXIII, 2015, s. 167–168.

25/ Čížek, Historie stavby spořitelny (pozn. 10). Řada historických fotografií se dochovala v Kronice Městské spořitelny v Slaném uložené ve sbírkách Vlastivědného muzea ve Slaném.

26/ Kruhová okna na dvoukřídlých dveřích najdeme i v bývalé Okresní hospodářské záložně v Hradci Králové (1930–1932).

27/ Pozůstatky dýhových obkladů s integrovanými částmi nábytku byly odstraněny při modernizaci pobočky po roce 2000, ve stejné době byly sloupy dvorany obloženy novým obkladem

8

6. Spořitelna ve Slaném. (foto Pavel Vychodil, 2017)

7. Spořitelna ve Slaném, 1931, kronika Městské spořitelny v Slaném. (Vlastivědné muzeum ve Slaném)

9

a účelné kancelářské zařízení dvorany vyrobila továrna Václava Faigla ve Zlonicích. Další vybavení mimo jiné pro kancelář ředitele obstaral truhlářský závod arch.

O. Smetany ve Slaném a firma Nevyhoštěný v Hradci Králové (obr. 8, 9).28 V interiéru zaujaly prvky z mosazi a osvětlovací tělesa z mléčného skla. V přízemí kromě úředních prostor byla kancelář tajemníka a ředitele spořitelny, v prvním poschodí byt ředitele, malá zasedací síň ředitelství s předsíní a prostornější zasedací síň správní rady. Okna zasedacích místností byla navržena jako zdobená.29 Moderní nábytek, dřevěné obklady stěn zajistil slánský truhlářský závod Antonína Linksfeilera. Karel Čížek dokonce tehdy uvažoval zřídit tady budoucí obrazovou galerii spořitelny, k tomu však nikdy nedošlo.30 Později zde visel rozměrný obraz s pohledem na Slaný od Karla Vika.31

8. Dvorana spořitelny, 1931, kronika Městské spořitelny v Slaném. (Vlastivědné muzeum ve Slaném)

V době slavnostního otevření spořitelny probíhaly ještě dokončovací práce na vedlejší trojpodlažní budově pro slánský okresní úřad (čp. 528) s bytem okresního hejtmana, rovněž tento projekt svěřili Janu Rejchlovi.32 Na jednoduchém průčelí bez sochařské z travertinu ve stylu vstupní haly.

28/ Firma Josefa Nevyhoštěného se podílela např. na realizaci vybavení pro muzeum podle plánů Jana Kotěry v Hradci Králové.

29/ Skleněné vitráže se dochovaly pouze z předsíně malé zasedací místnosti, dnes ve sbírkách Vlastivědného muzea ve Slaném.

30/ Čížek, Historie stavby spořitelny (pozn. 10).

31/ Přibyl, Černušáková, Umělci slánské Trhliny I. (pozn. 3), s. 24–25. Obraz dnes visí v zasedací místnosti Městského úřadu ve Slaném (bývalá Občanská záložna, Velvarská čp. 136), kam byl přenesen společně se čtrnáctimístným stolem správní rady spořitelny.

32/ K rozšíření došlo kvůli reorganizaci státní správy z roku 1927.

Již následujícího roku spořitelna zahájila v této věci jednání s městskou radou. Teprve však na jaře 1929 došlo k dohodě a Jan Rejchl zaslal spořitelně plány. Ta na své náklady realizovala stavbu, kterou pak město s dotací státu a okresu od ní odkoupilo.

9. Kancelář tajemníka v přízemí spořitelny, 1931, kronika Městské spořitelny v Slaném.

(Vlastivědné muzeum ve Slaném) 10

výzdoby se měla obdobně jako na spořitelně uplatňovat režná cihla, ale po návštěvě architekta J. Starého z ministerstva veřejných prací od tohoto záměru upustili a aplikovali tvrdou břízolitovou omítku. Přízemí doplnil žulový obklad, který barevně odpovídal historizující fasádě okresního domu (čp. 644) od architekta Jana Vejrycha.33 Zajímavé je, že ideový plán přístavby zahrnul Rejchl již do svého soutěžního projektu spořitelny, ačkoliv v podmínkách zadání to přímo stanoveno nebylo. Ve Slaném se přesvědčili o kvalitách architekta natolik, že u něj v roce 1931 objednali i třetí zakázku, a to návrh hudební školy (Politických vězňů čp. 1160).

Sochařská výzdoba Václava Nejtka Architektonický výraz spořitelny dotváří pozoruhodná sochařská výzdoba z ateliéru Václava Nejtka (obr. 10).34 Na průčelí z režného červeného zdiva vyniká jeho městský znak35 z bílého mramoru Spořitelna přispěla městu darováním pozemku a poskytnutím půjčky s minimálním úrokem. Plány jsou uloženy v archivu stavebního úřadu, Městský úřad Slaný, složka domu čp. 528.

33/ Tamtéž, záznam ze dne 16. 11. 1931.

34/ Václav Nejtek (* 1899, † 1958), moskevský rodák, který se také v Rusku učil u svého strýce Antonína Hraběte řezbářem a pozlacovačem. V Čechách studoval u sochařů Bohumila Kafky a Josefa Mařatky, od nichž přejal tvorbu v realistické myslbekovské tradici inspirované renesancí a klasicismem s prvky snivého symbolismu. Od roku 1934 se účastnil členských výstav Jednoty umělců výtvarných. Nejtek se výrazně prosadil právě ve Slaném; výjimečné jsou jeho sochařské portréty – Antonína Hraběte, Václava Fialy a Václava Smetáčka. Srv. Přibyl, Černušáková, Umělci slánské Trhliny I. (pozn. 3), s. 18.

35/ Sádrový model je uložen ve sbírkách Vlastivědného muzea ve Slaném, inv. č. O-250. Podle zadání soutěže měl být na budově … z ušlechtilého kamene vytesaný nebo kovový znak města, a že mohou, ale nemusí býti zde umístěny asi dvě kamenné alegorie na práci a spořivost …

10. Sochař Václav Nejtek, kronika Městské spořitelny v Slaném. (Vlastivědné muzeum ve Slaném)

11

a budova vrcholí kamenným sousoším na nároží – alegorií Spořivosti (obr. 11). Tu představuje postava ženy v lehkém kontrapostu, s odhalenou horní částí těla a s pokrčenou rukou vyzdvihující plody země, symbol hojnosti. Po jejím boku stojí chlapec36 s pokladničkou, symbolem spořivosti. U jeho nohou se nachází model bývalé Lounské brány ve Slaném, kterou v roce 1835 zbořili a jejíž půdorys je dnes alespoň naznačen v dlažbě před spořitelnou. Nároží budovy bylo za války poškozeno, proto bylo sousoší hrozící zřícením dne 7. října 1958 sneseno a teprve 12. května 1994 se v restaurované podobě vrátilo zpět na původní místo.

Podle Nejtkova návrhu též zhotovili z tombakového plechu nad vchodem oboustranný reliéf zobrazující tři mladé nahé dívky.37 Spolu s kovovým mřížovým portálem a dalšími předměty z bronzu byl zadán firmě Koubar a Vinklat v Praze.38 S vlastní stavbou souvisí Nejtkův rozměrný reliéf z bílého mramoru umístěný ve vstupní hale a připomínající položení základního kamene slánské spořitelny dne 12. června 1930 (obr.

12). S jistotou lze rozpoznat první figuru zleva v pracovním oděvu s cihlou a zednickou lžící v ruce, jde o ředitele spořitelny Karla Čížka, v jehož blízkosti stojí jeho dcera, tehdy dvanáctiletá Alena Čížková.39 11. Václav Nejtek, sousoší Spořivosti, kol. r. 1930. (foto Markéta Škrancová, 2017)

36/ Nejtkovi pro sochu chlapce stál modelem pozdější historik umění Vladimír Fiala, syn grafika a malíře Václava Fialy. Viz Vladimír Přibyl, O soše Spořivosti a dlouhonohém chlapci, Slánská radnice, 2009, č. 4, s. 15.

37/ Zajímavé je, že tentýž motiv se nachází i na nerealizovaném Nejtkově návrhu skulptury pro slaný pramen (1943). K stěžejnímu tématu s regionálním akcentem se vrací i při tvorbě reliéfu zobrazujícího legendu o nalezení slaného pramene (1942), dnes zavěšeného v zasedací místnosti Městského úřadu ve Slaném.

38/ Čížek, Historie stavby spořitelny (pozn. 10).

39/ Víšek, Osudy slánského patriota Karla Čížka a jeho rodiny (pozn. 9), s. 125.

