Page 1

MAŁGORZATA OGONOWSKA

PATRYK STRAUS

MAŁA ARCHITEKTURA SAKRALNA NA POGRANICZU POLSKO-CZESKIM SAKRALE KLEINARCHITEKTUR IM POLNISCH-TSCHECHISCHEN GRENZBEREICH MALÁ SAKRÁLNÍ ARCHITEKTURA NA ČESKO-POLSKÉM POHRANIČÍ

KAMIENNA GÓRA 2010


Tekst: Małgorzata Ogonowska, Patryk Straus Zdjęcia: jeśli nie zaznaczono inaczej, wykonali autorzy Na okładce wykorzystano obraz autorstwa pana Władysława Kmiecika przedstawiający krzyż przydrożny w Przedwojowie. Tłumaczenie na język czeski i niemiecki: Szkoła Języków Obcych LEKTOR ul. Oławska 25 50-123 Wrocław Projekt okładki, karty tytułowej i układu graficznego: Agencja Reklamowo-Wydawnicza A.Grzegorczyk Redakcja techniczna: Grażyna Dziubińska Montaż elektroniczny: Bożena Rociek Opracowanie kolorystyczne zdjęć: Janusz Frydrysiak Wszelkie prawa zastrzeżone. Każda reprodukcja lub adaptacja całości lub części niniejszej publikacji niezależnie od zastosowanej techniki (drukarskiej, fotograficznej, komputerowej itd.) wymaga pisemnej zgody Gminy Kamienna Góra Publikacja wydana przez Agencję Reklamowo-Wydawniczą A. Grzegorczyk na zlecenie Gminy Kamienna Góra

Urząd Gminy Kamienna Góra Aleja Wojska Polskiego 10, 58-400 Kamienna Góra tel. (075) 744-40-31 do 33, fax (075) 744-28-57 e-mail: urzad_gminy@kamiennagora.kei.pl www.gmina.kamiennagora.kei.pl

Wydanie I ISBN 978-83-7585-035-2

Projekt pt. Mała architektura sakralna na pograniczu polsko-czeskim jest współfinansowany ze środków Unii Europejskiej w ramach Europejskiego Funduszu Rozwoju Regionalnego, środków budżetu państwa za pośrednictwem Euroregionu Nysa oraz środków budżetu gminy Kamienna Góra.


SPIS TREŚCI:

WSTĘP . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

5

WPŁYW FUNDACJI KRZESZOWSKIEJ NA ROZWÓJ REGIONU. ZARYS HISTORYCZNY. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

9

MIEJSCA USYTUOWANIA OBIEKTÓW MAŁEJ ARCHITEKTURY SAKRALNEJ. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

11

INTENCJE STAWIANIA OBIEKTÓW . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

22

CZAS POWSTANIA OBIEKTÓW . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

28

FORMY MAŁEJ ARCHITEKTURY SAKRALNEJ. KLASYFIKACJA . . . . . . . . . . . . . .

31

TYPY OBIEKTÓW MAŁEJ ARCHITEKTURY SAKRALNEJ NA ZIEMI KAMIENNOGÓRSKIEJ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

36

ROLA MAŁEJ ARCHITEKTURY SAKRALNEJ WSPÓŁCZEŚNIE . . . . . . . . . . . . . . . .

56

BIBLIOGRAFIA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

59




WSTĘP

Badania dotyczące małej architektury sakralnej na Ziemi Kamiennogórskiej prowadzone były przez autorów niezależnie od kilku lat. Szczęśliwe zrządzenie losu sprawiło, że mieli okazję połączyć swoje siły, wiedzę i doświadczenie nad wspólną realizacją projektu pt. Mała architektura sakralna na pograniczu polsko-czeskim, czego efektem jest niniejsza publikacja. Szczególnie przydatne do niniejszej pracy okazały się dwa badania: praca Małgorzaty Ogonowskiej pod tytułem Obiekty małej architektury sakralnej na terenie gmin Kamienna Góra i Lubawka (2002), a także Inwentaryzacja obiektów małej architektury sakralnej na Ziemi Kamiennogórskiej zrealizowana w roku 2007 przez Patryka Strausa na zlecenie Fundacji na Rzecz Rozwoju Ziemi Kamiennogórskiej „Kwiat Lnu”. Nieocenioną pomocą okazała się również pionierska w tej materii pozycja ks. dra Stanisława Książka, który przed prawie 10 laty przemierzał wzdłuż i wszerz powiat kamiennogórski fotografując i katalogując przydrożne krzyże, kapliczki i figury. Do pracy wykorzystano również szereg badań dotyczących sztuki ludowej, historii regionu ze szczególnym uwzględnieniem historii opactwa cysterskiego w Krzeszowie, a także dokumentów archiwalnych dokumentujących instalację przydrożnych kapliczek (Archiwum Państwowe w Jeleniej Górze). Niniejsza praca nie rości sobie prawa do bycia kompletną i nieomylną. Nie wszystkie zabytki przetrwały bowiem do naszych czasów, nie zachowały się po nich żadne ślady, wiele z tych pozostałych jest również w bardzo złym stanie, co uniemożliwia jakąkolwiek ich identyfikację i klasyfikację. Czy w końcu udało się autorom dotrzeć do wszystkich kapliczek i krzyży? Z pewnością do wszystkich, które były przedmiotem wcześniejszych opracowań oraz do kilkunastu nowych, jeszcze nie skatalogowanych. Niniejsza publikacja traktowana jest przez autorów jako kolejny krok do przodu w ważnej pracy, którą przed laty rozpoczął ks. Książek. Autorzy mają nadzieję, że również ta praca służyć będzie jako materiał wyjściowy do kolejnych badań znawców i miłośników tematu małej architektury sakralnej. Ze względu na ogromną ilość obiektów małej architektury sakralnej na terenie pogranicza polsko-czeskiego, z przyczyn technicznych i objętościowych, niniejsza praca nie ma charakteru dokumentu inwentaryzacyjnego. Powstała ona jednak na bazie pełnej inwentaryzacji zawierającej informacje fotograficzne, techniczne, historyczne i artystyczne, która do wglądu znajduje się u jej autorów. Naszym zdaniem najistotniejsze było zaprezentowanie współczesnemu mieszkańcowi Dolnego Śląska i pogranicza 

Ks. Stanisław Książek, Mała architektura sakralna Kotliny Kamiennogórskiej, Kamienna Góra 2001




polsko-czesko-niemieckiego, istoty wznoszenia w przeszłości tego typu obiektów, ich prawdziwych motywów, specyfiki lokalizacji w terenie, a także mistycznego, religijnego przekazu, które noszą w sobie do dziś. Opracowana przez autorów publikacja pt. Mała architektura sakralna na pograniczu polsko-czeskim powstała z inicjatywy i na zlecenie gminy Kamienna Góra, która składając wniosek do Euroregionu Nysa pozyskała z programu EWT Polska-Czechy (Europejski Fundusz Rozwoju Regionalnego) środki możliwe do jej wydania. Za umożliwienie publikacji niniejszej pozycji, w imieniu własnym, a także regionalistów, historyków, turystów i mieszkańców naszego regionu, serdecznie dziękujemy. Miłej lektury życzą autorzy: Małgorzata Ogonowska i Patryk Straus




Mała architektura sakralna jest od wieków cechą krajobrazu Ziemi Kamiennogórskiej, która każe pamiętać nie tylko o historii i przeszłości, ale i o tym, co w naszej kulturze zawsze było trwale obecne – o wartościach, do których się od wieków odwołujemy jako społeczność, a które dają nam siłę przetrwania w coraz bardziej zmieniającym się świecie. Chociaż tradycja małej architektury sakralnej jest wciąż żywa, niestety – wiele jej cennych zabytków ulega niszczącemu działaniu czasu. Dzięki tej książce będą one nadal żyć i przetrwają kolejne lata w naszej pamięci i świadomości. Dlatego z ogromną satysfakcją oddajemy w Państwa ręce książkę autorstwa Małgorzaty Ogonowskiej i Patryka Strausa. Jest to już nasza czwarta publikacja o zabytkach do tej pory zapomnianych, a tak charakterystycznych dla regionu Ziemi Kamiennogórskiej, jak pomniki dawnego prawa karnego, figury św. Jana Nepomucena, a także przydrożne krzyże i kapliczki. Jesteśmy przekonani, że dzięki nim przyczyniamy się do stworzenia świadomości lokalnej oraz zwiększenia wiedzy mieszkańców powiatu i polsko-czeskiego pogranicza, na temat ich własnej małej ojczyzny. Zapraszam do lektury.

Wójt Gminy Kamienna Góra Stanisław Szmajdziński




WPŁYW FUNDACJI KRZESZOWSKIEJ NA ROZWÓJ REGIONU. ZARYS HISTORYCZNY Sporządzając inwentaryzację obiektów małej architektury sakralnej Ziemi Kamiennogórskiej, koniecznością jest przedstawienie specyfiki tego regionu, bowiem architektura sakralna zawsze pozostaje w nierozerwalnym związku z terenem, na którym występuje. Figury, kapliczki oraz krzyże przydrożne z terenów Małopolski, Podkarpacia, Wielkopolski czy Mazowsza różnią się od dolnośląskich niewielkich zabytków sakralnych. Także obiekty małej architektury sakralnej Dolnego Śląska różnią się między sobą dość znacznie. Inaczej wyglądają te na terenie Ziemi Kłodzkiej, inaczej te w pobliżu Wrocławia, inaczej znów te w okolicach Kamiennej Góry czy Lubawki. Związane jest to nie tylko z historią, strukturą narodowościową i wyznaniową, lecz również z ogólnymi trendami sztuki ludowej danego obszaru. Nie znaczy to jednak, że nie istnieją podobieństwa, czy pokrewne tendencje architektoniczne.

Widok na Krzeszów z Góry św. Anny

Dolny Śląsk nie jest i nigdy nie był obszarem jednolitym pod względem kulturowym. Na jego terenie do dziś można zauważyć określone subregiony. Są one następstwem uwarunkowań geograficznych, historycznych, społecznych oraz gospodarczych. Dla kultury i sztuki Śląska ogromne znaczenie miały wpływy kultury niemieckiej. Związane jest to z falą kolonistów z zachodu, która napłynęła tam już w XIII i XIV stuleciu. Przez setki lat Dolnoślązacy wystawieni byli na intensywne wpływy języka oraz kultury niemieckiej. W rezultacie zgermanizowali się. Była to cena, którą zapłacili za niewątpliwy postęp ekonomiczny i przejęcie zachodnich wzorów życia. W część historii Dolnego Śląska wpisane są wydarzenia z dziejów Kamiennej Góry, Lubawki oraz miejscowości położonych obecnie w granicach tych dwóch gmin. Najistotniejszym faktem było pojawienie się na tym terenie zakonu cystersów 


i jego olbrzymi wpływ na gospodarkę i społeczeństwo miejscowości znajdujących się w okolicach klasztoru. Nastąpiło to w roku 1292, kiedy do Krzeszowa, wówczas niewielkiej miejscowości położonej ok. 6 km od Kamiennej Góry, przybyli tzw. szarzy mnisi z cysterskiego klasztoru w Henrykowie. Bez obawy można stwierdzić, że to właśnie Krzeszów był, przez niespełna sześć wieków, najważniejszym ośrodkiem na Ziemi Kamiennogórskiej. Klasztor miał również ogromny udział w powstawaniu pojedynczych obiektów małej architektury sakralnej oraz całych ich kompleksów, ośrodków religijnego kultu. Świadczy o tym fakt, że prawie wszystkie krzyże, figury, kaplice, kalwaBazylika Mniejsza NMP w Krzeszowie – widok rie, znajdują się przy drogach prowadzących od frontu z Krzeszowa we wszystkich kierunkach oraz na terenach tych miejscowości, które przez dłuższy czas były własnością opatów krzeszowskich. Szybko przypływające prądy reformacyjne z zachodu, zasada Cuius regio, eius religio i tolerancja dla wyznania protestanckiego sprawiły, że śląskie tereny podzieliły się pod względem wyznaniowym. Pozostały jednak takie enklawy katolicyzmu, jak Krzeszów, Lubiąż, czy Henryków Wieki XVI i XVII szczególnie zaznaczyły się w historii Krzeszowa (będącego wówczas, jak i cały Dolny Śląsk, pod panowaniem Habsburgów) rozwojem budownictwa sakralnego. Rozpoczęła się rozbudowa oraz liczne remonty zespołu klasztornego. Rozwinął się w tym czasie również kult św. Anny, istotny dla charakteru powstających obiektów małej architektury sakralnej. Około 1520 roku, na wzgórzu, położonym niedaleko klasztoru wzniesiono kaplicę ku czci tej świętej. Poważne zniszczenia spowodowała wojna trzydziestoletnia. W 1633 roku Szwedzi zajęli i spalili klasztor. Odnalezienie zaginionego wcześniej obrazu Madonny z Dzieciątkiem dało pretekst do wzmożenia kultu maryjnego i ustanowienia nowego święta. Cuius regio, eius religio (łac. Czyj kraj, tego religia), łacińska sentencja streszczająca ugodę zawartą przez cesarza Karola V z książętami niemieckimi. Zasada została zapisana w, kończących II wojnę religijną, ustaleniach pokoju augsburskiego w 1555. Prawo Cuius regio, eius religio dawało książętom możliwość wyboru wyznania oraz narzucenia go swoim poddanym, niezależnie od woli cesarza – przyp. Autorzy  Patrz również: Henryk Dziurla Dzieje Krzeszowa [w] Krzeszów. Europejska Perła Baroku, str.9 

10


Prawdopodobnie z tymi właśnie wydarzeniami mają związek stawiane później przy drogach figury Matki Boskiej. Po pokoju westfalskim w 1648 roku Krzeszów rozwijał się w dalszym ciągu. Inicjatorem największych inwestycji w latach 1660-1696 był opat Bernard Rosa. Odbudowano wtedy klasztor jako świątynię barokową. Nastąpiła odbudowa całego zespołu klasztornego oraz dalsza jego rozbudowa. Osiemnasty wiek zaznaczył się dalszymi przedsięwzięciami budowlanymi na terenie klasztoru, Krzeszowa i sąsiednich miejscowości. Pracowali wówczas w opactwie wybitni malarze, większość okolicznych drewnianych budowli została zamieniona na budowle murowane, przy drogach i mostach pojawiły się barokowe figury świętych. Rok 1810 stanowi przełomową datę nie tylko dla historii Krzeszowa, konwentu cysterskiego, lecz także dla całego podległego mu regionu. Nastąpiła wówczas sekularyzacja dóbr kościelnych. Powodem tego posunięcia rządu pruskiego (to jemu po wyniszczających wojnach śląskich, od 1763 roku podlegał Śląsk), było ratowanie skarbu państwa, poważnie nadszarpniętego wojnami z Napoleonem. Przedstawienie dziejów Krzeszowa wydaje się być najistotniejsze dla historii architektury sakralnej na terenach położonych w obszarze Kotliny Kamiennogórskiej. Kościół krzeszowski miał za zadanie nie tylko rozwój gospodarczy okolic, lecz także akcję kontrreformacyjną i rekatolizacyjną.

Miejsca usytuowania obiektów małej architektury sakralnej

Ziemia kamiennogórska jest obszarem wyjątkowym, podzielonym na wiele niewielkich przestrzeni sakralnych. Kapliczki stanowią punkty graniczne między znanym społeczeństwu orbis interior, świeckim, znanym światem oraz orbis exterior, tym co boskie, mistyczne i nadprzyrodzone; między sacrum a profanum. Wpisane w krajobraz każdej wsi są świadectwem pobożności i kultury społecznej mieszkańców. Wyjątkowe w swojej formie są nie tylko aktem wiary autochtonów, stanowią swoiste, unikalne elementy dziedzictwa kulturowego tej części Dolnego Śląska. Miejsca stawiania obiektów małej architektury sakralnej nie były przypadkowe. Analizując ich rozmieszczenie na badanym terenie, zauważamy pewną prawidłowość. Wszystkie zabytki znajdują się na terenie dawnych dóbr klasztornych, będących własnością opactwa w Krzeszowie. Kalwarie, drogi procesyjne, zespoły kaplic, pojedyncze krzyże oraz figury znajdują się na terenie 18 wsi oraz miasta Lubawka. Ustawione zostały przy głównych szlakach komunikacyjnych łączących podległe klasztorowi 11


miejscowości z Krzeszowem, przy polnych drogach, na terenie pól i lasów, wchodzących w skład dóbr cysterskich. Można z całą pewnością stwierdzić, że krzeszowski klasztor był swoistym centralnym punktem przestrzeni sakralnej regionu. Przez setki lat będący enklawą katolicyzmu, kształtujący pobożność ludową, pobudzał potrzebę oraz stymulował tendencję stawiania krzyży i kaplic. Wśród zabytków architektury sakralnej są świątynie, zespoły kaplic, drobne obiekty wzniesione z inicjatywy opatów krzeszowskich, ufundowane z majątku klasztornego. Ich wykonanie zlecano często wysokiej klasy artystom i wybitnym rzemieślnikom. Proces masowego wznoszenia kościołów, kaplic oraz przydrożnych figur, ściśle wiązał się z akcją kontrreformacyjną, prowadzoną przez zgromadzenia kościelne. Budowę oraz rozbudowę opisywanych obiektów datujemy na wiek XVIII. Pozostałe drobne obiekty małej architektury sakralnej pochodzą z II poł. XIX wieku, powstały już po sekularyzacji klasztoru krzeszowskiego w 1810 roku. Jest to dowód na niesłabnącą wiarę i pobożność miejscowej ludności, manifestację własnej kultury i religijności, próbę rekatolizacji obszaru. Rozmieszczenie krzyży, kapliczek, figur na Dolnym Śląsku nie jest równomierne. Wiąże się to ze strukturą etniczną oraz wyznaniową terenu. Występują w dawnych enklawach katolicyzmu, w okolicach takich ośrodków, jak np. Krzeszów, Lubiąż, Kłodzko, Wambierzyce. Znajdują się przy drogach pielgrzymkowych do głównych sanktuariów Dolnego Śląska, będąc również dowodami religijności mieszkańców określonego obszaru. W najbardziej schematyczny sposób możemy podzielić obszar dzisiejszego powiatu kamiennogórskiego na rejony występowania kapliczek i krzyży. Na terenie gminy Kamienna Góra spotkać je możemy w miejscowościach: Przedwojów, Czadrów, Krzeszów, Lipienica, Krzeszówek, Gorzeszów, Kochanów, Dobromyśl, Jawiszów, Olszyny. W zachodniej części gminy zauważamy zupełny brak tendencji do budowania tego typu zabytków. Powodem tego jest fakt, że miejscowości takie jak Szarocin, Leszczyniec, Pisarzowice należały do prywatnych, świeckich właścicieli. Na terenie gminy Lubawka sieć krzyży, figury i kapliczki spotkać możemy w: Chełmsku Śląskim, Uniemyślu, Okrzeszynie, Błażejowie, Lubawce, Bukówce, Szczepanowie, Opawie oraz Niedamirowie. Nie należące do własności cysterskiej wsie w gminie Lubawka oraz cały obszar dzisiejszej gminy Marciszów jest pozbawiony występowania obiektów małej architektury sakralnej. Po podzieleniu całego badanego obszaru po polskiej stronie granicy, należy przyjrzeć się zjawisku podziału przestrzeni przez krzyże i kapliczki, nieprzypadkowym wyborom miejsc ich ustawienia, wpisania się tych unikalnych obiektów w krajobraz miejscowości i regionu. 12


Według L. Stommy kultura ludowa zdeterminowana była przez izolację, katolicyzm i ustny przekaz tradycji. Stąd podział świata na orbis interior – świat wewnętrzny, poznany, oraz orbis exterior – przestrzeń zewnętrzną, nieznaną. Zjawisko powstawania krzyży i kaplic jest przykładem chrystianizacji przez kościół wsi, folkloryzacji ideologii kościelnych oraz adaptacji przedchrześcijańskiej kultury, tzw. „myślenia mitycznego”. Tradycja wznoszenia kaplic, krzyży, jako przejaw kultu i religijności, zbliżenia człowieka z Bogiem, oswojenia przestrzeni obcej i nie poznanej, wywodzi się z dawnych przedchrześcijańskich wierzeń. Kierowała nią potrzeba ustanowienia miejsc, Krzyż przydrożny w Kochanowie, piaskowiec, 1879, za pośrednictwem których następowałaby na frontowej ścianie postumentu inskrypcja Jessu dass dein Tod mich Schütze/ Das Dein Kreuz sei meiłączność prostego człowieka ze światem ne Stütze/ Deine Gnade mein Geteil. Wenn mein matnadprzyrodzonym. ter Leib wird Sterben... Merr meine Seel erwerben, W badaniach M. Eliade i L. Stom- Deine reiches Merrlichkeit (Jezu, Twoja śmierć niech będzie mi obroną. Twój Krzyż niech będzie podporą, my dla XIX-wiecznego chłopa światem łaska moim udziałem. Kiedy moje kruche ciało umrze, poznanym, bezpiecznym, przestrzenią sa- moja dusza pozyska Pana, Twoje wieczne Królestwo) Errichtet zur Ehre Gottes von der Familie Seliger kralną był rejon parafii, a ośrodkiem świa- 1879 (Ufundowała na chwałę Boga rodzina Seliger ta świątynia. w 1879). In Kreuz ist die Quelle des Lebens (W krzyW obrębie tego podziału następuje żu jest źródło życia).: Renov. Anna Beckner 19314 (Renowację przeprowadziła Anna Beckner w 1931 wyodrębnianie mniejszych przestrzeni takich jak wsie, pola, zagrody. Drogi stanowią kanały komunikacyjne między głównym ośrodkiem kultu (kościół, kaplica), granicami, oraz obszarem zewnętrznym. Zgodnie z teorią S. Czarnowskiego właśnie przy drogach kumuluje się świętość. Wyjątkowe są także obszary na zewnątrz granic, na terenie pól, nieużytków, pustkowi oraz łączące je drogi, nierzadko biegnące od parafii do parafii, od wsi do wsi, od jednego centralnego ośrodka do drugiego. 

W. Krasuski, Krzyże i kapliczki przydrożne jako znaki podziału przestrzeni, Polska Sztuka Ludowa, PAN – Instytut Sztuki, XL, 1986, nr 3-4, s.226  Ks. S. Książek, Mała architektura sakralna Kotliny Kamiennogórskiej, Wydawnictwo Maria, Kamienna Góra 2001, s. 266  L. Stomma ogranicza w tym przypadku przestrzeń orbis interior do rejonu w promieniu 13 km.  Por. Czarnowski według W. Krasuskiego, w. Krasuski, op.cit., s. 34  Powołując się na badania S. Czarnowskiego, W. Krasuski za szczególne miejsca dla powstania kaplic i krzyży uważa skrzyżowania leśnych dróg.

13


Krzyż przy drodze z Przedwojowa do Janiszowa, 1840, na podstawie widoczny inicjał J. W. oraz data 1840.

Krzyż przy drodze do Lubawki, XIX, inskrypcje zatarte i zamalowane.

System kapliczek i krzyży przydrożnych w powiecie kamiennogórskim jest częściowo spójny z teorią wyżej wymienionych badaczy. Dlatego możemy potraktować ten obszar całościowo i jako centralny ośrodek przyjąć sanktuarium krzeszowskie, a drogi prowadzące do niego jako szlaki komunikacyjne, łączące obszar całej fundacji. Jesteśmy też w stanie podzielić mniejsze przestrzenie poszczególnych miejscowości, za główne punkty przyjmując kościoły parafialne, kaplice św. Anny w Krzeszowie i Chełmsku Śląskim. Krzyże, kapliczki, figury ustawiane w centrum miejscowości Powstawały na terenie wsi, zanim postarano się o budowę kaplicy lub kościoła. Fundatorami tego typu obiektów byli najczęściej wszyscy mieszkańcy wsi. Przy tzw. „wioskowych” krzyżach i figurach koncentrowało się życie religijne małych miejscowości, tu odbywały się nabożeństwa, wyruszały procesje, święcono pokarmy w Wielką Sobotę. Taki obiekt często stał w środku wsi przy krzyżujących się drogach, rozchodzących w głąb osady (przecinające się drogi tworzą na ziemi symbol krzyża, zauważa w swoich badaniach W. Krasuski). Na skrzyżowaniu ustawiono krzyże m.in w Gorzeszowie oraz Przedwojowie. Wiele krzyży, kaplic i figur wzniesiono na głównych placach wsi. Przykładami takich „wspólnych” obiektów małej architektury sakralnej mogą być figury Jana Nepo W. Krasuski, op. cit., s. 36



14


Krzyż w centrum Przedwojowa, 1890, H. Breuer, najniższy element z fragmentem Lamentacji Jeremiasza (Lam 1,12),: Wy przechodzący tą drogą, chodźcie, przyjrzyjcie się i zobaczcie, czy jest boleść jako boleść moja, która mnie nęka. Pod spodem wiadomość dla potomnych: Errichtet zur Ehre Gottes von der Gemeinde Reichennesdorf im Jahre 1890 (Wzniesiono na chwałę Bożą przez mieszkańców Przedwojowa w roku 1890). W centralnej części postumentu znajduje się wnęka z figurą Matki Bożej Bolesnej

mucena w Chełmsku Śląskim i Lubawce, kaplice domkowe w miejscowościach nie posiadających kościoła: Błażejów, Jawiszów, Olszyny. W odniesieniu do miejscowości w okolicy Kamiennej Góry, tendencja stawiania obiektów sakralnych w centralnej części osad nie jest powszechna. Powodem jest duża ilość kościołów katolickich. Mniejsze miejscowości to osady o typie wsi łańcuchowych, z domostwami usytuowanymi wzdłuż jednej lub dwóch dróg, nie posiadające centralnego miejsca, placu, ani głównego skrzyżowania.

Krzyż na skrzyżowaniu dróg w Gorzeszowie, 1866, na najwyższej części kamiennego cokołu widnieje informacja o fundatorze: Errichtet zur Ehre Gottes von Schulzes... Ed. Mesner 1886 (Ufundowany na chwałę Bożą przez sołtysa Ed. Mesnera w 1886 )

Figura św. Jana Nepomucena na rynku Chełmska Śląskiego, piaskowiec, XVIII, poddany renowacji 1855

15


Po II wojnie światowej, w centralnych miejscach wsi, zaczęto stawiać wysokie, drewniane krzyże. Na obszarze powiatu kamiennogórskiego drewniane krzyże występują jeszcze dość licznie. Najczęściej umieszczane są przy kościołach, jako pamiątki Misji Świętych, organizowanych w parafiach katolickich co 10 lat. Zastępują one poprzednie krzyże misyjne, a ich forma nie ulega większym przeobrażeniom. Są to krzyże proste, masywne, pozbawione zdobień. 

Krzyż jubileuszowy w Leszczyńcu, drewno, 2000, napis: Jubileusz Odkupienia 2000

Kapliczka przydrożna przy drodze z Przedwojowa do Kamiennej Góry, piaskowiec, XIX

Krzyże, kaplice, figury przy szlakach komunikacyjnych, na rozstajnych drogach Obiekty małej architektury sakralnej występują przeważnie przy drogach, zarówno tych głównych, jak i mniej uczęszczanych, polnych. Pięknie określiła je Elżbieta Berendt, pisząc: „Przyroda i sztuka wydają się trwać w nierozerwalnym związku. Kapliczki i osadzone na postumentach rzeźby z reguły zaznaczają dawne szlaki handlowe i pielgrzymkowe. Te, które usytuowane są na łąkach i śródleśnych polanach, nie tylko pełnią rolę kultową, grają też ważną rolę znaków orientujących w przestrzeni. Wyodrębniają z obszaru kulturowo obojętnego ten jeden szczególny punkt, gdzie nastąpiło spotkanie człowieka z Absolutem.”10 Stoją przy drogach i na rozdrożach, między zabudowaniami lub poza granicami miejscowości. Często stawiane na granicach wsi, z dwóch lub czterech stron.

Por. S. Książek, op.cit E.Berendt, Przydrożna i podniebna. Sakralna sztuka ludowa Ziemi Kłodzkiej XVIII-XX, Wrocław 2001, s. 5



10

16


Różna bywała ich rola w życiu wsi. W niektórych społecznościach gromadnie wyprowadzano zmarłych, przed wywiezieniem ich do kościoła i na cmentarz: do krzyża trumnę wieziono na wozie, od krzyża – niesiono.11 Kapliczki stawiane były wzdłuż dróg biegnących wewnątrz wsi, łączących granice osady z najważniejszym punktem osiedla. Wewnątrz miejscowości wybierano również miejsca nieprzypadkowe, skrzyżowania, wyjazdy, ostre zakręty drogi, mosty. Przykładem takiego usytuowania jest figura Matki Bożej z Dzieciątkiem w Chełmsku Śląskim, przy stromym zjeździe, nieopodal rzeki, przed rozwidleniem dróg. Kapliczki i krzyże na granicy miejscowości, zamykają wewnętrzną przestrzeń sakralną wsi. Wyznaczają granice między znanym swojskim terenem zabudowanym, a nieznanym obcym obszarem, zdaniem wiejskiej ludności opanowanym przez siły pozaziemskie i niezbadane siły przyrody. Wyznaczają często granice parafii. Kapliczki i krzyże stawiane przy głównych i polnych drogach były znakami orientacyjnymi w terenie – drogowskazami dla mieszkańców i podróżnych. Drogowskazem może być krzyż usytuowany przy polnej drodze między Kochanowem a Dobromyślem, Przedwojowem a Krzeszowem. Szczególną rolę odrywały obiekty małej architektury sakralnej stawiane przy drogach leśnych. Las uważany był w wie-

Figura Matki Bożej w Chełmsku Śląskim, piaskowiec, I poł. XIX

Piaskowcowy krzyż w Dobromyślu, 1822, na ścianie frontowej inskrypcja: Am Holze des Kreuzes ist die Quelle des Lebens (Na drzewie krzyża jest źródło życia)

A. Chętnik, Krzyże i kapliczki kurpiowskie, Polska Sztuka Ludowa, PAN-Instytut Sztuki, XXXI, 1977, nr 1

11

17


rzeniach ludowych za przestrzeń niebezpieczną, nieznaną, opanowaną przez demony i złe moce.12 Dlatego stawiano w nich drewniane lub kamienne krzyże, popularne były także tzw. kapliczki skrzynkowe zawieszane na drzewach. Wybór drzewa, na którym zawisła skrzynka lub deska z przedstawieniem religijnym, też nie był przypadkowy. Kapliczki i krzyże zawieszano na najbardziej okazałych drzewach, najczęściej na sosnach rosnących na skraju lasu. Kapliczka „uświęcała” wybrane drzewo, stając się integralną częścią obiektu kultu. Gwarantowało to wieczne życie drzewa, bowiem nie ścięto go nigdy, a złamaKrzyż na wzniesieniu między Przedwojowem a Krze- ne lub zniszczone siłami przyrody, miało szowem, 1843, na podstawie widniały biblijne cytaty z J 11, 25, J 3, 16, Flp 2, 9 – 11 oraz Vermächtigt prawo zgnić i zamienić się w próchno. frommer Dankbarkeit und der Gottvertrauen von Ig- Kapliczkę przenoszono wówczas na inne natz Fichtner und seiner Frau Rosi geb. Krause 1843 silne drzewo.13 (Przekazuje potomnym, ze szczególną wdzięcznością W Kotlinie Kamiennogórskiej przy i ufnością względem Boga Ignacy Fichtner i jego żona Róża z domu Krause 1843).12 leśnych duktach spotykamy najczęściej kamienne postumenty zwieńczone żeliwnym krzyżem (między Olszynami a Gorzeszowem, Chełmskiem Śląskim a Lubawką). Jedyna kapliczka skrzynkowa na drzewie zachowała się na skraju lasu przy drodze prowadzącej z Chełmska Śląskiego do Mieroszowa. Kapliczki stawiano również na mogiłach ludzi pochowanych w lesie, przy źródłach, zyskujących miano „cudownych”, w miejscach objawień. Przy drodze prowadzącej z Lubawki do Chełmska Śląskiego warto się zatrzymać przy krzyżu na kamiennym postumencie, obok którego znajduje się ocembrowane źródło z wodą, podobno leczniczą. Wśród pól, na miedzach, łąkach stawiano krzyże i kapliczki wyznaczające granice między własnościami gruntów. Niektóre obiekty stojące wśród pól i nieużytków, niegdyś były kapliczkami przydrożnymi, dziś nie ma już śladu po dawnych szlakach.

S. Książek, op.cit., s. 109 W. Załęski, Kapliczki błagalne i święte sosny z okolic Supraśla, Polska Sztuka Ludowa, PAN – Instytut Sztuki,XLII, nr 3, 1988, s.188 12 13

18


Krzyż w lesie oraz kapliczka nadrzewna w Chełmsku Śląskim

Krzyż przydrożny w Chełmsku Śląskim, 1722, inskrypcja: Erneuert von dem Wirthschaftsbesitzer Paul Schäl im Jahre 1857 (odnowiony przez posiadacza ziemskiego Paula Schäla w 1857)

Krzyż na granicy pól w Błażejowie, piaskowiec, 1833

19


Krzyż w Olszynach, postument z płaskorzeźbą Matki Boskiej, 1775

Wiele z obiektów małej architektury sakralnej budowano na pagórkach i wzniesieniach. Dawało to poczucie bliższego kontaktu z siłami niebieskimi, krótszej drogi komunikacji z Bogiem. Wybierano miejsca sprzyjające kontemplacji, spokojnej modlitwie, pięknie otoczone przez przyrodę. Dzięki temu człowiek mógł łatwiej oderwać się od codziennych ziemskich trosk. Na pamiątkę męczeńskiej śmierci Jana Nepomucena przedstawienia figuralne czeskiego świętego ustawiano przy rzekach, stawach i innych zbiornikach wodnych, najczęściej na mostach i groblach. Szczególną rolę w komponowaniu się krzyży, kaplic oraz figur w krajobraz, odgrywają drzewa. Wysokie drzewa miały szczególne właściwości mediacyjne, pośredniczyły między ziemią a wszechświatem. Związek bóstwa z drzewem pojawia się jako jeden z bardziej istotnych wątków większości religii14. Często zdarza się, że obiekt małej architektury sakralnej stoi pod drzewem, bądź między drzewami. Otaczają go przeważnie długowieczne lipy, dęby, kasztanowce, klony lub posadzone ręką człowieka, głogi, krzewy bzu, śnieguliczki, czy dzikiej róży. Krzyże i kapliczki przyzagrodowe Pod względem wyboru miejsca, na badanym terenie krzyże i kapliczki przyzagrodowe stanowią najbardziej liczną grupę. Stojąc na granicy domostwa określają E. Berendt, op.cit, s. 71

14

20


Kompozycja Grupy Ukrzyżowania w Olszynach, piaskowiec, 1878, H. Breuer, Landeshut, z tyłu informacja dotycząca fundatorów: Errichtet zur Ehre Gottes durch Bernard Schiller und Maria Schiller geborne Kammler eingeweicht d. 25 März 1878 am Tage Verkündigung d. Herrn Pfarrer Heinsch. W języku polskim znaczy to: Ufundowany ku chwale Bożej przez Bernarda Schillera i Marię Schiller z domu Kammler, poświęcono dnia 25 marca 1878 roku w dzień Zwiastowania Marii przez proboszcza Heinscha

najmniejszą przestrzeń sakralną, skupioną wewnątrz gospodarstwa domowego. Zwrócone są frontem do wejścia na prywatny teren oraz drogi biegnącej tuż przy ogrodzeniu własności. Są to prywatne fundacje miejscowych chrześcijan, opatrzone inskrypcją informującą o fundatorach, czasie powstania obiektu, rzadziej o intencji. Wzniesione z różnych, nieznanych nam dziś powodów są swoistą manifestacją pobożności. Stawiane na chwałę Boga, przypominają o przynależności do społeczeństwa katolickiego mieszkańców. Większość przyzagrodowych krzyży i ka-

Przyzagrodowy krzyż w Olszynach, 1882, H. Breuer, Landeshut, napisy: Errichtet zur Ehre Gottes von dem Grossgärtner Ignatz Beer Und seiner Ehefrau Maria Beer aus Leuthannsdorf im jahre 1882 (Wzniesiono na Bożą chwałę przez ogrodnika Ignacego Beer i jego żonę Marię z Olszyn w 1882)

Przyzagrodowy krzyż w Olszynach, II poł. XIX

21


plic ufundowano w II poł. XIX wieku, czyli już po sekularyzacji zakonu krzeszowskiego w 1810 roku. Miejsca wokół obiektów drobnej architektury sakralnej zmieniały się na przestrzeni lat. Zanikały dawne drogi, pojawiały się nowe szlaki komunikacyjne, rozbudowywały się osady (krzyże i kaplice z założenia stojące na granicach znalazły się wewnątrz miejscowości), pojawiały się budynki w otoczeniu krzyży i kaplic, po rozebraniu starych zabudowań niektóre obiekty stały się przydrożne, chociaż pierwotnie stały na terenie gospodarstw. Na niektórych obszarach obiekty te stoją bardzo blisko siebie, lecz nie tracą one nic ze swej oryginalności i magii. Wiele obiektów dziś już nie istnieje, zostały tylko miejsca, które kiedyś wybrano jako cudowne i wyjątkowe. Należy pamiętać o nich, ponieważ w nich koncentrowała się świętość, energia, moc. Są śladem, pamiątką po wielkiej pobożności miejscowej ludności.

Intencje stawiania obiektów małej architektury sakralnej

„Kapliczki są na wsi czymś tak naturalnym, że nawet nie docieka się przyczyny ich powstania. Są, gdyż były – tak jak drzewa, ziemia i obłoki na niebie”.15 Trudno odpowiedzieć na pytania o powody wznoszenia obiektów małej architektury sakralnej. Wcześniejsze barokowe kaplice i figury przydrożne związane są z kontrreformacyjną działalnością kościoła katolickiego. Monumentalne kolumny maryjne i rzeźby przedstawiające postaci świętych powstawały z inicjatywy klasztoru krzeszowskiego. Są przykładami sposobów oddziaływania ideologicznego w miejscach bliskich prostemu człowiekowi. Jiri Langer w badaniach zawartych w artykule „Rzeźba kamienna na Orawie”, zwraca uwagę na aspekty psychologiczne i konieczność zbliżenia sztuki barokowej do środowiska wiejskiego.16 Ofensywa kontrreformacji i upowszechnianie kultu świętych wśród ludności wiejskiej zaowocowało wzniesieniem zespołów i pojedynczych kaplic, kalwarii, dróg procesyjnych, figur świętych. T.Seweryn, Kapliczki i krzyże przydrożne w Polsce, Warszawa 1958, s.66 Autor zwraca szczególną uwagę na możliwość fundowania i budowania przez ludności wiejską obiektów kultowych, powodowało to zbliżenie do warstw uprzywilejowanych oraz pozyskaniu przez kościół fundatorów kaplic, krzyży, kamiennych słupów oraz wyposażenia kościołów. 15 16

22


Barokowa figura Matki Boskiej Niepokalanej w Jawiszowie, piaskowiec, 1741, masywna podstawa opatrzona została łacińską inskrypcją: Beatissimae sine labe Conceptae Virginis Mariae honorem Hac statua erecta Anno 1741. (Tę figurę wzniesiono w 1741 roku dla uczczenia Najświętszej Maryi Dziewicy Niepokalanego Poczęcia) Widoczne są również litery AMDG, tworzące skrót Ad maiorem Dei gloriam (Ku większej chwale Bożej).

Krzyż w Lubawce, w miejscu cudownego ocalenia po uderzeniu pioruna17, II poł. XIX

Powodem wzniesienia kaplicy mogło być objawienie, uzdrowienie. W przypadku objawień najczęściej kaplice powstawały w miejscach ukazania się Matki Boskiej. Na terenie powiatu kamiennogórskiego nie potwierdzono takiego motywu wzniesienia kaplicy. Kapliczki i krzyże pojawiały się w miejscach spotkania człowieka z Bogiem. Stawiano je również z wdzięczności za uzdrowienie i łaskę boską. Dziękowano m.in. za ocalenie życia, ratunek przed śmiercią i chorobą. 17 Momentem spotkania człowieka z Bogiem jest śmierć, dlatego wiele krzyży i kaplic ustawiono na miejscach śmierci, szczególnie nagłej jak morderstwo, nieszczęśliwy wypadek np. uderzenie pioruna, samobójstwo. Takie obiekty miały na celu uświęcić miejsce śmierci i ułatwić grzesznym lub potępionym duszom wieczny odpoczynek. Z tej grupy intencji powstały także kapliczki pokutne przypominające minione zbrodnie i tragedie. Są to zabytki średniowiecznego prawa, nakładającego na przestępcę (tu zabójcę) kary w postaci licznych zadośćuczynień na rzecz rodziny ofiary oraz obowiązku po17

Relacja właścicieli posesji, na której ustawiono krzyż, 2007

23


stawienia krzyża (tzw. krzyż pojednania) lub kapliczki pokutnej. Mimo, że na terenie ziemi kamiennogórskiej znajduje się sporo zabytków dawnego prawa karnego (10 krzyży pojednania, stół sędziowski w Kochanowie, pręgierz w Krzeszowie), nie zachowała się jednak żadna kapliczka pokutna18. Według starych ludowych klechd przy polnych kapliczkach tułały się dusze dzieci, zamordowanych przez złe matki i pochowanych pod krzyżem lub kapliczką.19 Pod krzyżami i kaplicami spoczywali żołnierze polegli w walce oraz ofiary epidemii, zarazy, najczęściej zmarli z powodu dżumy, cholery i ospy.20 W niektórych regionach Polski rozpowszechnił się też zwyczaj wypędzania choroby z domostwa przez wieszanie na krzyżach i figurach ubranek chorych dzieci, a przed II wojną światową wieszano w tym celu skrawki płótna i wstążki. Dziś kolorowe wstążki i szarfy zawiesza się wyłącznie jako ozdoby.21 Krzyż w Czadrowie, na miejscu Obiekty sakralne spełniały również inną „ochronną śmierci ofiar epidemii ospy20, funkcję”: wypędzały złe moce i demony, szczególnie w laII poł. XIX, kute IHS sach, w których, zdaniem wiejskiej ludności, straszyło. Dziękczynne kapliczki stawiano także w miejscach upamiętniających ważne wydarzenia w dziejach ojczyzny oraz społeczności wiejskiej. Bywały podziękowaniem za powrót z wojny, urodzenie dziecka, pamiątką wizyt dostojników kościelnych. Pojawiały się także z okazji ukończenia budowy np. drogi. Wśród kapliczek odnajdujemy także kapliczki błagalne, zbudowane w wyniku modlitwy w konkretnej intencji. Motywy ich powstania wiążą się z prośbami o ochronę przed chorobą i nieszczęściem. Szczególnego znaczenia nabierały podczas klęsk żywiołowych, nieurodzaju, masowych zachorowań. Kaplice błagalne wznoszono w intencji najbliższych zmarłych. Proszono przy nich o zbawienie dla duszy i wieczne spoczywanie. To są jak wspominki,…., to jak zaduszki przy grobie….żeby duszy było lżej. To chyba żeby dusza prędzej do raju trafiła.22 Szczególne znaczenie w pobożności ludności wiejskiej miał kult świętych i patronów. Typowe dla pogranicza polsko-czeskiego wizerunki Jana Nepomucena, stawiano w trosce o bezpieczeństwo ze strony rzek, jezior i stawów. Wierzono, że obecność figury D. Wojtucki, S. Zobniów, Pomniki dawnego prawa karnego na pograniczu polsko-czeskim, Wrocław 2007 N.Budzyńska, Modlitwy ludu polskiego, Przewodnik katolicki 20 S. Książek według relacji mieszkańców, op.cit, s. 121 21 L. Żmijewski, Tym, którzy tędy przechodzą, Zeszyt Starachowicki nr 9/25/2002, Towarzystwo Przyjaciół Starachowic, Starachowice, 2002, s. 11 22 Rozmowa z W.Tur w 1973, podczas badań W. Załęskiego, W. Załęski, op.cit, s.187 18 19

24


Krzyż przy kościele w Okrzeszynie, piaskowiec, 1880, H. Breuer, Landeshut, z inskrypcją treści: Gestiftet im Jahre 1877 vom verstorbenet Reststellenbesitzer Ignatz Krühbnner. Errichtet im Jahre 1880 v. August Heinrich und Maria Krühbnner (Ufundowany w roku 1877 przez zmarłego właściciela działki mieszkalnej Ignacego Krühbnnera. Wzniesiony w roku 1880 przez Augusta Heinricha i Marię Krühbnner).

