na délku činí pouhých 18 cm. Plocha filmového okénka je o dost menší než u 35mm filmu ( jen 7,5 mm x 10,2 mm), takže obraz na plátně je více zrnitý a nejde ho tolik „zvětšovat“ jako obraz z 35 mm. Ale výhodou je, že celovečerní film na 16 mm váží i s přepravkou kolem 8 kg, zatímco 35mm váží kolem 60 kg.
poskytne ten dokonalý, křišťálový zážitek… Jenže: ta sterilita a odosobněnost digitálu, podobně jako televize, otevírá paradoxně prostor nostalgickým pocitům ze ztráty něčeho, co kdysi vzbuzovalo v divácích úžas…
Uhranulo mne to již v době dospívání, kdy jsem žil s rodiči na vesnici a otec mne vzal do nedaleké větší vsi, v níž v rámci kina byl i filmový klub.
Jak jste přišel na myšlenku promítat veřejnosti z 16 mm pásu?
„slepka“ obvykle je na plátně vidět – film buď poskočí, anebo kousek filmu chybí (protože se pár okének poškodilo a muselo se vystřihnout). Každá filmová projekce i téhož titulu je tedy v podstatě unikátní a může přinést neočekávané situace nebo technické potíže. A pozorný divák ji jistě rozpozná.
Existují různé druhy filmových projekcí. Nejběžnější je „35mm“. Můžete se vůči ní s vaší 16mm projekcí vymezit? Filmový pás šíře 35 mm je nejdéle používaný filmový formát na světě. Navrhl ho včetně perforačních otvorů (které slouží k transportu pásu projektorem nebo fotoaparátem) pro své Kinetoskopy už Thomas Alva Edison v r. 1899 a posléze byl všeobecně přijat výrobci kamer i projektorů. Protože před projektorem u zvukového filmu musí proběhnout 24 okének za vteřinu (což je zhruba 1 metr 35mm filmu), bylo to vždy drahé. Tak vzniklo několik druhů „úzkého filmu“. Pro „vesnická“ a školní kina se už od r. 1923 uchytil filmový pás šíře 16mm. U něj uběhne taky projektorem 24 okének za vteřinu, ale těch 24 okének
Filmové projekci (čili projekci z filmového pásu) se věnuju už dlouho. Uhranulo mne to již v době dospívání, kdy jsem žil s rodiči na vesnici a otec mne vzal do nedaleké větší vsi, v níž v rámci kina byl i filmový klub. V době socialismu se tolik neřešily práva k projekcím a tak se tam hrál stařičký western Johna Forda „Přepadení“ (USA, 1939). Ten se dochoval v naší filmotéce proto, že vznikl Protektorát a v něm se US filmy po jejich vstupu do války nesměly hrát. A tak se po válce dochovala nádherná kopie s česko-německými podtitulky, která se po válce jen překopírovala na nehořlavý materiál a filmové kluby ji měly k dispozici. A věřte mi, že když takový film vidíte na velkém plátně, najednou se díky německo-českým mezititulkům a poškrábané kopii octnete v mrazivé době Protektorátu a všudypřítomného strachu. . A to i přesto, že ty kopie jsou stařičké, mnohokrát promítané, poškrábané anebo potrhané. Rád bych tedy nyní navázal na to, co kdysi bylo běžné: vesnice měly svá 16mm kina, která přinášela do obcí kulturu a diváci se nemuseli trmácet do měst. V době internetu může mít kulturu každý doma, ale: kino s velkým plátnem poskytuje, podobně jako divadlo, kolektivní prožívání daného představení. A kolektivem vybuzené emoce (kupř. smích) jsou silnější (a nakažlivější) než ty, které doma dokáže navodit pro osamělého diváka či rodinu obrazovka televize nebo počítače. Taktéž velký obraz na plátně sám o sobě dokáže vyvolat v každém divákovi větší emoce než o mnoho menší obraz v televizi. Na mém stříbrném plátně uvidíte obraz na výšku vysoký 4 metry – takový obraz doma nikdo mít nemůže, už proto, že strop bývá od podlahy vzdálen sotva 2,7 metru. Tyto aspekty jsou pro mne hnacím motorem snažení – upozornit, že televize nemá takovou moc jako kino s velkým plátnem a s možností účastníka projekce sdílet své emoce s okolními diváky… A že i film, který divák zná z televize, mu na plátně kina může znásobit prožitek – díky velikosti obrazu i kolektivnímu vnímání s okolními diváky ho mohou zaujmout i ta místa filmu, která ho v televizi nudila.
Dá se v dnešní době digitálních projekcí uspět s technologií promítání „filmových okének“, která vypadá tak „archaicky“ a dnes nezvykle? Je to obtížné. Média dnes podsouvají čtenářům informace, že jedině digitální projekce je ta správná a jedině ona
V digitálním věku se ničemu elektronickému nedivíme, bereme to jako samozřejmost. Ta samozřejmost ale většinou funguje jako zástěrka faktu, že elektronika překračuje meze našeho pochopení její konstrukce: vnitřku počítače a televizi v podstatě nerozumíme, jen ty přístroje umíme ovládat. Zato princip funkce filmové kamery i projektoru pochopí každý, kdo se bude snažit. Základ je tam mechanický nebo opticko-elektrický, principiálně pochopitelný, jelikož ty přístroje fungují na technických objevech, které vznikly ještě v 19. století a pak byly jen vylepšovány. Které dítě zaujme dnes krabice s počítačem a bude se snažit pídit, jak funguje? Zatímco kolem filmového projektoru se mi vždy děti (hlavně hloubaví kluci) shromáždí a fascinuje je vrčení stroje i pohyb filmového pásu – a to je pro mne zadostiučinění. Navíc: když by – v případě velkého kolapsu – přestala na delší dobu fungovat elektřina, s počítačem neuděláte nic. Zato já do projektoru namontuji třeba jen svíčku, místo motoru dám kliku a film vám ručně odpromítám včetně zvuku (a stejně tak bez elektřiny můžu film i nasnímat – obraz se zaznamená na filmový pás fotochemicky jako ve fotoaparátu. A zvuk? Ten „archaicky“ zaznamenám, byť ne křišťálově čistý a prostorový, třeba na gramofonovou desku nebo Edisonův fonograf…).
Kde a jak těžké je sehnat film na 16mm pásu? Dnes se již 16mm kopie nevyrábějí (poptávka zanikla po r. 1990 vlivem nástupu videa). Ale kopie jsou v archivech a filmotékách a hojně je mají sběratelé. A oni s nimi též obchodují a půjčují si je. Pro mne je však finančně neúnosné si kopie filmů kupovat. Proto si je půjčuji. Ale mrzí mne, že nejsou k dispozici i nové filmy na 16mm.
Předpokládám, že filmy jsou i poškozené. Jak je potřeba je před projekcí upravit? Ano, pokud je kopie používaná, bývá vždy
INZERCE
HM2015_04_texty.indd 9
| DUBEN 2015 | HOSTIVICKÝ MĚSÍČNÍK | 9
2. 4. 2015 13:22:48