Příběhy kraje pod Slánskou horou 2

PRÍBEHY KRAJE POD SLÁNSKOU HOROU

2

Jaroslav Huk

PRÍBEHY KRAJE POD SLÁNSKOU HOROU 2 Jaroslav Huk Jitka Janouchová Pavel Vychodil

text fotografie fotografie

OBSAH

Vydavatel Přemyslovské střední Čechy o. p. s.

Jaroslav Huk © 2016 Jitka Janouchová © 2016 Pavel Vychodil © 2016 Sazba a grafická úprava Ivo Horňák Tisk Tiskárna Kočka Slaný, 2016

Knížka má mít úvod (3) Z Kokovic do Avignonu a zase zpátky (5) Od skalky ke skále (9) Mosty přes klidné vody (15) Rybníky, ptáci a rákosí (21) Mistři královské hry (29) Dominanty slánského jihu (35) Dominanty slánského severu (39) Ďábel hlídá černé zlato (43)

foto na titulu: Krajina u Dolína, foto na zadní straně: Letecký pohled na Zlonice

Příběh starý tři tisíce let (49)

foto na straně 1: Alegorie Slávy (Budenice, rodinná hrobka Kinských)

3

Klobuky, pramen na nรกvsi

4

Knížka má mít úvod Také druhé pokračování Příběhů kraje pod Slánskou horou bylo napsáno původně k životnímu jubileu, jenže vydání se natolik protáhlo, že jubilantka je už o rok zkušenější a i texty jsou už taky někde kouskem historie. Tak třeba královický most je už dávno dokončen a i zázračné vzkříšení obrovské sýpky Kinských v Břešťanech bylo již dovedeno k prvnímu cíli, nové střeše. Rybníky, skály, ale i odkaz lidí se však v době lidského života většinou nemění – a právě o nich je druhý díl Příběhů.

Druhá sada je v porovnání s první osobnější. Každou část uvádí jakési vyznání, proč právě tento kousek zdejší historie či současnosti je připomenut, a tak témata jsou vybírána podle toho, co zanechalo někde v mém životě otisk.

Při putování po stopách druhých Příběhů neujdete asi tolik kilometrů jako po cestách první řady a některé kapitoly, věnované odkazu známých i pozapomenutých osobností našeho kraje, jsou spíše návštěvou míst, kde tito lidé vyrůstali anebo tvořili svá díla. Čtenář snad promine i to, že občas je do kraje pod Slánskou horou přifařena nějaká ves, která pod správu „obce s rozšířenou působností“ nespadá, ale na kopec nad královským městem je z ní dobře vidět.

Poděkování patří Jitce Janouchové, která mě po roce v trase následovala a pořídila fotografie, všem, kteří mi poskytli podklady k sepsání některých pasáží a také tomuto kraji, který v sobě ukrývá ještě mnoho osudů a příběhů.

Jaroslav Huk

Rozkvetlé stromy podél silnice u Chržína

3

Náves v Kokovicích, v pozadí rodný dům Karla Tomana

4

Z Kokovic do Avignonu a zase zpátky Na avignonském mostě se tančí, o avignonském mostě se zpívá, však písnička je krátká i taneček je krátký, jen voda věčně šumí.

(Karel Toman, Stoletý kalendář / Sur le pont d´Avignon) Už bezmála stovka let nás dělí od chvíle, kdy tyto verše poprvé vyšly tiskem, a i po stu letech jsou stále stejně prosté a melodické jako šumící voda. Občas si na ně vzpomenu, obvykle tehdy, když přecházím po nějakém mostě a voda šumí dole pode mnou, a vzpomněl jsem si na ně i tehdy, když jsem na svých cestách přišel do obce, kde jejich autor vyrůstal. Ta ves, dnes jen část obce Klobuky, se jmenuje Kokovice, a autor veršů se podepisoval jako Karel Toman.

Jmenoval se vlastně Antonín Bernášek a narodil se v únoru roku 1877 v čísle popisném 8 v Kokovicích u Slaného, jak byla tehdy samostatná obec označována. V Kokovicích Antonín prožil dětství, do Slaného pak chodil do gymnázia, a pak se vydal do světa.

Mladý muž prošel několik zaměstnání, pracoval jako úředník a pár let působil v redakci Národních listů. Po první světové válce se stal archivářem Národního shromáždění a žil jako básník a spisovatel v Praze. Ale táhlo ho to pryč, daleko od prostředí, od společnosti, kterou opovrhoval, někam za svobodou.

Nebyl sám, celá básnická generace vstupující do literatury na přelomu 19. a 20. století (Fráňa Šrámek, Viktor Dyk, S. K. Neumann, Petr Bezruč) nesla v sobě revoltu, podobně jako mnoho generací mladých před nimi a mnoho po nich. Jejich cesty se pak rozešly, někteří se angažovali politicky a stáli na konci života daleko, daleko od sebe, a Karel Toman se po mnoha a mnoha cestách po světě vrátil domů a našel svobodu a klid v duši v souznění s českou zemí, s vesnicí, s rodnou hroudou. Zní to asi pateticky, ale kdo si vzal do ruky útlounkou sbírku či spíš cyklus básní Měsíce, pochopí, že to mohl napsat jen člověk, který dnes a denně chodil po polích, stráních a loukách, kdo žil mezi obyčejnými lidmi a znal jejich osudy, jejich práci, jejich život. Třeba v Kokovicích.

Na konci 19. století, kdy Karel Toman navštěvoval slánské gymnázium, už jezdil ze Slaného do Loun vlak, a pokud se takhle vracel domů, můžeme jít v jeho stopách. Trať sleduje od Zlonic s odstupem tok Zlonického potoka a míjí postupně Stradonice a dvě části rozvětvené klobucké rodiny, Páleček a Čeradice, a poté zahýbá vpravo, do stoupání podle Skal-

5

ského potoka k nádraží Klobuky. Stará budova klobuckého nádraží (stanice Klobuky v Čechách, aby železničáři neprotestovali) pamatuje lepší časy.

Rezavé vedlejší koleje naznačují, že velký provoz na nádraží není, a železniční vlečka do místního cukrovaru byla definitivně zrušena před dvaceti lety, ale když popraskaná okna vykvetla truhlíky plnými muškátů, vypadalo stavení jako nejkrásnější nádraží na lounské trati. Třeba se muškáty v oknech zase objeví.

Nádraží shlíží na ves pod sebou a přímo proti němu září opravený kostel sv. Vavřince s nezaměnitelnou věží rozpoznatelnou daleko po kraji. Dole v ulicích pod tratí stojí stále ještě stožáry s dráty elektrického vedení a chodníky jsou z betonových dlaždic, přesně tak, jak to bylo někdy před čtyřiceti, možná padesáti lety vybudováno. Jen husté lesy antén a občas nějaký satelit ukazují, že se tady nezastavil čas.

Hned pod nádražím je první z informačních tabulí, které věrně dokumentují minulost i současnost obce. Měla by být představena.

Klobuky se po roce 1990 nerozpadly na jednotlivé části, a tak jsou stále tvořeny pěti kdysi samostatnými vesnicemi. Kromě vlastních Klobuk k nim patří Páleček, Čeradice, Kobylníky a Kokovice. Celkem v nich žije přes 1000 obyvatel a v posledních deseti letech jich přibývá, i když do součtu obyvatel v jednotlivých vsích před sto lety má obec ještě hodně daleko.

Cestou do středu Klobuk se posouváte do současnosti. Omšelé betonové dlaždice střídá zámková dlažba a přibývá opravených domků. Na křižovatce upoutá krásně opravený statek s nápadnou pamětní deskou. Sídlo rodu Malypetrů vlastní dnes soukromá firma, informační tabule u silnice však připomíná slavné rodáky.

Ten nejznámější z rodu Malypetrů, Jan, byl za první světové války okresním starostou ve Slaném a po válce pak poslancem Národního shromáždění. Dlouhá léta patřil k nejvýraznějším představitelům „agrárníků“ (správně Republikánské strany československého venkova), v letech 1922-1925 vykonával funkci ministra vnitra a v nejtěžších letech krize 1932–1935 třikrát sestavoval vládu a stál v jejím čele jako ministerský předseda.

Za války ho Němci nechali jako pravičáka relativně na pokoji, ale Malypetr tušil nebezpečí z druhé strany.

V reakci na československo-sovětskou spojeneckou smlouvu podepsanou v roce 1943 v Moskvě Edvardem Benešem spoluzaložil o rok později Ligu proti bolševismu. Po osvobození byl za údajnou kolaboraci s fašisty, ale ve skutečnosti právě za tento čin, postaven před soud. Vina mu nebyla prokázána, byl postupně zproštěn všech obvinění, do konce života mu však zbývaly pouhé dva roky.

Klobuky, sídlo rodu Malypetrů

6

Druhého slavného muže připomíná kromě informačních tabulí i název ulice, která vede centrem obce. Jindřich Šimon Baar v Klobukách působil na přelomu 19. a 20. století deset let jako farář a zapsal se dějin obce nejen jako duchovní, ale i jako stavitel, a přičinil se o novou faru.

A aby byl výčet těch osobností spojených s obcí Klobuky úplný, připomínají tabule i slovenského básníka Jána Botta (píšícího pod pseudonymem Ivan Krasko), který pracoval několik let v klobuckém cukrovaru.

Na klobucké návsi se potkává minulost s přítomností.

Na chodníku podle obecního úřadu se střídají betonové desky se zámkovou dlažbou a v sousedství domků s opravenými fasádami ční stará budova sladovny, pozůstatek klobucké pivovarnické slávy.

Kousek za návsí je odbočka na Kokovice a po čtvrthodince chůze se objeví první domky. Je to vlídné přivítání, na kraji vsi má sídlo rozsáhlé zahradnictví, stovky stromků čekají v řadách v záhonech a desítky přebalených a připravených k expedici. Před vchodem do zahradnictví střeží klid dva dvousetleté památné duby s metrovým průměrem vrásčitých kmenů a dvacetimetrovou korunou.

Jediná ulice vede kolem barevných domků, v nejužším místě se do cesty málem staví nepřehlédnutelný opukový statek s novými okny, jako by ukazoval, jak se tu časy začaly měnit k lepšímu. I kaplička na návsi je vzorně opravena, jen obrovský statek pod ní ještě nenašel dobrého pána a také dům s číslem popisným 8 na horním konci návsi vypadá zchátrale, opukové bloky se vyvalují ze stěn a střecha se stáčí v podivných vlnách ke krovům. Jen deska připomínající, že právě zde se narodil Antonín Bernášek, který pak jako Karel Toman se zapsal do zlaté knihy českého básnictví, drží svou kovovou vznešenost už od roku 1947, kdy sem byla, rok po básníkově smrti, umístěna. A nová okna a kouř z komína dávají naději, že i do tohoto statku se vrátí lepší časy.

Za návsí vede silnice dolů, k rybníčku, a mělkým údolím protékají dva potoky. Nejdřív přejdete Úherecký, pak Žerotínský, který přímo rybníkem prochází, oba se pak o pár set metrů dál spojují a po několika kilometrech a dalším soutoku s potokem od Bílichova už nesou jméno podle městyse Zlonice.

Můj bratr dooral a vypřáh‘ koně.

A jak se stmívá, věrnému druhu hlavu do hřívy položil tiše, pohladil mu šíji a zaposlouchal se, co mluví kraj.

(Karel Toman, Měsíce / Září)

Dřevěný pastýř na návsi v Klobukách

Tak to napsal básník. Možná se do řeči kraje nezaposloucháte. Ale zkuste se postavit na jeden z těch kokovických

7

mostků a poslouchat, co přichází zdola. A třeba se vám bude zdát, že voda potůčků šumí úplně stejně jako voda řeky Rhôny pod mostem v městě Avignon.

(19. 4. 2015)

Kaplička u svatého Jána

8

Od skalky ke skále Úctě se má člověk naučit, dokud ještě ani neví, že se tomu říká úcta. K lidem, ostatním živým tvorům i neživým věcem, které nás obklopují. Úctu ke kamenům jsem získal v dobách, kdy mi pestrobarevný kohout na dvoře sahal do pasu a měl jsem z něj respekt jako novozélandští Maorové z gigantických ptáků moa.

Nevím, jak se tam ten kámen dostal, zda z nějakého výkopu nebo byl odvlečen při orbě z okraje pole, ale každopádně kousek od starého mostu v Jemníkách ležel obrovský do červena zbarvený kus pískovce, možná příbuzný tomu, z něhož je kamenný muž u Klobuk. Obrůstal trávou a keři a měnil barvu za dešťů a za sucha a vymezoval konec pozemku. Pevně a bez kompromisů, protože s ním nepohnuli ani dva chlapi.

Mnohem později, snad při rekonstrukci mostu a silnice, zmizel.

Nepohnutelné jsou, aspoň v měřítku lidského života, jen skály.

A právě kolem několika menších i pozapomenutých skal povede následující putování.

Kamenný muž či Kamenný pastýř, jak je mohutný kus odolného pískovce poblíž Klobuk nazýván, do našeho vyprávění nepatří, protože ho postavil člověk, ať už to opravdu byli kdysi Keltové, anebo někdo mnohem později. Ale můžeme u něj putování začít.

Ke Kamennému muži se dostanete od železniční zastávky Telce přímo po silnici do Klobuk. Stojí v úhledné dřevěné ohrádce po levé straně silnice a bude vás sledovat, dokud nezajdete mezi domky vesnice. Obec Klobuky má však ještě

jednu přírodní pamětihodnost. Jmenuje se Bohouškova skalka, a tento křídový útvar je podkladem pro suchomilná rostlinná společenstva, kvůli nimž bylo skoro kilometr dlouhé návrší v roce 1987 prohlášeno přírodní památkou. Skalka je zbytkem po těžbě opuky a značná část návrší je pokryta stromy, takže funguje ve zdejším skoro bezlesém kraji i jako úkryt pro zvěř.

Problém je jiný – jak se ke skalce dostat. Od klobuckého nádraží skončíte hned za přejezdem v poli. Proti odbočce na Kobylníky se rýsuje stromořadí, ale je to jen tak hustě zarostlá úvozová cesta, že by se jí vyhnul i zajíc. Nejnadějnější je přístup od Čeradic, odkud stoupá od pěkně opravené kapličky k návrší polní cesta. Už dlouho tam sice nikdo neprojel, ale až do borového lesíka se tudy dá projít. V lese se cesta ztrácí, a když dojdete po vrstvách borových šišek ke kraji stromů, je za bariérou poražených dřev zase jen pole. Ke skalce je to však už jen kousek. Nejspíš tam vyplašíte srnky a zpátky už nebudete mít odvahu se prosekávat zarostlou cestou. Pak zbývá jen pole s řepkou. Na jaře se dá tak dojít na rozcestí ke Kobylníkům vcelku dobře, kdybyste tudy šli v létě, kdy není přes vzrostlou řepku skoro vidět, budete svítit žlutou od hlavy k patě.