Figurka św. Jana Nepomucena w Jawiszowie, piaskowiec, XIX

świętego przy zbiornikach wodnych uchroni ludzi od powodzi, podtopień, zalań i utonięć23. Figury i kapliczki ze św. Florianem miały gwarantować brak klęsk związanych z ogniem: pożarów, podpaleń. Święty Roch był znanym obrońcą przed chorobami zakaźnymi, zarazą, zagrożeniem epidemiami. Do św. Antoniego wznoszono modlitwy w trosce o ubogich, poddawano majątek w obronie przed złodziejami, stratą, a także proszono o pomoc w odnalezieniu rzeczy zagubionych. Spotykamy także kapliczki i figury patronów miejscowości oraz grup społecznych lub zawodowych, np. w osiedlach górniczych często możemy oglądać przedstawienia św. Barbary – patronki górników. L. Szołdrowska, J. Liszkowski, Kult św. Jana Nepomucena w fotografii, historii i legendzie na pograniczu polskoczeskim, Kamienna Góra 2005 23

25


Figura św. Barbary w Chełmsku Śląskim, piaskowiec, XVIII, frontową ścianę bazy ozdobiono łacińską inskrypcją, która w tłumaczeniu oznacza: Chroń nas przed śmiercią lub Przygotuj do śmierci.

Z inicjatywy dużych ośrodków kościelnych upowszechniał się kult świętych, charakterystycznych dla danego regionu i działających na nim zgromadzeń religijnych. W okolicach Krzeszowa obserwujemy występowanie wśród obiektów małej architektury sakralnej figury św. Anny, św. Józefa, św. Jadwigi. Wyraźna tendencja wznoszenia krzyży i kaplic przez prywatnych fundatorów (rzadziej grup), posiadaczy własności ziemskich, świadczy o niesłabnącej wierze i manifestacji własnej pobożności. Stawiane w tak pokaźnej ilości, przy niemal każdej zagrodzie są oprócz szczerego wyznania wiary obrazem trendu społecznego panującego od I poł XIX do pocz. XX wieku. Były nie tylko wyrazem wartości chrześcijańskich i przynależności rodziny

Krzyż przyzagrodowy – Przedwojów, 1832, data budowy oraz nazwiska fundatorów: Ufundowane przez Kaspra Hübnera i jego małżonkę Józefę, w roku pańskim 1832, poddany gruntownej renowacji w roku 2005 przez rodzinę Szmajdzińskich

26


do kościoła katolickiego, ale ich walory artystyczne sprawiały, iż stanowiły swoistą ozdobę posesji. Ważną rolę w życiu religijnym społeczności wiejskiej odgrywały kapliczki domkowe, w formie niewielkich murowanych, zadaszonych budowli. Powstawały dla wiernych, pielgrzymów, by mogli wejść doń i w ciszy odmówić modlitwę. W ich wnętrzu odprawiano msze święte, nabożeństwa majowe, czerwcowe, październikowe. Kapliczki bywały również miejscem pobytu pustelników. Szczególnie ważne były kapliczki w miejscowościach, które nie miały własnego kościoła. Niektóre kapliczki zaopatrzone były w dzwony i dzwonki. Na pograniczu kudowsko-nachodzkim występują typowe formy dzwonniczek. Dźwięk dzwonka obwieszczał śmierć mieszkańca wsi lub wizytę księdza u chorego. Dzwoniono celem zwołania wiernych na nabożeństwo, uderzenia dzwonu odpędzały „gromy i złe duchy”(tzw. dzwonek przeciwgromowy).24 Nowe kapliczki budowane przez przybywających po 1945 roku na Dolny Śląsk osadników były akcentem kulturowo-religijnym, który występował w ich dawnym miejscu zamieszkania. Przy stawianiu kaplic i krzyży w XX w. pojawiają się również intencje patriotyczne, manifestacja więzi z regionem oraz podkreślanie polskiego charakteru tych ziem. Przy licznych, rozmaitych funkcjach obiektów małej architektury sakralnej na-

Kapliczka domkowa w Błażejowie, XIX/ XX

Figura Chrystusa Frasobliwego, piaskowiec, II poł. XX

T. Fitych, Boże Młyny. Krzyże i kapliczki na pograniczu kudowsko- nachodzkim, Kudowa Zdrój, 2009, s.45

24

27


jistotniejszy jest fakt, że każdy krzyż, każda figura, kapliczka jest zaproszeniem do modlitwy, powoduje chwilę refleksji nad światem, przemijaniem. Jest pamiątką religijności mieszkańców.

Czas powstania obiektów

Krajobraz architektoniczny wsi jest dokumentem mówiącym nam o dziejach danej miejscowości. Jest żywą lekcją historii. Odzwierciedla on pełnię działalności człowieka od najdawniejszych czasów aż po współczesność. Jest kompozycją, której autorem są nie tylko ludzie, ale i natura25. Kapliczki wpisują się w pejzaż małych miejscowości, stanowiąc elementy kultury, cenne dla badacza historii, etnografa i antropologa kultury. Kapliczki oraz kaplice wznoszono począwszy od średniowiecza (a nawet w odległych, pogańskich czasach – służące ówczesnym kultom), aż do czasów współczesnych. Z okresu średniowiecza pochodzą najstarsze zabytki małej architektury sakralnej, np. kapliczki pokutne, występujące w Kotlinie Kłodzkiej. W średniowieczu wznoszono także krzyże drewniane. Autor opracowania na temat krzyży okolic Starachowic, początek ustawiania krzyży przy drogach i w miejscach publicznych, datuje na czasy panowania Konstantyna Wielkiego26 i powołuje się na słowa św. Jana Złotoustego „Znak powszechnego przekleństwa, znak najcięższej i najhaniebniejszej kary, stał się przedmiotem powszechnego upragnienia i miłości. Widać go wcześniej triumfujący, znajduje się na on na domach, na dachach, po lasach, po miastach i wsiach, na rynkach, przy gościńcach, pustyniach, na górach i dolinach, na morzu i na okrętach”27. Forma kolumny z rzeźbioną postacią świętego pojawiała się już w XVII. Dolnośląskie figury pojawiły się masowo w XVIII oraz w początkach wieku XIX. Są jednak wyraźne różnice między rzeźbionymi z przepychem, wielkimi barokowymi figurami, a przedstawieniami niedużych rozmiarów świętych na wysokich kolumnach w XIX w. i początkach XX w. Na pierwszy rzut oka można rozpoznać wizerunki współczesne, mimo braku charakterystycznych cech. Henryka Wesołowska w swoim artykule poświęconym dolnośląskim kapliczkom przydrożnym, w aspekcie historycznym, dzieli je na kapliczki wzniesione do 1945 roku oraz te, które postawiono po II wojnie światowej. 28 Podział jest ogólny, lecz można bez P.Chilik, Aby na wsi było ładniej, Fundacja Wspomagania Wsi, Warszawa 2008, s. 9 L. Żmijewski, op.cit, s. 11 27 Encyklopedia Powszechna, t. XVI, Warszawa, 1864, s. 265 28 H. Wesołowska, Dolnośląskie kapliczki przydrożne, [w:] Śląski Labirynt Krajoznawczy, Wrocław 1993, z. 5, s. 111. 25

26

28


Figura Matki Boskiej Niepokalanej w Jawiszowie, piaskowiec, 1741

Figura Matki Boskiej Wspomożycielki Wiernych w Kochanowie, piaskowiec, 1877

Krzyż przydrożny w Olszynach, 1864

Krzyż w Błażejowie, 1911, H. Breuer, Landeshut

29


Krzyż w Chełmsku Śląskim, pocz. XX

Krzyż w Błażejowie, II poł. XIX

obawy poddać mu same kapliczki. Przy omawianiu innych obiektów konieczna wydaje się dokładniejsza analiza historyczna. Widoczne są bowiem znaczne różnice pomiędzy krzyżami, figurami. Ujawniają się cechy charakterystyczne dla architektury każdego kolejnego stulecia. Na ziemi kamiennogórskiej najliczniejszą grupę stanowią kapliczki, krzyże, figury starsze, pochodzące z XVIII oraz XIX wieku. Większość przydrożnych krzyży kamiennych pochodzi z XIX w., natomiast krzyże drewniane to dzieła wiernych XX i XXI stulecia. Dziewiętnastowieczne krzyże kamienne różnią się nieznacznie od krzyży z początków XX w. Te drugie, są przeważnie niższe, a krzyż osadzony jest na szerszym postumencie. Zabytki niestety nie są zachowane w swojej pierwotnej formie. Często zdarza się, że jakiś z elementów obiektu został dorobiony dużo później. Spotyka to przeważnie krzyże. Z powodu warunków klimatycznych lub niszczycielskiej działalności człowieka, ulega uszkodzeniu zazwyczaj górna część, czyli sam krzyż (rzadziej postument). Spotkać więc można dostawiane krzyże, fragmenty postumentów, zrobione z drewna, granitu nagrobkowego lub lastryko. Zastępują one oryginalne elementy. Podobnie dzieje się w przypadku obiektów posiadających różnego rodzaju wnęki. Obrazek lub figurka znajdujące się niegdyś wewnątrz, uległy zniszczeniu, albo zostały skradzione, toteż ludność opiekująca się tymi zabytkami próbuje ozdobić kapliczkę lub postument krzyża reprodukcją malowidła lub inną niewielką figurką. 30


Formy małej architektury sakralnej. Klasyfikacja

Jednym z najtrudniejszych zadań jest podział klasyfikacyjny zabytków małej architektury sakralnej. Każda kapliczka ma dużo cech indywidualnych, można jednak na podstawie wspólnych właściwości sporządzić schematyczny podział kaplic, figur i krzyży. Wielu badaczy architektury sakralnej podjęło próbę wyodrębnienia kilkunastu rodzajów kapliczek. Podziały te nieznacznie się różnią. Przeprowadzone są w oparciu o dominujące cechy architektoniczne obiektu oraz sposób jego usytuowania. Tadeusz Seweryn w pionierskim opracowaniu na temat krzyży i kapliczek przydrożnych rozpoczął wstępną klasyfikację opisywanych zabytków.29 Typologia kapliczek scharakteryzowana przez naukowców i miłośników tematu nieznacznie różni się w zależności od regionu występowania zabytków. Dla podziału obiektów drobnej architektury sakralnej powiatu kamiennogórskiego szczególne znaczenie mają badania i inwentaryzacje przeprowadzone na terenie Dolnego Śląska, pogranicza polsko-czeskiego. Henryka Wesołowska w artykule na temat dziedzictwa kulturowego Dolnego Śląska zwraca uwagę na olbrzymie zróżnicowanie kapliczek pod względem formy. Biorąc pod uwagę materiał, z którego zostały wykonane, można wśród nich wyróżnić: kapliczki drewniane, kapliczki kute w kamieniu i kapliczki murowane. Ze względu na kształt, najogólniej podzielić je można na: szafkowe, słupowe, domkowe, groty30. Nie wyczerpuje ten podział charakterystyki kaplic, nie obejmuje też figur, krzyży, postumentów. Często spotykamy się z pojęciem „kapliczki naziemnej”, klasyfikacja z udziałem tego określenia, dzieli obiekty sakralne na te stojące bezpośrednio na gruncie (naziemne), ustawione na słupie (słupowe), zawieszone na ścianie lub drzewie (nadrzewne, szafkowe) oraz niszowe- wizerunki umieszczane we wnękach domów, dziuplach drzew. Nie jest łatwo charakteryzować zabytki na podstawie tego podziału. Kapliczka słupowa staje się kapliczką naziemną, ponieważ często słup, czasem drzewo, uważane są za integralną część całego obiektu. Podział też nie mówi wiele o rozmaitych typach każdego z rodzaju. Do pełnego zbadania architektury, należy posłużyć się bardziej rozbudowanym opisem typologicznym. Kapliczki domkowe to niewielkie budowle murowane, wykonane z cegły, kamienia lub drewna. Wybudowane najczęściej na planie kwadratu lub prostokąta, rzadziej na planie wieloboku lub koła. Nakryte dwu-, czterospadowym dachem. Spotykane są rzadko, kapliczki z dachem płaskim. Dach pierwotnie kryto gontem lub darnią, z czasem zaczęto do zadaszenia używać blachy, papy. Szczyt ozdabiano sygnaturką z dzwonkiem lub krzyżykiem. Kapliczki domkowe spełniały rolę małej świątyni, wewnątrz 29

T. Seweryn, op.cit H. Wesołowska, op.cit, s.112

30

31


Kapliczka domkowa w Jawiszowie

Kapliczka słupowa w Lipienicy, piaskowiec, XIX, wnęki uzupełnione współcześnie. 31

znajdował się ołtarzyk oraz ławeczki dla uczestników nabożeństwa. Jedynym zdobieniem są fantazyjne gzymsy, pilastry, kolumny. Na bocznych ścianach budowli umieszczano okna, wnętrze zamykano drewnianymi drzwiami, z dekoracyjnymi okuciami. Murowane kapliczki tynkowano z zewnątrz, wnętrze bielono lub malowano. Kapliczki słupowe trudno jednoznacznie scharakteryzować. Głównym elementem jest kamienny słup lub bal drewniany. Na jego szczycie lub we wnękach umieszczano przedstawienia religijne, w postaci figurek, obrazów, płaskorzeźb. Kolumna stoi bezpośrednio na ziemi lub na kamiennym, betonowym postumencie. Kapliczki słupowe często zakończone są dużym sześciennym blokiem, w którego ścianach, płaskich wnękach umieszczano płaskorzeźby lub obrazy. Całość nakryta dwuspadowym daszkiem, o niewielkim kącie nachylenia. Wśród kapliczek spotykamy także formę wielokondygnacyjnego kamiennego słupa (kondygnacje o układzie bezpośrednim lub uskokowym), ozdobionego wnękami z rzeźbami, płaskorzeźbami, inskrypcjami. Mniej popularny jest typ słupowo-domkowy, złożony z bardzo dużego słupa lub kolumny, zawierającego dużą wnękę, w której mógł się pomieścić ołtarz lub duża rzeźba figuralna31. Do grupy kapliczek słupowych zaliczamy również kapliczki latarniowe. Mają postać smukłej kolumny lub obelisku, rozszerzających się u góry w wieńczącą je tzw.

www. zabytkisakralne.pl – wnikliwa i pełna analiza kapliczek słupowych oraz informacja o typie słupowo-domkowym zawarta jest w opracowaniu Warzyckie kapliczki, Zespół Szkół w Warzycach.

32


latarnię – ażurową, z wolną przestrzenią między, połączonymi kolumienkami, podstawą a daszkiem. Początek temu rodzajowi kaplic dały gotyckie latarnie umarłych, stawiane przed kościołami, na skrzyżowaniach i drogach prowadzących do szpitali, na cmentarz32. Kapliczki szafkowe ze względu na formę nazwane zostały także skrzynkowymi. Bardzo popularne w regionach, gdzie rozwinęła się ludowa rzeźba drewniana i ozdobna snycerka. Mają formę płaskiej, oszklonej lub otwartej skrzynki o różnych rozmiarach, z obrazem lub rzeźbą w środku. Najczęściej są spotykane o prostokątnym kształcie, ostro lub półokrągło zakończone. Ściany boczne, tylna i spodnia wykonana z deseczek, od frontu kapliczka jest otwarta, zamknięta szybą lub oszklonymi drzwiczkami. Wewnątrz eksponowana jest drewniana rzeźba, płaKapliczka skrzynkowa, drewno, XIX, w zbiorach skorzeźba, święty obraz. Kapliczki szafko- Muzeum Tkactwa Dolnośląskiego w Kamiennej Gówe były wieszane na krzyżach, drzewach, rze, nr inw. MTD 159-P ścianach domów. Do kapliczek zawieszanych na drzewach i słupach zaliczano także kapliczki dłubane z jednego kawałka drewna, płaskorzeźbione lub w formie płaskich drewnianych tablic z wycinanym krzyżem i intencją. Krzyże i figury, według wielu badaczy, należy zaliczyć do grupy tzw. kapliczek postumentowych. Dominującą częścią jest kamienny, drewniany lub betonowy postument ozdobiony płaskorzeźbami, reliefami, inskrypcjami. Na szczycie umieszczany był krzyż, figura lub grupa rzeźb. Bardziej dokładne jest jednak osobne rozpatrywanie krzyży oraz figur. Krzyże wykonane są najczęściej z drewna, metalu, kamienia. Osadzano je bezpośrednio w ziemi lub na postumentach. Proporcje między wielkością krzyża oraz postumentu bywały rozmaite. Postumenty zawierały wnęki o różnej głębokości z przeznaczeniem na przedstawienie figuralne świętego, płaskorzeźbione sceny religijne lub płaskie malowidło. Na bocznych ścianach postumentu rzeźbiono 32

E.Fryś, A.Iracka, M.Prokopek, Sztuka ludowa w Polsce, Arkady, Warszawa, 1988, s.179

33


lub zarysowywano postacie świętych, sceny biblijne, motywy roślinne i geometryczne. Przy wysokich postumentach, krzyż jest wykonany z metalu lub kamienia. Fantazyjne formy odlewów, krzyże kute, stanowią ciekawe przykłady ówczesnej metaloplastyki. Przy drogach i na placach spotkać można wysokie krzyże, proste, zbite z dwóch dużych kawałków drewna, zaspawanych ze sobą metalowych prętów lub rurek. Zawieszony na ich ramionach wizerunek Chrystusa Ukrzyżowanego wycięty jest z cienkiej blachy, krzyż pokrywają wycięte pionowo napisy fundacyjne i pamiątkowe. Figury przydrożne to figuralne przedstawienia postaci świętych, pełnoplastyczne posągi Matki Boskiej, Chrystusa. Rzeźbione były w drewnie lub kamieniu, rzadziej spotykane są gipsowe odlewy. Figury nigdy nie stoją bezpośrednio na ziemi, ustawiane są na kolumnach, albo na postumentach. Kolumny najczęściej bardzo wysokie, umocowane są na prostopadłościennym cokole i kilkustopniowej podmurówce. Wzdłuż prowadzono żłobienia, kolumnę opasują ozdobnie rzeźbione obręcze, na trzonie malowano dekoracje roślinne, kwiatowe. Większe rozmiary osiągają figury na postumentach. Postument opatrzony jest inskrypcjami: wyrytą w drewnie lub kamieniu datą, fragmentem modlitwy ku czci świętego. Statuy na kolumnach i postumentach często noszą znamiona sztuki ludowej, można również spotkać prawdziwe barokowe rzeźby, wykonane w warsztatach doświadczonych artystów. Za źródło wzorów służyły cenniki i wzorniki europejskich pracowni, zajmujących się szeroko pojętą sztuką dewocyjną. Katalogi oraz druki reklamowe stały się cenną bazą dla kopistów wizerunków religijnych33. Roman Reinfuss opisuje wytwórnię Insam – Prinoth jako przedsiębiorstwo działające na dużą skalę, produkującą zgodnie z gustem przeciętnego odbiorcy. Przedmiotem produkcji były wizerunki Chrystusa, Matki Boskiej oraz innych świętych o poprawnych proporcjach, Krzyż przyzagrodowy w Bukówce, 1882, napis fun- w ruchu, w szatach o starannie wymodedacyjny: Errichtet zur Ehre Gottes von Joachim u. Maria Schmidt 1882 (Wzniesione na Bożą chwałę lowanych fałdach, o klasycznie pięknych przez Joachima i Marię Schmidt w 1882 roku). twarzach, pozbawionych osobliwego wy33

W 1820 powstał najbardziej znany „Zakład dla sztuki kościelnej” firmy Insam-Prinoth, mający swe wytwórnie w Sankt Urlich w Tyrolu oraz Ortisei di Gardena w Lombardii

34


razu34. Szczególne dla sztuki śląskiej były przedstawienia ikonograficzne zawarte w niemieckich cennikach, prezentujących przykładowe projekty rzeźb kamiennych wykorzystywane przy wznoszeniu figur przydrożnych, pomników nagrobkowych. Reinfuss w artykule poświęconym dewocyjnej produkcji rzemieślniczej wymienia kilka wytwórni niemieckich, prezentując karty wzorników (Królewski Zakład Mayera w Monachium, karta wzornika ze Stuttgartu), również nieznanych producentów.35 Najpowszechniejsze typy przedstawień figuralnych to wizerunki Matki Boskiej. Przy śląskich drogach spotykamy wysokie figury Maryi z Dzieciątkiem, Maryi Niepokalanej, Matki Boskiej Bolesnej. Wiele lokalnych przejawów kultu maryjnego związanych z dużymi ośrod- Kolumna z wizerunkiem Maryi w Olszynach, piakami pielgrzymkowymi, sanktuariami skowiec, 1873, napis fundacyjny: Errichtet zur Ehre Jungfraulichen Gottesmutter von dem Bauemaryjnymi, obrazują figury Matki Boskiej rgutsbesitzer Paul Ficher und seiner Ehefrau BarBardzkiej, Wambierzyckiej, Wielisław- bara geborene Klinel 1873 (Wzniesiona na chwałę Niepokalanej Matki Bożej przez właściciela gosposkiej. Rozmaite w swej formie najczęściej darstwa rolnego Pawła Fichera oraz jego żonę Barposiadają charakterystyczne cechy sztuki barę z domu Klinel w 1873 roku). ludowej, kolorystykę. Kult Jana Nepomucena w Czechach i na Śląsku zaowocował wieloma pomnikami tego świętego przy śląskich drogach. Patron dobrej spowiedzi, chroniący przed wszelkimi nieszczęściami spowodowanymi przez wodę, stoi przy rzekach, jeziorach, na mostach. Przeważają wysokie rzeźby kamienne, przedstawiające świętego w stroju kanonika, z atrybutami typowymi dla czeskich przedstawień, wzorowane na posągu Jana Nepomucena na praskim Moście Karola. Święty Antoni, patron ubogich, obrońca przed złodziejami, pomocnik przy poszukiwaniu rzeczy zgubionych, doczekał się wielu figuralnych przedstawień. Z powodu wielu lat spędzonych w Padwie, nazywa się go powszechnie Antonim Padewskim lub 34

R. Reinfuss, Wpływ rzemieślniczej produkcji dewocyjnej na ludową rzeźbę w kamieniu, Polska Sztuka Ludowa, Instytut Sztuki PAN, XXXIII, 1977, nr 2 , s.69 35 R. Reinfuss, op.cit, s.70

35


Antonim z Padwy. Kanonizowany w 1232 roku, stał się jedną z najistotniejszych postaci w panteonie świętych. Wśród figur świętych patronów stawianych na kolumnach i postumentach spotykamy często przedstawienia św. Floriana, legendarnego męczennika rzymskiego, przedstawianego w zbroi, z wiadrem wody. Św. Florian jest uznawany za obrońcę przed niszczycielską siłą ognia, pożarami, podpaleniami, patrona strażaków i hutników. W miejscowościach, w których rozwinęło się górnictwo napotkać można wizerunki św. Barbary, patronki górników, artylerzystów, opiekunki umierających, chroniącej przed wybuchami, burzą, piorunami.36 Inne figuralne przedstawienia świętych to rzeźby św. Rocha, św. Jacka, św. Bernarda. Typowe dla obszaru Dolnego Śląska są przedstawienia świętych, których kult rozprzestrzenił się z inicjatywy dużych ośrodków kościelnych i zakonnych. Przykładem są figury św. Anny, św. Józefa, św. Jadwigi. Mniej popularne typy kapliczek to kapliczki wnękowe i nisze. Kapliczki wnękowe mają formę niezbyt głębokich otworów, łukowato zakończonych. Drążono je w fasadach budynków, na portalach, w bramach wjazdowych na tereny gospodarstw. Wewnątrz umieszczano niewielkich rozmiarów figurkę, płaskorzeźbę lub obrazek. Kolejnym mniej powszechnych typem kapliczek są groty. Budowa grot związana jest przede wszystkim z kultem maryjnym. Mają za zadanie naśladować cudowną grotę w Lourdes.

Typy obiektów małej architektury sakralnej na Ziemi Kamiennogórskiej

Kapliczki słupowe Najbardziej liczne na Dolnym Śląsku są kapliczki słupowe, występujące w dwóch zasadniczych odmianach: zwane dalej umownie kapliczkami kolumnowymi; oraz w postaci kapliczek czworobocznych, prostopadłościennych. Drugi z tych typów występuje w okolicach Kamiennej Góry i są to kapliczki słupowe bardzo wysokie. 37 Wśród tej odmiany występują kapliczki murowane z kamienia lub cegły. Różnią się między sobą kształtem przekroju słupa. W obrębie gmin Kamienna Góra oraz Lubawka tego typu obiektów znajduje się zaledwie kilka. Występują one w dwóch zasadniczych odmianach. Pierwsza ma postać szerokiej kolumny lub obelisku, rozszerzającego się u góry, w wieńczącą je tzw. 36

L. Żmijewski, op.cit, s. 18 H. Wesołowska, Dolnośląskie kapliczki przydrożne, [w:] Śląski Labirynt Krajoznawczy, Wrocław 1993, z. 5, s. 111.

37

36


latarnię lub domek z wnękami. Nazywa się je także kolumnowymi. Innego typu kapliczki słupowe są wysokie, czworoboczne, prostopadłościenne. Pochodzą z XIX i XX stulecia. Charakterystyka kaplic słupowych i latarniowych na terenie gmin Kamienna Góra oraz Lubawka wskazuje rozwiązania architektoniczne typowe dla okręgu krzeszowskiego. Są to wysokie, często osiągające 4 metry wysokości, obiekty wykonane z piaskowca, rzadziej cegły. Za podstawę służy płaska lub kilkustopniowa podmurówka oraz kwadratowa lub prostokątna podstawacokół. Trzon konstrukcji stanowi okrągła kolumna lub słup o przekroju kwadratu, prostokąta, rzadziej nieforemnego wielokąta. Kolumny są różnej wysokości, Kapliczka słupowa w centrum Krzeszowa na ich ścianach nie umieszczono zdobień ani inskrypcji. Jedynym projektem na kolumnie okrągłej jest kapliczka stojąca na głównym placu w Krzeszowie, naprzeciw wejścia na klasztorny dziedziniec. Kolumna została ozdobiona płytkimi żłobieniami, poprowadzonymi na całej długości trzonu. Na słupach kapliczek umieszczano kamienną sześcienną „kostkę” (występują też formy prostopadłościenne). Ściany frontowe oraz boczne zawierają kwadratowe lub prostokątne wnęki. Na ściance frontowej, w głębszej, często łukowato zakończonej wnęce umieszczano drewnianą figurkę lub płaskorzeźbę. Płytkie otwory w dwóch bokach, niekiedy też z tyłu, służyły jako miejsca na malowane wizerunki świętych lub obrazy przedstawiające sceny religijne. Wnęki dziś są puste, w kilku znajdują się figurki Matki Boskiej lub współczesne gipsowe dewocjonalia. Jako przykład może posłużyć słupowa kapliczka stojąca przy polnej drodze z Przedwojowa do Kamiennej Góry, której główną wnękę wypełnia gipsowe przedstawienie Piety. Na bocznych ścianach znajdowały się obrazy Najświętszego Serca Pana Jezusa i Niepokalanego Serca Najświętszej Marii Panny.38 We wnętrzu kapliczki w Krzeszowie, przy drodze do Krzeszówka niszę ozdobiono współczesną porcelanową figurką Matki Boskiej Niepokalanej. W kwadratowe otwory kapliczki na placu w Krzeszowie wkomponowano cztery wizerunki: Matki Bo38

S.Książek, op. cit., s. 117.

37


Kapliczka słupowa w Lipienicy

Przydrożna kapliczka w Szczepanowie z pocz. XX 39

skiej Krzeszowskiej, św. Józefa, św. Anny, św. Jerzego. Płaskie wnęki innych kapliczek w Krzeszowie, Lipienicy są puste. Kapliczki słupowe w całości są otynkowane, pobielone lub pomalowane. Nakryte zostały daszkiem płaskim, dwu lub czterospadowym o niewielkim kącie nachylenia. Pokrywa go dachówka lub wykonany jest z blachy. Pojawiają się także obiekty niezadaszone, zakończone ozdobnym kamiennym gzymsem. Na szczycie umieszczono kuty lub wycięty z blachy niewielki krzyżyk. Szczególnym przykładem kapliczki słupowej jest jedyna kapliczka słupowa przy głównej szosie Szczepanowa. To niewysoki kamienny monolit, posiadający w górnej części półokrągłą wnękę. Kapliczka jest wyjątkowo niewysoka, przykryta dwuspadowym daszkiem pokrytym dachówką. Jest to zabytek pochodzący z XIX/XX. Z wyjątkiem brakujących elementów we wnękach, słupowe obiekty małej architektury sakralnej zachowały się w dobrym stanie i otoczone opieką miejscowej ludności są malowane, tynkowane, bielone oraz remontowane.39 Kapliczki słupowe spotykamy w Krzeszowie, Kochanowie, Lipienicy, Przedwojowie oraz Szczepanowie. Jedynym przykładem kapliczki latarniowej jest przyzagrodowa kapliczka na kolumnie w Jawiszowie. Ten niewysoki obiekt małej architektury sakralnej stoi w ogrodzie przy budynku nr 2. Na kapliczkę składają się: masywna, sześcienna pod-

Kapliczka słupowa w Krzeszowie na wzniesieniu, przy drodze prowadzącej do Kaplicy św. Anny, została gruntownie wyremontowana w 1992.

38


stawa, szeroka kolumna oraz szczytowa część w kształcie latarni. Na postumencie nie ma żadnych napisów. Kolumna jest niewysoka, bez zdobień. Latarniowa część była kiedyś z czterech stron oszklona. W środku najpierw znajdowała się figurka Matki Boskiej, później św. Franciszka. Na szczycie przymocowano niewielki, żeliwny krucyfiks. Obecność krzyża w tym kształcie wskazuje, że obiekt prawdopodobnie powstał w XIX w. Na terenie powiatu kamiennogórskiego zachowała się do dnia dzisiejszego jedna kapliczka szafkowa, nadrzewna. Dużą drewnianą płytę, zamkniętą spadzistym daszkiem, zawieszono na wysokim drzewie. Kapliczka znajduje się na skraju lasu, naprzeciw ostatnich zabudowań przy Kapliczka latarniowa w Jawiszowie ulicy Sądeckiej w Chełmsku Śląskim. Kapliczki domkowe Kapliczki domkowe mają formę niewielkich murowanych budowli o czterech ścianach, przykrytych dachem. Wybudowane zostały na planie prostokąta lub kwadratu o powierzchni kilku metrów kwadratowych. Do ich budowy wykorzystano przede wszystkim cegłę oraz piaskowiec. W przypadku starszych obiektów łączono te dwa materiały. Spotkać możemy kapliczki z elementami drewnianymi. Przykładem obiektu, do budowy którego użyto drewna jest kapliczka domkowa wzniesiona w Chełmsku Śląskim przy ul. Sądeckiej. We frontowej ścianie osadzano dwu lub jednoskrzydłowe drzwi, zaopatrzone w ozdobne okucia, szyldy, zamek oraz klamkę. Na bocznych ścianach umieszczano otwory okienne, oszklone białym lub kolorowym, witrażowym szkłem. Okna mają kształt prostokątów, zakończonych linią prostą lub łukiem. Kapliczka domkowa w Błażejowie ma niesymetrycznie usytuowane okna – dwa na jednej ścianie, jedno-na drugiej. Kapliczka w Chełmsku Śląskim ma okna oszklone ozdobnym, żółtym, matowym szkłem, osadzone na frontowej ścianie po prawej i lewej stronie wejścia. Otwory okienne oraz drzwiowe w kapliczkach domkowych okalają proste piaskowcowe opaski. Większość kaplic nie posiada jednak okien. Portale zakończono łagodnym łukiem, jedynie kapliczka w Błażkowie ma wejście zamknięte ostrołukowo. Budowle przykrywa dwuspadowy dach, najczęściej pokryty czerwoną dachówką, rzadziej papą lub blachą. Zadaszenie kapliczek zwieńczone jest niewielkim kutym krzyżykiem, umieszczonym na szczycie 39


lub niewielką sygnaturką z krzyżem. Ściany kaplic domkowych otynkowano, bielono lub malowano. Ozdobę murów kapliczek stanowią pilastry na frontach, zaakcentowane naroża, wygięte gzymsy, płaskorzeźby w kształcie prostokątów. Nad wejściem kapliczki, stojącej przy drodze głównej w Olszynach, zobaczyć można duży kamienny, płaskorzeźbiony krzyż. Kilka kapliczek na badanym terenie zawiera płytkie, nieduże wnęki. Obiekty w Krzeszowie oraz w Chełmsku Śląskim we frontowych ścianach umieszczone miały figury w oszklonych niszach. Dziś w obydwu wnękach stoją współczesne porcelanowe figurki Matki Boskiej z Dzieciątkiem.

Kapliczka domkowa w Lipienicy

Kapliczka w Okrzeszynie

Murowane kaplice domkowe pochodzą z XVIII i XIX w. Wzniesione zostały przez wiernych. To oni byli zarówno fundatorami, jak i wykonawcami tego typu budowli. Często w zbiórce pieniędzy lub organizacji prac pomagali proboszczowie pobliskich kościołów. Na kilku obiektach zachowały się wyryte inicjały oraz daty. Daty oznaczają prawdopodobnie czas poświęcenia budowli. Na froncie kapliczki w Chełmsku Śl. umieszczono datę 1705, a budowla w Krzeszowie oznaczona jest datą 1822 oraz inicjałami DJ. Wnętrza kapliczki urządzone są podobnie. W obiektach domkowych znajdują się ołtarz, klęczniki, ławeczki, skrzynie. Na ścianach zawieszono obrazki, na ołtarzyku stoją figurki, lichtarze oraz wazony z kwiatami. Podłogę przykryto chodnikami, kawałkami wykładziny dywanowej. Wiele pomieszczeń jest zdewastowanych i zaniedbanych. Kilka jest chętnie odwiedzanych. Mieszkańcy okolicznych wsi organizują remonty, dbają 40


o wystrój i porządek we wnętrzu. W maju i czerwcu odprawiane są w kapliczkach nabożeństwa i spotkania modlitewne. Kapliczki domkowe występują w Krzeszowie, Czadrowie, Lipienicy, Chełmsku Śląskim, Jawiszowie, Olszynach, Błażejowie, Okrzeszynie, Kochanowie, Błażkowej. Krzyże Jednym z rodzajów obiektów małej architektury sakralnej są przydrożne krzyże. Podzielić je można ze względu na materiał, z którego zostały wykonane na: drewniane, kute w kamieniu oraz żeliwne. Na terenie gmin Kamienna Góra i Lubawka występują krzyże zarówno zro- Wnętrze kapliczki domkowej w Olszynach bione z drewna jak i te na postumentach kamiennych. Zdecydowana przewaga jest tego drugiego rodzaju. Krzyże drewniane są bardzo wysokimi, bo aż kilkumetrowymi obiektami, złożonymi z dwóch desek bądź belek, skrzyżowanych pod kątem prostym. Pochodzą z końca XX w. Tego typu krucyfiksy pojawiają się również w miejscowościach, w których nie rozwinęła się starsza, mała architektura sakralna. W gminie Lubawka postawiono je m.in. w Jarkowicach i Miszkowicach. Kolejnym typem przydrożnego krzyża jest zabytek wykonany z kamienia. Podzielić można obiekty te na krzyże zbudowane z kamiennego postumentu, na szczycie którego osadzono żeliwny odlew krzyża z wisząca postacią Jezusa Chrystusa, oraz na takie, które składają się zarówno z piaskowcowego postumentu jak i z krzyża wykonanego z tego samego materiału. W charakterystyce form małej architektury sakralnej Kotliny Kamiennogórskiej, można więc wyróżnić dwa podstawowe rodzaje krzyży kamiennych: obiekty o postumencie kamiennym i krzyżu żeliwnym oraz krzyże w całości wykonane z kamienia. Przydrożne krzyże mają rozmaite kształty zarówno postumentu jak i samego krzyża. Sporządzając inwentarz obiektów drobnej architektury sakralnej, grupując i analizując rodzaje krzyży, należy brać pod uwagę całą formę obiektu (krzyż oraz kamienną podstawę), gdyż niezmiernie trudno byłoby porównywać tylko kształty postumentów, bądź tylko żeliwne odlewy krzyża. 41


Obiekty o postumencie kamiennym a krzyżu żeliwnym to najliczniejsza, na terenie gminy Kamienna Góra oraz Lubawka, grupa krzyży. Są to obiekty zarówno przydrożne jak i przyzagrodowe, składające się z postumentów kamiennych o rożnych formach i osadzonych na nich żelaznych krzyży. Postumenty tego rodzaju zabytków przeważnie mają, w zależności od kąta nachylenia ścian, formę prostopadłościanów lub graniastosłupów. Zdarza się także, że krzyż osadzony został na kamiennej kolumnie. Cokoły przydrożnych krzyży są podobnej wysokości, rzadko wznoszono obiekty dużo niższe lub bardzo wysokie. Wysokość tego typu obiektów zależy także od wielkości, znajdującego się na szczycie żeliwnego krzyża. Odlewy krucyfiksów bywają rozmaite. Czasami są to formy bardzo proste, nie ozdobione, innym razem bardzo duże, precyzyjnie wykonane, posiadające fantazyjne zakończenia ramion, zdobione motywami roślinnymi, ażurowymi wycięciami. Krzyż przydrożny w Kochanowie Najliczniej występują żeliwne krzyże umieszczone na kamiennej podstawie w formie wydłużonego graniastosłupa. Do drugiej grupy krzyży o postumencie kamiennym, a krzyżu żeliwnym, należą obiekty, których postument ma kształt przypominający prostopadłościan. Żeliwny krzyż osadzony jest na piaskowcowym cokole, o dwóch parach równoległych ścian. Zabytki tego typu są opatrzone wyrytym obszernym tekstem modlitwy, pozdrowienia, fragmentu ewangelii. Przeważnie można odczytać na kamieniu inicjały lub nazwiska fundatorów (rzadziej wykonawców) oraz datę budowy, czasem renowacji. Cokoły mają rozmaite forKrzyż na szczycie postumentu obiektu w Gorzeszowie my, mimo że każdy z obiektów pochodzi 42


z XIX w. Bywają zdobione ornamentem roślinnym, płaskorzeźbionymi postaciami świętych, scenami biblijnymi. Występują również postumenty w kształcie prostych kamiennych słupów, bez żadnych upiększeń. Na terenie ziemi kamiennogórskiej można spotkać jeszcze jeden, trzeci już rodzaj postumentu dla żeliwnego krzyża – kolumnę. Pojęcie kolumna będzie oznaczało tu cokół w kształcie walca lub inny o przekroju koła, bądź elipsy. Postument występuje w formie filarów wzorowanych na klasycznych kolumnach jońskich i doryckich, a także okrągłych słupach na sześciennej podstawie, węższych u podstawy i przy szczycie niż w części środkowej. Formy, charakteryzujące się kamiennym cokołem oraz krzyżem wykonanym z tego samego materiału, zostały zaliczone do grupy obiektów o kamiennym postumencie i kamiennym krzyżu. Grupa ta nie jest tak liczna jak w przypadku przydrożnych krzyży z żeliwnym krucyfiksem na szczycie. Analizując tego rodzaju obiekty małej architektury sakralnej, bez trudu zauważyć można różnice w formie postumentów. Są to bryły takie jak prostopadłościany, graniastosłupy oraz inne o nieregularnych kształtach. Zabytki te są często bogato zdobione i opatrzone szeroką inskrypcją (większe jest pole dla wykucia napisów). Pochodzą przeważnie z II poł. XIX w., chociaż zdarzają się też przydrożne i przyzagrodowe krzyże wzniesione w pierwszych latach wieku XX.

Krzyż przyzagrodowy w Opawie z wizerunkiem św. Anny Nauczycielki

Krzyż na kolumnie w Błażejowie

43


Krzyż kamienny w Krzeszowie

Kamienna kompozycja Grupy Ukrzyżowania, Lubawka

44

Kompozycja Grupa Ukrzyżowania należy do typu krzyża wykonanego w całości z kamienia. Ze względu na oryginalną formę trudno traktować Grupę Ukrzyżowania jak inne obiekty z postumentem kamiennym i kamiennym krzyżem. Ta forma małej architektury sakralnej charakteryzuje się wysokim postumentem w formie postawionej pionowo grubej płyty, lub szerokim kamiennym blokiem z wnęką. Grupa Ukrzyżowania to kompozycja (osadzona na cokole), złożona z masywnego krzyża oraz dwóch kamiennych postaci. Są to figury obecnych pod krzyżem: Matki Boskiej i św. Jana Ewangelisty lub Matki Boskiej i św. Marii Magdaleny. Każdy krzyż jest inny. Szerokie spectrum wolno stojących obiektów tego typu uświadamia jak różnorodne posiadają formy. Różnice pozornie podobnych do siebie przydrożnych krzyży, sprawiają, że każdy z tych niewielkich pomników wiary jest niepowtarzalny. Dużą rolę odgrywa otoczenie, gdyż i ono powoduje, że każdy zabytek wygląda inaczej. Drzewa, kwiatowe ogrody, płoty, otaczające posesje, leśne drogi, pola tworzą swoistą oprawę, będącą integralną częścią opisywanych obiektów. Z analizy przydrożnych i przyzagrodowych krzyży widać, iż najliczniejszą grupę stanowią przydrożne zabytki, zakończone żeliwnym krzyżem. Podział ich pod względem kształtu postumentu jest trochę sztuczny, bowiem nie są one regularnymi graniastosłupami lub prostopadłościanami. Wystarczy niewielka zmiana kąta nachylenia ścian, a postument zyskuje zupełnie nową formę.


