Umělci slánské Trhliny (I.)

Umělci slánské Trhliny I.

Umělci slánské Trhliny I. Václav Fiala, Alois a Julie Mezerovi, Václav Nejtek, Karel Vik, T. F. Šimon a hollaristé

1. Slánští trhlináři a hollaristé – zleva K. Čížek, B. Zelenka, V. Pukl, T. F. Šimon, K. Vik a J. Čížek (kolem roku 1937). (sbírka Olgy Černušákové)

Umělci slánské Trhliny I. Touto přehlídkou obrazů, kreseb a grafiky chceme navázat na výstavu Ludvík Kuba a Slaný.1 Naší snahou je přiblížit výtvarná díla dalších umělců, kteří ve Slaném nejen vystavovali, ale také tvořili. Zásluhu na tom měli Josef Kylies,2 Josef Čížek3 a Karel Čížek4 – hlavní opory Uměleckého odboru slánského Sokola, který sami pojmenovali Trhlina.5 Malířů a grafiků se vztahem ke Slanému, a to právě díky Trhlině, je celá řada. Jak již bylo řečeno při Kubově výstavě, soudobé výtvarné umění chápali trhlináři jako podstatnou součást životního stylu ve Slaném – centru zemědělského kraje.

Představili se zde malíři jistě významní, ale vždy přicházeli s uměním sdílným širokému okru-

hu. Zajímavé je porovnat kulturní dění ve Slaném a nedalekém Kladně – v ocelovém srdci regionu.

Zatímco do Slaného přijíždí Ludvík Kuba, členové Umělecké besedy a hollaristé, v Kladně v Kračmarově galerii prezentují své práce příslušníci Skupiny 42 s kladenským Karlem Součkem. Rozdílné sociální a průmyslové prostředí obou měst sehrálo svou roli.

Letos uvedeme výběr z děl Václava Fialy, Aloise a Julie Mezerových, Václava Nejtka, Karla Vika, T. F. Šimona a některých hollaristů. Příští rok by měl být věnován zejména umělcům z jižních Čech, kteří do Slaného zajížděli – Josefu Krejsovi, Richardu Laudovi, Jaroslavu Vojnovi a Aloisi Moravcovi.

Připomeneme si tak ne zcela známou „výtvarnou historii“ města Slaného, a to v nelehkém období před II. světovou válkou a v jejím průběhu. Přestože jakýmsi vrcholem úsilí trhlinářů se staly dlouhodobé styky a přátelství s Ludvíkem Kubou, výtvarných plodů, které ve Slaném díky Trhlině uzrály, bylo mnohem víc.

Záměrem tohoto průvodce není předložit odborně sevřený text, ale reportážním způsobem nastínit setkávání umělců s jejich slánskými přáteli. Vedle faktografických údajů je zde možné najít i zdánlivě všední události, které se přihodily při realizaci výstav, a řadu postřehů „hybatelů“ kulturního života v čase, kdy se začínají stahovat nad naší vlastí hnědé mraky, které nakonec i město Slaný pohltily.

Jedinečný pramen nám poskytly vzpomínky Josefa

1/ Výstava proběhla ve spolupráci s městem Březnice v Galerii Ludvíka Kuby v Březnici 2. 5. 2015 – 2. 8. 2015, poté ve Vlastivědném muzeu ve Slaném 15. 10. 2015 – 15. 12. 2015.

2/ Josef Kylies (* 1890, † 1946), sokolský činovník, malíř, hudebník, jeden z hlavních organizátorů kulturního života ve Slaném.

3/ Josef Čížek (* 1883, † 1945), čelný představitel slánského Sokola, kulturní činitel a mecenáš umění. Na podzim roku 1944 Josefa Čížka zatkli i s Josefem Kyliesem a odvezli je do věznice v Malé pevnosti v Terezíně, kde 17. 4. 1945 skonal.

4/ Karel Čížek (* 1881, † 1959), vrchní ředitel spořitelny ve Slaném, která pod jeho vedením podporovala rozvoj umění ve městě, se výrazně podílel na aktivitě Trhliny.

5/ Nástin činnosti slánské Trhliny v průvodci loňské výstavy Ludvíka Kuby, viz Vladimír Přibyl a Olga Černušáková, Ludvík Kuba a Slaný, Průvodce stejnojmennou výstavou v Galerii Ludvíka Kuby v Březnici a ve Vlastivědném muzeu ve Slaném v roce 2015, Slaný 2015, s. 7–11.

3

Kyliese6 a kronika Trhliny;7 oba tyto rukopisné materiály navíc doprovázejí osobité Kyliesovy kresby.

Když listujeme zmíněnými pamětnicemi, korespondencí, dobovým tiskem a vidíme výtvarné práce, které kdysi defilovaly před slánským publikem, uvědomujeme si cenu odkazu trhlinářů – oni kdysi přinášeli do zšeřelé doby krásu, radost z umění, jež pomáhalo „přežít“ a dodávalo naději. Ostatně aktuální poselství i do dnešních dní…

6/ Jeho čtyřdílné vzpomínky Sny a život z let 1934–1946 (přičemž I. díl zahrnuje období 22. 2. 1934 – 26. 7. 1936, II. díl 26. 7. 1936 – 28. 10. 1938, III. díl 8. 11. 1938 – 1942, IV. díl 4. 3. 1942 – únor 1946; dále citujeme Kylies (I.), Kylies (II.) atd.).

7/ O činnosti Trhliny vypovídají kroniky, první díl – v textu Trhlina (I.) – zahrnuje léta 1936–1938 a druhý – Trhlina (II.) – léta 1938–1944. V těchto pamětnicích jsou zaznamenána, a to s osobitým smyslem pro humor, všechna setkání (podle počtu účastníků a významu dělena na „škudlinku“, „trhlinu“ a „rozsedlinu“) a popsány návštěvy hostů (hollaristé, Ludvík Kuba, Jaroslav Vojna atd.).

2. Václav Fiala u Kyliesů ve Slaném (1944). (sbírka Olgy Černušákové)

4

I. Václav Fiala Nejprve se zastavíme u malíře, grafika a vyhledávaného ilustrátora Václava Fialy (* 1896, † 1980) (obr. 2),8 jenž je na výstavě zastoupen nejpočetnějším souborem děl. Ve Fialově korespondenci s Josefem a Karlem Čížkovými z let 1937–1947 dominují dvě témata – výzdoba filiálky slánské spořitelny v Novém Strašecí a Fialova výstava ve Slaném v roce 1943. Syn Václava Fialy – historik umění doc.

Vladimír Fiala († 1997) – na zahájení slánské přehlídky otcových kreseb z Novostrašecka v roce 1994 poznamenal, že na počátku intenzivnější spolupráce Václava Fialy se Slaným stál sochař Václav Nejtek,9 se kterým se Václav Fiala sblížil v Rusku u slánského rodáka Antonína Hraběte.10 Život Václava Fialy bychom mohli, alespoň v počáteční fázi, označit jako dobrodružný. Narodil se v Praze, jako čtrnáctiletý krátce bydlel s rodiči ve Vídni, poté se s nimi přestěhoval do Ruska (umělecká škola v Charkově, Petrohradě), zde prožil válku (1914–1918), získal ruské občanství, následovala revoluce a rozklad fronty, nato putoval po Rusku

tu v jedné, tu v druhé armádě. Přitom působil jako restaurátor kostelních fresek, učitel francouzštiny nebo jako technik při obnově výroby na Sibiři. Ale teprve při pobytu ve Vladivostoku se skupinou ruských futuristů, které vedl známý malíř David Burljuk, jehož sestru Marianu si nakonec vzal za ženu, začíná jeho pravá umělecká dráha. S Burljukem odjel do Japonska, společně navštívili Boninské ostrovy a Pacifik, tam horečně pracovali a výsledky svého snažení prezentovali v letech 1920–1921 na několika výstavách (Tokio, Jokohama, Ósaka, Kjótó a dále Fialova samostatná výstava v roce 1922 ve Vladivostoku). A konečně se vrátil domů, do Prahy, na Akademii výtvarného umění, kde studoval na grafické speciálce u Maxe Švabinského.

