Outdorak

OUTDORAK 5 / 2010

ROZHOVOR

DANIEL VASATA TEST

AUTHOR TRACTION

T S E B DOOR T U O UE !

ISS

49,-

UVOD

A je tu další číslo našeho magazínu zaměřeného na outdoorové sporty, ale nejen na sporty. V tomto čísle se zaměřujeme i na cestování a to konkrétně na zemi kde i děti kouří doutníky a pijí rum… Jestli nevíe, o které mluvím, tak Vám dám ještě jednu indicii, hlavní město teto země je Havana. Jistě už všichni víme o které zemi je řeč, je to Kuba. V této zemi jsme nejen, že ochutnali rum a zakouřili si nekonečný Veguero, ale prolezli jsme ho křížem krážem. Samozřejmě jak jsme si všichni mohli všimnout, nekonečná zima už je za námi, tuny sněhu už dávno v moři a tak se podíváme na kobylku sportům, aktivitám a hlavně vybavení, které si můžete užívat na jaře, v letě a na podzim, Proto jsme pro Vás zpracovali detailní recenzi jedné ze spousty letošních novinek pro tuto sezónu. Tyto recenze jsou v našem magazínu novinkou, ale určitě se bude objevovat pravidelně v nových číslech.

šéfredaktor

Vydavtel: Orangepress s.r.o. , Praha Šéfredaktor: Bobby Sixkiller, zástupce šéfredaktora: Martina Halíková, editor: Martin Buchl, redakce: Martina Halíková, Martin Buchl, grafika, sazba: Martin Buchl, fotoeditor: Martin Buchl Obálka, strany 4. a 5.: Archiv, Daniel Vašata Jakékoliv užití částí nebo celku, kopírování a jakékoliv šíření zakázano. Pouze se souhlasem redakce nebo vydavatele.

Již v úvodu jsme předesílali, že mimo sportovních aktivit jsme se v tomto čísle zaměřili i na na cestování a s tím spojené sportovní aktivity v daných zemích a lokacích.

V tomto čísle se náš hledáček zaměřil na Kubu.

Na stranách 10 a 11 se věnujeme tradičně vybavení.

V tomto čísle, vzhledem k začínající cyklistické sezoně, jsme se podívali na zoubek kolu od českého výrobce, které Vás jistě mile překvapí, vzhledem ke své ceně. Podívali jsme se detailně na technické vybavení kola od brzd až k rámu. Užijte si jizdu bez nehod.

U výslechu byl Daniel Vašata. Čtyřicetiletého Pražáka, který se aktivně věnuje potápění a už pár moří probádal, jsme se zeptali na pár otázek. Více na stankách 12 a 13.

foto: Violeta Uribe - text: Martin Buchl

Kuba otevřela své brány turistům, není divu, vždyť z peněz z turistického ruchu se dá dobře vyžít a tak si Fidel asi řekl proč to nezkusit. Tak i já jsem navštívil Kubu, její hlavní město Havanu a vůbec co se dalo. Názory na Kubu jako celek se velice liší a proto i já Vám přináším můj pohled na zemi kde snad i děti kouří doutníky a pijí třtinový rum.

Je pátek, 5 hodin ráno, scházíme se u Pražského Masarykova nádraží.Po krátkém pozdravení se všichni přesouváme směr autobusové nádraží Florenc, kde na nás už čeká klimatizovaný autobus Skanya, který míří na Mnichov. Než se naše partička dotrmácí i se všemi zavazadly k autobusu, nějakých 30 minut to zabere, je to až neuvěřitelné, když si uvědomíte jaký je to od vlakového nádraží k autobusovému kousíček. Možná, že nás cestou zdržela snídaně v Pražských ulicích pomalu se plnící lidmi spěchajícími do práce. To my si to sypem směrem na Kubu. Jsme plni očekávání.V mnichově jsme v nějaké 12 hodině a řítíme se hledat náš let směr Madrid. Cesta do Madridu proběhla celkem hladce, ale v Madridu nastali komplikace. Najít na tak velkém letišti jedno malé letadlo se zdá být nemožné, ale podaří se doslova za pět minut dvanáct. Takže sedíme jako sardinky v letadle a třeseme se, co že nás to v té Havaně čeká. Kapitán se nám představí, šlápne na to a letíme. Pravda, letí s tím trošku jako „traktorista“, ale vzhledem k ceně letenky to skousneme, chytneme se jeden druhého a těšíme se na originální Kubánský rum a ti, kteří kouří si jistě dají doutník.