Cechą wspólną jest sześcienna podstawa, opatrzona tekstem lub datą budowy. Istotnym elementem przy analizie dolnośląskich zabytków są poważne różnice występujące w ikonografii ukrzyżowanego Jezusa. Na kamiennych krzyżach oraz na prostych krucyfiksach kutych z metalu, Chrystus występuje w ułożeniu: głowa oparta o prawe ramię, stopa prawa na lewej, palce dłoni zgięte. Do bogato zdobionych odlewów przymocowana jest sylwetka Zbawiciela w pozycji typowej dla obrządku wschodniego: głowa odchylona do tyłu, stopy przybite obok siebie, dwa palce każdej dłoni wyprostowane w geście błogosławieństwa.40 Żeliwne krzyże z tego rodzaju wizerunkiem, przypuszczalnie powstały później niż krzyże

Grób rodzinny rodziny Breuer, cmentarz komunalny w Kamiennej Górze

Sygnatura na kamiennych pomnikach autorstwa rzeźbiarza z Kamiennej Góry 40

K. Woźniak, Spiskie żeliwne krzyże nagrobne, [W:] Spotkania z zabytkami, 1982, nr 7, s. 49.

45


kute. Nie spotyka się informacji o ośrodkach, na terenie obecnych gmin Kamienna Góra i Lubawka, wykonujących takie żeliwne odlewy. Żeliwne krzyże wznoszono w ciągu dwóch stuleci. Najstarsze obiekty, to pochodzący z 1733 roku przyzagrodowy krzyż w Chełmsku Śląskim, krzyż przy polnej drodze w Olszynach (1775 r.) oraz stojący na pastwisku, między Lubawką a Chełmskiem Śląskim, z 1722 roku. Pozostałe pochodzą z XIX w. lub pierwszych lat wieku XX. O wykonawcach tego rodzaju obiektów wiadomo niewiele, gdyż nie zachowały się żadne dokumenty mówiące o zleceniach wykonania, kosztach fundacji i warsztatach kamieniarskich. Rzadko też autor kamiennego pomnika umieszczał na postumencie własne nazwisko. Twórcy tych dzieł pochodzili przeważnie z okolicznych miejscowości (np. H.Breuer z Kamiennej Góry, J. Febig z Gorzeszowa, R. Mohaupt z Kochanowa). Pojawiają się także nazwiska artystów kamieniarzy z Wałbrzycha (G. Flegel, J. Siegel) oraz rzeźbiarzy z Czech, takich jak np. B. Scholz. W grupie obiektów, w całości zrobionych z kamienia, dominują krzyże wykonane w warsztacie H. Breuera z Kamiennej Góry. Po opisach zabytków małej architektury sakralnej, można dokładnie poznać styl tego kamieniarza. Krzyże jego autorstwa są bardzo charakterystyczne i chociaż każdy z nich jest inny, mają liczny zespół wspólnych cech. Nazwisko Breuer wymieniane jest wśród nazwisk rzeźbiarzy pracujących na zlecenie opatów klasztoru krzeszowskiego.41 Fundatorami były zamożne rodziny, właścicieli posiadłości ziemskich, gospodarstw rolnych, fabrykantów lnianych wyrobów. Na kilku postumentach często pojawia się, jednakowo brzmiące, nazwisko fundatora, np. Heinzel, Hübner, Taube. Świadczy to o fakcie, iż członkowie tych rodzin, przez kilka pokoleń, fundowali przydrożne krzyże „na chwałę Bożą”. Analizując formy małej architektury sakralnej na terenie Kotliny Kamiennogórskiej, należy zwrócić uwagę również na zniszczone obiekty. Są to zazwyczaj postumenty, na których kiedyś znajdował się krzyż, a także leżące fragmenty kamiennych cokołów. Uszkodzone już Inskrypcja fundacyjna na postumencie krzyża w Dozabytki szybciej niż inne ulegają zniszczebromyślu. 41

K. Kalinowski, Rzeźba barokowa na Śląsku, PWN, Warszawa, 1986, s.107

46


niu. Przykładem na to jest krzyż na kolumnie, który stał przy głównej drodze, między Krzeszowem a Jawiszowem. Stracił on krucyfiks kilkanaście lat temu. Przez długi czas stała tylko wysoka, piaskowcowa kolumna z wyrytą na podstawie datą 1847. W 1998 roku przewróciła się kolumna, potem jej baza, a dziś nie pozostał już żaden ślad po obiekcie. Zniszczone formy małej architektury sakralnej znajdują się w lasach, na terenie Okrzeszyna, Olszyn oraz Przedwojowa. Pozostały porozrzucane piaskowcowe bloki, które zarosły trawą i krzewami. O tym, gdzie można je znaleźć, wie tylko miejscowa ludność. Uszkodzone krzyże stoją zazwyczaj daleko od zabudowań i głównych dróg, przez Zniszczony krzyż w Olszynach co pozostają zapomniane i nikt nie podejmuje się ich odbudowy lub renowacji. Obiekty stojące na otwartym terenie niszczone są siłą wiatru, a te usytuowane w lasach bywają narażone na uszkodzenia spowodowane przez spadające gałęzie. Najczęściej zniszczeniu ulega kamienny krzyż. Postumenty bez krzyża spotkać można w: Jawiszowie, Gorzeszowie, Chełmsku Śląskim, Błażejowie, Okrzeszynie, Uniemyślu i Szczepanowie. Figury Wizerunki św. Jana Nepomucena, w formie wolno stojących rzeźb, można zobaczyć przy śląskich drogach oraz mostach. Przydrożne figury Świętego Jana z Pomuku świadczą o szczególnym kulcie, jakim cieszyła się jego osoba na Śląsku. Ustawione zostały zarówno na wsi jak i w dolnośląskich miastach, stanowiąc ogromną większość, względem kamiennych wizerunków innych świętych. Jan Nepomucen pochodził z Pragi. Był wpływowym dostojnikiem kościelnym, pełnił funkcje generalnego wikariusza arcybiskupa Jana z Jenstein. Zginął tragiczną śmiercią, a legendy podają dwa powody dla których stracił życie. Bardziej znane jest podanie o Janie Nepomucenie jako lojalnym spowiedniku królowej Zofii. Król Wacław IV próbował wymusić na wikariuszu złamanie tajemnicy spowiedzi. Po odmowie, kapłana uwięziono i torturowano płonącymi pochodniami.42 Po czym przewieziono na most 42

I. Scheer, Święty Jan Nepomucen – patron mostów, [w:] Śląski Labirynt Krajoznawczy, Wrocław 1989, s. 42.

47


Karola i zrzucono w otchłań Wełtawy. Jako datę śmierci podaje się często 21.03.1393 roku. Innym powodem zabójstwa Jana Nepomucena, był spór między arcybiskupem Janem z Jensteinu a Wacławem IV, w którym to Nepomucen stanął po stronie swojego zwierzchnika. Tuż po śmierci uznano Jana Nepomucena za męczennika. Legenda mówi także o pięciu gwiazdach, jakie ukazały się na tafli wody, w momencie jego utonięcia.

Figura Jana Nepomucena na moście w Krzeszowie

Kult Jana szybko się rozpowszechnił na terenie Czech, Moraw oraz Śląska. Zyskał na sile szczególnie po beatyfikacji (1721 r.) oraz kanonizacji (1729 r.) czeskiego bohatera. Znamienne jest, że mimo średniowiecznego rodowodu, przedstawiono Jana Nepomucena jako człowieka doby baroku. Bez wątpienia wpływał na to ustalony w ikonografii strój obowiązujący ówczesnych przedstawicieli hierarchii kościelnej, kanoników i członków kapituły, oraz odpowiadający modzie dworskiej kształt zarostu.43 Przedstawiony jest w stroju duchownego, sutannie, rokiecie (komży), obszytym gronostajem płaszczu i w birecie. Atrybutami Świętego są: krzyż, palma męczeństwa, palec na ustach, odcięty język, zapieczętowany list oraz zamknięta kłódka. Jego głowę otacza aureola z pięcioma gwiazdami. Przydrożne przedstawienia św. Jana Nepomucena mają różne formy. W zależności od fundatora i wykonawcy figury, wizerunki tego czeskiego Świętego mają mniej 43

K. Kalinowski, op. .cit, s. 279.

48


lub bardziej skomplikowaną symbolikę. Rzeźby fundowane przez klasztory, a wykonane przez znanych, wybitnych rzeźbiarzy, charakteryzują się bogatą formą oraz dużą liczbą atrybutów. Figury wykonane przez miejscowych, wiejskich twórców, posiadają niewiele cech symbolicznych. Jan Nepomucen występuje przeważnie tylko z krzyżem oraz z palcem na ustach, oznaczającym dochowanie tajemnicy. Takie przydrożne rzeźby można zobaczyć na terenie polsko-czeskiego pogranicza. Stoją one przeważnie przy rzekach, na mostach oraz głównych placach. Ustawienie na mostach świadczy o związku Świętego z wodą. Stawiano figury w podzięce za uratowanie z topieli, uchronienie od powodzi oraz wierzono, że patron będzie strzegł od kataklizmów powodowanych przez wodę. Jan Nepomucen jest również wzorem dobrego imienia, toteż jego pomniki ustawiano w pobliżu gmachów publicznych, np. ratuszów. Analizując formy figur św. Jana Nepomucena na terenie powiatu kamiennogórskiego, zauważyć można kilka typów ikonograficznych tego praskiego męczennika. Na każdym pomniku święty Jan trzyma krzyż, albo w wyciągniętej ku górze dłoni lub przyciśnięty do piersi. Ubrany jest jednakowo, w sutannę, komżę, pelerynę i biret. Różnice występują jedynie w kształtach postumentów, rodzajach dodatkowych atrybutów. W formie kamiennej rzeźby widoczny jest wpływ stylu krzeszowskiej szkoły rzeźbiarskiej. Wszystkie figury Jana Nepomucena wypracowane zostały w piaskowcu, pochodzą z XVIII w. lub początków wieku XIX. Niestety nie wiadomo, czyjego autorstwa są te przydrożne pomniki. Prawdopodobnie powstały z inicjatywy zakonników z Krzeszowa. Obiekty są zadbane. Piaskowiec współcześnie pomalowano. Należy jednak pamiętać, że oryginalne wersje tych obiektów także były kryte malaturą. Ilość obiektów świadczy o popularności, na opisanym terenie, tego polsko – czeskiego Świętego. Figury św. Jana Nepomucena obejrzeć możemy w Kamiennej Górze, Lubawce, Krzeszowie, Czadrowie, Chełmsku Śląskim, Gorzeszowie, Kochanowie, Olszynach oraz Błażejowie. Spotykaną w okolicach Krzeszowa, przydrożną figurą jest kamienna rzeźba Matki Boskiej, osadzona na wysokim cokole lub kolumnie. Powstanie tych wizerunków miało związek ze szczególnym kultem Madonny na tym terenie. Nie bez znaczenia była też legenda o cudownym obrazie Matki Boskiej Krzeszowskiej. Wznoszenie figur przedstawiających osobę Matki Bożej wspomagało również działania kontrreformacyjne, demonstrując społeczeństwu zasadnicze dogmaty kościoła katolickiego. Szczególne znaczenie miały sporne kwestie dotyczące osoby Matki Boskiej oraz Trójcy Świętej, toteż artyści nader często za temat kamiennych, przydrożnych dzieł obierali postać Maryi oraz symboliczne przedstawienia Trójcy Przenajświętszej. Popularna stała się figura Matki Bożej ustawiona na wysokiej kolumnie. Do tego typu obiektów przylgnęło określenie „kolumny maryjne”. Wzór kamiennej kolumny maryjnej dał pomnik przed bazyliką S. Maria Mag49


giore.44 Figurę ustawiono na szczycie antycznej, korynckiej kolumny. Śląskim przedstawieniom bliższe były wzory monumentów maryjnych z Monachium, Wiednia, Pragi. Najbardziej popularne wizerunki Maryi na Śląsku to przedstawienia Madonny z Dzieciątkiem lub Maryi Niepokalanego Poczęcia. Ten drugi typ występuje jako Maria Immaculata lub Maria Zwycięska, depcząca smoka lub węża oplatającego kulę ziemską. Rzadziej spotyka się wizerunki typu Pieta, czyli Matkę podtrzymującą ciało umierającego Chrystusa. Figury maryjne stawiane były przy głównych traktach komunikacyjnych oraz na trasach pielgrzymek. Na tak niewielkim terenie, jakim jest obszar ziemi kamiennogórskiej, można zaobserwować różnorodne typy figuralnych przedstawień Maryi. Kolumny maryjne w okolicach Kamiennej Góry i Lubawki mają różne formy oraz wysokości. Wykonane zostały z piaskowca, a pochodzą przeważnie z XVIII lub XIX w. Wśród przydrożnych figur Maryi znajdujemy rzeźby ustawione na szerokim postumencie, wznoszone w I poł. XVIII w. Charakteryzują się bogato zdobionym, barokowym cokołem. Można napotkać także obiekty z początku wieku XX. Za podstawę rzeźb z tego okresu, służy postument w formie szerokiego prostopadłościanu. Przedstawione przydrożne figury Matki Bożej, pozornie podobne do siebie, wykonane z tego samego materiału, różnią się rozmaitymi szczegółami. Odmienności dotyczą nie tylko typu ikonograficznego, ale i kształtu postumentu, sposobu zdobienia. Najpopularniejsza jest rzeźba Matki Bożej Wspomożycielki Wiernych. Ukoronowana Madonna stoi na kuli ziemskiej lub na półksiężycu. Dzieciątko trzyma na lewej ręce, jednak zdarzają się nieliczne przedstawienia gdzie Jezus jest podtrzymywany prawą ręką Matki. Matka Boża Wspomożycielka Wiernych ustawiona bywa najczęściej na wysokiej kolumnie. Można także spotkać przedstawienia na blokowych cokołach. Figury Matki Bożej Wspomożycielki Wiernych pochodzą przeważnie z I poł. XIX w. Zostały ustawione z inicjatywy prywatnych fundatorów. Jednym z najstarszych zabytków, poFigura Maryi w Krzeszowie siadających wysokie walory artystyczne 44

K. Kalinowski, op.cit., s. 273.

50


Kolumna maryjna w Kochanowie, autorstwa L. Webera

jest pełnoplastyczna kamienna rzeźba Maryi, umieszczona na bardzo wysokiej kolumnie, ustawiona w Kochanowie przy drodze prowadzącej w kierunku Mieroszowa. Jako jeden z niewielu przydrożnych sakralnych monumentów, kolumna jest sygnowana napisem na płycinie postumentu. Na płaskorzeźbionej banderoli wykuto nazwisko autora Georga Leonharda Webera. Georg Leonhard Weber świdnicki rzeźbiarz wiele swoich istotnych dzieł zrealizował na zamówienie zakonów jezuickich i cysterskich. Opat Dominik Geyer zatrudnił Webera przy wykonaniu prac rzeźbiarskich w rezydencji opatów w Świdnicy.45 Kolumna maryjna w Kochanowie powstała na zlecenie klasztoru krzeszowskiego w 1702 roku. Jest jedynym tego typu zabytkiem wybudowanym na obrzeżach miejscowości. Miejsce usytuowania znajduje się na linii granicznej między dobrami zakonnymi cystersów a protestanckimi ziemiami okolic Mieroszowa, należącymi do Hochbergów. Wizerunki Matki Bożej Niepokalanego Poczęcia wśród przydrożnych wolno stojących figur są stosunkowo rzadkie. Najbardziej okazały zabytek tego typu to figura w Jawiszowie. Wzniesiona w XVII w. charakteryzuje się typową barokową formą. Większość tych przydrożnych obiektów jest zadbana. Otoczone są większą opieką niż przydrożne krzyże i dlatego prawie nie ma wśród nich zabytków zniszczonych. Kolumny Maryjne oraz figury Matki Boskiej na postumentach spotykamy w Czadrowie, Krzeszowie, Kochanowie, Olszynach, Chełmsku Śląskim, Błażejowie, Jawiszowie, Opawie. 45

B. Czechowicz, A. Dobrzyniecki, Kolumna Maryjna w Kochanowie-nieznane dzieło Jerzego Leonarda Webera [W:] Krzeszów Uświęcony Łaską, pod red. H. Dziurli, K. Bobowskiego, Wrocław, 1997, s.333

51


Na Dolnym Śląsku sporadycznie występują również figuralne przedstawienia innych popularnych świętych. Są to przydrożne rzeźby przedstawiające najczęściej św. Floriana, św. Barbarę, św. Annę, św. Antoniego, św. Józefa, św. Jadwigę. Były to wizerunki stawiane w celach kultowych, wotywnych. Wierzono, że figura świętego patrona ocali od epidemii, wody, ognia oraz innych nieszczęść. Przykładem opiekuna chroniącego przed ogniem jest św. Florian. Według tradycji zginął za wiarę w IV wieku. Ten rzymski oficer pojmany został podczas prześladowań chrześcijan, na terenie rzymskiej osady w Lorch i utopiony w rzece Ems. Patron strażaków w przedstawieniach sakralnych najczęściej występuje w stroju rzymskiego wojownika z naczyniem wypełnionym wodą, lub w otoczeniu płonących budynków. Większość niewielkich figur św. Floriana została wkomponowana we wnęki domów mieszkalnych lub strażackich remiz. Figurka przedstawiająca postać świętego znajduje się m.in. w Ptaszkowie. Od nieszczęścia chroniła także św. Barbara. Według legendy żyć miała w III / IV w. Kościelna tradycja przedstawia ją jako córkę bogatego Dioskura z Nikodemii, który z powodu jej urody zamknął ją w wieży.46 Kiedy Barbara usiłowała nawrócić złego ojca na chrześcijaństwo, ściął jej głowę mieczem. W tej samej chwili oprawca zginął od uderzenia pioruna. Św. Barbara jest patronką ludzi narażonych na wybuchy, pracowników prochowni i arsenałów, górników, a także rybaków, flisaków, żeglarzy. Przedstawiona bywa oparta o miecz, z kielichem w dłoni. Kult św. Barbary rozpowszechnił się szczególnie w tych dolnośląskich miejscowościach, gdzie rozwinęło się górnictwo. Szczególnym kultem na terenie ziemi kamiennogórskiej był otaczany św. Antoni z Padwy. Jego figury spotyka się tu częściej niż w innych częściach Dolnego Śląska. Wizerunek św. Antoniego nierzadko zdobi postumenty krzyży. Antoni Padewski był zakonnikiem, franciszkaninem, który zasłynął licznymi cudami. Zmarł prawdopodobnie ok. 1231 roku. Służy on pomocą w odnajdywaniu zaginionych Figura św. Antoniego Padewskiego w Krzeszowie przedmiotów. Przedstawiony jest w za46

W. Kopaliński, Słownik mitów i tradycji kultury, Warszawa 1988, s. 76.

52


konnym habicie, z Dzieciątkiem na ręku i lilią w dłoni. Kult św. Anny rozpowszechnili na Dolnym Śląsku w XVIII w. jezuici. Na opisywanym terenie był on szczególnie silny, za sprawą krzeszowskiego klasztoru. Z jego inicjatywy powstały na wzgórzach w Krzeszowie, Lubawce i Chełmsku Śląskim zespoły kaplic poświęcone tej Świętej. O Świętej Annie nie wspomniano w Biblii, lecz według tradycji kościoła uważana jest za matkę Najświętszej Marii Panny i żonę św. Joachima. Jej zadaniem jest opieka nad stolarzami, cieślami, dekarzami. Święta Anna Samotrzeć to kompozycja figuralna złożona z jednakowej wielkości rzeźb św. Anny oraz Matki Boskiej. Między nie wkomponowana jest postać Dzieciątka Jezus. Przedstawienia figuralne św. Józefa spotyka się stosunkowo rzadko. Przeważnie jego postać umieszczano na płaskorzeźbach, we wnękach zdobiących postumenty krzyży. Święty Józef występuje z Dzieciątkiem na ręce, w dłoni trzyma lilię lub palmę. Święty Józef jest patronem chrześcijańskich rodzin oraz rzemieślników. Na terenie ziemi kamiennogórskiej, wśród figur wolno stojących przedstawiających świętych patronów, znajdują się dwie figury św. Barbary. Jedna, ustawiona na wysokiej kolumnie obecnie znajduje się na placu Jana Pawła II w Lubawce, druga na niskim pękatym postumencie ustawiona została przy bocznej drodze wyjazdowej z Chełmska Śląskiego (ul. Słoneczna). Kamienne wizerunki Antoniego z Padwy spotykamy w Jawiszowie oraz Krzeszowie.

Figura św. Anny Samotrzeć w Jawiszowie

Św. Antoni z Padwy, figura w centrum Jawiszowa

53


Święty Józef został przedstawiony w formie przyzagrodowej figury tylko raz. Figura na wysokiej wąskiej kolumnie stoi w ogrodzie przy ul. Matejki w Chełmsku Śląskim. Do kościoła św. Anny w Chełmsku Śl. prowadzi droga procesyjna, jej szlak wyznacza sześć wysokich piaskowcowych figur – przedstawień scen z życia św. Anny. Wizerunek św. Anny Samotrzeciej ustawiony na trójściennej wysokiej kolumnie, znajduje się w Jawiszowie. Na całym Dolnym Śląsku licznie występują pomniki przedstawiające Trójcę Świętą. W Kotlinie Kamiennogórskiej spotkać można tylko jedną taką figurę. Ustawiona została ona w Uniemyślu, lecz jest już poważnie zniszczona. Był to ogromny barokowy monument, który już od trzydziestu lat leży w połamanych fragmentach. Przydrożna kapliczka w Chełmsku Śląskim Kapliczka ustawiona została po prawej stronie drogi, prowadzącej z Chełmska Śląskiego do Uniemyśla. Wzniesiona została z piaskowca w neogotyckim stylu. Jest to jedyny obiekt, który posiada pełną dokumentację. W aktach Chełmska Śląskiego można znaleźć projekty tego przydrożnego zabytku. Kapliczka nazwana została Kaplicą Serca Jezusowego (Herz Jesu Kapelle). Dokumenty dotyczące jej budowy pochodzą z lat 1850/1851 i zawierają projekty budowlane kapliczki. Ufundowana przez władze miasta Chełmsko Śląskie oraz mieszkańców Schömberg (Chełmska Śl.), Kratzbach (Olszyn), Lenmansdorf (Olszyn), Blasdorf (Błażejowa). 47Wśród miejscowości biorących udział w fundacji pojawia się również Voigtsdorf.48 Obiekt49małej architektury sakralnej pierwotnie miał mieć formę kamiennego krzyża. Kapliczka ma oryginalny i niespotykany kształt. Posiada formę płaskieFigura św. Józefa w ogrodzie, Chełmsko Śląskie go, kamiennego monolitu, zakończonego 47

Archiwum Państwowe w Jeleniej Górze: Magistrat Schömberg, sygn. 618. Nazwa ta nie określa, żadnej z okolicznych miejscowości. Voigsdorf nazywały się kiedyś Wojcieszyce, które położone są niedaleko Jeleniej Góry. 49 Archiwum Państwowe w Jeleniej Górze: Magistrat Schömberg, sygn. 618. 48

54


Projekty pochodzą z dokumentów miasta Chełmsko Śląskie: Bau einer Herr Jesu Kapelle.49

55


ostrym wierzchołkiem. W dole frontu, na prostokątnych polach znajdowała się modlitwa do Serca Jezusa: Heiligstes Herz Jesu du Zufluchtsställe in Versuchumgen und Trubsalen erbarme Dich unser (Święte Serce Jezusa, Ucieczko w pokusach i utrapieniu, zlituj się nad nami). W centralnej części znajduje się płaska wnęka, zakończona ostrołukowo. Wewnątrz znajduje się obraz Matki Boskiej Częstochowskiej, malowany na blasze, wstawiony na miejsce zniszczonego wizerunku Serca Jezusa. Całość pomalowana na biały i zielony kolor. Obiekt ma wysokość ok. 330 cm.

ROLA MAŁEJ ARCHITEKTURY SAKRALNEJ WSPÓŁCZEŚNIE

Jaką funkcję dziś spełniają obiekty małej architektury sakralnej? Wpisane w miejscowy pejzaż, stają się elementem dziedzictwa kulturowego regionu. Przypominają o miejscowej historii, religijności mieszkańców. Są miejscami przenikania się wpływów czeskich, niemieckich i polskich. Zdaniem badacza ks. prof. Tadeusza Fitycha stały się symbolem kulturowym, religijnym, historycznym społeczności lokalnej.50

Kalwaria krzeszowska

„Są podobne do siebie formą, skalą, detalem, ale dwóch takich samych nie odnajdziecie. Ma to w sobie coś z pacierza. Słowa pozostają te same, intencje są wciąż różne, niepowtarzalne”51 – tak pisał prof. Wiktor Zin Podczas badań terenowych nie zarejestrowano szczególnych wierzeń i obrzędów związanych z obiektami drobnej architektury sakralnej. Kalwarie i drogi procesyjne są odwiedzane przez miejscowych wiernych i przybyłych pielgrzymów podczas świąt i uroczystości. Szczególna rolę dla regionu spełnia kal50

T. Fitych, op. cit . s. 45 W. Zin, Opowieści o polskich kapliczkach, Wrocław 1995, s. 15.

51

56


Krzyż w Lubawce, piaskowiec, 1934

waria krzeszowska oraz droga procesyjna do kościoła św. Anny w Chełmsku Śląskim (coroczna uroczystość 26 lipca). W kapliczkach domkowych miejscowi katolicy spotykają się przy modlitwie, podczas nabożeństw majowych i czerwcowych. Przykładem jest społeczność Czadrowa inicjująca wspólne odmawianie litanii w czadrowskiej kapliczce, podobną role spełniały kapliczki w Olszynach, Błażejowie. Na terenie powiatu kamiennogórskiego są tez miejsca szczególne oznaczone krzyżem. Są to „magiczne” punkty kumulacji złej i dobrej energii. Według mieszkańców Chełmska Śląskiego przy jednym z krzyży przy drodze prowadzącej do wsi jest studnia z źródlaną wodą, o mocy uzdrawiania. Cudowna woda

Krzyż w Lipienicy, ze skutymi inskrypcjami, 1866

57


podobno leczy choroby oczu. Nie potwierdzone jest nadprzyrodzone działanie wody z Chełmska, historia o niej funkcjonuje wśród starszych mieszkańców. Na terenie powiatu jest jeszcze jeden zabytek o specyficznych właściwościach. Przyzagrodowy krzyż żeliwny na postumencie kamiennym stoi w miejscu naznaczonym „złą” mocą. Właściciel posesji uprzedza o niekorzystnym działaniu krzyża na zdrowie człowieka. Po dotknięciu obiektu, pojawia się wysoka i długotrwała gorączka, mimo że wcześniej nieostrożny badacz czuł się doskonale. Działanie krzyża niestety można potwierdzić. Na przestrzeni kilku lat choroba spotkała niejedną osobę. Trudno wytłumaczyć powyższe zjawisko i lepiej omijać to miejsce...tak na wszelki wypadek.52 Losy obiektów sakralnych bywaKolumna maryjna w Jawiszowie, piaskowiec, XIX ły różne. Po II wojnie światowej, polscy osadnicy ziem odzyskanych okazywali niechęć do niemieckiej kultury, przeszłości tych terenów. Zdarzały się akty niszczenia krzyży i kaplic, najczęstszym przykładem było skuwanie i zamalowywanie napisów niemieckich na postumentach zabytków. Raziły niemieckie inskrypcje wykute gotyckim kształtem liter, często nierozumiane przez nowych mieszkańców regionu. Krzyż piaskowcowy w Lipienicy ma poprawioną rylcem datę na 1945, oznaczającą rok pojawienia się w gospodarstwie, na terenie którego stoi, polskich osadników. Przykłady podobnego działania znaleźć można w wielu miejscowościach m.in. w Błażejowie, gdzie na postumencie kamiennego krzyża skuta została część niemieckiego napisu „Gelobt sei Jesus Christus” (pozostał wyłącznie „Jesus Christus”), czy w Lubawce, gdzie pierwotny napis „Jesus Christus” umieszczony na płycie trwale związanej z postumentem krzyża został przekuty na napis „Jezus Chrystus”. Niewiele jest przykładów wandalizmu, celowego niszczenia obiektów małej architektury sakralnej. Znak krzyża, wizerunek świętego jest jednak symbolem ponadczasowym, wzbudzającym pokorę i szacunek. Wiele zabytków już nie istnieje, pozostały po nich fragmenty bloków kamiennych, resztki ogrodzenia. Przykłady zniszczonych obiektów znajdują się w Olszynach, czy przy drodze do Uniemyśla. Nie wszystkie pad52

Relacja świadka, wydarzenie miało miejsce 01 V 2002

58


ły ofiarą niszczycielskiej działalności człowieka. Bywało, że przyroda, warunki atmosferyczne nieprzyjaźnie obchodziły się z piaskowcowymi zabytkami. Mieszkańcy opiekują się zabytkami małej architektury sakralnej w swoim najbliższym otoczeniu. Te przyzagrodowe, traktują jako ważną część domostwa, ogrodu czy podwórza. Starają się o estetyczny wygląd krzyży i kapliczek. Malowane, oczyszczane, nie zawsze zgodnie z zasadami rekonstrukcji zabytków i sztuki konserwacji, otoczone są opieką miejscowej ludności. Elementy dotknięte zniszczeniem bywają doklejane, dospawane, mocowane tak aby zabytek wyglądał estetycznie. Z okazji świąt ozdabiane są kwiatami żywymi i sztucznymi, kolorowymi wstążkami. Porządkowane jest także otoczenie obiektów, wysiewana trawa, sadzone kwiaty, naprawiane otaczające je ogrodzenie. Miejscowa ludność dba o to żeby krzyże i kaplice zachowały się w oryginalnej formie oraz o bezpieczeństwo zabytków. Przykładem jest wysoka kolumna maryjna w Jawiszowie, przeniesiona o kilka metrów od miejsca, w którym pierwotnie stała. Jej postument wypychały gęsto splątane i rozrastające się korzenie krzewu bzu. Groziło to przewróceniem kolumny, zniszczeniem jej oraz sąsiadującego budynku. Mieszkańcy wylali nowy, betonowy cokół i przenieśli kolumnę wraz z figurą Maryi. Cieszy zmieniająca się postawa ludzi, rosnąca świadomość, respekt względem historii, religii, dawnej kultury, rosnące zaangażowanie i chęć ocalenia od zapomnienia tej unikatowej formy architektury. Nad obiektami małej architektury sakralnej ziemi kamiennogórskiej roztaczają opiekę Główny Konserwator Zabytków oraz władze lokalne gmin i powiatu.

BIBLIOGRAFIA

Źródła archiwalne: Archiwum Państwowe w Jeleniej Górze: Magistrat Schömberg, sygn. 618. Archiwum Państwowe we Wrocławiu: Klasztor w Krzeszowie, sygn. 477. Opracowania: Andees Allgemeiner Handatlas, Leipzig 1899. Berent E., Przydrożna i podniebna. Sakralna sztuka ludowa Ziemi Kłodzkiej XVIII – XX w. Wrocław 2001. Chętnik A., Krzyże i kapliczki kurpiowskie, Polska Sztuka Ludowa, PAN-Instytut Sztuki, XXXI, 1977, nr 1 59


Chilik P., Aby na wsi było ładniej, Fundacja Wspomagania Wsi, Warszawa 2008. Czechowicz B., Dobrzyniecki A., Kolumna Maryjna w Kochanowie-nieznane dzieło Jerzego Leonarda Webera [W:] Krzeszów Uświęcony Łaską, pod red. H. Dziurli, K. Bobowskiego, Wrocław, 1997 Chrzanowski T., Prymitywna rzeźba kamienna na Śląsku, Polska Sztuka Ludowa, PANInstytut Sztuki, XXX, 1976, nr 3-4 Dziedzictwo kulturowe Dolnego Śląska, pod red. Z. Kłodnickiego, t. 1, Wrocław 1996. Dziurla H., Krzeszów, Wrocław 1974. Encyklopedia Powszechna, t. XVI, Warszawa 1864 Fitych T., Boże Młyny. Krzyże i kapliczki na pograniczu kudowsko-nachodzkim, Kudowa Zdrój 2009. Fryś E., Iracka A., Prokopek M., Sztuka ludowa w Polsce, Arkady, Warszawa 1988. Gröger H., Cystersi na Śląsku i ich znaczenie dla barokowej pobożności i kultury, [w:] Informator krajoznawczy, z. 51, Wrocław 1988, s. 90 – 111. Heimatbuch des Kreis Landeshut i Schl., red. E. Kunick, T.I, Landeshut 1929 Kalinowski K., Rzeźba barokowa na Śląsku, PWN, Warszawa 1986. Kalinowski K., Architektura doby baroku na Śląsku, Warszawa 1986. Kamienna Góra. Monografia geograficzno – historyczna miasta i okolic, pod red. S. Michalkiewicza, Wrocław 1994. Kopaliński W., Słownik mitów i tradycji kultury, Warszawa 1988. Kopaliński W., Słownik symboli, Warszawa 1990. Krasuski W., Krzyże i kapliczki przydrożne jako znaki podziału przestrzeni, Polska Sztuka Ludowa, PAN – Instytut Sztuki, XL, 1986, nr 3-4. Książek S., Mała architektura sakralna Kotliny Kamiennogórskiej, Kamienna Góra 2001. Kunczyńska-Iracka A., Madonna w dawnej polskiej sztuce ludowej, Polska Sztuka Ludowa, PAN – Instytut Sztuki, XLII, 1988, nr 4. Lubawka. Monografia historyczna miasta, Lubawka, 1991. Lubieniecki J., Z dziejów Ziemi Kamiennogórskiej, Jelenia Góra, 1996. Lucker M., Słownik obrazów i symboli biblijnych, Poznań 1989. Mazurski K. R., Krzeszów, Warszawa 1989. 60


Ogonowska M., Obiekty małej architektury sakralnej na terenie gmin Kamienna Góra i Lubawka, Uniwersytet Łódzki, Łódź 2002 Pismo Święte Nowego Testamentu, Warszawa 1986. Reinfuss R., Wpływ rzemieślniczej produkcji dewocyjnej na ludową rzeźbę w kamieniu, Polska Sztuka Ludowa, Instytut Sztuki PAN, XXXIII, 1977, nr 2 Reinfuss R., Świderski J., Sztuka ludowa w Polsce, Kraków 1960 Sarnecki J., Z kart historii Chełmska Śląskiego, [w:] Karkonosze, kultura i turystyka, nr 12, Jelenia Góra 1990, s. 35 – 40. Scheer J., Święty Jan Nepomucen – patron mostów, [w:] Śląski Labirynt Krajoznawczy, Wrocław 1989, s. 41 – 51. Scheer J., Święty Jan Nepomucen, [w:] Przydrożne Pomniki Przeszłości, z. 6, Świdnica 1988, s. 4 – 13. Seweryn T., Kapliczki i krzyże przydrożne w Polsce, Warszawa 1958. Słownik geografii turystycznej Sudetów, pod red. M. Staffy, t. 8, t. 9, Wrocław 1997. Sobczak J., Kapliczki przydrożne Poznania, Poznań 1999. Szołdrowska L., Liszkowski J., Kult św. Jana Nepomucena w fotografii, historii i legendzie na pograniczu polsko-czeskim, Kamienna Góra 2005 Śląsk – Schlesien – Slezko. Przenikanie kultur, pod red. Z. Kłodnickiego, Wrocław 2000. Vondruškova A., Vondruška V., Tradycje twórczości ludowej [W:] Ludowa kultura materialna w Czechach i na Morawach, Artia Interpress, 1987 Wesołowska H., Dolnośląskie kapliczki przydrożne, [w:] Śląski Labirynt Krajoznawczy, z. 5, Wrocław 1993, s. 111 – 121. Wojtucki D., Zobniów S., Pomniki dawnego prawa karnego na pograniczu polskoczeskim, Wrocław 2007 Załeski W., Kapliczki błagalne i święte sosny z okolic Supraśla, Polska Sztuka Ludowa, PAN – Instytut Sztuki, XLII,1988, nr 3, Zin W., Opowieści o polskich kapliczkach, Wrocław 1995. Żmijewski L., Tym, którzy tędy przechodzą, Zeszyt Starachowicki nr 9/25/2002, Towarzystwo Przyjaciół Starachowic, Starachowice 2002

61


INHALTSVERZEICHNIS: EINLEITUNG . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

63

EINFLUSS DER STIFTUNG KRZESZÓW AUF DIE REGION. EIN HISTORISCHER ABRISS . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

67

ORTE, AN DENEN OBJEKTE DER SAKRALEN KLEINARCHITEKTUR AUFGESTELLT WURDEN . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

69

INTENTIONEN ZUR AUFSTELLUNG DER OBJEKTE . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

75

ENTSTEHUNGSZEIT DER DENKMÄLER . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

79

FORMEN DER SAKRALEN KLEINARCHITEKTUR. KLASSIFIZIERUNG . . . . . . . .

81

TYPEN DER OBJEKTE DER SAKRALEN KLEINARCHITEKTUR IM LANDESHUTER LAND. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

85

ROLLE DER SAKRALEN KLEINARCHITEKTUR IN DER GEGENWART . . . . . . . . 100 BIBLIOGRAPHIE . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

62

59


EINLEITUNG

Die Forschungen zu der sakralen Kleinarchitektur im Landeshuter Land wurden von den Autoren unabhängig voneinander seit mehreren Jahren angestellt. Durch eine glückliche Schicksalsfügung bot sich für sie eine Gelegenheit, ihre Kräfte, Wissen und Erfahrung bei der Umsetzung des gemeinsamen Projektes Sakrale Kleinarchitektur im polnisch-tschechischen Grenzbereich zu vereinen. Daraus ging die vorliegende Veröffentlichung hervor. Zwei Bearbeitungen – die Magisterarbeit von Małgorzata Ogonowska unter dem Titel Objekte der sakralen Kleinarchitektur in den Gemeinden Landeshut und Liebau (2002) sowie Bestandsaufnahme der Objekte der sakralen Kleinarchitektur im Landeshuter Land, die im Jahre 2007 von Patryk Straus im Auftrag der Stiftung zur Förderung des Landeshuter Landes „Flachsblume” durchgeführt wurde, erwiesen sich für diese Arbeit als besonders nützlich. Eine unschätzbare Hilfe war ebenfalls das als Wegbereiter in diesem Bereich geltende Werk von Priester Dr. Stanisław Książek, der durch den Kreis Landeshut bereits vor zehn Jahren kreuz und quer wanderte und die an den Wegen stehenden Feldkreuze, Bildstöcke und Figuren fotografierte und anschließend katalogisierte. Für diese Arbeit wurde ebenfalls eine Reihe von Forschungsarbeiten zur Volkskunst in Polen, zur Geschichte der Region unter einer besonderen Berücksichtigung der Geschichte der Zisterzienserabtei in Grüssau und der Archivdokumente, mit denen die Aufstellung der Bildstücke nachgewiesen wird (Staatsarchiv in Hirschberg), eingesetzt. Diese Arbeit beansprucht nicht das Recht auf Vollständigkeit oder inhaltliche Richtigkeit. Nicht alle Sehenswürdigkeiten blieben nämlich bis in die heutige Zeit erhalten oder hinterließen ihre Spuren. Viele von den nach wie vor bestehenden Denkmälern befinden sich in schlechtem Zustand, so dass deren Identifizierung oder Klassifizierung gar nicht möglich ist. Eine weitere Frage ist es, ob es den Autoren schließlich gelungen ist, an alle Bildstöcke und Kreuze zu gelangen? Mit Sicherheit an all diejenigen, die Gegenstand früherer Bearbeitungen waren sowie an einige zehn neue Denkmäler, die bisher nicht katalogisiert wurden. Diese Veröffentlichung gilt für die Autoren als ein weiterer Schritt auf dem Weg, den Priester Książek vor Jahren eingeschlagen hatte. Daher hoffen die Autoren, dass diese Bearbeitung einen Ausgangspunkt für weitere Forschungen der Kenner und Liebhaber der sakralen Kleinarchitektur darstellen wird. 

Ks. Stanisław Książek, Mała architektura sakralna Kotliny Kamiennogórskiej, Landeshut 2001

63


Aufgrund einer Unmenge von Denkmälern der sakralen Kleinarchitektur im Landeshuter Land sowie aus technischen und quantitativen Gründen darf diese Veröffentlichung als eine Art Bestandsaufnahme nicht betrachtet werden. Sie entstand jedoch auf Grundlage einer vollständigen Bestandsaufnahme mit Bildmaterial sowie wurde mit technischen, historischen und künstlerischen Angaben versehen, die bei deren Autoren eingesehen werden können. Das wichtigste Ziel bestand unserer Ansicht nach darin, das Wesen der Errichtung solcher Denkmäler in der Vergangenheit, ihrer wahren Motive, der Merkmale der Standortwahl sowie der mystischen und religiösen Botschaft, die bis heute vermittelt wird, für den gegenwärtigen Bewohner Niederschlesiens und des polnisch-tschechisch-deutschen Grenzbereichs zu schildern. Die hiermit von den Autoren vorgelegte Bearbeitung unter dem Titel Sakrale Kleinarchitektur im polnisch-tschechischen Grenzbereich entstand auf Initiative und im Auftrag der Gemeine Landeshut, die durch die Antragstellung bei der Euroregion Neisse Finanzmittel im Rahmen der Europäischen Territorialen Zusammenarbeit Polen-Tschechien (Europäischer Fonds für Regionale Entwicklung) erhalten hat. Für die Ermöglichung der Veröffentlichung der vorliegenden Bearbeitung wollen wir uns im eigenen Namen sowie im Namen der Regionalisten, Historiker, Touristen und Bewohner unserer Region herzlichst bedanken. Viel Spaß bei der Lektüre Małgorzata Ogonowska und Patryk Straus

64


Die sakrale Kleinarchitektur ist seit Jahrhunderten ein charakteristischer Bestandteil der Landschaft im Landeshuter Land, der nicht nur zum Gedenken der Geschichte und Vergangenheit veranlasst, sondern auch daran erinnert, was in unserer Kultur seit eh und jäh bestand – an die Werte, an denen wir uns als Gemeinschaft seit Jahrhunderten orientieren und die uns Kraft zum Überleben in einer sich ständig verändernden Welt geben. Obwohl die Tradition der sakralen Kleinarchitektur nach wie vor lebendig ist, können viele wertvolle Denkmäler der unaufhaltsam zerstörerischen Macht der Zeit leider nicht standhalten. Durch dieses Buch können sie weiterleben und weitere Jahre in unserer Erinnerung und im Bewusstsein bleiben. Mit großer Freude empfehlen wir Ihnen daher das Buch von Małgorzata Ogonowska und Patryk Straus. Es ist bereits unsere vierte Veröffentlichung über die Denkmäler im Landeshuter Land. Wir sind davon überzeugt, dass wir dadurch zur Bildung des lokalen Bewusstseins und zur Vertiefung des Wissens unter den Bewohnern des Kreises Landeshut über deren Heimat beitragen. Ich wünsche Ihnen viel Vergnügen bei der Lektüre. Vorsteher der Gemeinde Landeshut Stanisław Szmajdziński

65


EINFLUSS DER STIFTUNG GRÜSSAU AUF DIE REGION. EIN HISTORISCHER ABRISS

Bei der Durchführung der Bestandsaufnahme der Denkmäler der sakralen Kleinarchitektur im Landeshuter Land ist es geradezu erforderlich, die Eigenart der Region zu schildern, weil die sakrale Architektur mit dem Gebiet, auf dem sie entsteht, immer unzertrennlich verbunden ist. Figuren, Bildstöcke und Wegkreuze aus Kleinpolen, Karpatenvorland, Großpolen oder Masowien unterscheiden sich von den kleinen sakralen Denkmälern aus Niederschlesien. Auch die niederschlesischen Werke der sog. sakralen Kleinarchitektur sind untereinander sehr differenziert. Anders sind diese Objekte im Glatzer Land, anders in der Umgebung von Breslau, anders sind jene unweit von Landeshut oder Liebau. Es hängt nicht nur mit der Geschichte, Bevölkerungs- und religiösen Struktur, sondern mit allgemeinen Richtungen in der Volkskunst in einem bestimmten Raum zusammen. Dies bedeutet aber nicht, dass in der Architektur weder Ähnlichkeiten noch verwandte Tendenzen vorkommen. Niederschlesien ist aus kultureller Sicht keine einheitliche Region und ist es auch nie gewesen. In diesem Gebiet lassen sich bestimmte Subregionen erkennen. Sie sind Folge geographischer, historischer, sozialer und wirtschaftlicher Begebenheiten. Für die niederschlesische Kultur und Kunst waren die Auswirkungen deutscher Kultur von größter Bedeutung. Es ist auf die Welle der deutschen Kolonisten, die bereits im 13. und 14. Jahrhundert in Niederschlesien angekommen ist, zurückzuführen. Die Niederschlesier standen über Jahrhunderte unter einem intensiven Einfluss der deutschen Sprache und Kultur. Infolge dessen ließen sie sich allmählich germanisieren. Dies war der Preis, den sie ohne Zweifel für den wirtschaftlichen Fortschritt und für die Übernahme des westlichen Lebensstils bezahlen mussten. Einen Teil der Geschichte Niederschlesiens machen die historischen Ereignisse um Landshut, Liebau und die zurzeit in den administrativen Grenzen dieser zwei Gemeinden liegenden Dörfer aus. Das wichtigste Ereignis war das Erscheinen der Zisterzienser in dieser Gegend und deren riesiger Einfluss auf die Wirtschaft und Bevölkerung in den Orten, die sich in der Umgebung des Klosters befinden. Es war das Jahr 1292, als die „grauen Mönche“ aus dem Zisterzienserkloster in Heinrichau nach Grüssau, einem damals kleinen und ca. 6 km von Landeshut entfernten Ort, gekommen sind. Mit voller Überzeugung kann man feststellen, dass Grüssau fast sechs Jahrhunderte lang das wichtigste Zentrum im Landeshuter Land war. Das Kloster leistete ebenfalls einen wesentlichen Beitrag zur Entstehung der einzelnen Denkmäler 

Am Ende des Textes befindet sich ein Verzeichnis mit den deutschen und polnischen Ortsnamen

67


der sakralen Kleinarchitektur sowie der ganzen architektonischen Anlagen - der Zentren des religiösen Kults. Davon zeugt die Tatsache, dass fast alle Kreuze, Figuren, Bildstöcke, Kreuzigungsgruppen, Prozessionswege sich an den aus Grüssau in alle Richtungen gehenden Wegen sowie in den Orten, die über längere Zeit im Besitz der Grüssauer Äbte standen, befinden. Insbesondere waren das 16. und 17. Jahrhundert in der Geschichte von Grüssau (Damals stand Grüssau wie das gesamte Niederschlesien unter der Herrschaft der Habsburger) durch die Entwicklung der sakralen Architektur geprägt. Zu jener Zeit begannen der Ausbau und zahlreiche Modernisierungen der Klosteranlage und setzte der Kult um die Heilige Anna ein, der für die Gestaltung der entstehenden Objekte der sakralen Kleinarchitektur von großer Bedeutung war. Um das Jahr 1520 wurde auf einem unweit des Klosters situierten Hügel eine Kapelle für diese Heilige errichtet. Große Verwüstungen brachte der Dreißigjährige Krieg mit sich. 1633 wurde das Kloster von den Schweden eingenommen und verbrannt. Das verschollene Bild der Madonna mit Kind wieder zu finden, bot Anlass zur Verstärkung des Marienkults und zur Bildung eines neuen Feiertages. Durch diese Ereignisse sind wahrscheinlich die an den Wegen aufgestellten Figuren der Gottesmutter zu erklären. Nach dem Westfälischen Frieden von 1648 entwickelte sich Grüssau weiter. Die größten Investitionen in den Jahren 1660-1696 wurden vom Abt Bernard Rosa in die Wege geleitet. Das Kloster wurde als barockes Gotteshaus wiederaufgebaut. Außerdem erfolgten der Wiederaufbau der ganzen Klosteranlage und deren Ausbau. Das 18. Jahrhundert war durch weitere Baumaßnahmen im Kloster, in Grüssau sowie in den umliegenden Orten gekennzeichnet. Damals waren in der Abtei berühmte Maler tätig. Die meisten Holzbauten in der Umgebung wurden in gemauerte Bauwerke umgewandelt und an den Wegen und Brücken erschienen barocke Figuren der Heiligen. Das Jahr 1810 gilt als eine Zäsur nicht nur für die Geschichte Grüssaus und der Zisterzienserabtei sondern auch für die ganze dem Kloster unterstehende Region. in jenem Jahr erfolgte die Säkularisation kirchlicher Besitztümer. Der Grund für einen solchen Schritt der preußischen Regierung (nach den zerstörerischen Schlesischen Kriegen gehörte Schlesien seit 1763 zu Preußen) war die Verbesserung der Staatskasse, in der während der Kriege gegen Napoleon ein riesiges Loch gerissen wurde. Die Schilderung der Geschichte von Grüssau scheint für die Geschichte der sakralen Kleinarchitektur auf den im Landeshuter Kessel liegenden Gebieten am wichtigsten zu sein. Die Aufgabe der Grüssauer Kirche lag nicht nur in der wirtschaftlichen Entwicklung der Umgebung sondern auch in der Umsetzung der Maßnahmen im Zuge der Gegenreformation und der Rekatholisierung Die aus dem Westen schnell ankom

Siehe auch: Henryk Dziurla Dzieje Krzeszowa [in:] Krzeszów. Europejska Perła Baroku, S. 9

68


menden Reformationsideen, das später realisierte Prinzip Cuius regio, eius religio und die allgemeine Toleranz für den Protestantismus bewirkten, dass Schlesien in konfessioneller Hinsicht gespalten wurde. Erhalten blieben solche Enklaven des Katholizismus wie Grüssau, Leubus, oder Heinrichau.