Václav Fiala proslul jako portrétista (známé litografie spisovatele Václava Štecha nebo historika umění Antonína Matějčka) a jako ilustrátor (I. Olbracht, Nikola Šuhaj loupežník, 1939; N. V. Gogol, Taras Bulba, 1947; I. Herrmann, U snědeného krámu, 1941).

8/ O umělci více, viz Antonín Matějček, Václav Fiala / grafické zjevy II., Praha 1940; zde také zajímavá krátká autobiografie Václava Fialy se soupisem jeho výstav a grafiky do roku 1940.

Dále AKo (Adriana Kořisková), heslo Václav Fiala, in: Anděla Horová (ed.), Nová encyklopedie českého výtvarného umění I., Praha 1995, s. 174.

9/ Fiala Václava Nejtka portrétoval – Sochař Václav Nejtek, lavírovaná kresba (40 x 30 cm), soukromý majetek.

10/ Vladimír Přibyl, Antonín Hrabě – Slaňák, který navštívil ruského cara, Slánská radnice, 2014, č. 11, s. 15.

Fialovy slánské portréty Nejstarší Fialova lavírovaná kresba Slaného pochází z roku 1929, kdy se s rodinou zdržoval v nedalekých Jedomělicích.11 Ve Slaném jej tehdy zaujala 11/ Kresby z Jedomělic a ze Mšece z roku 1929 byly představeny na slánské Fialově výstavě v roce 1943.

5

tovaného dnem 17. října.15 Styky s Pálou měly trvalejší charakter, připravil pro něj novoročenky se slánskými motivy a také působivé exlibris (1942) (obr. 8) s charakteristickým motivem arkýřů ve Vinařického ulici.

Vodárna ve Všehlušické ulici; ze stejné doby evidujeme ještě dvě kresby – Kostel sv. Gotharda z Havířské ulice a Vinařického ulici ve Slaném (obr. 3).

Přátelství Václava Fialy s Karlem a Josefem Čížkovými je pozdějšího data, o jejich úzkých kontaktech vypovídají vzájemné dopisy,12 zvláště Fialovy pozdravy ze studijních cest na Zakarpatskou Rus, které doprovází tu a tam i kresba některého z obyvatel kraje Olbrachtova Nikoly Šuhaje (obr. 4).

První práce objednané u Fialy ze Slaného byly portréty, nejprve Aleše Čížka (1937)13 a pozoruhodná litografie Vlasty Čížkové (1938) (obr. 5),14 kterou v roce 1939 nakreslil – v růžových šatech – ještě ve dvou variantách (Vlasta Čížková I. a Vlasta Čížková II.); rok nato ji opět maloval, a to z profilu – Vlasta Čížková s kloboukem. V téže době zhotovil podobiznu Josefa Čížka. Alenu Čížkovou portrétoval v roce 1941 a v roce 1943 pak dcery Josefa Kyliese – Věru Kyliesovou (obr. 6) a Libuši Kyliesovou.

Cenná je litografie továrníka Jaroslava J. Pály z roku 1940 (obr. 7), jejíž přesnou dataci lze určit podle kalendáře nad pracovním stolem portré12/ V soukromém archivu se zachovalo na 50 dopisů a pohlednic, které Václav Fiala adresoval Karlu a Josefu Čížkovým.

13/ Kresba tužkou, Fiala jej portrétoval ve Slaném v prosinci 1937. Aleš Čížek (* 1915, † 1938), syn Karla Čížka, tragicky zahynul.

14/ Na litografii začal pracovat v prosinci 1937 s tím, že ji chtěl dokončit do Vánoc. Z korespondence V. Fialy Josefu Čížkovi (28. 12. 1937) je patrné úsilí o skutečně poctivou práci. Fiala si postěžoval … těžko bylo žádat po chudince Vlastě veselý výraz, když jsem ji mořil od rána do večera a právě když toho bylo třeba ke konci, zesmutněla docela… Litografie byla dokončena v roce 1938 (srv. A. Matějček, cit. v pozn. 8, s. 19.), do své sbírky ji zařadila Moderní galerie. Fiala v dopise Josefu Čížkovi (30. 12. 1938) píše, že litografie se velice líbila M. Švabinskému.

3. Václav Fiala, Vinařického ulice ve Slaném, 1929. (soukromá sbírka)

15/ K litografii zhotovil Fiala přípravný akvarel, dnes v soukromém majetku; Fiala Pálu portrétoval ve Slaném 17.–19. 10.

1940, viz Kylies (III.), s. 209–210.

6

4. Pohlednice Josefu Čížkovi z Podkarpatské Rusi (Novoselice) s Fialovou kresbou, 1937. (soukromá sbírka)

7

5. Václav Fiala, Vlasta Čížková, litografie, 1938. (soukromá sbírka)

6. Václav Fiala, Věra Kyliesová, 1943. (soukromá sbírka)

8

7. Václav Fiala, Jaroslav J. Pála, litografie, 1940. (soukromá sbírka)

8. Václav Fiala, Exlibris Jaroslava J. Pály, 1942. (soukromá sbírka)

9

Výzdoba spořitelny v Novém Strašecí (1941) Ve slánském muzeu se dochoval konvolut 85 listů s Fialovými kresbami16 k rozměrným malovaným panelům – Polní práce a život v přírodě / Průmysl a město17 – pro filiálku slánské spořitelny v Novém Strašecí (obr. 9).18 Již sama stavba, která je dílem poměrně významného architekta Aloise Mezery, naznačuje, jaký vytříbený vkus slánská spořitelna uplatnila v regionu.

Od samého počátku se uvažovalo o tom, že sál záložny vyzdobí právě Fiala. V únoru, když dokončoval ilustrace k Herrmannově knize U snědeného krámu, malíř nad novým úkolem uvažuje a v dopise řediteli spořitelny Karlu Čížkovi píše, že počítá se dvěma obrazy, jejich námětem by byly zdroje prosperity na Novostrašecku; měl již tedy svou určitou představu.19 Jeho záměr však vyžadoval „dokumentární práci“ v terénu. Proto se 16/ Václav Fiala, Náčrty a kresby z Novostrašecka, tužka na papíře, 85 kreseb, 19 x 28 cm, Vlastivědné muzeum ve Slaném, č. O-439. Do slánského muzea zakoupeny v roce 1944; mimo tyto kresby slánské muzeum eviduje další čtyři, které byly vypracovány s ohledem na detail: Řevničov – statek čp. 86 (kolorovaná kresba), Řevničov – statek čp. 86 (černá křída), Usedlost v Kalivodech a Řevničov – česání chmele (černá křída).

17/ Tyto názvy se objevují ve Fialově korespondenci, kterou autoři výstavy v roce 1994 neměli po ruce, proto nazývali panely Zemědělství a Průmysl na Novostrašecku.

18/ Výzdobě novostrašecké spořitelny byla věnována v roce 1994 výstava – Novostrašecko na kresbách Václava Fialy. K ní vyšla publikace: Vladimír Fiala, Zdeněk Kuchyňka, Vladimír Přibyl, Eva Volfová, Novostrašecko na kresbách Václava Fialy, katalog výstavy, Kladno, 1994.

19/ Fialův dopis Karlu Čížkovi (12. 2. 1941).

9. Václav Fiala, Pamětní list k otevření spořitelny v Novém Strašecí, litografie, 1941. (soukromá sbírka) v létě 1941 Václav Fiala přestěhoval na letní byt „u Pondělíčků“ v Řevničově do domu čp. 264, odkud vyjížděl malovat do okolí, a to nejen krajinné motivy, chalupy a usedlosti, ale zejména lidi při práci.

Z črt vytvořil dva pohledy. Na první tabuli – Polní práce a život v přírodě (obr. 10) – je na obzoru Mšec, pod ním řada políček a rybník, na horizontu

10

ty – továrna na dřevěné předměty denní potřeby Hamiro, cihelna a pila v nedalekém Řevničově, domácí dílna na výrobu dřevěného náčiní v Pecínově.

