J. D. Rinehart: Koruna tří — ukázka

„Ano?“ Kalja přelétla svoje miminka smutným pohledem. Všechna tři na ni s důvěrou hleděla. „Máš pravdu — nemůžu jít s nimi. Kdybych zmizela, Brutan by zjistil, že se něco děje. Vydal by se mě hledat a pak…“ „Co tedy uděláš?“ Kaljin pohled ztvrdl. Melchior cítil, jakou v sobě má sílu, a doufal, že alespoň část té síly přešla i na její děti. Budou ji potřebovat. „To už teď není na mně, Melchiore. Je to na tobě. Vezmi je. Pošli je někam pryč. Pošli je někam, kde je Brutan nikdy nenajde.“ Zvedla prvního chlapečka a políbila ho na čelo. „Budeš se jmenovat Tarlan,“ zašeptala a podala ho Melchiorovi. Ruce se jí nepatrně třásly.

Druhé děťátko byla holčička. Kalja ji políbila na tvář. „Ty budeš Elodie.“ Třetí z trojčat byl chlapec. Kalja ho políbila na špičku nosíku. „A ty se budeš jmenovat Agalfus.“ Melchior všechna tři miminka ukryl do prostorných záhybů svého pláště. Kaljiny oči se znovu zalily slzami. „Tato jména vám přisuzuji, miláčci moji,“ vzlykala. „Nic jiného vám dát nemůžu. Omlouvám se. Žádné dítě si nezaslouží váš osud.

Buďte silní, všichni tři, a nikdy se nezpronevěřte sami sobě. Doufám, že se jednoho dne znovu…“ Kalja se odvrátila. Další slovo už ze sebe nedostala. „Má paní?“ ozval se Melchior. „Jdi, Melchiore. Než si to rozmyslím.“ Melchior odešel.

Ohromná jižní zeď hradu Tor se tyčila, vysoká a temná, proti blednoucímu nebi. Za chvíli mělo svítat. Melchior vyklouzl ze stínů zadní branky — nejméně využívaného východu z hradu — a přistoupil ke třem mužům na koních.

15