Postava políra, mladého muže s kružidlem, představuje architekta Jana Rejchla.40 40/ Postavy zedníka a políra jsou označeny v náčrtku spolu s rozměry reliéfu, které Jan Rejchl s Václavem Nejtkem dojednal v Hradci Králové 4. 8. 1931. V téže době vzniká portrét Jana Rejchla i na reliéfovém vlysu Národní banky československé v Hradci Králové od místního akademického sochaře Josefa Škody. Další postavy slánského reliéfu představují patrně některé z osobností,

12

12. Václav Nejtek, reliéf Položení základního kamene slánské spořitelny dne 12. června 1930, kol. r. 1930. (foto Pavel Vychodil, 2017)

13

Barevné vitráže oken podle návrhů Jaroslava Vojny a leptané sklo Háskovo Jestliže hovoříme o vybavení interiérů, nelze opomenout ani ztvárnění oken ve vestibulu, dvoraně a zasedacích síních s předsíní. Nejprve vedení spořitelny neúspěšně jednalo s předním uměleckoprůmyslovým výtvarníkem Františkem Kyselou, nato se obrátilo na tehdy ještě velice mladého Jaroslava Vojnu,41 který pohotově vytvořil v červenci roku 1931 řadu skic.42 Jeho umělecký projev navazoval na malebný kresebný styl Mikoláše Alše. Nad vchodem z vestibulu do dvorany uvažoval o velké vitráži s panoramatem Slaného a po stranách o alegoriích spořivosti, práce a bezpečnosti (obr. 13). Úzká okna směrem z dvorany a úřadoven do předsíně a čekárny měla zobrazovat květiny a slánské motivy (obr. 14).43 Na šestici čtvercových oken úřadovny směrem do ulice navrhoval výjevy práce na poli (obr. 15) a na dalších pěti půlených větších oknech směrem do dvora – průmysl a trh na náměstí. Výtvarně pojednaná okna měla být i v zasedacích síních (obr. 16), pouze ve velké síni se již nemělo jednat o barevné provedení, ale skladbu matných a průhledných skel. Zajímavá byla ikonografie, neboť se kladl důraz na historii města, uvažova-

13. Jaroslav Vojna, skica okna vstupu z vestibulu do dvorany, 1931. (soukromá sbírka) lo se o idealizovaných portrétech významných slánských osobností – Daniela Vepřka, Jana Šultyse z Felsdorfu a starosty Antonína Prügla, který byl pokládán za představitele rozvoje a hospodářské prosperity na konci 19. století.

Na doporučení zadavatelů byly též doplněny siluety Řípu a Hazmburku, které měly zdůraznit Slaný jako město na Podřipsku. Okna však nakonec nebyla realizována, i když z korespondence vyplývá, že je vedení spořitelny přijalo poměrně příznivě. Nutno poznamenat, že okna byla svým výtvarným pojetím spíše vhodná pro historizující architekturu než pro moderní stavbu jednoduchých linií. Zhotoveny byly nakonec patrně pouze tři dvoudílné Vojnovy barevné vitráže – městský znak, Pražská a Velvarská brána, které instalovali do předsíně malé zasedací síně (obr. 17).

Záhy však bylo zřejmé, že nepropouštějí dostatek světla, a tak se od výroby dalších barevných oken upustilo.44

které byly k aktu pozvány, tj. členy spořitelního výboru, městské rady, podnikatele stavby a stavební dozorce; lze též uvažovat i o váženém slánském rodáku – řediteli Zemské banky a starostovi Jednoty českých střádalů Františku Procházkovi.

41/ K této výzdobě stručně viz Vladimír Přibyl, Olga Černušáková, Okna slánské spořitelny, Památky Slaného a Slánska (1.), Slaný 2012. O Jaroslavu Vojnovi a Slaném viz kapitola II. tohoto průvodce „Jihočeští malíři ve Slaném“.

42/ Podklady společně hodnotili Karel Čížek, ředitel pobočky, jeho bratr Josef Čížek a slánský znalec výtvarného umění Josef Kylies.

43/ Do erbu vsazený kostel sv. Gotharda, klášterní kostel Nejsvětější Trojice, kříže na Slánské hoře a radniční věž.

44/ Nerealizované návrhy vitráží se nalézají na 18 kartonech uložených ve sbírkách Vlastivědného muzea ve Slaném, inv. č. O-404. Vojnovy skici pro okna vstupu z vestibulu do dvorany,

14

14. Jaroslav Vojna, návrhy oken z dvorany a úřadoven do předsíně a čekárny, 1931. (Vlastivědné muzeum ve Slaném)

15. Jaroslav Vojna, návrhy oken z úřadoven do ulice, 1931. (Vlastivědné muzeum ve Slaném) 15

16

16. Jaroslav Vojna, návrhy oken malé zasedací místnosti, 1931. (Vlastivědné muzeum ve Slaném)

17

17. Jaroslav Vojna, okna předsíně malé zasedací místnosti, po r. 1931. (foto Pavel Vychodil, 2017)

18

Jan Rejchl v srpnu roku 1931 píše Karlu Čížkovi, že návrhy pro okna dvorany měl tehdy připravit malíř Heřman z Hradce Králové. Do jaké míry byl tento záměr uskutečněn, již dnes nedokážeme zjistit. Skutečností je, že bylo v té době odloženo i pořízení leptaných oken do zasedací síně a došlo k němu až v roce 1943, tedy rok po odchodu Karla Čížka do penze. Jejich autorem je významný sklářský výtvarník Alois Hásek (obr. 18),45 od něhož pochází celkem devět úzkých tabulí pro trojici trojdílných oken s alegorickými kresbami zemědělství, průmyslu, řemesel a spořivosti (obr. 19). Dodnes se z nich dochovala pouze čtveřice připomínající zemědělství, sadařství, hornictví a průmysl;46 ostatní patrně zanikla po roce 1948. Avšak do dvora a velké zasedací síně jsou dochovány v korespondenci ze soukromého archivu.

45/ Alois Hásek (* 1906, † 1960), sklář, sochař a výtvarník, absolvent železnobrodské školy, kde se specializoval na rytí skla pod vedením Ladislava Přenosila. Od roku 1926 navštěvoval Uměleckoprůmyslovou školu v Praze, kde se mu věnoval profesor Josef Drahoňovský, jenž měl zásadní podíl na vzniku skláře-výtvarníka. Jeho umělecký rozvoj ovlivnili i další významní profesoři – František Kysela a Jaroslav Horejc. Po absolutoriu studoval v Paříži, kde pracoval jako rytec ve sklárně Saint Denis.

Po návratu z Paříže se nakonec trvale usadil v rodném Vysokém nad Jizerou a úzce spolupracoval s Josefem Drahoňovským. Alois Hásek se rovněž věnoval malbě a vytvořil řadu drobných plastik v pálené hlíně, je autorem reliéfního portrétu spisovatele Antala Staška na jeho rodném domě ve Stanovém. Po roce 1945 působil na Střední škole sklářské v Kamenickém Šenově, od roku 1952 v Železném Brodě, kde vedle školních „povinností“ byl činný i ve vývojovém středisku, které vedl sklářský výtvarník Jaroslav Brychta. Viz např. Miroslav Cogan, Josef Drahoňovský a jeho žáci, Muzeum Českého ráje v Turnově, 2007, nestr. Ze záznamů Karla Čížka víme, že v lednu 1939 pobýval ve Vysokém nad Jizerou, kde měl přátele, a to včetně umělce glyptika Aloise Háska; téhož roku v létě zavítal i do sklářské školy v Železném Brodě.

Tehdy se asi také v jeho hlavě zrodil nápad zadat výzdobu zasedací síně správní rady spořitelny právě Aloisi Háskovi.

46/ Dnes po restaurování vystaveny v přízemí pobočky České spořitelny ve Slaném.

19

18. Sklářský výtvarník Alois Hásek.

(Archiv Střední uměleckoprůmyslové školy sklářské Kamenický Šenov) i toto torzo vypovídá nejen o umu Aloise Háska, ale i o vytříbeném vkusu vedení tehdejší spořitelny.

Mezi rozsáhlé aktivity spořitelny na poli výtvarného umění patří také ilustrované ročenky a zejména nástěnné kalendáře, na nichž se svými kresbami podíleli Karel Vik, Antonín Majer (obr. 20) nebo Jindřich Bubeníček. Výkladce spořitelny byly kultivovaně komerčně zdobeny podle návrhů Jaroslava Vojny (obr. 21, 22).