Kobylníky projdete směrem k Třebízi za pár minut, na jejich horním konci vás bude postrkovat silná atmosféra kompostů a bioplynové stanice, ale zkuste se na návrší přece jen zastavit a otočit. Na protějším návrší je Bohouškova skalka vidět jako na dlani.

Za dalším kopcem je Třebíz a odtud vede zelená turistická značka směrem na obce Kvílice a Libovice. Mezi nimi je asi na půl cestě na dalším z táhlých návrší rozcestí u sv. Jána. Bývalo to slavné poutní místo od dob, kdy tu v ro-

Bohouškova skalka

9

Husova kazatelna v KnovĂ­zi

10

ce 1837 majitel místních dolů František Beyer dal postavit kapličku a k ní přenést sochu sv. Jana Nepomuckého, kterou dal udělat poté, co se jeho synek – podle pověsti – zachránil po pádu do studny proto, že měl na krku řetízek s obrázkem světce (pověst ovšem připouští, že příčinou zázračné záchrany bylo to, že ve studni plavala prkna, která malého kluka udržela nad vodou). Každopádně oba Beyerové, otec František a pak i syn Eduard, se zasloužili nejen o doly, ale i o rozvoj sousedních obcí. Úspěšně podnikali, modernizovali důlní zařízení a chovali se slušně a poctivě k havířům. Po předčasné smrti Eduarda, jehož pomník je kousek před kapličkou, však doly i vesnička kolem dolu zanikly.

Pár desítek metrů za kapličkou je ale ještě jedna dnes už nenápadná vyvýšenina, vlastně jakési zbytky opukových kvádrů. Opuka byla pro naše předky cenný materiál, a tak se vrchol skály postupně těžil. Byla prý dvacet metrů nad okolním terénem, zatímco nyní zbyl už jen mírný vršek. Tomu místu se říká Dívčí skála, prý proto, že v zimě se tu za pradávných časů konaly pohanské rituály k přivolání jara a při nich nejkrásnější dívky tančily kolem ohně.

Jiná pověst praví, že ve středověku byla na skále tvrz a její majitel měl tři dcery. Když první z nich byla na vdávání, přijel před tvrz jakýsi cizí rytíř a chtěl ji za manželku. Ale její otec ho odbyl a to se opakovalo i u dalších dvou dcer. Uražený rytíř se svými zbrojnoši obklíčili tvrz a zapálili ji. Tvrz byla většinou ze dřeva, takže celá shořela, a obyvatelé, pokud stačili uniknout z ohně, byli pobiti. Zůstala tam jen holá skála, které se pak říkalo Dívčí. Okolní rytíři pak tento zločin odsoudili a žalovali přímo u krále, který útočníky potrestal na hrdle a nařídil, aby byli oběšeni na borovicích okolo spáleniště. Ale rozhlížet se po okolních borovicích nemusíte, není tam žádný viselec ani jeho kosterní zbytky. Tak stará borovice, aby to pamatovala, v Čechách neroste, a pověst je – asi jen pověst.

Až dorazíte po značené cestě z Libovice do Tuřan, podívejte se aspoň zpovzdálí na opravenou dřevěnou zvonici a kostel s dokonale restaurovaným schodištěm, a až zamíříte směrem z centra obce ke Studeněvsi, zkontrolujte, zda je na svém místě za plotem jednoho z domků párek indických běžců a zda je kačer pořád tak upovídaný.

Na návrší nad obcí Tuřany stojí vodárenská věž a opravená kaplička a v polní cestě najdete ošlapané kamenné bloky. Ty jsou možná původní a sedí na návrší na svém místě.

Ze Studeněvsi je to už jen kousek do královského města. Ale pokud odoláte, můžete uvidět v Přelíci druhou krásnou dřevěnou zvoničku, a když z Kvíce uhnete vpravo a vydáte se k Hrdlívu, dostanete se na další hřbet slánské křídové tabule. Říká se tam odnepaměti Na Těhuli a právě tak „odnepaměti“ je tam velká drůbežárna. Přímo proti ní začíná úzká silnička a za chvíli se otevře nádherný pohled na větší sestru slánského

11

Dřevěná zvonička v Přelíci

vulkánu, na 413 metrů vysoký vrchol Vinařické hory. Na rozdíl od Slánské hory se Vinařická v historických dobách už žádnými příznaky sopečné činnosti neprojevovala, ale stejně jako kopec ve Slaném byla člověkem víc než sto let olamována a ohlodávána, protože pevného čedičového kamene byl na Slánsku vždycky nedostatek. Od roku 1985 je její jižní a západní část přírodní památkou a celé úbočí od Knovízského potoka obrostlo vegetací.

Silnička od drůbežárny nevede přímo přes nejvyšší hřbet Těhule, k němu míří v jednom místě cesta, která je zahrazena několika mohutnými pneumatikami. Když je přelezete, spatříte jednu z nejrozsáhlejších a nejpestřejších černých skládek na Slánsku. Domácí odpad, sklo, plasty, spotřebiče, pneumatiky, kusy nábytku, to všechno tady srůstá s náleto-

Náves v Třebízi

12

vými stromky a keři. Z porostu je vidět, že skládka není už asi průběžně doplňována novými přírůstky, zato škarpy podle silničky každou zimu vykvétají všemi barvami odhalených pytlů a tašek.

Silnička překlene půlobchvat města Slaný a míří do Netovic, přímo do ostré zatáčky strmého kopce. Dáte-li se dolů k návsi, objeví se před vámi za chvíli rekonstruovaný statek a po levé straně na kopci nové domky. Za podjezdem pod již zmíněnou částí obchvatu města stoupá silnice na další návrší, pod nímž je ukryta obec Jemníky. Není třeba zacházet po silnici až na křižovatku, asi v polovině rovného úseku míří dolů do vsi úvozová cesta, jedna z mála, která je dobře udržovaná a také často využívaná. Úhledně vypadá i obec, plná nových fasád domků a upravených zahrádek. Před třiceti lety ztratila obec vlakové spojení, náhradou, možná trochu pochybnou, je frekventovaná silnice, která ji propojila se sousední obcí Pchery a je vlastně spojnicí Slaný-Kladno. Při výstavbě silnice R7 zanikla i silnička do sousední Knovíze, která vedla kolem lesíka zvaného Luh, a tak si lidé vyšlapali a vyjezdili cestu novou, přímo ze středu obce kolem Knovízského potoka. Za sucha je docela dobře schůdná, po deštích se do ní rozšiřuje zamokření ze sousedních rákosových porostů. Pěšina vede až k bývalému knovízskému nádraží a za parkem je už stará silnice číslo 7.

Když přejdete silnici a přímo proti mateřské škole půjdete na konec domků, narazíte na další z pískovcových skalních výstupků v krajině. Je ukryt za stromy a zdálky není nápadný, ale jakmile stanete před ním, uvidíte impozantní kus pískovce. Má dva vrcholy a říká se mu Husova kazatelna nebo Husova skála. Mistr Jan nebyl zrovna sportovní typ, a tak se sotva mohl šplhat na jeden z vrcholů. Ale nejspíš tu ani nikdy nebyl, těch „Husových kazatelen“ je v Čechách určitě víc, než mohl na svém vynuceném putování po českém venkově pražský mistr a kazatel navštívit. Skála v Knovízi však aspoň trochu jakousi kazatelnu připomíná a je na ní dobře vidět, jak tvrdší druh pískovce přečkal působení povětrnostních vlivů po milióny let, zatímco sousední vrstvy byly větrem a vodou semlety a zmizely.

A úplně stejně vznikl i asi nejznámější skalní útvar v okolí města Slaný – Podlešínská skalní jehla. Na mapách najdete, že je chráněným přírodním výtvorem a že se k ní můžete dostat od Husovy kazatelny po polních cestách. Je mnohem bezpečnější vrátit se do Knovíze, přejít most přes Knovízský potok a zahnout pak vpravo po silnici na Podlešín, jste-li však dobrodružné povahy, zkuste pokračovat pěšinou podle skály. Táhlým stoupáním v lesíku vede pěšin dokonce několik, těžší je najít tu správnou, která nekončí v poli, ale pokračuje cestou přes lány.

Pak následuje neuvěřitelně klikatá pouť prachem (za sucha) anebo blátem (po dešti), při níž se dostanete až pod Želenice a poté oklikou zpátky dolů ke skalní jehle. Bude vás přitaho-

13

vat už zdaleka, protože je to skála fotogenická. Od obce je k ní přístup opraveným podjezdem pod tratí a cesta byla nedávno osázena řadou stromků. Název „jehla“ je samozřejmě trochu nadsázkou, osm metrů vysoký a v nejširším místě asi tři metry široký útvar připomíná spíše narašený pupen na větvi stromu nebo věž nějaké hradní zříceniny. Stojí na mezi osaměle, ale pokud byste se prodírali lesíkem zpátky směrem k železnici, najdete tam různých pískovcových výstupků a útvarů víc a také dělníci na stavbě, která v roce 1922 propojila Zvoleněves (tedy trať Kladno Dubí – Kralupy) s horním nádražím v Podlešíně (tedy s tratí Praha – Slaný), se museli prosekávat pískovcovými skalami.

Podlešínskou skalní jehlu navštivte raději za suchého počasí, protože za mokra se budete plouhat od cesty vysokou trávou, anebo přes pole oranicí. A přijďte k ní k večeru, kdy září proti klesajícímu slunci. Možná pocítíte pak i úctu ke kamenům a skalám, na jejichž podobě se nepodílela lidská ruka.

(25.–26. 4. 2015)

Skalní jehla u Podlešína

Podlešín, Knovízský potok

14

Mosty přes klidné vody Jako kluk jsem často postával na betonové, do oblouku vyduté lávce přes Knovízský potok, a pozoroval, jak dole ubíhá voda. Někdy jsem tam šel i po bouřce, kdy potok nabíral na desateronásobné síle a splavoval hlínu a kamení. Potok se dal na některých místech přeskočit, ale most byl pro mě jistotou.

Teprve později jsem poznal kouzlo velkých mostů, těch historických, kamenných, i těch nových, kde vládnou železo a beton, a jednou za dva, tři roky se jedu podívat na ten, který je pro mé oči nejhezčí v Čechách. Do Ústí nad Labem.

Slánskem neteče řeka, jen pár obyčejných potoků, a také mosty jsou většinou obyčejné. Pískovcové kvádry několika z nich však pamatují staletí.

Cestu po mostech, které už po mnoho generací spojují dva břehy, můžeme začít na hranici slánského revíru. Olovnice (do roku 1925 pod jménem Volovice) dlouho ke slánskému či vlastně kladenskému okresu patřila, teprve od roku 2007 přešla do území obce s rozšířenou působností Kralupy nad Vltavou.

Z olovnického nádražíčka vede asfaltová silnička podle potoka i kolem dvou mostů, betonových a relativně nedávno postavených. Určitě zajímavější je upravený pomník obětem druhé světové války a zejména o kousek dál pomník Josefa Jungmanna. Na ten jsou Olovničtí náležitě pyšní, protože to byl v roce 1874 vůbec první pomník tohoto muže v Čechách. Docela zajímavá drobnost, protože spolutvůrce moderní češtiny zemřel o 27 let dřív, ale český národní živel se začal prosazovat přece jen později. Také Jungmannův pomník, jehož autorem byl sochař František Kdýr, vznikl „péčí Besedy volovické“, jak se dočtete na boku podstavce. Josef Jungmann je vyveden z místního světlého pískovce a v poněkud zmenšeném vydání, a tak se v obci říká „sedí jako jungmánek“. Olovničtí vědí, o co jde – a Josef Jungmann sedí na podstavci opravdu pěkně, klidně, smířeně a s pohledem otočeným k obci a k rybníku.

Před rybníkem je pro pěšáka nejvýhodnější přejít klenutý most, obejít rybník a do sousedních Neuměřic se vydat po cyklostezce. Ale z mostu se podívejte nahoru, proti proudu Knovízského potoka. Asi sto metrů výš je Brejníkův mlýn, do kterého vede krásný klenutý mostek.

Stezka do Neuměřic vede kolem starých i zcela nových domků, kde vás budou provázet hafani, kteří si nenechají ujít žádného kolemjdoucího, ale po splnění štěkací povinnosti se už o bližší setkání nepokoušejí. V Neuměřicích vyjdete přímo u nové Staré hospody. Změnili se majitelé, noví provozovatelé dali hospodě slušivější kabát a snad se jim bude dařit lépe než předchozím. Bude-li teplo, potkáte před hospodou místní

15

Mostek na faru ve Zvoleněvsi

štamgasty, jak implementují třetí, čtvrtý, pátý či šestý staropramen, a i stojan na kola je někdy zaplněn. Tak hodně zdaru.

Hned vedle hospody je železniční zastávka, přes potok, nedávno vyčištěný, vede železná lávka, a po ní můžete projít kolem pěkného venkovského fotbalového svatostánku. Ani pak není třeba dojít až na silnici, přímo za hřištěm svítí opravená budova obecního úřadu, do roku 2009 sídlo základní školy, s nepřehlédnutelně oranžovým vchodem (ve Středočeském kraji to má zvláštní smysl), a kolem úřadu vede pohodlná silnička směrem „nahoru“, ke Kamennému Mostu.

Panelová cesta prochází kolem nového dětského hřiště a nedávno postavených domků a dovede vás už jako obyčejná pěšina až do centra obce, která má most přímo v názvu. Podle pověsti vedla tudy cesta z pražského knížecího sídla do Stadic a na močálovitém území obce byl postaven primitivní kamenný přechod přes potok. Dnešní most je docela obyčejný, betonový, ani rok stavby na něm asi není.

Most ve Tmรกni

16

Zato se můžete přesvědčit, že u prvního patníku kdosi do betonu vyryl nesmazatelně jméno HUJER. Návsi v Kamenném Mostě dominuje čerstvě opravená hospoda U Čonků, jejíž nová fasáda přebíjí mírně opelichanou kapličku i sousední nepříliš udržovaný statek. Z návsi se můžete vydat po „pěší zóně“, jejíž úpravu i sousední sportovní hřiště by obci mohlo závidět kdejaké okresní město, a pak pokračovat směrem ke Zvoleněvsi.

Skoro tisícihlavá „středisková“ obec Zvoleněves má v centru také obyčejný betonový most přes Knovízský potok, ale o kousek výš v prudkém stoupání je druhý most, historicky mnohem zajímavější. Nevede přes vodní tok, leda snad občasný, když se valila voda shora, a spojuje silnici s budovou fary.

Byl asi před osmi lety vzorně opraven a je z něj výhled na obec, na její postupně opravovaný kostel sv. Martina i zámek nad ním, a také na kdysi slavný cukrovar.