ORTE, AN DENEN OBJEKTE DER SAKRALEN KLEINARCHITEKTUR AUFGESTELLT WURDEN

Das Landeshuter Land ist ein besonderes Gebiet, das in viele kleinere sakrale Räume unterteilt wurde. Bildstöcke gelten als Grenzpunkte zwischen dem der Gesellschaft bekannten orbis interior - der weltlichen, vertrauten Welt und dem orbis exterior - dem Göttlichen, Mystischen und Übernatürlichen; zwischen sacrum und profanum. Eingefügt in die Landschaft jedes Dorfes sind sie Zeugnis der Frömmigkeit und der gesellschaftlichen Kultur der Dorfbewohner. Außergewöhnlich in ihrer Form sind sie nicht nur ein Akt des Glaubens der Einheimischen, sondern fungieren als eigentümliche, einzigartige Elemente des Kulturerbes in diesem Teil von Niederschlesien. Die Orte der Aufstellung der Objekte der sakralen Kleinarchitektur waren nicht zufällig. Bei der Analyse deren Verteilung auf dem erforschten Gebiet lässt sich eine gewisse Ordnungsmäßigkeit bemerken. Alle Kunstdenkmäler sind auf dem Gebiet der ehemaligen klösterlichen Ländereien, die das Eigentum der Abtei in Grüssau waren, zu finden. Kalvarienberge, Prozessionswege, Bildstockgruppen, einzelne Kreuze sowie Figuren befinden sich auf dem Gebiet des Dorfes sowie der Stadt Liebau. Sie wurden aufgestellt an Hauptverkehrswegen, die dem Kloster unterliegende Orte mit Grüssau verbanden, an Feldwegen, auf den Feldern und in den Wäldern, die im Besitz der Zisterzienser standen. Man kann mit absoluter Sicherheit feststellen, dass das Kloster von Grüssau ein zentraler Punkt des sakralen Raums in der Region war. Jahrhunderte lang war es eine Enklave des Katholizismus, die die volkstümliche Frömmigkeit prägte, es weckte das Bedürfnis sowie regte zur Aufstellung der Kreuze und Bildstöcke an.



Cuius regio, eius religio (lat. Wessen Land, dessen Religion) ist eine lateinische Redewendung, mit der sich der zwischen dem Kaiser Karl V. und den deutschen Fürsten abgeschlossene Frieden zusammenfassen lässt. Dieses Prinzip wurde in die Vereinbarungen des Augsburger Reichs- und Religionsfriedens von 1555, mit dem der Zweite Religionskrieg beendet wurde, aufgenommen. Das Prinzip Cuius regio, eius religio berechtigte den Fürsten eines Landes, die Konfession unabhängig vom Willen des Kaisers zu wählen und diese dessen Bewohnern vorzugeben – Anm. der Autoren.

69


Unter den Baudenkmälern sakraler Architektur gibt es Tempeln, Kapellenanlagen, kleine Objekte, die auf Initiative der Äbte von Grüssau errichtet und von dem Klostervermögen gestiftet wurden. Mit deren Ausfertigung beauftragte man oft hochklassige Künstler und eminente Handwerker. Der Prozess der massenhaften Errichtung von Kirchen, Bildstöcken sowie Wegfiguren war strikt mit den Maßnahmen der Gegenreformation verbunden, die von den kirchlichen Einrichtungen umgesetzt wurden. Die Errichtung sowie der Ausbau der geschilderten Objekte werden auf das 18. Jahrhundert datiert. Weitere kleine Objekte der sakralen Kleinarchitektur stammen aus der 2. Hälfte des 19. Jh. Sie sind schon nach der Säkularisation des Klosters im Jahre 1810 entstanden. Das ist der Beweis für den nicht geschwächten Glauben und die Frömmigkeit der örtlichen Bevölkerung, die Manifestation der eigenen Kultur und der Religiosität, den Versuch der Rekatholisierung des Gebietes. Die Verteilung der Kreuze, der Bildstöcke, der Figuren in Niederschlesien ist nicht gleichmäßig. Das hängt mit der ethnischen sowie konfessionellen Struktur dieses Gebietes zusammen. Sie treten in den ehemaligen Enklaven des Katholizismus auf, unweit von solchen Zentren wie z.B. Grüssau, Liebenthal, Leubus, Glatz, Albendorf. Sie befinden sich an Wegen zu den wichtigsten Wallfahrtsorten Niederschlesiens, mit denen auch die Religiosität der Einwohner des bestimmten Gebietes unter Beweis gestellt wird. In schematischster Weise kann das Gebiet des heutigen Landkreises von Landeshut in Regionen aufgeteilt werden, wo Bildstöcke und der Kreuze vorkommen. Auf dem Gebiet der Gemeinde Landeshut lassen sie sich in den Orten: Reichhennersdorf, Oberzieder, Grüssau, Lindenau, Neuen, Görtelsdorf, Trautliebersdorf, Kindelsdorf, Kleinhennersdorf, Erlendorf finden. Im westlichen Teil der Gemeinde macht sich ein absolutes Fehlen der Tendenz zur Errichtung dieser Art von Denkmälern bemerkbar, was dadurch zu erklären ist, dass solche Orte wie Pfaffendorf, Haselbach, Schreibendorf den privaten, weltlichen Eigentümern gehörten. Auf dem Gebiet der Gemeinde Liebau findet man ein Netzwerk von Kreuzen, Figuren und Bildstöcken in: Schömberg, Berthelsdorf, Albendorf, Blasdorf, Liebau, Buchwald, Tschöpsdorf, Oppau sowie Kunzendorf. In den zum Eigentum der Zisterzienser nicht gehörenden Dörfern in der Gemeinde Liebau sowie auf dem ganzen Gebiet der heutigen Gemeinde Merzdorf kommen keine Objekte sakraler Kleinarchitektur vor. Nach der Aufteilung des ganzen untersuchten Gebietes auf der polnischen Seite der Grenze sollte das Phänomen der räumlichen Aufteilung durch Kreuze und Bildstöcke, die nicht zufällige Wahl der Orte die Aufstellung von Kreuzen und Bildstöcken sowie die Etablierung dieser einzigartigen Objekte in den einzelnen Orten und in der Region näher betrachtet werden. 70


Nach L. Stomma war die volkstümliche Kultur durch Isolation, Katholizismus und die mündliche Vermittlung der Tradition determiniert. Daher kommt es zur Teilung der Welt in orbis interior - die interne, bekannte Welt, sowie orbis exterior – den äußeren, unbekannten Raum. Das Phänomen der Entstehung von Kreuzen und Bildstöcken ist ein Beispiel für die Christianisierung des Dorfes durch die Kirche, für die Folklorisierung der kirchlichen Ideologien sowie für die Adaptation vorchristlicher Kultur, des sog. „mythischen Denkens”. Die Tradition der Errichtung von Bildstöcken, Kreuzen als Zeichen des Kults und der Religiosität, der Annährung des Menschen an Gott, der Zähmung des fremden und unbekannten Raumes entstammt dem früheren, vorchristlichen Glauben. Sie entspringt dem Bedürfnis, Orte in dem nächsten Raum, in der Umgebung zu errichten, durch deren Vermittlung die Verbindung des einfachen Menschen mit der übernatürlichen Welt erfolgen könnte. Für einen im 19. Jahrhundert lebenden Bauern war nach Forschungen von M. Eliade und L. Stomma die Umgebung der Pfarrgemeinde diese bekannte, sichere Welt, dieser sakrale Raum, und der Tempel war der Weltmittelpunkt. Im Rahmen dieser Aufteilung werden kleinere Räume solche wie Dörfer, Felder, Bauernhöfe ausgegliedert. Die Wege sind Kommunikationsstrecken zwischen dem Hauptzentrum des Kults (Kirche, Kapelle), den Grenzen sowie dem Außenbereich. Nach Theorie von S. Czarnowski, kumuliert sich die Heiligkeit gerade an den Wegen. Einzigartig sind auch die Territorien außerhalb der Grenzen, auf den Feldern, im Brachland, in den Einöden sowie die sie miteinander verbindenden Wege, die oft von Pfarrgemeinde zur Pfarrgemeinde, vom Dorf zum Dorf, von einer zentralen Stelle zur anderen verlaufen. Das System der Bildstöcke und der Wegkreuze im Landkreis Landeshut entspricht teilweise der Theorie der oben genannten Forscher. Wir können das Gebiet komplex behandeln und als zentrale Stelle das Sanktuarium von Grüssau, und die Wege die zu ihm führen, als Verkehrswege annehmen, welche den Bereich der ganzen Stiftung verbinden. Wir sind auch in der Lage, kleinere Räume in den einzelnen Orten auszusondern, indem die Pfarrkirchen, die Bildstöcke der Hl. Anna in Grüssau und Schömberg als Hauptstellen angesehen werden.



W. Krasuski, Krzyże i kapliczki przydrożne jako znaki podziału przestrzeni, Polska Sztuka Ludowa, PAN- Instytut Sztuki, XL, 1986, Nr. 3-4, S. 226  L. Stomma beschränkt die Gegend von orbis interior auf ein Gebiet im Radius von 13 km.  W. Krasuski, op. cit., S. 228  Indem sich er sich auf die Forschungen von S. Czarnowski beruft, erachtet W. Krasuski die Kreuzungen von Waldwegen als besondere Orte zur Entstehung von Kapellen und Kreuzen.

71


Kreuze, Bildstöcke, Figuren im Zentrum der Orte Sie entstanden auf dem Gebiet des Dorfes, bevor man den Bau einer Kapelle oder einer Kirche durchsetzen konnte. Die Stifter der Objekte dieser Art waren meistens alle Dorfbewohner. An den sog. „Dorfkreuzen, Dorffiguren“ konzentrierte sich das religiöse Leben der kleinen Ortschaften. An diesen Stellen wurden Gottesdienste abgehalten. Von hier aus gingen die Prozessionen. Hier wurden die Speisen am Karsamstag geweiht. Das Kreuz stand oft mitten im Dorf an den sich kreuzenden Wegen, die in weitere Teile der Siedlung führten. Die Wege, die sich überschneiden, bilden auf der Erde ein Symbol des Kreuzes, was W. Krasuski in seinen Forschungen festgestellt hat. Die Kreuze wurden auf der Kreuzung u.a. in Görtelsdorf und Reichhennersdorf aufgestellt. Viele Kreuze und Bildstöcke errichtete man auf den Hauptplätzen der Dörfer. In den Orten, die sich in der Gegend von Landeshut befinden ist die Tendenz zur Errichtung von sakralen Objekten im zentralen Teil der Siedlungen allerdings nicht üblich. Die Ursache dafür ist die große Anzahl der katholischen Kirchen (acht von denen gibt es in der Domäne Grüssau). Kleinere Orte sidn grundsätzlich Siedlungen, die als Waldhufendörfer angelegt wurden. Die Höfe wurden an einer oder zwei Straßen errichtet und das Dorf hatte weder einen zentralen Ort bzw. Platz noch eine Hauptkreuzung. Als Beispiele solcher „gemeinsamen” Objekte der sakralen Kleinarchitektur können Figuren des Johannes Nepomuk in Schömberg und Liebau, Hauskapellen in den Orten ohne eigene Kirche wie Blasdorf, Kleinhennersdorf, Erlendorf, gelten. Nach dem 2. Weltkrieg begann man große, hölzerne Jubiläumskreuze in den Dörfern aufzustellen. Auf dem Gebiet des Landkreises von Landeshut findet man die Holzkreuze noch ziemlich häufig. Am meisten wurden sie an den Kirchen zum Gedenken der Heiligen Missionen, die in den katholischen Pfarrgemeinden alle zehn Jahre organisiert werden, aufgestellt. Sie ersetzten frühere Missionskreuze und ihre Form unterlag keinen größeren Änderungen. Es sind einfache, massive Kreuze ohne Verzierungen. Kreuze, Bildstöcke, Figuren an den Verkehrs- und Scheidewegen Die Denkmäler der sakralen Kleinarchitektur befinden sich meistens an den Wegen - sowohl den Hauptwegen als auch an den weniger genutzten Feldwegen. Wunderschön bezeichnete Elżbieta Berendt die in die Landschaft hineinkomponierten Bildstöcke, indem sie schrieb: „Die Natur und Kunst scheinen in einem unzertrennlichen Bund zu verharren. Bildstöcke und die auf den Sockeln aufgesetzten Skulpturen markieren in der Regel frühere Handels- und Wallfahrtswege. Diejenigen, die auf den Wiesen und 

W. Krasuski, op. cit.., S.36 S. Książek, Mała architektura sakralna Ziemi Kamiennogórskiej,



72


Waldwiesen situiert sind, dienen nicht nur der Verehrung, sie spielen auch eine wichtige Rolle als Orientierungszeichen im Freien. Sie gliedern aus dem kulturell neutralen Bereich diesen einen besonderen Punkt heraus, wo die Begegnung des Menschen mit dem Absolut erfolgte.”10 Sie stehen an den Wegen und an den Scheidewegen, zwischen den Bebauungen oder außerhalb der Ortsgrenzen. Oft werden sie an den Grenzen der Dörfer von zwei oder vier Seiten aufgestellt. In manchen Gemeinschaften hat man die Verstorbenen gemeinsam aus dem Haus getragen, bevor sie in die Kirche und auf den Friedhof gebracht wurden - bis zum Kreuz wurde der Sarg mit dem Wagen befördert, und ab dem Kreuz wurde der Sarg von den Trauernden getragen11. Die Bildstöcke wurden entlang der Wege, die innerhalb der Dörfer verliefen, aufgestellt. Sie haben die Grenzen mit der wichtigsten Stelle der Siedelung verbunden. In den Ortschaften wurden dabei auch keine zufälligen Stellen gewählt. Es waren Kreuzungen, Ausfahrten, steile Straßenkurven, Brücken. Ein Beispiel für eine solche Situierung ist die Figur der Muttergottes mit Kind in Schömberg, die sich an der steilen Ausfahrt unweit des Flusses vor der Weggabelung befindet. Die Bildstöcke und Kreuze an den Grenzen zwischen den Ortschaften umschließen den internen sakralen Raum des Dorfes. Sie stehen an den Ausfahrtswegen. Die Grenzen werden zwischen dem vertrauten, bebauten Gebiet und dem unbekannten fremden Gebiet abgesteckt, das nach Meinung der ländlichen Bevölkerung von den außerirdischen Kräften und unerforschten Naturkräften beherrscht wird. Die Bildstöcke und Kreuze stecken dadurch oft die Grenzen der Pfarrgemeinde ab. Die an den Haupt- und Feldwegen aufgestellten Bildstöcke und Kreuze galten als Orientierungszeichen im Gelände - als Wegweiser für Bewohner und Reisende. Als eine Art Wegweiser kann auch das am Feldweg zwischen Trautliebersdorf und Kindelsdorf, Reichhennersdorf und Grüssau situierte Kreuz betrachtet werden. Eine besondere Rolle spielten die Objekte der sakralen Kleinarchitektur, die an den Waldwegen aufgestellt wurden. Der Wald war nach dem Volksglauben ein gefährlicher, unbekannter, von Dämonen und bösen Mächten beherrschter Bereich. Die Holz- oder Steinkreuze wurden in den Wäldern aufgestellt. Populär waren die sog. Kistenkapellen, die man auf die Bäume hängte. Die Wahl des Baums, an denen die Kiste oder das Brett mit dem religiösen Bildnis aufgehängt wurde, war auch nicht zufällig. Die Kapellen und Kreuze hat man an den prächtigsten Bäumen aufgehängt. Meistens waren es Kiefern, die am Waldrand wuchsen. Die Kapelle „heiligte” den gewählten Baum, indem er zum integralen Teil des Kultobjektes erhoben wurde. Das garantierte dem Baum für ewiges 10

E. Berendt, Przydrożna i podniebna. Sakralna sztuka ludowa Ziemi Kłodzkiej XVIII-XX, Wrocław 2001, S. 5 A. Chętnik, Krzyże i kapliczki kurpiowskie, Polska Sztuka Ludowa, PAN-Instytut Sztuki, XXXI, 1977, Nr. 1

11

73


Leben. Man hat ihn niemals abgeholzt, er hatte das Recht zu verrotten und zu vermodern. Die Kapelle wurde dann an einem anderen, starken Baum angebracht12. Errichtet wurden die Bildstöcke auch an den Gräbern der im Wald beerdigten Menschen, an den Quellen, die die Bezeichnung der „wunderbaren” erlangten, sowie an den Orten der Offenbarungen. An dem von Liebau nach Schömberg führenden Weg lohnt es sich am Kreuz auf dem steinernen Sockel anzuhalten, neben dem es eine ausgekleidete Quelle mit dem angeblich heilenden Wasser gibt. In dem Landeshuter Kessel findet man an den Waldwegen meistens steinerne Sockel, die mit gusseisernem Kreuzen bekrönt sind (zwischen Erlendorf und Görtelsdorf, Schömberg und Liebau). Die einzige Kistenkapelle an dem Baum blieb am Waldrand, am Weg, der von Schömberg nach Friedland führt, erhalten. Zwischen den Feldern, auf den Feldrainen und Wiesen stellte man die Kreuze und Bildstöcke, welche die Grenzen zwischen den Eigentümern der Grundstücke absteckten, auf. Manche Objekte, die zwischen den Feldern und Brachland standen, waren früher Wegstöcke. Heutzutage gibt es von den ehemaligen Wanderwegen keine Spur mehr. Viele dieser Objekte der sakralen Kleinarchitektur wurden auf den Anhöhen und Erhebungen errichtet. Dadurch sollte das Gefühl eines näheren Kontakts mit den himmlischen Kräften, ein kürzerer Kommunikationsweges zu Gott sichergestellt werden. Man wählte Orte, welche die Kontemplation und das stille Gebet fördern, die schön von der Natur umgeben sind. Dadurch konnte der Mensch sich leichter von den alltäglichen, irdischen Sorgen befreien. Als Andenken an den Märtyrertod von Johannes Nepomuk wurden figurative Darstellungen des tschechischen Heiligen an Flüssen, Teichen und anderen Gewässern meistens auf den Brücken und an den Deichen - aufgestellt. Eine besondere Rolle bei der Platzierung der Kreuze, Bildstöcke sowie Figuren in der Landschaft spielen die Bäume. Hohe Bäume hatten besondere Mediationseigenschaften und galten als Vermittelter zwischen der Erde und dem Weltall. Die Verbindung der Gottheit mit dem Baum erscheint als eines der wesentlicheren Motive in den meisten Religionen13. Es kommt oft vor, dass das Objekt der sakralen Kleinarchitektur unter dem Baum oder zwischen den Bäumen steht. Es wird meistens von langlebigen Linden, Eichen, Kastanienbäumen, Ahorne umgeben oder es wird von den von menschlicher Hand gepflanzten Hagebutten, Fliedersträuchern, Schneebeeren oder wilden Rosen umzingelt. 12

W. Załeski, Kapliczki błagalne i święte sosny z okolic Supraśla, Polska Sztuka Ludowa, Polnische Akademie der Wissenschaften (poln. PAN) – Institut für Kunst,XLII, Nr. 3,S.188 13 E. Berendt, op. cit., S.71

74


Kreuze und Gehöftskapellen Hinsichtlich der Wahl des Ortes stellen die Kreuze und Gehöftskapellen auf dem erforschten Gebiet die zahlreichste Gruppe dar. Durch die Situierung an der Grenze des Gehöfts legen sie den kleinsten sakralen Raum fest, der sich im Inneren des Haushaltes befindet. Sie sind mit der Frontseite zum Eingang auf das Privatgelände gerichtet sowie zum Weg, der gleich am Zaun des Grundstücks verlief. Es sind private Stiftungen der örtlichen Christen. Oft sind sie mit einer Inskription, welche über die Stifter, über die Entstehungszeit und seltener über den Entstehungsgrund informiert, versehen. Errichtet aus unterschiedlichen, uns heute unbekannten Gründen sind sie eine wahre Manifestierung der Frömmigkeit. Aufgestellt zur Ehre Gottes zeugen sie von der Zugehörigkeit der Bewohner der Gehöfte zur katholischen Gesellschaft. Die Mehrheit der Gehöftskreuze und Bildstöcke wurde in der 2. Hälfte des 19. Jahrhunderts - also schon nach der Säkularisation des Ordens von Grüssau im Jahre 1810 - gestiftet. Im Laufe der Jahre änderten sich die Orte um die Objekte der sakralen Kleinarchitektur herum. Es verschwanden die früheren Wege, es entstanden neue Verkehrswege, die Siedlungen wurden ausgebaut (die Kreuze und Bildstöcke, die von Grundsatz her an den Grenzen standen, befanden sich nun innerhalb der Ortschaften). In der Umgebung der Kreuze und der Bildstöcke entstanden Gebäude. Nach dem Abriss der alten Häuser standen nun manche Objekte am Wegrand, obwohl sie ursprünglich auf dem Gebiet der Bauernhöfe gestanden hatten. Auf manchen Gebieten stehen diese Objekte sehr eng aneinander, aber sie haben nichts von ihrer Einzigartigkeit und Magie eingebüßt. Viele Objekte existieren heute nicht mehr. Es blieben nur die Orte erhalten, die früher als wundersam und besonders bezeichnet wurden. Man soll sie in Erinnerung behalten, denn in ihnen konzentrierte sich die Heiligkeit, Energie und Kraft. Sie sind eine Spur, ein Andenken an große Frömmigkeit der örtlichen Bevölkerung.

INTENTIONEN ZUR AUFSTELLUNG DER OBJEKTE

„Die Bildstöcke sind auf dem Lande etwas so Natürliches, dass man sogar über die Ursache ihrer Entstehung nicht nachdenkt. Es gibt sie, weil es sie gab - so wie die Bäume, die Erde und die Wolken am Himmel“14.

14

T. Seweryn, kapliczki i krzyże przydrożne w Polsce, Warszawa 1958, S.66

75


Es ist schwierig, die Fragen über die Gründe für die Errichtung von Objekten der sakralen Kleinarchitektur zu beantworten. Frühere barocke Bildstöcke und Wegfiguren sind mit den Aktivitäten der katholischen Kirche während der Gegenreformation verbunden. Monumentale Mariensäulen und Skulpturen mit der Darstellung der Heiligen entstanden auf die Initiative des Klosters von Grüssau. Sie sind Beispiele für verschiedene Arten der ideologischen Einwirkung in den Orten, die dem einfachen Menschen nahe sind. Im Artikel „Die Steinskulptur in Orava”, der Forschungen in diesem Bereich enthält, weist Jiri Langer auf die psychologischen Aspekte und die Notwendigkeit der Annährung der Barockkunst zum ländlichen Milieu hin.15 Die Offensive der Gegenreformation und die Verbreitung der Heiligenverehrung unter der Dorfbevölkerung brachten die Errichtung der Anlagen und der einzelnen Bildstöcke, Kalvarienberge, Prozessionswege und Figurenheiligen mit sich. Die Frömmigkeit der Bevölkerung in ländlichen Gebieten kam aus unterschiedlichen Gründen zum Vorschein. Die Bildstöcke und Kreuze erschienen in den Orten der Begegnung von Mensch und Gott. Der Grund für die Errichtung der Kapelle konnte die Offenbarung oder die Heilung gewesen sein. Im Fall der Offenbarungen entstanden die Bildstöcke meistens an den Orten der Erscheinung der Muttergottes. Im Landeshuter Land wurde ein solches Motiv für die Errichtung der Kapelle nicht nachgewiesen. Die Kreuze und Bildstöcke stellte man aus der Dankbarkeit für die Heilung und die göttliche Gnade auf. Man dankte auch für die Lebensrettung sowie für die Rettung vor Tod und Krankheit. Als Zeitpunkt der Begegnung von Mensch und Gott gilt der Tod. Zahlreiche Kreuze und Bildstöcke wurden an den Orten des Todes, besonders bei plötzlichem Tod wie z.B. bei Mord, Unglücksfall, Blitzschlag oder Selbstmord, errichtet. Sie hatten den Zweck, den Ort des Todes zu heiligen und sündhaften oder verdammten Seelen den Weg zur ewigen Ruhe zu erleichtern. Aus Gründen, die zu dieser Gruppe zu zählen sind, entstanden auch Bußkapellen, die an die vergangenen Verbrechen und Tragödien erinnerten. Es sind Denkmäler des mittelalterlichen Rechts, nach dem der Verbrecher (hier den Mörder) in Form zahlreicher Genugtuungen zugunsten der Familie des Opfers sowie mit der Verpflichtung zur Aufstellung des Kreuzes (das sog. Versöhnungskreuz) oder einer Bußkapelle bestraft wurde. Obwohl viele Kunstdenkmäler des früheren Strafrechts (10 Versöhnungskreuze, ein richterlicher Tisch in Trautliebersdorf, ein Pranger) auf 15

Der Verfasser berücksichtigt besonders die Möglichkeit der Stiftung und Errichtung der Kultobjekte durch die Dorfbevölkerung. Dadurch kam es zur Annäherung an die privilegierten Schichten sowie zur Gewinnung der Stifter von Kapellen, Kreuzen, Steinpfählen und der kirchlichen Ausstattung durch die Kirche.

76


dem Gebiet des Landeshuter Landes zu finden sind, blieb jedoch keine Bußkapelle erhalten16. Den alten Volksmärchen zufolge irrten an den Feldbildstöcken die Seelen der Kinder, die von bösen Müttern ermordet und am Kreuz oder an einem Bildstock beerdigt wurden17. An den Kreuzen und Bildstöcken ruhten Soldaten, die im Kampf gefallen sind sowie die Opfer der Epidemien, Seuchen, die meistens an der Pest, Cholera oder Blattern verstarben. In manchen Regionen Polens verbreitetet sich auch der Brauch des Vertreibens von Krankheit aus den Gehöften durch das Aufhängen auf den Kreuzen und Figuren der Kleidung kranker Kinder, und vor dem 2. Weltkrieg hängte man zu diesem Zweck Leinenstreifen und Bänder auf. Heute hängt man bunte Bänder und Schärpen ausschließlich als Schmuck18 auf. Böse Mächte und Dämonen wurden vertrieben, indem man das Kreuz oder den Bildstock aufstellte. Eine besondere Bedeutung kam ihnen in den Wäldern zu, wo es nach der Überzeugung der ländlichen Bevölkerung gegeistert hat. Die Danksagungsbildstöcke stellte man auch an Orten, die an wichtige Ereignisse in der Geschichte der Heimat sowie der ländlichen Gemeinschaft erinnern sollten, auf. Sie galten als Dank für die Rückkehr aus dem Krieg oder Geburt des Kindes, als Andenken an die Besuche der kirchlichen Würdenträger. Sie erschienen auch anlässlich der Beendigung eines Bauvorhabens z.B. Errichtung eines Weges. Unter den Bildstöcken findet man auch Bittkapellen, die als beim Gebet für eine konkrete Intention gebaut wurden. Die Motive deren Entstehung stehen mit den Bitten um den Schutz vor Krankheit und Unglück zusammen. Eine besondere Bedeutung erlangten sie während der Naturkatastrophen, Missernten, Massenerkrankungen. Massenhaft errichtete man die Bittkapellen für die verstorbenen Angehörigen. An ihnen wurde um die Erlösung der Seele und die ewige Ruhe gebeten. Das ist wie die Erinnerungen,… wie das Allerseelen am Grabe,… damit es der Seele leichter wird. So dass die Seele dadurch schneller ins Paradies findet.19 Eine besondere Bedeutung in der Frömmigkeit der Dorfbevölkerung hatte die Verehrung von Heiligen und Schutzpatronen. Typisch für das polnisch-tschechische Grenzland waren die Bilder des Johannes Nepomuk. Man stellte sie auf, um den Schutz vor Flüssen, Seen und Teichen zu gewährleisten. Man glaubte, dass die Anwesenheit der Figur des Heiligen an den Gewässern die Menschen vor Hochwasser, Überschwem16

D. Wojtucki, S. Zobniów, Pomniki dawnego prawa karnego na pograniczu polsko-czeskim, Wrocław 2007 N. Budzyńska, Modlitwy ludu polskiego, Przewodnik katolicki 18 L. Żmijewski, Tym, którzy tędy przechodzą, Zeszyt Starachowicki Nr. 9/25/2002, Towarzystwo Przyjaciół Starachowic, Starachowice, 2002 19 Gespräch mit W. Tur 1973, während der Forschungen von W. Załęski, W. Załęski, op. cit., S.187 17

77


mungen, Überflutungen und Ertrinken bewahren wird20. Die Figuren und Bildstöcke mit dem Hl. Florian sollten für das Ausbleiben der mit dem Feuer zusammenhängenden Katastrophen wie Brände oder Brandstiftungen garantieren. Der Heilige Rochus war der bekannte Beschützer vor Infektionskrankheiten, Seuchen, Bedrohung von Epidemien. An den Hl. Antonius betete man für Arme, um das Vermögen vor Dieben und dem Verlust zu schützen sowie um die Hilfe in der Widerfindung einer Sache zu erhalten. Die Bildstöcke und Figuren der Schutzpatronen von bestimmten Ortschaften sowie der gesellschaftlichen oder beruflichen Gruppen kommen ebenfalls vor. In den bergmännischen Siedlungen können wir uns oft das Bildnis der Hl. Barbara - der Schutzpatronin der Bergleute ansehen. Auf Initiative der großen kirchlichen Zentren verbreitete sich die Verehrung von Heiligen, die für die jeweilige Region und die vor Ort tätigen religiösen Ordensgemeinschaften charakteristisch sind. Unter den Objekten der sakralen Kleinarchitektur beobachtet man in der Gegend von Grüssau die Präsenz der Figuren der Hl. Anna, des Hl. Josef, der Hl. Hedwig. Die deutliche Tendenz der Errichtung von Kreuzen und Bildstöcken durch private Stifter (seltener durch Stiftergruppen) und Besitzer der Ländereien zeugt vom ungeschwächten Glauben und der Manifestation ihrer Frömmigkeit. Aufgestellt in so einer beträchtlichen Anzahl und bei fast jedem Gehöft sind sie neben dem aufrichtigen Glaubensbekenntnis der Ausdruck eines seit der ersten Hälfte des 19. bis zum Beginn des 20. Jahrhunderts herrschenden gesellschaftlichen Trends. Nicht nur spiegelten sie die christlichen Werte und die Zugehörigkeit der Familie zur katholischen Kirche wieder, sondern sie waren durch ihre künstlerischen Werte eine eigentliche Verzierung des Anwesens. Eine wichtige Rolle im religiösen Leben ländlicher Gemeinschaften spielten die Hauskapellen in Form von kleinen gemauerten, überdachten Gebäuden. Sie entstanden für Gläubige und Wallfahrer, damit in diese hineingehen und ein Gebet in der Stille sprechen konnten. Im Innenraum wurden die Heiligen Messen sowie Andachten in den Monaten Mai, Juni und Oktober abgehalten. Die Kapellen waren auch ein Aufenthaltsort der Einsiedler. Besonders wichtig waren die Kapellen in den Ortschaften ohne eigene Kirche. Manche Kapellen waren mit Glocken und Glöckchen ausgestattet. Im Grenzland von Bad Kudowa und Nachod treten die typischen Formen der kleinen Glockentürme auf. Der Klang der Glocke verkündete den Tod eines Dorfbewohners oder den Besuch des Pfarrers beim Kranken. Die Glocken riefen auch zum Kirchgang. Außerdem sollten die Glockenschläge „Donner und böse Geister” (die sog. Donnerglocken)21 vertreiben. 20

L. Szołdrowska, J. Liszkowski, Kult św. Jana Nepomucena w fotografii, historii i legendzie na pograniczu polskoczeskim, Kamienna Góra 2005 21 T. Fitych, Boże Młyny. Krzyże i kapliczki na pograniczu kudowsko- nachodzkim, Kudowa Zdrój, 2009, S.45

78


Neue Bildstöcke, die von den nach 1945 in Niederschlesien ankommenden Ansiedlern gebaut wurden, waren ein kulturell – religiöser Akzent, den es auch ihrem ehemaligen Wohnort gab. Bei der Aufstellung der Bildstöcke und Kreuze im 20. Jh. Werden auch patriotische Intentionen, Manifestation der Verbundenheit mit der Region sowie Akzentuierung des polnischen Charakters dieser Gebiete zum Ausdruck gebracht. Bei zahlreichen, unterschiedlichen Funktionen der Denkmäler der sakralen Kleinarchitektur ist es von größter Bedeutung, dass jedes Kreuz, jede Figur oder Kapelle eine Einladung zum Gebet sein soll. Jedes Objekt veranlasst für eine Weile zum Nachdenken über die Welt und Vergänglichkeit. Es ist ein Andenken an die Religiosität der Einwohner.

ENTSTEHUNGSZEIT DER DENKMÄLER Die Landschaft eines jeden Dorfes ist ein Dokument, in dem die Geschichte des jeweiligen Ortes festgehalten wird. Es ist eine wahre Geschichtsstunde. Die Landschaft spiegelt die Fülle der Aktivität des Menschen von den frühesten Zeiten bis zur Gegenwart wieder. Sie ist eine Komposition, deren Urheber nicht nur die Menschen sondern auch die Natur beteiligt sind22. Die Bildstöcke passen sich in die Landschaft der kleinen Orte. Sie gelten für Geschichtsforscher, Ethnographen und Kulturanthropologen als wertvolle Bestandteile der Kultur. Die Hauskapellen und Bildstöcke errichtete man vom Mittelalter an (und sogar in den fernen heidnischen Zeiten, als sie den damaligen Kulten dienten) bis zur Gegenwart. Aus der Zeit des Mittelalters stammen die ältesten Kunstdenkmäler der sakralen Kleinarchitektur, z.B. die Bußkapellen, die man im Glatzer Kessel finden kann. Im Mittelalter stellte man auch Holzkreuze auf. Der Autor eines Beitrages zum Thema der Kreuze in der Gegend von Starachowice datiert den Beginn der Aufstellung der Kreuze an den Wegen und in den öffentlichen Orten auf die Zeit der Herrschaft von Konstantin dem Großen23. Er beruft sich auf folgende Worte des Hl. Johannes Chrisostomos: „Das Zeichen des allgemeinen Fluches, das Zeichen der schwersten und schändlichsten Strafe wurde zum Objekt der allgemeinen Sehnsucht und Liebe. Man sieht es früher triumphierend, es befindet sich auf den Häusern, auf den Dächern, in den Wäldern, Städten und Dörfern, auf den Märkten, Landstraßen, Wüsten, auf den Bergen und in den Tälern, auf dem Meer und auf den Schiffen24. 22

P.Chilik, Aby na wsi było ładniej, Fundacja Wspomagania Wsi, Warszawa 2008, S.9 L. Żmijewski, op. cit., S.11 24 Encyklopedia Powszechna, Band XVI, Warszawa, 1864, S.265 23

79


Die Form der Säule mit der skulptierten Figur des Heiligen erschien schon im 17. Jahrhundert. Niederschlesische Figuren erschienen massenhaft im 18. sowie zu Beginn des 19. Jahrhunderts. Es gibt aber deutliche Unterschiede zwischen den mit Prunk skulptierten, riesigen Figuren aus der Barockzeit und den Abbildungen der Heiligen mit kleinen Ausmaßen auf hohen Säulen im 19. Jh. und zu Beginn des 20. Jahrhunderts. Beim ersten Anblick kann man die zeitgenössischen Bilder trotz des Fehlens der typischen Eigenschaften wieder erkennen. Henryka Wesołowska unterscheidet in ihrem Artikel, der den niederschlesischen Bildstöcken im geschichtlichen Aspekt gewidmeten wurde, zwischen diesen, die bis 1945 errichtet, und jenen, die nach dem 2. Weltkrieg aufgestellt wurden25. Es handelt sich dabei um eine allgemeine Aufteilung, der man allerdings allein die Bildstöcke ohne weiteres unterziehen kann. Bei der Behandlung anderer Objekte scheint eine genauere geschichtliche Analyse notwendig zu sein. Es sind nämlich erhebliche Unterschiede zwischen den Kreuzen sowie Figuren ersichtlich. Daran sind die für die Architektur jedes folgenden Jahrhunderts charakteristische Eigenschaften zu erkennen. Die zahlreichste Gruppe im Landeshuter Land bilden die Bildstöcke, Kreuze und ältere Figuren, die aus dem 18. sowie 19. Jahrhundert stammen. Die Mehrheit der steinernen Wegkreuze stammt aus dem 19. Jahrhundert. Die Holzkreuze sind hingegen das Werk der Gläubigen aus dem 20. und 21. Jahrhundert. Die Steinkreuze aus dem neunzehnten Jahrhundert unterscheiden sich etwas von den Kreuzen vom Anfang des 20. Jahrhunderts. Die zweite Gruppe umfasst meistens kleinere Objekte, und das Kreuz ist auf einem breiteren Sockel gesetzt. Die Denkmäler sind leider nicht in ihrer ursprünglichen Form erhalten geblieben. Es kommt oft vor, dass eines der Elemente des Objektes viel später eingearbeitet wurde. Das passiert meistens bei den Kreuzen. Aufgrund der klimatischen Bedingungen oder der zerstörerischen Aktivität des Menschen unterliegt gewöhnlich der obere Teil - das Kreuz - der Beschädigung (seltener ist es der Sockel). Man kann also aus Holz, Grabsteingranit oder Terrazzo im Nachhinein gefertigten Kreuze oder Fragmente der Sockel sehen. Sie ersetzen die originalen Teile. Ähnlich passiert es im Fall der Objekte, die unterschiedliche Arten der Nischen aufweisen. Das Bild oder die Statuette, die sich im Inneren befanden, wurden zerstört oder gestohlen, deshalb versucht die Bevölkerung, die diese Denkmäler betreut, die Kapelle oder den Sockel des Kreuzes mit einer Reproduktion des Gemäldes oder mit einer anderen kleinen Statuette zu schmücken.