Konečně přistáváme v Havaně. Je tu posun -6 hodin. My si ale určitě brzy zvykneme, trénovali jsme doma při přechodu na letní čas. Na co ale nejsme zvyklí, to jsou průtahy při odbavování. Oni nás tu snad ani nechtějí? „Sundat brýle, učísnout patku, kde bydlíte? Na hotelu? Na jakém?“ „Nevíme!“ Už jsou všichni pryč, jen my vysvětlujeme znovu a znovu nějaké nesmysly. Nakonec jsme prorazili a už nás na socialistické Kubě vítá paní Jana Mendéz. Jana žije na Kubě už 30 let, ale s jejím blond účesem na Kubánku nevypadá. Všichni jsme po dlouhé cestě unaveni. Taxi nás veze ubytovat do soukromí, tzv. casas particulares, takže budeme bydlet přímo v kubánských rodinách, většinou po dvou. Bude tak větší možnost poznat místní lidi a snad i jejich myšlení. Další nespornou výhodou je, že to vyjde výrazně výhodněji než hotel. Socialisté na Kubě si totiž uvědomili, že Evropská a Americká měna je pro ně velice výhodná a tak ceny ho telů jsou vcelku nekřesťanské. Tedy, alespoň v hlavním městě.

Je tu první ráno. Jsme nedočkaví, zvědaví, těšíme se na poznávání hlavního města Kuby, dvoumilionové metropole Havany. Nejvíce na Staré město, které UNESCO prohlásilo v roce 1982 za součást kulturního dědictví lidstva. Sedáme do již známých žlutých taxíků a vystupujeme u Capito-

itolu, kde prohlídka města začíná.

Všichni ihned fotíme výstavné náměstí centrální havanské čtvrti, která s bulvárem Paseo de Martí (Prado) odráží blahobyt z přelomu 19. a 20. století. Platíme a vstupujeme do Capitolu), někdejší kubánské Sněmovny reprezentantů, silně připomíná Capitol v americkém Washingtonu D.C. S místní průvodkyní procházíme jeden sál za druhým. Knihovnu, sál, kde mluvil občas Fidel Castro. Všichni ho museli dobře slyšet, jelikož zdi jsou obloženy korkem, takže dokonalá akustika. My taky slyšíme dobře, ale bohužel většinou neumíme Anglicky takže Violeta nám vše překládá. Asi jsme některé sály vynechali, ale nevadí, víc nás baví chodit po ulicích a prohlížet si současnou Havanu, jak se snaží obléci nový kabát. Každá historická epocha tu po sobě zanechala stopu v podobě nádherných staveb, to byla doba, kdy byla Kuba největším dodavatelem cukru na světě. Město samotné je neuvěřitelně barevné, pro Pražáka jako jsem já je to až šílené. Jak se řiká jiný kraj, jiný mrav.

Stojíme na Plaza Vieja.

Je to jediné náměstí ve Staré Havaně, které nevzniklo zároveň s kostelem nebo s vládní budovou. V rohu náměstí na nás přímo kyne restaurace, kde prý mají svůj malý pivovar. Že bychom ochutnali? Když spustí místní kapela, není pochyb, že musíme dovnitř. A pivo chutná! Ale popravdě plznička je plznička, to mi nikdo nevezme, ale zkusit se má všechno.