Vlaky ze Zvoleněvsi do Kladna Dubí už přes třicet let nejezdí, drážní těleso však neosiřelo. Vede po něm cyklostezka podle fotbalového hřiště a dál podle rybníka, a pak se mění v pěšinu, která končí až v Podlešíně. Oba podlešínské mosty jsou poměrně nové, jeden má vročení 1954, druhý je nejspíš ze stejné doby. Pěšina má však v sobě kus historie. Mohutné jasany a vrby, rozpadající se zdi z pískovcových bloků a průzračná voda Knovízského potoka doprovázejí pěšáka až k viaduktu.

Jen ta mohutná bílá novostavba pod podlešínským „horním“ nádražím se do vesnice hodí asi jako plastové židle do starého zámku.

O podlešínském viaduktu bylo již mnoho napsáno a nelze to říci o jeho stavebnících jinak: byli to machři. Kamenné pilíře obložené pískovcovými kvádry stojí přes 140 let nepohnutě a odolávají všem nepohodám. A vlaky jezdí dvacet metrů nad Knovízským potokem stejně jako v roce 1873, kdy byla trať Praha – Slaný otevřena.

Za viaduktem se už silnici nevyhnete. Ale silnice podle prastarých, nedávno prořezaných vrb není příliš frekventovaná a končí až na staré silnici číslo 7, vedle kdysi proslulého a později skomírajícího motorestu, který vystřídala v posledních letech stylová hospoda. Most v Knovízi byl pochopitelně upraven pro potřeby moderní silnice, ale v další obci proti proudu, v Jemníkách, byl kdysi starý most z místního pískovce. Byl stržen už někdy v době kolem druhé světové války a vystřídán betonovou stavbou, nepříjemně úzkou, na kterou se traktor se širokým přívěsem dost těžko trefoval. Moderní spojka Slaný – Pchery – Kladno si vynutila i nový most, pravda, na pěšáka se při jeho stavbě zapomnělo.

Ale vraťme se do Knovíze. Dál jsou pro poutníka dvě volby, obě bohužel špatné. Nejjednodušší cesta směrem na sever, k dalšímu památnému mostu v Královicích, je po dálničním okruhu kolem města Slaný. Máte-li odvahu čelit kamiónům, tak

17

Viadukt u Podlešína

se vydejte po ní. Vypadá to podezřele, ale je to mnohem přijatelnější cesta než například po silnici I/16, která nemá krajnice. Klidnější povahy ale asi dají přednost staré silnici, která od „brejlí“ v místě zvaném Močidla stoupá k městu. Odbočka k Drnovu vede přes starý most nad tratí, další pozůstatek mistrovské práce stavebníků dráhy. Do Slaného ale po ní neprojdete, leda po trati, a to se v místech, kde si to motoráky hasí osmdesátkou, opravdu nedá doporučit. A tak je vhodnější až druhá odbočka, na kterou navazuje solidní cesta až k železnému přejezdu na kraji města.

Nejpřímější cesta ze Slaného na sever je po zelené značce, která vede z města do Lidic u Otrub. Osadou protéká potůček a jeho koryto by potřebovalo vyčistit, stejně jako rybník, který je obehnaný neforemnými betonovými panely.

A kostelu sv. Jakuba Většího by velmi prospěla parta zedníků a pár koleček cihel a malty, aspoň na schodiště ke vchodu.

Zelená značka ústí na silnici spojující Otruby a Královice a podle zastávky s novou čekárnou a plným názvem Královice u Zlonic míří dolů ke vsi.

Královický most přes Bakovský potok pochází z 18. století, sochařskou výzdobu – sochy sv. Václava a sv. Jana Nepomuckého – dodal slánský sochař Vedlík po roce 1850. Most je postaven z velmi světlého, téměř bílého pískovce, a jeho dva oblouky sklenuté na střední pilíř odolávaly dvě a půl století. Sochy obou světců byly restaurovány v roce 1992 a později (2011) byl částečně opraven most. Přesto statická kontrola prokázala o dva roky později havarijní stav a 6. srpna 2013 krajská správa a údržba silnic most uzavřela, a tím i průjezd Královicemi ve směru na Dřínov a Zlonice. Ponechán byl pouze provoz pro pěší.

Provizorní stav, kdy byla omezeně umožňována doprava, pak trval dva roky. Od 7. dubna 2015 byl most opět pro automobilovou dopravu uzavřen a nastala důkladná re-

Most v Královicích

18

konstrukce. Kámen po kameni putuje ze svého místa, je očíslován, očištěn a po injektážích do základů mostu a klenby přijde zpátky. Precizní kamenická práce by měla být dokončena do konce června a most by měl opět sloužit dlouhá desetiletí.

Z Královic se silnice šplhá na vrch zvaný Hradiště k Dřínovu, těsně ho míjí a pokračuje zase dolů do Zlonic. Možná narazíte v Královicích na psího průvodce středního vzrůstu, neurčité rasy a dobrého hlasu, který obec Královice navštěvuje a pak se v uctivém předstihu před svým „pronásledovatelem“ vyštěkává až ke křižovatce k Dřínovu, kde má patrně trvalé bydliště. Do Královic však nemíří v roli stavebního dozoru nad firmou rekonstruující most, jeho motivy jsou pravděpodobně čistě psí, tedy biologické. Nekouše, ale na silnici se pohybuje zcela nezodpovědně, od pangejtu k pangejtu.

Ve Zlonicích se výrazně prosvětlilo náměstí, až je člověku těch na babku ořezaných lip líto. Vyznat se v mnoha odbočkách z hlavní silnice není úplně jednoduchá věc, a pokud ze silničky směřující do Hobšovic uhnete příliš brzy vlevo nahoru, skončíte na hřebenu kopce, kudy vede cyklostezka.

Nepátrejte, proč tam je, to má asi svou dotační logiku. Třetina stromků vysazených podle ní navíc uschla. Ale cesta po ní vám umožní pohled na zázrak, který se odehrává dole v Břešťanech. Na konci cyklostezky u břešťanského hřbitova neváhejte a sejděte přes nízko klenutý most přes potok až k tomu zjevení. Obrovská sýpka se čtyřmi patry, dlouhá 60 metrů, dostává novou střechu. O tu původní, mistrovské dílo tesařů najatých hrabětem Kinským v roce 1730, ji připravili zloději, kteří vyrabovali cenné trámy. Z nové střechy jsou zatím jen dvě krajní části, je to však skoro polovina plochy, a i když řemeslníci z firmy Kasper.cz, která rekonstrukci provádí, používají už jiné techniky než v 18. století, byla by záchrana této památky skutečným zázrakem. A je k němu blízko.

Sousední část zlonické rodiny, Tmáň, má jinou cennou památku: klenbový most se dvěma poli o světlosti skoro 6 metrů. Most je mnohem mladší než královický, postaven byl po roce 1860. Půl metru silné pískovcové kvádry byly v roce 1993 důkladně ošetřeny a při této velké opravě došlo i na opravu podstavců pro sochu a kříž. Vzápětí byly obě plastiky zničeny vandaly, v roce 1994 se však sv. Jan Nepomucký opět vrátil na své místo a shlíží na širokou, skoro šestimetrovou vozovku nad Zlonickým potokem.

Do Velvar sleduje silnice přes Křovice, Skůry a Bratkovice Zlonický potok a za Nabdínem překonává betonovým mostem spojené vody Zlonického a Bakovského potoka a pokračuje do Velvar, klikatí se kolem Malovarského rybníka a směřuje do středu obce. Zvláštním řízením osudu připadla této silničce bůhvíkolikáté třídy čest nosit autobusy.

Osud měl podobu inspekce středočeských silničářů, kteří – jako správci mostu – vynesli 3. července 2014 nad mos-

19

tem ve Velvarech za Roudnickou bránou drsný verdikt: z důvodu havarijního stavu bude most od 7. července 2014 uzavřen. Tříobloukový železobetonový most s nosností přes 40 tun byl ve špatném stavu již několik let, teprve poslední statické měření však rozhodlo, že nesmí být používán. Zákaz platil dokonce i pro pěší. Kraj se hájil tím, že byl zadán projekt na nový most, termín dokončení však stanoven nebyl. Město osvětlilo aspoň provizorní lávku pro pěší a po dalších schůzkách se začalo stavět provizorium. Kolaudace provizorního „mostu nad mostem“ byla několikrát odkládána, až těsně před Vánocemi 2014 se Velvarští a hlavně řidiči autobusů, kteří s hrůzou očekávali, jak bude úzká silnička v trase objížďky vypadat po sněžení a zamrznutí, dočkali.

Těsně před zprovozněním se zabarikádovaný most stal i hrdinou televizních zpráv, protože právě na jeho zátarasech skončila 11. prosince divoká honička policejních aut za dodávkou s německou poznávací značkou. Bariéra před mostem nepovolila a dva pasažéři, oba Češi, odešli s želízky na rukou.

Mostní provizorium je jednosměrné, unese zátěž nejvýše 25 tun, není tedy určeno pro těžké nákladní vozy. A jak dlouho se budou na něj Velvarští dívat? To asi neví ani středočeský hejtman. Skeptici nevylučují, že po dvacetiletém užívání bude prohlášen technickou památkou.

Zatím se klene přes Bakovský potok, který pohltil ve Velvarech i potok Červený a o kousek dál Vranský, a jemuž chybí už jen pár kilometrů k Vltavě. A ještě jeden památný most. V Sazené.

Nejstarší částí sazenského mostu (patrně z 18. století) je severní díl se třemi oblouky, s vozovkou směrem mírně stoupající ke středu, kde jsou i obě sochy. Na jižní straně je ke staršímu jádru mostu připojeno ještě jedno mladší obloukové pole.

Most má tedy oblouky celkem čtyři, všechny půlkruhového profilu o proměnlivém rozpětí 5,9 a 7,16 metru. Jen jeden oblouk (druhý od jihu) překračuje vlastní potok, severní oblouk překračoval odpad ze mlýna. Zbývající dva otvory jsou suché, připravené pro velkou vodu. Na mostě bylo od poloviny 18. století až do 30. let století minulého šest soch, zůstaly jen socha sv. Jana Nepomuckého a Ukřižování, dnes jsou na jejich místě repliky. Originály byly v roce 2005 restaurovány a umístěny v Městském muzeu ve Velvarech. Most trpí dopravou, byl někdy kolem roku 1970 zpevněn cementovým nástřikem, což se nelíbí památkářům, ale injektáž zatím vzdoruje času i dopravě.

V pískovcových kvádrech mostu v Sazené se potkávají staletí, v korytě Bakovského potoka vody z celého Slánska a na mostě lidé. A proto se mosty odedávna staví.

(3. 5. 2015)

Blahotický rybník

20

Rybníky, ptáci a rákosí Vysoko nad rušnou silnicí I/16, na cestě za karmelitánským klášterem, stojí sloup vinařů a rybářů. Není to jeho původní stanoviště, stával u kostela sv. Václava v Ovčárech a byl zničen za první světové války, v roce 1943 byla zhotovena podle starých nákresů jeho replika a umístěna nad údolí. Ten sloup dokládá, jak velkému věhlasu a úctě se za dávných časů vinaři a rybáři těšili, a jak důležitá hospodářská činnost to pro obce kdysi bývala.

Jako kluk jsem samozřejmě vídal Ladovy obrázky venkovského rybníčku se správcem sedícím na vrbě a upravujícím si uniformu a o něco později jsem pobral poučení o tom, že jižní Čechy jsou krajem rybníků. Ale až mnohem později jsem si uvědomil, že tak, jak jsou dnes rybníky posety jižní Čechy, vypadala za středověku většina nížin v české zemi. Obrovská rybniční soustava byla například na Nymbursku, dokonce s rybníkem snad větším než Rožmberk, ale také na Slánsku a Velvarsku byl pořádný rybník skoro u každé vesnice.

Velkou ránu zasadila českému rybníkářství třicetiletá válka, po níž v mnoha obcích nebyly ruce, které by se o rybník staraly, na Slánsku se o zánik mnoha rybníků postaral pád města z hodnosti královské do stavu poddanského, a na Velvarsku zase koncem 18. století místní radní, kteří rušili rybníky ze strachu před povodněmi po protržení hrází. A tak těch rybníků a rybníčků na Slánsku mnoho nezbylo, a ještě méně ryb, protože v líných a mnohde stále špinavých potocích se rybám nedaří.

V posledních desetiletích se však přece jen pár vodních ploch obnovilo, a tak se třeba rybářský cech zase vrátí do lepších časů a suchý slánský kraj bude mít víc hladin, které přitahují další deště.

Královské město Slaný má na svém rozhlehlém území vodních ploch několik. Nejznámější z nich je nejspíš rybníček U Brodu, trojúhelník vodní plochy hned v sousedství kostela sv. Gotharda, kdysi za Pražskou branou a dnes u nejrušnější slánské křižovatky. Drobné rybníčky jsou i v některých obcích přidružených k městu, třeba v Lidicích u Otrub.

Mezi menší rybníky patří i Červený rybník na stejnojmenném potoce v západní části města. Sedí kolem něj většinou rybáři a je místem klidu, všechno hemžení a hluk přenechává v létě sousednímu koupališti. Červený rybník býval i zásobárnou vody pro případy požáru, ale po poslední válce usoudili, že pro město už nepostačuje. A tak v budovatelské době, v roce 1951, vyrostl za tratí velký rybník, zvaný Přehrada. Dnes se mu říká Velký slánský rybník, a kdybyste se podívali do přehledů Povodí Vltavy, zjistíte, že má objem skoro 150 tisíc

21

Žižický rybník

kubíků vody. Postaven byl tak jako mnoho budovatelských děl, tedy s nadšením, ale mizerně, a tak se další tři roky hráze opravovaly a do užívání byl předán právě před šedesáti lety.

Po dalších patnácti letech se opravovalo znova, tentokrát poctivě, práce trvaly celý květen a podle záznamů se pracovalo skutečně od „slunka do slunka“, a kromě profesionálních pracovníků podniku Povodí Vltavy se na generální opravě podílelo také přes padesát členů slánské rybářské organizace. Vnitřní část břehů byla vyztužena panely, koruna hráze obložena kameny a spáry byly zality betonem.

Za dalšího skoro půlstoletí zmohutněly stromy kolem rybníka, hráze zarostly a přehradní nádrž vypadá téměř jako obyčejný venkovský rybník. Zalíbilo se na ní ptactvu, lysky a kachny divoké hlídkují pravidelně na výpusti rybníka a kačeři s krásně nazelenalými hlavami sedí na břehu a jsou tak krotcí, že můžete projít těsně kolem nich.

Kolem Velkého slánského rybníka vede pěšina, na které potkáte za každého počasí rybáře, dovede vás kolem skoro kilometrového rybníka až pod dálniční obchvat města a dál proti proudu Červeného potoka. Do půlhodinky chůze natrefíte ještě na tři menší rybníky, z nichž dva, Nový studeněveský a menší Řisutský, jsou v současnosti chovnými rybníky slánského rybářského sdružení.