H. Wesołowska, Dolnośląskie kapliczki przydrożne, [in:] Śląski Labirynt Krajoznawczy, Wrocław 1993, Heft 5, S. 111. 25

80


FORMEN DER SAKRALEN KLEINARCHITEKTUR. KLASSIFIZIERUNG

Eine der schwierigsten Aufgaben ist die klassifizierende Aufteilung der Denkmäler der sakralen Kleinarchitektur. Jede Kapelle weist viele individuelle Züge auf. Aufgrund der gemeinsamen Eigenschaften kann man eine schematische Klassifizierung der Bildstöcke, Figuren und Kreuze erstellen. Viele Forscher der sakralen Architektur hatten den Versuch unternommen, Dutzende Arten der Bildstöcke auszugliedern. Diese Ausgliederungen unterscheiden sich wenig voneinander. Sie wurden in der Anlehnung an die dominierenden architektonischen Züge eines jeden Objektes sowie die Art seiner Platzierung durchgeführt. Tadeusz Seweryn begann in der bahnbrechenden Bearbeitung zum Thema der Kreuze und Bildstöcke mit einer Einführungsklassifizierung der beschriebenen Kunstdenkmäler26. Die Typologie der Bildstöcke, die von den Wissenschaftlern und Freunden dieses Themas vorgenommen wurde, weist wenige Unterschiede und zwar je nach der Region, in der diese Denkmäler vorkommen, auf. Für die Aufteilung der Denkmäler der sakralen Kleinarchitektur im Landkreis Landeshut erweisen sich die Forschungen und Bestandsaufnahmen, die auf dem Gebiet Niederschlesiens, im polnisch-tschechischen Grenzbereich durchgeführt wurden, von besonderer Bedeutung. Henryka Wesołowska stellt in einem Artikel zum Kulturerbe Niederschlesiens fest, dass es eine riesige Verschiedenheit der Bildstöcke hinsichtlich der Form gebe. Wenn man das Material berücksichtigt, aus dem sie hergestellt wurden, unterscheidet man: Holzbildstöcke, im Stein gemeißelte Bildstöcke und gemauerte Bildstöcke. Hinsichtlich der Form kann man sie allgemein in Heiligenhäuschen, Pfeiler-, Haus-, Grottenkapellen unterteilen27. Diese Aufteilung schöpft die Charakteristik der Kapellen nicht aus. Sie umfasst auch Figuren, Kreuze und Sockel nicht. Wir begegnen oft dem Begriff „oberirdische Kapelle”. Unter Berücksichtigung dieser Bezeichnung werden die sakralen Objekte folgenderweise aufgeteilt: in jene, die unmittelbar auf dem Grund und Boden (oberirdisch) stehen, aufgestellt auf dem Pfeiler (Pfahl), aufgehängt an der Wand oder am Baum (hängende Kapellen, Heiligenhäuschen) sowie in Nischenkapellen – Bildnisse, die in den Nischen der Häuser oder Baumhöhlen angebracht werden. Er ist nicht einfach, die Denkmäler auf Grundlage dieser Aufteilung zu charakterisieren. Eine Pfeilerkapelle wird zur oberirdischen Kapelle, weil der Pfahl, manchmal auch der Baum, sehr oft als fester Bestandteil des ganzen Objektes angesehen werden. Diese Aufteilung besagt auch nicht viel über die verschiedenen Typen innerhalb jeder von diesen Arten. Zum vollständigen Erforschen 26

T. Seweryn, op. cit. H. Wesołowska, op. cit., S.112

27

81


der Architektur sollte man auf eine mehr ausgebaute typologische Beschreibung zurückgreifen. Hauskapellen sind kleine gemauerte Bauwerke aus Ziegeln, Stein oder Holz. Sie werden meistens auf dem quadratischen oder rechteckigen Grundriss, seltener auf dem eines Vielecks oder Kreises, gebaut. Bedeckt werden sie mit Giebel- oder Walmdach. Man kann auch Kapellen mit einem Flachdach finden, obwohl es sehr selten der Fall ist. Das Dach war ursprünglich mit Dachschindel oder mit der Grasnarbe bedeckt. Im Laufe der Zeit begann man Blech oder Pappe für die Überdachung einzusetzen. Die Spitze wurde mit einem kleinen Dachreiter mit Glocke oder Kreuz geschmückt. Die Hauskapellen erfüllten die Rolle eines kleinen Tempels. Im Inneren befand sich ein Altar sowie Bänkchen für die Teilnehmer am Gottesdienst. Die einzigen Verzierungen waren fantasievolle Gesimse, Pilaster und Säulen. Auf seitlichen Wänden des Bauwerkes wurden Fenster eingebaut. Den Innenraum verschloss man mit Holztür mit dekorativen Beschlägen. Die gemauerten Kapellen wurden von außen verputzt, der Innenraum getüncht oder gestrichen. Pfeilerkapellen ist es schwierig, eindeutig zu charakterisieren. Das Hauptelement ist ein Steinpfeiler oder eine Holzbohle. Auf der Spitze oder in den Nischen platzierte man eine religiöse Darstellung in Form von Figuren, Bildern oder Reliefs. Die Säule steht unmittelbar auf der Erde oder auf einem Stein- bzw. Betonsockel. Die Pfeilerkapellen enden oft in einem großen, kubischen Block, an dessen Wänden oder flachen Nischen Reliefs oder Bilder platziert wurden. Das Ganze ist mit einem kleinen Giebeldach mit kleinem Neigungswinkel bedeckt. Unter den Kapellen gibt es auch die Form eines mehrstufigen Steinpfahls (Stockwerke mit einem unmittelbaren oder Verwerfungssystem), der mit Nischen mit Skulpturen, Basreliefs, Inskriptionen verziert ist. Weniger beliebt ist der Typ der Pfeiler- und Hauskapellen, bestehend aus einem sehr großem Pfahl oder Säule mit einer großen Nische, die einen Altar oder eine große figurative Skulptur aufnehmen konnte28. Zur Gruppe der Pfeilerkapellen rechne ich auch die Laternenkapellen. Sie haben die Gestallt einer schlanken Säule oder eines Obelisken. Sie werden nach oben immer breiter und von dem sog. geöffneten Lichtgehäuse mit einem freien Raum zwischen den verbundenen kleinen Säulen, dem Grund und einem kleinen Dach abgeschlossen. Die ersten Kapellen dieser Art waren die gotischen Totenleuchten, die vor den Kirchen, an Kreuzungen und an Wegen die in die Krankenhäuser bzw. zum Friedhof führten, aufgestellt wurden29. Heiligenhäuschen - wegen der Form werden sie auch Kistenkapellen genannt. Sehr populär in den Regionen, wo sich die volkstümliche Bildhauerei und die dekorati28

www. zabytkisakralne.pl – Detaillierte und vollständige Analyse der Säulenkapellen sowie der Informationen über den Typ der Pfeiler- und Hauskapellen ist in der Bearbeitung Warzyckie kapliczki, Schulzentrum in Warzyce enthalten. 29 E.Fryś, A.Iracka, M.Prokopek, Sztuka ludowa w Polsce, Arkady, Warszawa, 1988, S.179

82


ve Holzschnitzerei entwickelt haben. Sie haben die Form einer flachen, verglasten oder offenen Kiste mit unterschiedlichen Abmessungen, einem Bild oder einer Skulptur in der Mitte. Sie kommen meistens in einer rechteckigen Form mit einem scharfen oder halbrunden Abschluss. Die Seiten-, Rück- und Unterwände sind aus Brettchen erstellt, von der Front ist das Häuschen offen bzw. geschlossen mit einer Scheibe oder verglasten Türchen. Im Inneren befindet sich eine Holzskulptur, ein Basrelief, ein Heiligenbild. Heiligenhäuschen wurden an Kreuzen, Bäumen, Hauswänden aufgehängt. Zu den Häuschen, die an Bäumen und Pfählen aufgehängt wurden, zählte man auch Bildstöcke, die aus einem Holzstück geschnitzt, als Reliefs erarbeitet wurden, oder auch in Form von flachen Holztafeln mit einem geschnitztem Kreuz und einer Intention. Kreuze und Figuren – Nach Ansicht vieler Forscher sollte man sie zu der Gruppe der sog. Sockelkapellen rechnen. Der dominierende Teil ist ein Stein-, Holz- oder Betonsockel, der mit Basreliefs, Reliefs, Inskriptionen verziert ist. Auf der Spitze wurde ein Kreuz, eine Figur oder eine Gruppe von Skulpturen angebracht. Präziser erweist sich jedoch, Kreuze oder Figuren separat zu betrachten. Die Kreuze sind meistens aus Holz, Metall oder Stein gefertigt. Man setzte sie unmittelbar in die Erde oder auf den Sockel auf. Die Proportionen zwischen der Größe des Kreuzes und dem Sockel waren unterschiedlich. Die Sockel enthielten Nischen unterschiedlicher Tiefe für die figurative Darstellung eines Heiligen, für ein Basrelief, das religiöse Szenen darstellt oder ein für Gemälde. Die seitlichen Wände des Sockels enthielten Skulpturen oder Zeichnungen mit Gestalten der Heiligen, Bibelszenen sowie mit pflanzlichen und geometrischen Motiven. Bei hohen Sockeln gibt es ein aus dem Metall oder Stein angefertigtes Kreuz. Fantasievolle Gussformen und geschmiedete Kreuze sind interessante Beispiele der damaligen Metallplastik. An den Wegen und Plätzen kann man hohe einfache Kreuze finden, die aus zwei großen Holzstücken zusammengesetzt bzw. aus miteinander zusammengeschweißten Metallstäben oder –Metallrohren gefertigt wurden. Auf deren Armen wurde das Bildnis des aus dem Feinblech ausgeschnittenen Christus des Gekreuzigten aufgehängt. Das Kreuz ist mit vertikal ausgeschnittenen Stiftungs- und Gedenkinschriften bedeckt. Wegfiguren – das sind figurative Darstellungen der Heiligen, vollplastische Statuen der Muttergottes oder von Christus. Sie entstanden aus Holz oder Stein, seltener findet man Gussstücke aus Gips. Die Figuren stehen niemals unmittelbar auf der Erde. Sie werden auf den Säulen oder auf den Sockeln aufgestellt. Die grundsätzlich sehr hohen Säulen werden auf dem Quadersockel und der mehrstufigen Untermauerung aufgestellt. Entlang werden die Kehlen geführt, die Säule wird von verzierten Ringen umschlossen, auf dem Schaft werden Pflanzen-, Blumendekorationen gemalt. Die Figuren auf dem Sockel sind gewöhnlich sehr groß. Der Sockel ist mit Inskriptionen versehen. Das Datum oder ein Fragment eines Gebets zum Ehren des Heiligen sind in Holz oder 83


Stein eingraviert. Statuen auf den Säulen und Sockeln weisen oft Merkmale der Volkskunst auf. Es sind auch echte, barocke Skulpturen zu finden, die in den Werkstätten erfahrener Künstler entstanden. Als Quelle der Muster dienten Preislisten und Schablonen der europäischen Werkstätten, die sich mit den Devotionalien im weiteren Sinne beschäftigten. Kataloge sowie Werbedrucke wurden zu einer wertvollen Schatztruhe für Kopisten der religiösen Bilder30. Roman Reinfuss schildert die Werkstatt Insam – Prinoth als ein Unternehmen, das weitreichend tätig war und nach dem Geschmack eines durchschnittlichen Kunden herstellte. Der Gegenstand der Produktion waren Bilder von Christus, der Muttergottes sowie von anderen Heiligen in korrekten Proportionen, in Bewegung, in Gewändern mit sorgfältig modellierten Kleidungsfalten, mit klassisch schönen Gesichtern und ohne den seltsamen Gesichtsausdruck31. Das Besondere an der schlesischen Kunst waren ikonographische Darstellungen in den deutschen Preislisten, die Muster der bei der Errichtung der Wegfiguren, der Grabdenkmäler genutzten Steinskulpturen enthielten. In einem der Handwerksproduktion von Devotionalien gewidmeten Artikel erwähnt Reinfuss einige deutsche Werkstätten, wobei er auch die Schablonenkarten (vom Königlichen Mayer Betrieb in München, Schablonenkarten aus Stuttgart) der unbekannten Hersteller präsentiert32. Die am meisten verbreiteten Typen der figurativen Darstellungen sind die Bildnisse der Muttergottes. An den schlesischen Wegen sind die großen Figuren der Maria mit dem Kind, der Unbefleckten Maria, der Schmerzleidenden Muttergottes zu finden. Viele örtliche Erscheinungsformen der Marienverehrung, die mit großen Pilgerzentren oder Marienwallfahrtsorten verbunden sind, veranschaulichen die Figuren der Muttergottes von Wartha, Albendorf, Altwilmsdorf. Vielfältig in ihrer Form weisen sie meistens typische Züge der Volkskunst, Form und Farbgestaltung auf. Der Kult um den Heiligen Johannes Nepomuk brachte in Tschechen und Schlesien viele diesem Heiligen geweihten Denkmäler an den schlesischen Wegen mit sich. Johannes Nepomuk, der wegen einer mutmaßlichen Verschwörung hinsichtlich der Weigerung, das Beichtgeheimnis preiszugeben, auf Befehl des Königs ermordete wurde, wurde im Jahre 1729 heilig gesprochen. Der Schutzpatron der guten Beichte schützt vor allem vor den durch das Wasser verursachten Unglücken. Seine Figuren stehen an den Flüssen, Seen, auf den Brücken. Es überwiegen große steinerne Skulpturen, die den Heiligen in der Kleidung eines Kanonikus mit den für die tschechischen Bildnisse typischen Attributen darstellen. Diese Darstellungsweise orientiert sich an der Bildsäule des Johannes Nepomuk auf der Prager Karlsbrücke. 30

1820 entstand der bekannteste Betrieb „Zakład dla sztuki kościelnej” der Firma Insam-Prinoth, der seine Herstellungsbetriebe in Sankt Urlich in Tirol sowie in Ortisei di Gardena in Lombardien hatte. 31 R. Reinfuss, Wpływ rzemieślniczej produkcji dewocyjnej na ludową rzeźbę w kamieniu, Polska Sztuka Ludowa, Institut für Kunst der Polnischen Akademie der Wissenschaften, XXXIII, 1977, Nr. 2, S.69 32 R. Reinfuss, op. cit., S.70

84


Der Heilige Antonius - Schutzpatron der Armen, Beschützer vor Dieben und Gehilfe beim Wiederauffinden der verlorenen Sachen - wurde in vielen figurativen Darstellungen verewigt. Auf Grund der vielen in Padua verbrachten Jahre wird er allgemein Antonius Patavinus oder Antonius von Padua genannt. Nach der Heiligsprechung von 1232 wurde er zu einer der wesentlichsten Figuren im Pantheon der Heiligen. Unter den auf den Säulen und Sockeln aufgestellten Figuren der Schutzheiligen begegnet man oft der Darstellung des Hl. Florian, des legendären römischen Märtyrers, der in voller Rüstung und mit einem Eimer Wasser abgebildet wird. Der Hl. Florian wird als Beschützer vor der vernichtenden Kraft des Feuers, Bränden und Brandstiftungen angerufen sowie gilt als Schutzpatron der Feuerwehrleute und der Hüttenarbeiter. In den Ortschaften, in denen sich der Bergbau entwickelte, findet man dagegen die Figuren der Hl. Barbara, der Schutzpatronin der Bergleute, der Artilleristen und der Pflegerin der Sterbenden sowie der Beschützerin vor Explosionen, Gewitter und Blitzen33. Andere figurative Darstellungen der Heiligen sind Skulpturen des Hl. Rochus, Hl. Hyazinthus, und Hl. Bernhard. Typisch für das Gebiet Niederschlesiens sind die Darstellungen der Heiligen, deren Verehrung sich auf Initiative der großen kirchlichen Zentren und Orden verbreitete. Zu diesen zählen beispielsweise Figuren der Hl. Anna, Hl. Josefs, Hl. Hedwigs. Weniger populäre Arten der Kapellen sind die Kapellen in Mauernvertiefungen und Nischen. Die Kapellen in Mauernvertiefungen haben die Form von nicht sehr tiefen bogenförmigen abgeschlossenen Öffnungen. Man hat sie in den Fassaden der Gebäude, Portalen, Einfahrtstoren, auf den Bauernhöfen ausgehöhlt. Ins Innere stellte man kleinere Statuetten, ein Basrelief oder ein Bild. Der nächste weniger populäre Typ der Kapellen sind die Grotten. Die Errichtung der Grotten ist vor allem mit der Marienverehrung verbunden. Sie haben die Aufgabe die wunderbare Grotte in Lourdes nachzuahmen.

TYPEN DER OBJEKTE DER SAKRALEN KLEINARCHITEKTUR IM LANDESHUTER LAND Pfeilerkapellen Die zahlreichsten Kapellen dieser Arte in Niederschlesien sind die Pfeilerkapellen. Sie kommen in zwei grundsätzlichen Hauptarten vor. Die eine Gruppe wird auch als Säulenkapellen bezeichnet und hat die Gestalt einer vierseitigen, quaderförmigen Ka33

L. Zmijewski, op. cit., S. 18

85


pelle. Der andere Gruppe tritt in der Gegend von Landeshut auf und umfasst sehr hohe Pfeilerkapellen34. Bei dieser Art treten gemauerte Kapellen aus Stein oder Ziegel auf. Sie unterscheiden sich untereinander in der Gestalt des Pfahldurchschnitts. In den Gemeinden Landeshut und Liebau gibt es nur wenige Objekte dieses Typs. Sie treten in zwei Hauptarten auf. Die erste hat die Gestalt einer breiten Säule oder eines Obelisken, der sich nach oben erweitert und in die sog. Laterne oder Häuschen mit Vertiefungen übergeht. Man nennt sie auch Säulenkapellen. Die Pfeilerkapellen des anderen Typs sind groß, viereckig, quaderförmig. Sie sind aus Ziegeln oder Steinen gemauert, verputzt und gestrichen. Sie wurden mit flachem oder steilem Dach bedeckt. Sie stammen aus dem 19. und 20. Jahrhundert. Die Charakteristik der Pfeiler- und Laternenkapellen auf dem Gebiet der Gemeinde Landeshut und Liebau weist auf die für den Bezirk Grüssau typischen architektonischen Lösungen hin. Es sind hohe oft 4 Meter erzielende Objekte aus Sandstein, die selten aus Ziegeln gebaut wurden. Als Unterbau dient eine flache mehrstufige Untermauerung und eine quadratische oder rechteckige Basis – der Sockel. Der Schaft der Konstruktion ist eine runde Säule oder ein Pfahl mit einem quadratischen oder rechteckigen Querschnitt, seltener in Form eines unförmigen Vielecks. Die Säulen sind von unterschiedlicher Höhe und an den Wänden wurden weder von Verzierungen noch von Inskriptionen geschmückt. Das einzige Projekt an der runden Säule ist die auf dem Hauptplatz in Grüssau gegenüber dem Eingang in den Klosterhof stehende Kapelle. Die Säule wurde mit flachen und auf der ganzen Länge des Schafts geführten Rillen verziert. Auf den Pfählen der Bildstöcke hat man einen steinernen kubischen „Würfel” platziert (es gibt auch quaderförmige Figuren). Die Front- sowie Seitenwände enthalten quadratische oder rechteckige Vertiefungen. In der tieferen oft bogenförmig abgeschlossenen Nische an der Frontwand wurde eine Holzstatuette oder ein Basrelief angebracht. Flache Öffnungen an zwei Seiten, manchmal auch im hinteren Bereich, dienten als Stellen für Heiligenbilder oder für Bilder mit religiösen Szenen. Die Nischen sind heute leer und in ganz wenigen befinden sich Statuetten der Muttergottes oder zeitgenössische Gipsdevotionalien. Als Beispiel kann die Pfeilerkapelle dienen, die am Feldweg von Reichhennersdorf nach Landeshut steht, deren Hauptnische mit einem Gipsbildnis mit der Darstellung der Pieta ausgestattet ist. An den seitlichen Wänden befanden sich die Bilder des Heiligen Herzens Jesu und des Unbefleckten Herzens der Heiligen Jungfrau Maria35. Im Innenraum der an dem Weg Richtung Neuen stehenden Kapelle in Grüssau gibt es eine Nische geschmückt mit einer gegenwärtigen Porzellanstatuette der Unbefleckten Muttergottes. In die quadratischen 34

H. Wesołowska, Dolnośląskie kapliczki przydrożne, [in:] Śląski Labirynt Krajoznawczy, Wrocław 1993, Heft 5, S. 111. 35 S.Książek, op. cit., S. 117.

86


Öffnungen der Kapelle wurden auf dem Platz in Grüssau vier Bilder: der Muttergottes von Grüssau, des Hl. Josef, der Hl. Anna und des Hl. Georg hineingestellt. Flache Nischen anderer Bildstöcke in Grüssau oder Lindenau stehen leer. Die Pfeilerkapellen sind im Ganzen verputzt, getüncht oder gestrichen. Sie wurden mit einem kleinen Flach, Giebel- oder Walmdach mit kleinem Neigungswinkel bedeckt. Dieses Dach ist mit Dachziegeln bedeckt oder aus Blech angefertigt. Es kommen auch die nicht mit Dach bedeckten Objekte, die mit einem dekorativen Gesims aus Stein bekrönt sind, vor. Auf der Spitze hat man ein geschmiedetes oder aus dem Blech ausgeschnittenes kleines Kreuz angebracht. Ein besonderes Beispiel der Pfeilerkapelle ist eine einzige Pfeilerkapelle an der Hauptstraße von Tschöpsdorf. Es handelt sich um ein nicht sehr hohes Steinmonolith mit einer halbrunden Nische im Oberteil. Die Kapelle ist ausnahmsweise nicht sehr hoch und mit kleinem Giebeldach aus Dachziegeln bedeckt. Es ist ein aus dem 19./20. Jahrhundert stammendes Kunstdenkmal. Weitere Kunstdenkmäler datieren wir auf das 19. Jahrhundert. Mit Ausnahme der in den Vertiefungen fehlenden Elemente blieben die Pfeilerobjekte der sakralen Kleinarchitektur in gutem Zustand erhalten und werden von der örtlichen Bevölkerung gepflegt - sie werden gestrichen, verputzt, getüncht sowie renoviert 36. Die Pfeilerkapellen sind in Grüssau, Trautliebersdorf, Lindenau, Reichhennersdorf sowie Tschöpsdorf zu finden. Ein einziges Beispiel der Laternenkapelle ist die Gehöftskapelle auf einer Säule in Kleinhennersdorf. In dem Garten am Haus Nr. 2 in Kleinhennersdorf steht dieses nicht sehr hohe Denkmal der sakralen Kleinarchitektur. Die Kapelle besteht aus einer massiven, kubischen Basis, einer breiten Säule sowie einem Giebelteil in Form einer Laterne. Am Sockel gibt es keine Inschriften. Die Säule ist nicht hoch und hat keine Verzierungen. Das Laternenteil war früher von vier Seiten verglast. In der Mitte befand sich zuerst die Statuette der Muttergottes und später die des Hl. Franziskus. Auf der Spitze befestigte man ein kleines gusseisernes Kruzifix. Durch die Präsenz des Kreuzes in dieser Gestalt kann man darauf schließen, dass das Objekt wahrscheinlich im 19. Jh. entstanden ist. Auf dem Gebiet des Landkreises Landeshut blieb bis zum heutigen Tag ein einziges Heiligenhäuschen erhalten, das an einem Baum hängt. Eine große Holzplatte mit einem kleinen steilen Dach hängte man an einem hohen Baum. Dieses Heiligenhäuschen befindet sich am Waldrand gegenüber den letzten Bebauungen in der Sądecka Strasse in Schömberg. 36

Die Säulenkapelle auf dem Hügel in Krzeszów an der Straße, die zur Kapelle der Hl. Anna führt, wurde 1992 gründlich saniert.

87


Hauskapellen Die Hauskapellen haben die Form von kleinen gemauerten und mit dem Dach bedeckten Gebäuden mit vier Wänden. Sie wurden auf einem rechteckigen oder quadratischen Grundriss mit der Fläche von mehreren Quadratmetern errichtet. Für die Errichtung wurden vor allem Ziegelsteine sowie Sandstein verwendet. Im Fall von älteren Objekten hat man diese zwei Materialien verbunden. Man kann Kapellen mit Holzelementen finden. Ein Beispiel eines Objektes, für dessen Errichtung Holz eingesetzt wurde, ist die in Schömberg in der Sądecka Str. errichtete Kapelle. Es ist eine Hauskapelle. In der Frontwand hat man Ein- oder Doppelflügeltüren eingesetzt, die mit dekorativen Beschlägen, Aushängeschildern, einem Schloss sowie einer Klinke ausgestattet sind. An den seitlichen Wänden gab es Fensteröffnungen, die mit weißem oder buntem Glas bzw. mit Mosaikglas verglast wurden. Die Fenster haben eine rechteckige Form, die mit einer geraden Linie oder mit einem Bogen zum Abschluss kommt. Die Hauskapelle in Blasdorf hat unsymmetrisch situierte Fenster - zwei an der einer Wand und eines an der anderen. Die Kapelle in Schömberg verfügt über die mit dekorativem gelbem Mattglas verglasten Fenster, die in der Frontwand auf der rechten und linken Seite neben dem Eingang eingesetzt sind. Die Fenster- sowie Türöffnungen in den Hauskapellen sind mit einfachen Sandsteinbändern umrahmt. Die Mehrheit der Kapellen besitzt jedoch keine Fenster. Die Portale werden mit flachem Bogen abgeschlossen. Die einzige Kapelle in Blasdorf hat einen Eingang mit einem spitzbogenförmig ausgeführten Abschluss. Die Gebäude werden mit einem Giebeldach meistens mit roten Dachziegeln und seltener mit Pappe oder Blech bedeckt. Die Überdachung der Bildstöcke ist mit einem kleinen geschmiedeten Kreuz bekrönt, das auf der Spitze oder mit einem kleinen Dachreiter mit einem Kreuz angebracht ist. Die Wände der Hauskapellen wurden verputzt, getüncht oder gestrichen. Als Schmuck der Wandpfeiler gelten Pilaster auf den Fronten der Kapelle, akzentuierte Ecken, gebogene Gesimse sowie Basreliefs in Form von Rechtecken. Über dem Eingang der Kapelle in Erlendorf kann man ein großes flach skulptiertes Kreuz aus Stein sehen, das an der Hauptstraße steht. Zwei Kapellen auf dem erforschten Gebiet enthalten flache kleine Vertiefungen. Die Objekte in Grüssau sowie in Schömberg hatten an den Frontwänden angebrachte Figuren in den verglasten Nischen. Heute stehen in beiden Nischen zeitgenössische Porzellanfiguren der Muttergottes mit Kind. Die gemauerten Hauskapellen stammen aus dem 18. und 19. Jahrhundert. Sie wurden von den Gläubigen errichtet. Sie haben Gebäude dieses Typs sowohl gestiftet als auch errichtet. Bei der Geldsammlung oder bei der Organisation der Arbeiten halfen die Pfarrer aus den umliegenden Kirchen mit. An einigen Objekten blieben die eingemeißelten Anfangsbuchstaben sowie Daten erhalten. Die Daten weisen wahrscheinlich auf das Datum der Einweihung des Gebäudes hin. An der Front der Kapelle in Chełmsko wurde das Datum 1705 angebracht und das Gebäude in Grüssau mit den Anfangsbuch88


staben sowie dem Datum 1822 DJ gekennzeichnet. Die Innenräume der Kapellen sind ähnlich ausgestaltet. In den Objekten der Hauskapellen befinden gibt es einen Altar, Kniebänke, kleine Bänke, Kisten. An den Wänden hängen Bilder und auf dem Altar stehen Statuetten, Leuchten, Vasen mit Blumen. Auf dem Fußboden legte man Läufer bzw. Stücke vom Teppichboden. Viele Räume sind zerstört und verwahrlost. Einige werden dagegen gern besucht. Die Einwohner der umliegenden Dörfer organisieren Reparaturen und tragen Sorge für die Ausstattung und Ordnung im Innenraum. Im Mai und Juni werden in den Kapellen Gottesdienste abgehalten. Die Hauskapellen gibt es in Grüssau, Oberzieder, Lindenau, Schömberg, Kleinhennersdorf, Erlendorf, Blasdorf bei Schömberg, Albendorfie, Trautliebersdorf, Blasdorf bei Liebau. Kreuze Eine Art der Objekte der sakralen Kleinarchitektur sind die am Wege stehenden Kreuze. Man kann sie hinsichtlich des Materials, aus welchem sie angefertigt wurden, in: hölzerne, im Stein gemeißelte sowie gusseiserne Kreuze, aufteilen. Auf dem Gebiet der Gemeinden Landeshut und Liebau gibt es sowohl aus Holz gemachte Kreuze wie auch jene auf dem Steinsockel. Entscheidend überwiegen die Kreuze der zweiten Art. Die Holzkreuze sind bis mehrere Meter hohe Objekte aus zwei Brettern oder Balken, die im rechten Winkel gekreuzt werden. Sie stammen vom Ende des 20. Jahrhunderts. Auf dem Gebiet der Gemeinde Landeshut kann man die Beispiele der aus Holz gemachten freistehenden Kreuze in Grüssau, Oberzieder, Neuen und Kindelsdorf sehen. Es muss an dieser Stelle erwähnt werden, dass Kruzifixe dieses Typs auch in den Orten vorkommen, in denen sich keine ältere kleine sakrale Architektur entwickelte. In der Gemeinde Liebau wurden sie in Hermsdorf und Michelsdorf aufgestellt. Der nächste Typ des Wegkreuzes ist ein aus Stein angefertigtes Denkmal. Diese Objekte lassen sich in Kreuze aufteilen, die aus einem Steinsockel bestehen, auf dessen Spitze ein gusseiserner Abguss des Kreuzes mit hängender Figur des Jesus Christus angebracht wurde, und in Kreuze, die sowohl aus dem Sandsteinsockel als auch aus dem vom selben Material angefertigten Kreuz bestehen. In der Charakteristik der Formen der sakralen Kleinarchitektur im Landeshuter Land kann man somit zwei Hauptarten der Steinkreuze unterscheiden: a) Objekte mit einem steinernen Sockel und gusseisernem Kreuz, b) im Ganzen, aus Stein, angefertigte Kreuze. Die am Wege stehenden Kreuze sind durch verschiedene Formen des Sockels und des Kreuzes gekennzeichnet. Bei der Durchführung der Bestandsaufnahme der Objekte der sakralen Kleinarchitektur in Form der Gruppierung und Analyse der Kreuztypen soll man die gesamte Form des Objektes (das Kreuz sowie den Steinsockel) berücksich89


tigen, denn es ist äußerst schwer die Sockelformen oder die gusseisernen Abgüsse des Kreuzes separat miteinander zu vergleichen. Die steinernen Kreuze stammen aus dem 18., 19. oder vom Anfang des 20. Jahrhunderts. Die Objekte mit dem Steinsockel und Gusseisenkreuz bilden die zahlreichste Gruppe der Kreuze, die auf dem Gebiet der Gemeinde Landeshut und Liebau vorkommen. Es sind die Objekte, die sowohl am Weg als auch in den Bauernhöfen stehen und bestehen aus Steinsockel unterschiedlicher Form und der auf ihnen angebrachten eisernen Kreuze. Die Sockel der Kunstdenkmäler dieser Art haben abhängig von dem Neigungswinkel der Wände grundsätzlich die Form von Quadern oder Prismen. Es kommt auch vor, dass das Kreuz auf der steinernen Säule aufgestellt ist. Die Sockel der Wegkreuze sind von ähnlicher Höhe. Selten errichtete man viel niedrigere oder sehr große Objekte. Die Höhe der Objekte dieses Typs hängt auch von der Größe des gusseisernen Kreuzes, der sich auf der Spitze befindet, ab. Die Abgüsse der Kruzifixe sind unterschiedlich. Manchmal sind es sehr einfache Formen ohne Verzierung, ein anderes Mal haben sie eine sehr große und präzise gefertigte Gestalt mit fantasievollen Enden der Arme und sind mit Pflanzenmotiven verziert sowie in der lichtdurchlassenden Technik hergestellt. Am zahlreichsten gibt es gusseiserne Kreuze auf dem Steinsockel in Form des verlängerten Prismas. Zu der zweiten Gruppe der Kreuze auf dem Steinsockel und mit einem Gusskreuz gehören Objekte, deren Sockel quaderförmig ist. Das gusseiserne Kreuz ist auf einem Sandsteinsockel mit zwei Paaren von parallelen Wänden aufgesetzt. Die Denkmäler dieser Art werden mit einem ausführlichen Text eines Gebets, Grußworten, einem Zitat aus dem Evangelium versehen. Auf dem Stein kann man meistens die Anfangsbuchstaben oder den Namen der Stifter lesen (seltener den des Auftragnehmers) sowie das Datum der Errichtung bzw. der Renovierung. Die Sockel haben verschiedene Formen, obwohl jeder der Objekte aus dem 19. Jahrhundert stammt. Sie werden mit pflanzlichen Ornamenten, reliefartig skulptierten Figuren der Heiligen oder mit Bibelszenen verziert. Man kann auch Sockel in Form von einfachen Steinpfählen ohne jegliche Verschönerungen finden. Im Landeshuter Land gibt es noch einen dritten Sockeltyp für das gusseiserne Kreuz - die Säule. Der Begriff Säule steht an dieser Stelle für einen Sockel in Form eines Zylinders oder für einen anderen mit dem Querschnitt eines Rads, oder einer Ellipse. Dieser seltener vorkommende Sockel tritt in verschiedenen Formen auf. Erkennbar sind Grundpfeiler, die den klassischen ionischen und dorischen Säulen nachgebildet wurden, sowie runde Pfähle auf einem kubischen Sockel, die beim Ansatz und an der Spitze schmaler als im zentralen Teil sind. 90


Formen, die sich durch einen steinernen Sockel sowie durch das aus demselben Material gefertigte Kreuz charakterisieren, wurden der Gruppe von Objekten mit Sockel und Kreuz aus Stein zugeordnet. Diese Gruppe ist nicht so zahlreich vertreten wie im Fall der am Wegkreuze mit dem gusseisernen Kruzifix an der Spitze. Deswegen macht es keinen größeren Sinn, sie hinsichtlich der Gestalt des Sockels zu unterteilen. Wenn man die unten geschilderten Objekte der sakralen Kleinarchitektur analysiert, kann man Unterschiede in der Form der Sockel mühelos bemerken. Das sind solche Körper wie Quadern, Prismen sowie andere mit unregelmäßigen Formen. Diese Kunstdenkmäler sind oft reich verziert und mit ausführlichen Inskriptionen versehen (das größere Feld ist für das Einmeißeln der Aufschriften bestimmt). Sie stammen meistens aus der 2. Hälfte des 19. Jahrhunderts, obwohl auch solche Weg- und Gehöftskreuze vorkommen, die in den ersten Jahren des 20. Jahrhunderts errichtet wurden. Die Gruppe der Kreuzigung gehört zu dem Kreuzesart, die im Ganzen aus Stein besteht. Wegen einer einmaligen Form ist es schwierig, die Gruppe der Kreuzigung wie auch andere Objekte mit dem Sockel und Kreuz aus Stein zu behandeln. Diese Form der sakralen Kleinarchitektur charakterisiert sich durch einen hohen Sockel in der Form einer vertikal aufgestellten dicken Platte oder eines breiten Sockels mit einer Vertiefung. Die Gruppe der Kreuzigung ist eine Komposition (aufgesetzt auf dem Sockel), die sich aus einem massiven Kreuz sowie aus zwei Steinfiguren zusammensetzt. Es handelt sich dabei um die Figuren der am Kreuz anwesenden Personen - der Muttergottes und des Hl. Johannes des Evangelisten oder der Muttergottes und der Hl. Maria Magdalena. Jedes Kreuz ist anders. Ein breites Spektrum der freistehenden Objekte dieses Typs macht bewusst, wie vielfältig ihre Formen sind. Die Unterschiede der scheinbar einander ähnlichen Wegkreuze verursachen, dass jedes dieser kleinen Denkmäler des Glaubens einzigartig ist. Eine große Rolle spielt die Umgebung, denn sie trägt dazu bei, dass jedes Kunstdenkmal anders aussieht. Bäume, Blumengärten, Zäune, umgebende Anwesen, Waldwege, Felder bilden eine besondere Umrahmung, die ein Bestandteil der geschilderten Objekte ist. Der Analyse der Wegkreuze und Gehöftskreuze ist es zu entnehmen, dass die am Wege stehenden Kunstdenkmäler, die mit einem gusseisernen Kreuz abgeschlossen sind, die zahlreichste Gruppe sind. Ihre Aufteilung hinsichtlich der Gestalt des Sockels ist etwas gekünstelt, denn sie sind keine regelmäßigen Prismen oder Quader. Es reicht eine kleine Veränderung der Neigungswinkel der Wände und der Sockel gewinnt eine völlig neue Form. Die gemeinsame Eigenschaft ist der kubische Sockel mit einem Text oder mit dem Datum der Errichtung. Die gusseisernen Kreuze baute man im Laufe von zwei Jahrhunderten. Zu den ältesten Objekten zählen das aus dem Jahre 1733 stammende Gehöftskreuz in Schömberg, das am Feldweg in Erlendorf stehende Kreuz (1775) sowie das auf der Weide zwischen Liebau und Schömberg si91


tuierte Kreuz aus dem Jahre 1722. Andere stammen aus dem 19. Jh. oder den ersten Jahren des 20. Jahrhunderts. Über die Hersteller derartigen Objekte weiß man wenig, weil keine Dokumente, die über die Beauftragung, die Kosten der Stiftung und Steinmetzwerkstätten berichten, erhalten geblieben sind. Selten hat der Autor eines steinernen Denkmals auch den eigenen Namen auf dem Sockel angebracht. Die Schöpfer dieser Werke stammten meistens aus den umliegenden Orten (z.B. H. Breuer aus Landeshut, J. Febig aus Görtelsdorf, R. Mohaupt aus Trautliebersdorf). Es treten auch die Namen der Steinmetzkünstler aus Waldenburg (G. Flegel, J. Siegel) sowie der Bildhauer aus Tschechen wie z.B. B. Scholz auf. In der Gruppe der Objekte, die im Ganzen aus Stein gefertigt wurden, gibt es Kreuze, die in der Werkstatt H. Breuers aus Landeshut entstanden sind. Wenn man die vorstehenden Beschreibungen der Denkmäler der sakralen Kleinarchitektur liest, kann man genau den Stil dieses Steinmetzes kennen lernen. Die von seiner Hand stammenden Kreuze sind sehr charakteristisch und, obwohl jedes von ihnen anderes ist, weisen sie eine Reihe von Gemeinsamkeiten auf. Der Name Breuer wird unter den Namen der im Auftrag der Äbte des Klosters Grüssau tätigen Bildhauer genannt.37 Die Stifter waren reiche Familien, Besitzer von Landgütern, landwirtschaftlichen Betrieben oder Hersteller von Leinenerzeugnissen. Auf manchen Sockeln erscheint oft ein gleichlautender Name des Stifters, z.B. Heinzel, Hübner, Taube. Das zeugt von der Tatsache, dass die Mitglieder dieser Familien die Wegkreuze „zur Ehre Gottes” über mehrere Generationen stifteten. Zu den wesentlichen Sachen gehören auch große Unterschiede in der Ikonographie des gekreuzigten Jesus. Auf den Steinkreuzen sowie auf den einfachen in Metall geschmiedeten Kruzifixen gibt es Christus in einer Position, in der der Kopf auf dem rechten Arm, der rechte Fuß auf dem linken gestützt ist, die Finger gekrümmt sind. An den reichlich verzierten Abgüssen ist die Silhouette des Erlösers in der für den orientalischen Ritus typischen Position befestigt: der Kopf ist nach hinten geneigt, die Füße nebeneinander angeschlagen, zwei Finger jeder Hand in der Geste des Segens ausgestreckt38. Die gusseisernen Kreuze mit einer derartigen Darstellung entstanden später als die geschmiedeten Kreuze. Um der Überinterpretation zu entweichen, sollte man annehmen, dass der ikonographische Typ, der für das östliche Christentum charakteristisch war, auf diesem Gebiet nur als eine besondere künstlerische Manier der Gießerei zu betrachten ist. Möglich ist auch, dass diese Kreuze hierher gebracht wurden, denn man findet keine Information über Stellen auf dem Gebiet der heutigen Gemeinden Landeshut und Liebau, die solche Stücke aus Gusseisen herstellen würden. 37

K. Kalinowski, Rzeźba barokowa na Śląsku, PWN, Warszawa, 1986, S.107 K. Woźniak, Spiskie żeliwne krzyże nagrobne, [in:] Spotkania z zabytkami, 1982, Nr. 7, S. 49.

38

92


Wenn man die Form der sakralen Kleinarchitektur im Landeshuter Land analysiert, sollte man auch die in der Bestandsaufnahme nicht spezifizierten Objekte berücksichtigen. Es sind gewöhnlich Sockel, auf denen früher ein Kreuz stand, sowie übrig gebliebene Teile der Steinsockel. Die schon beschädigten Denkmäler werden im Vergleich zu anderen einer schnelleren Vernichtung ausgesetzt. Ein Beispiel dafür ist ein Kreuz auf der Säule, der an dem Hauptweg zwischen Grüssau und Kleinhennersdorf stand. Er ging das Kruzifix vor mehreren Jahren verloren. Über eine lange Zeit stand nur eine hohe Sandsteinsäule mit dem im Sockel gemeißelten Datum „1847“ da. Im Jahre 1998 fielen die Säule und dann ihre Basis um und zurzeit gibt es keine Spur von diesem Objekt. Verfallene Formen der sakralen Kleinarchitektur befinden sich auch in den Wäldern, auf dem Gebiet von Albendorf, Erlendorf sowie Reichhennersdorf. Es blieben zerstreute Sandsteinblöcke übrig, die mit Gras und Büschen zugewachsen sind. Die Orte, wo man sie finden kann, weiß nur die örtliche Bevölkerung. Die beschädigten Kreuze stehen gewöhnlich weit von den Gebäuden und Hauptwegen entfernt, wodurch sie in Vergessenheit geraten und niemand deren Wiederaufbau oder Renovierung unternimmt. Die auf dem freien Gebiet stehenden Objekte werden durch den Wind zerstört, und jene, die sich in den Wäldern befinden, bleiben der Beschädigung durch abfallende Zweige ausgesetzt. Meistens wird das Steinkreuz zerstört. Die Sockel ohne Kreuz sind in Kleinhennersdorf, Görtelsdorf, Schömberg, Blasdorf, Albendorf, Berthelsdorf und Tschöpsdorf zu sehen. Auf dem Gebiet der beiden Gemeinden sind rund zwanzig teilweise oder völlig zerstörte Wegkreuze vorhanden. Figuren - Ikonographie des Johannes Nepomuk Die Darstellungen von Johannes Nepomuk in Form von frei stehenden Skulpturen kann man an den schlesischen Wegen sowie Brücken sehen. Die am Weg stehenden Figuren des Heiligen Johannes von Pomuk zeugen von einer besonderen Verehrung, deren sich seine Person in Schlesien erfreute. Diese Figuren wurden sowohl auf dem Lande als auch in den niederschlesischen Städten aufgestellt, wobei sie eine bedeutende Mehrheit im Vergleich zu den Darstellungen anderer Heiligen bilden. Johannes Nepomuk stammte aus Prag. Er war ein einflussreicher kirchlicher Würdenträger. Er übte die Funktionen des Generalvikars beim Erzbischof Johannes aus Jenstein aus. Er erlitt einen tragischen Tod und die Legenden lieferten zwei Gründe, für die er sein Leben lassen musste. Mehr bekannt ist die Sage über Johannes Nepomuk als einen aufrichtigen Beichtvater der Königin Sophie. König Wenzel IV., der erfahren wollte, welche Sünden seine Frau beichtete, versuchte den Vikar zu zwingen, das Beichtgeheimnis zu brechen. Nach der Weigerung wurde der Priester gefangen gehalten 93


und mit brennenden Fackeln gefoltert39. Danach hat man ihn auf die Karlsbrücke gebracht und in den Schlund der Moldau geworfen. Als Datum seines Todes wird oft der 21.03.1393 angegeben. Ein anderer Grund für den Mord an Johannes Nepomuk war der Streit zwischen dem Erzbischof Johannes aus Jenstein und dem Wenzel IV., in dem Nepomuk sich für seinen Vorgesetzten aussprach. Gleich nach dem Tod von Johannes Nepomuk erklärte man ihn für einen Märtyrer. Die Legende besagt auch über fünf Sterne, die auf dem Wasserspiegel zum Zeitpunkt seines Ertrinkens erschienen. Der Kult um den Johannes verbreitete sich schnell auf dem Gebiet Tschechiens, Mährens sowie Schlesiens. Er gewann an Kraft besonders nach Seligsprechung (1721) sowie Heiligsprechung des tschechischen Helden (1729). Markant ist es, dass man Johannes Nepomuk trotz seiner mittelalterlichen Herkunft als Mensch der Barockzeit dargestellt wird. Einen Einfluss darauf hatte ohne Zweifel das in der Ikonographie festgelegte Gewand, das damals für die Vertreter der kirchlichen Hierarchie, der Domherren und der Mitglieder des Kapitels gegolten hat, sowie der Hofmode entsprechende Form des Bartwuchses40. Er wird in der Kleidung eines Geistlichen - im Priesterrock, Chorrock (Chorhemd), in einem mit Hermelin verbrämten Mantel und mit Birett dargestellt. Die Attribute des Heiligen sind das Kreuz, die Märtyrerpalme, der Finger auf dem Mund, die abgeschnittene Zunge, der besiegelte Brief sowie das geschlossene Vorhängeschloss. Seinen Kopf umgibt der Heiligenschein mit fünf Sternen. Die am Wege stehenden Darstellungen des Hl. Johannes Nepomuk haben unterschiedliche Formen. Abhängig von dem Stifter und Verfertiger der Figur weisen die Abbilder dieses tschechischen Heiligen eine mehr oder weniger komplizierte Symbolik auf. Die durch das Kloster gestifteten und durch eminente Bildhauer gefertigten Skulpturen charakterisieren sich durch eine reiche Form sowie eine große Anzahl der Attribute. Die von den örtlichen ländlichen Künstlern geschaffenen Figuren zeichnen sich wenige symbolische Merkmale aus. Johannes Nepomuk wird meistens nur mit dem Kreuz sowie mit dem Finger auf den Mund dargestellt, was die Bewahrung des Geheimnisses bedeutet. Solche Wegskulpturen bekommt man auf dem Gebiet der Gemeinde Landeshut und Liebau zu sehen. Sie stehen meistens an den Flüssen, auf den Brücken und Hauptplätzen. Die Aufstellung der Skulpturen auf den Brücken zeugt von der Verbindung des Heiligen mit dem Wasser. Man stellte die Figuren als Dank für die Rettung aus dem Wasserschlund, Schutz vor dem Hochwasser auf und glaubte, dass der Schutzpatron vor den durch das Wasser verursachten Naturkatastrophen beschützten wird. Johannes Nepomuk steht auch für einen guten Namen, weswegen seine Denkmäler in der Nähe der öffentlichen Gebäude z.B. an den Rathäusern aufgestellt wurden. Die Figuren des 39

I. Scheer, Święty Jan Nepomucen – patron mostów, [in:] Śląski Labirynt Krajoznawczy, Wrocław 1989, S. 42. K. Kalinowski, op. cit., S. 279.