(Markéta Škrancová)

19. Alois Hásek, okna velké zasedací místnosti, 1943. (Město Slaný)

20

21. Jaroslav Vojna, návrh pro výzdobu výlohy spořitelny, kresba v záhlaví dopisu Josefu Čížkovi (25. 6. 1934). (soukromá sbírka)

20. Antonín Majer, kalendář Městské spořitelny v Slaném, 1938. (Vlastivědné muzeum ve Slaném) 22. Jaroslav Vojna, výzdoba výlohy spořitelny, kronika Městské spořitelny v Slaném. (Vlastivědné muzeum ve Slaném)

21

II. Jihočeští malíři ve Slaném Richard Lauda – malíř Táborska Prvním jihočeským malířem, který přijal pozvání trhlinářů,47 byl Richard Lauda (obr. 23),48 jenž ve svém díle osobitou výtvarnou mluvou zachytil Táborsko, zejména sociální témata života prostých lidí. Ve Slaném se setkal se svými krajany z Mladé Vožice: Věrou Čížkovou (roz. Maříkovskou), manželkou 47/ O činnosti Trhliny vypovídají kroniky, první díl – v textu Trhlina (I.) – zahrnuje léta 1936–1938 a druhý – Trhlina (II.) – léta 1938–1944. V těchto pamětnicích jsou zaznamenána, a to s osobitým smyslem pro humor, všechna setkání (podle počtu účastníků a významu dělena na „škudlinku“, „trhlinu“ a „rozsedlinu“) a popsány návštěvy hostů (hollaristé, Ludvík Kuba, Jaroslav Vojna atd.).

48/ Richard Lauda (* 1873, † 1929), rodák z Jistebnice u Tábora, studoval v letech 1895–1901 na pražské Akademii u profesora Maxe Pirnera, u T. F. Šimona se pak zdokonaloval v grafice, zejména v technice leptu. Věnoval se i výtvarné práci pro děti, v roce 1903 vznikla publikace Radosti malých, inspiroval se zde sice anglickými obrázkovými knihami, ale sám si zvolil ryze národní přístup; tato kniha bývá pokládána za mezník naší ilustrované tvorby pro děti. Od roku 1925 žil v Táboře, kde se výrazně podílel na kulturním a společenském životě. Jako jeden z organizátorů velké „Jihočeské výstavy“ v Táboře v létě 1929 obětavě po silné bouři 4. 7., která ničila pavilony na břehu rybníku Jordán, zachraňoval vystavená díla, silně přitom prochladl, nato ulehl a za tři týdny – 24. 7. – zemřel na zápal plic (Em. Janoušek, Richard Lauda odešel, Národní osvobození, 26. 7. 1929).

O Richardu Laudovi viz např. FŽ (František Žákavec), Malíř Richard Lauda, Umění (Štenc) II, 1929, č. 11, s. 555–556; Blanka Stehlíková, Richard Lauda, Radosti malých, ilustrace pro děti, výstavní katalog k 110. výročí narození umělce, Alšova jihočeská galerie v Hluboké nad Vltavou, duben 1983.

23. Malíř Richard Lauda. (soukromá sbírka) Karla Čížka, jejíž pěkný Laudův portrét se dochoval v soukromé sbírce (obr. 24), a prof. Karlem Schätingerem, ředitelem gymnázia z Roudnice; Lauda se dříve v Mladé Vožici učil kupcem u jeho otce.

Ve Slaném v roce 1926 a práce pro spořitelnu Přímé písemné kontakty umělce s vedením spořitelny máme doloženy z počátku roku 1926, tehdy se již uvažovalo o nové budově a Lauda se snažil získat při její výzdobě rozsáhlejší objednávku. V dub22

24. Richard Lauda, Věra Čížková, roz. Maříkovská, 1926. (soukromá sbírka)

25. Plakát výstavy Richarda Laudy ve Slaném, 1926.

(Vlastivědné muzeum ve Slaném)

nu téhož roku už znal konkrétní zadání – namalovat pohled na Slaný v „nadějných“, a to nejlépe jarních barvách.49 V té době také zhotovil znak města Slaného; jeho provedení se skutečně ujalo, dodnes je často reprodukován.

Na Laudově výstavě ve Slaném, která proběhla ve Fügnerově sále sokolovny od 24. října do 7. listopadu 1926 (obr. 25), bylo shromážděno na sto artefaktů, a to převážně olejomaleb. I když většina exponátů pocházela z jeho rodného kraje, důležitou skupinu představovalo i sedm olejů se slánskými náměty, z nichž dva – Pohled na Slaný od jihu (1926) (obr. 26)50

49/ Malíř pobýval ve Slaném 26. a 27. 6. Jak poznamenal Karel Čížek ve své Pamětní knize (1918–1954), vedle práce na obrazech si našel čas, aby se spolu zúčastnili cvičení sokolského dorostu.

50/ Dnes patří České spořitelně, a. s., inv. č. 81590.

23

26. Richard Lauda, Pohled na Slaný od jihu, 1926. (Česká spořitelna, a. s.)

24

27. Richard Lauda, Pohled na Slaný od Slánské hory, 1926. (Vlastivědné muzeum ve Slaném)

25

a Pohled na Slaný od Slánské hory (1926) (obr. 27)51 – se dostaly do majetku spořitelny.52 Současně byla prezentována i rozměrná kolorovaná kresba Matka (1919) (obr. 28), jež je uměleckou výpovědí o životě na jihu Čech. Tento obraz později koupil Josef Čížek.53 Patrně v té době věnoval malíř slánským sokolům i soutěžní návrh plakátu Osmého všesokolského sletu České jaro (1926).54 Richard Lauda nabídl Karlu Čížkovi,55 že by pro Slaný připravil sérii grafických listů, podobnou té, kterou si objednalo město Tábor (1924), z tohoto záměru však sešlo.

si postěžoval v dopise do Slaného na samém sklonku roku 1926, zakázek bylo málo.56 A tak snad i díky přímluvě slánských přátel se Lauda podílel na ilustrování ročenek Spolku českých spořitelen. Vše ale náhle přetrhlo jeho úmrtí. Zůstaly jen smutné dopisy jeho ženy, nyní opuštěné a zoufalé, s dětmi a řadou dluhů.

Plna bolesti líčí poslední dny manžela a po několika měsících se obrací do Slaného s prosbou o podporu při prodeji Laudových obrazů se slánskými tématy.57 O památku svého muže však pečovala pořád, v posledním dopise Karlu Čížkovi děkuje za pomoc při soupisu jeho prací.58 Josef Kylies po smrti Laudy poznamenal, že to byl malíř … který vyrůstal z podstaty rodného kmene a rodné půdy, bez koketování s novodobým uměleckým pokusnictvím západníků, kteří jsou zásadně toho mínění, že co nemá punc Paříže, není uměním. Lauda však zůstal věren jihočeským políčkům a vrostlým do nich sukovitým sedláčkům, maloval s láskou senoseče, žně, dobývání brambor i řepy, pastvu a vůbec všechny motivy, z nichž se skládá život venkovského člověka … své zemi zůstal věrný až do posledního dechu …59

Po slánské výstavě O další kooperaci se spořitelnou usiloval Richard Lauda nadále, a to i proto, že jeho ekonomická situace byla velmi špatná. Splácel půjčky na postavení rodinného domu (Tábor, Podhradí čp. 1272), a jak 51/ Ve sbírkách Vlastivědného muzea ve Slaném, inv. č. O-375.

52/ Viz příležitostný tisk se soupisem vystavených děl – Výstava malíře a grafika Richarda Laudy v Slaném, tisk Kočka a spol., Slaný. V seznamu se uvádí sedm olejomaleb se slánskými motivy.

Vedle dvou citovaných maleb šlo o následující dnes neznámá plátna: Pohled na město přes lomy, Pohled na město od severozápadu, Pohled na město od západu, Pohled na město od jihozápadu, Pohled na město z gymnasia. Ve sbírkách Vlastivědného muzea ve Slaném se nacházejí nejen některé přípravné kresby (Kostel sv. Gotharda, Pohled na město přes lomy) k těmto obrazům, ale i jiné Laudovy studie – Kříže na Slánské hoře, Františkánský kostel v Slaném.

53/ Josef Čížek vlastnil některá Laudova díla již od roku 1920 (kolekci leptů jihočeských motivů), jeho sbírka se rozrostla v roce 1926 o album leptů Tábor a o dvě lavírované kresby Kácení dříví na Chodsku a Sečení a dále v roce 1928 o cyklus šesti leptů Stavba mostu přes Lužnici v Bechyni, později získal Josef Čížek i litografii Matky, kterou nazývá ve svém inventáři „Jihočeskou Madonou“.

54/ Návrh plakátu je dodnes v přízemním vestibulu slánské sokolovny.

55/ Laudův dopis Karlu Čížkovi (17. 10. 1926).

