ReDAkČní POZnÁMkA
Alexander Schmemann byl jedním z nejvýznamnějších pravoslavných teologů 20. století. Od roku 1951 až do své smrti působil v Semináři sv. Vladimíra, jenž se i pod jeho vedením stal jedním z důležitých duchovních center pravoslaví ve Spojených státech. Alexander Schmemann sám se stal vůdčí osobností amerického pravoslaví a významně se přičinil o ustanovení Pravoslavné církve v Americe jako církve autokefální – samosprávné a nezávislé na jiných patriarchátech.
Otec Alexander však byl víc, než jen profesor nebo děkan fakulty. Na srdci mu ležela zejména jednota pravoslaví, jeho „katolicita“, jež by dokázala překonat tíhu dědictví nacionalismů v diaspoře. Snažil se formovat církevní obce, které by dokázaly žít svou víru naplno, v radosti z Kristova zmrtvýchvstání. Radost ze vzkříšení, radost z podílu na Božím království v liturgii, prostupovala nejen jeho přednáškami, promluvami do rádia, knihami, ale celým jeho životem. Ti, které doprovázel, vzdělával, vychovával na něj dodnes vzpomínají jako na někoho, koho tato radost cele opanovala a rozlévala se tak na všechny kolem.
Tento výbor z deníků z posledních deseti let jeho života, který čtenářům předkládáme, odhaluje nejen tuto radost, hluboký vztah ke Kristu, ale obsahují také trefné postřehy týkající se společenských nešvarů, politických událostí i vnitřních zápasů křesťanství. Schmemann v nich vzpomíná na dětství v ruské emigraci v Paříži, vrací se ke svým oblíbeným literárním dílům, vypořádává se se Solženicynem a vztahem k Rusku.
Doufáme, že jeho Deníky povzbudí čtenáře k zamyšlení jak nad dějinným vývojem, tak nad vlastní vírou i děním v církvi. Především však doufáme, že z nich na čtenáře dýchne radost z Kristova vzkříšení.
Na předkladu knihy spolupracovali dva překladatelé. Alexander Schmemann „žil“ ve třech jazycích. Větší část jeho deníků je psána rusky, značná část anglicky a část francouzsky. Ve všech těchto jazycích jeho Deníky vyšly. Na anglickém vydání (jež je považováno za originál) se výrazně podílela
Juliana Schmemannová, manželka otce Alexandra. Z tohoto vydání vychází i tento překlad. Vzhledem k tomu, že anglický originál byl místy obtížně
srozumitelný nebo příliš zkratkovitý, oba překladatelé přihlíželi také k ruskému vydání a redakce také k vydání francouzskému. V anglickém vydání se rovněž vyskytuje několik nesrovnalostí v dataci jednotlivých záznamů. Tyto nesrovnalosti jsme upravili podle ostatních vydání. Krátký životopis se nachází v Doslovu.
PŘeDMLUVA
Existence těchto deníků vyšla najevo teprve po smrti otce Alexandra
Schmemanna 13. prosince 1983. Devět sešitů, objevených v jeho psacím stole, nejsou jen běžné deníkové záznamy. Spíše jde o zachycení jeho myšlenek, duchovních zápasů, příležitostných mrzutostí s břemenem všedních povinností, ale především jeho hluboké radosti ze slávy Božího stvoření.
Otec Alexandr v zápiscích nijak nenaznačil, co s nimi zamýšlí. Jisté pasáže snad podněcují vnitřní rozpravu, jiné jako by byly určeny k zveřejnění. Celkový dojem však nasvědčuje tomu, že otec Alexandr chtěl tyto záznamy dále použít, buď jako duchovní deník, nebo jako autobiografii. Každopádně si musí čtenář úryvků v tomto svazku uvědomit, že jde o navýsost osobní a soukromé texty, v nichž se kněz a učitel překypující neochvějnou vírou, značnou energií a pevnou sebekázní vyznává sám sobě a Bohu ze soukromých bolestí a pochyb, jež nesmazatelně ovlivňují lidské bytí. Mnohé čtenáře mohou znepokojit některé pasáže, v nichž zaznívá kritika na adresu různých forem spirituality, církevních institucí nebo teologie jako vědy, ba i samotného autora a jeho kolegů.
Avšak to, v čem spočívá poučnost zápisků a co nakonec přesvědčilo blízké otce Alexandra k jejich publikování, je skutečnost, že se od sebesilnějších pochyb a bolestí – dokonce i od úzkosti z blížící se smrti – vždy navrací k radosti: k radosti z krásy podzimního dne, k radosti z přátelství, k radosti z liturgie, jež je radostí v jistotě Božího Království a lásky.
Otec Alexandr si tento deník začal vést v roce 1973 a pokračoval v něm, dokud smrtelně neonemocněl, přestával psát pouze v době letních prázdnin na břehu jezera Labelle v Québecu. Psal nejčastěji rusky, někdy i anglicky a francouzsky. Zápisky pojaté do tohoto svazku byly pečlivě vybrány, uspořádány a přeloženy manželkou otce Alexandra, Julianou Schmemann, která se na prakticky každé deníkové stránce objevuje jako jeho milovaná
„L.“ (tj. Liana, zdrobnělina jejího jména). Ann Zinzel, dlouholetá sekretářka otce Alexandra, překlad přepsala na stroji a další jeho bývalí studenti a kolegové pomohli redigovat finální podobu textu. Pro všechny, kdo na Zápiscích pracovali, šlo o skutek lásky.
Mnozí lidé a v textu zmiňované události budou čtenáři cizí, ačkoli často je z kontextu lze pochopit. Byť byly zápisky sepsány v posledním desetiletí, zahrnují celý život otce Alexandra. Píše o svém dětství a mládí v Paříži: o lásce k poesii vštěpované mu ředitelem ruské školy, kterou navštěvoval, generálem RimskymKorsakovem; o chorobě, jež ho vedla k uvědomění si smrtelnosti a věčnosti; o rostoucí přitažlivosti církve; o přátelích a učitelích na Teologickém institutu svatého Sergije v Paříži, včetně svého mentora otce Kypriána (Kerna) a svého celoživotního přítele Nikity Struveho. Píše o svých prvních letech ve Spojených státech, kam přijel se svou rodinou v roce 1951, kdy byl Seminář svatého Vladimíra ještě uveleben v několika skromných bytech na Západní 121. ulici v New Yorku. Píše o tragických střetech s otcem Georgijem Florovským, se staršími kolegy jako byl Sergej
Věrchovskoj a Nikolaj Arseněv, o svém příteli a nástupci ve funkci děkana, zesnulém otci Johnu Meyendorffovi, a se zvláštní srdečností a něhou o studentech semináře, kteří se stali jeho kolegy – otec Thomas Hopko, David Drillock, otec Paul Lazor, John Erickson, Constance Tarasar. Píše o proměnách své církve, o tom, jak coby Pravoslavná církev v Americe dosáhla své autokefalie, a o představených, kteří ji vedli – zesnulý metropolita Irenej, metropolita Theodosij, otec Daniel Hubiak, otec Leonid Kishkovsky a mnozí další, s nimiž se jeho život spletitě proplétal v oněch bouřlivých letech.
