Z ku š e n o s t i s e z v y š o v á n í m e ko n o m i c ké e fe k t i v n o s t i v ý r o b y o d l i t k ů c e s to u P R OJ EK T Ů

i rozhodující vlastností vyrobeného odlitku – to byl zásadní impulz. Museli jsme učinit závěr, že je třeba na posuzování a následné zvyšování ekonomické efektivnosti odlitků hledat cestu samostatně.

Dopracovali jsme se ke stavu, kdy předmět porovnání – NVN – již nebyly předmětem utajení a bylo s nimi možné ve slévárnách konkrétně pracovat. Dále jsme si uvědomili, že předmětem šetření nemůže být v zásadě odlitek jako celek, ale je třeba postupovat po hlavních fázích jeho výroby. Následnou a zcela zásadní otázkou bylo vytvoření řešitelského týmu. Zde jsme postupovali zcela na základě zájmu sléváren a jejich dobrovolnosti. Základ řešitelského týmu tvořily vždy slévárny. Doplňovali je zástupci odborných organizací. Členy týmu byli po řadu let studenti a doktorandi VŠB – TU Ostrava. Takto rozsáhlá práce se samozřejmě neobejde bez alespoň minimálního finančního zajištění. Od nákladů na vytištění zpráv, zajištění konání porad řešitelů až po alespoň symbolické ocenění práce členů řešitelského kolektivu. To bylo zajišťováno především příspěvky zúčastněných sléváren. Je třeba dodat, že se zejména v úvodu šetření finančně podílela i ČSS a téměř permanentně pořadatelská OKE. Naše práce se podařilo organizovat vždy v ročních časových cyklech. Na toto období jsme si rámcově vytýčili objem práce. Řešitelské činnosti byly koordinovány na pravidelných schůzkách, kterých bylo asi 10 v daném období. Roční výsledky jsme následně shrnuli do písemné zprávy. Za zcela zásadní jsme považovali po ukončení řešení zorganizování řádného oponentního jednání. To se obvykle konalo v lednu po uzavření roční činnosti řešitelského kolektivu. Závěry a doporučení oponentního řízení byly v prvé fázi zohledněny při tvorbě sborníku pro následující seminář uspořádaný pro odbornou slévárenskou veřejnost. Základem sborníku byla vždy vypracovaná písemná zpráva. Ta byla dále zanonymněna označením konkrétních sléváren písmeny. Dále se v něm obvykle objevila doporučení oponentního řízení. Cílem konání pravidelných seminářů bylo v prvé řadě seznámit odbornou slévárenskou veřejnost s dosaženými závěry v PROJEKTU, vyslechnout si názory účastníků semináře na získané výsledky a také zjistit, zda návštěvníci nemají zkušenosti s posuzovanou tematikou. Účastníci semináře často referovali o svých zajímavých zkušenostech. Jako velice důležité jsme očekávali podněty pro zaměření našich dalších prací pro příští období. Tyto semináře byly obvykle organizovány po lednové oponentuře ukončeného PROJEKTU v březnu. Organizace semináře znamenala definitivní ukončení práce řešitelského týmu a tvorbu nového kolektivu. Ten se samozřejmě nově sjednocoval na zadání prací pro budoucí PROJEKT. Ko n k r é t n í z k u š e n o s t i s h l e d á n í m c e s t ve d o u c í c h ke z v y š ová n í e ko n o m i c ké efektivnosti Základní metodická východiska řešení PROJEKTŮ V úvodu řešení každé oblasti (výrobní fáze odlitků) jsme nejprve sestavili model stanovení její nákladové náročnosti. Vycházeli jsme nejprve z pečlivého popisu všech pracovních úkonů pro danou výrobní fázi. Do nákladového modelu nebylo možno zahrnout veškerá nákladová čerpání. Snažili jsme se, aby příslušné náklady byly vždy stanoveny pokud možno exaktním způsobem. Byly však i případy, kdy jsme přistoupili k použití odborných odhadů. U minoritních nákladů, kdy příslušný výdaj by byl stanoven vynaložením mimořádných výloh, jsme přistoupili k jejich nezahrnutí do propočtů. Vždy jsme však provedli propočet výše chyby, která tím byla způsobena. Ve všech případech byla spíše zanedbatelná. Mimořádně jsme dbali na porovnatelnost srovnávaných fází. U řešení tekutého kovu jsme např. porovnávali jakosti dané normou (ČSN). U přípravy formovacích směsí byly předmětem