56/ Laudův dopis Karlu Čížkovi (11. 11. 1926), ve kterém malíř objasňuje, jak zabředl do dluhů (nedostávalo se mu 39 000 Kč), přičemž v dalším psaní Karlu Čížkovi (30. 12. 1926) s povzdechem uvádí, že je vše při starém … kšefty jsou mizerné (na Vánoce jsem prodal všeho všudy za 2600 prací, samých drobností) …

57/ Dopis M. Laudové Karlu Čížkovi (8. 8. 1929), ve kterém přibližuje odchod malíře na věčnost, a další psaní (3. 10. 1930) s postesknutím, jak se jen těžko s malými dětmi protlouká životem. Tehdy také nabízí Karlu Čížkovi některé kresby ze Slaného, které se nalézaly v pozůstalosti malíře.

58/ Dopis M. Laudové Karlu Čížkovi (24. 9. 1955).

59/ Josef Kylies, Bratr Richard Lauda, malíř z Tábora mrtev, rukopis.

26

28. Richard Lauda, Matka, 1919. (soukromĂĄ sbĂ­rka)

27

Jaroslav Vojna – následovník Mikoláše Alše Dalším umělcem, kterého je nutné zmínit v souvislosti s Trhlinou, je pohotový kreslíř a následovník Mikoláše Alše – Jaroslav Vojna (obr. 29, 30).60 Vojna nevytvořil pro Slaný nějaké zásadní dílo, jež bychom mohli dosud obdivovat. Jeho kresby, které kdysi krášlily výkladní skříně zdejší spořitelny, zanikly a z jeho hodnotnějších návrhů (např. barevná okna pro spořitelnu) jich bylo realizováno málo. Podstatnější ohlas měla jeho slánská přehlídka v roce 1936. O jeho vztahu k městu a ke zdejším lidem, kteří jej podporovali při startu jeho umělecké dráhy, vypovídají Vojnovy dopisy.

Začátek v Týně nad Vltavou V roce 1930 zavítal Josef Čížek do Týna nad Vltavou. Na náměstí uviděl plakát výstavy Jaroslava Vojny v tamní škole, kterou navštívil. Ve svých pamětech uvádí, 61

60/ Jaroslav Vojna (* 1909, † 1974), rodák z Týna nad Vltavou, syn městského architekta a stavitele. Podstatně jej ovlivnilo rodinné prostředí – dům plný knih a truhla s loutkami, obdivoval dílo loutkáře Matěje Kopeckého. Oblíbil si i tvorbu Mikuláše Alše, k jehož pokorným ctitelům patřil. V roce 1941 si vzal za ženu dokonce Alšovu vnučku Ludmilu. Navštěvoval Uměleckoprůmyslovou školu v Praze a posléze Akademii výtvarných umění (studoval u T. F. Šimona). Vedle kresby, kterou učil na odborných školách, se věnoval také grafice. Ilustroval řadu knih (Karel Dewetter, Josef Hais-Týnecký, J. B. Čapek). Jaroslav Vojna zemřel 8. 7. 1974. Závěr jeho pozemské pouti nebyl nijak radostný. Jak sám píše ve svých pamětech, pobíral pouze 869 Kčs důchodu, a protože nebyl členem Svazu českých výtvarných umělců, nemohl své kresby prodávat … deset let jsem studoval malířství a nyní nesmím nic prodat … stýskal si. Vojnovy vzpomínky (strojopis, 10 stran) uloženy v Městském muzeu v Týně nad Vltavou, které spravuje rozsáhlou Vojnovu pozůstalost (fotografie, korespondenci, obrazy); za tyto informace děkujeme Martině Sudové, pracovnici uvedeného muzea.

61/ Trhlina (I.), s. 44.

29. Jaroslav Vojna s Josefem Čížkem. (soukromá sbírka)

28

31. Jaroslav Vojna, „U Kaňků“ v Slaném, kresba v záhlaví dopisu Josefu Čížkovi (5. 7. 1935). (soukromá sbírka)

30. Jaroslav Vojna a jeho oblíbené loutky. (soukromá sbírka)

že bylo možné si odtud odnést v aktovce všechna díla, aniž by si toho kdokoliv všiml. Vojnova tvorba se mu velice líbila, a tak se ptal na rynku po malíři. Jan Pinc, ředitel tamního lesního úřadu, sdělil Čížkovi požadované informace a vrátil se s ním do expozice. Čížek si vybral na třicet Vojnových kreseb. Jan Pinc jen žasl, hned běžel za Vojnou a řekl mu: „Člověče, byl tady nějaký fabrikant a skoupil celou výstavu, přijde ještě jednou v neděli.“

V neděli se Josef Čížek s Vojnou sešel; to setkání mělo, jak se později ukázalo, pro Jaroslava Vojnu zásadní význam, započala se tak dlouholetá plodná spolupráce.

Slánské motivy ve Vojnově korespondenci a výstava v roce 1936 Když procházíme hojnou Vojnovu korespondenci s bratry Čížkovými, konstatujeme, že „co Voj29

32. Jaroslav Vojna, kancelář dřevaře Josefa Čížka, kresba v záhlaví dopisu Josefu Čížkovi (5. 6. 1935). (soukromá sbírka) 30

nův dopis, to jeho kresba“. Na jeho nejstarších listech určitě zaujmou vojenské motivy z Bánské Bystrice (odbýval si zde základní vojenskou službu), později kresby šohajů z pobytu v Uherském Hradišti. Často se zmiňuje o Mikoláši Alšovi, u jehož hrobu se pravidelně zastavoval. V záhlavích psaní jednou oceňujeme brilantně načrtnuté pohádkové bytosti (vodníky, čaroděje), jindy překvapí architektura (věž táborského Kotnova a tamní vysoký děkanský kostel) a také zvířata (hravá koťata, třeboňští kapři, koně na polích). Ve Vojnových dopisech se objevují i slánské památky, třeba ještě z doby strávené v Bánské Bystrici starozákonní král David s komentářem, že vzpomíná na kouzelnou barokní sochu tohoto krále na zpovědnici ve sv. Gothardu.62 A nejvíce nás pobaví téměř komiksové kresby života ve Slaném, např. pohled do holičské oficíny U Kaňků,63 kde nepoznán diskutuje s „klukem holičským“ (obr. 31), nebo kancelář Josefa Čížka, kde se scházela Trhlina (obr. 32).64 Slánskou výstavu Jaroslava Vojny zahájili 6. září 1936 (obr. 33),65 vernisáže se zúčastnili i jeho přátelé – zmíněný Ing. Jan Pinc a pan Kokeš. Přehlídka, jež trvala do 14. září, byla úspěšná, a jak podtrhují dobové zprávy, „srozumitelná“ širokému publiku, proto se také většina vystavených kreseb prodala. Jaroslav Vojna přijel do Slaného opět 26. října 1938.66

62/ Vojnův dopis Josefu Čížkovi (12. 12. 1935).

63/ Vojnův dopis Josefu Čížkovi (5. 7. 1935).

64/ Vojnův dopis Josefu Čížkovi (5. 6. 1935).

65/ Kylies (I.), s. 24, 27, 28. Josef Kylies (* 1890, † 1946), sokolský činovník, malíř, hudebník, jeden z hlavních organizátorů kulturního dění ve Slaném, napsal čtyřdílné vzpomínky Sny a život z let 1934–1946 (přičemž I. díl zahrnuje období 22. 2. 1934 – 26. 7.

1936, II. díl 26. 7. 1936 – 28. 10. 1938, III. díl 8. 11. 1938 – 1942, IV. díl 4. 3. 1942 – únor 1946; citujeme Kylies (I.), Kylies (II.) atd.).

66/ Trhlina (II.), nestr.

33. Plakát výstavy Jaroslava Vojny ve Slaném, 1936.

(Vlastivědné muzeum ve Slaném)

31

Josef Krejsa – malíř z jihočeského Husince Třetím Jihočechem, jenž udržoval styky s trhlináři, byl předčasně zesnulý malíř Josef Krejsa (obr. 34),67 který se nesmazatelně vryl do srdcí Slánských. Krejsa měl pohnuté mládí. Již na škole ve Vlachově Březí se rozhodl stát se malířem, kterým se také začal učit. Nejprve u Boška ve Vodňanech, u něhož byl spíše pomocným dělníkem než učedníkem, poté u malíře dekorací Františka Kováře v Netolicích, kde už skutečně maloval.68 Přišel však rok 1914 a válka. Krejsa narukoval na ruskou frontu, z níž se pokusil utéci, ale byl chycen a poslán do zajateckého tábora v Itálii. Zapojil se do protirakouského odboje a na konci války, roku 1918, se vrátil domů.

Josef Čížek se s ním seznámil již kolem roku 1925, a to u lakýrníka Černého, u něhož Krejsa maloval reklamy a vývěsní štíty. A byl to právě Josef Čížek, který v něm odhalil talent, stál tak u zrodu další umělecké osobnosti, jež obohatila i město Slaný o řadu zajímavých děl.