K dalším rybníkům kraje je třeba se vydat opačným směrem. Na území královského města, v místní části Blahotice, je vůbec největší vodní plocha Slánska, soustava dvou rybníků s celkovou plochou přes dvacet hektarů. Z města se pěšák může vydat cestou kolem Slánské hory a dál směrem k Ovčárům a tam ho před neblahou poutí po silnici I/16 vysvobodí Ovocné stezky. Projekt firmy Ekofrukt, který vznikl s pomocí evropské dotace před několika lety, slouží nejen každoročně pořádanému jarnímu putování po rozlehlých ovocných sadech pod názvem Slavnosti květů, ale i všem, kteří se vydají třeba zrovna do Blahotic. Pár set metrů si po stezce sice zajdete, zato tam nepotkáte ani jeden kamión.

Plchovský rybník

22

Pěšina vede přímo na hráz oddělující dva rybníky.

V dokumentech Povodí Vltavy je ten menší, výše po proudu potoka, označován číslem I., a větší dolní číslovkou II. Horní pětihektarový rybník s rákosem zarostlou částí u přítoku Červeného potoka je hnízdištěm tisíců ptáků, dolní, který má na délku půldruhého kilometru a plochu přes 16 hektarů, je největším rybníkem Slánska. Ani jeden z rybníků není využíván k rekreaci, voda není čistá, a koneckonců s kamióny a silnicí za zády by to ani nebyla žádná rekreace.

Za rybníky se ale silnici už nevyhnete a kousek do Vítova s proslulým motorestem je třeba přetrpět. Cyklista trpí stejně, jen poněkud kratší dobu. Ve Vítově je však už možno zvolit další okruh klidnou trasou – polní cesta vede přes Červený potok (pěšáci a cyklisté tam mají zánovní mostek, auta se brodí) do osady Mlýnek, která patří už do rodiny Žižicka. Nad Mlýnkem je v lesíku schováno jedno ze zachovalých opevnění „řopíků“ předválečné obranné linie Československa a z návrší je krásný výhled zpátky na Slaný, kde dominuje nejvýraznější slánská „věž“ školy Na Hájích.

Z Mlýnku se po silničce dostanete do Drnova, a pak vás cesta vynese až na kopec nad Žižice. Údajně existuje z Drnova do Žižic i polní zkratka, ale po půl kilometru se brodíte už jen vysokou trávou a srnci se tváří na příchozí poněkud nechápavě, a tak možná cesta k cíli nevede. Když se zase vrátíte dolů nad obec Žižice, zaleskne se na jejím dolním konci rybník. Žižice mají po desetiletém budování novou náves, upravenou a osázenou stromy, ale centrem početné žižické rodiny (Žižice, Drnov, Luníkov, Vítov, Mlýnek) je rybník. Přístup k němu je nej-

lepší z opačné strany, od Luníkova, kam se za chvíli dostanete po silnici klikatící se nad obcí. Pětihektarový Žižický rybník je soukromý a najdete ho také už pod jménem majitele jako rybník U Jelena. Pan Tomáš Jelen nabízí sportovní rybaření i odpočinek u vody a ulovené kapry, amury a líny přiměřené velikosti (do vody putují zpátky kusy podměrečné i trofejní) si můžete odkoupit, a to bez rybářského lístku.

V Luníkově naposledy přejdete přetíženou a stále kamióny rozrývanou dopravní tepnu I/16 a po dvou kilometrech se přímo proti vám objeví silueta kostela sv. Václava v Hobšovicích. Kostel byl v roce 2002 s velkým finančním přispěním obce zrekonstruován a je chloubou obce právě tak jako osmdesátiletá lípa, vysazená v roce 1936 před obecním úřadem a pojmenovaná po statkáři, předákovi agrární strany a premiérovi nejstabilnější prvorepublikové vlády Antonínu Švehlovi. Chloubou obce je i skoro osmihektarový rybník.

Je soukromým majetkem a v letech 2008–2010 byl důkladně vybagrován a vyčištěn, opraveny byly také hráze i přívodní koryto Bakovského potoka. Velkou část více než 13milionové investice zaplatila dotace z Evropské unie, další díl Státní fond životního prostředí a desetiprocentní spoluúčast majitelka paní Volgnerová. V dolní části rybníka vznikl z bahna ze dna ostrov, který je obložen stovkami hnízdících vodních ptáků.

Ornitolog by popsal několik stran, pro běžného smrtelníka jsou to kachny, kachny, kachny – což je většinou i podle zoologického zařazení pravda.

Kolem rybníka vede solidní polní cesta, pravidelně vyspravovaná drtí z červených střešních tašek, a za rybníkem

Hobšovický rybník v podzimní mlze

23

Chržínský rybník

24

přechází voda v pásmo mokřin. Hobšovický rybník byl prohlášen přírodní památkou jako hnízdiště ptactva už v roce 1990, v roce 2008 byla pak ochrana rozšířena i o pásmo rákosu nad rybníkem a název změněn na Mokřiny u Beřovic. Celková plocha chráněného území je přes 12 hektarů, podle katastrů spadají nyní asi dvě třetiny z toho do Beřovic. V Hobšovicích tedy říkají chráněnému území dál Hobšovický rybník, v Beřovicích Mokřiny u Beřovic, podstatné je, že území je náležitě spravováno a ani sousedící golfové hřiště v Beřovicích s ním nijak nesoupeří a nepřekáží ani návštěvníkům, ani tisícům ptáků.

Za dalším velkým rybníkem Slánska vede cesta přímo na sever. Z Beřovic můžeme zamířit do městyse Zlonice, tentokrát ne na prohlídku velkolepého kostela Nanebevzetí Panny Marie či jiné z početných stavebních památek, ale k nenápadnému rybníku na západním konci městyse. Je ukryt na Zlonickém potoku pod nádražím, Blahotickému nebo Hobšovickému rybníku nemůže velikostí ani zdaleka konkurovat, ale je to kus hezké klidné přírody.

Ze Zlonic se každý pěšák raději než po silnici vydá na sever starou poutní cestou spojující Zlonice se zámkem v Budenicích. Kinští dali postavit uprostřed cesty, kolem níž stojí ještě řada staletých kaštanů, kostel zasvěcený sv. Isidoru. Obnovené věže kostela svítí poutníkům zdaleka, zato přilehlá stavení jsou v rozvalinách a také hřbitovní zeď ohlodal zub času víc, než by se cenné památce slušelo.

Podobně nevlídně, za zamčenými vraty s výstražnými tabulemi, vyhlíží i někdejší skvělá rezidence hrabat Kinských v Budenicích. Jen staré lípy a o něco mladší javory a jasany v zámecké zahradě provázejí kolemjdoucí až do Šlapanic.

Na křižovatce s hlavní silnicí je lepší se vydat vlevo a jít kousek vsí. Po pravé straně se objeví nepatrný, ale udržovaný rybníček, a na louce za ním možná klece s chovnými kusy králíků, holubů a jiných zvířat chovatelů, kteří zde pořádají výstavy.

Ve staré části obce zvané Malá Strana je odbočka vpravo, která vede přímo k rybníku. Šlapanický rybník je největším z rybníků na Vranském potoce a po Blahotickém je se svými skoro 12 hektary druhým největším rybníkem Slánska. Založili ho – v trochu menší rozloze – páni Kinští v polovině 18. století a původně se mu říkalo Červený. Dlouho se rybářského řemesla Kinští nedrželi, po dvaceti letech nechali rybník zase vypustit a na ploše rybníka vysázeli veliký sad ovocných stromů. Informační tabule v obci praví, že to bylo celkem 1300 jabloní, 112 hrušní a 939 švestek a úrodu vyváželi prý až do Petrohradu na stůl ruského cara.

Mnohem dřív, než se za vsí objeví hladina rybníka, uslyšíte obojživelný koncert. Při takovém skřehotání snad ani ryby neberou… Dobře udržovaná cesta vede podle hráze a na mnoha místech jsou z ní odbočky k vodě, kde vysedávají rybáři. „Revír místního významu“ stojí psáno na tabulích,

25

což znamená, že krajské nebo celostátní povolenky neplatí a rybář si musí koupit „místní“ od zdejší rybářské organizace.

Rybník není zarostlý a má docela čistou vodu, takže je kromě rybaření využíván i k rekreaci. Cesta kolem něj se asi po kilometru mění v kvalitní štěrkovou silničku s povrchem z jemné šotoliny, kolem ní jsou vysázeny lípy, javory a jasany, a vysazeny a ošetřovány byly kvalitně, takže dlouho byste hledali nějaký suchý. Tak dojdete až do Poštovic.

Také Poštovice mají svůj rybníček na návsi, a je to utěšený rybníček na utěšené návsi, vlastně celá ves vypadá jako obec dobrých hospodářů. Na návsi mají opravenou kapličku se slunečními hodinami a čas hlídá už přes 150 let i mohutný dub u čp. 8.

Od Poštovic je už vidět věž kostela sv. Václava sousední Kmetiněvsi, a kostel je také největší pamětihodností obce. A snad ještě školní budova s vlídnou výzdobou do ulice, kde sídlí jak mateřská škola, tak „malotřídka“ školy základní.

Sousední Hospozín nabídne dvě tváře. Hned od Kmetiněvsi tu současnou, průmyslovou, která využila alespoň část opuštěného cukrovaru (zrušen byl v roce 1955 a zůstala po něm kromě mnoha výrobních budov dominanta v podobě 42 metrů vysokého osmibokého komínu z červených cihel, jehož bílý vršek nese telekomunikační zařízení), a pak i historickou, soustředěnou kolem zámku, kostela Stětí sv. Jana Křtitele a statků. Pod průmyslovou zónou jsou na Vranském potoce i dva rybníky, oddělené od sebe úzkou hrází.

Poslední obcí před městem Velvary na silnici II/239 je Černuc. Pokud jste tudy šli před pěti roky, nebudete věřit, jak se obec proměnila. Po celém snad kilometrovém průtahu obcí je v chodnících zámková dlažba a vedle ní záhonky s keři a stromky. Vzorně upravené okolí hlavní silnice bohužel kontrastuje s desítkami neobydlených domů a statků. To nenapraví ani nejmoudřejší vedení obce, ani dotace.

Z Černuce se silnice svažuje dolů a překonává Vranský potok. Z mostu se podívejte do koryta nejzarostlejšího toku Slánska. Voda se líně vleče rákosím a pak obchází mokřinami severně město Velvary.

Dominantou města Velvary je už po staletí kostel sv. Kateřiny a historické náměstí, pro motoristy je bohužel už pár měsíců nejviditelnějším objektem provizorium na mostě přes Bakovský potok. Kdybyste šli sousední pěší lávkou, mohli byste se podívat na jediný rybník Velvar, vlastně Malovar.

Byl před deseti roky opraven a vyčištěn a vedení města má s jeho okolím velké plány.

Ale vrátíme se před most a odtud po dlážděné silnici k Budihosticím. Ještě jednou překonává silnice Vranský potok, vlastně jeho dvě ramena. První vedené ve vyčištěném

Šlapanický rybník

26

korytu míří jako poslední přítok do Bakovského potoka, voda druhého ramene se prodírá rákosím a napájí první z rybníků, Budihostický.

Budihostický je z obou rybníků při dolním toku Bakovského potoka víc zarostlý rákosím, čistší je sousední Chržínský, který je skoro čtyřikrát větší a je s devíti hektary třetím největším rybníkem Slánska. Kolem obou je rozsáhlý porost rákosu a mokřiny a celé území je ideálním hnízdištěm ptáků a oázou klidu, i když vody Chržínského rybníka se rozlévají až k silnici vedoucí středem obce.

Na dolním konci rybníků opouští tuto oázu Bakovský potok a z nově rekonstruovaného mostu před Chržínem se můžete podívat, jak se pod prostřední mostní klenbou valí jeho široký a vodnatý proud. Jak by taky ne, když po cestě pobral již skoro všechny vody Slánska a blíží se ke konci své pětačtyřicetikilometrové pouti k Vltavě.

Když odbočíte za mostem na Uhy, uvidíte, že obec Chržín má nejen zdaleka viditelný kostel sv. Klimenta s nezaměnitelnou úzce špičatou věží, ale také ještě jeden rybníček, nacházející se kupodivu až v kopci pod kostelem. Cedule u něj zakazuje koupání psů, ale chržínští psi patrně nejsou gramot-

ní, a tak se tam brouzdají, chlemtají vodu a radostně se pak oklepou na chodníku přímo před vámi.

Poslední rybník tohoto putování je v sousedních Uhách. Rybník je to mimořádný, stejně jako je svými příjmy mimořádná i obec. Snad to ani nepatří do vesnice, ale takovou úpravu rybníka a okolí by klidně mohli mít v lázních, které hostí vybranou zahraniční klientelu. Stálo to nepochybně hodně, peníze ze skládky však nebyly použity nadarmo.

Cesta je u konce, od obce Uhy je to pár kilometrů k trati Kralupy–Vraňany. Z velkých rybníků Slánska zůstal mimo trasu vlastně jen jeden: Plchovský. Je na rozhraní horního a středního toku Bakovského potoka a původně zásoboval starý mlýn. Později rybník zanikl, jeho roli převzal horní náhon z potoka. Nový rybník byl vybudován v letech 1977–1980 a slouží hlavně jako vodní nádrž, jak se dočtete na kovové desce upoutané na vysokém kamenu při dolním konci rybníka.

A ještě technická poznámka: V mnoha zdrojích najdete různé údaje o velikosti a objemu rybníků a vodních nádrží. V tabulce níže jsou údaje přímo od pramene. Tedy od Povodí Vltavy.

(9. 5. 2015)

RYBNÍKY SLÁNSKA S PLOCHOU NAD 2 HEKTARY Rybník

Potok, který rybníkem protéká

Plocha nádrže (ha)

Celkový objem (tis. m3)

Retenční objem (tis. m3)

Blahotický II.

Červený

16,2

483

77,0

Šlapanický

Vranský

11,7

243

64,5

Chržínský

Bakovský (boční)

9,0

90

50,0

Hobšovický

Bakovský

7,9

60

26,0

Velký slánský

Červený

7,2

149

37,5

Plchovský

Bakovský

7,2

125

36,0

Blahotický I.

Červený

5,3

80

27,5

Žižický

Červený

5,3

67

24,0

Klobouky

Žerotínský

4,2

54

20,0

Cukrovarský

Zlonický

3,6

50

20,0

Budihostický

Bakovský (boční)

2,5

90

21,0

Nový studeněveský

Červený

2,4

23

14,0

Zdroj: Povodí Vltavy, http://www.pvl.cz/portal/hydroprojekt/VD/D/2_TABULKOVA_CAST/VD_D8.pdf

27

Náměstí ve Velvarech

28

Mistři královské hry Já vím, že mi to nebudete věřit, ale kdysi jsme jako žáci 7. D a 8. D hráli šachy. Pravda, byla to jen jedna z mnoha zábav, kterými jsme si zpestřovali školní dny, a ty ostatní činnosti byly mnohem méně duševně náročné, ale nad šachovnicemi s magnetickými figurkami jsme skutečně strávili mnoho přestávek i méně atraktivních předmětů. Brali jsme to vážně, soutěžně, a i když o prvním místě bylo předem rozhodnuto, protože jeden z nás hrál závodně a docela zdatně, bojovali jsme jako o titul mistra světa.