Zápisníky doprovázejí otce Alexandra i na jeho četných cestách po Spojených státech, na církevních poradách, na pravidelném týdenním nahrávání příspěvků, které po třicet let vysílalo do Ruska Rádio Svoboda, na setkání s čerstvým exulantem Alexandrem Solženicynem. Odhalují ho v bolestném zápase při psaní jeho poslední knihy Eucharistie: Svátost Království a dovolují nám s láskou nahlédnout, co prožívá jeho rodina – trýzeň provázející manželčin boj s rakovinou i radost z jejího jmenování ředitelkou soukromé školy v New Yorku; návštěvy u jeho dcer, Anne Hopko a Mary Tkachuk, které se obě vdaly za kněze; loučení se synem Seržem, který jako novinář odjíždí do Jižní Afriky; setkávání s neteří Elizabeth Vinogradov a jejím mužem otcem Alexisem; oslavy narození a narozenin jejich dětí.
Doslov otce Johna Meyendorffa a poznámky přidané k textu poskytují více informací o lidech a událostech zmiňovaných v zápiscích. Tam, kde otec Alexandr sám nechtěl jmenovat konkrétní osoby, nebo kde editoři považovali za vhodné uchovat jejich anonymitu, jsou uvedeni jen jako N. nebo NN. Hranaté závorky „[]“ byly dodány editory, kulaté závorky „()“ vložil sám otec Alexandr.
Otci Alexandrovi diagnostikovali smrtelnou rakovinu 21. září 1982. Na několik měsíců se odmlčel, aby pak udělal svůj poslední deníkový zápis 1. června 1983, v němž popisuje, jak se i tyto měsíce nakonec staly téměř oslavou. O šest měsíců později otec Alexandr zemřel doma, v Crestwoodu, ve státě New York, obklopen svou rodinou a kolegy. Jeho poslední slova poté, co o den dřív přijal svaté přijímání, a předtím, než upadl do kómatu, byla: „Amen! Amen! Amen!“
Serge SchmemAnnPondělí, 1. prosince 1975
Po návratu z liturgie a besedy s farníky v Pittsfieldu jsem se snažil porozumět opravdu prazvláštnímu fenoménu takové farnosti. Byla založena v roce 1905 Haličany a karpatskými Rusíny a po celou tu dobu se namáhá udržet, uchovat – co? – starý kalendář a církevní slovanštinu, kterou nikdo nečte ani nerozumí – jak epištola, tak i Evangelium jsou slovansky! Prázdná forma a loajalita – komu nebo čemu? Dětství, rodičům, identitě uprostřed amerického pluralismu, s dojemnou snahou rodiny Bobrovských něco dělat v té úplné pustině. Ptám se: Co člověk může dělat? Co by měl dělat? Může nalít nové víno do těchto starých měchů? Na druhou stranu tady ten malebný bílý chrám s kupolí stojí už sedmdesát let, jako by na něco čekal. Kolik liturgií zde bylo odslouženo; kolik víry a obětavosti to stálo uchovat církev? Lidé, aniž by si toho byli vědomi, zde zachovali Přítomnost.
Přemýšlel jsem o tom všem, když jsem v tu chladnou, suchou a smutnou neděli projížděl mezi pustými kopci a údolími. Taky jsem myslel na to, že veškerý život v církvi spočívá v ustavičném učení se věřit v Milost – „jež nemocné uzdravuje a doplňuje, co schází“.
Děkanská konference v semináři.
Zatímco jsem odpovídal na otázky, opět jsem si uvědomil dvě hlavní nebezpečí na škole: teologii pokoušenou nacionalismem, slovíčkařením a uhlazenými schématy; a zbožnost pokoušenou citovostí a sentimentalitou.
Úterý, 2. prosince 1975
Poslední žluté listy. Mráz a slunce. Můj oblíbený stříbrosvětlý, slavnostní a obřadný prosinec.
Pondělí, 8. prosince 1975
Zůstal jsem doma, abych se pokusil roztřídit hromadu dopisů, na které jsem dosud neodpověděl. Ve sprše jsem přemýšlel o dynamice padlého světa – o zákonu. Zákonem brání společnost sama sebe před destruktivním chaosem vzešlým z hříchu a pádu. Pod vládou zákona vše – kultura, náboženství i politika – slouží zákonu a propůjčuje mu výraz. Tím je sloh v umění, morálka v náboženství, hierarchie ve společnosti. Budování a kreativita jsou pod zákonem. Ale proto, že zákon je svou podstatou omezující, vyvolává nejen odpor zla a hříchu (kriminalita), ale také nehynoucí žízeň člověka po „milosti“, svobodě, neomezeném prostoru, po Duchu.
Zákon (podle sv. Pavla) nevyhnutelně vzbuzuje touhu být překonán, dostat se mimo sebe sama. Pak docela zjevně nastává krize v náboženství, kul
tuře i politice. Síly vyvolané zákonem coby bariérou a strážcem proti chaosu však začínají tuto bariéru odmítat a ničit ve jménu toho, co je vyšší než zákon. Ale svět zůstává padlým světem. Síly zákona nemohou nic vytvořit; zůstávají bez milosti, obojetné, ba destruktivní (viz socialismus, Freud, nové druhy umění). V padlém světě neexistuje východisko z této dynamiky – sublimace a překonání zákona – není a nemůže být. Zákon je věrným odzrcadlením pádu; proto je správný. „Krize“ (reakce proti zákonu) pak pravdivě zrcadlí hledání, žízeň a svobodu.
Pravda konservatismu je smutná a pesimistická. Je poznáním zla a jeho ničivé moci; poznáním chaosu za každou „zábranou“. Ale ještě smutnější a tragičtější je radost vyvolaná „krizí“ (mezi zákonem a osvobozením), neboť je to radost falešná, která za milost a svobodu vydává pseudomilost a pseudosvobodu. Konservatismus je smutný a tíživý; revoluce je děsivá a hrůzná: Jsou to ďáblovy Letnice. Je jen jedna jediná krize, která je požehnaná a spásná: Kristus – neboť z Něj vyvěrá milost a svoboda. V Něm je naplněn zákon, i revoluce. Je dost hrozné, když se křesťanství promění v tíživý zákon nebo se stane revolučním. Veškerým smyslem křesťanství je prokvasit se tímto rytmem, během, dynamikou světa. Křesťanství tak umožňuje žít pravdu revoluce uvnitř zákona a pravdu zákona uvnitř revoluce. Křesťanství je „coincidentia oppositorum“, syntéza zákona a revoluce, naplnění jednoho v druhém – to je Boží Království, pravda a krása sama, neboť to je Život a Duch.13
V tom vidím klíč ke křesťanskému pojetí kultury, politiky, a samozřejmě „náboženství“ jako takového – „uchopení všeho najednou“. Křesťanství je svobodou od konservatismu i od revoluce. Proto je „pravicový“ křesťan stejně děsivý jako „levicový“ křesťan a vím, proč se kloním doleva, když mám co do činění s pravičáky, a doprava, když jsem s levičáky.
A podobně v oblasti umění člověk může vždy najít zákon (čili řád) v kráse každého opravdu uměleckého díla. Ale krása se nerodí z toho zákona, nýbrž je jeho naplněním. Krása se rodí z milosti. Naplněním zákona jej krása překonává. Zůstaneli však umění pod zákonem a rodíli se v zákoně (viz současné ikonografy, kteří jsou zhusta kopisty), stává se stylizací a umírá, takže zákon (řád) se stává smrtí umění.