34. Malíř Josef Krejsa. (Město Husinec) patrně na přání Josefa Čížka. Krejsa zachytil kouzelné zákoutí slánské minulosti – křižovatku ulic Záfortenské a U Kříže s hostincem U Čížků.70 Jeho početná kolekce děl ze slánské sokolovny vzala po roce 1939 za své.71 Zachovalo se tu jen plátno U Blahotic z roku 1929 (obr. 39), ze soukromých sbírek se vynořily krajinné skici – Pohled ze Slánské hory k Blahoticím (asi 1928) (obr. 40) a Pohled ze Slánské hory na Slaný (asi 1928) (obr. 41), důležité drobnosti pro ikonografii města.72

Slánské obrazy Z kvalitních Krejsových obrazů vytvořených kolem roku 1935 lze upozornit na rozměrný pohled na Slaný od Ovčár (obr. 35),69 Interiér františkánského kostela ve Slaném (obr. 36) a Fričovu ulici ve Slaném (obr. 37). Zejména interiér kostela je pro nás cenným dokladem zaniklé atmosféry pobožností u františkánů. Další Krejsovou prací je kvaš Ve Slaném – U kříže za fortnou z roku 1930 (obr. 38), který vznikl

70/ Kříž zde vztyčili v květnu 1834 a do jeho základů vložili kousek ostatku sv. Františka. V hostinci U Čížků se od roku 1879 scházela pestrá společnost, která si v roce 1886 dala název podle zaniklé osady Obec Všehlušice. Před demolicí této části města v 60. letech minulého století byl kříž přenesen k františkánskému klášteru, kde dodnes stojí jeho kamenný sokl.

71/ Sdělení slánského publicisty a starosty Sokola Libora Dobnera.

72/ Ve sbírce Josefa Čížka se nacházely ještě další Krejsovy práce se slánskou tématikou – Partie z Ovčár (1929), Vinařického ulice

67/ Josef Krejsa (* 1896, † 1941), rodák z jihočeského Husince, studoval malbu na Akademii u Maxe Pirnera. Nejnověji a podnětně o Krejsovi viz Václav Kinský, Madonka v lese / Zpráva o životě a díle Josefa Krejsy malíře a grafika Šumavy, Písek 2006.

68/ Tamtéž, s. 12–15.

69/ Obraz (inv. č. O-976), včetně studie k tomuto plátnu (inv. č. O-776), je ve sbírkách slánského muzea.

32

Poslední Krejsova výstava ve Slaném (1935)

Tak jsem se dostal do Slaného. Maloval jsem tam tehdy nějaké tygry a kuny pro nějakého kožešníka na Kladno. Návštěvy se opakovaly za tím účelem častěji a tu po poznání vnějšího vzhledu města a kraje dostával jsem hlad poznat Slaný a kraj vnitřně. Zvěděv, že ve Slaném je několik rodin, které mají rády obrazy, sehnal jsem v Praze asi tři obrazy dobrých malířů a pokoušel jsem se je nabídnout ke koupi ve Slaném, protože jsem si se svými obrazy nikam netroufal.

Josef Krejsa vystavoval ve Slaném v roce 1930,73 1931 a naposledy v roce 1935 (1.–8. prosince), přehlídku nazval Z Husova kraje. Josef Kylies chválí umělecký vzestup Krejsy, a to zejména v technice kvaše. Příchozí mohli spatřit Krejsův rodný kraj, chudá políčka, pastviny. Nepochybně upoutaly také Krejsovy barevné dřevoryty. Kylies zalitoval, že … tento Jihočech nemá vlivných „strýčků“ a ani se moc nepřátelí s pražskou kritikou …75 O to více ocenil, s jakým nasazením Krejsa bojoval, aby si i jako umělec získal jméno.

74

A byl to pan Josef Čížek, dřevař, který mi po předložení cizích obrazů řekl … Přineste svoje, když jste malíř, co nosíte cizí … Po této pobídce začal jsem malovat v nejbližším okolí Slaného … v Ovčárech, vrby a rybníček, pole kolem Slánské hory … pohled ze Slandy na město, krajinu u Vinařické hory a mnoho jiných partií.

Lákal mne kraj se svými dalekými horizonty, přeťatý sem tam nějakou věží, třeba tou zámeckou ve Smečně, nebo továrním komínem. Ve Slaném jsem nalezl hodně lásky a pochopení pro náš malířský kumšt. Několikrát jsem vystavoval ve Slaném a vždy s obojím úspěchem, morálním i hmotným. Mám na Slaný ty nejlepší vzpomínky a vždy se rád do Slaného vracím.76

Krejsovo vyznání Na sklonku roku 1940 poprosil Josef Čížek Krejsu, jako kdyby tušil konec jeho pozemské poutě, zda by se mu nevyznal ze svého vztahu ke Slanému a jeho okolí.

Krejsa se v dopise (10. prosince 1940) nejdříve omlouval, že není literárně zdatný, ale pak se rozepsal … Byl jsem pozván do Slaného, ne abych tam šel malovat nějaká díla a odnášel si slávu, ale jel jsem tam malovat reklamy. Měl jsem již v tom „fachu“ jisté zkušenosti a dosti velké známosti mezi pražskými lakýrníky a ti si mne v čas potřeby mezi sebou docela kolegiálně půjčovali. Obrazy, jak jsem je po opuštění malířských učilišť dělal a uměl, nebyly ještě takové, aby mně zaručovaly, že budu moci každý den obědvat. Proto jsem byl nucen malovat to, za co se hned platilo. Ale ani to se nemůže podceňovat, neboť měli někdy páni zaměstnavatelé své požadavky často hodně umělecké.

Krejsa jistě mínil do Slaného zavítat znovu, ale nestalo se tak, zemřel 21. dubna 1941.77 Ještě krátce před svým skonem obdržel nabídku olomouckého arcibiskupa Leopolda Prečana, aby na Moravě „pokračoval“ v malířském díle Joži Úprky a Jana Köhlera. Výmluvný důkaz toho, že se tento malíř umělecky vyšvihl, byť jeho další kariéru předčasně ukončila smrt.78

(kvaš, 1930) a Partie z Netovic (kvaš, 1930).

73/ Viz Svobodný občan ze dne 5. 12. 1930 a Světlo ze dne 12. 12.

1930. Přehlídka se uskutečnila ve dnech 6.–8. 12. a 13.–14. 12.

1930, některé jeho obrazy byly vystaveny ve výkladních skříních ve městě.

74/ Výstava probíhala ve dnech 16.–20. 12. 1931, viz Světlo ze dne 18. 12. 1931.

75/ Kylies (I.), s. 248.

76/ Opis dopisu ve sbírce Olgy Černušákové.

77/ Kylies (III.), s. 267, 268.

78/ Kinský, Madonka v lese (pozn. 67), s. 52.

33

35. Josef Krejsa, Slaný od Ovčár, kol. r. 1935. (Vlastivědné muzeum ve Slaném)

34

37. Josef Krejsa, Fričova ulice ve Slaném, kol. r. 1935.

(Vlastivědné muzeum ve Slaném)

36. Josef Krejsa, Interiér františkánského kostela ve Slaném, kol. r. 1935. (Vlastivědné muzeum ve Slaném)

38. Josef Krejsa, Ve Slaném – U kříže za fortnou, 1930. (soukromá sbírka) 35

39. Josef Krejsa, U Blahotic, 1929. (Tělocvičná jednota Sokol Slaný)

36

40. Josef Krejsa, Pohled ze Slánské hory k Blahoticím, kol. r. 1928. (soukromá sbírka)

41. Josef Krejsa, Pohled ze Slánské hory na Slaný, kol. r. 1928. (soukromá sbírka) 37

Alois Moravec – malíř jihu Čech a Šumavy Alois Moravec (obr. 42)79 se ve Slaném stavoval často, při roudnickém víně zasedal s Trhlinou, oblíbil si prostřený stůl, společnost bavil peprnými vtipy a přitom kreslil do její pamětní knihy. Avšak jihočeskou krajinu, tamní lidovou architekturu a zejména lid Moravec miloval; jejich život dokázal jedinečně zachytit na kresbách, grafikách a olejomalbách.

S trhlináři pojily Moravce srdečné a přátelské vztahy. Svědčí o tom i korespondence s Josefem Čížkem, který měl k němu asi nejblíže. Ze zaslaných lístků a dopisů, psaných s osobitým humorem, zaujme třeba Moravcem malovaná pohlednice se stehlíkem na bodláku (obr. 43), pod kterým je nápis Carduelis Myslivensis 1937. Odkazuje na básníka Ladislava Stehlíka, který učil na škole v Myslívě. Oba tito jihočeští bardové, malíř a básník, se tehdy setkali v hostinci v Myslívě a odtud pozdravili do Slaného Josefa Čížka a další trhlináře.80 Moravcova malba Myslívenský rybník (obr.