V té době jsem občas hrával i se svým tatíkem, který ve svém mládí prošel tvrdou školou svého otce, s nímž za dlouhých večerů hrál povinně několik let a vymanil se z té povinnosti až tehdy, když začal vyhrávat.

A sháněl jsem i šachové knížky. Většinou po antikvariátech, jak to někdy kolem roku 1975 dělalo mnoho lidí. Ani já, stejně jako tatík, jsem nebyl poctivým studentem šachové teorie, víc mě přitahovaly turnaje, lidé, příběhy. A na jeden jsem narazil v knížce, která vyšla v Praze za protektorátu v roce 1944, kupodivu česky a navíc s mobilizujícím titulem Duras vítězí.

A i když je hned v úvodu povinná poznámka, že Oldřich Duras vyrostl ve velkého mistra světové pověsti na německých turnajích, a zmínek o významu německých šachistů pro Durasův vzestup je v knížce několik, již název první kapitoly Národní šachový hrdina jasně ukazuje, komu je určena. I to je sám o sobě zajímavý příběh. Autor František Josef Prokop byl totiž nejen velmi dobrý šachista a zdatný novinář, ale také už od dvacátých let přesvědčený stoupenec nacismu. Asi jen proto se mu podařilo v roce totální válečné bídy vydat tři šachové knihy. Mimochodem, i dvě další, obě věnované šachovým úlohám, jsou považovány za vynikající dílo. Možná se už tehdy, téměř na sklonku války, snažil napravit svou pověst. Po válce byl dva roky vyšetřován a čtyři roky si odseděl, a pak se poctivě živil a věnoval šachu, v roce 1968 pak vydal další, opět čtivé a úspěšné šachové knihy (třeba Poklady bohyně Caissy), a snad pochopil i svůj životní omyl.

Knížka byla v brožovaném vydání a ve špatném stavu, a tak jsem ji odnesl roztockému vazači knih panu Rybákovi, aby jí dal černé desky a na ně nalepil to, co se z titulní strany brožovaného výtisku zachovalo. A od té doby má místo v knihovně a občas ji vezmu do ruky. Taky proto, že Oldřich Duras, první český šachový velmistr, pocházel z našeho kraje.

Půldruhé hodiny cesty pro dobrého pěšáka je od města Slaný vzdálena ves, nad kterou čněly kdysi těžní věže dolu

29

Theodor, a dnes dominují obzoru dva devadesátimetrové štíhlé sloupy nesoucí obří třílisté vrtule dvou větrných elektráren. Ta ves se jmenuje Pchery a v její horní části zvané Humny, která byla až do roku 1921 samostatnou obcí, se 30. října 1882 narodil král. Budoucí král českého šachu Oldřich Duras.

Když se na Slánsku vysloví jméno Duras, většina lidí si vybaví jméno jiného Durase, Františka (* 1852 Jemníky, † 1931 Slaný), bez jehož fotografického aparátu bychom byli ve vzpomínkách na dobu před sto lety mnohem a mnohem chudší. Na Oldřicha se trochu pozapomnělo. Možná i proto, že Oldřich prožil v obci Humny u Slaného jen prvních sedm let.

Jeho otec Adolf, sedlák a pár let také starosta obce, přišel o majetek, a čtyřčlenná rodina (Oldřich měl ještě mladší sestru Boženu, později herečku a manželku sochaře Jana Štursy) se v roce 1890 odstěhovala do Prahy, kde si Adolf Duras našel místo jako úředník pojišťovny. Těsně před odchodem do Prahy se stačil se svou družkou Františkou Vlkovou taky oženit, aby bylo učiněno zadost dobrým mravům. Obecnou školu, gymnázium a obchodní školu absolvoval Oldřich už v Praze a s Prahou je spojena i velká část jeho šachové dráhy, zatímco do Humen jezdil za strýcem Vojtěchem už jen na prázdniny.

Na počátku vzestupu mezi šachové mistry byla ale rodina. Šachy byly v té době docela běžnou zábavou, časopisy měly své pravidelné šachové okénko a v hospodách se nehrály jen karty a kulečník, ale nezbytnou součástí vybavení byla i šachovnice. Také v Humnech se hrálo a právě hostinský, Durasův strýc Vojtěch Vlk, byl místním přeborníkem a hlavním organizátorem šachového dění. Hrál často i s Adolfem Durasem, ale prvním „trenérem“ malého Oldy byla matka Františka. Prostě šachy hrála celá rodina a nezměnilo se to ani po odchodu do Prahy.

Když dospívající student Oldřich na své prázdninové návštěvě rodných Humen začal strýce Vojtěcha porážet, strýc mu dal dobrou radu – aby zaklepal na dveře Českého spolku šachovního v kavárně Union a přihlásil se do něj. Oldřich to v roce 1899 udělal a zůstal spolku věrný po celý život.

Hned jeho první turnajové vystoupení na klubovém přeboru 1900/1901 skončilo senzací, když osmnáctiletý kluk porážel zkušené borce a s dvěma dalšími šachisty se podělil o první cenu. Jeden ze spoluvítězů, J. V. Štefanydes, byl dopisovatelem tehdy velmi populárních časopisů Světozor a Zlatá Praha, a tak zpráva o mladém talentu se rychle rozšířila po Čechách. V následujícím roce si získal Duras ještě jednoho přítele z literárních kruhů, když v boji na osm partií porazil 5:3 básníka, dramatika, později i politika a také znamenitého šachistu Vojtěcha Dyka. Dyk pak Durase často provázel osobně anebo alespoň komentoval jeho turnajové partie. Když na podzim roku 1901 přijel do Prahy vídeňský mistr a už tehdy

Pamětní deska na rodném domě Oldřicha Durase ve Pcherách

30

jeden z nejlepších šachistů světa Karl Schlechter a Duras s ním sehrál dvě partie s výsledkem 1:1, bylo jasné, že v Praze roste hráč nejvyšší třídy. V následujícím roce se Duras zúčastnil dvou národních turnajů, v prvním byl druhý a druhý vyhrál, a to byla pozvánka na mezinárodní scénu, odkud si čeští vyslanci zatím žádný úspěch nepřivezli.

První Durasova zahraniční mise vedla v roce 1903 do holandského Hilversumu, kde se velké šachové turnaje pořádají dodnes, a Duras nezklamal, obsadil druhé místo hned za hlavním favoritem, Němcem Leonhardtem. Ještě cennější bylo třetí místo na turnaji německého šachového svazu v Coburgu v roce následujícím a úspěch na turnaji v Barmen v roce 1905, kde si v turnaji uchazečů o mistrovský titul rozdělil s Polákem Rubinsteinem první místo – a mistrovský titul byl přiznán oběma.

Asi není třeba vypočítávat všechny Durasovy úspěchy během necelého desetiletí, které zbývaly do první světové války. Poprvé mu Češi aplaudovali v roce 1906 za druhé místo v Norimberku (za Američanem Marshallem), a pak hlavně v roce 1908, kdy si v nejvyšší kategorii elitních hráčů rozdělil první cenu na turnaji ve Vídni (se Schlechterem a Maróczym) a krátce poté v Praze (opět se Schlechterem). Vysokou cenu mělo i druhé místo na celoněmeckém turnaji v Hamburku v roce 1910, kde ho předstihl opět jen Schlechter, který krátce předtím čestně a zároveň nešťastně vybojoval vyzývací zápas o šachový trůn – obhájce Emanuel Lasker vyrovnal až v poslední, desáté partii, a tak titul udržel. Posledním velkým úspěchem Oldřicha Durase bylo společné první místo s Rubinsteinem na turnaji ve Vratislavi, kde ze světové elity chyběl snad jen mistr světa Lasker a jeho budoucí nástupce Capablanca. Žebříčky ani koeficienty ELO se tehdy nepočítaly, ale je nepochybné, že v předválečných letech patřil Oldřich Duras do nejvyšší světové třídy a k vážným uchazečům o právo vyzvat šachového krále.

A pak začala válka. Duras se stačil ještě podívat za oceán (kde se na turnajích utkal také s Capablancou), a na pár let byl ušlechtilým bojům nad šachovnicí konec. Duras v roce 1915 narukoval, ke konci války se však dostal do Prahy a zajistil si hned po válce velmi dobré úřednické místo. Ani v létech svých největších úspěchů nebyl čistým profesionálem a stále se vzdělával, a tak se nemusel potýkat s materiálními problémy.

Do šachového světa se však už Duras po válce nevrátil. Otázku „proč“ si pokládalo mnoho hráčů i publicistů a důvod nebyl asi jen jeden. Duras si byl vědom, že by v rostoucí mezinárodní konkurenci bez poctivé přípravy nestačil. Jeho styl, kterým slavil úspěchy před válkou, byl založen na improvizaci, překvapení, útoku. Duras šel často za hranici rizika – a někdy s úspěchem. Snad žádný předválečný hráč nezískal na tur-

31

Mariánský sloup na velvarském náměstí

Velvary, kostel sv. Kateřiny

32

najích tolik cen „za krásu“ jako on. Na druhou stranu řadu partií tak Duras zbytečně ztratil a body v tabulce chyběly. V roce 1922 požádal Duras svého zaměstnavatele o půlroční dovolenou, aby se mohl připravit, ale nedostal ji. Ve stejném roce se pak oženil a rodina, brzy se dvěma syny, potřebovala bezpečný příjem. Možná na Durase po válce zapůsobil i smutný osud jeho dobrého přítele Karla Schlechtera, který se jako čistý šachový profesionál dostal za války do finančních potíží, přidala se nemoc a na sklonku války, v pouhých 44 letech, smrt.

Duras zůstal tak jen jednatelem Českého spolku šachovního, deset let řídil šachovou rubriku v Českém slově a byl výtečným tvůrcem šachových úloh. A pochopitelně i příležitostným hráčem i kibicem mezi svými přáteli, a to až do své smrti v roce 1957.

V roce 1950, kdy Mezinárodní šachová federace přiznávala některým starým, již nehrajícím šachistům, velmistrovský titul, nezapomněla ani na Oldřicha Durase. Stal se prvním Čechoslovákem, jemuž byl nejvyšší šachový titul udělen.

Po první světové válce český šachový trůn osiřel a záhy se objevilo několik uchazečů. Mezi ty nejúspěšnější patřil doktor práv Karel Treybal. Byl o dva roky mladší než Duras, narodil se v únoru 1885 v Kotopekách poblíž Hořovic. Za první světové války narukoval, bojoval na východní frontě, dvakrát byl raněn a po roce přeběhl k Rusům. Vstoupil do československých legií a prošel nekonečnou sibiřskou anabázi s návratem tři roky po válce. Pak dokončil studium práv a vystřídal několik míst v Praze i na Slovensku, až v roce 1930 zakotvil jako přednosta okresního soudu ve Velvarech.

Do českého šachového dění se zapojil krátce po Durasovi a v předválečných letech byl českou šachovou dvojkou, abychom použili moderní označení. Největší úspěchy mu přinesla dvacátá léta, zejména turnaj v Karlových Varech v roce 1923, kde v konkurenci světové elity skončil šestý a v památné partii porazil budoucího mistra světa Alexandra Aljechina. Československo reprezentoval také na třech šachových olympiádách, ale vždy považoval hru jen za zpestření svého života. Tak tomu bylo i v třicátých letech za jeho soudcovského působení ve Velvarech, kde se stal známou postavou místního života.

Krátce po nástupu nacistů (v roce 1941) byl bývalý legionář a český vlastenec JUDr. Karel Treybal zatčen pro údajné přechovávání zbraně, deportován do Terezína, vojenským stanným soudem odsouzen a 2. října 1941 popraven.

Po válce převzalo pět českých šachových klubů jeho jméno, velvarský klub byl samozřejmě mezi nimi. Krátce po osvobození vyšla o Treybalovi v nakladatelství A. Neubert v Praze monografie od Ladislava Prokeše nazvaná Dr. Karel Treybal, život a dílo českého šachového mistra. Syn Karla Treybala Jindřich (zemřel v roce 2009) byl také velmi dobrým šachistou a dnes hájí čest rodu v dresu velvarského šachového

33

Velvary, kostel sv. Jiří (foto Ivo Horňák)

klubu další pokračovatelé, opět Jindřichové, vnuk a pravnuk šachového mistra.

A co nám dnes připomíná Oldřicha Durase? Ještě za jeho života vyšla v roce 1954 ve Státním tělovýchovném nakladatelství monografie Oldřich Duras – velký mistr šachové kombinace, jejímiž autory byli tři šachisté a publicisté, Josef Louma, Jiří Podgorný a Emil Richter. Rozsáhlý článek o Durasově životě vyšel později ve Slánském obzoru (Zdislav Tietze, 1998). V rodných Pcherách vzniklo občanské sdružení PCHERUM, na jehož internetových stránkách bylo Durasovo jméno přetištěným článkem ze Slánského obzoru také vzpomenuto.

Stránky občanského sdružení však v roce 2003 zřejmě osiřely a na oficiálních stránkách obce jméno Duras neobjevíte.

Když se ale vydáte do Pcher, do jejich horní části Humen, najdete vprostřed kopce po levé straně od hlavní silnice šplhající k Dělnickému domu statek čp. 8 a na něm tabulku z ušlechtilého nerezavějícího kovu, která už od roku 1962 připomíná, že právě zde se narodil první Čechoslovák, jemuž byl přiznán titul velmistra královské hry. (březen 2015 / 22. 5. 2015)

Pohled na karmelitánský klášter ve Slaném, v pozadí věž školy Na Hájích

34

Dominanty slánského jihu Jedním z mých prvních zážitků, které jsem jakožto živočich sotva se pohybující po zadním páru končetin zaregistroval, byl odstřel budovy. Odstřelen byl komín dolu Humboldt v severní části Jemník a pozorovali jsme tu akci z uctivé vzdálenosti od mlýna. Z komína, dokladu velmi neúspěšného pokusu dolovat v tomto místě černé uhlí, zůstal jen nevysoký čtvercový spodek, a ten byl pak po roce 2000 při sanaci dolu zcela odstraněn. Kopce na obzoru se většinou nemění, ale lidské stavby občas mizí.

Krátkou dobu života mají hlavně ty technické, průmyslové, tedy komíny, těžní věže nebo hospodářské budovy, život kostelů je většinou mnohem delší. Ne všechny se však mohou stát dominantou kraje. To je přisouzeno jen stavbám, které lidé vybudovali někde na kopci, aby byly ozdobou a orientačním bodem pro ty, kteří do kraje přicházejí.

