Lauren Groffová: Příšery Templetonské – ukázka

Vzdychla a pomalu pronesla: „Lidi se mění, Willie.“ „Ty ne.“ „Měla bys být ráda, že já taky,“ řekla a sklopila oči. Ještě si nezvykla, že stojím v jejím domě, když bych měla být v aljašské tundře, kde je dvacet čtyři hodin světlo. Měla bych sfoukávat lišejníky z definitivního důkazu, že zde lidská kultura existo­ vala před více než pětatřiceti tisíci lety, z nějakého řezáku po­ hřbeného hluboko pod zemí nebo nástroje namazaného tule­ ním sádlem, nepoznamenaného hlubokým stepním mrazem.

Měla bych být pod ochranou Primuse Dwyera, Ph.D., profe­ sora na přírodovědecké fakultě Stanford University, kde jsem za pár krátkých měsíců měla dokončit disertaci a promovat, a pak vykročit vzhůru, vstříc životu plnému skvělých světlých zítřků.

Když jsem matce ve druhém ročníku oznámila, že svou nezkrotnou ctižádost hodlám věnovat archeologii, chvíli se zdálo, že jsem ji hořce zklamala: „Willie,“ řekla mi tehdy, „na světě už nezbylo nic, co bys mohla objevit, zlato. Proč by ses měla ohlížet zpátky, když se můžeš dívat kupředu?“ Mluvila jsem tehdy několik hodin — o síle údivu, když sfouknete prach z prastaré lebky, kterou držíte v rukou, když svíráte mezi prsty pazourek a pozorujete stopy po opracování, které na něm zane­ chaly dávno mrtvé ruce. Moje matka stejně jako mnoho dalších lidí, kteří svou vášeň již dávno spálili, rozpoznala tu mou a za­ toužila po ní. S archeologií bych se dostala do velkého světa, do pouští a stepí, tak daleko od Templetonu, jak jsem si vždycky myslela, že by si přála. Celé své já a také notnou část zbylého dědictví až do dneška obětovala tomuto snu: já coby neohrože­ ná hledačka kostí a hliněného nádobí prokopávající se nesmír­ ností prehistorie. Teď, v rozjasňujícím se rozbřesku, se na mě podívala. Po jezeře uháněl plnou rychlostí motorový člun a jeho jekot dorazil přes dva akry přerostlého trávníku až k nám. „Ach, Willie,“ vylekala se moje matka. „Ty jsi v průšvihu.“ Bylo to konstatování, nikoli otázka. /9