Vedle jdou po skončení šichty horníci ze šachty, v Rynholci se nacházely malodoly Laura a Anna.20 Malované panely visely ve dvoraně spořitelny od slavnostního otevření dne 1. prosince 1941 až do období kolem roku 1970, kdy obrazy demontovali a jako nezajímavé deponovali v novostrašeckém muzeu. Po výstavě realizované v roce 1994 si město Nové Strašecí uvědomilo hodnotu díla, jeho zásluhou byly obrazy opraveny a umístěny v prvním patře budovy městského úřadu.

dokonce postřehneme opukovou zeď lánské obory s bývalou hájovnou ve Třtici. Na pravé straně zúročil Fiala alespoň částečně své putování za lidovou architekturou Novostrašecka – identifikujeme stodolu v Kalivodech, zvoničku v Přerubenicích, vjezd do statku čp. 5 a dům čp. 86 v Řevničově (obr. 11, 12). V popředí zachytil vyhlášené podnikání zdejšího regionu – chmelařství (obr. 13) – a také tradiční zemědělskou výrobu. Neopomenul ani bohatství tamních lesů, které jsou skutečným rájem houbařů. A ještě jednoho detailu je třeba si všimnout – na samém obzoru spatříme Říp a siluetu Slánské hory se třemi kříži – symbolickou připomínku místa, odkud byla novostrašecká spořitelna založena.

Na druhém obraze Průmysl a město (obr. 14) máme před sebou panorama Nového Strašecí, které doprovázejí charakteristické průmyslové objek-

20/ Rozměrný návrh panelu Polní práce a život v přírodě byl kdysi v majetku Dr. Čeňka Burkoně z Prahy.

10. Václav Fiala, Polní práce a život v přírodě, 1941. (Muzeum T. G. M. Rakovník) 11

Výstava ve Slaném (1943) Na začátku roku 1943 převažuje ve Fialově korespondenci do Slaného jedna událost – jeho zdejší výstava, která se uskutečnila v sále Občanské záložny ve dnech 14.–21. března pod patronací muzejního spolku. Na její přípravě se podílel zejména Karel Čížek, s nímž dojednával Fiala řadu technických podrobností, od velikosti paspart až po vitríny určené pro knihy jím ilustrované. O výstavě veřejnost poměrně široce a zasvěceně informoval Josef Kylies,21 který uvedl, že bylo představeno 119 prací.

Vedle citovaných novostrašeckých kreseb, konečných návrhů panelů a podobizen některých slánských občanů zde byla rovněž starší díla z Japonska, Ceylonu… určitě zaujaly akvarely ze Zakarpatské Rusi, Josef Kylies se zmiňuje o „stařeně z Rusavy“: … doklad, jak může plným tónem promluvit bílá plocha papíru v harmonii se střídmě, avšak rozvážně kladenými barevnými skvrnami. Přehlídka sklidila ve Slaném velký úspěch, jejího zahájení se zúčastnila více než stovka zájemců, které přivítal harfový akord tónů Smetanova Vyšehradu; takové akce v té době nepochybně posilovaly vlastenecké vědomí.22

11. Václav Fiala, Usedlost čp. 86 v Řevničově, 1941.

(Vlastivědné muzeum ve Slaném)

Václav Fiala je v kontaktu se Slánskými i po této výstavě, posílá pozdravy ke jmeninám, píše

o svém pobytu v Borotíně, kde opět kreslí. Z pohlednic s protektorátní známkou a razítkem s textem Vítězství – Říše vítězí na všech frontách! – přirozeně cítíme starosti o lidské osudy. A strach zavane i z dopisu,23 kde Fiala jen opatrně a nepřímo reaguje na zatčení Josefů – Kyliese a Čížka – a současně sděluje, že mu nebyla povolena výstava v pražském Hollaru. Ale obavy nemizí ani po roce 1945, kdy v jednom z listů čteme: … dovídám se o osudech některých Slaňáků a to, co se klade za vinu P., se mně zdá být přímo neuvěřitelným.24 Za zkratkou P. se jistě skrývá továrník Jaroslav J. Pála, odsouzený lidovým soudem za kolaboraci k dlouholetému vězení, kde také v roce 1963 zemřel. Poslední dopis, který adresoval Fiala Karlu Čížkovi, je datován dubnem 1947.25

21/ O výstavě Václava Fialy, viz Kylies (IV.), s. 129–133; Světlo – Občan, č. 11 ze dne 12. 3. 1943.

22/ V říjnu téhož roku přijel Václav Fiala malovat dnes nezvěstný pohled na Slaný, viz Kylies (IV.), s. 213.

23/ Fialův dopis Karlu Čížkovi (3. 12. 1944).

24/ Fialův dopis Karlu Čížkovi (5. 7. 1945).

25/ Fialův dopis Karlu Čížkovi (18. 4. 1947), ve kterém děkuje za pomoc při soupisu ruských obrazů a informuje o své ilustrátorské práci na knize spisovatele N. V. Gogola Taras Bulba.

Po slánské výstavě

12

12. Václav Fiala, Dvůr usedlosti čp. 86 v Řevničově, 1941. (Vlastivědné muzeum ve Slaném)

13. Václav Fiala, Česání chmele, 1941.

(Vlastivědné muzeum ve Slaném)

14. Václav Fiala, Průmysl a město, 1941. (Muzeum T. G. M. Rakovník) 13

II. Alois a Julie Mezerovi, Václav Nejtek to požadavek však logicky nevedl k cíli. Proto byl v roce 1922 osloven Alois Mezera, který po zhlédnutí zmíněných plánů a po upřesnění cíle rekonstrukce zhotovil nový projekt. Z něj je patrné, co bylo z původní novorenesanční architektury zachováno, která zeď ubourána, co přistavěno. V přízemí Mezera zmenšil předsálí, aby mohl prodloužit velký sál, po jehož straně dal zřídit šatny. Další prostory se našly v patře sokolovny (vlevo hudební sál, vpravo šatna žen). Pro aktivity Trhliny je klíčové, že Mezera upravil tzv. malý sál v patře, kde probíhala většina výstav.

Jeho půdorys se nezměnil, ale světlo do něj vstupovalo novými okny a jeho podhled zakrýval kazetový strop zavěšený na ocelových profilech.

Průčelí získalo na monumentalitě. Zmizely novorenesanční segmenty, štukový povrch nahradila tvrdá omítka členěná v duchu tehdejšího národního dekorativismu. Vertikální směr podtrhoval znak českého sokolstva umístěný na atice – čtyři sokoli s mírně rozepjatými křídly. Tyto sochy, patrně z umělého kamene, byly za nacistické okupace 12. prosince 1941 strženy – český národ bylo třeba ponížit všemi způsoby.

Architekt Alois Mezera Alois Mezera,26 manžel malířky Julie Mezerové, se narodil ve Slaném 20. června 1889. Po absolvování vyšší průmyslové školy jeho tvorbu značně ovlivnil Josip Plečnik, u něhož později i studoval; pro Slaný je důležité, že praxi získal u zdejšího stavitele Václava Havránka. Již jako „hotový“ architekt se zúčastnil řady soutěží, na jeho rýsovacím prkně se rodily návrhy pro nová velvyslanectví mladé republiky (Ankara, Bělehrad, Berlín). Vyvrcholení jeho díla, v monumentalitě i architektonickém řešení, představuje strašnické krematorium z let 1929–1931; jeho autorství dodnes připomíná pamětní deska zasazená do průčelí.

Přestavba slánské sokolovny (1924) V roce 1920 se vedení slánského Sokola rozhodlo rozšířit sokolovnu (čp. 625),27 která vznikla v roce 1897 podle plánu architekta Jana Zeyera a provozně již nevyhovovala. Na začátku bylo vypracováno několik návrhů přestavby (Hieke, Ehrlich, Havránek, Zemánek), ty předalo vedení Sokola lounskému staviteli Ing. Polákovi, aby je posoudil a provedl definitivní verzi, jakousi syntézu. Ten-

Domy v Máchově ulici (1927 / 1928) V roce 1927 Alois Mezera vytvořil plány pro rodinné domy v Máchově ulici (čp. 1049–1052) (obr. 15).28 I jejich vybudování souviselo s Karlem

26/ Základní informace o jeho tvorbě, viz PV (Pavel Vlček), heslo Alois Mezera in: Pavel Vlček (ed.), Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách, 2004, s. 423.