A ještě jedna spíše technická poznámka - co je slánský jih a co sever. Asi nejpřirozenější hranicí mezi severní a jižní částí území spadajícího pod obec s rozšířenou působností Slaný je Bakovský potok. Samo sídelní město je tedy v jeho jižní části.

Bylo by zajímavé se návštěvníků a také obyvatel města Slaný zeptat, co je podle nich nejvýraznější místní dominantou. Nejvíc hlasů by nejspíš dostala stará radnice na náměstí a kostel sv. Gotharda, ale z pohledu pěšáka nebo cyklisty, který má čas rozhlížet se po okolí (což se na silnicích R7 a zvláště I/16 blíží pokusu o sebevraždu) jsou nejnápadnější úplně jiné stavby. Všechny jsou na severním kopci nad městem: modrobílá věž vodárny, kupole hvězdárny a věž školy Na Hájích, která společně s celou školní budovou má asi takovou pozici nad městem jako Špilberk nad Brnem. A tak začneme putování u ní.

Historie školy Na Hájích je dostatečně známá a nedávno byla připomínána, protože škola slavila sté narozeniny.

Slánští radní řešili na počátku 20. století stísněné podmínky pro vyučování ve městě, kde jen do obecné školy chodilo už přes 700 dětí, několik let, až konečně 3. června 1912 dělníci smečenského stavitele Műllera v prostoru Na Hájích poprvé kopli do země. Z historických záznamů jsou patrné obavy o dodržení termínu dokončení „…ježto byly základy hluboké, brala se stavba pomalu kupředu, ale že celá stavba ukončena bude v příštích prázdninách, aby počátkem školního roku 1913–14 mohlo v ní vyučovati“, ale před sto lety se stavělo rychle a dobře. Za neuvěřitelných patnáct měsíců, 16. září 1913, byla nová školní budova slavnostně předána městu a začalo se v ní učit.

Dnes má Základní škola Na Hájích (oficiálně Základní škola Slaný, Politických vězňů 777, okres Kladno, jak potvrzu-

35

Smečenský zámek

je tabulka u vchodu) 20 tříd a v nich přes 450 dětí. Budova vydržela bez větších oprav do současnosti (vstupní dveře při stoletém jubileu ale opravdu mohli vyměnit…), sprejeři se zatím omezili na neškodné konstatování „J. Skála miluje Gruntovou“ a nedopsané jméno současné ředitelky bez dalších charakteristik a hodiny na věži odměřují čas žákům, učitelům i ředitelům stejným tempem jako před sto lety.

Ke královskému městu však patří také řada přidružených obcí a v jedné z nich je kostel, který je vidět snad z celého Slánska. Stojí už od středověku na kopci ve vsi, která se trochu nelogicky jmenuje Dolín. Dolín založili slánští benediktýni v roce 1305 a krátce poté začali stavět i kostel zasvěcený sv. Šimonovi a sv. Judě. V 19. století byla ke kostelu doplněna pseudogotická věž a v letech 1907-1908 proběhla celková rekonstrukce, která pozvedla stavbu z venkovského kostela mezi cenné historické památky. Zásluhu má na tom především Karel Mašek, autor návrhu secesní malířské výzdoby (vlastní malby prováděl zlonický malíř Vojtěch Marvan) a vitráží, a Viktor Foerster, tvůrce mozaiky s motivem Ježíše Krista jako dobrého pastýře, která zdobí vstup do kostela. Obnovený kostel byl předán veřejnosti o Dušičkách v roce 1908.

Poslední oprava střechy (přesně po stu letech od celkové obnovy) zabezpečila vnitřní prostory, nyní by mohla přijít na řadu fasáda. Vůbec zblízka vypadá kostel mnohem skromněji než na obzoru.

K další dominantě slánského kraje musíme opět překročit silnici I/16 a dokonce kousek po ní popojít. Z Dolína vede do Zvoleněvsi nejpřímější cesta přes Vítov a Žižice a je to nějakých sedm kilometrů. V seznamu kulturních památek Slánska najdete u jména Zvoleněves tři záznamy. V kopci směrem k Třebusicím stojí nad sebou opravený kostel sv. Mar-

Bývalý cukrovar ve Zvoleněvsi

36

tina, proti němu po novém mostku vejdete do rovněž vzorně opravené fary a nad kostelem je jen částečně novou střechou zachráněný zámek. Obec však proslavila technická stavba: místní cukrovar.

Založen byl v roce 1859, po rozsáhlém požáru, při němž zůstala v pořádku jen vápenka a kupodivu kotelna, byl pak v roce 1922 celkově přestavěn a patřil mezi největší a nejmodernější ve střední Evropě. Při celkové rekonstrukci byl postaven také cihlový komín, který dnes, a vlastně už od roku 2001, kdy byla výroba zastavena, shlíží na z velké části opuštěný areál. „Klasický cihlák“, jak charakterizují lezci po komínech impozantní sedmdesátimetrovou stavbu z červených ostře pálených cihel, je nezaměnitelným symbolem obce a připomínkou dob, kdy se do cukrovaru sjížděli dělníci z celého Slánska a hlavně z vesnic na Knovízském potoce, z nichž je od Třebichovic až po Kralupy nad Vltavou převážel do cukrovaru vlak.

I ta jednokolejka v úseku od Zvoleněvsi po Třebichovice (podle Českých drah zastávka Vinařice) je už minulostí…

Naprosto odlišné pocity budete mít, až se přes Třebusice vydáte do Želenic. Je to oklika, ale přímou cestu kolem Podlešínské skalní jehly nehledejte, polní cesty mají tak zvláštní směry, že jim rozumí asi jen ti, kteří po nich jezdí. Není to tak dávno, kdy kostel sv. Jakuba Většího v Želenicích byl na seznamu nejohroženějších památek. Dnes je příkladem, jak mohou být evropské peníze dobře a účelně využity.

Kostel je prastarý, má románský základ někdy z 12. století, později byl několikrát přestavěn, naposledy v roce 1855.

Přibyla k němu i dřevěná zvonička a sloužil svému účelu až do druhé světové války. Ukončení bohoslužeb a opuštění kostela vedlo k postupnému chátrání. Před dvaceti lety dostala aspoň zvonice nový nátěr, ale statické práce na vlastním kostele mnoho nevyřešily. Největším problémem se stala spodní vlhkost, která v nasákavém opukovém zdivu putovala vzhůru a ohrožovala spolu s agresivními solemi stavbu. Čtyři roky trvající záchranné práce (2010-2013) zajistily odvodnění budovy systémem drenáží, zabezpečily statiku budovy a restaurována byla kamenická práce včetně zbytků omítek dochovaných z románských a gotických dob. Pod dohledem památkářů (areál kostela a zvonice je od roku 1992 památkově chráněn) dostal kostel nová okna přesně podle starého vzoru, stejně jako vstupní dveře a mříže. Korunou rekonstrukce je oprava tesařského díla ve vazbách krovu, obnovení sanktusové věžičky a modřínový šindel, který je položen na nové latě. Firmy, které odvedly při záchraně stavby mistrovskou práci, najdete na tabuli u kostela. Kdyby byla dnes vypsána soutěž o nejkrásnější kostel Slánska, dostal by želenický kostel ode mne hlas.

Nejvýraznější dominantou jižní části Slánska je ovšem Smečno. Ze Želenic k němu vede několik cest, nejpřímější je

37

přes Knovíz, Jemníky, Saky a Třebichovice, úsek Knovíz – Jemníky a hlavně Jemníky – Saky je však schůdný jen za suchého počasí. Trasa z Knovíze přes Pchery do Sak je trochu delší, silnička Pchery – Saky má víc děr než souvislého asfaltu, ale aspoň tam nejsou bažiny. V Třebichovicích, poslední obci v údolí Knovízského potoka, stojí také jedna smutná dominanta, pozůstatek kdysi velké Schmidtovy cihelny: skoro šedesátimetrový komín uprostřed rozbořeného areálu.

Cestou z Třebichovic do kopce se vrátíte z „panství kladenského“ do území Slánska a po třech kilometrech se vynoří Smečno. Město s nepřetržitou pětisetletou vládou rodu Martiniců je pokladnicí historických památek, většinou udržovaných a orámovaných neméně památnými staletými stromy. Jen v anglickém parku kolem zámku a na náměstí jsou těch skutečně dvou nebo třísetletých desítky.

Tři věže, které vyčnívají na obzoru, patří zámku a kostelu. Smečenský zámek slouží dnes jako sociální ústav a není přístupný, zato kostel Nejsvětější Trojice je naplněn návštěvníky o bohoslužbách i koncertech. A hraje se v něm dosud na unikátní varhany, které byly dokončeny současně s přestavbou kostela v roce 1587 a jsou patrně nejstarším funkčním varhanním nástrojem ve střední Evropě. Celé památkově chráněné centrum města je návratem do minulých staletí, jen rušná silnice vedená středem náměstí a paraboly televizního signálu ve věži zámku připomenou současnost. A možná ještě žákyně šesté třídy, které žebrají po kolemjdoucích, aby jim koupili cigarety, protože je trafikant, dodržující zákaz prodeje nezletilým, z krámu vyhodil.

Výčet dominant slánského jihu by však nebyl úplný, pokud byste se nepodívali na opačný konec slánského revíru, do rovinaté krajiny, kde se sbíhají všechny potoky a přijímají společné jméno Bakovský. Na pravém, tedy jižním břehu Bakovského potoka ční věže a věžičky kostelů města Velvary a nejvýše z nich věž kostela sv. Kateřiny. Kostel stál už hluboko ve středověku (první zmínka je z roku 1337), v patnáctém až sedmnáctém století byl několikrát přestavěn, poslední výrazná úprava provedená těsně po roce 1900 byla podle památkářů necitlivá a historické ceně kostela spíše ublížila.

Po roce 1990 byl postupně během deseti let celý kostel renovován a patří k objektům, které mají v přehledu kulturních památek Slánska plný počet bodů znamenající „dobrý stav, preventivní údržba“. Nezaměnitelně šedá věž (České Budějovice s velmi podobně šedou Černou věží jsou daleko) shlíží na stejně nezaměnitelné náměstí Krále Vladislava s nerovnou kamennou dlažbou, a pokud potkáte slavnostně vyšňořené členy dobrovolného sboru hasičů, případně jejich zásahovou jednotku mířící v plné motorizované polní k místu požáru, nemůžete se splést: jste ve Velvarech.

(17. 5. 2015)

Kostel Narození P. Marie v Pálči

38

Dominanty slánského severu Slánský sever jsem poznával mnohem později. Z dětských let mi zůstal v paměti jen výlet do Hobšovic (které jsou na Bakovském potoce, tedy navíc jen na hranici severu a jihu) a z něj ani věž kostela sv. Šimona a Judy v Dolíně, ani kostel sv. Václava v Hobšovicích, ale kachny. Ty byly totiž důvodem i výsledkem cesty a putovaly v bedně ve staré fordce do nového působiště, z Bakovského potoka na Knovízský.

Přidám zkušenost zcela nedávnou. Nejrůznější stožáry a televizní či jiné věže (snad kromě baňatých vodárenských) na obzoru vidět příliš nejsou a jejich život je také často pomíjivý.

Ale jednu výjimku je třeba udělat. Na Slánsku nebyly rozhledny, tedy aspoň ne takové, které byly s účelem být rozhlednou postaveny. Od roku 2008 to už neplatí, protože T-mobile využil návrší nad obcí Líský k tomu, aby zde vybudoval věž, která kromě telekomunikačního zařízení je také rozhlednou. Musel jsem se tedy také na ni podívat a rozhlédnout se i z ochozu, jehož ochranná klec připomíná „hlavu“ oktagonálního bakteriofága. Omlouvám se za pozůstatky znalostí ze studia…

Cestu po slánském severu začneme ve Zlonicích. Nádraží je sice na západní straně městyse, ale i odtud jsou dobře vidět dvě věže kostela Nanebevzetí Panny Marie, možná nejcennějšího a nejvýraznějšího kostela Slánska. Postaven byl na místě staršího kostela v roce 1744 (architektem byl F. Kaňka) a později novobarokně upraven. Kromě samotné stavby jsou historicky cenné i sochy sv. Pavla, sv. Petra a Panny Marie v areálu kostela i ohradní zeď se vstupními branami a schodišti.

Kostel za předlistopadových dob chátral, až od roku 1992 byla zahájena jeho postupná a nákladná obnova. Bylo provedeno statické zajištění, oprava fasády, restaurace soch a oprava oplocení, která pokračuje jednou ze vstupních bran i v současnosti. Kostel je v půlce stoupání od Zlonického potoka směrem k Dřínovu, ale jeho vysoké věže vyčnívají nad kopec a jsou stejně dobrým orientačním bodem dnes, jako byly pro poutníky do kdysi významného městyse.

Ze Zlonic vede přímá cesta k dalšímu pozoruhodnému kostelu v Pálči. Po silničce přejdete Vyšínek, který je součástí Zlonic a je osídlen huňatými a ostražitými psy, a po dalších dvou kilometrech se objeví přímo před očima čtyřhranná věž kostela Narození Panny Marie. Také tento kostel není až na návrší, vysoká věž s plechovým kohoutem na špici však přečnívá jeho hřbet. Na kostele byla v posledních patnácti letech dvakrát opravována střecha, jenže i další části by potřebovaly šikovné řemeslníky: opadaná fasáda, narušená zeď kolem kostela a hřbitova a snad nejvíc schodiště, hustě porostlé lišejníky.

39

Rozhledna nad Líským

Z Pálče pokračuje cesta stále do kopce, k městysu Vraný. První setkání s jednou z Vesnic roku má podobu solárního pole, pravda, otočeného aspoň k jihu a i vzhledově přijatelnějšího než zemědělský areál, který byl takto využit.

O kus dál, vprostřed obce, se proti příchozímu vynoří majestátní kostel Narození sv. Jana Křtitele. Pokud se o pálečském kostelu dá mluvit jako o jakési místní dominantě, pak vranský kostel je jedním z nejviditelnějších bodů na slánském obzoru.

Dala ho postavit Metropolitní kapitula sv. Víta v době nej-

Kostel Narození sv. Jana Křtitele ve Vraném

40

většího rozkvětu městyse, v polovině 18. století, a patří k němu rozsáhlý areál s křížovou cestou, dvěma márnicemi a předlouhou ohradní zdí, jejíž oprava je asi nikdy nekončícím dílem.

Na kostelu byla opravena střecha a restaurována byla křížová cesta, a tak snad jen vstupní prostor narušuje obraz zachovalé památky. Po kamenné dlažbě šlapali poutníci už před dvěma stovkami let a stále pevně drží, pískovcové bloky schodiště nad ní a hlavně v prostoru před vchodem by zasluhovaly výměnu.