13 Od Mikuláše Kusánského (1401–1464), kardinála a biskupa brixenského, pochází princip coincidentia oppositorum, který „tvrdí, že v Boží bytnosti se rozličné polarity odklánějící se od sebe v aktuálním světě sbíhají, nebo přesněji existují v jednotě předcházející jakémukoli rozdělení.“ (Kitaro Nishida. An Inquiry into the Good. New Haven: Yale University Press, 1990, n2, p. 168).
Středa, 10. prosince 1975
Vrátil jsem se z letiště. Vezl jsem tam matku, která se vrací do Paříže. Její pobyt u nás byl náročný, ale když jsme si dávali sbohem, bylo mi jí upřímně líto – osamělá, bezmocná, stará. Pro ni je nejdůležitější její boj – bezmocný a beznadějný – o vlastní místo pod sluncem; aby byla někým, ne jenom troskou. Za chvíle, kdy jsem byl naštvaný, se stydím. Zbývá všechno to, co mi dala, mé „bezstarostné dětství“. Až dosud jsem žil ve světě, kde jsem měl matku, ale dnes ráno, když mě opouštěla a odcházela úzkou chodbou k letadlu, jsem pochopil, že brzy bude můj svět bez matky – že tehdy i já začnu klesat k přistání.
Čtvrtek, 11. prosince 1975
Nemohl bych být politikem. V jakékoli diskusi jasně vidím kus pravdy téměř v každém úhlu pohledu. Básník Georgij Ivanov říká, „Co nás všechny svazuje? Nedostatek vzájemného porozumění…“
Výroční schůze správní rady semináře.
Několik hodin jsem strávil prací ne své Eucharistii, a tak je znova život veselý a dobrý.
Pátek, 12. prosince 1975
Schůze proběhla velmi dobře. Znova jsem dojat ochotou tolika zaneprázdněných lidí v Americe věnovat svůj čas a pozornost dobrému dílu.
Strávil jsem několik hodin v New Yorku. Opravdu to město miluji – šel jsem od Rádia Svoboda k Rizzoli (knihkupectví) po Páté Avenue. Chladný, temný a suchý den, všude světla vánočních stromků a předsváteční rozruch. Nádherný obrovský strom před Rockefellerovým centrem. Smutně vzpomínám, jak se to líbilo matce, když jsem ji přivezl, aby viděla tu krásnou newyorskou tradici.
Včera po malé narozeninové oslavě Saši Schmemanna (3 roky) jsem šel po Páté Avenue ke stromu před Rockefellerovým centrem s L. Všude plno světel. Vánoční koledy ve vzduchu. Mám rád to město kypící životem.
Pátek,
19. prosince 1975
Poslední den před prázdninami. Brzy budou svátky! Včera večer jsme s L. oslavili poslední školní den v naší oblíbené restauraci. L. se mě zeptala, „Co máš na své ‚profesi‘ nejradši?“ Myslím si, a taky jsem to řekl, že je to právo a povinnost být svědkem (byť ubohým a slabým, ale to je jiná otázka) – svědkem toho, co je nejdůležitější („jediného, co je zapotřebí“), svědkem, který nikdy nebude omezený emigrací, Amerikou nebo čímkoli.
Včera jsem dokončil své záležitosti v semináři – prázdniny! S L. a Seržovými dětmi, které u nás byly na víkend, jsme šli na návštěvu k Hopkovým. Veselá atmosféra u Ani. Náramně jsem se potěšil s maličkou Alexandrou („poslední z Hopkových“).
Dočetl jsem dvousvazkovou biografii Simone Weilové. Vždy na mě udělá dojem někdo, kdo je posedlý ideou, jakákoli „posedlost“. Mě by takový život zadusil. Samozřejmě se tito lidé stávají velikány nebo světci. S trochou smutku si uvědomuji svou vlastní neschopnost dosáhnout až takového absolutismu mysli a srdce. Nevím.
První pořádný sníh. Při práci u psacího stolu jsem obdivoval za oknem tmavé, sněhem obtěžkané větve. Úplné ticho – jen tikání hodin, úplná blaženost. V kontextu knihy o Weilové (absolutismus, posedlost) – je ta blaženost, plnost a štěstí od Boha? Nebo je to z nedokonalosti (lenosti, farniente…?).
Úterý, 23. prosince 1975
Po dvou dnech sněžení mráz a slunečno. L. a já, zatímco jsme čekali na příjezd naší dcery Máši, jejího manžela otce Jana a malé Věrky, jsme šli do města loudat se kolem svátečních výloh v ulicích, kde hrála hudba a ohromné osvětlené budovy zářily.
Náš stromeček jsme zdobili s Tkachukovými.
Čtvrtek, 1. ledna 1976
Paříž
Jako obvykle jsme odjeli z New Yorku do Paříže hned po našich vánočních oslavách. Byly to radostné, přívětivé a nádherné bohoslužby, veliký sbor, davy lidí v chrámu a plnost Svátku. Rodina shromážděná kolem našeho vánočního stromku. Tom nás vzal na letiště. Padal sníh a v každém okně zářila vánoční světla. To jsou okamžiky plnosti života! A najednou tiché a prázdné letiště. V Paříži nás čekaly naše Schmemannovy neteře. Pěkný rodinný oběd – Paříž!
Pátek, 2. ledna 1976
Snídaně na náměstí St. Sulpice s našimi sestřenicemi z Německa a Švýcarska. Pak s Lianou po nábřeží do naší oblíbené restaurace s výhledem na Notre Dame. Potom přátelé a další přátelé, obědy a večeře, mezi nimi procházky. Děkovná bohoslužba, pak novoroční večeře se všemi bratranci a sestřenicemi u mého bratra.
Neděle, 4. ledna 1976
Po liturgii oběd a matkou a bratrem, potom dlouhá procházka s L. na Place des Vosges – jedno z našich nejoblíbenějších míst v Paříži.
Úterý, 6. ledna 1976
Štědrý večer podle starého kalendáře. Prožil jsem den návštěvou svých vzpomínek z dětství – kde jsme bydleli, místní tržnice, má škola, místo, kde jsem naposled viděl otce, když mi mával z balkónu v šestém patře. Štědrý večer jsme strávili u bratra.
Středa, 7. ledna 1976
Procházka s L. na náměstí Vendôme, dokonalé ve své slávě a kráse. Elegantní Paříž: šedavá a nehybná. Během letošní zimy jsem v Paříži pocítil dokonalou symfonii a harmonii jejích oken.
Čtvrtek, 8. ledna 1976
Prožil jsem šťastné chvíle v debatách s pařížskými přáteli o liturgické
teologii ve velmi lidské a srdečné atmosféře. Je nemožné popsat všechna ta setkání a dojmy. Mí přátelé se pak vrátí k svým životům i já k svému. Doslova jediným smyslem toho bylo říct si: „Vzpomínáš?“ „Ano, jistě.“
Pátek, 9. ledna 1976
Odjezd. Brzká snídaně s Andrejem v našem hotelu ještě úplně za tmy. Loučení s bratrem bývají bodrá a veselá, ale hluboko v nitru je bolestný rozštěp, protože naše blízkost – pro něj i pro mě – se „vymyká pochopení“. Matka na letišti, pronikavý smutek při pohledu na ni z výšky našeho létajícího koberce – stará, nešťastná, osamělá, tonoucí v sutinách, v odlivu života.
A teď – slunce a mráz domova. Čtrnáct dní jsme neviděli slunce! Veselý
Tom a náš útulný dům.