27/ Plány jsou uloženy v archivu stavebního úřadu, Městský úřad Slaný, složka domu čp. 625.

28/ Plány jsou uloženy v archivu stavebního úřadu, Městský úřad Slaný, složky domů čp. 1049–1052.

14

15. Rodinné domy pod bývalou dívčí školou ve Slaném (dnes Máchova ulice), vystavěny podle projektu Aloise Mezery, 1928. (soukromá sbírka)

15

Čížkem, od něhož vzešel podnět, aby spořitelna zakoupila pole před dívčí školou Na Hájích a založila na něm zahradní město. Jak si tehdy Karel Čížek zapsal, dalo to hodně práce, starostí i zlosti. Ale díky jeho snahám si můžeme dnes učinit představu o tom, jak ve Slaném vyrůstala moderní architektura – jde o příklad kultivovaného přístupu k nové městské zástavbě. Provedení vynikne především z pohledu tvorby urbanistického prostoru, neboť dynamiku ulice formují stavební hmoty vlastních domů, které střídavě předstupují, přičemž uliční čáru drží oplocení. O půl roku později, v únoru 1928, navrhl Alois Mezera pro primáře slánské nemocnice MUDr. Josefa Mouchu rodinný dům (čp. 1048),29 který obsáhl vedle vlastního bydlení i ordinaci s čekárnou pro pacienty; dům uzavírá frontu Máchovy ulice směrem k nemocnici.

zde jednoduchost a účelnost. Můžeme tu sledovat i osobní slohový vývoj Aloise Mezery a ocenit umělecký vkus stavebníka Karla Čížka, který se zasloužil o zrod moderní architektury nejen ve Slaném, ale i v Novém Strašecí.

Smrt Aloise Mezery (1945) V roce 1944 jednali zástupci Družiny přátel umění Navrátil, který byl odborem muzejního spolku ve Slaném, s Aloisem Mezerou o nutnosti zbudovat výstavní pavilon, z realizace však i pro uvěznění Josefa Kyliese sešlo. Nečekaná smrt architekta jeho slánské druhy hluboce zasáhla. Když Josef Kylies dostal 26. září 1945 zprávu, že ten den ráno zemřel Alois Mezera, nemohl tomu uvěřit. Poznamenal si, že v srpnu byl architekt operován a dosti zeslábl, ale že při poslední návštěvě 9. září se cítil již zdráv, a najednou konec. A dál píše: … byl to výborný hoch, prostý a srdečný, který tak rád chodil mezi nás zejména za války, kdy jsme v neděli sedávali v „trhlině“ u Josefa Čížka, luštili otázky výstav nebo germánských „vítězství“; a tu míval vždy z rádia přesné a věcně uvážené zprávy…30

Filiálka slánské spořitelny v Novém Strašecí (1941) Další Mezerův počin jsme již uvedli v souvislosti s malovaným panó Václava Fialy pro filiálku spořitelny v Novém Strašecí (čp. 182). Její projekt dokončil v dubnu 1940, stavbu řídil novostrašecký stavitel a majitel cihelny Antonín Jelínek. Z kalendářových zápisků Karla Čížka vyplývá, že společně s Aloisem Mezerou staveniště často navštěvovali.

Svůj výraz si objekt zachoval dodnes – jednoduché průčelí pokryté světlými obkladačkami ze „šamotky“ v Rakovníku, tvar oken a vikýřů; prosazuje se

Malířka Julie Mezerová Malířka Julie Winterová-Mezerová (* 1893, † 1980) reprezentovala společně s Pavlou Vicenovou-Rousovou a Zdenkou Vorlovou-Vlčkovou okruh žen – malířek, které se přátelily s trhlináři. Josef Kylies vzpomíná, že Julie Mezerová byla

29/ Plány jsou uloženy v archivu stavebního úřadu, Městský úřad Slaný, složka domu čp. 1048.

30/ Kylies (IV.), s. 319.

16

umělkyní vzácného ražení, a to nejen ráznou a silně osobitou tóninou svých barev, ale také neobvyklou volbou svých předloh – živých, přímo ze země rostoucích květin. Původním záměrem trhlinářů bylo, aby ve Slaném uspořádala výstavu spolu s manželem Aloisem, ten to však odmítl s odůvodněním, že představit jeho architektonické práce společně s obrazy manželky mu „neladí“.31 Přehlídku jejích 54 pláten otevřeli v neděli 30. dubna 1944 o desáté hodině dopoledne v sále občanské záložny (sokolovnu totiž již dávno před tím zabral německý erár) recitací básně Ladislava Stehlíka Odněkud z dálky, nato zazněly Dořákovy Dumky a úvodní slovo pronesl prof. J. R. Marek z Prahy.32 Výstava zaujala Jaroslava Pálu, který, dojatý z krásy děl, ihned zakoupil velký obraz Růžových pivoní (obr. 16). Snad běží o totéž plátno, které je dnes uloženo ve sbírkách slánského muzea. Julie Mezerová je také autorkou skvělého pohledu na Kostel sv. Václava v Ovčárech, jejž namalovala již v roce 1942. Kylies hodnotil její výstavu ve Slaném jako jednu z nejlepších a podotkl, že malířka byla při instalaci náročná, ale ku prospěchu věci. Poslední výstavní den přijela Julie Mezerová do Slaného a při setkání se rozpovídala o svých cestách. Kylies ji navštívil krátce nato, 18. května 1944, v Praze33 v jejím dejvickém ateliéru a obdivoval tam obrazy z Francie a Španělska – ty se měly objevit na příští výstavě, k té však již nikdy nedošlo.

16. Julie Mezerová, Růžové pivoně, kol. r. 1940.

(Vlastivědné muzeum ve Slaném)

31/ Kylies (IV.), s. 233.

32/ J. R. Marek je také autorem příležitostného drobného tisku; výstavu pořádal Muzejní a literární spolek v Slaném. O výstavě také Kylies (IV.), s. 240–241.

33/ Kylies (IV.), s. 246.

17

Sochař Václav Nejtek Moskevský rodák (* 1899, † 1958), který se také v Rusku učil u svého strýce Antonína Hraběte řezbářem a pozlacovačem, po návratu do Čech studoval u sochařů Bohumila Kafky a Josefa Mařatky; od roku 1934 se účastnil členských výstav Jednoty umělců výtvarných. Václav Nejtek se výrazně prosadil právě ve Slaném – realizoval pomníky Bedřicha Smetany (1927) a Antonína Dvořáka (1941), několik prací zůstalo pouze „na papíře“ (pomník malíře Josefa Navrátila, M. J. Husa) a výjimečné jsou jeho sochařské portréty – Antonína Hraběte (obr. 17), Václava Fialy a Václava Smetáčka. Úzce spolupracoval s Karlem Čížkem při stavbě městské spořitelny, na jejíž střeše dodnes vyniká jeho alegorická skupina Spořivosti (1930). S malířem Václavem Fialou, jehož bustu také zhotovil, se podílel na diorámatu Přísaha presidenta Washingtona na americkou ústavu 30. dubna 1789 (1939). Z jeho ateliéru pochází návrh na pamětní desku Aloise Mezery, pro její osazení ve Slaném však již kvůli překotným společenským změnám nebyly podmínky (obr. 18). 34

17. Václav Nejtek, Busta Antonína Hraběte, kol. r. 1930. (Vlastivědné muzeum ve Slaném) 34/ Václav Nejtek 23. 8. 1899 – 26. 8. 1958, příležitostný tisk vložený do katalogu Novostrašecko na kresbách Václava Fialy (pozn. 18), autor textu Zdeněk Kuchyňka.