A také jedna z lip přímo u brány je těžce poškozena, s rozervaným kmenem, a i když je zatím zcela živá, mohl by vedle ní už růst její nástupce. Zato majestátní památné lípě po pravé straně vchodu se daří stále dobře. Vranský kostel není jen památkou, je častým místem setkávání v živé obci, a účastníci koncertů jednohlasně chválí i akustiku a výzdobu kostela. Kostel prostě žije a dnešní dobu prozrazuje i televizní satelit nahoře ve věži. Až budete pět nebo deset kilometrů od Vraného, podívejte se zpátky: žlutá fasáda kostela svítí na kopci jako maják.

Sousední Vrbičany jsou skromná obec s rybníčkem v půlce kopce a s kapličkou a přes ně vede cesta do Klobuk.

Hlavní obec pětičlenného společenství má dominanty vlastně dvě: 56 metrů vysoký komín bývalého cukrovaru, který se dožil dneška hlavně proto, že je využíván jako telekomunikační zařízení, a kostel sv. Vavřince. Kostel má středověký původ, nově byl postaven v roce 1729 a na konci 19. století opět upraven.

Podílel se na tom, dokonce jako stavebník, i tehdejší duchovní správce Jindřich Šimon Baar. Kostel měl původně tři zvony, největší, více než tunový Vavřinec, a nejmenší Hodinka padly za oběť válečných rekvizic, přečkal jen prostřední Mária. Celý kostel byl důkladně opraven v letech 2002–2005, později dostal i novou fasádu a opraveny byly i varhany. Žlutá omítka a špička hranolové věže se nedají mezi slánskými kostely zaměnit.

Cesta do Hořešovic podchází rychlostní komunikaci R7 a překonává Zlonický potok. Mostek byl na jaře roku 2015 v částečné opravě a jeho okolí, tedy „téčko“ s odbočkou do Hořešovic, zdobilo neuvěřitelných 32 značek. Na to aby si řidič bral navigátora. Zlonický potok je pod čistírnou odpadních vod osídlen nutriemi a samotná obec vypadá úhledně a upraveně, i koupaliště je vyčištěno a připraveno pro návštěvníky.

Do malé sousední obce Líský vede cesta pořád nahoru. Jak by ne, hřbet nad vesnicí překračuje nadmořskou výšku 400 metrů. Kousek před obcí, za zahrádkářskou osadou, je třeba odbočit vpravo na polní cestu, která vede pak ještě půl kilometru za obec k rozhledně. Rozhledna je kovová, s piruetou schodiště kolem ocelového tubusu. Z dálky je docela nenápadná, hlavně proto, že červený nátěr vrchní části už smyl z větší části déšť. K ochozu vede skutečně 141 schodů, docela nevysokých, protože ochoz je ve výšce 25 metrů. Nad ochozem je ještě dalších dvacet metrů a úplně nahoře telekomunikační zařízení, jak ho tam T-mobile před osmi lety instaloval.

41

Co je vidět z ochozu? Prý všechno až k pohraničním horám.

Musí být ovšem dobrá viditelnost a pokud možno co nejmenší vítr, jinak to na ochozu fouká jako na vidrholci. A pokud byste se spokojili s rozhledem po Slánsku, pak stačí cesta po hřbetu k rozhledně. Na protějším obzoru se otáčejí dva větrníky u Pcher, ohraničující jižní konec slánského revíru.

Pod Líským, v hlubokém údolí na „hraničním“ Bakovském potoce, je ukryta obec Pozdeň. Kostel Stětí sv. Jana Křtitele je mnohem mladší než většina sousedních, postaven byl Metropolitní kapitulou sv. Víta jako patronátní kostel v roce 1854. Střecha a interiér byly poměrně nedávno opraveny a hodiny na čtvercové věži ukazují přesný čas. Kdyby byl tenhle kostel někde na vršku, byl by stejně výrazným orientačním bodem v krajině jako třeba kostely v Pálči nebo v Dolíně, v dolíku se dívá svrchu jen na vesnici s upravenou návsí a hezkou moderní mateřskou školkou.

V Pozdni vstupujeme na slánský jih. Nejkratší cesta do největšího města regionu vede přes Jedomělice, jejichž poznávacím znamením jsou nová mateřská škola, mohutný dravec na rekonstruované budově Sokola a vzorně udržované fotbalové hřiště. Proč ne, tady se nehraje okresní přebor, ale I. B třída, a v ní bojuje místní Sokol o přední místa tabulky.

Z Jedomělic se dostanete přes Řisuty a Studeněves za půldruhé hodiny řízné chůze do královského města.

K poslednímu výraznému objektu na severním slánském obzoru je třeba se vydat, stejně jako na slánském jihu, zvlášť. Ta stavba je daleko na severovýchodě slánského území a zasluhuje přednost před 42metrovým komínem bývalého hospozínského cukrovaru, i když jeho telekomunikační špice, na rozdíl od rozhledny u Líského vyvedená v ostrých barvách, je také dobrým orientačním bodem. Tři kilometry od Hospozína je osada odedávna zvaná Paršenk (a byl to oficiální název až do druhé světové války). Je to zkomolenina z německého Bergschenk, hospoda na kopci. Ta hospoda tam opravdu od počátku 18. století stála a zasloužila se o to, stejně jako o vznik okolní vsi, Anna Polyxena, manželka Filipa ze šlechtického rodu Clary-Aldringenů, kteří tehdy toto území vlastnili. Pak převzali majetek Kinští a na Paršenku dali v polovině 18. století postavit obrovský čtyřpatrový špejchar.

A protože název hospody nelhal a Hospozínek je skutečně rozložen na malém návršíčku a krajina se na východě Slánska svažuje do rovin, je mohutná sýpka viditelná zdaleka.

Ani to ji však neuchránilo od nájezdu moderních lupičů, kteří v roce 2013 během tří dní v uzavřeném objektu vyrubali téměř všechny trámy a krovy. Střecha zatím na zbylých trámech drží a snad se najde zachránce jako v Budenicích nebo v Břešťanech, aby se dominanta východní části Slánska uchovala pro příští staletí.

(16. 5. 2015)

Osada u bývalého dolu Jindřich, zvaná Markovna

42

Ďábel hlídá černé zlato Můj děda byl havíř. Havíř s vystudovanou odbornou horní školou v Duchcově, který to už před válkou, krátce po své třicítce, dotáhl na kladenských šachtách až na post „třetinového“, tedy šéfa jedné směny na šachtě. Po osmačtyřicátém se dal předčasně penzionovat, protože se nemohl na tu údernickou „raubírnu“ dívat. Šachty byly jeho svět ovšem až do konce života, a tak jsem část svých klukovských let strávil pod zemí. Obrazně, samozřejmě. Ale věděl jsem toho o dolech víc než teď.

Pokusu oživit havířskou slávu a hlavně naplnit úkoly pětiletek otevřením dolů ve Slaném se děda nedožil. Docela tuším, co by tomu říkal. Dobře věděl, co čeká na ty, kteří se pokusí zásoby uhlí pod městem Slaný těžit.

Jedna ze slánských pověstí vypráví o ďáblovi, který hlídá poklady ukryté pod někdejší tvrzí, která údajně stála kdesi v Kodřicích, mezi obcemi Jemníky, Knovíz a Pchery. Kdo hlídá černé zlato pod městem Slaný, se neví. Každopádně ho hlídá jako ďábel.

Pokud se už těšíte na návštěvu pekla, anebo alespoň jeho slánské pobočky, budete muset mít ještě chvíli strpení. Úvodem je totiž třeba předeslat několik technických či spíše geologických poznámek.

Kladensko-slánsko-rakovnická černouhelná pánev se z prostoru okolo města Slaný rozebíhá dvěma větvemi. Ta známější a jižněji položená míří přes Kladno až za Rakovník, severnější pak kolem Řevničova ke Kněževsi a Svojetínu. Pozůstatkem těžby jsou poddolovaná území a zbytky důlních děl, kterých je evidováno kolem tisícovky. Černé uhlí je uloženo v několika slojích v různé hloubce. Zatímco na Kladensku se těžilo především z hlubinných slojí (Základní sloj, Hlavní kladenská sloj), na Slánsku se těžilo hlavně z Kounovské (někdy se píše Visuté slánské) sloje, která na mnoha místech proniká na Slánsku až k povrchu. Doly na Slánsku byly proto nehluboké, jen ojediněle se těžilo z hloubek větších než 100 metrů, a tak se pro zdejší šachty používá často termín malodoly. Životnost těchto mělkých dolů nebyla velká, málo z nich přečkalo více desetiletí, a jen z několika se těžilo ještě ve dvacátém věku. Proto také pozůstatků po havířské činnosti není na Slánsku mnoho, a tak putování po nich bude spíše připomenutím míst, kde se kdysi těžilo „černé zlato“, i když stopy po šachtách dávno překryl čas.

Kde začít cestu? Asi v Knovízi, která se pyšní nejen více než 900letou historií, ale také tím, že může být považována

43

za „kolébku“ slánského hornictví. V prvním záznamu o Knovízi z roku 1088, kdy král Vratislav II. věnoval majetek nově založené Vyšehradské kapitule, byla v soupisu tohoto majetku jmenována také část vsi Knovíz a tři „rudníci“ Bic, Křižan a Čec, kteří mohou být považováni za první písemně doložené těžaře v území. O prastarém dolování svědčí i název sousedních Jemník, původně Jamník, tedy místa, kde se hloubily jámy s cílem získat užitečné nerosty. Co „rudníci“ z Knovíze před 930 lety těžili, se neví, ale černé uhlí to určitě nebylo.

Novodobá historie těžby černého uhlí je stará asi 250 let a asi nebude nikdy spolehlivě doloženo, na kterém pozemku se po roce 1750 začalo černé uhlí povrchově těžit nejdříve. Velmi aktivní byla v době počátků těžby smečenská vrchnost a je doložena například listina, kterou Martinicové propachtovali koncem 18. století „uhelný lom“ u Jemník tamějšímu rychtáři Štulíkovi. Každopádně v roce 1800 se těžilo na Smečensku a Slánsku už v devíti šachtách a vzestup těžby zpočátku z lomů, později z nehlubokých šachet trval po celou první polovinu 19. století.

První krize hornictví na Slánsku nastala po roce 1870.

Souvisela s celkovou hospodářskou krizí, ale také byla důsledkem vyčerpání Kounovské sloje. Důlní společnosti hledaly proto možnost těžit i na Slánsku z hlubinných slojí, hlavně z Kladenské. Jeden z takových pokusů se odehrál na katastru Jemník – a skončil fiaskem.

V roce 1872 se společnost Steinkohlenbergbau Humboldt rozhodla hloubit těžní jámu asi 700 metrů na západ od zástavby Jemník. S obrovskými náklady a nepochopitelně pokusem a omylem, bez předchozí sondáže. Jedna z největších jam na Kladensku, s oválným průměrem 7,8 x 2,1 metru, byla dovedena do hloubky 509 metrů. Těžaři narazili na několik tenkých vrstev uhlí bez možnosti praktického využití a konečně pod hranicí 400 metrů na dvě mohutnější sloje o mocnosti asi půl metru. V obou (v hloubkách 422 a 475 metrů) bylo vyraženo několik set metrů chodeb a začalo se s těžbou, po několika týdnech však sloj uhlí ztrácela na síle, těžba byla zastavena, jáma dohloubena na konečných 517 metrů a v říjnu 1878 definitivně opuštěna. Vytěžilo se pouhých 1599 tun uhlí. Kolik společnost Humboldt prodělala, na veřejnost neproniklo, každopádně tento neúspěch na delší dobu odradil pokračovatele.

Poctivě vybudovaná a vyzděná jáma zůstala odkrytá až do roku 1962, kdy byl odstřelen komín, z něhož pak zůstala jen spodní část, a otvor byl překryt slabou armovanou deskou. Definitivně byl důl zasypán a zajištěn v roce 2001 firmou Služby dolu Kladno a dnes místo připomíná jen betonová deska (tzv. ohlubňový poval). Najdete ji kousek nad osamělou skupinou domů, které se v Jemníkách říká Na Mašině nebo Stará Mašina.

Letecký pohled na areál bývalého slánského dolu

44

K dalším dolům, které přečkaly do relativně nedávných časů, se musíme vydat do Slaného a pak dál na západ.

Přímo v městě Slaný fungoval až do roku 1904 důl Caroli. Byl v činnosti přes 70 let, založil ho už v roce 1830 tehdejší majitel blahotického panství Karel Ferdinand baron z Puetany, a to ve svahu nad silnicí Slaný – Velvary, při jejímž vytyčování bylo uhlí objeveno.

Zpočátku se těžilo ze svahu, v prostoru za karmelitánským klášterem. V roce 1867 odkoupil důl Caroli baron Werner Riese ze Stallburgu, jeden z nejúspěšnějších podnikatelů na Slánsku v té době, který byl mimo jiné také majitelem slánského cukrovaru. Rozhodl o vybudování nové jámy, asi o 500 metrů níže při silnici na Velvary, která šla do hloubky 85 metrů, protože i vrstva uhlí směřovala dolů. Po smrti barona v roce 1890 získala důl firma Deutsch a Hass, ale důl už dožíval. Majitelé neobnovovali vybavení, provoz byl rizikový a nekonkurenceschopný, až nastal konec. Je vlastně pozoruhodné, že se tak dlouho držel na sloji mocné asi 80 cm, ale svědčí to i o poměrně jednoduché a málo intenzivní těžbě.

Povrchové stavby dolu Caroli se zčásti dochovaly, po zániku dolu je převzala slévárna Augusta Maye, jejíž provoz

skončil až v roce 1948. V současnosti působí v areálu firma Dusla Slaný.

V sousední obci Studeněves na počátku 20. století dožíval důl Luisa. Byl skoro v centru obce a provozovali ho Martinicové. 1. dubna roku 1903 na něm vypukl požár a po něm už těžba nebyla obnovena. Nebylo už stejně co těžit. Nahradit se ho pokoušeli Martinicové poblíž Bysně, dolu dali dokonce stejné jméno, ale důl vydržel jen přes první světovou válku. V roce 1920 byl zatopen a s ním skončila i éra Martiniců jako těžařů.

Poslední oblastí, na které se těžilo na Slánsku ještě za druhé světové války a po ní, byl prostor mezi Libovicí, Jedomělicemi a Plchovem. V lokalitě zvané V Záboří se rozhodl v roce 1903 vyhloubit nový důl mladý podnikatel Jindřich Marek. Markovi bylo málo přes třicet, ale měl už zkušenosti z Plchova, kde před pár roky založil důl Emilie. V Záboří narazil Marek v hloubce asi 117 metrů na sloj kvalitního uhlí a z dolu pojmenovaného Jindřich začal těžit. Před koncem první světové války otevřel Marek další důl u obce Libovice a nazval ho Jiřina. Marek byl velmi schopný podnikatel, doly vybavoval moderní technikou a oba už v roce 1924 elektrifikoval.

