ROZHOVOR
inZlin_2_2020.qxp_Sestava 1 03.02.20 0:05 Stránka 20
„Divadlo je krásný nástroj k tomu, jak v životě stihnout nemožné,“ říká přední zlínský herec Pavel Vacek Už téměř sedmnáct let je pevně spjatý se zlínským divadlem herec Pavel Vacek. V posledních sezónách jde nepřetržitě z role do role a zcela jednoznačně nyní patří k těm nejvytíženějším členům místního uměleckého souboru. Kromě toho však stíhá ještě celou řadu dalších činností, až by si jeden řekl, jak to vlastně všechno může zvládat. „Zřejmě to přichází s přibývajícím věkem. Tak nějak jsem se rozhodl, že se prostě pokusím být co nejproduktivnější,“ usmívá se muž, který má nabitý diář nejenom ve svém osobním životě, ale taky v tom pracovním. Vždyť vedle divadla například také moderuje v rozhlase, dabuje, natáčí, a když mu náhodou vyjde nějaký ten čas, s chutí si pak nazuje brusle a jde si zahrát hokej… Na první pohled se může zdát, že si čas dokážeš naprosto bravurně zorganizovat. Stíháš toho opravdu hodně. Jak ses tomu naučil? (usměje se) Myslím, že na to by ti skvěle odpověděla moje žena, která má na mé organizování času docela jiný názor… Je ale pravda, že se snažím svůj veškerý čas smysluplně naplnit a každou volnou chvilku k něčemu využít. Nemám rád prostoje. I proto třeba chodím kamkoliv tak akorát, nikoliv dřív, protože kdybych měl někam přijít o něco dřív, tak si stejně najdu ještě činnost, která zbývající chvíli naplní. (smích) Nicméně co se organizace času týče, rozhodně bych v mém případě o nějaké bravuře nemluvil, navíc si myslím, že lidi toho stíhají i daleko víc. Dokážeš někdy odpočívat a vůbec nic nedělat? Samozřejmě. Ale to si řeknu, že skutečně nic dělat nebudu a dopřeju si tu vzácnou chvíli na odpočinek, protože pak je to taky skvěle naplněný čas. Využíval jsi na maximum svůj čas odjakživa, nebo ses tomu naučil až s přibývajícím věkem? Zřejmě až s přibývajícím věkem. Tak nějak jsem se rozhodl, že se prostě pokusím být co nejproduktivnější, ale zároveň jsem se taky doposud nenaučil selektovat, co podstatné je a co už méně… (úsměv) Co v sobě mám ale odjakživa je jiná věc, a sice že největší motivací je pro mě termín. Dokud vím, že mám čas, tak mám tendence sklouznout k určité laxnosti, ovšem jakmile ucítím, že se blíží daný termín, tak s upocenou tváří a maximální koncentrací ze sebe vydávám maximum, kterého bohužel nedosáhnu dřív, než je to absolutně nutné. Mám to tak nastavené asi geneticky. Tvůj pohled na využití času mi přijde v tom uměleckém – hereckém – světe celkem vzácný. Dají se u tebe občas vypozorovat i bohémské chvíle a stavy, ve kterých máš rozevlátou duši a jsi uzavřený ve svém vlastním světě, aniž bys myslel na to, co všechno ještě musíš mezi zkouškou a představením vyřídit? Já si to lehké bohémství a s ním spojené večírky prožil velmi pěkně, to zas jo. Dřív pro mě byly i časté debaty u sklenky dobře využitý čas… (úsměv) Ale ono se to zcela logicky celé přeorganizovalo a změnilo s příchodem rodiny a dětí. V momentě, kdy jsem se usadil, tak jsem začal přemýšlet malinko jinak. Teď jsem ve věku, kdy
20
od sebe očekávám největší možnou produktivitu, přece jen, bude mi čtyřicet. Nicméně si myslím, že s bohémstvím stále tak trochu koresponduje má zmíněná křivka aktivity, rostoucí až s blížícím se termínem… (zamyslí se) Ale pozor! Když se jednou za čas rozhodnu, že teda to stavidlo zvednu, tak ten večírek stojí za to! (smích) Vzpomeneš si na svůj úplně první kontakt s divadlem? Naprosto přesně. Šlo o besídku v mateřské školce, na které jsem hrál zajíčka. Tam to tehdy celé začalo, protože mamince jsem se v té roli tak líbil, mimochodem byla to hlavní role, že mě přihlásila do dramaťáku a od té doby jsem nikdy nezauvažoval o tom, že budu dělat něco jiného než divadlo. Když už jsem vzpomněl maminku, tak bych rád dodal, že ona, stejně jako tatínek, mi tehdy dali několik cenných rad do začátků, což bylo hezké. Přitom ani jeden z rodičů se divadlu nikdy nevěnoval, nepočítáme-li tatínkovu roli Budulínka v dětských letech… (úsměv) Mimochodem, jak rodiče reagovali na tvé rozhodnutí, že se budeš věnovat divadlu? Dostalo se mi od nich absolutní podpory. Vždycky byli rádi, že dělám to, co mě baví a fandili mi. Avšak nic nepřeceňovali, říkali, ať to zkusím a když by to nevyšlo, tak se přece nic neděje. Těší mě,