18

18. Alois Mezera, Václav Fiala a Václav Nejtek při zahájení výstavy Ludvíka Kuby ve Slaném v roce 1943. (sbírka Olgy Černušákové)

19

III. Karel Vik Dalším znamenitým umělcem přijíždějícím za trhlináři byl hořický rodák, malíř a grafik Karel Vik (* 1883, † 1964) (obr. 19),35 který se po pražských studiích vrací v roce 1918 domů – do srdce Českého ráje, nejprve na Malou Skálu a pak do Turnova, kam se přiženil a kde se trvale usadil. Karel Vik se proslavil jako mistr barevného dřevorytu a v této technice zachytil krásu bývalého Československa – cyklus Český ráj (1921), Praha (1929) a zejména Slovensko, kam vyrážel v letech 1929–1938.36 Grafice zůstal věrný až do konce svého života, kdy vycházejí knihy s jeho dřevoryty – Střední Čechy (1953) a Severní Čechy (1958).

Karel Vik a kniha o Slaném (1938) Členové Trhliny, zejména Karel Čížek, se snažili získat Karla Vika pro Slaný již od roku 1933.

Vikovy cesty na Slovensko a další závazky jeho příchod do města neustále odsouvaly. V roce 1936 se ve slánské spořitelně zrodil nápad vydat u příležitosti výročí založení peněžního ústavu ročenku o historii a kulturních dějinách města; publikaci – Pohledy do 19. Karel Vik, „Autoportrét“ na pozdravu Karlu Čížkovi, kol. r. 1940. (soukromá sbírka)

35/ JW (Jana Witlichová), heslo Karel Vik, in: Anděla Horová (ed.), Nová encyklopedie českého výtvarného umění II., Praha 1995, s. 905; Vikovým dílem se zabýval A. Matějček, srv. jeho stať Dílo Karla Vika, Pojizerské listy, 9. 2. 1940.

36/ O vzniku souboru, viz A. Lhota, Vikovo Slovensko, Národní politika, 31. 5. 1940; dílo vyšlo až po válce – Karel Vik, Anna Horáková-Gašparíková, Slovensko, Praha 1947.

20

kulturních dějin Slaného a Slánska – měly obohatit právě Vikovy kresby.

Vik se v květnu 1937 zabydlel v zahradním domku v Máchově ulici, kterému říkali weekend, nebo také vejkiv (později zde vyrostl dům čp. 1492).

Do kroniky Trhliny tehdy načrtl svůj autoportrét, jak spokojeně odpočívá na lůžku, a také si tu zarýmoval: … Kde na Vik-indu trávil noci / v opojivě sladké moci / že tu ve Slaným / stal se Slavným // To poblouznění jedině / lze přičíst na vrub Trhlině / i opojnému „roudnickému“ / tož prosím odpusťte to nešťastnému… 28. května 1937. Verše doprovázejí kresby z jeho putování z Českého ráje (Trosky) přes Kutnou Horu (sv. Barbora) a Prahu (svatovítská katedrála) do Slaného (Slánská hora s františkánským klášterem) (obr. 20).37 Skici ze svého zdejšího pobytu využil v roce 1938 pro barevný dřevoryt diplomu s motivem Slánské hory (obr. 21), pěkný akvarel Kostela Nejsvětější Trojice (obr. 22) a dřevoryt Františkánského kláštera (obr. na titulní straně). Pro spořitelnu připravil téhož roku obrázky pro kalendář. Hlavním úkolem však byly kresby pro uvedenou ročenku. Na publikaci participovali významní historici a literáti – Rudolf Urbánek, Václav Štech a zejména Zdeněk Wirth, jehož pojednání o dějinách města vyniká odbornou erudicí a skvělým jazykem.38 Avšak i on byl zavalen jinými povinnostmi, a proto se vydání knihy oddalovalo. Na jejím začátku nalezneme dva Vikovy úvodní barevné dřevoryty, přičemž pohled 37/ Trhlina (I.), s. 132–137.

38/ Podobný Wirthův přístup k Vikovým kresbám z Litomyšle – Zdeněk Wirth, Litomyšl, Umění (Štenc) XIV, 8–9, 1943, s. 299–306.

20. Záznam Karla Vika o pobytu ve Slaném v I. dílu kroniky Trhliny (str. 137), 1937. (soukromá sbírka) 21

21. Karel Vik, Františkánský klášter a Slánská hora, kolorovaná přípravná kresba pro barevný dřevoryt, 1938. (soukromá sbírka)

22

na Slánské děkanství (obr. 23) uplatnil i na malé olejové malbě.39 Listujeme dál v ročence a obdivujeme jeho lavírované kresby, mistrně zachycené drobnosti starobylé slánské architektury; navíc upoutají i dva motivy z nedalekého Smečna. Ohlas publikace ve skvělé grafické úpravě průkopníka moderní typografie Methoda Kalába byl obrovský. Zmiňme

alespoň pochvalnou recenzi literárního historika Arna Nováka40 nebo dopis švýcarského historika a příznivce české výtvarné kultury Williama Rittera41 adresovaný do slánské spořitelny. I když nese publikace datum vročení 1938, vyšla až začátkem roku 1939.

39/ Slaný – kostel sv. Gotharda, 26 x 32 cm, Vlastivědné muzeum ve Slaném, č. O-816, darovala Dr. Emma Urbánková.

40/ Viz Lidové noviny, 13. 4. 1939.

41/ Ritterův dopis Karlu Čížkovi (9. 10. 1939).

22. Karel Vik, Kostel Nejsvětější Trojice ve Slaném, akvarel, 1938 (?). (soukromá sbírka)

23. Karel Vik, Slánské děkanství, barevný dřevoryt, 1937. (soukromá sbírka)

23

Vikův pohled na Slaný a slánská výstava (1939) V květnu 1939 píše Vik do Slaného, že jakmile povyroste na polích trochu obilí a pokvetou meze, přijede sem opět, aby namaloval rozměrný pohled na město od Ovčár (obr. 24); obraz byl určen pro zasedací síň městské spořitelny. Jeho dokončení ovlivnilo napětí v Turnově způsobené nacistickými represemi42 a převoz plátna do Slaného komplikovaly jeho rozměry (170 x 300 cm), nakonec se všechny obtíže podařilo překonat a dílo vévodilo památné Vikově výstavě v sokolovně (24. září – 1. října 1939) (obr. 25).43 Vedle tušových kreseb pořízených pro ročenku spořitelny zaujala zvláště kolekce akvarelů zvonic na Slánsku – Kvílice (obr. 26), Libušín, Neprobylice, Přelíc, Želenice.44 Na vernisáži uvítal Josef Kylies 120 návštěvníků, za město Turnov promluvil Jan Knob;45 tehdy se prodalo mnoho Vikových

24. Karel Vik maluje studii k obrazu Slaný od Ovčár, 1939. (sbírka Olgy Černušákové)

42/ Karel Vik ve svém dopise Karlu Čížkovi (3. 9. 1939) píše: … obraz mohl jsem již tento týden dokončit, ale ono se zatraceně špatně pracuje v těchto vážných dobách. Bylo tu veliké zatýkání, a tak jsme byli několik dnů velice vzrušeni. Na mou duši, že ten obraz je pro mne jediným světlým bodem, a věřím, že to slunce nad tím Slaným bude stejně stále pěkně svítit a hřát. Pracuji na něm s velkou chutí a byly dny, kdy jsem při tom na všechno zapomněl a těšil se jen z té práce, a doufám, že i teď ke konci najdu v něm šťastné chvíle…

43/ J. Kylies, Výtvarné umění v roce 1939 ve Slaném, Slánský obzor XLVII, 1939, s. 78–79. Viz Kylies (III.), s. 109.

44/ František Fořtík, Vikovy dřevěné zvonice, Slánský obzor XLVIII, 1940, s. 70–74.

45/ Jan Knob (* 1904, † 1977), spisovatel, publicista a odborný pracovník v muzeu v Turnově.