44) se ostatně také zachovala ve sbírce Josefa Čížka.

42. Alois Moravec při práci na obraze Sirotci před Slaným v r. 1425, 1941. (soukromá sbírka) lies ve svých pamětech líčí podrobně, a to s mnoha kresbami, jak se ubytovali v hostinci U Čáhů, odkud vycházeli do sousedních vsí (Otěvěk, Rankov, Borovany). Průvodcem jim byl vedle Moravce právě Ladislav Stehlík. Kylies barvitě popisuje, a to den po dni, příhody z jejich jihočeské anabáze „krajinou mýtů“81 i svébytný tvůrčí styl Aloise Moravce.82

Pro Josefa Čížka a Josefa Kyliese zůstalo nezapomenutelným zážitkem společné putování po okolí Trhových Svin v červenci 1940 (7.–13. července). Ky-

Moravcova výstava ve Slaném (1936) 79/ Alois Moravec (* 1899, † 1987), absolvent Umělecko-průmyslové školy v Praze, poté grafické speciálky Maxe Švabinského. Od roku 1936 vystavuje se Sdružením jihočeských výtvarníků. Více o jeho tvorbě viz F. V. Mokrý, Alois Moravec, Praha 1940, nejnověji Hana Krubnerová, Alois Moravec a Sdružení jihočeských výtvarníků, diplomová práce, Univerzita Palackého Olomouc, Filozofická fakulta, katedra dějin umění, 2012. Zajímavé postřehy k jeho životním osudům viz Blanka Stehlíková, Abeceda lásky, Praha 2008, s. 17–21; od téže autorky text v katalogu výstavy Zasloužilý umělec Alois Moravec, výběr z díla, Galerie Václava Špály v Praze, listopad–prosinec 1980.

80/ Pohlednice ve sbírce Olgy Černušákové, datována 10. 7. 1937.

Moravcova slánská výstava (obr. 45), kterou inicioval Josef Čížek, probíhala paralelně s pražskou 81/ Na tomto místě je třeba připomenout stejnojmennou kapitolu – Krajina mythu – knihy Ladislava Stehlíka Země zamyšlená, Praha 1947 (I. vydání), s. 281–298. Josef Kylies a Josef Čížek putovali Trhosvinenskem nejen s Aloisem Moravcem a básníkem Ladislavem Stehlíkem, ale i s pozdějším poslancem dr. Janem Bartuškou nebo muzejníkem Jaromírem Šimonem, ti všichni se v této kapitole objevují.

82/ Kylies (III.), s. 183–201.

38

43. Pohlednice Josefu Čížkovi z Myslívu s kresbou Aloise Moravce „Carduelis Myslivensis“, 1937. (soukromá sbírka)

39

44. Alois Moravec, Myslívenský rybník, 1937. (soukromá sbírka)

40

přehlídkou výtvarného sdružení Hollar v Obecním domě, kde měl malíř také několik svých děl. Josef Kylies vzpomíná na chvíle strávené v Moravcově ateliéru na Národní třídě, kde malíř a Josef Čížek vybírali obrazy do sokolovny, zatímco on měl čas si v klidu prohlédnout Moravcovy práce rozvěšené po stěnách. Hned po příjezdu do Slaného 24. října 1936 se Moravec pustil společně se zdejšími přáteli do instalace výstavy. Ten samý večer zhlédl ve slánském divadle sokolskou akademii, po které následovala večeře u Kyliese; nejvíc vzbudilo zájem vyprávění o Moravcově

dlouholetém přátelství s malířem Bohumilem Ullrychem (* 1893, † 1948), s nímž jeden čas sdílel společně i ateliér.83 Dojem z přehlídky zaznamenal Josef Kylies … Obrazy rázovitého Jihočecha, trochu drsné barevné noty, umělce zcela vyhraněného a životní silou českého venkova zrovna nabitého. Moravcovy oleje na první ráz působily na slánské obecenstvo poněkud nezvyklým dojmem, neboť jeho barevná škála má osobité, tak nějak jihočesky tvrdé ražení, a diváci většinou svým vkusem silně utkvívají v zálibě pro olej spíše líbivě detailem nasycený. Než brzo bylo vidět, jak skoro všichni znovu se vrací k některým obrazům, jak jsou zamyšleni a jak za nějakou chvíli v té zdánlivě široké podivným barevným akordem svítící malbě nalézají něco nového, nevyslovitelného, čeho není u obrazů líbivé, řemeslně uhlazené faktury. Tady mluví umělcovo nitro, mluví srdce a rodí se umění, jež tvoří zvláštní potřeby, jako na jaře vyrazí nad povrch země zrno dychtivým klíčkem do sluneční záře. Moravec, žijící v Praze, rodák z kraje Švandy dudáka, zůstává věren vesnici, na kterou se vrací při svých letních toulkách. Kreslí, leptá, ryje do dřeva a maluje prosté pasačky, houfce dobytka, silná venkovská děvčata při práci i nedělní procházce silnicí k městu, celá hudba života venkovského člověka proměněná v široký barevný záznam zní tu k vám z jeho obrazů. Široké, podivně vzdušné pohledy do údolí řek, z nichž Otavu nejvíce miluje, mohutná hruď hradu Rabí a celé to svěží vážné Pošumaví žije nějakým podivným zákonem v širokých tazích jeho tuhého štětce. Jeho krásné kresby rudkou i křídou a jeho opravdu černobílý dřevoryt jakoby přímo živelně vyjadřovaly duši tvrdého a přece tak něžného jihočeského člověka (obr. 46, 47).84

45. Plakát výstavy Aloise Moravce ve Slaném, 1936. (Vlastivědné muzeum ve Slaném)

83/ Kylies (II.), s. 50 ad.

84/ Kylies (I.), s. 117.

41

46. Alois Moravec, Na klestí, 1941. (soukromá sbírka)

42

I přes toto hodnocení umělecky vnímavého Kyliese výstava „ekonomicky“ úplně propadla, výnos ze vstupného nepokryl ani náklady na její uspořádání. A jak si posteskl Kylies, zůstalo nakonec nepsanou povinností nemnoha věrných zakoupit si nějaký Moravcův obraz, aby malíř neodjel ze Slaného úplně s prázdnou.85

ratorium odsouhlasilo jeden z Moravcových návrhů a malíř se dal do přípravy kartonu ve skutečné velikosti, kontury z něho pak s bratrem přenesli „vypícháním“ na desku.88 Moravec instruuje Slánské, že deska musí být silná, a aby se nekroutila, je třeba ji zajistit zezadu parketáží. Zároveň objasňuje postup – na dřevo se nanese vrstva plavené křídy a běloby a na takto upravenou plochu provede vlastní temperovou malbu.89 Obraz byl v květnu dokončen a slavnostně prezentován na výstavě Lepší Slaný (II.) 1. června 1941 (obr. 1).90

Největší slánský obraz (1941) V roce 1940 se členové kuratoria slánského muzea usnesli vyzdobit jeho prostor velkou historickou malbou. Vybrali téma z husitského období, konkrétně okamžik, kdy Jan Roháč z Dubé přitáhl k městu, aby jej dobyl – Sirotci před Slaným v roce 1425 (obr. 48). Asi již od počátku uvažovali o tom, že provedení zadají Aloisi Moravcovi. Roli tu sehrálo nejen několikaleté přátelství, ale i to, že Moravec byl mistrem kolorované kresby a ovládal linii. V dopise Josefu Čížkovi z konce listopadu 1940 se však podivil, že slyšel od Václava Fialy, že by on, nikoliv Moravec, měl „pomalovat“ stěnu na schodišti muzea.86 Jihočech zřejmě v pracovní tísni nevěnoval zakázce pozornost a představitelům muzea docházela trpělivost. Moravec přislíbil zaslat návrh po Vánocích 1940. Původně se tedy mělo jednat o nástěnnou malbu, ale nakonec bylo rozhodnuto nakreslit výjev na rozměrnou překližkovou desku. I když ani začátkem dubna neměl Moravec oficiální objednávku, přece jen pomalu začal, asi aby realizaci urychlil, na obraze pracovat, a to společně se svým bratrem Vojtěchem.87 V dubnu ku-

47. Alois Moravec, Na klestí, litografie, 17.5.1941. (soukromá sbírka) a Bohumilem Hübschmannem. Na tuto skutečnost se odvolával Alois Moravec, když usiloval o to, aby bratr získal nějakou práci i ve Slaném, viz dopis Josefu Čížkovi (7. 5. 1941).