40

94


Johannes Nepomuk im Landeshuter Land stammten aus dem 18. Jh. und besitzen alle Eigenschaften der barocken Skulpturen. Dank der Beschreibung der Steinbildnisse von Johannes von Pomuk, die in der Gegend von Landeshut und Liebau zu finden sind, kann man sich mit Ähnlichkeiten sowie Unterschieden der ikonographischen Darstellungen vertraut machen. Wenn man die Formen der Figuren des Hl. Johannes Nepomuk auf dem Gebiet der Gemeinden Landeshut und Liebau analysiert, lassen sich einige ikonographische Typen dieses Prager Märtyrers unterscheiden. Bei jedem Denkmal hält der Heilige Johannes ein Kreuz - entweder in der nach oben ausgestreckten Hand oder an die Brust gedrückt. Er ist immer gleich gekleidet - er trägt einen Priesterrock, ein Chorhemd, eine Pelerine und ein Birett. Die Unterschiede treten einzig in der Form der Sockel und in der Art der zusätzlichen Attribute auf. In der Form einer Steinskulptur ist der Einfluss des Stils der Bildhauerschule von Grüssau sichtbar. Alle Figuren von Johannes Nepomuk entstanden aus Sandstein und stammen aus dem 18. Jh. oder vom Anfang des 19. Jahrhunderts. Leider weiß man nicht, wer der Autor der am Wege stehenden Denkmäler war. Wahrscheinlich entstanden sie auf der Initiative der Mönche von Grüssau. Die Objekte werden gepflegt. Der Sandstein wurde zeitgenössisch gestrichen. Man darf jedoch nicht außer Acht lassen, dass diese Objekte in ihrer ursprünglichen Form auch mit den Malereien bedeckt wurden. Die Anzahl der Objekte zeugt von der Beliebtheit dieses polnisch - tschechischen Heiligen auf dem behandelten Gebiet. Die Figuren des Hl. Johannes Nepomuk können wir in Landeshut, Liebau, Grüssau, Oberzieder, Schömberg, Görtelsdorf, Trautliebersdorf, Erlendorf sowie Blasdorf sehen. - Figuren der Muttergottes, Maria Säulen Die am häufigsten in der Gegend von Grüssau an den Wegen vorkommende Figur ist die Steinskulptur der Muttergottes, die auf einen hohen Sockel oder eine Säule aufgesetzt wurde. Das Entstehen dieser Darstellungen war durch eine besondere Verbindung mit der Verehrung der Madonna auf diesem Gebiet gekennzeichnet. Nicht ohne Bedeutung war auch die Legende über das wundersame Bild der Muttergottes von Grüssau. Die Errichtung der Figuren, die die Person der Muttergottes darstellten, unterstützte auch die Aktivitäten der Gegenreformation, indem man der Gesellschaft die Hauptdogmen der katholischen Kirche demonstrierte. Eine besondere Bedeutung hatten die strittigen Fragen zu der Person der Muttergottes sowie der Heiligen Dreifaltigkeit. Als Thema der steinernen Wegskulpturen wählten die Künstler äußerst oft die Gestalt der Maria sowie die symbolische Vorstellung der Allerheiligsten Dreifaltigkeit. Beliebt war die Figur der Muttergottes auf einer hohen Säule. Für diesen Typ der Objekte hat sich die Bezeichnung der „Mariensäule” eingebürgert. Als Muster für steinerne Mariensäu95


len galt das Denkmal vor der Basilika S. Maria Maggiore41. Die Figur stellte man auf die Spitze einer antiken korinthischen Säule. Den schlesischen Darstellungen standen die Muster der Mariendenkmäler von München, Wien, Prag näher. Zu den populärsten Darstellungen der Maria in Schlesien gehören Madonna mit Kind oder Maria Unbefleckte Empfängnis. Dieser zweite Typ erscheint als Maria Immaculata oder die Siegreiche Maria, die den Drachen oder die den Erdball umschlingenden Schlange tritt. Seltener findet man die Darstellungen, die an die Pieta erinnern, also an die Mutter, die den Körper des sterbenden Christus hält. Die Mariensäulen haben in der Gegend von Landeshut und Liebau unterschiedliche Formen sowie Höhen. Sie wurden aus Sandstein gefertigt und stammen meistens aus dem 18. oder 19. Jahrhundert. Der zweite Typ der an den Wegen stehenden Marienfiguren sind Skulpturen auf einem breiten Sockel, die in der 1. Hälfte des 18. Jh. errichtet wurden. Sie charakterisieren sich durch einen reich verzierten, barocken Sockel. Man kann auch die Objekte vom Anfang des 20. Jahrhunderts finden. Als Basis der in diesem Zeitraum entstandenen Skulpturen dient der Sockel in Form eines breiten Quaders. Die Marienfiguren wurden entlang den Hauptwegen und Pilgerrouten aufgestellt. Auf einem so kleinen Gebiet, welches das Gelände von Landeshut ist, beobachtet man verschiedene Typen der figurativen Darstelllungen von Maria beobachten. Die vorgestellten Figuren der Muttergottes zeichnen sich durch eine gewaltige Formvielfalt aus. Obwohl sie auf den ersten Blick von außen einander ähnlich sind und aus dem gleichen Material entstanden, unterscheiden sie sich durch verschiedene Einzelheiten. Die Verschiedenheiten betreffen nicht nur den ikonographischen Typ, sondern auch die Form des Sockels und die Art der Verzierung. Die bekannteste Skulptur ist die der Muttergottes Unterstützerin der Gläubigen. Die gekrönte Madonna steht auf dem Erdball oder auf dem Halbmond. Das Kind hält sie auf dem linken Arm, aber es kommen auch wenige Darstellungen vor, wo Jesus auf dem rechten Arm der Mutter gehalten wird. Die Muttergottes Unterstützerin der Gläubigen ist meistens auf einer hohen Säule platziert. Man kann auch Abbilder auf den Blocksockeln finden. Die Figuren der Muttergottes Unterstützerin der Gläubigen stammen meistens aus der 1. Hälfte des 19. Jahrhunderts. Sie wurden auf Initiative der Privatstifter aufgestellt. Eines der ältesten Kunstdenkmäler von einem hohen küstlerischen Wert ist die vollplastische Steinfigur der Maria auf einer sehr hohen Säule, die in Trautliebersdorf an dem in Richtung Mieroszów führenden Weg aufgestellt wurde. Als eines der wenigen an den Wegen Stehenden sakralen Monumente ist die Säule mit der Aufschrift auf einer flachen Stelle des Sockels. Auf der reliefartigen Banderole meißelte man den Namen des Autors Georg Leonhard Weber. Georg Leonhard Weber, ein Bildhauer aus Schweidnitz, 41

K. Kalinowski, a.a.O., S. 273.

96


realisierte viele wesentliche Arbeiten im Auftrag des Jesuiten- und des Zisterzienserordens. Der Abt Dominik Geyer stellte Weber bei der Ausführung der Bildhauerarbeiten in der Residenz der Äbte in Schweidnitz ein42. Die Mariensäule in Trautliebersdorf entstand im Auftrag des Klosters Grüssau 1702. Es ist das einzige Denkmal dieser Art, das am Rande einer Ortschaft errichtet wurde. Das Denkmal wurde an der Grenzlinie zwischen den Ländereien der Zisterzienser und den protestantischen Besitztümern unweit von Friedland, die der Familie Hochberg gehörten, aufgstellt. Unter den freistehenden Wegfiguren sind Bilder der Muttergottes der Unbefleckten Empfängnis relativ selten. Das am meisten pompöse Kunstdenkmal dieses Typs ist die Figur in Kleinhennersdorf, die im 17. Jh. Errichtet wurde und sich durch die typische barocke Form charakterisiert. Die Mehrheit dieser an den Wegen stehenden Denkmäler ist gepflegt. Im Verhältnis zu den Wegkreuzen werden sie einem größeren Schutz unterzogen und deshalb gibt es unter ihnen fast keine beeinträchtigten Einzelstücke. Für die Objekte sorgt auch die Pfarrgemeinde in Grüssau. Die Mariensäulen und die auf den Sockeln stehenden Figuren der Muttergottes findet man in Oberzieder, Grüssau, Trautliebersdorf, Erlendorf, Schömberg, Blasdorf, Kleinhennersdorf und Oppau. - Figuren mit der Darstellung von anderen Heiligen Sehr selten kommen in Niederschlesien auch figurative Darstellungen von anderen populären Heiligen vor. Es sind die an den Wegen stehenden Skulpturen, die meistens Hl. Barbara, Hl. Florian, Hl. Anna, Hl. Antonius, Hl. Josefs, Hl. Hedwig darstellen. Sie entstanden zu Verehrungs- und Votivzwecken. Man glaubte, dass die Figur eines oder einer Schutzheiligen vor Epidemie, Wasser, Feuer sowie anderem Unglück schützt. Ein Beispiel für einen Heiligen, der vor Feuer schützen sollte, ist der Hl. Florian. Besonders verbreitet war dessen Verehrung in der Nähe von Glatz. Der Tradition nach starb er für den Glauben im vierten Jahrhundert. Dieser römische Offizier wurde während der Christenverfolgung auf dem Gebiet der römischen Siedlung in Lorch gefangen genommen und im Fluss Ems ertränkt. Der Schutzpatron der Feuerwehrleute wird in sakralen Formen meistens als römischer Krieger mit einem Gefäß mit Wasser oder in der Nähe brennender Gebäude dargestellt. Die Mehrheit der kleinen Figuren des Hl. Florian ist in den Vertiefungen der Wohnhäuser oder Feuerwehrschuppen platziert. Die Figur mit der Gestalt dieses Heiligen gibt es u.a. in Vogelsdorf. Vor Unglück soll auch die Hl. Barbara schützen. Der Legende nach sollte sie im 3. / 4. Jh. gelebt haben. In der kirchlichen Tradition wird sie als die Tochter eines reichen Dioskuros von Nikodemien, der sie wegen ihrer Schönheit in einem Turm eingeschlos42

B. Czechowicz, A. Dobrzyniecki, Kolumna Maryjna w Kochanowie-nieznane dzieło Jerzego Leonarda Webera [in:] Krzeszów Uświęcony Łaską, Red. H. Dziurli, K. Bobowskiego, Wrocław, 1997, S.333

97


sen hat, dargestellt43. Als Barbara versuchte den bösen Vater zum Christentum zu bekehren, hat er ihr den Kopf mit einem Schwert abgeschlagen. Zum gleichen Zeitpunkt wurde der Scherge von einem Blitzschlag getroffen. Daher ist die Hl. Barbara Schutzpatronin der Menschen, die durch Explosionen gefährdet sind, in den Pulverkammern und Waffenlagern arbeiten, sowie der Bergleute, Fischer, Flößer, Segler. Sie wird an ein Schwert angelehnt, meistens mit einem Turm und einem Kelch in der Hand dargestellt. Der Kult um die Hl. Barbara ist besonders in niederschlesischen Orten verbreitet, wo sich der Bergbau entwickelte. Einer besonderen Beliebtheit erfreute sich in der Umgebung von Landeshut die Verehrung des Hl. Antonius von Padua. Seine Figuren trifft man hier öfter als in anderen Teilen Niederschlesiens. Das Bild des Hl. Antonius verziert oft die Sockel der Kreuze. Antonius Patavinus war ein Mönch, ein Franziskaner, der für zahlreiche Wunder bekannt war. Er starb wahrscheinlich um das Jahr 1231. Er hilft beim Wiederfinden von vermissten Gegenständen. Er wird in der Ordenskutte mit einem Kind auf dem Arm und mit einer Lilie in der Hand dargestellt. Der Kult um die Hl. Anna verbreitete sich in Niederschlesien im 18. Jahrhundert. Auf dem behandelten Gebiet war die Verehrung durch Einfluss des Klosters von Grüssau besonders stark. Auf dessen Initiative entstanden mehrere dieser Heiligen geweihten Kapellenanlagen auf den Hügeln in Grüssau, Liebau und Schömberg. Die Heilige Anna wird in der Bibel nicht erwähnt. Der kirchlichen Tradition zufolge gilt sie als Mutter der Heiligen Jungfrau Maria und die Ehefrau des Hl. Joachim. Ihre Aufgabe war Schutz der Tischler, Zimmermänner, Dachdecker. In der Ikonographie trifft man meistens zwei Arten der Darstellung dieser Heiligen - Anna die Lehrerin und Hl. Anna Selbdritt (Selbdritte). Die Heilige Anna Selbdritt ist eine figurative Komposition, die sich aus Skulpturen der Hl. Anna und der Muttergottes gleicher Größe zusammensetzt. Zwischen ihnen befindet sich die Figur des Christkindes. Die figurativen Darstellungen des Hl. Josefs findet man relativ selten. Meistens hat man seine Gestalt auf den die Kreuzsockel verzierenden Basreliefs platziert. Der heilige Josef tritt mit dem Kind auf dem Arm auf. Manchmal hält er in der Hand eine Lilie oder eine Palme. Der Heilige Josef ist der Patron der christlichen Familien und der Handwerker. In anderen Teilen der Region waren unter anderen die vor Pest schützende Hl. Rosalie, der Hl. Onuphrios - Schutzpatron der Weber, der schwangeren Frauen und der Wallfahrer, der Hl. Johannes und Hl. Paulus bekannt. Unter den freistehenden Figuren mit der Darstellung der Schutzheiligen gibt es im Landeshuter Land zwei Figuren der Hl. Barbara. Eine von ihnen, die auf einer hohen 43

W. Kopaliński, Słownik mitów i tradycji kultury, Warszawa 1988, S. 76.

98


Säule steht, befindet sich zurzeit auf dem Platz des Johannes Paul II. in Liebau, die andere, die auf einem niedrigen bauchigen Sockel steht, wurde an der Ausfahrtsstraße in Schömberg (Słoneczna Str.) aufgestellt. Die steinernen Darstellungen des Antonius von Padua findet man in Kleinhennersdorf und in Grüssau. Der Heilige Josef wurde nur einmal in Form einer Gehöftsfigur dargestellt. Seine Figur, die auf einer hohen schmalen Säule steht, befindet sich in einem Garten in Matejki Str. in Schömberg. Zur Kirche der Hl. Anna in Schömberg führt ein Prozessionsweg, der von sechs hohen Sandsteinfiguren - mit Szenen aus dem Leben der Hl. Anna - abgesteckt wird. Das Bild der Hl. Anna Selbdritt auf einer dreiwandigen großen Säule findet man in Kleinhennersdorf. In ganz Niederschlesien gibt es zahlreiche Denkmäler mit der Darstellung der Heiligen Dreifaltigkeit. Im Landeshutes Kessel kann man nur eine Figur dieser Art finden. Sie wurde in Berthelsdorf aufgestellt, aber sie ist schon sehr verfallen. Es war einst ein riesiges, barockes Monument, das bereits seit dreißig Jahren in den gebrochenen Fragmenten liegt. - Wegkapelle in Schömberg Die Kapelle wurde am rechten Rand der Straße von Schömberg nach Berthelsdorf aufgestellt. Sie wurde aus Sandstein im Stil der Neugotik errichtet. Es ist das einzige Denkmal dieser Art mit voller Dokumentation. In den Dokumenten des Ortes Schömberg sind Entwürfe dieses sakralen Baudenkmals zu finden. Diese Wegkapelle wurde Herz Jesu Kapelle genannt. Die Dokumente, die deren Errichtung betreffen, stammen aus den Jahren 1850/1851 und beinhalten Bauentwürfe der Kapelle. Sie wurde von der Stadt Schömberg und von den Bewohnern der Orte Schömberg, Kratzbach, Lenmansdorf, Blasdorf gestiftet. Unter den an der Stiftung beteiligten Dörfern kommt auch Voigtsdorf44 vor. Dieses Denkmal der sakralen Kleinarchitektur soll ursprünglich in Form eines Steinkreuzes errichtet haben. Die Kapelle hat eine originelle und einmalige Gestalt eines flachen Steinmonoliths mit einer spitzen Krönung. Im unteren Bereich der Frontseite wurde auf rechteckigen Feldern ein Gebet an das Herz Jesu angebracht: Heiligstes Herz Jesu du Zufluchtsställe in Versuchungen und Trubsalen erbarme Dich unser. Im Mittelteil gibt es eine flache Nische mit einem spitzbogenförmigen Abschluss. Im Inneren ist ein Bild der Gottesmutter von Tschenstochau, auf Blech gemalt und an Stelle der ursprünglichen Darstellung des Herzens Jesu platziert, zu sehen. Auf beiden Seiten befinden sich kleine Türme mit Dachreitern (einer ist gebrochen). Das ganze Denkmal ist weiß und grün gestrichen. Die ganze Kapelle ist ca. 330 cm hoch. 44

Mit diesem Namen wird keines der umliegenden Dörfer bezeichnet. Voigsdorf hieß einst der Ort Wojcieszyce, der unweit von Hirschberg liegt.

99


Die Projekte stammen aus den Unterlagen der Stadt Schömberg: Bau einer Herr Jesu Kapelle.45

ROLLE DER SAKRALEN KLEINARCHITEKTUR IN DER GEGENWART

Welche Funktion erfüllen heute die Objekte der sakralen Kleinarchitektur? Als Bestandteil der lokalen Landschaft gelten sie als Element des Erbes des Kulturraums. Sie erinnern an die örtliche Geschichte und die Religiosität der Einwohner. Es sind Stellen, in denen sich die tschechischen, deutschen und polnischen Einflüsse durchdringen. Nach Meinung des Forschers Pfarrer Prof. Tadeusz Fitych hätten sie sich zum kulturellen, konfessionellen und historischen Symbol für die örtlichen Gemeinschaften entwickelt.46 Während der Forschungen konnten vor Ort keine besonderen mit den Objekten der sakralen Kleinarchitektur verbundenen Glauben und Rituale festgestellt werden. Die Kalvarienberge und Prozessionswege werden von den örtlichen Gläubigen und angereisten Pilgern während der Feiertage und der Feste besucht. Eine besondere Rolle für die Region spielen der Grüssauer Kalvarienberg sowie der Prozessionsweg zur der Hl. Anna geweihten Kirche in Schömberg (alljährliche Feier am 26. Juli). In den örtlichen Hauskapellen versammeln sich die Katholiken während der Maiund Juniandachten zum Gebet. Als Beispiel dafür gilt die Gemeinschaft von Oberzieder, die das gemeinsame Beten der Litanei in der Kapelle in Oberzieder initiiert. Eine ähnliche Rolle erfüllten einst die Bildstöcke in Olszyna und Blasdorf. Im Landeshuter Land gibt es auch besondere Orte, die durch das Kreuz geprägt sind. Es sind „magische“ Orte der Kumulation böser und guter Energien. Nach Ansicht der Bewohner von Schömberg gibt es bei einem der Kreuze am Weg, der zum Dorf führt, einen Brunnen mit heilendem Quellwasser. Dieses wunderbare Wasser soll angeblich Augenkrankheiten heilen. Die übernatürliche Wirkung des Wassers von Schömberg ist nicht nachgewiesen, aber die Geschichte ist stetes unter den älteren Einwohnern lebendig. Auf dem Gebiet des Landkreises gibt es noch ein Kunstdenkmal mit einmaligen Eigenschaften. Das an einem Gehöft situierte Gusseisenkreuz steht auf einem steinernen Sockel an dem von der „bösen” Macht gekennzeichneten Ort. Der Eigentümer des 45

Staatsarchiv Hirschberg: Magistrat Schömberg, Signatur 618. T. Fitych, op. cit. S. 45

46

100


Anwesens warnt vor ungünstigen Auswirkungen des Kreuzes auf menschliche Gesundheit. Die Berührung des Objektes verursachte bei einem Forscher ein hohes und lang anhaltendes Fieber, obwohl er sich früher ausgezeichnet gefühlt hatte. Diese Wirkung des Kreuzes lässt sich leider bestätigen. Im Laufe von mehreren Jahren wurden mehrere Personen von dieser Krankheit betroffen. Es ist schwierig, das obige Phänomen zu erklären und es ist besserer, diesen Ort zu meiden. So auf jeden Fall.47 Das Schicksal der sakralen Objekte war unterschiedlich. Nach dem 2. Weltkrieg zeigten die polnischen Ansiedler auf den sog. wiedergewonnenen Gebieten die Abneigung gegen deutsche Kultur und Vergangenheit dieser Gebiete. Es kam zur Zerstörung von Kreuzen und Bildstöcken. Das häufigste Beispiel war das Wegmeißeln und Übermalen der deutschen Aufschriften auf den Sockeln der Denkmäler. Die deutschen Inskriptionen mit Buchstaben, die in der Fraktur gemeißelt und deswegen unverständlich waren, störten die neuen Einwohner dieser Region. Das Sandsteinkreuz in Lindenau hat ein mit dem Stichel auf „1945“ geändertes Datum, welches für das Jahr des Ankommens der polnischen Ansiedler im Gehöft, auf dessen Gelände sich dieses Kreuz befindet, steht. Ähnliche Situationen kamen in vielen Orten vor, u.a. in Blasdorf, wo ein Teil der deutschen Aufschrift „Gelobt sei Jesus Christus” auf dem Sockel des steinernen Kreuzes weggemeißelt wurde (es blieb ausschließlich die Aufschrift „Jesus Christus”), oder in Liebau, wo die ursprüngliche Aufschrift „Jesus Christus” auf der fest an dem Kreuzsockel angebrachten Platte in polnische Fassung „Jezus Chrytus” umgemeißelt wurde. Es gibt wenige Beispiele des Wandalismus, einer absichtlichen Zerstörung von Objekten der sakralen Kleinarchitektur. Das Zeichen des Kreuzes oder das Bildnis des Heiligen ist jedoch ein zeitloses Symbol, das die Demut und Respekt einflößt. Viele Kunstdenkmäler bestehen nicht mehr. Es blieben nur Fragmente der Steinblöcke oder Reste der Einzäunung übrig. Beispiele der zerstörten Objekte befinden sich in Olszyna oder am Weg nach Berthelsdorf. Nicht alle von ihnen fielen dem menschlichen Handeln zum Opfer. Es war auch so, dass die Natur und die Witterungsverhältnisse sich auf die Sandsteinkunstdenkmäler zerstörerisch auswirkten. Die Einwohner kümmern sich um die Kunstdenkmäler der sakralen Kleinarchitektur in ihrer nächsten Umgebung. In den Bauernhöfen werden sie als wichtiger Bestandteil des Gehöfts, des Gartens oder des Hofes behandelt. Die örtliche Bevölkerung bemüht sich um ein gepflegtes Erscheinungsbild der Kreuze und Bildstöcke. Sie werden gestrichen, geputzt, was nicht immer nach den Vorschriften über die Rekonstruktion von Kunstdenkmälern und den Regeln der Denkmalpflege erfolgt. Die von der Zerstörung betroffenen Elemente werden angeklebt, angeschweißt oder befestigt, so dass das 47

Zeugenbericht, das Geschehen fand am 01. Mai 2002 statt.

101


Kunstdenkmal ästhetisch aussieht. Anlässlich der Festtage werden sie mit echten oder künstlichen Blumen sowie mit bunten Bändern geschmückt. Es wird auch die Umgebung der Objekte in Ordnung gebracht, das Gras wird ausgesät, es werden Blumen gepflanzt, die umgebende Einzäunung wird repariert. Die örtliche Bevölkerung sorgt dafür, dass die Kreuze und Bildstöcke in ihrer ursprünglichen Form erhalten bleiben und als Kunstdenkmäler gesichert sind. Als Beispiel gilt die Große Maria-Säule in Kleinhennersdorf, die um einige Meter von dem Ort, wo sie ursprünglich stand, verlegt wurde. Ihr Sockel wurde durch dicht verflochtene und wuchernde Wurzeln des Fliederbusches ausgebeult. Es bestand die Gefahr, dass die Säule umstürzt und das benachbarte Gebäude zerstört wird. Die Einwohner gossen einen neuen Betonsockel und verlegten die Säule zusammen mit der Mariafigur. Die sich verändernde Haltung der Menschen, das wachsende Bewusstsein und der Respekt gegenüber der Geschichte, der Religion, der früheren Kultur sowie das wachsende Engagement und der Wille zum Retten dieser einzigartigen Architekturformen vor Vergessen sind erfreulich. Die Objekte der sakralen Kleinarchitektur im Landeshuter Land unterstehen der Obhut des Hauptbeauftragten für Kunstdenkmäler sowie der zuständigen Organen der Gemeinden und des Landkreises.

102


EIN VERZEICHNIS MIT DEN DEUTSCHEN UND POLNISCHEN ORTSNAMEN

1. ORTE IN DER DORFGEMEINDE KAMIENNA GÓRA (LANDESHUT) Nr

Polnische Ortsnamen

Deutsche Ortsnamen

1.

Czarnów

2.

Czadrów

3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10. 11. 12. 13. 14. 15. 16. 17. 18. 19. 20. 21.

Dębrznik Dobromyśl Gorzeszów Janiszów Jawiszów Kochanów Krzeszów Krzeszówek Leszczyniec Lipienica Nowa Białka Ogorzelec Olszyny Pisarzowice Przedwojów Ptaszków Raszów Rędziny Szarocin

Rothenzechau Zieder Ober Zieder Krausendorf Kindelsdorf Görtelsdorf Janisdorf, Johnsdorf Klein Hennersdorf Trautliebersdorf Grüssau Neuen Haselbach Lindenau Neu Weissbach Dittersbach Leutmannsdorf + Kratzbach Schreibersdorf Reichhennersdorf Vogelsdorf Reussendorf Röhrsdorf (Wüsteröhrsdorf) Pfaffendorf

2. ORTE IN DER GEMEINDE LUBAWKA Nr

Polnische Ortsnamen

Deutsche Ortsnamen

1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10. 11. 12. 13. 14.

Błażejów Błażkowa Bukówka Chełmsko Śląskie Jarkowice Miszkowice Niedamirów Okrzeszyn Opawa Paczyn Paprotki Stara Białka Szczepanów Uniemyśl

Blasdorf bei Schömberg Blasdorf bei Liebau Buchwald Schömberg Hermsdorf Michelsdorf b. Liebau Kunzendorf Albendorf Oppau Patzelsdorf Hartau Alt Weissbach Tschöpsdorf Berthelsdorf 103


OBSAH:

ÚVOD . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 105 VLIV KRZESZOWA NA ROZVOJ REGIONU. HISTORICKÝ NÁSTIN . . . . . . . . . . . . 109 MÍSTA, NA KTERÝCH BYLY POSTASTAVENY OBJEKTY SAKRÁLNÍ ARCHITEKTURY. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 111 INTENCE ZŘÍZOVÁNÍ OBJEKTŮ. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 116 DOBA VZNIKU OBJEKTŮ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 119 FORMY DROBNÉ SAKRÁLNÍ ARCHITEKTURY. KLASIFIKACE . . . . . . . . . . . . . . . 120 DROBNÁ SAKRÁLNÍ ARCHITEKTURA V KAMIENNOGÓRSKÉM REGIONU. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 124 ROLE DROBNÉ SAKRÁLNÍ ARCHITEKTURY V SOUČASNOSTI. . . . . . . . . . . . . . . 135 BIBLIOGRAFIE . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

104

59


ÚVOD

Výzkumy týkající se drobné sakrální architektury v Kamienngórském regionu prováděli autoři nezávisle na sobě několik let. Šťastná náhoda zapřičinila, že autoři měli příležitost spojit své síly, znalosti a zkušenosti nad společnou realizací projektu pod názvem Malá sakrální architektura na česko-polském pohraničí, čeho je výsledkem tato publikace. Obvzlášť užitečné k této studii se ukázaly dva výzkumy: disertační práce Malgorzaty Ogonowské pod názvem Objekty malé sakrální architektury na území obcí Kamienna Góra a Lubawka (2002), a také Inventarizace objektů malé sakrální architektury v Kamiennogórském regionu zrealizovaná v roce 2007 Patrykem Strausem na zakázku Nadace pro rozvoj Kamiennogórského regionu „Květ Lnu”. Neocenitelnou pomocí se také ukázal průkopnický přístup k těmto záležitostem kněze Stanislawa Książka, který téměř před 10-ti lety putoval všemi směry kamiennogóským okresem a fotografoval a katalogoval kříže, kapličky a plastiky podél cest. K práci byla využita celá řada výzkumů o lidovém umění v Polsku, o historii regionu se zvláštním důrazem na historii opatství cisterciátů v Krzeszově, a také archivních dokumentů týkajících se zřizování kapliček (Státní archívum v Jelení Góře). Tato práce pravděpodobně není kompletní ani neomylná. Všechny památky totiž bohužel nepřetrvaly do současnosti a nenechaly po sobě žádné stopy. Mnoho z těch, které se dochovaly jsou v žalostném stavu, co bohužel znemožňuje jakoukoliv identifikaci a klasifikaci. Podařilo se tedy autorům konečně nalézt všechny kapličky a kříže? Zcela jistě všechny ty, které byly předmětem předchozích výzkumů a několik nových, které ještě nebyly registrovány v katalozích. Tato publikace je autory považována jako další krok dopředu v důležité práci, kterou před lety zahájil kněz Książek. Autoři dufají, že také tato studie bude sloužit jako výchozí materiál k dalším výzkumům pro znalce a milovníky drobné sakrální architektury. Vzhledem k velkému množství objektů drobné sakrální architektury na území Kamiennogórské Země, nemá tato studie z technických a rozsahových důvodů charakter inventarizační. Vznikla však na základě kompletní inventarizace, obsahující fotografické, technické, historické a umělecké informace, které jsou k nahlédnutí u jejích autorů. Naším úkolem bylo představit současným obyvatelům Dolního Slezska a polsko-česko-německého pohraničí podstaty zřízování v minulosti tohoto typu objektů, jejich skutečné motivy, charakteristiku lokality, a také mistický a náboženský přenos, které v sobě nosí dodnes. 

Ks. Stanislaw Książek, Mala architektura sakralna Kotliny Kamiennogórskiej[Drobná sakrální architektura Kamiennogórské Kotliny], Kamienna Góra 2001

105


Zpracovaná autory publikace pod názvem Drobná sakrální architektura na českopolské pohraničí vznikla z iniciativy a na objednávku obce Kamienna Góra, která podala žádost v Euroregionu Nisy a získala z programu EWT Polsko-Čechy (Evropská teritoriální spolupráce) (Evropský fond pro regionální rozvoj) finanční prostředky. Za možnost publikovat toto dílo vlastním jménem, jménem regionalistů, historiků, turistů a obyvatel našeho regionu, srdečně děkujeme. Přeji příjemnou četbu: Malgorzata Ogonowska a Patryk Straus

106


Drobná sakrální architektura je po celá staletí charakteristickou součástí Kamiennogórského regionu. Připomíná nám nejenom historii a minulost, ale také to, co bylo nedílnou součástí naší kultury – hodnoty, ke kterým se odjakživa lidskost odvolává a které nám dávají sílu přetrvat ve světě, který se čím dál tím více mění. I když tradice drobné sakrální architektury je stále živá, bohužel mnoho cenných památek podlehlo působení času. Díky této knize budou dále žít a přetrvají další roky v naší paměti a svědomí. Proto Vám s ohromnou satisfakcí představujeme knihu autorky Małgorzaty Ogonowské a Patryka Strause. Je to naše již čtvrtá publikace o památkách Kamiennogórského regionu. Jsme přesvědčeni, že právě díky nim se můžeme přičinit k  vytvoření místního uvědomění a rozšíření znalostí místních obyvatel o jejich vlastní malé rodné zemi. Přeji příjemné čtení. Starosta obce Kamienna Góra Stanisław Szmajdziński

107


VLIV KRZESZOWA NA ROZVOJ REGIONU. HISTORICKÝ NÁSTIN

Při provedení inventarizace drobné sakrální architektury Kamiennogórského okresu, je prakticky nutností představit charakteristické vlastnosti tohoto regionu. Sakrální architektura totiž vždy bude nedílnou součástí území, na kterém se vyskytuje. Plastiky, kapličky a kříže podél cest z oblasti Malopolska, Podkarpatska, Velkopolska nebo Mazovska se podstatně liší od dolnoslezských nevelkých sakrálních památek. Objekty drobné sakrální architektury Dolního Slezska se dokonce od sebe výrazně liší i mezi sebou. Jinak vypadají v okolí kamiennogorského okresu, jinak v blízkosti Wroclawi a jinak vypadají tyto památky v okolí Kamienné Góry nebo Lubawky. Příčinou je nejenom historie, národností struktura a její náboženské vyznání, ale také všeobecné trendy lidového umění dané oblasti. Neznamená to však, že si nejsou podobné, nebo že nemají shodné architektonické tendence. Dolní Slezsko není a nikdy nebylo z kulturního hlediska jednotnou oblastí. Na jeho území se dodnes můžeme setkat s určitými subregiony. Jsou následkem zeměpisných, historických, společenských a hospodářských podmínek. Na kulturu a umění Slezska měl ohromný význam vliv německé kultury. Má to spojitost s vlnou kolonizátorů ze západu, která přišla už ve 13. a 14. století. Po celá staletí byli obyvatelé Dolního Slezska vystavování intenzivnímu vlivu německého jazyka a německé kultury, čehož výsledkem byla germanizace. Byla to cena, kterou zaplatili za nepochybný ekonomický rozvoj a přejetí západního životního vzorce. Do části historie Dolního Slezska jsou zapsány události z dějin Kamienné Góry, Lubawky a obcí, jež obecně leží na hranici těchto dvou obcí. Nejdůležitějším historickým momentem byl příchod cisterciátů a jejich významný vliv na hospodářství a společenský rozvoj obcí, jež se nacházely v okolí kláštera. Nastalo to v roce 1292, kdy do Krzeszowa, tehdy nevelké obce vzdálené 6km od Kamienné Góry, přibyli tzv. Staří mniši z cisterciátského kláštera v Henrykowě. Bez obav můžeme konstatovat, že právě Krzeszow byl téměř šest století nejdůležitějším střediskem v Kamiennogórském regionu. Klášter měl významný podíl na vznik jednotlivých objektů drobné sakrální architektury, celých jejích komplexů a středisek náboženského kultu. Dokazuje to skutečnost, že právě všechny kříže, řezby, kapličky, kalvárie a procesí, se nachází poblíž cest vedoucích z Krzeszowa všemi směry a na území těchto obcí, které byly dlouho majetkem krzeszowských opatů. Avšak zvláště 16. a 17. století se v historii Krzeszowa zapsalo (Krzeszow byl tehdy stejně jako celé Dolní Sleszkou pod nadvládou Habsburků) rozvojem sakrálního stavebnictví. Zahájila se tehdy přístavba a rozsáhlé opravy klášterního komplexu. V tomto 109


období se rozšířil kult svaté Anny, důležitý pro charakter nově zakládaných objektů drobné sakrální architektury. Kolem roku 1520 na kopci nedaleko kláštera byla postavena kaple na čest této světice. Vážné zničení způsobila třicetiletá válka. V roce 1633 Švédi zajali a spálili klášter. Teprve nalezení nejprve ztraceného obrazu Madonny s děťátkem dalo záminku pro nasílení mariánského kultu a ustanovení nového svátku . S těmito událostmi mají pravděpodobně spojitost postavené podél cest v pozdějších dobách řezby Panny Marie. Po vestfálském míru v roce 1648 se Krzeszow i nadále rozvíjel. Iniciátorem největších investicí v letech 1660-1696 byl opat Bernard Rosa. Tehdy byl klášter přebudován na barokní svatyni. Nastala přestavba celého klášterního komplex a další jeho přístavba. 18. století se zapsalo dalšími stavebními prácemi na území kláštera, Krzeszowa a sousedních obcí. Tehdy v opatství pracovali významní malíři. Většina okolních dřevěných budov byla zastoupena zděnými stavbami a u cest byly postaveny barokní řezby světců. Rok 1810 byl jakýmsi přelomem nejenom v historii Krzeszowa a cisterciátského konventu, ale také v celém regionu. Nastala tehdy sekularizace církevního majetku. Důvodem takového kroku pruské vlády (Prusko po ničících sleszkých válkách, od roku 1763 podléhalo Slezsko), bylo zachránění státní pokladny, která byla po napoleonských válkách značně zubožená. Představení dějin Krzeszowa se zdá být nejdůležitější pro historii sakrální architektury na územích ležících v oblasti Kamiennogórské Kotliny. Krzeszowská církev má za úkol nejenom hospodářský rozvoj okolí, ale také protireformační a rekatolizační činnost. Rychle nadcházející reformační proudy ze západu, pozdější zásada Cuius regio, eius religio a tolerance vůči protestantské víře učinili, že se slezské regiony podělily z hlediska náboženského vyznání. Zůstaly však takové církévní enkávy jako je Krzeszów, Lubiąż, nebo Henryków.



Henryk Dziurla Dějiny Krzeszowa [w] Krzeszów. Evropská perla baroku, str.9 Cuius regio, eius religio (latinsky: Čí vláda, toho náboženství), latinská věta, týkající se mírové dohody uzavřené mezi císařem Karlem V. s říšskými knížaty. Dohoda byla zapsána ve augšpurské dohodě z roku 1555 o ukončení náboženských válek. Zásada Cuius regio, eius religio umožňovala knížatům vybrat náboženské vyznání a nařídit ho svým poddaným, nezávisle od vůle císaře – pozn. Autorů 

110


MÍSTA, NA KTERÝCH BYLY POSTASTAVENY OBJEKTY SAKRÁLNÍ ARCHITEKTURY

Kamennogórský region je vyjímečnou oblastí, rozdělenou na několik nevelkých sakrálních pásem. Kapličky stanoví hranice mezi známým lidskosti orbis interior, pozemským známým světem a orbis exterior, tím co je božské, mistické a nadpřirozené; mezi sacrum a profanum. Zapsané do krajiny každé vsi jsou svědectvím pobožnosti a společné kultury místních obyvatel. Vyjímečné ve své formě nejsou pouze aktem víry autochtonů, ale stanoví svojské, unikátní elementy kulturního děditství této části Dolního Slezska. Místa, kde byly postaveny objekty drobné sakrální architektury, nebyla náhodná. Při analýze jejich rozmístění na zkoumaném území zjišťujeme určitou pravidelnost. Všechny památky se nachází na území, které patřilo ke klášteru, jež byl majetkem opatství v Krzeszowě. Kalvárie, procesí, komplexy kaplí, samostatně stojící kříže a plastiky se na území 18 vsi a města Lubawka. Byly postaveny také u hlavních komunikačních stezek propojujících obce které podléhaly klášteru s Krzeszowem, u polních cest, na území polí a lesů, jež byly součástí majetků cisterciátů. Zcela jistě lze konstatovat, že krzeszowský klášter byl jistým sakrálním střediskem regionu. Po celá staletí byl církevní enklávou, rozvíjel lidové nábožensví, podněcoval potřebu a stimuloval tendenci výstavby křížů a kaplí. Mezi památkami sakrální architektury se nacházejí svatyně, komplexy kaplí, drobné objekty postavené z iniciativy krzeszowských opatů a finansované z klášterního majetku. Jejich vyhotovení bylo často objednávané u těch nejlepších umělců a řemeslníků. Proces masové výstavby kostelů, kaplí a plastik podél cest měl spojitost s protireformační činností, kterou organizovala církevní sdružení. Výstavbu a dostavbu zmiňovaných objektů datujeme na 18. století. Zbývající objekty drobné sakrální architektury pocházejí z 2. poloviny 19. století, čili vznikly až po sekularizaci krzeszowského klášteru v roce 1810. Jsou nesporným důkazem neslábnoucí víry a pobožnosti místních obyvatel, kteří tímto způsobem manifestovali vlastní kulturu, víru a snahu o rekatolizaci oblasti. Rozmístění křížů, kapliček a plastik na Dolním Slezsku není rovnoměrné. Je závislé na etnické struktuře a struktuře náboženského vyznání. Vyskytují se v dávných církevních enklávách, v okolí takových středisek, jakými jsou např. Krzeszów, Lubomierz, Lubiąż, Klodzko, Wambierzyce. Nacházejí se u poutních cest vedoucích do hlavních sanktuárií Dolního Slezska a jsou mimo jiné důkazem náboženského vyznání obyvatel dané oblasti. 111


Nejvíce schématicky můžeme rozdělit oblast dnešního kamiennogórského okresu na podoblasti výskytu kapliček a křížů. Poblíž obce Kamienna Góra je můžeme spatřit v: Przedwojowě, Czadrowě, Krzeszowě, Lipienici, Krzeszówku, Gorzeszowě, Kochanowě, Dobromyśli, Jawiszowě, Olszyni. V západní části území se s tímto druhem památek nesetkáme. Důvodem je skutečnost, že obce takové jako je Szarocin, Leszczyniec, Pisarzowice patřily soukromým světským majitelům. Na území obce Lubawky můžeme nalézt celou řadu křížů, plastik a kapliček v: Chelmsku Śląském, Uniemyśli, Okrzeszyně, Blażejowě, Lubawce, Bukówce, Szczepanowie, Opawě a Niedamirowě. Vesnice v okolí Lubawky a celá oblast dnešní obce Marciszów napatřily k majetku cisterciátského řádu a nenacházejí se zde žádné objekty drobné sakrální architektury. Po rozčlenění celé zkoumané oblasti na polské straně hranice, zcela jistě za pozornost stojí rozdělení prostoru prostřednictvím křížů a kapliček, nenáhodný výběr míst pro jejich umístění, zapsání se těchto unikátních objektů do krajiny tohoto regionu. Podle L. Stommy lidová kultura byla determinována izolací, katolicismem a ústním přenosem tradicí. Odtud se bere rozdělení světa na orbis interior- vnitřní poznaný svět, a orbis exterior- vnější neznámý prostor. Zakládání křížů a kapliček je příkladem christianizace vsí prostřednictvím církve, folklorizace církevních ideologií a adaptace předkřesťanské kultury, tzv. „mytické myšlení”. Tradice zakládat kaple, kříže, stejně tak i projevování kultu a náboženství, sblížení člověka s Bohem, osvojení cizího a neznámého prostoru, pochází z dávných dob ještě před příchodem křesťanství. Řídila jí potřeba určit v nejbližším prostoru, okolí míst, prostřednictvím kterých nastávalo spojení prostého člověka s nadpřirozeným světem. Ve výzkumech M.Eliade a L. Stommy byl pro sedláka z 19. století známým a bezpečným světem, sakrálním prostorem, region fary a centrem světa svatyně. V oblasti tohoto rozdělení nastává vyčlenění menších podoblastí jako jsou vesnice, pole, dvory. Cesty stanoví komunikační kanály mezi hlavním střediskem kultu (kostel, kaple), hranicemi a vnější oblastí. Shodně s terorií S. Czarnowského právě u cest se kumuluje svátost. Vyjímečné jsou také oblasti z druhé strany hranic, na území polí, úhorů, pustin a spojujících cest, které často vedou od farnosti do farnosti, od vesnice k vesnici, od jednoho centrálního střediska k druhému. 

W. Krasuski, Krzyże i kapliczki przydrożne jako znaki podzialu przestrzeni [Kříže a kapličky stojící podél cest jako znaky rozdělující prostor], Polska Sztuka Ludowa [Polské lidové umění], PAN- Instytut Sztuki [Institut umění], XL, 1986,č. 3-4, str.226  L. Stomma vyznačuje v tomto případě prostor orbis interior v regionu do 13 km.  W. Krasuski, op.cit., str.228  S okazem na výzkum S. Czarnowského, W. Krasuski za zvláštní místa pro založení kaplí a křížů považuje křižovatky lesních cest.