Při procházce Havanou obdivujeme její barevnost a nejen její. Na náměstí sedí skupina dětí a jejich pleť je od světlé až po černou. No, zdá se, že jim to nijak nevadí a všichni se tváří spokojeně. To bychom se od nich asi mohli naučit. Rádi bychom taky pronikli do uliček, kde prý každý den spadne jeden balkón. Dostáváme se do restaurace Floridita, oblíbeného lokálu „Papá Hemingwaye“. A co to? Vždyť on tu stále sedí, tak se s ním alespoň vyfotíme. Kdyby u nás měli pivaři každý svou plastiku, nebylo by kam sednout. Tady je ovšem taky nával, tak se obejdeme bez koktajlu Daiquirí a půjdeme dál.

Zatím se tak trochu motáme okolo alkoholu, takže musíme navštívit Museo Fundación Habana Club. Tady je pomocí originálního nářadí, zařízení a nádob předvedena výroba rumu.

Názorně nám tuto činnost přiblíží model cukrovaru z roku 1930. Průvodkyně stiskne tlačítko, vše se dá do pohybu a k tomu se ozývají různé zvuky. Na závěr to nejlepší, dostáváme všichni ochutnat pravý kubánský rum. Mohli bychom si ho i koupit, ale kdo by se s ním vláčel po městě, stejně je na každém rohu možno dát si třeba Mojito nebo Cuba libre. A to jsme také provedli, samozřejmě až po jídle. S velmi dobrou náladou vyrážíme znovu do ulic.

První den se chýlí ke konci, pravda dá se říct, že jsme ho celý „prochlastali“, ale tak to není, Viděli jsme mnoho, město, památky, uličky, bary, musea, lidi, Kubánky, Kubánce a celkově jsme nasáli atmosféru města a zítra budeme pokračovat, ale už mimo Havanu...

Budíček v 6,15 hodin. Snídaně pouze čaj. Sušenky máme ještě vlastní. Opět poznáváme význam slova maňana. Jeden řidič taxi předvedl skoro dvouhodinové zpoždění. Vše máme sbaleno, nevím jak se to povedlo, ale nakonec jsou všechna zavazadla v autech i na střeše a my fakt vyjíždíme. To, co jsem nechtěli, být v pravé poledne ve vesnici Guamá, se stalo skutečností. Prohlídka napodobeniny indiánské vesnice začíná na rychlém člunu, ten nás odvezl z osady La Boca a vysadil přímo ve vesnici. Sochy indiánů nám přibližují jejich život. Na závěr můžeme ochutnat krokodýlí maso a kokosové mléko, s čím jiným než s rumem. Další na řadě je prohlídka krokodýlí farmy. Ti malí vypadají tak roztomile a neškodně. Ti velcí u nás vzbuzují respekt, ale zase vypadají dost líně.

. V tom horku se jim nedivím, taky tak určitě vypadáme.

Na cestě do Cienfuegos se musíme zastavit v zátoce Sviní, nedaleko odtud přistáli v roce 1961 kubánští exulanti, kteří chtěli osvobodit Kubu od komunismu, ale jejich pokus ztroskotal. My se o nic nepokoušíme, jen se seznamujeme s Karibikem. Ještě přidáváme procházku k skalní prohlubni s křišťálově čistou vodou. Rybiček je tu jako v akváriu. Stojí to za to, zvlášť, když v ceně vstupného máme opět nápoj…

Cienfuegos, další město, které chceme na trase do Trinidadu navštívit. Leží v hluboké, přírodní mořské zátoce. Možná proto je přezdíváno „Perla jihu“. Abychom si prohlídku vychutnali, musíme mít nejdříve plné žaludky. Ve stylové restauraci se o to postarali dokonale a my se můžeme vrhnout na rychlou prohlídku.

Město bylo založeno v roce 1514 a výrazný vzestup zaznamenalo v 19. století, kdy se stalo nejdůležitějším přístavem na jihu země. Nás zaujala vila Palacio de Valle. V jejím architektonickém stylu se mísí gotika, napoleonský empír a maurské stavební prvky. To už stojí za pár fotek, ne?