Úterý, 20. ledna 1976
Austin, Texas
Jsem v Austinu na tři dny intenzivních přednášek o svátostné teologii v Episkopálním semináři.
Dlouhý let mně umožnil dočíst Ariesovu knihu o smrti.1 Velmi zajímavé, zejména to, co píše o vývoji vnímání smrti od středověku. Jeho historické schéma: zprvu přijetí smrti jedinci i společností, proto umírání veřejně, přivyknutí pohledu na mrtvá těla, pohřbívání ad sanctos. Žádný kult hrobů (je zjevné, že mrtví jsouce v církvi a s církví se považují za součást života, jsou s námi.) Později se smrt individualizuje (15. – 16. století), osobní soud atd. V 18. století se pak smrt stává přeryvem. V 19. století se objevuje kult hrobů, ideje nacionalismu a nástupnictví. A teprve ve 20. století totální odstranění smrti ze života (nemocnice, domovy důchodců, pohřebnictví). Budu to muset vše znova pročíst a promyslet.
Dnes – přednášky, oběd s několika profesory, večer s děkanem, příjemný a zajímavý. Během těchto rozhovorů si člověk všímá, co z pravoslaví potřebuje každý, co z něj přetrvalo a co potřebuje „demytologizovat“.
Slunečno, teplo, krásné texaské vždyzelené duby.
Čtvrtek, 29. ledna 1976
První den přednášek v semináři, a i po třiceti letech mám stále pocit novosti. Myslím, že je to neklamná známka toho, že zde je mé pravé povolání – a samozřejmě v chrámových bohoslužbách. Cokoli jiného dělám z donucení – zejména „duchovní“ rozhovory.
Pondělí, 2. února 1976
Svátek Obětování Páně. Včera večer jsem sloužil a pak přednášel v Chrámu Krista Spasitele o ruském náboženském myšlení v cizině. Mnoho nových ruských emigrantů mně vyprávělo o jejich nejednotě, bojích a intrikách. Celkem smutné!
V sobotu bylo 33. výročí naší svatby – příjemný den doma; báječný večer u Ani.
Včera jsem vyslechl tři zpovědi – smutná realita neštěstí, nebo spíš neštěstí; absence jakéhokoli štěstí, čehokoli z toho, po čem člověk touží; nemožnost toho dosáhnout – nikdy!
Asi až teď, ve stáří, tomu začínám rozumět – ne hlavou, ale srdcem. Dřív jsem tomu nerozuměl, protože jsem byl celý svůj život sám šťastný, právě proto, že jsem měl, co jsem chtěl. Až se lekám, když pomyslím, že mě Bůh nikdy o nic nepřipravil. Nic v mém životě nepřipomíná osud Jóba! Možná Bůh prostě ví, jak jsem slabý. Jak můžu poučovat jiné? Jak jim můžu říkat, aby byli silní?
Venku ledová vichřice.
Úterý, 10. února 1976
Mluvili jsme s L. a otcem Tomem [Hopkem] o „poradenství“ v souvislosti se dvěma náročnými návštěvami a taky s anglikánským knězem psychoterapeutem, který chce konvertovat k pravoslaví a „pomoci“ nám na poli psychoterapie. Potřebuji si sednout a důkladně popřemýšlet o své instinktivní averzi k celému tomuto oboru, kterým jsou ostatní stále více posedlí. Co za tím stojí? V čem je ta přitažlivost? Předběžně (ale můžu se mýlit) mi připadá, že kult psychoterapie je obtížně slučitelný s křesťanstvím proto, že se často zakládá na obludné sebestřednosti, na zabývání se sebou. Je to ten nejzazší výraz a produkt postoje „já sám“, tj. hříchu, z nějž člověk musí být zachráněn. Psychoterapie podněcuje tuto sebestřednost, která je jejím základním principem. Pronikneli psychoterapie do náboženské mysli, naruší ji. Výsledkem je často hledání „spirituality“ coby zvláštní entity. Odtud ona temnota a úzkoprsost mnoha spiritualistů; odtud ten zmatek v učení, pastorační práci, péči o duše s psychologizováním. Principu, na němž stojí křesťanství –„Kristus zachraňuje, oživuje a uzdravuje“ – odporuje princip „Co zachraňuje a uzdravuje, je porozumění sobě samému.“ „Vidět se v Božím světle a obrátit se“ je nahrazováno výzvou „porozumět sám sobě a být uzdraven“.
Středa, 11. února 1976
Proč nemůže být žena knězem? Dlouhý rozhovor s otcem Tomem, který je napadán pravoslavnými ženami i mnoha jinými za svůj článek v St.
Vladimir’s Seminary Quarterly. Co ta bouře ohledně svěcení žen začala, jsem stále víc překvapený, ani ne z námětu diskuse, ale z toho, co vychází najevo o teologii. Je nemožné najít rozhodné argumenty ať už pro, nebo proti svěcení. Rozhodné v tom smyslu, aby byly objektivně přesvědčivé pro obě strany. Každá strana má pravdu sama pro sebe, tj. v rámci své vlastní perspektivy a logiky svých vlastních argumentů. Sv. Jan Kronštadtský řekl o bludech Lva Tolstého: „Ó, pomatený kníže! Nevěříš svatým Apoštolům?“
Ale Tolstého bludy jen začínají jeho nevírou v Apoštoly. Takže nalézání argumentů ex Traditione se míjí cílem. Blud je vždycky „z jednoho kusu“, integrální, neseskládaný; je to skutečně hluboká volba, a ne nějaká opravitelná chyba v detailech. Proto teologický dialog nemá naději na úspěch. Veškeré teologické argumenty přicházejí post factum – až za skutkem. Jsou zakořeněné ve zkušenosti, ale jeli zkušenost odlišná, nelze je uplatnit.
Co nám vyjevila diskuse o svěcení žen? Otec Tom říká: „Jak má člověk vysvětlit, že žena může být prezidentem Spojených států, ale ne knězem?“
Zdá se mi (říkám já), že by neměla být americkým prezidentem. Ale to dnes nemůže nikdo říct, a kdyby to řekl, bylo by to urážlivé. A člověk by neměl urážet. Takže jsme v začarovaném kruhu – v nevyhnutelně začarovaném kruhu, kdy je organická a primordiální věčná zkušenost pokažena. Naše současná kultura spočívá právě v popírání a rozbíjení této zkušenosti; její pravou podstatou je popření. Je to zkušenost negativismu, vzpoury a protestu. Celý koncept osvobození je totálně negativní. Idea „všichni lidé jsou si rovni“ je jedním z nejpomýlenějších kořenů a priori. Pak následuje: „všichni lidé jsou svobodni“, „láska je vždycky pozitivní“ (odtud například ospravedlnění homosexuality), jakékoli ohraničení je potlačováním.
Dokud sami křesťané přijímají tyto „principy“ a dokud přijímají kulturu budovanou na těchto principech, pak žádné argumenty, proč není možné, aby se ženy staly kněžími, neznějí pádně. Zdají se pokrytecké a podvodné. Začnemeli diskusi abstraktní, nereálnou a nepřirozenou „rovností“ mezi muži a ženami, žádný argument není možný. Musíme začít odhalením, demaskováním tohoto principu jako falešného, protože jde o abstraktní výmysl. Celou současnou kulturu je třeba odmítnout spolu s jejími duchovními, falešnými, ba ďábelskými premisami. Existuje totiž hluboká faleš v principu porovnávání, jenž je základem patosu pro rovnost. Nikdo nikdy nic nedosáhne porovnáváním – je to zdroj závisti (proč on, a ne já?), protestu (musíme si být rovni), zlosti, vzpoury a rozdělení. Je to vlastně ďáblův rodokmen. Není v tom nic pozitivního; vše je negativní od začátku do konce.