26. Karel Vik, Zvonice v Kvílicích, 1939.

(Vlastivědné muzeum ve Slaném)

24

25. Karel Vik, Slaný od Ovčár, 1939. (Česká spořitelna, a. s.)

25

grafických listů, byly cenově dostupné širšímu publiku a u zájemců se projevilo i české vlastenectví.

ruku v ruce přicházely nemoci – částečná ztráta sluchu. Dojemné jsou Vikovy listy, ve kterých je Slaňákům, ostatně po roce 1948 tvrdě persekvovaným, vděčný i za pomoc při shánění baterií do sluchátka, aby alespoň trochu slyšel. V jednom z posledních psaní si opuštěný grafik Karlu Čížkovi posteskl: … Ti naši staří přátelé odcházejí. Mám na zdi v ateliéru takovou jejich památku. Visí tam Masaryk a kolem všichni přátelé již odešlí… Pekař,47 Šusta, Žákavec, Foerstr, Kotěra a jiní… Tak by se člověk těšil, aby již byl klid ve světě a měli jsme pokoj od politiky.

Ať si má každý národ svoji ideu, se kterou by byl spokojen, ale ať ji nevnucuje druhým.48 Ale přesto v dopise vyjadřuje jistou naději, že mu toho roku vyjdou jeho Severní Čechy. Rok nato umírá Karel Čížek a korespondence Karla Vika se Slaňáky zcela umlká. Památkou na jejich přátelství je i obraz s Mečíky (obr. 27).

Karel Vik přátelům ze Slaného Vikova korespondence do Slaného a kronikářské záznamy Kyliese,46 který se na kole rozjel za Vikem na Turnovsko, nám dnes poskytují svědectví o jeho činnosti. Prožíváme s ním jeho radosti a zklamání. Smutný byl závěr práce na cyklu Slovensko, neboť jeho dokončení doprovázely gradující národnostní spory. Definitivní přítrž vydání učinilo vyhlášení Slovenské republiky a kniha se objevila na pultech knihkupectví až v roce 1947.

Z Vikových dopisů je zřetelné, jak velké naděje a elán okořeněný humorem prvních listů střídají po roce 1938 obavy o osud druhů a českého národa. A bylo to alespoň jeho dílo, jak často v korespondenci uvádí, které jej na chvilku odvádělo od tísně doby. Ani období po roce 1948 neznamenalo pro stárnoucího umělce větší úlevu. Nepříznivě se promítaly politické okolnosti a generační problémy ve vztahu k mladším výtvarníkům. Se stářím také

46/ O přátelském vztahu trhlinářů ke Karlu Vikovi svědčí i řada záznamů v Kyliesově kronice. Návštěva trhlinářů u Karla Vika a putování po Českém ráji – 3. 9. 1938, viz Kylies (II.), s. 374; návštěva J. Kyliese, Josefa a Karla Čížkových v Turnově u Karla Vika – 28. 6. 1939, viz Kylies (III.), s. 91–102; v srpnu 1939 Josef Kylies jede na kole do Českého ráje a navštěvuje 22. 8. Karla Vika, viz Kylies (III.), s. 105; odpoledne 8. 7. 1941 se Kylies opět na svém cyklovýletě do Českého ráje zastavil u Karla Vika, viz Kylies (III.), s. 302. Kylies opět putuje za Karlem Vikem 9. 7. 1943, přičemž spolu 10. 7. jeli vlakem do Jičína za Zdeňkem Wirthem, viz Kylies (IV.), s. 184, 186.

47/ Viz vyznání Josefa Pekaře k Vikovým kresbám – Josef Pekař, S Vikem po Českém ráji, Umění (Štenc) II, 1929, s. 247–259.

48/ Vikův dopis Karlu Čížkovi (4. 1. 1958).

26

27. Karel Vik, Mečíky, 1937. (soukromá sbírka)

27

IV. Hollaristé a T. F. Šimon Trhlináři se vedle Ludvíka Kuby snad nejvíce stýkali se členy Sdružení českých umělců grafiků Hollar49 – setkali se mnohokrát, a to jak ve Slaném, tak v Praze. Spolupráci s trhlináři inicioval na straně hollaristů T. F. Šimon, který do města pod Slánskou horou, jak podotkl na jedné z kreseb v kronice Trhliny, poprvé zavítal v roce 1929. T. F. Šimon měl lví podíl na souboru grafických listů Slaný v šesti leptech, který vyšel roku 1936, tenkrát zajížděl do Slaného také nejčastěji.

O úzkých kontaktech T. F. Šimona se Slánskými, které postupně přerostly ve skutečné přátelství, vypovídá nejen četná osobní korespondence s Karlem Čížkem, ale i kronikářské zápisy Josefa Kyliese.

První výstava hollaristů ve Slaném proběhla ve dnech 2.–9. prosince 1934, zahájil ji Karel Čížek a techniky grafických postupů osvětlil Josef Kylies.

Přítomna byla delegace sdružení Hollar v čele s T. F. Šimonem. S ním dorazili František Kysela, Vladimír Silovský a typograf Method Kaláb. Přes veškeré nasazení pořadatelů akce moc úspěšná nebyla, ale jistou vzpruhu jim nepochybně v předvečer ukončení výstavy přinesla další návštěva hollaristů – Františka

Koblihy, Antonína Majera, Arthura Nováka a T. F. Šimona. Jak zapsal Kylies: … rozehnala jejich hněvy nad tupou netečností místních tzv. kulturních vrstev, a tak se kuly nové plány.50 Hollaristé po tomto úvodu ve svých cestách do Slaného pokračovali, připomeňme alespoň tu z 15. září 1935, kdy sem „šofér“ T. F. Šimon dovezl ve svém rapidu předsedu sdružení Hollar Františka Koblihu, historika umění Arthura Nováka a malíře Aloise Moravce. Po posezení v klubovně Trhliny při sklence dobré červené „roudničiny“ se šli společně podívat na památky města. Klášterním kostelem františkánů je provedl kvardián Hyacint Holický a pak si za doprovodu děkana Augustina Komance prohlédli chrám sv. Gotharda. Arthur Novák zde obdivoval jedinečný pozdněgotický svorník, který dříve tak upoutal francouzského sochaře Bourdella.51 Podobných schůzek se ve Slaném uskutečnila celá řada. Na oplátku trhlináři zase jezdili do Prahy. Třeba hned 17. listopadu 1935 se bratři Čížkové, Fořtík a Kylies vydali za hollaristy do pražského Obecního domu. Josef Kylies popisuje, jak se při vstupu pozdravili s Aloisem Moravcem, nato se jim představil mladý Cyril Bouda a postupně přicházeli další členové – T. F. Šimon, František Kobliha, Vladimír Silovský, Jan Rambousek, Václav Fiala,

49/ JM (Jiří Machalický), heslo Hollar, SČUG Hollar, in: Anděla Horová (ed.), Nová encyklopedie českého výtvarného umění I., Praha 1995, s. 275–276.

50/ Kylies (I.), s. 99.

51/ Kylies (I.), s. 205.

Hollar ve Slaném / Trhlina v Praze

28

28. Setkání hollaristů a slánských trhlinářů – kresba Antonína Majera v I. dílu kroniky Trhliny (str. 107), 1937. (soukromá sbírka)

29

Arthur Novák a nakonec i elegantní Viktor Stretti.

Setkání bylo skutečně srdečné, z restaurace v Obecním domě se přesunuli do vinárny Bella Venezia ve Štěpánské ulici, tam už za stolem zasedalo sdružení Hollar smíchané s trhlináři, ve sklenkách se třpytilo víno Castelli Romani a na talířích defilovaly spaghetti, taglietti… Josef Kylies vzpomínal, jak jinak distingovaný kunsthistorik Arthur Novák dvěma vidličkami vysoko zvedal dlouhé nudle – spaghetti – a s chutí je promíchával s kouřící masovou směsí.

A jak jinak, mluvilo se o umění, přičemž výtvarníci o sobě navzájem vtipkovali (obr. 28).52

jistě rozruch na poklidné hladině našeho šosáckého města – a tak naše Trhlina, ovšem pod oficielní firmou muzejního spolku a Sokola, stává se uměleckým nakladatelem a bude shánět v potu tváře subskribenty.54 Kolekce dodnes svědčí o tom, jak město dokázalo grafiky inspirovat, a to nejen svými památkami, ale i každodenním ruchem nebo tichými zákoutími.