88/ Moravcův dopis Josefu Čížkovi (1. 4. 1941).

89/ Moravcův dopis Josefu Čížkovi (24. 4. 1941) – píše zde, že již má připraven karton o velikosti 4,40 x 2,40 m a čeká jen na zprávu ze Slaného, kdy bude deska hotova, aby mohl začít. V dopise zmiňuje, že by byl rád, aby malba temperou na podkladu byla „průhledná“ a celek se tak blížil předloženému kolorovanému návrhu.

90/ Kylies (III.), s. 283.

85/ Řada Moravcových obrazů, kreseb a grafických listů patřila zejména Josefu Čížkovi, z jeho pozůstalosti přešly do slánských soukromých sbírek.

86/ Moravcův dopis Josefu Čížkovi (29. 11. 1940).

87/ Architekt a malíř Vojtěch Moravec (* 1904, † 1981), spolupracoval na regulačních plánech s architekty Josefem Gočárem

43

44

48. Alois Moravec, Sirotci před Slaným v r. 1425, 1941.

(Vlastivědné muzeum ve Slaném)

45

III. Jindřich Bubeníček a ženy malířky Jindřich Bubeníček – malíř slánských zákoutí Mezi první umělce, které trhlináři objevili pro Slaný, patřil i Jindřich Bubeníček (obr. 49),91 bratr proslulejšího žáka Mařákovy školy Oty Bubeníčka.

Jindřicha malby četných slánských zákoutí skutečně proslavily a byly ve Slaném také často reprodukovány.

Malíř sem přichází na pozvání Karla Čížka v červenci 192792 a Josef Kylies si zapisuje, že jeho nevšední zjev – statná postava pod širokým kloboukem a tvář s dlouhým plnovousem – evokoval husitského hejtmana tak, jak jej Slánští znali z kreseb Mikoláše Alše. Ve Slaném vytvořil Jindřich Bubeníček v letech 1927–1931 na 25 akvarelů. Odborníkem na jeho slánské dílo byl Josef Kylies,93 který poukázal na to, jak zde malíř zásadně 91/ Jindřich Bubeníček (* 1856, † 1935), syn řídícího učitele, který se chtěl stát učitelem kreslení, ale rodinné poměry mu zpočátku zabránily věnovat se umění naplno. Vše si vynahradil později, kdy se skicákem v ruce procestoval skoro celé Československo, ze Slovenska tehdejšímu ministerstvu školství dodal na 300 kreseb.

Na svých akvarelech zachytil znamenité architektonické památky řady českých měst – Čáslav, Chrudim, Tábor a Slaný. Viz Kylies (I.), s. 179.

92/ Karel Čížek, Paměti, nestr. Bubeníček ve Slaném pobývá a maluje od 3. do 16. 7.

93/ Josef Kylies, Malíř Jindřich Bubeníček ve Slaném, Slánský obzor XLVII, 1939, s. 59–64. Kyliesův soupis Bubeníčkových obrazů se slánskou tematikou: (1) Kostel sv. Trojice od západu (1927, dnes v majetku České spořitelny, a. s. /dále jen ČS/, inv. č. 80780), (2) Partie U slané vody (1927, ČS, inv. č. 80841), (3) Nádvoří domu „mouchovského“ (1927, dnes ve sbírkách Vlastivědného muzea ve Slaném /dále jen VM/, inv. č. O-93), (4) Dům

49. Malíř Jindřich Bubeníček. (soukromá sbírka)

46

51. Jindřich Bubeníček, Za Velvarskou branou, 1929.

(Vlastivědné muzeum ve Slaném)

50. Jindřich Bubeníček, Nádvoří domu „mouchovského“, 1927. (Vlastivědné muzeum ve Slaném)

47

používal techniku akvarelu, kterou dokonale ovládal, byl schopen zhotovit několik obrazů během týdne. Kylies podotýká, že na něho nepůsobí tyto akvarely nikterak plošně a že se jedná o „jadrné, šťavnaté a syté malby“. Nejvíce zdejších motivů zachytil Bubeníček v roce 1927, a to třináct, v roce 1929 tři, v roce 1930 čtyři a v roce 1931 pět. Na jeho obrazech se setkáváme se zákoutími města ze začátku minulého století. Zatímco na starších lavírovaných kresbách Karla Liebschera je Slaný podán v jakési idealizované podobě určené pro tisk, Jindřich Bubeníček nám dává zakusit nejen jeho skutečnou, ale i poetickou atmosféru (obr. 50, 51).

Ženy malířky – Pavla Vicenová-Rousová a Zdeňka Vorlová-Vlčková Ve Slaném vítali nejen umělce-muže, ale také ženy, kterým město rovněž vděčí za řadu obrazů a grafik, v nichž se zrcadlí jeho tvář. Nejblíže k dění měla asi Julie Mezerová, manželka zdejšího rodáka, architekta Aloise Mezery, o ní jsme psali v předešlém průvodci.94 Pavla Vicenová-Rousová a její kresby pro ročenku spořitelny (1927) První malířkou, která do Slaného pod patronací spořitelny přijíždí, byla Pavla Vicenová-Rousová.95 Poprvé se tak stalo 19. června 1927, kdy dorazila i se svým manželem, sochařem Františkem Rousem, podruhé pak na přelomu září a října téhož roku.96 Tehdy ji vedení spořitelny oslovilo, aby participovala na jejich ročence (1928), pro kterou připravila pohledy na náměstí, na Slánskou horu, do ulice Havířské a Vinařického.97 K posledním dvěma Vinařického ulice a Havířská ulice (obr. 52, 53) se dochovaly kolorované kresby z jejího pobytu ve Slaném.98

„nedvědovský“ s radnicí (1927, VM, inv. č. O-103), (5) Nádvoří v děkanství (1927, VM, inv. č. O-101), (6) Velvarská brána (1927, ČS, inv. č. 80638), (7) Vchod do kostela sv. Trojice (1927, VM, inv. č. O-94), (8) Slaný ze Slánské hory (1927, VM, inv. č. O-155), (9) Děkanství a dům „modletický“ (1927, ČS, inv. č. 80903), (10) Kostel sv. Gotharda od Brodu (1927, ČS, inv. č. 80382), (11) Kostel sv. Gotharda s děkanstvím (1927, nezvěstný), (12) Ulice Karla Vinařického (1927, VM, inv. č. O-154), (13) Mateřská škola s děkanským kostelem (1927, ČS, inv. č. 80714), (14) Za Velvarskou branou (1929, VM, inv. č. O-98), (15) Klášter od jihozápadu (1929, ČS, inv. č. 80595), (16) Děkanský kostel od severu (1930, ČS, inv. č. 80739), (17) Partie na potoce (1930, ČS, inv. č. 80663), (18) Františkánský hřbitov (1930, ČS, inv. č. 80687), (19) Smečenský zámek (1930, VM, inv. č. O-92), (20) Náměstí v Slaném (1931, ČS, inv. č. 80866), (21) Kolej piaristická (gymnasium) (1931, ČS, inv. č. 80499), (22) Zahrady pod horou (1931, VM, inv. č. O-96), (23) Klášter od severu (1931, VM, inv. č. O-236), (24) Hotel „Pošta“ (1931, VM, inv. č. O-153), (25) Za Velvarskou branou (1929, akvarel, původně v majetku nožíře Jaroslava Reicherta).

94/ Přibyl, Černušáková, Umělci slánské Trhliny I. (pozn. 3), s. 16–17.

95/ Pavla Vicenová-Rousová (* 1884, † 1939), studovala na Umělecko-průmyslové škole u prof. Schikanedera a později působila jako profesorka kreslení na vinohradském gymnáziu.

96/ Čížek, Paměti (pozn. 92), 28. 9. a 2. 10. 1927.

97/ Kresby později přešly z majetku spořitelny do sbírek Vlastivědného muzea ve Slaném, stejně jako i návrh obálky této ročenky, kterou doplnila autorka pérovkou portálu modletického domu. Kresby otištěny ve Slánském obzoru L, LI, LII, 1942–1944.

98/ Dnes v soukromé sbírce.