V tomto smyslu je naše kultura démonská, protože v jejím základu je porovnávání. Neboť porovnávání, čistě matematicky, vede vždy ke zkušenosti a po
znání nerovnosti, a to zas vždy vede k protestu. Rovnost je založená na popření jakýchkoli rozdílů, ale protože ty existují, touha po rovnosti volá po boji proti nim, po nuceném glajchšaltování lidí. A co je ještě horší, po odmítnutí těchto rozdílů, které patří k podstatě života. Osoba – muž nebo žena – hladovějící po rovnosti je už vyprázdněná a neosobní, protože osobnost je utvářena tím, co ji odlišuje od druhých, a nepodléhá absurdnímu zákonu rovnosti.
Ďábelskému principu porovnávání oponuje křesťanství láskou. Podstatou lásky je totiž totální absence „porovnávání“. V tomto světě nemůže existovat rovnost, protože svět byl stvořen láskou, a ne principy. A svět žízní po lásce, ne po rovnosti. Dobře víme, že nic tak neubíjí lásku a nenahrazuje ji nenávistí jako rovnost vnucená světu coby cíl a hodnota.
Právě v lásce, a v ničem jiném, je zakořeněna dualita člověka jako muže a ženy. Toto není chyba, kterou lidstvo musí napravit „rovností“, ani kaz, ani nehoda – je to první a nejontologičtější výraz samotné podstaty života. V ní se dosahuje osobního naplnění sebeobětováním, v ní spočívá vítězství nad „zákonem“, v ní umírá sebepotvrzení muže jako muže a ženy jako ženy. To vše znamená, že neexistuje rovnost, ale ontologická odlišnost, která umožňuje lásku, tj. jednotu, ne rovnost. Rovnost předpokládá množství rovných, kteří nikdy nedospějí k jednotě, protože podstata rovnosti spočívá v jejím pečlivém střežení. V jednotě odlišnosti nemizí, ale stávají se jednotou, životem a tvůrčí silou. Mužství a ženství jsou součástí přirozeného světa, ale teprve lidská bytost je transformuje do jednoty, kterou je rodina. Averze naší kultury vůči rodině se zakládá na skutečnosti, že rodina je poslední baštou, která odhaluje zlo rovnosti.
Sobota, 14. února 1976
Od bratra z Paříže jsem dostal balíček se svými dětskými dopisy rodičům. Celkem nic zajímavého, snad jen uvědomění si, jak moc byla naše rodina šťastná! Když jsem si znova pročítal ty dopisy, přemýšlel jsem, z čeho pramení drama tří mých současných „duchovních“ svěřenců. Žádná velká tragédie, ale něco jejich rodinám schází. V naší rodině bylo tragédií dost: smrt mé sestry, hmotná nouze, nemoc, ale vždycky jsme měli skutečný rodinný život: domov. „Rodina“ totiž přesahuje jakékoli vztahy; není cílem, ale zdrojem a silou, která živí život.
Dnes, úplně poprvé, na mě dýchlo jaro.
Pondělí, 16. února 1976
Včera večer končila zimní olympiáda v Innsbrucku. Myslím, že jsme strávili nalepeni u televize aspoň dvanáct, čtrnáct hodin obdivem krásných
a skvělých výkonů i fyzické dokonalosti a sportovního ducha účastníků.
Otec Alexander Schmemann sloužil poslední božskou liturgii na Den díkůvzdání. Bylo to obzvlášť příznačné, neb celý svůj život věnoval vyučování, psaní a kázání o Eucharistii, a slovo eucharistie v řečtině značí díkůvzdání. Na závěr liturgie otec Alexander vytáhl z kapsy napsané krátké kázání v podobě modlitby, kterou přečetl. Bylo to neobvyklé, jelikož si nikdy nepsal svá kázání, ale přednášel je spatra. Toto jsou jeho slova, jež se ukázala být tím posledním, co kdy přednesl od ambonu chrámu.
Děkuji Ti, ó Pane!
Každý člověk schopný vzdávat díky, může dojít spásy a věčné radosti.
Děkuji Ti, ó Pane, žes přijal tuto Eucharistii, již jsme předkládali
Nejsvětější Trojici, Otci, Synu a Duchu svatému, a jež naplnila naše srdce radostí, pokojem a spravedlností Ducha svatého.
Děkuji Ti, ó Pane, že ses nám zjevil a daroval nám předchuť svého Království.
Děkuji Ti, ó Pane, žes nás navzájem sjednotil ve službě tobě a tvé svaté církvi.
Děkuji Ti, ó Pane, žes nám pomohl překonat všechny těžkosti, napětí, vášně, pokušení a obnovil pokoj, vzájemnou lásku a radost ze společenství Ducha svatého.
Děkuji Ti, ó Pane, za utrpení, jež jsi na nás dopustil, neboť nás očišťují od sobectví a připomínají nám to “jediné důležité”, tvé věčné Království.
Děkuji Ti, ó Pane, žes nám dal tuto zemi, kde tě můžeme svobodně chválit.
Děkuji Ti, ó Pane, za tuto školu, v níž je hlásáno jméno Boží.
Děkuji Ti, ó Pane, za naše rodiny: manžele, manželky a zejména děti, které nás učí, jak oslavovat tvé Jméno v radosti, pohybu a svatém hluku.
Děkuji Ti, ó Pane, za všechny a za všechno.
Veliký jsi, ó Pane, a zázračná jsou tvá díla, a žádná slova nestačí, aby opěvovala tvé divy.
DOSLOV1
Otec Alexander slavil svou poslední božskou liturgii tady s námi o Díkůvzdání, 24. listopadu. Ti z nás, kdo se s ním ten den modlili v této kapli si pamatují, jak nás na závěr liturgie vybídl, abychom vzdávali díky Bohu – za liturgii, kterou jsme právě slavili, za radost a společenství, které nám byly dány ve svaté církvi, za naši společnou službu v Semináři sv. Vladimíra, za naše rodinné radosti, za děti kolem nás, a dokonce i za hluk, který občas dělají v chrámu.1
Toto poslední Díkůvzdání bylo tak typické pro osobnost otce Alexandra!
Víc než kdo jiný, koho jsem kdy potkal, vždy dokázal ocenit a oslavit dary života a chápat svou osobní úlohu kněze a teologa jako poděkování Bohu za tyto dary. Není snad „díkůvzdání“ (eucharistia) v samém centru církevního života? Otec Alexander pohotově a rád, prakticky do svého posledního dechu, děkoval Bohu za vše a tím, že tak činil, zjevně zvítězil a jasně triumfoval nad utrpením a nad samotnou smrtí.
Ale byla ta liturgie o Díkůvzdání skutečně jeho „poslední“? Naše křesťanská víra nám jasně říká: nebyla. Neboť víme, že kdykoli se slaví eucharistie, sjednocuje v Kristu živé i mrtvé, svaté všech dob i všechny naše bratry a sestry, kteří nám byli – nebo dosud jsou – drazí. Tak tedy v této kapli otec Alexander bude s námi nadále a navždy vzdávat díky Bohu a my budeme sjednoceni s ním v tomto díkůvzdání.