Lepty vyšly s úvodem Josefa Kyliese na začátku zimy téhož roku, tisklo se v Průmyslové tiskárně v Praze; vazba a grafická úprava desek byla dílem slánského knihaře Ladislava Kotka.

Ve výborovně slánské sokolovny se 13. prosince 1936 v této souvislosti uskutečnila výstavka skic a přípravných tisků, kterou doprovodil svým výkladem T. F. Šimon;55 na vánočním sezení Trhliny bylo konstatováno, že náklad je již rozebrán.56 Soubor obsahuje grafické listy: Na baště pod děkanstvím (C. Bouda), Kostel od Brodu a V klášterní zahradě (V. Pukl), Velvarská brána o trhu (V. Silovský), Pohled z náměstí ke kostelu a Pohled od kostela k radnici (T. F. Šimon). Vedle konečných děl se zachovaly studijní kresby a fotografie umělců při práci. Zajímavé jsou skici nejmladšího z autorů, Cyrila Boudy, podle nichž můžeme vystopovat jeho trasu při hledání motivu. Nejprve vystoupil na Slánskou horu, odkud jej upoutala silueta františkánského kláštera, dále si nakreslil lom – zde jej zaujal skalní masiv a dole pracovní shon, v pozadí několika tahy zachytil město s dominantní radnicí a synagogou. Poté Bouda sešel na náměstí, kde právě probíhal trh (obr. 31). Tady však nalezl své mís-

Slaný v šesti leptech Jedinečnou a nesmazatelnou památkou na styky trhlinářů a hollaristů je soubor grafik Slaný v šesti leptech (1936) (obr. 29, 30). Z kroniky Trhliny se dozvídáme, že skupina hollaristů zavítala do Slaného v dubnu 193653 a tehdy se také zformovala čtveřice mistrů, která se chopila rydla – Vladimír Silovský, Cyril Bouda, Vladimír Pukl a profesor T. F. Šimon, jenž se stal vůdčí osobností projektu. Šimon dopravil do Slaného první výtisky 9. listopadu 1936, Josef Kylies k tomu podotkl: … jsou dobré a vzbudí 52/ Kylies (I.), s. 238–241; a následovaly další návštěvy hollaristů ve Slaném – památná byla ta, která se uskutečnila koncem dubna 1936, na níž T. F. Šimon vzpomínal na své umělecké druhy (Nechleba, Kupka, Špillar). Z dalších setkání trhlinářů a hollaristů v Praze uveďme ty ze 4. 3. 1937 a 17. 10. 1937.

T. F. Šimon měl ateliér v Praze-Bubenči, V Tišině čp. 10, dnes čp. 483/XIX. Budova vznikla v roce 1923 podle projektu Františka Kavalíra, dnes je v něm Velvyslanectví Alžírské demokratické a lidové republiky.

53/ Trhlina (I.), s. 25.

54/ Kylies (II.), s. 62.

55/ Kylies (II.), s. 72.

56/ Trhlina (I.), s. 63.

30

29. T. F. Šimon, Pohled z náměstí ke kostelu, z cyklu Slaný v šesti leptech, 1936. (Vlastivědné muzeum ve Slaném)

31

30. Vladimír Silovský, Velvarská brána o trhu, z cyklu Slaný v šesti leptech, 1936. (Vlastivědné muzeum ve Slaném)

31. Cyril Bouda, Ze slánského náměstí, kresba, 1936.

(Vlastivědné muzeum ve Slaném)

to Vladimír Silovský, takže Bouda nakonec objevil potřebné zátiší v zahradě u Běhounků, u Červené bašty pod kostelem sv. Gotharda, kde se nad každodenním údělem člověka tyčí chrámová loď (obr. 32).

Přítomnost Vladimíra Silovského na rynku vzbudila rozruch a zájem; o tom, že i Silovský na tyto okamžiky rád vzpomínal, svědčí fotografie a kresba,

svým způsobem autoportrét a karikatura, kterou o rok později pořídil do kroniky Trhliny (obr. 33).57 Profesoru T. F. Šimonovi se ve Vinařického ulici líbily zejména renesanční portály Modletického a Nedvědovského domu, které převládají na jeho pří57/ Trhlina (I.), s. 109.

32

33. Kresba Vladimíra Silovského – Jak jsem kreslil Velvarskou bránu, I. díl kroniky Trhliny (str. 109), 1937. (soukromá sbírka) pravných náčrtech. Na grafických listech oživují historické prostředí spěchající lidé, ženy s kočárky, motorkáři a cyklisté, hloučky rozmlouvajících Slaňáků – to vše dokumentuje tehdejší tvář rozvíjejícího se města. Obě práce Vladimíra Pukla se poněkud odlišují od výtvarného pojetí ostatních umělců. Josef Kylies v úvodním textu napsal: … Vladimír Pukl nějak robustně s mužným rozkročením vyleptal jednu desku s kostelem od Brodu a druhou s klášterem v nezvyklém pohledu ze zahrady řádové, pohled pro mnoho Slaňáků skoro neznámý.

32. T. F. Šimon a Cyril Bouda při práci na cyklu Slaný v šesti leptech, 1936. (Vlastivědné muzeum ve Slaném)

33

Úmrtí T. F. Šimona 19. prosince 1942 všechny zaskočilo, skončilo jím dlouholeté přátelství, které podstatně formovalo výtvarný život ve Slaném.60 Jeho manželka poslala po jeho smrti Karlu Čížkovi dopis: … Od prvního zájezdu do Vašeho krásného města, od prvního vstoupení do Vašeho přátelského kroužku upřímných a nadšených ctitelů umění – zamiloval si Vás a uzavřel Vás do svého srdce… což znamená: zůstal Vám věren až do smrti. Vzpomínal na Vás často ve své nemoci a byli bychom Vás tak rádi zavolali, abyste ho potěšil v jeho samotě… žel, jeho tragický konec přišel dříve, než jsme poznali beznadějnost našeho zápasu…61 Hollaristé vystavovali ve Slaném i po osvobození v roce 1945 (18.–25. listopadu), výstavu pořádala Družina přátel umění Navrátil – odbor muzejního spolku v Slaném.62

Mistr české grafiky – T. F. Šimon a jeho slánská výstava (1938) Rodák ze Železnice u Jičína (* 1877, † 1942), žák profesora Pirnera na pražské Akademii výtvarného umění. Díky podpoře Hlávkovy nadace navštívil Paříž, kde se nakonec v letech 1904– 1914 usadil a zdokonalil v grafické technice leptu.

Absolvoval řadu studijních cest po celém světě – Itálie, Japonsko, Čína, Indie, New York… Jeho značka T. F. Š., kterou signoval své grafické listy, se stala mezi sběrateli skutečně žádanou.58 V lednu 1938 se konala souborná výstava T. F. Šimona u příležitosti jeho 60. narozenin v tehdejším pavilonu Myslbek v Praze Na Příkopech.

Následná přehlídka jeho děl ve Fügnerově sále slánské sokolovny představila ve dnech 13.–22. března výběr toho nejzajímavějšího, co zájemci mohli v Praze spatřit. Vystaveno bylo na 26 velkých pláten s krajinnými motivy téměř z celého světa a rozměrná květinová zátiší (obr. 34). Šimonovu grafickou tvorbu reprezentovalo 45 listů. Slánskou instalaci si řídil umělec sám, hosty na vernisáži seznámil s umělcovou tvorbou Karel Čížek.59 58/ Viz A. Matějček, T. F. Šimon, 1938. Výstižný nekrolog téhož autora – Umění (Štenc) XIV, 1943, č. 10, s. 411–412. Soupis jeho díla pořídil Arthur Novák, Kronika grafického díla T. F. Šimona, Hollar XIII/2, 1937; soupis grafických prací čítal na 626 tisků; VH (Vít Havránek), heslo Šimon Tavík František, in: Anděla Horová (ed.), Nová encyklopedie českého výtvarného umění II., Praha 1995, s. 824–825.