Bývalý důl Jiřina s haldou v Libovici

45

Lesy v okolí osady u bývalého dolu Jindřich, zvané Markovna

46

Jeho doly přečkaly krizi a těžilo se v nich až do roku 1944 (Jiřina) a 1945 (Jindřich). Sám Marek převedl své doly již v roce 1940 do majetku státní báňské správy (neměl dědice) a po válce emigroval do Spojených států.

Noví správci dali hloubit v Libovici jámu Jiřina 2, která po roce 1948 byla jediným fungujícím dolem na Slánsku a uzavřena byla pro nerentabilní provoz až v roce 1966. Pokusy těžit u Pozdně kolem roku 1950 skončily neúspěchem, sloj byla nedobyvatelná. Rokem 1966 se tedy uzavřela doba slánských malodolů.

Jindřichův Důl je dnes skupina domů na okraji borového lesa severovýchodně od Jedomělic, k nimž správně patří.

Při cestě od hlavní silnice I/16 upoutá nápadné velké stavení vprostřed zeleně, ale není to ani hlavní správní budova dolů, ani sídlo pana uhlobarona, jen rozlehlá a nově opravená chalupa. Kolem ní je pár skromnějších – a to je všechno. Asi by nikdo nepředpokládal, že v tomhle tichém a zeleném místě byl ještě před sedmdesáti lety jeden z největších dolů na Slánsku.

K Jindřichovu Dolu se dostanete ze silnice Jedomělice - Libovice po cestě, která místy už ztratila svůj zpevněný svršek, ale je pořád dobře schůdná. A z Jindřichova Dolu pak můžete pokračovat lesy až k rozcestí u sv. Jána, kudy vede turistická trasa z Kvílic na Libovici, anebo se můžete vrátit dolů na silničku už před Libovicí.

Zatím poslední kapitola slánského dolování se odehrála opět přímo ve Slaném. Rychlý úbytek zásob černého uhlí v kladenských dolech vedl v 70. letech minulého století k tomu, že se pozornost těžařů obrátila k možnosti získávat uhlí z hlubinných slojí na Slánsku.

O jejich existenci a využitelnosti byly spíše jen zlomkovité důkazy. Už před první světovou válkou dal hrabě Clam-Martinic provrtat zem u Studeněvsi a v 749 metrech narazili údajně na mocnou sloj uhlí. Další vrty však tento nález nepotvrdily. O pár let později společnost Humboldt provedla sondy u Zlonic a v hloubkách kolem 1200 metrů prokázala výskyt až 4,5 metru mocných slojí, a tak dokázala, že severní větev Kladenské sloje zasahuje na sever daleko za Slaný.

Pak byl několik desetiletí klid. Až v roce 1958 se začaly u Dolína systematicky zkoumat hlubinné vrstvy pod 1000 metrů a potvrdily sondy společnosti Humboldt. Do roku 1979 pak bylo provedeno několik desítek dalších vrtů a na základě těchto výsledků bylo z nejvyšších míst (usnesením vlády z roku 1976) rozhodnuto, že slánské ložisko nahradí v budoucnu dožívající Kladenský revír.

Ložisko bylo předáno uživateli, Kamenouhelným dolům koncernu Kladno k hospodářskému využití 12. května 1979.

Geologické průzkumy naznačovaly, že všechny využitelné sloje (Hlavní kladenská, Dolínská, případně Lubenská) se v prostoru kolem města Slaný nacházejí zhruba v kilometrové hloubce.

47

Celkové využitelné množství černého uhlí v ložisku bylo odhadováno na 170 mil. tun a z toho se mělo těžbou získat asi 100 milionů tun.

V dalších letech, postupně až do roku 1991, byly vyhloubeny dvě kruhové jámy o naprosto nezvykle velkém průměru 8,5 metru (například důl Jindřich u Jedomělic měl jámy o průměru 3 metry a podobné to bylo u jiných slánských dolů). Obrovský rozměr byl nezbytný proto, aby mohlo být zajištěno dostatečné odvětrávání mimořádně hlubokého dolu.

Těžaři skutečně narazili na tři sloje relativně těsně nad sebou: v hloubce 961 m byla zastižena 305 cm mocná sloj Dolínská, v hloubce 968,1 m 180 cm mocná sloj Meziložní kladenská a v hloubce 977,3 m 225 cm mocná sloj Hlavní kladenská.

V průběhu hloubení jam se vcelku dařilo omezit přítok vod, problémy však nastaly pod 800 metry hloubky s opakovanými průtržemi plynů a hornin, s nimiž se dosud havíři v kladensko-rakovnicko-slánském revíru nesetkali. Na klecové jámě, která byla nakonec dovedena do hloubky 921 metrů (projekt počítal s 1030 metry) byly zaznamenány dva případy průtrží a na skipové, vyhloubené do 1003 metrů, dokonce sedm. Naštěstí k nim došlo vždy v situaci, kdy v blízkosti nebyli lidé. Povoláni byli i specialisté z Ostravska a několikrát byla měněna technologie hloubení a zajišťovacích prací, až silná průtrž na klecové jámě 15. března 1990 zřejmě definitivně rozhodla o tom, že ložisko bude opuštěno. Svou roli sehrálo určitě i to, že v té době nebyla těžba slánského uhlí už stranickým příkazem.

Likvidace byla rychlá. 15. března 1991 bylo rozhodnuto o přerušení báňsko-geologického průzkumu ložiska Slaný a o uvedení ložiska do stavu suché konzervace. Usnesením české vlády z 9. prosince 1992 pak bylo rozhodnuto o likvidaci Dolu Slaný. Od roku 1993 probíhalo zasypání obou šachet, k čemuž byl použit materiál, který byl při hloubení dolu vytěžen.

Veškeré technické zařízení bylo před zasypáním demontováno a odstraněny byly nakonec i povrchové objekty, především těžní věže, které byly patnáct let nepříliš přívětivou dominantou města. Na místech, kudy měli do kilometrové hloubky fárat havíři, a kudy mělo být dopravováno ven černé uhlí, leží dnes mohutné železobetonové ohlubňové povaly a uzavírají vchod k ložisku, k němuž se lidé vrátí, až poznají kód, jemuž rozumí jen strážci slánských pokladů.

(13. 6. 2015)

48

Příběh starý tři tisíce let Tam, kde je dnes v Knovízi mateřská škola, byla kdysi škola obecná. Vlastně tři první třídy, pak žáci přestupovali do sousedních Pcher. V malé obecné škole jsem se poprvé doslechl, že obec Knovíz má prastarou minulost. Že strašně dávno, před tolika lety, že jsme je ani neuměli spočítat, zde sídlili naši předci, a pozůstatky jejich obydlí a nádobí se našly v poli u vesnice. Školu jsem opustil a zajímal se o úplně jiné civilizace, mnohem pozdější, než byla ta knovízská. Až nedávno, při prohlídce znovuotevřeného Vlastivědného muzea ve Slaném jsem zůstal stát před vitrínou s nálezy z doby před třemi tisíci lety a začal pátrat o tom, jak to s tím objevem knovízské kultury i s pradávnými obyvateli Slánska bylo.

Stalo se to v roce 1892. Pan Alois Rosenkranc, občan obce Knovíz a majitel usedlosti čp. 26, který přišel před pár roky při požáru o stodolu, se rozhodl, že na pozůstatcích staré postaví novou, rozsáhlejší. Když dělníci začali kopat základy, narazili na jámu vyplněnou různými hliněnými vypálenými střepy a mezi nimi se našly i nějaké kostěné nástroje. O nálezu se dozvěděl ředitel knovízské školy pan Roubíček a hned se vydal do Zvoleněvsi za ředitelem tamějšího cukrovaru Janem Felcmanem a jeho zaměstnancem Václavem Schmidtem, o nichž věděl, že se o staré nálezy zajímají a že je jistě zaujme i objev u domu čp. 26.

Pánové Schmidt a Felcman skutečně zájem projevili, tím spíše, že při budování vjezdu do stodoly byly odkryty další dvě jámy s podobným obsahem. Dostavili se na místo a povšimli si, že na poli nad chalupou, kde se říkalo Na Hrudném, jsou ve velmi suchém roce zelené kruhy. I pod nimi byly odhaleny jámy a celkem se jich podařilo identifikovat víc než sto. V následujícím roce jich asi polovinu pánové Felcman a Schmidt prozkoumali, a i když, jak píše dr. Václav Moucha v knížce, kterou si Knovízští vydali v roce 1988 k 900. výročí první zmínky o obci, jejich průzkum měl daleko do exaktních metod současných archeologů, byly nálezy tak rozsáhlé a překvapivé, že se pro celé jedno období doby bronzové u nás ujalo pojmenování podle tohoto naleziště.

Jako kultura knovízská je dnes označována poslední, nejmladší vývojová fáze doby bronzové v našich zemích. Archeologové ji řadí za kulturu mohylovou, tedy asi do let 13001000 před naším letopočtem, někdy včetně nejmladší fáze kultury štítarské (podle Štítar u Kolína) až do roku cca 800 před n. l. Na tuto fázi pak navazovala časově kultura bylanská (podle naleziště u Bylan u Českého Brodu), kde se začaly používat již železné nástroje. Osídlení knovízské doby bylo poměrně roz-

49

sáhlé, nálezy o ní jsou z velké části Polabí a z celého severozápadu Středočeského kraje, na jih zasahovala až na Příbramsko a Strakonicko. K velkému rozšíření přispívalo podle archeologů příznivé klima, poměrně suché a teplé.

Typickým znakem knovízské kultury je budování jam.

Jámy sloužily většinou jako zásobárna obilovin (pšenice nebo prosa), ale i jiných potravin, v některých jamách byl uložen zřejmě, řečeno dnešní terminologií, směsný odpad. Jámy byly vyhrabány do hloubky kolem půldruhého metru, na povrchu měly v průměru kolem metru a směrem do země se rozšiřovaly, takže u dna měly až dva metry v průměru. Kromě potravin a různého odpadu se v jamách našly i užitečné předměty, nástroje z kosti nebo bronzu nebo kusy pískovcových forem, které byly používány k odlévání bronzových nástrojů. V jamách byly zjištěny i kosti domácích zvířat, a to skotu, vepřů a koz a ovcí, jejichž chov byl zřejmě důležitějším doplňkem stravy než příležitostný lov divoce žijících zvířat.

Z příbytků tehdejších obyvatel se nedochovalo téměř nic. Obydlí byla většinou ze dřeva a proutí, a tato kostra byla potahována směsí cihlářské hlíny s pískem a slámou. Právě zbytky této tzv. mazanice se našly také v jamách.

Početné jsou nálezy keramiky, zhotovované ještě bez použití hrnčířského kruhu. Obyvatelé domků knovízské kultury používali různé misky, hrnky, ale i velké nádoby o objemu až 50 litrů, které sloužily jako zásobnice.

Největší diskuse vyvolaly však patrně nálezy lidských kostí. Nikoli přirozených kosterních pozůstatků, kterých se dochovalo málo (pohřbívalo se většinou žehem a k popelu se do nádoby přidávaly různé předměty), ale kostí poškozených násilným způsobem, mnohdy i roztříštěných. Podle některých archeologů šlo o rituální kanibalismus, kdy si obyvatelé lidskými oběťmi snažili usmířit mocné, kteří řídí jejich osudy, existují ale i stoupenci „prostého“ kanibalismu, kdy si v době přechodného nedostatku potravy vypomáhali obyvatelé sousedskou pečínkou.

Knovíz nebyla zdaleka jediným nalezištěm pozůstatků z té doby na Slánsku. Přímo na katastru dnešního města Slaný bylo objeveno sídliště poblíž netovické silnice už koncem 19. století a také později, po roce 1945, se našly žárové hroby na pozemku Pálovy továrny. Další nálezy pocházejí ze svahu pod Božím hrobem a okolí Ovčár, husté bylo zřejmě osídlení v prostoru dnešního Kvíčku. Těsně před první světovou válkou byla nalezena úplná kostra orientovaná od západu hlavou k nohám východním směrem v místě bývalé Thonovy cihelny. Tento nález je historicky mladší, datuje se do tzv. štítarského stupně.

Osídleny byly i mnohé lokality v okolí města. Cenné jsou nálezy tzv. koláčů, kruhovitých placek z mědi, které byly zřejmě surovinou pro odlévání bronzových předmětů.

Kostel sv. Vavřince a cukrovar v Klobukách (foto Ivo Horňák)

50

Do směsi se pak přidávaly asi i různé zlomené nebo poškozené nástroje, které se také nacházely v některých jamách ve velkém množství. Měděné koláče byly nalezeny třeba v Klobukách, Královicích, Stradonicích a také u Velvar. Ve Zvoleněvsi, přímo na pozemku cukrovaru, našel již zmíněný Václav Schmidt kovoliteckou dílnu, z níž se dochovaly pískovcové formy a zbytky různých nástrojů.

Dovedeme si zrekonstruovat, jak takové sídliště knovízské kultury vypadalo a jak vypadal život tehdejších obyvatel?

Můžete si opatrně stoupnout na kraj staré hlavní slánské silnice, z níž zůstala dnes jenom spojka k nové komunikaci a půlce dálničního obchvatu, a budete mít pole prvních vykopávek přímo před očima. Můžete je i přivřít, abyste se dokázali přenést o tři tisícovky roků nazpátek, a představte si, jak se tady žilo.

V táhlém kopci nad údolím stály nenápadné, nízké domky z proutí, obalené hlínou. Kolem nich se rýsovaly jámy, využité povětšinou jako zásobárny obilí a snad i usušených plo-

dů nebo jiných poživatin pro obyvatele na období zimy. Lesy v okolí už byly vykáceny, neboť pole příliš nevynášela a uživila jen pár desítek či možná stovku lidí. Někde dole tekl, asi stejně pomalu a líně jako v dnešních časech, potok, z něhož brali lidé vodu pro svá stáda dobytka a také pro sebe. U jednoho z domků jeden místní mistr připravoval pískovcovou formu, do níž sléval měď a cín a zhotovoval různé nástroje a ozdoby, a kousek dál se jiný řemeslník snažil z hlíny vytvarovat misku nebo větší nádobu, a někdy se mu miska rozbila a střepy zůstaly pak v hlíně ležet, překryly je další vrstvy, až je vykopali dělníci, když budovali základ pro stodolu pana Rosenkrance.

Musí to být zvláštní pocit držet v ruce střípek, který sloužil našim dávným předkům, od kterých nás dělí tolik generací. Musí to být zvláštní pocit, když se nové kousky nádob objevují v odkrývaných vrstvách zeminy a díky lidem, kteří dovedou z nich číst a poskládat je k sobě, vypravují příběh starý tři tisíce let.

(1. 6. 2015)

Kostel Narození sv. Jana Křtitele ve Vraném s budovou zámku, bývalou rezidencí Metropolitní kapituly sv. Víta (foto Ivo Horňák)

51

Zlonické chmelnice (foto Ivo Horňák)

52