Je už dost pozdě a do Trinidadu je ještě daleko, tak rychle nasedat. To ještě netušíme, že budeme svědky masového vraždění krabů. V noci putují tito bezbranní tvorečkové od moře přes silnici. Je jich tolik, že se jim nedá vyhnout, i když se řidič chvíli snaží. To křupání se nedá už poslouchat, okna máme zavřená. Ta hrůza trvá několik kilometrů. Nakonec dojíždíme už za tmy do Trinidadu. Vzpomínám na první dny na Kubě, kdy dokonce i pršelo. To teď jsme už opravdu v tropech. Vedro by měl řešit větrák, ale hučí tak, že ho radši vypínáme a v potu jdeme spát. Spím špatně, zato prý nahlas.

Mučení španělskou botou, natahování na skřipec, lámání v kole a 15ti hodinová jízda silně klimatizovaným autobusem mají určitě společné prvky. Přesto všichni přežili bez větších fyzických následků, ty psychické nepočítám. Teď celé dva dny nechci vidět žádný autobus.

Do Varadera jsem dorazili okolo 11. hodiny dopoledne a byli jsme nadšeni, jako prý byl chilský básník Pablo Neruda, který zde též pobýval. Původně bylo Varadero pouze vesnicí produkující sůl (1887). Dnes je to letovisko s nejdelší a nejširší pláží na Kubě. Pláž lemuje asi 30 hotelů střední a vyšší kategorie all inclusive.

Nás ubytovali v hotelu „Club Amigo Tropical“. Označkovali nás žlutými náramky, odhodili jsme špinavé batohy a od této chvíle jsem zapadli mezi hotelové hosty.

Nejlépe se to dařilo u baru. Nutno říci, že se sklenkou Cuba Libre, Ron Collins, Mojito ap., to jde docela snadno. Tady nám dochází, že jsme se konečně naučili myslet maňana.

Atlantik nás tak vlídně jako místní bar nepřijal. Zprvu jsme na něm nic zvláštního nepozorovali, tak jsme se vrhli do nádherných vln, ale plavčík málem spolkl

píšťalku, pak nám jasně naznačil, že můžeme do vody tak asi po kolena. Tak takhle ne, to radši připalovací procházka podél moře.

Večer začíná focením západu slunce. Každý musí mít tyto kýčovité obrázky, které u nás doma opravdu nepořídíte. Zbytek večera trávíme u bazénu a obdivujeme umění akvabel. Začínají jako „Labutí jezero“ a pak se program tak rozvinul a neměl konec, že podle Toma to byl „Nekonečný příběh“. Přece jen jsme se dočkali i toho konce a můžeme jít dohánět spánek do pokoje s výhledem na moře…

Poslední den u Atlantiku a frčíme do české reality. Ještě naposledy vykoupat ve slané vodě, to musíme, i kdyby byla bouře, naštěstí není, jen se pomalu zatahuje a fouká vítr. To asi proto, aby nám nebylo líto, že se musíme pomalu loučit.

Balíme batohy. Ty nám ale vyrostly. Rum a doutníky každému z nás ukrojily vydatný kus z prostoru v batohu. Každý si koupil pár suvenýrů na památku. Mně se zalíbila značka z místního auta. Když nemůžu dovézt nějaké celé auto, které jsme na Kubě obdivovali, tak alespoň kousek.

Den ubíhá posedáváním u baru a poznáváním nových přátel. Jedni jsou z Olomouce, druzí z Třeboně. Navazujeme známosti. Třeba pro příští cestu. Kam to asi bude? Kdo ví?