S l é vá re ns t v í . L X I V . l e d e n – ú n o r 2016 . 1–2

29

EKO N O M I CK Ý P O H L ED N A S L É VÁ R EN SKO U V Ý RO B U

Metodické zaměření OKE na posuzování ekonomické efektivnosti výroby odlitků Vyšli jsme z definice ekonomické efektivnosti (EE) [2], podle níž je ekonomická efektivnost „abstraktní pojem, který popisuje stav ekonomiky (resp. ekonomického modelu). Z hlediska vstupů a výstupů je to snaha o minimalizaci nákladů a maximalizaci užitku.“ Pro naše potřeby jsme si „stav ekonomiky“ nahradili zcela konkrétním „výroba odlitků“. Při praktickém posuzování si „maximalizaci užitku“ konkretizujeme zákazníkem objednaným odlitkem zadaného materiálu, rozměrů, počtu kusů atd. a v určeném čase. Tak, jak je to ve všech slévárnách běžným zvykem. Před OKE tedy stál úkol „hledání minimálních nákladů při výrobě odlitků“. Je samozřejmé, že úlohu hledání minimálních nákladů lze řešit s různými přístupy. Od ryze teoretických nákladových kalkulací až po zcela reálná a konkrétní provozní šetření. Vzhledem k tomu, že výsledky OKE měly být ve slévárnách plně aplikovatelné, museli jsme svoje práce směrovat jednoznačně na provozní šetření. Měli jsme tedy zkonkretizované zadání – hledání minimálních nákladů odlitku provozním šetřením. Byť se zadání úlohy dále zúžilo, neměli jsme určenu výchozí metodu k hledání minimálních nákladů zákazníkem zadaného odlitku. Po zevrubné diskuzi a využití dřívějších zkušeností jsme se rozhodli pro relativně jednoduchou a všeobecně známou metodu – porovnání. Tato technika je patrně nejjednodušší ze všech možných přístupů. Byla již také dříve úspěšně posouzena [3]. S využitím této metody bylo úspěšně řešeno osm studií OK tavení oceli na odlitky při ČSS v letech 1978 až 1994, např. [4]. Tedy postup hledání minimálních nákladů určitého odlitku se konkretizoval na cestu porovnání nákladů na jeho výrobu v různých slévárnách. Dalším postupem, např. metodou nákladové analýzy, se bylo možno dopracovat k jejich minimální výši. Měly by tedy být porovnány úplné vlastní náklady (ÚVN) výroby příslušného odlitku v různých slévárnách. To však byl velice problémový úkol, protože znalost konkrétních ÚVN produktu je předmětem obchodního tajemství každé výrobní jednotky. Cestu porovnání ÚVN vyrobeného odlitku tedy nebylo možno využít. Bližší analýzou problému se již dříve ukázalo, že tato cesta by také nebyla schůdná. ÚVN se velice zjednodušeně skládají v prvé řadě z nákladů, které může výrobní středisko (příslušné osádky) přímo ovlivnit. Jsou to např. při výrobě tekutého kovu náklady na vsázku, přísady, energie atd. Výrobní středisko však nemůže přímo ovlivnit druhou část ÚVN, např. odpisy základních prostředků, náklady osvětlení, vytápění, osobní náklady vedení a režijních pracovníků, různé výrobní, zásobovací, správní režie atd. Jejich výše je dána zejména dřívějším vývojem výrobní jednotky, organizačním začleněním apod. To samozřejmě neznamená, že jejich náklady by neměly být předmětem kritického posouzení. Nicméně OKE se rozhodla, že jejich řešení bude až druhotné. Předmětem posouzení byly náklady výrobním střediskem přímo ovlivnitelné. Ty byly pojmenovány jako tzv. neúplné vlastní náklady (NVN). Podíl NVN z ÚVN je pro každou výrobní jednotku odlišný, a to jak ve slévárnách, tak i ocelárnách, válcovnách atd. Tato metoda se začala vyvíjet v 60. letech 20. století [5] a následně byla úspěšně ověřena v českých ocelárnách a slévárnách [6].

V. K a f k a