112


Systém kapliček a křížů postavených podél cest v kamiennogorském okrese částečně souhlasí s teorií výše uvedených výzkumníků. Můžeme celek této oblasti chápat i jako centrální středisko krzeszowského sanktuárium a cesty do něj vedoucích jako komunikační stezky, jež spojují oblast celého fondu. Jsme také schoponi rozdělit menší podoblasti jednotlivých vesnic a za hlavní body považovat farní kostely, kaple sv. Anny v Krzeszowě a Chelmsku Śląském. Kříže, kapličky a plastiky v centru obce Vznikaly na území vesnice ještě předtím, než v ní byla postavená kaple či kostel. Zakladateli těchto objektů byli nejčastěji všichni obyvatelé vsi. U tzv. „vesnických křížů a plastik se soustřeďovalo náboženské žití malých obcí. Právě zde se konaly mše, zde začínalo procesí, byly svěceny pokrmy na Velkou sobotu. Často stály na hlavní křižovatce ve vsi, v místě, kde se křižovaly cesty, které vedly hlouběji do osady. Prolínající se cesty tvoří na zemi symbol kříže, na co ve svých výzkumech upozorňuje W. Krasuski.. Na křižovatce byly postaveny kříže mimo jiné v Gorzeszowě a Przedwojowě. Mnoho křížů a kaplí bylo postaveno na návsi. S přihlédnutím na tendence v okolí Kamienné Góry, není zakládání drobných sakrálních objektů v centrální části osad běžné. Důvodem může být velé množství katolických kostelů (osm na území náležícím ke krzoszowskému vlastnictví). Menší obce tvoří osady typu vesnických řetězců, s hospodářstvími položenými podél jedné, případně dvou cest, které nemají centrální místo, náměstí, ani hlavní křižovatku. Příklady takových „společných” objektů drobné sakrtální architektury mohou být řezby Jana Nepomuckého v Chelmsku Śląském a v Lubawce, kaple v obcích, které nemají kostel: Blażejów, Jawiszów, Olszyny. Po 2. světové válce se na vsích začaly stavět vysoké, dřevěné Jubilejní kříže. V oblasti kamiennogórského okresu se dřevěné kříže vyskytují v dosti hojném počtu. Nejčastěji stojí u kostelů, jako pomátky Svatých misí, organizovaných v katolických farách každých 10 let. Nahrazují dřívější misijní kříže a jejich tvar nepodléhá větším změnám. Jsou to prosté masivní kříže bez žádných zdobení.  Kříže, kaple a plastiky u komunikačních tras a na rozcestí Objekty drobné sakrální architektury se vyskytují převážně podél cest, jak u těch hlavních tak i těch méně frekventovaných polních stezek. Krásně popsala vkomponované do krajiny kapličky Elżbieta Berendt: „Příroda a umění se zdají být v neoddělitelném vztahu. Kapličky a posazené na podstavcích řezby zpravidla značí dávné obchodní a poutní stezky. Ty, které jsou umístěny na polích a lesních loukách neplní 

W. Krasuski, op.cit., str.36 S. Książek, Mala architektura sakralna Ziemi Kamiennogórskiej [Drobná sakrální architektura v Kamiennogórském regionu], 

113


pouze roli kultu, ale hrají také důležitou roli jako orientační znaky. Vyčleňují z oblasti kulturně bezvýznamné ten jeden vyjímečný bod, kde nastalo setkání člověka s Absolutnem.” Stojí u cest a na rozcestích, mezi zástavbou nebo za hranicemi obce. Velmi často stojí na okraji vsi, ze dvou nebo čtyř stran. V některých společenstvích byli hromadně vynášeni nebožtíci před vyvežením jejich ostatků do kostela a na hřbitov. Ke kříži byla rakev vezena na voze a od kříže nesena.10 Kapličky byly postaveny podél cest, jež vedly přes vesnici a spojovaly hranice osady s nejdůležitějším bodem obce. Uvnitř obce nebyla místa pro založení objektu vybíraná náhodně, byly to křižovatky, výjezdové cesty, ostré zatáčky, mosty. Příkladem takového umístění je řezba Panny Marie s děťátkem v Chelmsku Śląském, u stromého sjezdu, nedaleko řeky, před rozcestím. Kapličky a kříže na hranici obce, uzavírají vnitřní sakrální prostor vsi. Stojí u výjezdových cest. Určují hranice mezi známým svojským zastavěným terénem a neznámou cizí oblastí, dle názoru vesnických obyvatel ovládnutou nadpřirozenými a neznámými sílami přírody. Často určují hranice farnosti. Kapličky a kříže postavené na hlavních a polních cestách byly orientačními znaky pro místní a pocestné. Dopravním značením může být kříž umístěný u polní cesty mezi Kochanowem a Dobromyślem, Przedwojowem a Krzeszowem. Zvláštní roli odehrávaly objekty drobné sakrální architektury, jež byly postaveny na okrajích lesů. Les byl považován v lidové víře za nebezpečný prostor, neznámý, ovládnutý démony a nečistými sílami. Byly zakládány dřevěné nebo kamenné kříže v lesích. Mezi populární objekty patří také kapličky pověšené na stromech. Výběr dřeva, na kterém visela skříňka nebo deska s náboženským motivem také nebyl náhodný. Boží muka a kříže byly zavěšeny na nejokázalejších stromech, nejčastěji na borovicích rostoucích na okraji lesa. Kaplička „světila” vybraný strom, čím se stávala integrální součástí objektu kultu. Zajišťovala věčný život stromu, nebylo totiž nikdy sťato, zlámáno ani zničeno přírodními silami. Mělo právo hnít a ztrouchnivět. Tehdy byla kaplička zavěšena na jiný silný strom.11 Kapličky byly zakládány také na mohylách lidí pochovaných v lese nebo u „zázračných” vodních pramenů, v místě jejich objevení. U cesty vedoucí z Lubawky do Chelmska Śląského stojí za návštěvu kříž na kamenném podstavci, vedle kterého je prý léčivý vodní pramen. 

E.Berendt, Przydrożna i podniebna. Sakralna sztuka ludowa Ziemi Klodzkiej [Sakrální lidové umění podnební a podél cest Klodzké země] XVIII-XX, Wroclaw 2001, str. 5 10 A. Chętnik, Krzyże i kapliczki kurpiowskie, Polska Sztuka Ludowa [Kurpiowské kříže a kapličky, Polské lidové umění], PAN-Instytut Sztuki [Institut umění], XXXI, 1977, č. 1 11 W. Zaleski, Kapliczki blagalne i święte sosny z okolic Supraśla, Polska Sztuka Ludowa, [Prosební kapličky a svaté borovice z okolí Suprasle, Polské lidové umění]PAN – Instytut Sztuki [Institu umění] ,XLII, č. 3,str.188

114


V Kaminnogorské Kotlině u lesních průhledů se nejčastěji setkáváme s litinovými kříži na kamenných podstavcích (mezi Olszynami a Gorzeszowem, Chelmskem Śląským a Lubawkou). Jediná kaplička, která je zavěšená na stromě a dochovala se dodnes, se nachází na okraji lesa u cesty směrem z Chelmska Śląského do Mieroszowa. Mezi poli, na mezích a na loukách byly postaveny kříže a kapličky, jež vyznačovaly hranice mezi pozemkovým vlastnictvím. Některé sakrální objekty nacházející se mezi poli a úhory kdysi stávaly podél cest, dnes však už dávné trasy neexistují. Mnoho objektů drobné sakrální architektury bylo postaveno na kopcích. Dávalo to pocit bližšího kontaktu s nebeskými silami, kratší cesty komunikace s Bohem. Byla vybírána místa nakloněná kontemplaci, klidné modlitbě v přírodě. Díky tomu se člověk mohl snadněji odpoutat od každodenních pozemských starostí a trápení. Na památku mučednické smrti Jana Nepomuckého byly sochy českého světce postaveny u řek, stavů a jiných vodních nádrží, nejčastěji na mostech a přehradách. Zvláštní roli v komponování křížů, kaplí a plastik do krajiny hrály stromy. Vysoké stromy měly zvláštní meditační vlastnosti, byly jakýmsi prostředníkem mezi zemí a vesmírem. Vztah božství se stromem se objevuje jako jeden s nejdůležitějších elementů většiny náboženství12. Často se stává, že objekt drobné sakrální architektury stojí pod stromem, nebo mezi stromy. Lemují ho převážně velmi staré lípy, duby, kaštany, javory, nebo člověkem zasazené hlohy, bezy, pámelníky, šípkové růže. Kříže a kapličky zřízené u hospodářství Na vybraném zkoumaném území stanoví kříže a kapličky zřízené u hospodářství nejpočetnější skupinu. Postavené na hranici domácího hospodářství určují nejmenší sakrální prostor, soustředěný uvnitř domácího hospodářství. Otočené jsou předem ke vchodu na soukromý terén nebo cestu, vedoucí přímo u oplocení majetku. Jsou založené místními křesťany, opatřené inskripcí, informující o zakladatelích a o době zhotovení objektu a občas o intenci. Zřízené z různých, nám dnes neznámých důvodů, jsou svojskou manifestací pobožnosti. Postavené na chválu Boha, připomínají o náležnosti ke katolickému společenství místních obyvatel. Většina křížů a kapliček u soukromého dvora byla založena ve 2. polovině 19. století, čili po sekularizaci krzeszowského řádu v roce 1810. Okolí v blízkosti objektů drobné sakrální architektury se změnilo v průběhu let. Zmizely dávné cesty, vznikly nové komunikační trasy, zvětšily se osady (kříže a kapličky, které kdysi stály na hranici, se nyní nacházejí uprostřed vsi), byly postaveny budovy v okolí křížů a kaplí, po zboření starých domů stojí některé tyto objekty podél cest, i když původně stály na území soukromých hospodářství. 12

E. Berendt, op.cit, str.71

115


V některých oblastech stojí tyto objekty hodně blízko sebe, leč neztrácejí nic ze své originality a magie. Mnoho objektů dnes už dávno neexistuje, zůstala pouze místa, která byla kdysi vybrána jako zázračná a vyjímečná. Je nutné o nich pamatovat, jelikož se v nich soustředila svátost, energie a síla. Jsou pozůstatkem a památkou po velké pobožnosti místních obyvatel.

INTENCE ZŘÍZOVÁNÍ OBJEKTŮ

„Kapličky jsou na venkově něčím tak přirozeným, že se ani nezkoumá příčina jejich vzniku. Jsou a byly – stejně jako stromy, půda a mraky na nebi”.13 Je těžké odpovědět na otázky týkající se příčiny zakládání objektů drobné sakrální architektury. Pradávné barokní kapličky a řezby stojící podél cest mají spojitost s protireformačním působením katolické církve. Monumentální mariánské sloupy a řezby znázorňující postavy světců vznikaly z iniciativy krzeszowského kláštera. Jsou příklady způsobů ideologického působení v místech blízkých prostému člověku. Jiří Langer ve výzkumech obsažených v článku „Kamenná řezba na Oravě”, upozorňuje na psychologické aspekty a nutnosti přiblížení barokního umění venkovskému prostředí.14 Ofenzíva protireformace a rozšíření kultu svatých mezi venkovské obyvatele napomohlo ke vzniku celých komplexů, ale jednotlivých kaplí, kalvárií, procesí a plastik světců. Pobožnost venkovských obyvatel se projevovala nejrůznějšími způsoby. Kapličky a kříže se objevovaly v místech setkání člověka s Bohem. Důvodem postavení kapličky mohlo být objevení, uzdravení. V případě objevení nejčastěji povstaly v místech zjevení Panny Marie. V kamiennogórském regionu nebyl zjištěn žádný takový důvod zřízení kapličky. Kříže a kapličky byly postaveny z vděčnosti za uzdravení a Boží milost. Děkováno také za záchranu života, pomoc před smrtí a nemocí. Momentem setkání člověka s Bohem je smrt, mnoho křížů a kapliček bylo postaveno v místě smrti, zvláště náhlé např.v případě vraždy, nešťastné nehody, např. sebevražda, zasažení bleskem. Měly za cíl posvětit místo smrti a usnadnit hříšníkům nebo ztraceným duším věčný odpočinek. 13

T.Seweryn, kapliczki i krzyże przydrożne w Polsce [kapličky a kříže podél cest v Polsku], Warszawa 1958, str.66 Autor věnuje zvláštní pozornost na možnost zakládání a zřizování objektů kultu vesnickými obyvateli, co způsobilo přiblížení k privilegovaným vrstvám a získávání zakladatelů kaplí, křížů, kamenných sloupů a vybavení kostelů prostřednictvím církve. 14

116


Z této skupiny intencí vznikaly také kajícné kapličky připomínající bývalé zločiny a tragédie. Jsou to památky středověkého zákona, který nakazoval zločinci (vrahovi) trest v podobě mnoha zadostiučinění ve prospěch rodiny oběti a povinnost postavit kříž (tzv. Smírčí kříž) nebo kajícné kapličky. I přesto, že na území kamiennogórského regionu se nachází velké množství památek dávného trestního zákona (10 smírčích křížů, stůl sudího v Kochanowě, pranýř), nezachovala se žádná smírčí kaplička15. Podle starých lidových legend se u polních kapliček toulaly duše dětí, zabitých zlými matkami a pochovaných pod křížem nebo pod kapličkou.16 Pod kříži a kapličkami byli pohřbeni vojáci, kteří zahynuli ve válce a oběti epidemií, nákazy, nejčastěji to byli oběti moru, cholery a neštovic. V některých regionech Polska se také rozšířil zvyk vymítání nemocí z hospodářství věšením na kříže a plastiky oblečení nemocných dětí a před 2. světovou válkou byly z tohoto důvodu věšeny na objekty kousky plátna a stužky. Dnes barevné stužky a šerpy jsou pověšeny pouze jako ozdoby.17 Zlé síly a démony vymítáno postavením kříže nebo kapličky, zvláštní význam měly v lesích, ve kterých podle místních obyvatel strašilo. Kapličky jako díkůvzdání byly postavené také jako památka v místech, ve kterých se vydařila významná událost v dějinách vlasti a venkovské společnosti. Bývaly poděkováním za návrat z války, narození dítěte, památka na návštěvu církevních hodnostářů. Bývaly postaveny také u příležitosti ukončení výstavby např. cesty. Mezi kapličkami nacházíme také kapličky prosebné, postavené jako modlitební v nějaké konkretní intenci. Motivy k jejich vytvoření jsou spojeny s prosbami za ochranu před nemocí a neštěstím. Zvláštní význam měly v dobách životních pohrom, epidemií, válek. Prosební kaple byly stavěny v intenci nejbližších zemřelých. Místní obyvatelé u nich prosili o zbavení duše a věčný odpočinek. Jsou jako vzpomínky,…., jsou jako Dušičky u hrobu,…..aby duši bylo lehčeji. To proto, aby duše rychleji přišla do ráje.18 Zvláštní význam v pobožnosti venkovských obyvatel měl kult světců a patronů. Typické pro česko-polské pohraničí byla podobizna Jana Nepomuckého, jež byla zakládáná z obavy před nebezpečím, které hrozilo věrným ze strany řek, jezer a stavů. Věřili, že přítomnost soch světce u vodních zdrojů ochrání lidi před povodněmi a utonutím19. Plastiky a kapličky se svatým Florianem měly místním obyvatelům zajistit 15

D. Wojtucki, S. Zobniów, Pomniki dawnego prawa karnego na pograniczu polsko-czeskim [Pomníky dávného trestního zákona na česko-polském pohraničí], Wroclaw 2007 16 N.Budzyńska, Modlitwy ludu polskiego [Modlitby polského lidu], Przewodnik katolicki [Katolický průvodce], 17 L. Żmijewski, Tym, którzy tędy przechodzą, Zeszyt Starachowicki [Těm, kteří tudy procházejí, Starachowický sešit],č. 9/25/2002, Towarzystwo Przyjaciól Starachowic[Sdružení přátel Starachowic], Starachowice, 2002 18 Rozhovor s W.Tur v roce 1973, během výzkumů W. Zalęskiego, W. Zalęski, op.cit, str.187 19 L. Szoldrowska, J. Liszkowski, Kult św. Jana Nepomucena w fotografii, historii i legendzie na pograniczu polsko-czeskim [Kult sv. Jana Nepomuckého ve fotografii, historii a legendě na českopolském pohraničí], Kamienna Góra 2005

117


ochranu před požáry. Svatý Roch byl znamým ochráncem před nákazami, nemocemi a epidemiemi. Ke svatému Antonínovi se místní modlili za chudé, o ochranu majetku před krádeží, ztrátou a prosili o pomoc při nalezení ztracených předmětů. Setkáváme se tak s kapličkami a řezbami patronů obce, společenských skupin a závodů, např. u hornických sídlišť stála plastika předstacující svatou Barboru – patronku horníků. Z iniciativy velkých církevních středisek se rozšířily kulty svatých, jež charakterizovaly daný region a náboženská sdružení která v něm působila. V okolí Krzeszowa si můžeme povšimnout mezi objekty drobné sakrální architektury plastiky sv. Anny, sv. Josefa, sv. Jadvigy. Výrazná tendence zakládání křížů a kaplí soukromými zakladateli (málokdy skupinami), majiteli pozemků, svědčí o neslábnoucí víře a manifestaci vlastní pobožnosti. Zřizované v tak hojném počtu, téměř u každého hospodářství jsou kromě upřímného vyznání víry obrazem společenského trendu, jaký panoval od 1. pol. 19. století do začátků 20. století. Byly nejenom výjádřením křesťanských hodnot a sounáležitosti s katolickou církví, ale díky jejich uměleckým hodnotám tvořily neopakovatelnou ozdobu hospodářství. Důležitou roli v náboženském životě venkovských obyvatel odehrávaly kaple, v podobě nevelkých zděných, zastřešených staveb. Byly postaveny pro věrné a poutníky, aby do ní mohli vstoupit a v tichosti se pomodlit. Uvnitř takových kaplí se konaly květnové, červnové a říjnové svaté mše. Kaple bývaly mimo jiné místem pobytu poustevníků. Zvláštní význam měly kaple v obcích, které neměly vlastní kostel. Některé kaple měly dokonce zvony a zvonky. Na hranici Kudowé s Náchodem se vyskytují typické zvoničky. Znění zvonku ohlašovalo smrt obyvatele vsi nebo návštěvu kněze u nemocného. Zvonilo se za účelem svolání místních na mši, údery zvonu odstrašovaly „hromy a zlé duchy”(tzv.¨Hromosvodový zvon).20 Nové kapličky postavené po roce 1945 nově příchozími do Dolního Slzeska osadníky, byly kulturně-náboženským akcentem, který se vykytoval v jejich dávném místě bydliště. Při stavění kaplí a křížů ve 20. století se objevují také patriotické intence, manifestace vazby s regionem a zdůraznění polského charakteru těchto zemí. Při početných, rozmanitých funkcích objektů drobné sakrální architektury je nejdůležitější skutečnost, že každý kříž, každá řezba a kaplička jsou jakousi pozvánkou k modlitbě, nabízejí chvíli pro přemýšlení nad světem a jeho skutcích. Jsou památkou, která zdůrazňuje náboženství místních obyvatel.

20

T. Fitych, Boże Mlyny. Krzyże i kapliczki na pograniczu kudowsko-nachodzkim [Boží mlýny. Kříže a kapličky na kudowsko-náchodském pohraničí], Kudowa Zdrój, 2009, str.45

118


DOBA VZNIKU OBJEKTŮ

Krajina vsi je dokumentem mluvícím o dějinách dané obce. Je živou lekcí dějepisu. Odráží působení člověka od nejsatrších dob až dodnes. Je kompozicí, jejímž autorem jsou nejenom lidé, ale také příroda21. Kapličky se zapisují do pejzáže malých vesniček a stanoví elementy kultury, cenné pro ty, kteří zkoumají historii, pro etnografa a antropologa kulutry. Kapličky a kaple vznikaly od středověku (a dokonce v dávných pohanských dobách – sloužily tehdejším kultům), až do dnešních dob. Z období středověku pocházejí nejstarší památky drobné sakrální architektury , např. smírčí kapličky, které se vyskytují v Kotlině Klodzké. Ve středověku vznikaly také dřevěné kříže. Autor práce na téma kříže v okolí Starachowic, počátek vzniku křížů podél cest a na veřejných místech se datuje na doby vlády Konstantina Velikého22. Odvoláme-li se na slova svatého Jana Zlatoústého „Znak všeobecného prokletí, znak nejtěžšího a nejhanebnějšího trestu, stal se předmětem všeobecné touhy a lásky. Můžeme ho spatřit na domech, na střechách, v lesích, ve městech a vsích, na náměstích, při hostincích, na horách a dolinách, na moři a na lodích”23. Tvar sloupu s vyřezávanou postavou světce se objevuje už v 17. století. Dolnoslezské řezby hromadně vznikaly v 18. století a na začátku 19. století. Jsou však velmi výrazné rozdíly mezi přepychově vyřezávanými velkými barokními sochami a nevelkými podobiznami světců na vysokých sloupech z 19. století a počátků 20. století. Na první pohled lze rozlišit moderní podobizny, i když nemají charakteristické vlastnosti. Henryka Wesolowská ve svém článku věnovanému dolnoslezským kapličkám založeným podél cest, dělí kapličky z historického hlediska na zřízené do roku 1945 a ty které byly postaveny až po 2. světové válce. 24 Rozdělení je všeobecné, ale můžeme podle něj podělit jenom kapličky. Při hodnocení dalších objektů se zdá být nezbytná důkladnější historická analýza. Jsou totiž znatelné výrazné rozdíly mezi kříži a plastikami. Projevují se v nich architektonické vlastnosti charakteristické pro každé století. V kamiennogórské oblasti nejpočetnější skupinu tvoří kapličky, kříže a starší plastiky pocházející z 18. a 19. století. Většina kamenných křížů postavených podél cest pochází z 19. století. Dřevěné kříže jsou dílem věrných 20. a 21. století. Kamenné kříže z 19. století se mírně liší 21

P.Chilik, Aby na wsi bylo ladniej [Aby na venkově bylo lépe], Fond podporující venkov, Warszawa 2008, str.9 L. Żmijewski, op.cit, str.11 23 Encyklopedia Powszechna [Všeobecná encyklopedie], t. XVI, Warszawa, 1864, str.265 24 H. Wesolowska, Dolnośląskie kapliczki przydrożne [Dolnoslezské kapličky u cest], [w:] Śląski Labirynt Krajoznawczy [Slezský labyrint], Wroclaw 1993, z. 5, str. 111. 22

119


od křížů z 20. století. Ty druhé jsou převážně nižší a kříž je osazen na širším podstavci. Památky bohužel nejsou dochované ve své prvotní podobě. Často se stává, že některý z elementů objektu byl dodělaný mnohem později. Stává se to převážně u křížů. Z důvodů klimatických podmínek a vandalství člověka bývá převážně poškozena horní část, čili samotný kříž (zřídka podstavec). Můžeme se tedy setkat s dodělanými kříži, fragmenty podstavců zhotovenými ze dřeva, náhrobními granity nebo lastriko. Nahrazují originální elementy. Podobné děje jsou i v případě různých druhů výklenků. Obrázek nebo figurka nacházející se kdysi uvnitř byly zničeny nebo byly ukradeny. Také místní obyvatelé pečující o tyto pomátky, snaží se ozdobit kapličku nebo podstavec kříže reprodukcí malby nebo jinou nevelkou figurkou.

Formy drobné sakrální architektury. Klasifikace

Jedním z nejtěžších úkolů je rozdělení a klasifikace památek drobné sakrální architektury. Každá kaplička má velké množství individuálních vlastností, lze však na základě společných vlastností vyhotovit schétmatické rozdělení kaplí, plastik a křížů. Mnoho výzkumníků sakrální architektury se pokusilo oddělit několik druhů kapliček. Tato rozdělení se od sebe neznačně liší. Jsou provedeny na základě dominujících architektonických vlastností objektu a způsobu jeho umístění. Tadeusz Seweryn v prvotní studii na téma křížů a kapliček umístěných podél cest zahájil výchozí klasifikaci popisovaných památek.25 Typologie kapliček charakterizovaná vědci a milovníky tohoto tématu se nepatrně liší v závislosti na regionu, kde se tyto památky vyskytují. Pro rozdělení objektů drobné sakrální architektury kamiennogórského okresu mají zvláštní význam výzkumy a inventarizace prováděné na území Dolního Slezska, na česko-polském pohraničí. Henryka Wesolowská v článku na téma kulturního dědictví upozorňuje na ohromnou různorodnost kapliček z hlediska tvaru. Jestliže vezmeme v úvahu materiál ze kterého byly vyhotoveny, lze je rozdělit na: kapličky dřevěné, kapličky vytesané z kamene a kapličky zděné. Z hlediska tvaru je můžeme rozdělit na: skříňkové, sloupové, domkové, jeskyňové26. Toto rozdělení nevyčerpává charakteristiku kaplí, neobsahuje také plastiky, kříže ani podstavce. Často se setkáváme s názvoslovím „kapličky pozemní”, tento druh označení můžeme najít v klasifikaci sakrálních objektů. Ty které stojí přímo na půdě 25

T. Seweryn, op.cit H. Wesolowska, op.cit, s.112

26

120


(pozemní), postavené na sloupu (sloupové), pověšené na zdi nebo na stromě (stromové, skříňkové) a výklenkové – podobizny umístěné ve výklencích domů nebo v dutinách stromů. Není snadné charakterizovat památky na základě tohoto rozdělení. Sloupová kaplička se stává pozemní kapličkou, protože často sloup a občas strom, jsou považovány za integrální součást celého objektu. Rozčlenění také mnoho nemluví o rozmanitých typech každého druhu. K úplnému prozkoumání architektury je nutné použít rozšířenější typologický popis. Kapličky domkové jsou to nevelké zděné budovy, postavené z cihly, kamene nebo dřeva. Jsou nejčastěji postavené na půdorysu čtverce nebo obdelníku, zřídka mnohoúhelníku nebo kola. Jsou poryté sedlovou nebo valbovou střechou. Občas, i když velmi zřídka, se můžeme setkat s plochou střechou. Dávněji to byly střechy šindelové nebo pokryté drny a postupem času se začal k zastřešení používat plech a lepenka. Na vrcholku se nejčastěji nacházel zvoneček nebo křížek. Domkové kapličky plnily roli malé svatyně, uvnitř se nacházel malý oltář a lavičky pro účastníky mše. Jedinou ozdobou jsou římsy, pilíře a sloupy. Na bočních stěnách budovy byla umístěna okna. Kaple byla zavíraná dřevěnými dveřmi s ozdobným kováním. Zděné kapličky byly z vnější strany nahozeny omítkou, vnitřek byl bělený nebo malovaný. Kapličky sloupové je těžké jednoznačně charakterizovat. Hlavním jejich elementem je kamenný sloup nebo dřevěná kulatina (špalek). Na jeho štítu nebo ve výklencích byly umístěny náboženské motivy v podobě figurek, obrázků, plastik. Sloup stojí přímo na zemi nebo na kamenném betonovém podstavci. Sloupové kapličky bývají často zakončeny velkým krychlovým blokem, do jehož plochých výklenků ve stěnách byly vloženy basreliéfy nebo obrazy. Celek pokrývá sedlová střecha s malým úhlem spádu. Můžeme se setkat i s kapličkami se několikapatrovým kamenným slupem, jež je ozdobený výklenky s řezbami, basreliéfy, inskripcemi. Méně populární je typ sloupovodomkový, složený s velikého sloupu s velkým výklenkem, do kterého se mohl vejít oltář nebo velká plastika s náboženskou tématikou27. Do skupiny sloupových kapliček se počítají také lucernové kapličky. Mají tvar štíhlého sloupu nebo obelisku, rozšířené v horní části tzv. ažurovou lucernou, s volným prostorem mezi sloupky, základem a stříškou. Počátek tomuto druhu kaplí daly gotické lucerny nebožtíků, které se stavěly před kostely, na křižovatkách na cestách vedoucích do nemocnic a na hřbitov28. Kapličky skříňkové z hlediska tvaru byly nazvány také skříňovými. Byly velmi populární v oblastech, kde se rozvíjelo lidové dřevěné řezbářství a zdobení dlátem. Mají tvar ploché, prosklené nebo otevřené skříňky o různých rozměrech s obrazem nebo 27

www. zabytkisakralne.pl – důkladná a úplná analýza sloupcových kapliček a informacje o sloupcovo-domkovém typu je zahrnutá ve studii Warzyckie kapliczki, Zespól Szkól w Warzycach. 28 E.Fryś, A.Iracka, M.Prokopek, Sztuka ludowa w Polsce [Lidové umění v Polsku], Arkady, Warszawa, 1988, str.179

121


řezbou uprostřed. Nejčastěji mají čtvercový tvar, zakončený obloukem nebo lomeným obloukem. Boční, zadní a spodní stěny jsou vyhotoveny z destiček, přední strana je otevřená, uzavřená sklem nebo s prosklenými dvířky. Uvnitř je exponovaná dřevěná řezba, basreliéf, svatý obraz. Kapličky skříňkové byly pověšeny na křížích, stromech, zdích stavení. Ke kapličkám zavěšeným na stromech a sloupech se počítají také kapličky vyhotovené z jednoho kousku dřeva, vyřezávané ve tvaru plochých dřevěných tabulí s vyřezávaným křížem a intencí. Kříže a plastiky, podle mnoha výzkumníků je nutné do skupiny zahrnout tzv. kapličky s podstavci. Dominující částí je kamenný, dřevěný nebo betonový podstavec ozdobený basreliéfy, reliéfy a inskripcemi. Na vrcholku byl zpravidla umístěný kříž, plastika nebo skupina plastik. Důkladnější je však osobní prozkoumání křížů a plastik. Kříže jsou vyhotoveny nejčastěji ze dřeva, kovu a kamene. Byly osazovány přímo v zemi nebo na podstavcích. Proporce mezi velikostí kříže a podstavcem bývaly rozmanité. Podstavce mívaly výklenky o různé hloubce a byly určeny k umístění plastiky světce, basreliéfu s náboženskou tématikou nebo plochou malbou. Na bočních stěnách podstavců byly vyřezány nebo vyryty postavy světců, biblické scény, motivy rostlin a geometrické tvary. Na vysokých podstavcích je kříž vyhotoven z kovu nebo z kamene. Okázalé tvary odlitků, kované kříže, stanoví zajímavé příklady tehdejšího umění výroby z kovu. Podél cest a na návěstích můžeme spatřit vysoké jednoduché kříže vyhotovené ze dvou velkých kusů dřeva, svařených kovovými pruty nebo trubičkami. Na jeho ramenou je podobizna ukřižovaného Ježíše, který je vyříznutý z tenkého plechu. Kříž pokrývají kolmo vyříznuté nápisy o zakladatelské a památkové. Plastiky podél cest plastiky znázorňují postavy světců, sochy Panny Marie a Ježíše. Vyřezávané byly ze dřeva nebo vytesané do kamene, zřídka se můžeme setkat se sádrovými odlitky. Plastiky nikdy nestojí přímo na zemi. Jsou postaveny na sloupu nebo na podstavci. Sloupy jsou zpravidla velmi vysoké a jsou postaveny na čtvercovém soklu a podezdívce s několika schody. Podél jsou vedeny žlábky, sloup obebínají zdobené obruče, na základně jsou malované motivy květin a rostlin. Plastiky na sloupu jsou zpravidla větších rozměrů. Podstavec je opatřený inskripcemi, datumem vyrytým do dřeva nebo do kamene, fragmentem modlitby ke cti světce. Sochy na sloupech a podstavcích mají často elementy lidového uměmí, můžeme se často setkat s opravdovými barokními řezbami, jež byly zhotoveny v dílnách zkušených a významných umělců. Zdrojem nápadů byly nejčastěji vzory evropských dílen, které se věnovaly umění s náboženskou tématikou. Katalogy a reklamní tiskopisy se staly cennou databází pro napodobitele náboženských podobizen29. Roman Reinfuss popisuje dílnu Insam – Prinoth jako velmi rozšířený závod, jež produkoval shodně s vkusem průměrného odběrale. Předmětem 29

V roce 1820 vznikl nejznámější „Závod církevního umění” firmy Insam-Prinoth, jež měl své dílny v Sankt Urlich v Tyrolsku a Ortisei di Gardena v Lombardii

122


výroby byly podobizny Ježíše, Panny Marie a jiných světců o správných proporcích, v pohybu, v oděvu s pečlivě vymodelovanými záhyby, s klasicky krásnými obličeji, zbavenými osobního výrazu30. Zvláštní pro slezské umění byla ikonografická znázornění obsažená v německých ceníkách, prezentujících vzory kamenných soch využívaných jako vzory na figury, jež stály podél cest a na náhrobních pomnících. Reinfuss ve článkách věnovaných náboženské řemeslnické výrobě uvádí několik německých dílen a prezentuje karty vzorníků (Královská dílna Mayera v Mnichově, karta vzorníku ze Stuttgartu), také neznámé producenty.31 Nejběžnější typy figurální architektury jsou podobizny Panny Marie. U slezských cest se setkáváme s vysokými figurami Marie s děťátkem, Panny Marie Neposkvrněné, Panny Marie Bolestné. Mnoho místních projevů mariánského kultu je spojeno s velkými poutními středisky, mariánskými sanktuárii, představují je Panna Marie Bardzká, Wambierzycká, Wielislawská. Rozmanité ve svých podobách mají nejčastěji charakteristické vlastnosti lidového umění, tvar, barevnost. Kult Jana Nepomuckého v Čechách a ve Slezsku přinesl mnoho pomníků tohoto světce podél slezských cest. Jan Nepomucký byl zavražděn na rozkaz krále z důvodu podezření ze spiknutí, odmítnutí porušit zpovědní tajemství, byl kanonizován v roce 1729. Patron dobré zpovědi, chránící před všemi katastrofami způsobenými vodou, stojí u řek, jezer, na mostech. Převažují vysoké kamenné řezby, představující světce v oděvu kanovníka, s atributy typickými pro české provedení, vzorované na soše Jana Nepomuckého na pražském Karlově mostě. Svatý Antonín, patron chudých, ochránce před zlodzi a pomocník při hledání ztracených věcí, se dočkal mnaha figurálních podobizen. Z důvodu mnoha let ztrávených v Padově je nazýván Antonínem Padovským nebo Antonínem z Padovy. Byl prohlášen za svatého v roce 1232 a stal se jedním z nejdůležejších v řadě svatých. Mezi figurami svatých patronů umístěnými na sloupech a podstavcích, se často setkáváme s podobiznou Svatého Floriana, legendárního římského mučedníka, jež je představován v brnění s vědrem vody. Svatý Florian je uznávaný ochránce před ničitelskou sílou ohně, požáry, podpáleními, je patronem hasičů a hutníků. V městech, ve kterých se rozvíjelo hornictví se můžeme setkat s podobiznou svaté Barbory, patronky horníků, dělostřelců, pečovatelky umírajících, chránící před výbuchy, bouřkou a před blesky.32 Jiné figurální podobizny světců byly řezby sv. Rocha, sv. Jacka, sv. Bernarda. Typické pro oblast Dolního Slezska jsou podobizny světců, jejichž kult se rozšířil z iniciativy velkých církevních a řádových středisek. Příkladem jsou figury sv. Anny, sv. Jozefa, sv. Jadvigy. 30

R. Reinfuss, Vliv řemeslnické devoční výroby na lidovou řezbu do kamene, Polské Lidové Umění, Insitut Umění PAN, XXXIII, 1977, č. 2 , str.69 31 R. Reinfuss, op.cit, str.70 32 L. Zmijewski, op.cit, str. 18

123


Méně populární typy kapliček jsou kapličky výklenkové a niky. Výklenkové kapličky mají tvar nepříliš hlubokých obloukovitě zakončených otvorů. Byly vyhloubeny ve fasádách budov, na portálech, ve vjezdových bránách na terény hospodářství. Uvnitř bývala umístěná nevelká figurka, basreliéf nebo obrázek. Dalším méně známým typem kapliček jsou jeskynní kapličky. Výstavba jeskynních kaplí je spojená především s mariánským kultem. Mají za úkol následovat zázračnou jeskyni v Lourd.

DROBNÁ SAKRÁLNÍ ARCHITEKTURA V KAMIENNOGÓRSKÉM REGIONU

Kapličky sloupové Nejpočetnější na Dolním Slezsku jsou sloupové kapličky, které se vyskytují ve dvou druzích: ve tvaru sloupců a v podobě čtyřstěnných, krychlových kapliček. Druhý z těchto typů se vyskytuje v okolí Kamienné Góry a jsou to kapličky velmi vysoké. 33 Mezi těmito druhy se vyskytují zděnné z kamene nebo z cihly. Liší se mezi sebou tvarem průřezu sloupu. V okolí obcí Kamienna Góra a Lubawka se tohoto typu objektů nachází sotva několik kusů. Vyskytují se ve dvou zásadních alternativách. První má tvar širokého sloupu nebo obelisku, rozšiřujícím se v horní části, je ověnčený lucernami nebo domkem s výklenky. Nazývá se je také sloupcovými. Jiné sloupcové kapličky jsou vysoké, čtyřhranné. Jsou zděnné z cihly nebo z kamene, jsou nahozené omítkou a malované. Byly přikryty plochou nebo sedlovou střechou. Pochází z 19. a 20. století. Charakteristika sloupových a lucernových kaplí v oblasti Kamienné Góry a Lubawky představuje architektonické řešení typické pro krzeszowský region. Jsou to vysoké, často dosahující 4 metry, objekty zhotovené z pískovce, zřídka z cihly. Podstavec tvoří plochá, několikastupňová podezdívka a čtvercový nebo obdélníkový podstavec-sokl. Základ konstrukce tvoří kulatý sloup, nebo sloupec s průřezem krychle nebo obdélníku, zřídkakdy beztvarého mnohoúhelníku. Sloupy jsou různé velikosti, na stěnách nejsou žádná zdobení ani inskripce. Jediným projektem na kulatém sloupu je kaplička stojící na náměstí v Krzeszowě, naproti vchodu do klášterního nádvoří. Sloup byl ozdoben plytkými žlábky po celé délce podstavce. Na sloupech kapliček bývala umístěna kamenná „kostka” (vyskytují se také obdélníky). Frontální a boční stěny mají čtvercové nebo obdlélníkové 33

H. Wesolowska, Dolnośląskie kapliczki przydrożne [Dolnoslezské kapličky podél cest], [w:] Śląski Labirynt Krajoznawczy, Wroclaw 1993, z. 5, s. 111.

124


výklenky. Na frontální stěně, v hlubší, často obloukem zakončeném výklenku bývala umístěná dřevěná figurka nebo basreliéf. Plytké otwory ve dvou blocích sloužily kdysi jako místa na malované podobizny světců nebo obrazy představující náboženské scény. Výklenky jsou dnes prázdné, v několika se nachází figurky Panny Marie nebo sádové devocionálie. Jako příklad může sloužit sloupová kaplička stojící u polní cesty z Przedwojova do Kamienné Góry, jejíž hlavní výklenek vyplňují sádrové Piety. Na bočních stěnách se nacházely obrazy Nejsvětějšího srdce Ježíše a Neposkvrněné srdce nejsvětější Panny Marie.34 Uvnitř kapličky v Krzeszowě, u cesty do Krzeszówka byl výklenek ozdoben porcelánovou figurkou Neposkvrněné Panny Marie ze současnosti. Do hranatých otvorů kapličky na náměstí v Krzeszowě byly vkomponovány čtyři podobizny: Panna Marie Krzeszowské, sv. Jozefa, sv. Anny, sv. Jiřího. Mělké výklenky jiných kapliček v Krzeszowě a Lipienici jsou prázdné. Sloupové kapličky jsou velé omítnuté, bělené a malované. Byly zastřešeny plochou, sedlovou nebo valbovou střechou. Pokrývá je taška nebo plech. Objevují se také objekty nezastřešené, zakončené ozdobnou kamennou římskou. Na vrcholku byly umístěny kulty nebo křížky vyříznuté z plechu. Vyjímečným příkladem sloupové kapličky je jedna taková kaplička u hlavní Szczepanowské silnice. Je to nevysoký kamenný monolit s polokruhovým výklenkem v horní části. Kaplička je nezvykle nízká, zastřešená sedlovou stříškou pokrytou taškami. Je to památka pocházející z 19./20. století. Ostatní památky datujeme na 19. století. S vyjímkou chybějících elementů ve výklencích, se sloupové objekty drobné sakrální architektury zachovaly v dobrém stavu. Jsou v péči místních obyvatel, malované, omítané, bělené a opravované.35 Sloupové kapličky můžeme spatřit v Krzeszowě, Kochanowě, Lipienici, Przedwojowě a v Szczepanowě. Jediným příkladem lucernové kapličky je kaplička u stavení na sloupu v Jawiszowě. Na zahradě u stavení č.p. 2 v Jawiszowě stojí tento nevysoký objekt drobné sakrální architektury. Kaplička se skládá z: masivního krychlového podstavce, širokého sloupu a štítové části ve tvaru lucerny. Na podstavci nejsou žádné nápisy. Sloup je nízký bez žádných zdobení. Lucernová část byla kdysi ze čtyřech stran prosklená. Uprostřed se nejprve nacházela figurka Panny Marie, později svatého Františka. Na vrcholku byl připevněn nevelký, litinový krucifix. Přítomnost kříže v tomto tvaru pouzkazuje na to, že byl tento objekt pravděpodobně postaven v 19. století. Na území kamiennogórského okresu se do dnešního dne dochovala jedna skříňková kaplička pověšená na stromě. Velká dřevěná zastřešená deska zavěšená na vysokém stromu. Kaplička se nachází na okraji lesa, proti jiným zástavbám na ul. Sądecké v Chelmsku Śląském. 34

S.Książek, op. cit., str. 117. Sloupová kaplička v Krzeszowě na kopci, podél cesty vedoucí do Kaple svaté Anny, byla opravená v roce 1992.