Poslední cesta na Kubě vede na letiště do Havany. Ještě jedna malá zastávka na trase. Z Miradoru - vyhlídky máme možnost vidět nejvyšší kubánský most přes údolí. Před 20. hodinou už se suneme pod těžkými batohy (rum není lehký suvenýr) na odbavení. Večer plný čekání a létání začíná. V 22.50 odlétáme směr náš kapitalistický domov. Po 8,5 hodinách přistáváme v Madridu. Chvíli se procházíme po letišti a porovnáváme ten přepych s Kubou. Na Kubě by jim stačil jen malý zlomek, mám pocit, že i nám všem, a byli bychom šťastnější. Čekáme 3 hodiny a pak startujeme na Mnichov. Že nám ale ten pátek protekl mezi prsty? Po 21,5 hodinách cesty jsme v sobotu 21.dubna 2007 na víkend zase doma. Všude dobře, doma nejlépe.

foto: Martin Buchl - text: Martin Buchl

Jako první jsme měli možnost otestovat čerstvou novinku od českého výrobce kol a všeho okolo nich. Author Traction disc. Toto kolo s duralovým rámem přední odpruženou vidlicí nás mile překvapilo, nejen svou cenou, ale kvalitou, kterou, jak se zdá, se konečně technikům od Authora podařilo vyladit na maximum. w Vezmeme to pěkně popořadě a to od ceny. Cena za, kterou Author nabízí nadprůměrné kolo je ohromná. Pravda, dá se pořídit jistě i levnější verze od jiného výrobce, ale znáte to. Author nabízí opravdu kvalitní kolo, sám mam model Traction jenom z o pár let starší řady a nemůžu si stěžovat. Hlavní výhody modelu Traction disc 2010 tkví v duralovém rámu. Ten svou vahou a pevností, oproti starším konstrukcím nepřesahuje 14 kg. To jistě při příkrém stoupání každý ocení, že se nemusí nahoru tahat s hromadou železa.

Navíc tuhost duralového rámu je mnohonásobně vyšší než tuhost starších konstrukcí. Při menší nehodě či jenom pádu tak není možné rám jakkoliv zkřivit či zdeformovat.Podívejme se na nápravy. Přední kolo je odpružené zpravidla olejovou vidlicí Gila tnl, která má možnost uzamknutí a tím z kola teréního mít silniční. Vidlice navíc z kola, které by se mohlo zdát laděné spíše právě na silnice, dělá terénního dravce.

Když jsem s ním poprvé vyjel, byl jsem velice příjemně překvapen. Vzhledem k mé výšce 190cm jsem zvolil 19 palcový rám, který mi absolutně vyhovoval. Posez je vyladěn a sedák, s duralovou konstukcí, je jen potvrzením, že u Authora nenachali nic náhodě. Na vozovce a na rovnějším povrchu kolo funguje bezvadně. Po vyjetí do náročnějšího terénu je možné opět aktivovat odemknutím přední vidlici, která absolutně pohltí veškeré nerovnosti a rázy. Je pravda, že kolo by mohlo být vybaveno ještě systémem odpružení zadní vidlice, ale to je pro kolo, které je kříženec mezi silnicí a crossovým kolem, skoro zbytečné a navíc systémy zadního odpružení jsou dosti nákladně a tak by se Traction rázem přemístil do jiné cenové kategorie. To vše doplňují brzdy. Brzdy jsou kotoučové hydraulické s 6 palcovými kotouči. Výrobcem je Tektro, nutno podotknout, že tento výrobce není žádným nováčkem na poli bzrdových systému a proto na brzdách nenajdete jedinou vadu. Co se týče rychlostí tak o systém převodů se postarala firma Shimano, u této značky nelze očekávat nic jiného než osvědčenou kvalitu a tu taky od Tractiona dostanete. Počet rychlostí je 27 a je dostatečný. Má dostatečný rozsah a vyho-

voval mi jak při prudkém stoupání tak naopak při delších sjezdech.Je pravda, že na dražší kola se dnes již dávají 20. stupňové převodové systémy, ale nevím v čem je jejich výhoda, ještě jsem neměl možnost jí otestovat. Pro shrnutí, kolo Author Traction bych vřele doporučil a v porovnáni s zároveň musím říct, že ve srovnání s předchozími modely Traction se Author hodně polepšil a poskočil o velký krok vpřed. Jsem zvědav jak v našich testech, které se budou objevovat pravidelně v našem magazínu, obstojí kola jiných kol ve stejném segmentu a cenové kategorii. V následujících dílech se budeme věnovat podobným typům kol, dále budou jistě následovat silniční kola a crossová kola.

