50
ničeho u vodopádů Caburní určitě s naším autíčkem nespustili dolů do Trinidadu (a jak máme zjistit o dva dny později, ještě tou horší cestou). Cesta je totiž užší než úzká, bujně na ní roste vegetace, jak tu nikdo nejezdí. A příkrá je víc než 14 stupňů. Opravdu se někdy bojím, že to vezmem přes čumák na střechu. Když vyjedeme z lesa, už vidíme v dálce lehce svítit Trinidad a je hned veseleji. Jen nás ještě řádně protřepe
neuvěřitelně zvlněný asfalt ve spodní části kopce. To není asfalt vyježděný od aut, to je asfalt pomalu jako láva stékající z kopce dolů. Ubytování nám domluvila, samozřejmě za skrytý poplatek, domácí Jitky a Radka, jen jsme si ho museli najít sami, neb na náměstí nás už fakt nikdo nečekal. Po ubytobání večerní procházkou dojdeme za zvukem hudby na náměstí a zapadneme mezi davy
Osmiproudá dálnice vybudovaná s pomocí sovětských soudruhů. Soudruzi se trošku přepočítali. Často se počet viditelných aut blíží nule.