Když se tedy dnes modlíme za odpočinutí jeho duše a za odpuštění jeho hříchů vědomých i nevědomých a žádáme Boha, aby odpustil i naše provinění vůči němu, je naší první povinností připojit se k němu v tomto pokračujícím díkůvzdání. To je ten nejlepší způsob, jak následovat příklad, který nám otec Alexander dal.
Děkujme proto Bohu nejprve za to, že dal otce Alexandra církvi, našemu semináři i osobně každému z nás.
Je skutečně mimořádné zjišťovat, kolik lidí bylo jím a jeho službou velmi osobně osloveno – v celé této zemi, pravoslavných i nepravoslavných – ale také jistě ještě větší počet v zemi jeho předků skrze jeho kázání v ruském
1 Originál publikován jako „Život hodný žití“ otcem Johnem Meyendorffem v St Vladimir’s
Theological Quarterly, Vol. 28, No. I, 1988.
jazyce na Rádiu Svoboda. Ty všechny, známé i neznámé, dokázal kolem sebe sjednotit v Kristu. A za to vzdávejme díky.
Také zde v tomto semináři jeho kolegové, jeho studenti a všichni alumni navzdory všemu drželi pohromadě kolem otce Alexandra, ale vždy v Kristu. A za to vzdávejme díky.
Má nádhernou rodinu, semknutou jako vždy – Julianu, děti a vnoučata –a on stál vždy v jejich středu a shromažďoval je kolem sebe v Kristu. Ani tato jednota dneškem nekončí, tak i za to můžeme vzdávat díky.
V tomto padlém světě je každý náš krok pozorován Rozdělitelem (diabolos) Satanem, který tyje jedině ze závisti, rozluky a smrti. Všichni budeme souzeni podle naší schopnosti odolávat tomuto zlému duchu. A právě skrze svou službu sjednocování lidí v Kristu nám otec Alexander během posledních dnů s námi nejen slovy, ale i skutky dokázal tak zjevně a vítězně, že smrt byla vskutku přemožena životem a že Kristus pošlapal síly Satanovy.
Za vzor a příklad, který nám zanechal, vzdávejme díky nejen slovy, ale i skutky, abychom se – v Božím duchu – nadále směli podílet na tomto společenství, na této radosti a odvaze, jejímž vždy živým obrazem pro nás otec Alexander zůstává. Amen.
Myšlenky a pocity vyjádřené těmi, kdo měli příležitost promluvit na pohřbu otce Alexandra Schmemanna – hierarchů, kolegů a přátel – odrážejí, co je potřeba říci v těchto prvních týdnech po jeho předčasné smrti 13. prosince 1983. Jiní možná podniknou důkladnější zhodnocení jeho myšlenek a díla, včetně toho, co zůstává nepublikováno. Mým úkolem zde je pouze poukázat na hlavní údobí jeho života a nepředstírat, že je tím vyčerpám. Když však člověk píše o blízkém příteli – téměř bratrovi – je nemožné být zcela objektivní a vyhnout se poněkud subjektivním a impresionistickým interpretacím toho, co bylo vpravdě signifikantní v životě otce Alexandra – v životě hodném žití! Za tuto subjektivitu se předem omlouvám.
Otec Alexander se narodil r. 1921 v ruské rodině s baltskoněmeckými předky z otcovy strany a v raném dětství se přestěhoval z Estonska do Francie. Žil životem ruských emigrantů v Paříži až do svého odjezdu do Ameriky v roce 1951.
„Ruská Paříž“ třicátých let dvacátého století byla svět sám pro sebe. Desetitisíce ruských emigrantů včetně intelektuálů, umělců, teologů, velkoknížat a bývalých carských ministrů vydávaly noviny, se zápalem se přely a štěpily v politických šarvátkách, ale stále snily o návratu domů. Děti byly vychovávány v ruských školách, poněkud izolovány od okolní francouzské společnosti (která vůči nim nebyla vždy nejpohostinnější). Mladý Alexan
der (nebo Saša, jak mu říkala rodina a přátelé) okusil toto oddělené ruské vzdělávání: strávil několik let jako „kadet“ na ruské vojenské škole ve Versailles, a pak přešel na gymnázium. Ať už byly zásluhy této počáteční školní docházky jakékoli, sotva uspokojila aspirace jeho mysli. Už tenkrát cítil, že to nejlepší ze skvělého dědictví ruské kultury (zejména ruské literatury) se neuzavírá Západu, naopak že má nezbytně „evropskou“ působnost. Dostojevského slavná „Puškinská řeč“ pro něj představovala jediné platné chápání Ruska a ruské civilizace. Odmítl přijmout její umělé hranice a pokračoval ve studiích na francouzském lyceu a na pařížské univerzitě.
Již náctiletý Alexander našel svůj duchovní domov v církvi. Jeho uvedení do autentického ducha pravoslaví se neodehrávalo ani tak v nudných a povinných hodinách náboženství na vojenské škole či gymnáziu, ale spíš aktivní účastí na liturgii v monumentální Katedrále sv. Alexandra Něvského na rue Daru, nejprve jako přisluhující, později jako podjáhen. Inspirován neobyčejně moudrou a vždy noblesní osobností metropolity Jevlogie, snad trochu „starorežimním“, avšak osvíceným a otevřeným kněžstvem a obětavým vedením Dr. Petra Kovalevského (zodpovědného za početný „nižší“ klérus v katedrále), Alexandr pochopil hodnotu a dosah liturgie, a dokonce se u něj rozvinulo jisté zalíbení v okázalosti a obřadnosti, které mu zůstalo po celý život.
Léta druhé světové války a německé okupace Francie byla roky rozhodné volby. Prozřetelností ušetřen válečných tragédií, Alexander studoval na Pravoslavném teologickém institutu v Paříži (1940–1945) a oženil se s Julianou Ossorguinovou (1943), tehdy studentkou klasické filologie na Sorbonně, která pocházela z tradiční, církevně orientované ruské rodiny. Všem přátelům a známým bylo v oněch letech jasné, že Alexander našel své pravé povolání a že ho Bůh obdařil šťastným manželstvím a rodinným životem. Inspirace a radost, které tehdy nalezl, značně posílily přesvědčivost, s jakou v pozdějších letech dokázal sdělovat jejich obsah jiným.
Pravoslavný teologický institut v Paříži – anebo jak se často říká „Svatý Sergij“ – shromáždil poněkud různorodý, ale znamenitý pedagogický sbor, který zahrnoval představitele starých teologických struktur předrevolučního Ruska (A. V. Kartašov), intelektuály, kteří přišli k pravoslaví během revoluce (V. V. Zeňkovskij), i bývalé studenty v Bělehradě (otec Kyprián Kern, otec Nikolaj Afanasjev). Škole dosud dominovala osobnost otce Sergeje
Bulgakova, bývalého ruského seminaristy, marxistického filosofa, a nakonec – díky vlivu Vladimíra Solovjova a Pavla Florenského – kněze a teologa.
Za války bylo u Sv. Sergije málo studentů, ale nadšení a naděje na pravoslavné obrození zůstaly silné.