První náznaky vytvoření kola jako dopravního prostředku sahají na počátek 19. století. Základním materiálem bylo dřevo, které logicky nenabízelo přílišný komfort. V prvopočátcích šlo pouze o rám a dvě kola. Jelikož ještě pro pohon nebyly vytvořeny pedály, jezdec se poháněl tak, že se nohama odrážel o zem. První takovéto kolo si nechal patentovat v roce 1817 německý baron Karl Friedrich Drais von Sauerbronn, poté se vyrábělo spousta napodobenin tohoto kola tzv. kostitřasů.

V roce 1839 spatřili světlo světa první pedály, které vytvořil skotský kovář Kirkpatrick Macmillian, ale neukázaly se příliš efektivní, a tak v roce 1861 přidal kliky s pedály na přední kolo kostitřasu pařížan Pierre Michaux. Kolo se stalo hitem v evropských městech a brzy jezdily ulicemi stovky velocipedů. Patent na velociped byl podán v roce 1866. Podívejme se, jak to tedy vypadá za nějakých 150let.

MODEL

Author – Traction Disc

CENA RÁM

19.990,

double butted dural 6061 26“ RST Gila TnL olejová uzamykatelná (100 mm)

VIDLICE MĚNIČ

SHIMANO SLX

SHIMANO Deore (34.9)

ŘAZENÍ PŘESMYKAČ

SHIMANO Deore (27)

FSA Moto MegaExo 44-32-22 170 / 175 mm kliky

KLIKY STŘ. OSA

FSA MegaExo BB unit

SHIMANO HG-53

VÍCEKOLEČKO ŘETĚZ

SHIMANO HG-50-9 11-34

NÁBOJE BRZDY

AUTHOR Xenon Disc ložiskové 32 děr

ALEX ACE 24 černý dvoustěnný 32 děr

BRZDOVÉ PÁKY RÁFEK

TEKTRO Auriga Comp

PAPRSKY PLÁŠŤ

nerez ocel 2.0 mm černé

PEDÁLY HLAVOVÉ SLOŽENÍ

RITCHEY Zero Logic Integ 1-1/8“ (ahead)

AUTHOR triple kratton rubber

AUTHOR dural (31.6)

AUTHOR Super Sport

16.5“, 17.5“, 19“, 20“, 21“

AUTHOR 15 mm riser 31.8 mm

AUTHOR dural

OBJÍMKA SEDLO

AUTHOR (34.9)

RYCHLOSTI VELIKOST

27

HMOTNOST (kg) ZÁRUKA

AUTHOR PANARACER Beetle Juice 26“ x 2.00“

PŘEDSTAVEC SEDLOVKA

AUTHOR dural

ŘÍDÍTKA DRŽÁTKA

TEKTRO Auriga Comp kotoučové hydraulické (6“ kotouče)

13.45 / 19“

24 měsíců

foto: Daniel Vašata - text: Martina Halíková

Jaké jsou vaše začátky v potápění?

Moje první kroky v potápění začali jednou na dovolené na Bali. Kdy jsem se byl jen rekreačně potápět a docela mě to bavilo a také jsem začal i s focením pod vodou.

Nyní je potápění pro mě součást dovolené a bez potápění si nedokážu představit život.

Jaké země jste již procestoval?

Procestoval jsem mnoho zemí. Například Egypt, Filipíny, Bali.

V jaké zemi se vám líbilo nejvíce?

Rád se vracívám na Bali. Je to země, která mě pořád více a více fascinuje. Bali je indonéský ostrov. Je nejzápadnější z Malých Sund, leží mezi Jávou na západě a Lombokem na východě. Současně je jednou ze 33 indonéských provincií, hlavním městem je Denpasar na jihu ostrova. Většina příslušníků indonéské hinduistické menšiny žije na Bali. Ostrov je také největší turistickou destinací v Indonésii, známou uměním tance, hudby, sochařstvím, malbami, výrobky z kůže a kovotepectvím.