59/ Viz Kylies (II.), s. 290. Kylies si v rukopisných záznamech posteskl, že měl o Šimonově díle na vernisáži promluvit on, takže jej úvodní slovo Karla Čížka poněkud zaskočilo. Ale i na něho se nakonec dostalo, a to v komorním společenství již

mimo výstavní prostor při sklence roudnického vína, kdy byl požádán T. F. Šimonem o přednesení své řeči. A protože řada hollaristů (Vik, Kobliha, Majer) byla při tom, došlo k zahájení Šimonovy slánské výstavy vlastně dvakrát.

60/ „Novinový nekrolog“ k úmrtí T. F. Šimona napsal Josef Kylies, Světlo – Občan, 1. 1. 1943.

61/ Dopis Vilmy Šimonové Karlu Čížkovi (4. 1. 1943).

62/ U příležitosti této výstavy vyšel Seznam vystavených prací s krátkou statí Josefa Kyliese – patrně s jeho posledním publikovaným textem.

34

34. T. F. Šimon, Slunečnice, kol. r. 1937. (soukromá sbírka)

35

tefakty. Josef Kylies jel osobním autem s Mariem a Viktorem Strettim a již před pátou hodinou odpoledne nosili obrazy do síně záložny. Instalace výtvarných děl byla stanovena na příští den. Byla to sobota a Kylies měl povinnosti v zaměstnání, a proto přišel do sálu až ve tři odpoledne. Říkal si cestou, snad na mne ještě nějaká práce zbude, ale k jeho překvapení nebylo hotovo nic. V sále potkal Viktora a Maria, kteří teprve rozestavovali obrazy podél stěn a vášnivě diskutovali o tom, zda bude lépe udělat soubor každému zvlášť, nebo vše uspořádat „dohromady“. Kylies píše, že bylo půl šesté, před ním stáli zoufalí malíři… a my, jejich „oběti“, jsme přenášeli jako kočka koťata jedno plátno sem a druhé tam. Vřelo to ve mně… píše Kylies… a protože byl mužem činu a času bylo velice málo, začal společně s učitelem Jungmannem věšet obrazy podle svého uvážení. A tak na svou pěst a bez odsouhlasení malířů, kteří byli, pravda, poněkud překvapeni, že se jich již nikdo neptal kam který obraz umístit, zavěšovali jedno plátno za druhým. A když za šera odešel Jungmann za povinnostmi, „komandoval“ Kylies umělce sám… nyní oni nosili obrazy tam, kam jim určil, přidržovali je a Kylies je uchycoval… v devět hodin večer, skoro za tmy, instaloval Kylies poslední obraz a „hurá“ do salónku slánské restaurace Hamburk, kde již netrpělivě čekala početná společnost v čele se starostou Pálou, aby se výstava Strettiů mohla řádně při dobrém truňku oslavit…

„Strettiové“ aneb jak se také připravovaly slánské výstavy Vysokého ocenění se dostalo přehlídce obrazů s názvem Tři malíři – Mario Stretti, Viktor Stretti, Jaromír Stretti-Zamponi63 pořádané ve dnech 11.–18. května 1941. Myšlenka zorganizovat výstavu malířů a proslulých grafiků „Strettiů“ napadla Josefy Kyliese a Čížka zkraje roku 1941. Umělcům se návrh zalíbil, následovalo setkání v Praze v ateliéru Viktora Strettiho, kde byla i dojednána s Mariem litografie na plakát (obr. 36) a přibližný počet děl.

Průběh přípravy výstav pod patronací trhlinářů, zejména pod vedením Josefa Kyliese, si můžeme ukázat právě na této přehlídce. Volně přetlumočíme záznamy z kroniky Josefa Kyliese:64 … Květen roku 1941 byl studený, na Prvního máje dokonce sněžilo a Josef Kylies přemýšlel o tom, jak přivézt obrazy Strettiů z Prahy do Slaného. Autodopravce Fait ochotný rozhodně nebyl, naříkal, že musí pod rukou kupovat benzín, a cena, kterou navrhl, byla až příliš vysoká. A tak se Kylies rozhodl dopravu zařídit sám ve spolupráci s Hospodářským družstvem ve Slaném. V pátek 9. května jelo do Prahy auto družstva s pšenicí, kterou vyložili ve mlýně Odkolek, a ve dvě hodiny odpoledne již nakládali obrazy v ateliéru Viktora Strettiho, pak se zastavili v „Hollaru“ pro rámy a nakonec u Zamponiho na Hanspaulce, kde přibyly další ar63/ O graficích JW (Jana Witlichová), heslo Stretti Mario, Stretti Viktor, Stretti-Zamponi Jaromír, in: Anděla Horová (ed.), Nová encyklopedie českého výtvarného umění II., Praha 1995, s. 790.

64/ Kylies (II.), s. 273–279.

36

Zahájení výstavy a návštěva prezidenta Emila Háchy Na zahájení, z něhož se zachovala kolekce fotografií, se dostavilo na sto zájemců, takový byl v době nesvobody hlad po kulturních hodnotách.

Objevilo se i mnoho hostů z Prahy, sdružení grafiků Hollar zastupoval Václav Fiala a Alois Moravec. Setkání uvedl Karel Čížek. Před Slaňáky defilovalo na 91 výtvarných děl – z toho 44 olejů a 47 kreseb a grafik; dodnes eviduje slánské muzeum čtveřici grafických listů, které umělci věnovali tehdejšímu muzejnímu spolku. Akce se konala v dnešní obřadní síni městského úřadu a Kylies si pochvaloval, jak prostor sálu oživilo umístění výstavních panelů mezi okny kolmo ke zdem, střed zůstal prázdný. Krásně prý působil „grafický kabinet“ vytvořený přepažením světlé prosklené pavlače.

K pozitivnímu vyznění výstavy jistě napomohla i návštěva Emila Háchy, který se s umělci znal. Do Slaného přijel 14. května asi o půl dvanácté a expozici si se zájmem prohlížel do poledne. Kylies si postěžoval, že se o příjezdu prezidenta Háchy dozvěděl opožděně, nicméně ve svých pamětech konstatoval, že Háchova účast na přehlídce obrazů Strettiů přispěla nepochybně k většímu zájmu o ni, neboť se diváci začali trousit do výstavních prostor ve větším počtu … neboť to přece musí něco bejt, když na ni přijel extra státní president. A tak krom vysokého vstupného, jež pan president zaplatil stokorunou, měl jeho počin význam propagační a nutno mu za tuto pomoc vzdáti srdečný dík… uzavírá ve svých vzpomínkách Josef Kylies.65

36. Mario Stretti, Plakát výstavy Tří malířů /Viktor Stretti, Jaromír Stretti-Zamponi, Mario Stretti/, 1941. (Vlastivědné muzeum ve Slaném)

65/ Kylies (II.), s. 279.

37

37. Trhlináři a hollaristé ve Slaném, kol. r. 1937. (sbírka Olgy Černušákové)

Poděkování Město Slaný děkuje potomkům Josefa Čížka, Karla Čížka a Josefa Kyliese za veškerou pomoc při realizaci výstavy.

Umělci slánské Trhliny I. Václav Fiala, Alois a Julie Mezerovi, Václav Nejtek, Karel Vik, T. F. Šimon a hollaristé Průvodce stejnojmennou výstavou ve Vlastivědném muzeu ve Slaném (10. září – 29. října 2016).

Na titulní straně: Karel Vik, Františkánský klášter ve Slaném, dřevoryt, 1938.

Na zadní straně obálky: T. F. Šimon, Studie k obrazu, dar malíře Josefu Čížkovi v roce 1937.

Text Vladimír Přibyl a Olga Černušáková, foto Pavel Vychodil.

Grafická úprava Markéta Škrancová.

ISBN 978-80-905346-5-0 Vydalo © město Slaný a Vlastivědné muzeum ve Slaném 2016. Tisk KOČKA Slaný.