48

52. Pavla Vicenová-Rousová, Havířská ulice, kolorovaná kresba, 1927. (soukromá sbírka)

53. Pavla Vicenová-Rousová, Havířská ulice, kresba pro ročenku spořitelny, 1928. (Vlastivědné muzeum ve Slaném) 49

Zdeňka Vorlová-Vlčková, pozdrav z Moravy (1940) Ve Slaném dále vystavovala Zdeňka Vorlová-Vlčková,99 a to v roce 1940. Tato umělkyně byla nejprve v kontaktu nejen s okruhem Katolické moderny (Karel Dostál-Lutinov, Sigismund Bouška), ale i s Leošem Janáčkem a Dušanem Jurkovičem. Těžiště jejích námětů spočívá v moravském folklóru a památkách; navíc byla, stejně jako Richard Lauda, úspěšnou ilustrátorkou knih pro děti. Do Prahy se přestěhovala v roce 1921, pak od roku 1938 až do své smrti žila ve Velkém Meziříčí. Josef Kylies glosuje100 přípravu její výstavy, kterou pro Slaný zprostředkoval Karel Čížek.101 Poznamenává, že to byla dáma nadmíru pedantická a úzkostlivá, která neslevila z požadovaného detailu ani vlásku. Z jejích dopisů a pokynů si již zoufal, a když přijela do Slaného, rezignoval a jen plnil její příkazy.102 99/ Zdeňka Vorlová-Vlčková (* 1872, † 1954), studovala na Umělecko-průmyslové škole ve Vídni (1888), poté na Dámské akademii umění v Mnichově. Po studiích učila kreslení v Brně (1900) a od roku 1902 byla učitelkou na lycejní škole Vesna v Brně.

O jejím díle viz Lenka Brychtová, Malířské dílo Zdenky Vorlové-Vlčkové, bakalářská diplomová práce, Masarykova univerzita Brno, Filozofická fakulta, Ústav hudební vědy, 2011; Miloslav Fialka, Akademická malířka Zdenka Vorlová-Vlčková, Havlíčkův Brod 2014.

100/ Kylies (III.), s. 161.

101/ Snad Karla Čížka v tomto směru inspiroval pobyt na Moravě na přelomu července a srpna roku 1939; navštívil mimo jiné Luhačovice, Vlčnov (byl zde čas posvícení a plno krojů), Velehrad, Uherské Hradiště, Hodonín. Ve Slaném navíc bydlela sestra malířky Milena Králová.

102/ Kylies (III.), s. 169. Kylies píše, že … Po skončení výstavy se na všechna ta nedorozumění „Vorlová versus Kylies“ zapomnělo při bujarém večírku v Trhlině. Když se účastníci kolem půl třetí ráno na ulici rozešli, bylo řádně zatemněno. A nebylo divu, v ten den německá vojska vstoupila do Holandska, aby tak „uchránila“ jeho neutralitu před „anglicko-francouzskými štváči“. Po chvilce radosti

54. Zdeňka Vorlová-Vlčková, Hudci z Velké – Jan Trn se synem, kol. r. 1940.

(Vlastivědné muzeum ve Slaném)

50

55. Zdeňka Vorlová-Vlčková, Děkanství s kostelem sv. Gotharda, kol. r. 1940. (Vlastivědné muzeum ve Slaném) Přehlídka Zdeňky Vorlové byla otevřena 28. dubna 1940 za přítomnosti četného publika, malířky a jejího manžela, profesora latiny a řečtiny Josefa Vlčka.103 Jak však konstatoval sám „rozlámaný“ Kylies, byl to počin velmi zdařilý. Před návštěvníky defilovalo 109 obrazů, z nichž se prodalo na dvacet děl, a mohlo jich být i více, kdyby byla včas přivezena další s moravskými motivy. Z vystavené folklorní kolekce se ve sbírkách slánského muzea zachoval pozoruhodný

obraz Hudci z Velké – Jan Trn se synem (obr. 54), dále malba Jízda králů a akvarel Tří králů – ve zpodobnění dětí umělkyně skutečně vynikala. Ve Slaném pak namalovala Děkanství s kostelem sv. Gotharda (obr.

55), trochu nezvyklý, ale rozhodně působivý pohled z okna bývalé piaristické koleje. Ze slánské přehlídky se nalézají v soukromých sbírkách i její další práce, například malba, která se stala podkladem pro tisk pohlednice – Děvčata pod deštníkem, budou dožínky.104 (Vladimír Přibyl)

z života a umění se v ten moment jako šlehnutí bičem přihlásila zrůdná válečná realita …

103/ Josef Kylies, Výstava Zdenky Vorlové, Slánský obzor XLVIII, 1940, s. 77–78.

104/ Viz Fialka, Akademická malířka Zdenka Vorlová-Vlčková (pozn. 99), s. 45.

51

Slovo závěrem Letošní přehlídkou a průvodcem uzavíráme trojici výstav, které jsme věnovali úsilí trhlinářů o povznesení výtvarného vědomí ve městě pod Slánskou horou. Dnes, s odstupem doby, nezbývá než poděkovat za vše, co byli hybatelé Trhliny – Karel Čížek, Josef Čížek a Josef Kylies – schopni a ochotni pro město udělat. Cena, kterou za svou snahu zaplatili, nebyla malá – konec války trpěl Josef Kylies a Josef Čížek ve vězení v Terezíně, Josef Čížek se do Slaného již nevrátil a Kylies s podlomeným zdravím zemřel záhy v roce 1946. A jméno třetího – Karla Čížka – bylo po roce 1948 třeba vymazat z paměti Slánských. Tři výstavy, které jsme během tří let připravili, můžeme proto chápat i jako jakési dodatečné ocenění jejich práce, jejich kulturního vkladu do dějin města. A to, že nám jejich nasazení pro věc může být právě dnes aktuální výzvou, není třeba snad ani zdůrazňovat.

52

Přehled významnějších výstav, které proběhly díky aktivitě trhlinářů 1926 / 24. 10. – 7. 11. • Richard Lauda – obrazy a lepty (sokolovna) 1933 / 19. 3. – 26. 3. • Mikoláš Aleš – výstava tisků i originálů (sokolovna) 1933 / 28. 9. – 8. 10. • Umělecká beseda (sokolovna) 1934 / 9. 9. – 16. 9. • Ludvík Kuba – „Ze slovanského světa“ – výstava obrazů (sokolovna) 1934 / 2. 12. – 9. 12. • Sdružení českých umělců grafiků HOLLAR (sokolovna) 1935 / 3. 11. – 10. 11. • Čína ve Slaném – výstava čínského umění ze sbírek Vojtěcha Chytila (sokolovna) 1935 /1. 12. – 8. 12. • Josef Krejsa – „Z Husova kraje“ – výstava obrazů (sokolovna) 1936 / 6. 9. – 14. 9. • Jaroslav Vojna – obrazy a kresby (sokolovna) 1936 / 25. 10. – 1. 11. • Alois Moravec – obrazy (sokolovna) 1938 / 13. 3. – 23. 3. • T. F. Šimon – obrazy a grafiky (sokolovna) 1939 / 24. 9. – 1. 10. • Karel Vik – obrazy a kresby (sokolovna) 1940 / 28. 4. – 16. 5. • Zdenka Vorlová-Vlčková (sokolovna) 1941 / 11. 5. – 18. 5. • Výstava tří malířů – Strettiové (Občanská záložna) 1943 / 14. 3. – 21. 3. • Václav Fiala – malby, grafiky, kresby (Občanská záložna) 1943 / 18. 4. – 2. 5. • Ludvík Kuba – obrazy (škola umění) 1944 / 30. 4. – 14. 5. • Julie Mezerová – obrazy (Občanská záložna)

53

56. Monogram Městské spořitelny na vstupních dveřích schodiště. (foto Markéta Škrancová, 2017)

Poděkování Město Slaný děkuje potomkům Josefa Čížka, Karla Čížka a Josefa Kyliese za veškerou pomoc při realizaci výstavy; Boženě Frankové, PhDr. Blance Stehlíkové, CSc., doc. Ing. arch. Milanu Rejchlovi, CSc., a starostovi slánského Sokola Liboru Dobnerovi za řadu podnětů a připomínek a dále kurátorce uměleckých sbírek České spořitelny, a. s., PhDr. Duně Panenkové a manažerce slánské pobočky Šárce Turnerové za poskytnutí informací o uměleckých dílech v majetku ČS, a. s.

Umělci slánské Trhliny II. Městská spořitelna ve Slaném, malíři z jihu Čech, Jindřich Bubeníček a ženy malířky Průvodce stejnojmennou výstavou ve Vlastivědném muzeu ve Slaném (9. 9. – 4. 11. 2017)

Na titulní straně: Pavla Vicenová-Rousová, Pohled na město Slaný, 1927. (sbírka Vlastivědného muzea ve Slaném)

Text Vladimír Přibyl a Markéta Škrancová. Spolupráce Olga Černušáková. Foto Pavel Vychodil.

Grafická úprava Markéta Škrancová.

ISBN 978-80-905346-7-4

Vydalo © město Slaný 2017 za podpory Vlastivědného muzea ve Slaném a České spořitelny, a. s.

Tisk KOČKA Slaný.