Je to tu ideální na potápění i na turistiku.

Jakou značku v potápění preferujete nejvíce?

Preferuji značku Mares nejvíce mi sedne a jsem s ní spokojený. Mares je světoznámá firma zabývající se výrobou potápěčské techniky, která pochází ze země potápění zaslíbené - Itálie. S potápěčským vybavením Ma-

Mares se setkáte při svých ponorech velmi často v ČR i v zahraničí a to díky novým technologiím, vybranému designu a vysoké spolehlivosti.

A používáte mokré nebo polosuché obleky a jaký je mezi nimi rozdíl?

Já používám neoprenové obleky suché. Mají lepší termoizolační vlastnosti. Neoprenové suché obleky jsou nevýhodné pro změnu vztlakových a izolačních vlastností s narůstající hloubkou. Membránové suché obleky tyto nevýhody nemají, ale je nutné tělo tepelně chránit dodatečnými vrstvami speciálního teplého oblečení. Určitým kompromisem jsou obleky z už předem stlačeného neoprenu.

Věnujete se ještě něčemu jinému než k potápění a cestování?

Ano určitě se věnuji něčemu jinému než potápění a cestování. Ještě ve svém volném čase fotím na svých cestách po zemích. A také si musím něčím na své cestování vydělat. Jsem ředitelem v reklamní agentuře Tomcat na Praze 9. Tato firma vznikla v roce 1996. Od tohoto roku jsem svým pánem a nikdo až na pubertální učenky mi do toho nikdo nemluví.

J a k é země byste chtěl ještě procestovat?

Chtěl bych ještě procestovat mnoho zemí. Například Madagaskar, Maroko, Turecko a mnoho dalších zemí.

Proč jste si vlastně vybral potápění a ne jiný sport?

Potápění je pro mě adrenalin, relaxace po perném týdnu. Jiný sport není moc adrenalinový anebo mě moc nebavil. Turistika pro mě není adrenalinový sport a taky moc nudný. A horolezectví není pro mě moc příznivý sport.

Máte pro čtenáře nějaké rady, než začnou s potápěním?

Ano pár jich bude. Než prosím Vás začnete s potápění profesionálně, měli byste si uvědomit, že tento koníček je velmi drahá záležitost a zaplatíte za tento koníček mnoho tisíc. A také si musíte uvědomit, zda po zdravotní stránce budete spokojení. Měli byste si připlatit za dobrou značku a ne kupovat nějakou moc levnou, aby vám za pár ponorů rozpraskala a zničila se. Nejlepší je, když se budete potápět ve skupině lidí. Rada na závěr. Než pojedete se potápět do moře či jezera. Nejdříve své potápěčské dovednosti vyzkoušejte na hladině abyste se neutopily.

Něco o mě: Jmenuji se: Daniel Vašata Narozen: 14. září 1970 Pracuji: Jako ředitel reklamní agentury Tomcat v Praze 9.

Text, foto: Martina Halíková

GLOSA: Turistické boty Asolo Spyre GV

V souvislosti s chystanou cestou do Sýrie jsem sháněl nové boty – lehké, prodyšné, pohodlné, s goretexovou membránou. Z nabídky jsem nakonec zvolil turistické boty Asolo Spyre GV, vyzkoušel je v obchodě a objednal přes e-shop firmy Asolo. Boty se dají pořídit za cenu okolo 3000 Kč, což odpovídá ceně podobných modelů. Po vybalení z krabice je pečlivě kontroluji. Snažím se nehtem odloupnout kus podrážky. Bez výsledku. Kontroluji šněrování i membránu goretex.