35

125


Kapličky domkové Kapličky domkové mají tvar nevelkých zděných zastřešených staveb o čtyřech stěnách. Jsou postaveny na obdélníkovém nebo čtvercovém půdorysu o povrchu několika metrů čtverečních. K jejich výstavbě byly použity cihly a pískovec. V případě starších objektů jsou tyto dva meteriály kombinovány. Můžeme se setkat s kapličkami v kombinaci s dřevěnými elementy. Příkladem objektu, k jehož výstavbě bylo použito dřevo je domková kaplička v Chelmsku Śląském na ul. Sądecké. Ve frontální stěně jsou vsazeny dvoukřídlové nebo jednokřídlové dveře s ozdobným kováním, štíty, zámek a klika. Do bočních stěn byla vsazena okna, prosklená bílým, barevným nebo vitrážovým sklem. Okna mají tvar obdelníku, zakončeného rovně do do oblouku. Domková kaplička v Blażejowě má asymetricky osazená okna – dvě jsou na jedné stěně a jedno na straně druhé. Kaplička v Chelmsku Śląském má okna prosklená ozdobným, žlutým, matným sklem, osazená do frontální strany zpravé a zlevé strany vchodových dveří. Okenní a dveřní otvory v domkových kapličkách lemují jednoduché pískovcové obrubně. Většina kapliček však okna nemá. Portály jsou zakončeny mírným obloukem. Pouze kaplička v Blażkowě je zakončená lomeným obloukem. Budova má sedlovou střechu, nejčastěji pokrytou červenou taškou, zřídkakdy lepenkou nebo plechem. Zastřešení kapliček je ozdobeno nevelkým kovaným křížkem, který je umístěný na vrcholku nebo nevelkou signaturou s křížem. Stěny domkových kaplí jsou nahozeny omítkou, bělené nebo malované. Ozdobu zdí stanoví pilastry na průčelí, nároží, římsy, basreiléfy ve tvaru obdélníků. Nad vchodem do kapličky, stojící u hlavní cesty v Olszynách, můžeme spatřit velký kamenný kříž. Dvě kapličky na zkoumaném terénu mají mělké výklenky. Objekty v Krzeszowě a v Chelmsku Śląském mají v čelních stěnách umístěné malé figurky v prosklených výklencích. Dnes jsou v obou výklencích porcelánové figurky Panny Marie s děťátkem. Zděné domkové kapličky byly založeny věrnými v 18. a 19. století. To právě oni byli jak zakladateli, tak i zhotoviteli tohoto typu staveb. Často ve sbírce peněz nebo organizaci prací pomáhali faráři nedalekých kostelů. Na několika objektech se dochovaly vyryté iniciály a datumy, jež pravděpodobně znamenají posvěcení budovy. Na přední straně kapličky v Chelmsku je datum 1705 a budova v Krzeszowě je označená datumem 1822 a iniciály DJ. Interiéry kapliček jsou si velmi podobné. V domkových objektech se nachází oltář, klekátka, lavice, truhly. Na stěnách jsou pověšeny obrázky, na oltáři stojí figurky, svícny a vázy s  květinami. Na podlaze leží běžníky nebo kousky koberců. Mnoho místností je zdevastovaných a neudržovaných. Některé z nich jsou ochotně navštěvovány. Obyvatelé okolních vsí organizují opravy objektů, dbají o výzdobu a pořádek v interiérech. V květnu a v červnu se v nich konají mše. Domkové kapličky se vyskytují v Krzeszowě, Czadrowě, Lipienici, Chelmsku Śląském, Jawiszowě, Olszynach, Blażejowě, Okrzeszyně, Kochanowě, Blażkowé. 126


Kříže Jedním z druhů objektů drobné sakrální architektury jsou kříže podél cest. Můžeme je podělit z hlediska materiálu, ze kterého byly vyhotoveny na: dřevěné, vytesané z kamene a litinové. Na území obcí Kamienna Góra a Lubawka se vyskytují kříže jak zhotovené ze dřeva, tak i ty na kamenných podstavcích. Velkou převahu mají ty druhé. Dřevěné kříže jsou velmi vysokými, až několikametrovými objekty, složenými ze dvou desek nebo trámů, zkřížených do pravého úhlu. Byly postaveny na konci 20. století. Na území Kamienna Góra se s příklady volně stojících dřevěných křížů dřeva můžeme setkat v: Krzeszowě, Czadrowě, Krzeszówku a Dobromyślu. Je nutné si povšimnout, že tohoto typu kříže se vyskytují také v obcích, ve který se starší, drobná sakrální architektura nerozšířila. V okolí Lubawky stojí v Jarkowicích a Miszkowicích. Dalším typem kříže jsou památky zhotoveny z kamene. Tyto objekty lze rozdělit na kříže postavené na kamenném podstavci, na jehož štítu je osazený odlitek litinového kříže s ukřižovaným Ježíšem a na takové, které se skládají jak z pískovcového podstavce, tak i z kříže zhotoveného ze stejného materiálu. V charakteristice tvarů drobné sakrální architektury v Kamiennogórské Kotlině můžeme rozlišit dva základní druhy kamenných křížů: a) objekty s kamenným podstavcem s litinovým křížem, b) kříže celé zhotovené z kamene. Kříže podél cest mají rozmanité tvary. Týká se to jak podstavce, tak i samotného kříže. Při provádění inventarizace objektů drobné sakrální architektury, třídění a analýze jednotlivých drůhů křížů, je nutné brát v úvahu celý tvar objektu (kříž a kamenný podstavec), jelikož by bylo velmi těžké porovnat pouze tvary podstavců nebo jenom litinové odlitky kříže. Kříže z kamene pocházejí z 18. 19. nebo počátku 20. století. Objekty s kamenným podstavcem a litinovým křížem jsou nejrozšířenější skupinou křížů na území obce Kamienna Góra a Lubawka. Jsou to objekty, jež stojí podél cest, při domacích hospodářstvích. Skládající se z různých tvarů kamených podstavců a v nich osazených železných křížů. Podstavce tohoto typu památek převážně mají, v závislosti od úhlu spádu stěn, podobu kvádru nebo hranolu. Stává se také, že je kříž postavený na kamenném sloupu. Sokly křížů u cest jsou velikostně podobné, zřídkakdy byly postaveny objekty nižší nebo velmi vysoké. Výška tohoto typu objektů záleží také na velikost kříže, jež se nachází na vrcholu. Odlitky krucifixů bývají velmi rozmanité. Občas jsou to tvary velmi jednoduché, nezdobené, jindy zase velmi velké, precizně zhotovené, s bohatě zdobenými rameny, s motivami květin a ažurovou technikou zdobení. Nejčastěji se vyskytují litinové kříže umístěné na kamenném protáhlém podstavci. Do druhé skupiny křížů s kamenným podstavcem a litinovým křížem, náleží objekty, 127


jejichž podstavec má tvar připomínající kvádr. Litinový kříž osazený na pískovcovém soklu se dvěma páry rovnoběžných stěn. Památky tohoto typu mají převážně vyrytý text modlitby nebo fragment evangelia. Převáženě si můžeme na kamenu přečíst iniciály nebo jména zakladateů (zřídka zhotovitelů) a datum výstavby, občas i rekonstrukce. Sokly mají rozmanité tvary, i přestože každý z těchto objektů pochází z 19. století. Bývají zdobeny rostlinnými ornamenty, basreliéfy světců, biblijními scénami. Můžeme se také setkat s podstavci ve tvaru jednoduchých kamenných sloupů bez žádných zdobení. Na kamiennogorském území se můžeme setkat ještě se třetím druhem podstavce určeného pod litinový kříž, a to sloup. Pojem sloup bude v tomto případě znamenat sokl ve tvaru várlce nebo jíný o průřezu kola nebo oválu. Tento podstavec se vyzkytuje v rozmanitých tvarech, ale je málo známý. Můžeme si povšimnout pilířů vzorovaných na klasických jónských a dórských sloupech, a také kulatých sloupů na krychlovém podstavci, užší u základu a u vrcholu než ve střední části. Tvary, jež se charakterizují kamenným soklem a křížem vyhotoveným ze stejného materiálu, byly zahrnuty do skupiny objektů s kamenným podstavcem a kamenným křížem. Tato skupina není tak početná jako v případě křížů s litinovým krucifixem na vrcholku stojících podél cest, proto nemá větší smysl ji dělit z hlediska tvaru podstavce. Při níže uvedené analýze, si můžeme u tohoto druhů objektů bez potíží povšimnout rozdílů ve tvaru podstav. Jsou to taková tělesa jako kvádry, hranoly a jiné s nepravidelnými tvary. Tyto památky jsou často bohatě zdobeny a mají rozsáhlou inskripce (větší je prostor pro vyrytí nápisů). Pocházejí převážně z 2. poloviny 19. století, i když objevují se také kříže podél cest a u stavení založené v počátcích 20. století. Skupina Ukřižování náleží k typu kříže zhotoveného celého z kamene. Z hlediska originálního tvaru je těžké zahrnout skupinu Ukřižování k jiným objektům s kamenným podstavcem a kamenným křížem. Tato forma drobné sakrální architektury se charakterizuje vysokým podstavcem ve tvaru kolmo postavené silné desky, nebo širokým soklem s výklenkem. Skupina Ukřižování je kompozice (osazená na soklu), složená z masivního kříže a dvou kamenných postav. Jsou to figury pod křížem: Panny Marie a sv. Evangelisty nebo Panny Marie a sv. Máří Magdalény. Každý kříž je jiný. Široké spektrum volně stojících objektů tohoto typu poukazuje jak různorodné mají tvary. Rozdíly na první pohled si podobných křížů stojících podél cest způsobují, že každý z těchto nevelkých pomníků je neopakovatelný. Velkou roli hraje okolí, jelikož má vliv na to, že každá památka vypadá odlišně. Mezi tromy, rozkvetlými zahradami, ploty lemujícími hospodářství, lesními cestami a poli, se objekty komponují do svého okolí tak, že jsou jeho integrální součástí. Z analýzy křížů umístěných u cest a hospodářství vyplývá, že nejpočetnější skupinu tvoří památky zakončené litinovým křížem. Jejich rozdělení z hlediska podstavce je trochu umělé, 128


jelikož nejsou pravidelnými hranoly ani kvádry. Stačí malá změna úhlu naklonění stěn a podstavec získává zcela nový tvar. Společnou vlastností je podstavec s textem nebo datumem postavení. Litinové kříže byly postaveny v průběhu dvou staletí. Nejstaršími objekty jsou kříž v Chelmsku Śląském z roku 1733, kříž u polní cesty v Olsztynách z roku 1775 a kříž stojící na pastvině mezi Lubawskou a Chęlmskem Śląským z  roku 1722. Ostatní pocházejí z 19. století nebo začátku 20. století. O zhotovitelích tohoto typu objektů příliš mnoho nevíme, jelikož se nedochovaly žádné dokumenty potvrzující objednávku takového objektu, o jeho nákladech na zhotovení, ani o kamenických dílnách, kde byly zhotoveny. Zřídka autor kamenného pomníku umístil na podstavci vlastní jméno a příjmení. Tvůrci těchto děl zpravidla pocházeli z okolních vesnic (např. H.Breuer z Kamienné Góry, J. Febig z Gorzeszowa, R. Mohaupt z Kochanowa). Objevují také jména umělců z Walbrzychu (G. Flegel, J. Siegel) a řezbáři z Čech jako např. B. Scholz. Ve skupině objektů celých zhotovených z kamene dominují kříže vyrobené v dílně H. Breuera z Kaminné Góry. Při důkladném pročtení výše uvedeného popisu památek drobné sakrální architektury, můžeme rozpoznat styl tohoto kameníka. Kříže jeho autorství jsou velmi charakteristické a i když je každý jiný, mají velmi mnoho společných vlastností. Příjmení Breuer je uvedeno mezi jmény řezbářů pracujících na objednávku opatů krzeszowského klášteru. 36 Zakladateli byly zámožné rodiny, majitelé posedlostí, zemědělských hospodářství, továrníci vyrábějící lněné výrobky. Na několika podstavcích se často opakují některá příjmení zakladatelů, např. Heinzel, Hübner, Taube. Potvrzuje to skutečnost, že členové těchto rodin během několika pokolení zakládali podél cest kříže „na Boží chválu”. Jinou podstatnou věcí jsou výrazné rozdíly vyskytující se v ikonografii ukřižovaného Ježíše. Na kamenných křížích a na jednoduchých krucifixech kovaných z kovu je Ježíš v pozici: hlava opřená o pravé rameno, pravé chodidlo na levém, stisknutá dlaň. Do bohatě zdobených odlitků je postava Zbavitele v tradiční pozici pro východní náboženství: hlava nakloněná dozadu, chodidla přibitá vedle sebe, dva prsty každé dlaně narovnané v gestu blahoslavení.37 Litinové kříže z tohoto druhu podobiznou pravděpodobně vznikly později než kované kříže. Aby jsme se vyhnuli nadinterpretaci, náleží uznat, že ikonografický typ, charakteristický pro východní křesťanství, byl na tomto území pouze artistickým rozmarem umění. Možné je také to, že kříže byly dovezeny, jelikož nejsou žádné informace o dílnách na území Kamiennej Góry a Lubawki, kde by takové litinové kříže zhotovovali. Při analýze formy drobné sakrální architektury na území Kamiennogorské Kotliny, je nutné vzpomenout také zničené objekty, které se nenachází v inventáři. Jsou to zpra36

K. Kalinowski, Rzeźba barokowa na Śląsku [Barokní řezba na Slezsku], PWN, Warszawa, 1986,str.107 K. Woźniak, Spiskie żeliwne krzyże nagrobne [Spiské litinové náhrobní kameny], [W:] Spotkania z zabytkami [Setkání s památkami] , 1982, č. 7, str. 49. 37

129


vidla podstavce, na kterých se kdysi nacházel kříž a ležící fragmenty kamenných soklů. Poškozené památky se rychleji než ostatní ničí. Příkladem toho je kříž na sloupu, který stál u hlavní cesty mezi Krzeszowem a Jawiszowem. Ztratil krucifix už před několika desítky lety. Velmi dlouho stál jenom vysoký pískovcový sloup s vyrytým datumem 1847 na podstavci. V roce 1998 se sloup převrátil, poté se převrátil jeho základ a v této chvíli není po tomto objektu ani památky. Zničené objekty drobné sakrální architektury se nacházejí také v lesích, na území Okrzeszyna, Olszyna a Przedwojowa. Zůstaly po lese pouze rozházené pískovcové bloky, které zarostly trávou a křovím. O tom, kde je můžeme nalézt ví pouze místní obyvatelé. Poškozené kříže stojí obvykle daleko od zástavby a hlavních cest, a proto jsou už často zapomenuté a nikdo o ně nepečuje ani je nerenovuje. Objekty stojící na otevřeném terénu jsou ničené vlivem větru a památky v lesích bývají poškozené padajícími větvěmi ze stromů. Nejčastěji jsou zničené kamenné kříže. Podstavce bez kříže můžeme spatřit např. v: Jawiszowě, Gorzeszowě, Chelmsku Śląském, Blażejowě, Okrzeszyně, Uniemyślu a Szczepanowě. Na území obou obcí se nachází kolem dvaceti částečně nebo zcela zničených křížů podél cest. Plastiky - Ikonografie Jana Nepomuckého Podobizny Jana Nepomuckého v podobě volně stojících soch můžeme spatřit podél slezských cest a mostů. Řezby svatého Jana Nepomuckého u cest svědčí o zvláštním kultu, jakým se těšila jeho osoba ve Slezsku. Jeho sochy stávaly jak na vesnicích, tak i v dolnoslezských městech v několikanásobně větším počtu než řezby jiných světců. Jan Nepomucký pocházel z Prahy. Byl vlivným církevním hodnostářem, plnil funkci generálního vikáře arcibiskupa Jana z Jenštejna a zemřel tragickou smrtí. Legendy uvádí dva důvody kvůli kterým zahynul. Známější je verze o Janě Nepomuckým jako loajálním zpovědníkovi královny Žofie. Král Václav IV se chtěl dovědět jaké hříchy má na svědomí jeho manželka a pokoušel se donutit vikáře, aby porušil zpovědní tajemství. Po odmítnutí byl kaplan uvězněn a mučen hořícími pochodněmi.38 Po čem byl převezen na Karlův most a hozen do řeky Vltavy. Jako datum jeho smrti se částo uvádí 21.03.1393. Jiným důvodem vraždy Jana Nepomuckého byl spor mezi arcibiskupem Janem z Jenštejna a Václavem IV, ve kterém se Nepomucký postavil na stranu arcibiskupa. Krátce po smrti Jana Nepomuckého byl prohlášen za mučedníka. Legenda vypráví o pěti hvězdách, které se objevily na hladině vody ve chvíli jeho utonutí. Kult Jana se velmi rychle rozšířil na území Čech, Moravy a Slezska, který se velmi nasílil po blohoslavení (1721 r.) a svatořečení (1729 r.) českého hrdiny. Příznačné je to, 38

130

I. Scheer, Svatý Jan Nepomucen – patron mostů, [w:] Śląski Labirynt Krajoznawczy, Wroclaw 1989, s. 42.


že mimo středověkého rodovodu, je Jan Nepomucký představen jako člověk z doby baroka. Bezpochyb to ovlivnil ustálený v ikonografii oděv, jež zavazoval tehdejší zástupce církevní hierarchie, kanovníky a členy kapituly, a odpovídající dvorské módě tvar vousů.39 Představený je v oděvu duchovního, v sutaně, rochetce, obšitém hranostajem plášti a v biretu. Atributy světce jsou kříž, palma, prst před ústy, uříznutý jazyk, zapečetěný dopis a zamknutý zámek. Kolem jeho hlavy je znázorněno pět hvězd. Podobizny Jana Nepomuckého u cest mají různé podoby. V závislosti od zakladatele a zhotovitele mají řezby podobizny tohoto českého světce více či méně komplikovanou symboliku. Řezby založené duchovními a zhotovené známými řezbáři se charakterizují velmi bohatou formou a velkým množstvím atributů. Sochy založené místními obyvateli a zhotovené vesnickými řezbáři mají málo symbolických vlastností. Jan Nepomucký se vyskytuje převážně pouze s křížem a s prstem na ústech, který znázorňuje dodržení zpovědního tajemství. Takové řezby můžeme spatřit podél cest na území obce Kamienna Góra a Lubawka. Stojí převážně u řek, na mostech a na návsích. Postavení sochy na mostě znamená spojitost světce s vodou. Řezby byly zakládány jako poděkování za záchranu před utonutím, jako ochranu před povodněmi. Tenkrát lidé věřili, že je socha světce ochrání před živelnými pohromami způsobenými vodou. Jan Nepomucký je také vzorem dobrého jména, jeho pomníky byly zřizovány také na veřejných místech takových jako je např. tadnice. Sochy Jana Nepomuckého v Kamiennogórské Kotlině pocházejí z 18. století a mají všechny vlastnosti barokní řezby. Díky popisu kamenných podobizen Jana Nepomuckého, jež se nacházejí v okolí Kamienné Góry a Lubawky, se můžeme seznámit s podobnostmi a rozdíly v ikonografických podobiznách. Při analýze plastik Sv. Jana Nepomuckého na území obcí Kamienna Góra a Lubawka si můžeme povšimnout několika ikonografických typů tohoto pražského mučedníka. Na každém pomníku svatý Jan drží kříž buďto ve vztyčené ruce nebo v ruce přitisknuté k hrudi. Je oblečen stejně, v sutaně, rochetce a v biretu. Rozdíly se vyskytují pouze ve tvarech podstavců a doplňkových atributech. Ve formě kamenné řezby je znatelný vliv stylu krzeszowské řezbářské školy. Všechny sochy Jana Nepomuckého byly vyhotoveny z pískovce a pocházejí z 18. století nebo začátku 19. století. Neznáme bohužel autory těchto pomníků stojících u cest. Pravděpodobně vznikly z iniciativy řádu z Krzeszowa. Objekty jsou v dobrém stavu. Pískovce byly pomalovány. Je nutné si zapamatovat, že originální verze těchto objektů také byly pokryté malbou. Množství objektů potvrzuje popularitu českého světce na uvedeném území. Řezby sv. Jana Nepomuckého můžeme spatřit v Kamienné Góře, Lubawce, Krzeszowě, Czadrowě, Chelmsku Śląském, Gorzeszowě, Kochanowě, Olszynách a v Blażejowě. 39

K. Kalinowski, op. .cit, str. 279.

131


- Plastiky Panny Marie, mariánské sloupy Nejčastější plastika, jež se vyskytuje podél vest v okolí Krzeszowa, je kamenná řezba Panny Marie postavená na vysokém soklu nebo sloupu. Vznik těchto soch mělo spojitost se zvláštním uctíváním Madonny na tomto území. Ne bez významu byla legenda o zázračném obrazu Krzeszowské Panny Marie. Postavení figur představujících osobu Panny Marie mimo jiné podporovalo protireformační činnosti a demonstrovalo společnosti základní dogmata katolické církve. Zvláštní význam měly sporné otázky týkající se osoby Panny Marie a Svaté Trojice, toté umělci často jako téma kamenný děl vybírali podobiznu Panny Marie a symbolické znázornění Nejsvětější trojice. Populární se stala plastika Panny Marie na vysokém sloupu. Tomuto typu objektům se říká „mariánské sloupy”. Jako vzor kamennému mariánskému sloupu sloužil pomník před bazilikou S. Maria Maggiore.40 Figura byla postavena na vrcholku antického, korintského sloupu. Slezským podobiznám byly více přiblížené vzory mariánských pomníků z Mnichova, Vídně a z Prahy. Nejpopulárnější podobizny Marie na Slezsku jsou podobizny Madonny s děťátkem, nebo Neposkvrněná Panna Marie. Ten druhý typ se vyskytuje jako Maria Immaculata nebo Panna Marie Vítězná, rozšlapující draka nebo hada ovinutého kolem zeměkoule. Zřídka se můžeme setkat s podobiznami typu Pieta, čili Marie držící umírající tělo Ježíše. Mariánské sloupy v okolí Kamienné Góry a Lubawky mají různé tvary a výšky. Byly zhotovené z pískovce a pocházejí převážně z 18. nebo 19. století. Druhým typem figur Marie u cest jsou řezby postavené na širokém podstavci, zhotovené v 1. polovině 18. století. Charakterizují se bohatě zdobeným, barokním soklem. Můžeme se setkat také s objekty z 20. století. Za základ řezb z tohoto období slouží podstavec ve tvaru širokého kvádru. Mariánské figury byly nejčastěji postaveny na hlavních komunikačních cestách a na poutních trasách. Na tak velkém území, jakým je oblast kamiennogórského regionu, můžeme spatřit roznorodé typy podobizen Panny Marie. Podél cest znázorněné plastiky Panny Marie se charakterizují ohromnou různorodností tvarů. Zdánlivě si jsou podobné, jsou zhotovené ze stejného materiálu, liší se však rozmanitými drobnostmi. Rozdíly se týkají nejenom ikonografického typu, ale také tvaru podstavce, způsobu zdobení. Nejpopulárnější je řezba Panny Marie Pomocná věrným. Korunovaná Madonna stojí na zemské kouli nebo na půlměsíci. Děťátko drží v levé ruce, avšak stávají se občas podobizny, kde je Ježíš držený pravou rukou Matky. Panna Marie Pomocná věrným bývá nejčastěji postavena na vysokém sloupu. Můžeme se také setkat s plastikou na blokových soklech. Plastiky Panny Marie Pomocné věrným pocházejí převážně z 1. poloviny 19. století. Byly zhotoveny z iniciativy soukromých zakladatelů. 40

K. Kalinowski, dz. cyt., s. 273.

132


Jednou z nejstarších památek, jež má vysoké umělecké hodnoty je kamenná socha Marie, umístěná na velmi vysokém sloupu, postavená v Kochanowě u cesty vedoucí směrem do Mieroszowa. Jako jeden z mnoha sakrálních monumentů u cest, je sloup označen nápisem na desce podstavce. Na basreliéfu banderoly vytesáno jméno autora Georga Leonharda Webera. Georg Lehonhard Weber svidnický řezbář mnoho svých důležitých děl realizoval na objednávku jezuitů a cisterciátů. Opat Dominik Geyer zaměstnal Webera na zhotovení řezbářských prací v rezidenci opatů v Swidnici.41 Mariánský sloup v Kochanowě vznikl na objednání krzeszowského kláštera v roce 1702. Je jedinou tohoto typu památkou postavenou na okraji obce. Místo umístění je na okraji hranice mezi majetkem cisterciátského řádu a protestantskými zeměmi v okolí Mieroszowa, náležícími Hochbergům. Podobizny Panny Marie Neposkvrněné jsou mezi plastikami stojícími podél cest poměrně vzácné. Nejokázalejší tohoto typu památka je figura v Jawiszowě. Byla postavená v 17. století a charakterizuje se typickým barokním slohem. Většina těchto objektů je velmi zachovalá. Je o ně podstatně lépe pečováno než o kříže a proto mezi nimi nejsou téměř žádné objekty zničeny. O památky se stará také fara v Krzeszowě. S Mariánskými sloupy a plastikami Panny Marie se setkáváme v Czadrowě, Krzeszowě, Kochanowě, Olszynach, Chelmsku Śląském, Blażejowě, Jawiszowě, Opawě. - Plastiky představující jiné světce Na Dolním Slezsku se sporadicky vyskytují také plastiky jiných světců. Jsou to řezby stojící podél cest, představující nejčastěji sv. Floriána, sv. Barboru, sv. Antonína, sv. Jozefa a sv. Jadwigu. Byly to podobizny postavené za účelem uctívání. Místní obyvatelé věřili, že je podobizna svatého patrona ochrání před epidemiemi, vodou, ohněm a od jiných neštěstí. Příkladem ochránce před ohněm je sv. Florian. Jeho kult byl obzvlášt populární na klodzkém území. Podle tradice zahynul za víru ve 4. století. Tento římský důstojník byl zajat během pronásledování křesťanů na území římské osady v Lorchu a utopený v řece Enži. Patron hasičů je na sakrálních podobiznách nejčastěji znázorněn v oděvu římského bojovníka s nádobou naplněnou vodou, nebo mezi planoucími budovami. Většina nevelkých plastik sv. Floriana je vkomponována do výklenků obytných domů nebo do hasičských zbrojnic. Figurka představující postavu světce se nachází např. v Ptaszkowě. Před neštěstím chránila také svatá Barbora. Podle legendy měla žít na přelomu 3. a 4. století. Církevní tradice jí představuje jako dceru bohatého Dioskura z Nikodémie, 41

B. Czechowicz, A. Dobrzyniecki, Mariánský sloup v Kochanowě-neznámé dílo Jerzego Leonarda Webera [W:] Krzeszów Uświęcony Laską, pod red. H. Dziurli, K. Bobowskiego, Wroclaw, 1997, str.333

133


který ji z důvodu její krásy zavřel ve věži.42 Kdy se Barbora snažila otce přivést zpět k víře, sťal její hlavu nemilosrdně mečem. V tom okamžiku vyšlehl z jasného nebe blesk a krutého otce zabil. Proto je sv. Barbora patronkou lidí ohražených explozí, jako jsou zaměstnanci pracháren a muničních skladů, horníků a také rybářů, námořníků. Bývá představená jako žena opřená o meč a nejčastěji s věží a kalichem v dlani. Kult sv. Barbory se rozšířil zvláště v těch dolnoslezských městech, kde se rozvíjelo hornictví. Zvláštním kultem na kamiennogorském území byl sv. Antonín z Padovy. S jeho podobiznami se můžeme setkat zde častěji než v  jiných oblastech Dolního Slezska. Podobizna sv. Antonína často zdobí kříže. Antonín Padevský byl františkánem, který se proslavil mnohými zázraky. Zemřel pravděpodobně kolem roku 1231. Sloužil pomocí při hledání ztracených předmětů. Je představován v hábitu mnicha, s děťákem v náručí a lilií v dlani. Kult sv. Anny rozšířili na Dolním Slezsku v 18. století jezuité. Na uvedeném území byl velmi výrazný díky krzeszowskému klášteru. Z jeho iniciativy vznikly na kopcích v Krzeszowě, Lubawce a Chelmsku Śląském skupiny kaplí věnovaných světici. O sv. Anně není zmínka v Bibli, ale podle církevní tradice je považována za matku Panny Marie a manželku sv. Jáchyma. Jejím úkolem bylo chránit truhláře, tesaře a pokrývače. V ikonografii se nejčastěji setkáváme se dvěma podobiznami této světice: Anna učitelka a Svatá Anna Samatřetí. Svatá Anna Samatřetí je kompozice složená z jednotné velikosti řezb sv. Anny a Panny Marie. Mezi ně je vkomponovaná postava Ježíše. Podobiznu plastiky sv. Jozefa můžeme spatřit dosti zřídka. Jeho postava je převážně umístěná na basreliéfech zdobících podstavce křížů. Svatý Jozef je zobrazován s Děťátkem v náručí. Občas drží v dlani lilii nebo palmu. Svatý Jozef je patronem křesťanských rodin a řemeslníků. V jiných částech regionu byli populární ochránkyně před nemocemi sv. Rozálie a sv. Onufry – patron tkalců, těhotných žen a poutníků, sv. Jan a sv. Pavel. Na kamiennogorským území, mezi volně stojícími figurami, jež představují svaté patrony, se nachází dvě figury sv. Barbory. Jedna postavená na vysokém sloupu se nachází na náměstí Jana Pawla II v Lubawce a druhá na nízkém oblém podstavci stojí u boční výjezdové ucesty z Chelmska Śląského (ul. Sloneczna). S kamennými podobiznami Antonína z Padovy se setkáváme v Jawiszowě a Krzeszowě. Plastika svatého Jozefa se v tomto okolí vyskytla pouze jednou. Řezba na vysokém úzkém sloupu stojí v zahradě u ul. Matejky v Chelmsku Śląském. Do kostela sv. Anny v Chelmsku Śl. vede procesí, jehož trasu značí šest vysokých pískovcových plastik, které znázorňují scény z života sv. Anny. S podobiznou sv. Anny Samatřetí postavenou na tříhranném vysokém sloupu se můžem,e setkat v Jawiszowě. 42

W. Kopaliński, Slownik mitów i tradycji kultury [Slovník mýtů a tradicí kultury], Warszawa 1988, str. 76.

134


V celém Dolním Slezsku se ve velkém množství vyskytují pomníky představující Svatou trojici. V Kamienngórské Kotlině můžeme setkat jen jednu takovou řezbu. Byla postavená v Uniemyśli, je však už velmi vážně zničená. Byl to ohromný barokní monument, který už třicet let leží v rozlámaných fragmentech. - Kaplička u cesty v Chełmsku Śląském Kaplička byla postavená po pravé straně cesty, která vede z Chełmska Śląského do Uniemyśle. Byla zhotovena z pískovce v neogotickému slohu. Je to jediný objekt, který má kompletní dokumentaci. V aktech Chełmska Śląského můžeme nalézt stavební projekty této zajímavé památky. Kaplička byla názvána Kaple Ježíšova srdce (Herz Jesu Kapelle). Dokumenty týkající se její výstavby pocházejí z let 1850/1851 a obsahují stavební projekty kapličky. Založená radními města Chełmska Śląského a místními obyvateli Schömberg (Chełmsko Śl.), Kratzbach (Olszyny), Lenmansdorf (Olszyny), Blasdorf (Błażejów). Mezi obcemi, jež jsou součástí fondu se nachází také Voigtsdorf.43 Objekt malé sakrální architektury měl prvotně formu kamenného kříže. Kaplička má velmi originální a nezvyklý tvar. Má podobu plochého kamenného monolitu, zakončeného ostrým vrcholkem. Ve spodní části přední strany se na obdélníkových polích nachází modlitba k Srdci Ježíše: Meiligstes Herz Jesu du Zufluchtsställe in Versuchumgen und Trubsalen erbarme Dich unser (Svaté srdce Ježíše, Úniku v pokušení a utrpení, slituj se nad námi). V ústřední části se nachází plochý výklenek, zakončený lomeným obloukem Uvnitř se nachází obraz Panny Marie Częstochowské, malovaný na plechu, vsazený na místo zničeného znázornění Srdce Ježíše. Po dvou stranách věžičky s nevelkými signaturami (jedna zlomená). Celek je pomalován bílou a zelenou barvou. Objekt má výšku cca 330 cm. Projekty pochází z dokumentů města Chełmsko Śląské: Bau einer Herr Jesu Kapelle.44

ROLE DROBNÉ SAKRÁLNÍ ARCHITEKTURY V SOUČASNOSTI

Jakou funkci dnes plní objekty drobné sakrální architektury? Zapsané do místní krajiny se staly elementem kulturního dědictví regionu. Připomínají o místní historii a náboženském vyznání místních obyvatel. Jsou místy, kde se prolínají české, polské 43

Tento název neoznačuje žádnou z okolních obcí. Voigsdorf se kdysi nazývaly Wojcieszyce, které se nachází nedaleko Jelení Góry. 44 Státní archív v Jelení Góře : Magistrát Schömberg, sygn. 618.

135


a německé vlivy. Dle názoru kněze profesora Tadeusze Fitychy se staly kulturním, náboženským a historickým symbolem místní společnosti.45 V průběhu průzkumu regionu nebyla zjištěna zvláštní víra a obřady spojené s objekty drobné sakrální architektury. Kalvárie a procesí jsou navštěvovány místními věrnými a příchozími poutníky během svátků a různých slavností. Zvláštní roli pro region plní krzeszowská kalvárie a procesí do kostela sv. Anny v Chelmsku Śląském (každoroční slavnost konaná 26. července). V kaplích se místní katolíci setkávají u modlitby, během květnových a červnových mší. Příkladem je společenství z Czadrowa, které iniciuje společné odříkávání litanie v czadrowské kapličce. Podobnou roli odehrávaly také kapličky v Olszynácha a v Blażejowě. Na území kamiennogórského okresu jsou také zvláštní místa označená křížem. Jsou to „magické” body kumulující zlé a dobré energie. Podle obyvatel Chelmska Śląského u jednoho z křížů u cesty vedoucí do vsi je studna s pramenitou vodou, která má léčivou moc. Zázračná voda prý léčí nemoci očí. Tyto nadpřirozené schopnosti vody z Chelmska nebyly potvrzeny. Legendy o jejích účincích vypráví starší obyvatelé vsi. Na území okresu je ještě jedna památka se zvláštními vlastnostmi. Litinový kříž na kamenném podstavci stojí v místě označeném „zlou” sílou. Majitel usedlosti varuje před špatným vlivem kříže na zdraví člověka. Po dotknutí objektu se objeví vysoká a dlouhodobá horečka, i když se osoba, která se dotka kříže cítila předtím dobře. Působení kříže lze bohužel potvrdit. V posledních několika letech nemoc postihla několik osob. Je těžké tento úkaz vysvětlit a je lepší toto místo obejít……pro jistotu.46 Losy sakrálních objektů bývaly různé. Po 2. světové válce polští osadníci vrácených pozemků projevovali nenávist k německé kultuře na tomto území. Stávalo se, že kříže a kapličky byly speciálně ničeny. Nejčastějším příkladem bylo odstraňování a zamalování německých nápisů na podstavcích památek. Vadily německé inskripce vyryté gotickým tvarem písma, jehož textu noví obyvatelé nerozuměli. Pískovcový kříž v Lipienici má rytcem opravené datum na 1945, co označuje rok, kdy se v hospodářství na kterém stojí objevili noví osadníci. Příklady podobných činností můžeme nalézt v mnoha vesnicích, např. v Blażejowě, kde na podstavci kamenného kříže byla odstraněna část německého nápisu „Gelobt sei Jesus Christus” (zůstal pouze „Jesus Christus”), či v Lubawce, kde původní nápis „Jesus Christus” umístěný na desce pevně připevněné k podstavci kříže byl změněn nápis na „Jezus Chrystus”. Není naštěstí příliš mnoho příkladů vandalství, kdy byly cíleně zničeny objekty drobné sakrální architektury. Znak kříže, znázornění svatého je jednak nadčasovým 45

T. Fitych, op. cit . str. 45 Relace svědka, událost se stala 01 V 2002

46

136


symbolem, který budí úctu a pokoru. Mnoho památek už neexistuje, zůstaly po nich pouze fragmenty kamenných bloků nebo zbytky ohrazení. Příklady zničených objektů se nacházejí v Olszynách, nebo u cesty do Uniemyśle. Ne všechny byly obětí vandalství člověka. Stávalo se, že příroda a nepříznivé klimatické podmínky špatně zacházeli s pískovcovými památkami Obyvatelé se starají o památky drobné sakrální architektury ve svém nejbližším okolí. Ty které se nacházejí přímo u hospodářství, považují za velmi důležitou součást svého stavení, zahrady nebo dvora. Starají se o estetický vzhled křížů a kapliček. Malované, čištěné, ne však vždy v souladu se zásadami rekonstrukce památek a restaurátorským uměním, jsou v péči místních obyvatel. Zničené elementy bývají dolepené, přivařené, připevněné tak, aby památka vypadala esteticky. O svátcích jsou zdobeny živými a umělými květinami a barevnými stužkami. Pořádek je dodržován také v okolí takových objektů, je vysévaná tráva, posazené květiny, je opravováno ohrazení kolem památky. Místní obyvatelé dbají o to, aby se kříže a kapličky dochovaly v originální podobě a pečují o bezpečnost památek. Příkladem je vysoký mariánský sloup v Jawiszowě, přenesený o několik metrů od místa, na kterém původně stál. Jeho podstavec vytlačovaly hustě spletené a rozrůstající se kořeny bezu. Hrozilo převrácení sloupu, zničením jeho a sousední budovy. Obyvatelé zhotovili nový betonový podstavec a přenesli sloup i s plastikou Marie. Význě se zlepšil přístup a respekt obyvatel vůči historii, náboženství, dávné kultuře. Zvýšila se aktivita a ochota zachránit tyto unikátní formy architektury před zapomněním. Nad objekty drobné sakrální architektury kamiennogorského regionu drží ochrannou ruku Hlavní Konservator Památek a místní vláda obcí a okresu.

137


Gmina Kamienna Góra położona jest w południowo-zachodniej części Polski na pograniczu Sudetów Zachodnich i Środkowych, gdzie na obszarze 158 km2, w 21 wsiach mieszka ponad 8900 osób. Piękno górskiego krajobrazu, bogactwo przyrodnicze, historia ludzkiej pracy i wyobraźni, która przetrwała do naszych czasów w postaci najwyższej klasy zabytków – to niezaprzeczalne walory krajoznawcze naszej gminy. Coraz więcej gości to docenia, odkrywając uroki ekologicznie czystych, tchnących spokojem miejscowości, które rozlokowane są głównie w malowniczej Kotlinie Kamiennogórskiej. Niektóre nasze wsie sięgają szczytów Rudaw Janowickich, Gór Kaczawskich, a także obrzeża Karkonoszy, z majestatycznie górującą nad okolicą Śnieżką. Mieszkańcy naszej gminy nauczyli się wykorzystywać turystyczne walory regionu, o czym świadczą liczne gospodarstwa agroturystyczne oferujące ponad 250 miejsc noclegowych. Turyści mają tutaj do dyspozycji szlaki turystyczne z licznymi punktami widokowymi, pozwalającymi na podziwianie przepięknych górskich panoram. Gmina Kamienna Góra jawi się jako miejsce wręcz doskonałe do uprawiania różnorodnych form turystyki: krajoznawczej, edukacyjnej, konnej, rowerowej i narciarskiej. Malownicze krajobrazy oraz osobliwości natury, takie jak: rezerwat geologiczny „Głazy Krasnoludków” czy „Diabelska Maczuga” w Gorzeszowie, uzupełniane są zabytkową architekturą, spośród której najcenniejszym jest pocysterski zespół klasztorny w Krzeszowie. Upiększany przez stulecia, w zgodnej ocenie znawców stanowi najwspanialszy monument pocysterski w Europie Środkowej, nosząc miano „perły europejskiego baroku”. Krzeszowska kalwaria, Mauzoleum Piastów, mauzoleum rycerskiej rodziny von Schaffgotsch, figury św. Jana Nepomucena, wapienniki, przydrożne krzyże pokutne oraz średniowieczny kamienny „Stół Sądowy”, są harmonijnym dopełnieniem wspaniałych krajobrazów tej ziemi. Miejsca, gdzie na każdym kroku czuje się tchnienie historii zaklętej w kamień, a gdzie tradycyjna gościnność i otwartość mieszkańców sprawia, że wędrowcy czują się tutaj jak u siebie w domu. Poznaj naszą ziemię, jej piękno oraz cysterskie tradycje.

138


Kamienny „Stół Sędziowski” w Kochanowie, jeden z pomników dawnego prawa karnego, fot. Patryk Straus

Rezerwat skalny „Głazy Krasnoludków” w Gorzeszowie, fot. Patryk Straus

139


Rezerwat skalny „Głazy Krasnoludków” w Gorzeszowie, fot. Patryk Straus

Ostaniec skalny „Diabelska Maczuga” w Gorzeszowie, fot. Patryk Straus

Mauzoleum rycerskiej rodziny von Schaffgotsch w Raszowie, fot. Patryk Straus

140

Krzyż pojednania (tzw. pokutny) w Krzeszowie, jeden z pomników dawnego prawa karnego, fot. Patryk Straus


Mauzoleum rycerskiej rodziny von Schaffgotsch w Raszowie, fot. Patryk Straus

Kościół w Rędzinach, fot. Patryk Straus

141


Formacja skalna „Konie Apokalipsy”, Rudawy Janowickie, fot. Patryk Straus

Pawilon Opacki na wodzie w Betlejem (Krzeszów), fot. Patryk Straus

142


The Commune of Kamienna Góra is located in the south-western part of Poland, at the boundary of the Western and Eastern Sudetes. It covers the area of 158 km2 inhabited by 8900 people living in 21 villages. Magnificent mountain landscape, rich nature, history of the human work and imagination, which survived till today in the form of monuments of the highest rank all constitute undeniable values of our commune. The number of tourist who appreciate these qualities is growing, they discover the charm of the ecologically clean and peaceful places, which are mostly located in the picturesque Kamienna Góra Valley. Some of these villages reach the peaks of Rudawy Janowickie and the Kaczawa Mountains, as well as the boundary of Karkonosze, where the Śnieżka mountain majestatically dominates over the area. People living in our commune learnt to take advantage of the tourist values of the region and set up numerous agritourism farms offering accommodation for over 250 tourists. Their guests may admire beautiful mountain panoramas while they follow tourist trails which offer frequent vantage points. The Commune of Kamienna Góra seems an ideal place providing various forms of relaxation: environmental and educational tourism, horse riding, cycling and skiing. The picturesque landscapes and nature sights such as geological nature reserve „Głazy Krasnoludków - Rocks of Dwarves” or “Diabelska Maczuga - Devil’s Club” in Gorzeszów, are supplemented by historic architecture and the post Cistersian monastery complex in Krzeszów provides the most valuable example. It has been beautified through centuries and finally become, according to the opinion unanimously stated by the experts, the most magnificent post Cistersian monument in the Central Europe, referred to as the “pearl of the European Baroque”. The Calvary of Krzeszów, the Piast Mausoleum, the mausoleum of the knights’ family von Schaffgotsch, the sculptures of St. John Nepomucene, the lime kilns, the wayside penitential crosses and the Medieval stone “Court Table” harmoniously complement the magnificent views of this area. The places where history turned into the stone may be felt everywhere and where traditional hospitality and friendliness of people make the travelers feel like at home. Discover our land, its beauty and its Cistersian traditions.

143


Die Gemeinde Kamienna Góra liegt im Südwesten Polens, an der Grenze zwischen westlichen und mittleren Sudeten. Auf einer Fläche von 158 km2 leben hier in 21 Dörfern mehr als 8900 Menschen. Zu den besonderen Vorzügen unserer Gemeinde zählen zweifellos die Schönheit der hiesigen Gebirgslandschaft, die Vielfalt der Natur und die volkstümliche Tradition, die sich bis auf den heutigen Tag in Form von erstrangigen Baudenkmälern erhalten hat. Immer mehr Besucher wissen überdies zu schätzen, dass sie hier vielerorts den Charme einer natürlichen und sauberen Umwelt in Ruhe genießen können. Besonders im malerischen Landeshuter Becken (Kotlina Kamiennogórska) kann man viele solcher Plätze finden. Einige unserer Dörfer erreichen die Gipfel des Landeshuter Kamms (Rudawy Janowickie), des Katzbachgebirges (Góry Kaczawskie) und den Rand des Riesengebirges (Karkonoszy), wo sich die Schneekoppe (Śnieżka) majestätisch über ihre Umgebung erhebt. Die Bewohner unserer Gemeinde haben sich mittlerweile auf den Touristenverkehr eingestellt. Es gibt inzwischen mehrere Ferien-Bauernhöfe mit insgesamt über 250 Betten. Besucher haben die Möglichkeit, auf touristischen Routen von vielen Aussichtspunkten aus wunderschöne Gebirgspanoramen zu bewundern. Die Gemeinde Kammienna Góra hat in jedem Fall für ganz unterschiedliche touristische Ansprüche etwas zu bieten. Sie kann ein interessantes Ziel für landeskundliche Entdeckungstouren und Bildungsfahrten sein, lädt aber ebenso auch zum Reiten und Radfahren oder im Winter zum Skifahren ein. Neben einer malerischen Landschaft und einigen bemerkenswerten Naturphänomenen, wie dem Georeservat „Zwergenfelsen” (Głazy Krasnoludków) oder der „Teufelskeule” (Diabelska Maczuga) in Gorzeszów, sind hier auch architektonische Sehenswürdigkeiten anzutreffen – die bedeutendste unter ihnen ist das Zisterzienserkloster Grüssau (Krzeszów). Das Kloster wurde im Laufe der Jahrhunderte immer weiter ausgebaut und verschönert. Es ist, darin sind sich Kunst- und Architekturkenner einig, das schönste Bauwerk der Zisterzienser im mitteleuropäischen Raum und wird deshalb auch eine „Perle des europäischen Barock“ genannt. Der Grüssauer Kreuzweg, das Mausoleum der Piasten, das Mausoleum der Ritterfamilie von Schaffgotsch, Skulpturen des Heiligen Nepomuk, alte Kalköfen, Sühnekreuze am Wegrand und der steinerne “Gerichtstisch” (Stół Sądowy) aus dem Mittelalter – all diese Sehenswürdigkeiten fügen sich hier wunderbar in die Landschaft ein. Es sind Orte, an denen man auf Schritt und Tritt den Atem der Geschichte spürt. Und die traditionelle Gastfreundschaft und Offenheit der hiesigen Bewohner bürgen dafür, dass sich Wanderer hier ganz wie zuhause fühlen können. Lernen Sie unsere Gegend, ihre Schönheit und die Tradition der Zisterzienser kennen. 144

Mala architektura sakralna na pograniczu polskoczeskim  

Mala architektura sakralna na pograniczu polskoczeskim

Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you