Alexandra Schmemanna nikdy nepřitahovaly „sofiologické“ spekulace Bulgakova – kterého si ovšem osobně velice vážil – a chtěl se nejdřív specializovat na církevní dějiny. Stal se žákem A. V. Kartašova, jehož brilantní přednášky a skeptická mysl odpovídaly Schmemannovu vlastnímu sklonu ke kritické analýze okolní reality. Výsledkem byla „kandidátská práce“ (ekvivalent magistra teologie) na téma byzantské teokracie. Po absolvování pětiletého studijního programu se stal učitelem církevních dějin, nejprve jako laik, později jako kněz, když jej r. 1946 vysvětil tehdejší arcibiskup Vladimír (Tichonickij), který vedl Ruský západoevropský exarchát v jurisdikci konstantinopolského patriarchátu.
Kromě A. V. Kartašova ještě další dva členové pedagogického sboru od Sv. Sergije měli na otce Schemanna rozhodující vliv. Archimandrita Kyprián (Kern), jeho duchovní otec a přítel, jej přijal jako svého pomocníka do farnosti svatých Konstantina a Heleny v Clamartu blízko Paříže. Otec Kyprián učil u Sv. Sergije patristiku, ale jeho láskou byla liturgika a jeho liturgický vkus otce Schmemanna trvale ovlivnil. Oba také dobře znali a cenili klasickou ruskou literaturu. Avšak intelektuálně ještě výraznější bylo pro otce Schmemanna poznání a osvojení si eklesiologických idejí otce Nikolaje Afanasjeva, profesora kanonického práva, s jehož jménem zůstane natrvalo spojeno to, co nazýval „eucharistickou eklesiologií“, a jehož ideje se odrážejí v mnoha dílech otce Schmemanna.
Mladý učitel církevních dějin otec Schmemann plánoval doktorskou disertaci o Florentském koncilu. Téma posléze opustil, ale publikace krátkého pojednání svatého Marka Efeského „O Vzkříšení“ u něj vzbudila počáteční zájem o byzantská studia. Byla to vlastně vždycky církev, která stála u otce Alexandra ve středu jeho zájmů a závazků. Jeho diskuse o byzantské teokracii i jeho církevně historické přednášky obecně – stejně jako původní téma jeho disertace – vycházely z jeho zájmu o problematiku přetrvání církve během staletého nejednoznačného spojenectví se státem a přetrvání pravoslaví během jeho středověké konfrontace s Římem. Ale možná mu scházela potřebná trpělivost, aby zůstal zaujat jen minulostí církve: její dnešní existence byla tím, na čem mu záleželo. Dnešní pravoslavná církev však nemohla být živá coby obránkyně státu či kulturní příloha „rusiánství“: byla živá v liturgii a skrze liturgii. V tom Afanasjevova eklesiologie poskytla směr (i když ne vyloženě vzor) budoucí teologické orientaci otce Schmemanna.
Je celkem jasné, že teologický světonázor otce Alexandra byl formován během jeho pařížských let. Ačkoli byl vliv některých jeho učitelů u Sv. Sergije rozhodující, sám vždycky žil v širším duchovním světě. Čtyřicátá a padesátá
léta byla obdobím mimořádného teologického oživení francouzské římskokatolické církve – byla to léta „návratu k pramenům“ a „liturgického hnutí“. A z tohoto již existujícího prostředí se otec Schmemann též skutečně učil „liturgické teologii“, „filosofii času“ a pravému významu „paschálního mystéria“. Jména a myšlenky Jeana Daniélou, Louise Bouyera a některých dalších jsou neoddělitelná od formujícího se smýšlení otce Schmemanna. A byť jejich odkaz v bouřlivých vodách pokoncilního římského katolicismu poněkud zanikl, jejich ideje přinesly hojné ovoce v organicky liturgickém a eklesiologicky konsistentním světě pravoslaví právě prostřednictvím brilantního a vždy účinného svědectví otce Schmemanna.
Pravoslaví ve Francii však nesestávalo jen z intelektuálních nebo teologických snah. Zhroucení všech rozumných nadějí na brzký návrat do Ruska bezprostředně otevíralo problematiku trvalého přežití pravoslaví na Západě a zahrnovalo také otázku: Proč se vůbec objevila pravoslavná „diaspora“? Spolu s většinou představitelů „mladší“ generace pravoslavných teologů v tom otec Schmemann neviděl jinou odpověď a jiný smysl než ustanovení teritoriální a posléze i frankofonní místní církve ve Francii. Jeho opozice vůči návratu do jurisdikce moskevského patriarchátu se primárně zakládala na naději, že to bude Ekumenický patriarchát, pod jehož ochranu se ruský západoevropský „exarchát“ svěřil v roce 1931, kdo bude iniciovat a sponzorovat postupné sjednocení pravoslavných v souladu s kanonickými normami. Avšak většina Rusů – včetně starších profesorů u Sv. Sergije – vnímali příslušnost ke Konstantinopoli spíše negativně, jako štít proti kontrole z Moskvy – a ne jako příležitost k misijnímu působení na Západ. Toto je jeden z důležitých prvků, které později povzbudily otce Alexandra a jeho rodinu, aby vzhlédli k Americe za lepšími podmínkami k uskutečňování konsistentnější pravoslavné eklesiologie v životě konkrétní církve.
Zásadním faktorem, který rozhodl o odchodu otce Alexandra do Spojených států, byl návrat otce George Florovského z východní Evropy do Paříže. Ten byl pak zvolen děkanem Semináře sv. Vladimíra v New Yorku.
Otec Florovskij učil u Sv. Sergije před válkou, ale jeho vztahy s kolegy nebyly snadné. Tyto nesnáze částečně plynuly z jeho kritiky sofiologie otce Bulgakova (jež se ovšem objevuje pouze nepřímo v jeho spisech). Zachráněn ze Sověty okupovaného Československa prostřednictvím ekumenických přátel, nemohl se otec Florovskij ujmout katedry patristiky (kde tehdy působil otec Kyprián Kern).2 Vyučoval krátce morální teologii a později
2 Ve skutečnosti Georgij Florovskij opustil Prahu už v r. 1925/1926, kdy přijal pozvání vyučovat patrologii na Bohosloveckém institutu v Paříži. Do USA odešel z Paříže v roce 1948. (Pozn. red.)
přijal místo u Sv. Vladimíra v New Yorku (1949). Otce Schmemanna fascinovala jasnost Florovského teologického myšlení, jeho vize pravoslavné misie na Západě, jeho kritika zažitých nacionalistických stereotypů i skutečnost, že dokázal být jednak zakořeněn v minulosti Církve, ale i plně otevřen nejlepším teologickým hnutím v západním křesťanstvu.
Skutečnost, že otec Schmemann odcestoval do Ameriky (1951) a připojil se k pedagogickému sboru u Sv. Vladimíra, který právě tehdy budoval otec Florovskij, se u Sv. Sergije vykládala jako svého druhu zrada, zvláště když ho následoval i S. S. Věrchovskoj, a později též John Meyendorff (1959). Ovšem následný historický vývoj pravoslaví v Americe zjevně dokazuje, že tyto kroky byl oprávněné, zejména když Institut sv. Sergije ochuzený o část svých pedagogů nejen přežil, ale vlastně i přeorientoval své studijní programy všepravoslavným směrem, což mu umožnilo přetrvat.
