EXPOZICE NOVÉ HUDBY 2010 Text: Karel Veselý Text: Peter Marek, foto: Miro Myška
Program letošní Expozice nové hudby (7.–11. března) byl už tradičně snad až příliš rozmanitý, ale koneckonců, o to tomuto festivalu jde. Organizátoři na něj tentokrát nenapasovavali žádné téma, jak tomu bylo v minulých letech, ale vlastně je to dobře. Dát dohromady soubor Dama Dama, Davida Toopa a Valentina Silvestrova a snažit se je pak zastřešit společným heslem možná ani nejde. Absence tématu souvisí s důležitou změnou v dramaturgii festivalu. Na výběru účinkujících se už nepodílí dlouholetý dramaturg Jaroslav Šťastný (Peter Graham), který dělal tuto práci více než dvacet let a jehož nápadem témata byla. Vznikla nová, pětičlenná dramaturgická rada v obsazení: šéfdramaturg Vítězslav Mikeš, dále Ivo Medek, Vít Zouhar, Jozef Cseres a Daniel Matej. Podle slov šéfdramaturga měl každý z členů na starosti přípravu jednoho dne, i když samozřejmě jejich práce byla propojena. Zdá se ale, že to způsobilo poměrně velkou dramaturgickou nevyváženost. HUDBA STARÝCH STROJŮ
koncert Nicolase Collinse
Rozhodně největším zklamáním celé Expozice bylo vystoupení Abstract Monarchy Dua. Rakouský trumpetista Franz Hautzinger a maďarský violista Zsolt Sőrés, k tomu ještě elektronika, mikrofony, theremin, perkuse a podomácku vyrobené nástroje – zní to opravdu dobře. Bohužel jenom podle popisu. To, co předvedli na Flédě hned v první den festivalu, byla jen prvoplánová přehlídka zvuků. A i kdyby v pozadí náhodou nějaká smysluplná myšlenka byla, zůstala dokonale skrytá. Protože mlátit různorodým kuchyňským náčiním do violy a skřípat vidličkou o činel opravdu není vtipné ani působivé. Jednalo
se naštěstí o trojkoncert, takže nic nebylo ztraceno. Přitažlivějším bylo vystoupení trombonisty Hilaryho Jefferyho, který předvedl svou už několik let se vyvíjející skladbu Tromboscillator. Je to vlastně idea zvuku, spojení akustického nástroje se světem strojů. Bohužel myšlenka skladby a náročnost provedení byly v tomto případě o něco zajímavější než samotný výsledek, navíc celá kompozice byla až příliš zdlouhavá. Nejpozoruhodnější vystoupení z trojice předvedl Nicolas Collins. Ten zvolil kontrastní kusy ukazující různé strany jeho tvorby a navíc do dění zapojil i brněnské hudebníky. Skladba Pea Soup II, jejíž první verzi Collins zkomponoval ještě na vysoké škole, pracuje se zpětnými vazbami. Síť obvodů mění frekvenci vazby podle toho, jak se mění situace v prostoru, ve kterém provedení probíhá. Změnu může vyvolat vyluzování tónů, ale i obyčejný pohyb. Právě díky tomu existuje skladba i jako zvuková instalace reagující na návštěvníky. V Brně Collins předvedl koncertní verzi, při které mu pomohl saxofonista Pavel Zlámal a už zmiňovaný Hilary Jeffery. Výsledek byl rozhodně zajímavý. Skladba plynule přešla do dalšího kusu s názvem Salvage. Jednalo se o řízenou improvizaci, při které se šest hráčů snaží oživit nefungující soustavu obvodů pomocí testovacích snímačů a na základě pokynů skladatele zmrazit právě znějící zvukovou strukturu. Tento koncept, tzv. „hardware hacking“, předpokládá, že jakýkoliv spotře-