hudba jako fetiš
v jukeboxu mění v sociální hru, ve které pouštějící nese svoji kůži (vkus) na trh a přihlížející pak jeho výběr posuzují. Protože ale pouštění skladeb v jukeboxu funguje jako hra, člověk se může přizpůsobit a místo vnucování svých oblíbených skladeb vsadit na osvědčenou písničku, která osazenstvo podniku zaručeně nadchne – a z testu tak vyjít jako vítěz. Takových skladeb jsou nepochybně desítky a jako jedno z nejvhodnějších řešení, které uspokojí specifickou skupinu lidí scházejících se v nonstopech, se jeví pustit šlapající, nejlépe dostatečně machistickou hitovku – dostatek jich mají v rukávu třeba Deep Purple, AC/DC nebo Kabát. Evergreenem je taky Stairway To Heaven od Led Zeppelin, která má navíc přidanou hodnotu ve své délce – vyplatí se přemýšlet i ekonomicky, a jelikož se platí za počet skladeb a ne za jejich délku, je vhodné volit skladby co nejdelší (některé jukeboxy jsou sice nastavené tak, že příliš dlouhou skladbu automaticky zkrátí jako v rádiu, existují ale i vesnické jukeboxy, ve kterých je možné najít sedmnáctiminutovou Music For Airports od Briana Ena.) KRITICKÁ PŮLHODINA LEOŠE MAREŠE Při pouštění skladeb v jukeboxu tak, aby pouštějící naštval co nejvíce lidí, může docházet i k vyhroceným situacím – jsou zaznamenány případy, kdy se jukeboxová kratochvíle málem zvrhla v čistokrevnou hospodskou potyčku; to když jedna skupina hostů nevydržela neustále opakovanou produkci skladby Jó ulice od Daniela Landy a svoji frustraci ventilovala vytržením jukeboxu ze zásuvky. Jindy se zase odvážný host pustil na tenký led trýznění nejen osazenstva nonstopu, ale i sám sebe. Veškeré hranice snesitelnosti totiž překročil půlhodinovou estrádou složenou čistě z písniček Leoše Mareše. Štamgasti v kultovní olomoucké hospodě Ponorka, která už dlouhá léta slouží jako mateřský přístav moravských mániček, si zase vymysleli svého druhu pouštěcí soutěž, která by se při troše nadsázky dala pojmenovat „Kdo najde na Youtube větší underground“. Nejpopulárnější video server (který je na rozdíl od jukeboxu neomezený a je možné na něm najít skutečně šílené obskurnosti) na některých místech totiž pomalu přebírá otěže na úkor jukeboxu a jeho obliba už někde dosahuje takové míry, že hospodští neváhají lákat notorické selektory na „pouštění Youtube zadarmo“. Přesto ale klasické jukeboxy stále přetrvávají. TAM, KDE BUJÍ GUILTY PLEASURES Kromě touhy ukázat návštěvníkům nonstopu svoji oblíbenou hudbu (a tím je navést na správnou cestu), případně snahy zavděčit se co největšímu počtu posluchačů je ale v kultuře pouštění jukeboxových skladeb prostor i na hudbu, kterou by si člověk doma nikdy nepustil, případně by odmítal přiznat, že ji vůbec zná. Když se blíží studené ráno a podlaha nonstopu je ulepená od piva, člověk se může odhodlat a pustit písničku, která se mu ve skrytu duše líbí, ale za střízliva ji odmítá připustit (pro tento vztah k hudbě se vžilo označení guilty pleasure). Jukeboxy obecně jsou natolik tvárná platforma, že také nezřídka můžou vztahy mezi návštěvníky nonstopu prohlubovat – častou formou pouštění skladby je totiž snaha zalíbit se písničkou jednomu konkrétnímu člověku. Při takovém náhledu na výběr skladeb můžeme sledovat i paralelu s kdysi
populárním nahráváním kazetových výběrů pro vyvolenou osobu. Vytváření zamilovaných mixtapes (s často vlastnoručně kreslenými obaly) vystřídalo vypalování CD, v součastnosti také funguje facebookové odkazování skladeb přímo na zeď dotyčného objektu. Výběr zamilované skladby v jukeboxu je pak vyjádřením stejného druhu – skladba, ke které má zamilovaný pár sentimentální vztah, sice nemusí potěšit zbývající návštěvníky podniku, mezi dotyčnou dvojicí ale jenom utvrdí pocit vlastní výlučnosti – dvojice má svoje „tajemství“ a to jí dovoluje vybrat písničku, která může všem ostatním přijít hloupá. Jukeboxová kultura si samozřejmě jede na svojí vlastní koleji a pro novou skladbu je nesmírně těžké proniknout do zlatého fondu jukeboxů – proces zařazení se po bok nesmrtelných nonstopových hitů trvá často dlouhé roky a dnes už se to málokdy některé skladbě povede. Ačkoliv hudebníci kritici se snaží kolíkovat dějiny hudby pomocí důležitých alb, která ve své době znamenala větší či menší revoluci, v nonstopech se pouští především hudba, která lidi baví, případně je dokáže nejúčinněji zasáhnout. V současné době, kdy je scéna roztříštěná a fragmentovaná a málokdy je celosvětový hit opravdu celosvětový, asi nemůžeme čekat, že se vyloupne skladba formátu Billy Jean, Stairway To Heaven nebo Nothing Else Matters. Mikrokosmos nonstopů a obskurních jukeboxů ale nemá důvod nepřetrvat ještě dlouhá léta – obsah jukeboxů se příliš nemění především proto, že se nemění ani úzce vymezená skupina lidí, kteří jsou ochotní naházet všechny svoje drobné do strojů na hudbu. A ačkoliv jej k výběru té které skladby může pudit spousta různých důvodů, nejčastějším je přece jenom láska k hudbě – k hudbě, která je v prostoru nevábných nonstop podniků obnažená jako nikde jinde.