Všechno bez problémů. Podle výrobce je Spyre GV lehká turistická bota z kombinace hydrofobní kůže (1,8 mm) a textilie (Cordura). Má propracovanou a dobře padnoucí konstrukci, Vibram® Cross Walk podešev, velmi pevnou špičku a šněrování z tradiční oceli. Membrána GORE-TEX® nabízí vyšší prodyšnost. Hmotnost jedné boty (pánské, velikosti UK 8) je 476 g. Výrobce tedy charakterizuje Spyre GV jako pohodlnou botu, určenou pro turistiku a lehký treking

rý nebo špatný čas, píšu jen, co jsem vyzkoušel na vlastní kůži.

Boty pro turistiku a lehký treking V botách jsem během jednoho roku absolvoval několik celodenních túr v lehkém terénu do výšky 1300 m n. m. a jsem s nimi stále velice spokojen. Poslední zatěžkávací zkouška byla 50 km dlouhý noční pochod v Beskydech, při kterém jsem se několikrát prodíral hustým lesním porostem a zřejmě tady utržel svršek z Cordury drobné záseky od bodláků a větviček. Při tomto delším pochodu byla bota stále komfortní a neměl jsem výrazné otlačeniny, ani odřeniny. Jen dlouhá chůze po asfaltu, v horším případě po betonu, není příjemná, stejně jako ve většině ostatních pohorek. Vzhledem ke svým osobním zkušenostem zcela souhlasím se slovy výrobce: „Pohodlná bota, určená pro turistiku a lehký treking

Na nohu nasazuju trekingové ponožky a obouvám boty. Padnou opravdu dobře. Užší profil mi vyhovuje, cítím v botě velkou oporu. Vzhledem k váze mají překvapivě pevnou stavbu a díky osvědčenému systému šněrování, kombinujícímu ocelová očka od špičky po nárt a ocelové háčky od přechodu nárt-kotník, je možné boty utáhnout doslova podle libosti. Svršek je z 1,8 mm silné broušené kůže v kombinaci s pevnou a odolnou tkaninou Cordura. Špička je velmi pevná a zároveň úzká, proto je třeba obuv při koupi důkladně vyzkoušet, jestli dobře padne.

Testování v Sýrii První zatěžkávací test nastal na začátku června, kdy jsem se v těchto botách vydal autostopem do Sýrie. I když jsem měl v batohu sandály, boty jsem sundal až po jednom týdnu u hranic mezi Tureckem a Sýrií, kdy teploty dosahovaly nejenom v poledne extrémních hodnot. Boty mi celou dobu poskytovaly oporu, zvláště při dlouhé chůzi po šikmé krajnici cest a dálnic, což s batohem vážícím 20 kg není zrovna nejlepší poloha pro kotník. Pohyboval jsem se výhradně v lehkém terénu, po polních cestách a všemožných silnicích, v suchém i extrémně prašném prostředí, v ranní rosou smáčené trávě. Goretex v těchto podmínkách fungoval bez chyby a po celodenním cestování byla noha suchá a v pořádku. Jen v kombinaci s nevhodně zvolenými ponožkami nebyla občas dokonale odváděná vlhkost v oblasti asi 1cm x 1cm na vnější straně palců. Ale boty v testu obstály. Jednu z posledních nocí mě překvapila silná bouřka a suché zbyly právě jedině boty, ve kterých jsem stan, sbalený do chuchvalce, přenášel pod střechu blízké čerpací stanice.

Test nepromokavosti Jelikož při cestě do Sýrie a zpět jsem neměl příliš možností otestovat nepromokavost boty, rozhodl jsem se při dalším treku po Jeseníkách natvrdo vkročit do řeky tak, aby byla bota co nejvíc pod vodou. Jeden velký krok a už se procházím po dně horské bystřiny. Ze začátku nic necítím, ale po 30 vteřinách registruju prudké ochlazení, vyskakuju z vody, sundávám boty a k mému překvapení je v nich naprosto sucho. Nevím, jestli 30 vteřin je dob-

Jelikož při cestě do Sýrie a zpět jsem neměl příliš možností otestovat nepromokavost boty, rozhodl jsem se při dalším treku po Jeseníkách natvrdo vkročit do řeky tak, aby byla bota co nejvíc pod vodou. Jeden velký krok a už se procházím po dně horské bystřiny