Persona a stín
Jak jsem se již zmínila, metafora světla a stínu nás vede ke dvěma koncepcím C. G. Junga: stínu a personě. Výraz persona vychází z dramatických her ve starém Řecku. Tam si herec nasadil masku (tj. „personu“) mytické postavy, kterou hrál, a tak byl s touto postavou identifikován. Když si dnes my nasazujeme své „duševní masky“,4 většinou se neidentifikujeme s žádnou mytickou postavou, nýbrž s představou o sobě samých, jak se nejlépe prezentujeme v dané situaci. Tento obraz nás samých, který předkládáme světu, se může shodovat s naší identitou, ale také můžeme mít pocit, že nejsme opravdoví, že hrajeme roli, která nám příliš nesedí, že jsme se přestrojili. Persona odpovídá jednak našemu jáskému ideálu, jednak naší představě o tom, jak nás chtějí vidět lidé. Abychom byli až okázale slušní, vytěsňujeme stránky, které nepatří k našemu „hezkému“ obrazu sebe samých. A z toho pak vzniká stín, rozumějme: ty stránky, které u sebe nemůžeme akceptovat, k nimž se nedokážeme znát. Jenže ony patří k naší osobnosti a jako všechno, co jsme vytěsnili, se znovu a znovu projevují i proti naší vůli. S postojem či projevem persony souvisí například otázka, co „se“ obléká k určité příležitosti a jak „se“ na to upravit. Další otázkou je otázka po kontrole: Do jaké míry „se“ v určitém prostředí kontrolují například emoce? Kolik „se“ toho dává najevo z vlastních pocitů? Které stránky vlastní osoby „se“ ukazují? Šaty, účes, líčení, zahalování, fasády, masky, ale také auta atd. jsou symbolická předvedení persony. To, jak se zahalujeme, zároveň odhaluje 11 S T Í N
V NÁS