Počátek padesátých let nebyl lehkou dobou pro Seminář sv. Vladimíra, který se tehdy nacházel ve velmi skromných prostorách v Reed House na Broadwayi a 121. ulici. Navíc rozepře různých nátur a přístupů vedly k politováníhodné rezignaci otce Florovského (1955), který jen prestiží své osobnosti zajistil Sv. Vladimírovi místo na tuzemské akademické a teologické mapě. Až roku 1962, kdy seminář získal svůj současný kampus v newyorském Crestwoodu, se otec Schmemann ujal úřadu děkana, který zastával do své smrti v roce 1983.
Možná je ještě příliš brzy na detailní hodnocení posledního a nejdelšího údobí jeho života v Americe, spojeného se seminářem a šířeji s církví. Snad nejpatrnějším příspěvkem otce Alexandra k životu Svatovladimírského semináře bylo úspěšné zapojení školy do samotného přediva církevního života. Během jeho působení to přestala být pouhá akademická instituce, která byla, byť respektována v ekumenických kruzích, poněkud nesourodá s životem diecézí a farností. Sv. Vladimír vychovával kněze, kteří působili nejen v rámci „Ruské metropolie“, ale i v jiných jurisdikcích (obzvlášť v antiošské a srbské) formováni duchem všeobecné a misijně zaměřené pravoslavné církve, překračující úzce etnické zájmy. Sv. Vladimír se také stal centrem liturgické a eucharistické obnovy, již uznávají a chválí oba metropolité, Theodosius i Filip. Plně zabrán do své práce v Americe nepřerušil otec Schmemann ani své vazby na Evropu. Právě tam na své alma mater u Sv. Sergije obdržel v roce 1959 doktorát, jeho zkoušejícími byli otec Nikolaj Afanasjev a pisatel tohoto článku. Rozhodujícím předělem americké kariéry otce Alexandra bylo ustavení autokefální Pravoslavné církve v Americe roku 1970. Jestli bylo něco trvalým závazkem v jeho životě, pak to byla již ve Francii naděje, že ne
kanonické překrývání „jurisdikcí“, jež je nejvýraznější překážkou pravoslavnému svědectví na Západě, bude nahrazeno místní Církví jednotnou nejen v souladu s kánony, ale i s nejpodstatnějšími nároky pravoslavné eklesiologie. Otec Alexander – i ti z nás, kteří s ním sdíleli tytéž touhy – doufal, že to bude Ekumenický patriarchát konstantinopolský, který podpoří (a snad i povede) jednotné pravoslaví v Americe, například prostřednictvím „Stálé konference pravoslavných biskupů“. Avšak role Konstantinopole v takovém procesu sjednocování by vyžadovala souhlas všech ostatních pravoslavných církví včetně Moskevského patriarchátu, jehož jurisdikci v Americe Metropolie nikdy nepopírala a také americké civilní soudy ji nikdy nezpochybnily. Na druhou stranu byla Konstantinopol teoreticky velmi náročná, ale prakticky celkem nekonsistentní (v roce 1965 ukončila svou jurisdikci nad ruskou eparchií ve Francii a vyzvala ji, aby se navrátila k Moskevskému patriarchátu). Ani jiné církve si nedokázaly vůbec představit, že by předaly své „diaspory“ řeckému patriarchovi. Realističtější základ pro církevní jednotu bylo možné nalézt v politice Ruské církve, kterou vždy principiálně sledovala již od té doby, co prvně uvedla pravoslaví do Severní Ameriky. Jejím kanonickým a misijním cílem byla vždy církev pro Američany, ustavená s požehnáním církví mateřských a zvoucí všechny, aby se k ní svobodně připojili. Tato poslední pobídka samozřejmě implikovala, že jednota nemůže být ustavena unilaterálně, že se tedy vyžaduje svobodný souhlas všech, jichž se to týká. Samozřejmě byla dosud otevřená nabídka vůdcovství v případném sjednocovacím procesu Konstantinopolskému patriarchátu.
Během vyjednávání o autokefalii, vznikla pozoruhodná osobní vazba mezi otcem Alexandrem a leningradským metropolitou Nikodimem (Rotovem), jenž plně porozuměl historické příležitosti pro pravoslaví v Americe a jehož efektivní osobní nasazení umožnilo dosáhnout společného cíle, jímž byl Tomos o autokefalii podepsaný 10. dubna 1970 moskevským patriarchou Alexejem. Avšak tento akt byl jak mateřskou církví ruskou, tak i dceřinou církví v Americe chápán ne jako poslední, ale jako první krok k jednotě pravoslaví, jež měla být uskutečněna za společného souhlasu všech pravoslavných církví.
Vedle svého učitelského údělu a zapojení do života Církve – prostřednictvím přednášek, článků, proslovů a setkání po celé zemi – otec Schmemann nikdy neztrácel ze zřetele další zájem, kterému se věnoval od svého mládí: osud pravoslaví v Rusku. Příležitost, jakou mu každý týden po mnoho let dávaly promluvy na Rádiu Svoboda, jej proslavila i mezi pronásledovanými a do ghetta zatlačenými křesťany v Rusku. Jedním z nich byl
Alexander I. Solženicyn, jehož spisy propašované do ciziny byly pro otce Alexandra – i pro mnoho dalších – závanem svěžího vzduchu nad ubíjející plytkostí sovětské reality, svědectvím o „pravém“ ruském duchu a autentickým divem duchovního přežití. Otec Alexander o Solženicynově vztahu k Rusku nešetřil slovy chvály: autor Souostroví Gulag a Srpna čtrnáctého měl podle něj „vidoucí“ a „jasnozřivou“ lásku k Rusku, na rozdíl od „slepého“ nacionalismu tolika jiných. Zvlášť pobouřen byl otec Schmemann těmi Solženicynovými kritiky – ruskými i západními – kteří u něj právě takový
„slepý“ nacionalismus spatřovali, zjevně jej ale vyvrací kritika předrevolučního Ruska v Srpnu čtrnáctého. Nicméně i otec Alexander reagoval negativně na některé Solženicynovy záliby, například na jeho nadšený (avšak přechodný) obdiv ke starověrcům.
Každopádně se mi zdá, že otec Alexander měl talent, který kvůli nedostatku času nemohl ve svých publikovaných spisech plně rozvinout, a sice své výjimečné porozumění ruské (i západní, zvlášť francouzské) literatuře a svou schopnost rozlišovat v ní „pravé“ od „falešného“. Jeho několik málo spisů (a přednášek) na literární témata patří k tomu nejlepšímu v celém jeho odkazu.
Vyčerpávající biografie by měla zahrnout také další aspekty kariéry otce Schmemanna: ještě ve Francii jeho zapojení ve funkci místopředsedy do mládežnického oddělení Světové rady církví; jeho krátké působení ve „Faith and Order Commission“; přednáškovou činnost jako hostující profesor na univerzitách Union, General a Columbia; i jeho pozdější zapojení do konzervativnějších křesťanských kruhů („Hartfordská výzva“).
Otec Alexander Schmemann byl nejen velkým mistrem mluveného slova, nad jiné schopnějším autentických vztahů a sympatií, ale především knězem oddaným církvi, kterou navzdory všem lidským nedostatkům vždy považoval za předchuť Božího království a jedinou autentickou záruku nesmrtelnosti, a zároveň zaujímal tak skvělé místo v životě tolika z nás! Jeho odkaz nezanikne, nejen proto, že na něj nezapomenou jeho přátelé, ale proto, že samozřejmě zůstává ve věčné paměti Boží jako věrný dělník Jeho vinice.